wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET PŮLDENNÍ


VÍTÁNÍ JARA V PŘÍRODNÍ REZERVACI KARLOV

Datum:23. března 2010
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):35,87 km
Čistý čas jízdy (STP):2:24:12 h
Hrubý čas jízdy:3 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   14,92 km/h
Mapa:Hrušovansko 1:70000 (ShoCart, edice Moravské vinařské stezky)
Brožura:Naučná stezka "Údolím lásky"
  
Text a foto:Marek Topič



Sněženky vždy symbolizují přicházející jaro. V našich končinách se této chráněné rostlině daří zejména v Údolí lásky, které se nachází poblíž železniční stanice Božice u Znojma. Tento hezký kout přírody jsem si oblíbil již dávno, pravidelně se sem vracím a to nejen v době květu sněženek. Letos jsem si výlet symbolicky naplánoval na první jarní neděli, ovšem kvůli nepřízni počasí jsem byl nakonec nucen vyrazit až o den později.

Byť se dnes jedná o krátký výlet, vydávám se na něj vlastně již v 6 hodin ráno. Nejdříve mě totiž čeká pár hodin v práci, na volnočasové aktivity přichází řada až po 15. hodině. Mířím k hrušovanskému vlakovému nádraží, které je situováno o něco výš, než je široké mělké údolí říčky Jevišovky. Z cesty podél areálu železniční stanice se mi naskýtá nejeden zajímavý výhled, tu na cukrovar, pod kterým během minulého roku vyrostly solární elektrárny dvou společností, za ním se v dáli zvedá nezaměnitelná silueta Děvína, dobře je odsud vidět i skoro celé město s nejvýraznějšími stavbami - kostelem, zámkem a školou s fasádou v pastelových barvách.
Za chvilku již přejíždím koleje trati do Brna, na níž v průběhu posledních let rapidně degradoval osobní i nákladní provoz. Před dalším přejezdem, po němž právě přijíždí souprava osobního vlaku od Znojma, uhýbám na úzkou, ale kvalitní asfaltku, která mě po necelých dvou minutách jízdy přivádí podél pásma topolů k okraji Nového Dvora. Kdo ví, zda tu budova zchátralého vepřína bude stát, až tudy pojedu příště? Podle stavu střechy bych si tipnul, že minimálně jihovýchodní křídlo čeká v nejbližších dnech demolice, pokud předtím nespadne samo. Také v Novém Dvoře už mají svou sluneční elektrárnu, plochu pokrytou solárními panely spatřuji při ohlédnutí doprava za posledními obytnými domky. A solárními panely je dokonce pokryta i polovina střechy objektu bývalého obchodu (alespoň se domnívám, že to kdysi obchod byl, je to už ovšem hodně dávno), která stojí pár metrů od silnice v úrovni zaniklé sauny.
Silnice prošla nedávno rekonstrukcí, jak dodnes informuje informační tabule při výjezdu z Nového Dvora, a její stav je stále velmi dobrý. Krátkým sjezdem se dostávám k malému rybníčku a odsud pokračuji k okraji lesa, kde se cesty větví. Kratší cesta na Karlov vede přímo, já však odbočuji doprava a tudy se po projetí pár zatáček dostávám k parku a zámku Emín. Klienti zdejšího ústavu si užívají krásného dne, a jako vždy mi věnují trochu pozornosti, když po stále pěkné silnici areál zámku míjím. Mají tu velmi pěkné prostředí, to se musí nechat.
Přijíždím k mostu přes Jevišovku, odkud zkusím pokračovat po její pravé hrázi. Řeka má mírně zvýšený průtok, tak jak to po jarním tání bývá vždycky. Podél říčního koryta jedu něco přes kilometr, cesta je dobře sjízdná, až na posledních asi sto metrů, kde je její povrch poznamenán lesní technikou. Od téměř pravoúhlého ohbí toku se spojovací cestou dostávám na původní lesní komunikaci vedoucí od hájovny s bažantnicí. Tak jako každý rok, i tuto zimu se ve zdejších lesích těžilo dřevo, jedna Avia naložená dřevem odsud právě odjíždí směrem k Novému Dvoru. Polní cesta, která vede k odbočce na šanovskou skládku, je téměř nesjízdná, naštěstí se souběžně vyjezdila nová cesta po okraji pole. Na původní cestu se napojuji až ve stoupání akátovým remízkem. Tady raději kolo vedu, jednak je kopec poměrně prudký, hlavně však mám strach, abych si o nějakou pohozenou větev s trny nezpůsobil defekt.
Těsně před 4. hodinou odpolední přijíždím k opuštěnému areálu usedlosti Starý Karlov. Nikde nikdo, všude ticho a klid, ani respekt budící štěkot psů, který k této samotě s podivnou atmosférou vždycky patřil, se tu dnes neozývá. Jejich služby jsou nahrazeny kamerovým systémem, který monitoruje prostor oploceného nádvoří. Po zhotovení dokumentačních snímků se vydávám hezkou topolovou alejí k okraji rozsáhlého lesního komplexu. U závory, která brání vjezdu do lesa motorovým vozidlům, mám možnost odbočit na cestu, která by mě podél okraje lesa přivedla k hrázi rybníka Dolní Karlov. Zůstávám však na lesní cestě, která je už od loňska zpevněná šotolinou. Nasedám na kolo, ale již po necelých dvou minutách opět zastavuji. První rozsáhlé porosty sněženek jsou k tomu dobrou záminkou. Právě zde, v mírných svazích porostlých světlým lesem, které o kousek dál přecházejí v prudké stráně svažující se až k hladině rybníka, se sněženkám daří nejvíce. Rostou jich tu doslova celé koberce, přičemž zrovna v tuto dobu je většina rostlinek v plném květu. Je to krása, kvůli které se toto místo vyplatí každé jaro navštívit. Jenom je trochu škoda, že právě tady probíhá každou zimu poměrně intenzivní těžba dřeva, samozřejmě za použití těžké lesní techniky. A ne všude se cibulky této zákonem chráněné rostliny dokáží s nešetrnou zátěží vyrovnat. Vidět je to zejména na cestě, která se po chvíli přidává k hlavní komunikaci zleva. Tato málo používaná lesní cesta kdysi bývala samý květ, dnes už tu kvetou jen ojedinělé trsy sněženek, citelně jich ubylo i na ploše mladého lesa, který byl na vzniklé mýtině před lety vysazen.
Cestou k samotě potkávám malou skupinku lidí, která dnes také vyrazila s fotoaparáty zdokumentovat krásy jarní přírody. Na pondělní odpoledne je to trochu překvapivé. Ale o mnoho více jsem udiven, když zastavuji u samoty, která byla v posledních několika letech opuštěná, a chátrala. Dnes je patrné, že stavba prochází důkladnou rekonstrukcí, okolí je vyčištěno, v domě jsou osazeny nové dveře a okna, vyspravena střešní krytina, zrenovovaný komín, ... Ale ještě asi bude potřeba udělat hodně práce, než se v tomto idylicky umístěném sídle někdo zabydlí.
Za dvojitou zatáčkou opouštím zpevněnou lesní cestu a uhýbám podle směrovky na cestu, která prudce klesá hlubokým zářezem přímo na hráz rybníka Prostřední Karlov. Dole zastavuji, kolo odstavuji u dřevěného přístřešku, a jdu se podívat k drobné kamenné stavbičce, která kryje vývěr Hraběcí studánky. Také toto místo v poslední době prokouklo, náletové dříví bylo odstraněno, přístup k trubce, z níž vytéká voda, je zpevněný dřevěnými fošnami. Jen symbolický hrníček tu prozatím chybí, ale snad jej tu brzy někdo doplní, třeba při akci "otevírání studánky", pokud se bude konat i letos.
Osvěžený douškem chladné vody sedám opět na kolo, přejíždím hráz a na blízkém rozcestí se vydávám vpravo. Po pár minutách přijíždím k dalšímu rybníku, Dolnímu Karlovu, který je poslední v soustavě vodních děl na Příčním potoce. Přijíždím až k hrázi, u níž se na klidné hladině zrcadlí mohutná smuteční vrba. Také toto místo vybízí ke krátkému odpočinku, jenže ten si nyní příliš dopřávat nemohu, pokud bych nechtěl domů dorazit až za tmy. Vracím se tedy zpět k hrázi Prostředního Karlova, odkud pokračuji v přímém směru podél břehů vodní plochy. Vzdutí zasahuje až k hrázi Horního Karlova, který mě dnes překvapuje tím, že je jeho hladina dosud skoro celá pokrytá ledem.
Do ostrého stoupání, kterým bych se mohl napojit na zpevněnou cestu vedoucí podél železniční trati, se mi příliš nechce, vydávám se raději lesní cestou po dně údolí. Plochu rybníka brzy střídá rozsáhlý lužní les s mnoha starými stromy, často vyvrácenými. Povrch cesty se postupně horší, takže je jízda poněkud obtížnější. Další síly načerpávám během krátké zastávky, během které si vycházím trochu do svahu, kde objevuji další oblasti plné kvetoucích sněženek. Bílá barva je nepřehlédnutelná, při troše pozornosti lze však objevit i jiné jarní kvítí, např. drobné kvítky křivatce žlutého.
V pět hodin odpoledne přijíždím k malé osadě s hájovnou, která se nachází u hlavní silnice spojující Božice s Hrádkem. Kromě původních stavení tu vyrostla i nová rekreační chata, přibyly i nějaké stáje pro koně. U silnice spatřuji informační tabuli, která seznamuje návštěvníky s tím, co mohou v údolí, jehož větší část jsem právě projel, spatřit. Sluníčko už je hodně nízko nad obzorem, sem do údolí už jeho paprsky neproniknou, avšak krátkou zajížďku k Božickému rybníku snad ještě stihnu. Objíždím tedy závoru a po třech minutách jízdy zastavuji u hráze rybníka.
Ačkoliv jsem do údolí Příčního potoka podnikl v posledních letech poměrně dost výprav, na hrázi Božického rybníka dnes stojím poprvé. O to příjemnější je to seznámení, jeho břehy jsou totiž velmi pěkně upraveny, nechybí ani přístřešek pro případ dešťové přeháňky, ohniště a dokonce snad i udírna. Přestože toto místo obyvatelé Božic zřejmě hodně navštěvují, nikde žádné odpadky či stopy vandalismu. Kéž to tak zůstane i nadále a místo, které bylo v roce 2004 revitalizováno, bude i nadále sloužit k relaxaci všech příchozích.
Cesta, která vede podél jižního břehu rybníka, postupně zaniká. Musím se tedy vrátit zpátky k hrázi a odsud vystoupat do svahu, který mě přivádí na okraj lesa. Zde jdu raději pěšky a kolo vedu. K železniční trati, s níž vede souběžně polní cesta, se dostávám po chvíli. Tady už je cesta celkem dobře sjízdná, znovu tedy nasedám na kolo, odjíždím směrem k železniční stanici. Vlakům zde stále povoluje (a nebo zakazuje) vjezd do stanice staré mechanické ramenné návěstidlo. Fotím si ho, kdo ví, jak dlouho tu ještě bude? Právě nyní je v pozici "volno", a skutečně, za malou chvilku se spouští signalizace na nedalekém železničním přejezdu.
Po chvilce čekání, až projede vlak od Znojma, vyjíždím krátké stoupání podél areálu firmy BETA, z otevřené krajiny se mi pak naskýtá poměrně zajímavý rozhled po okolí. Na východě spatřuji rybník, který vznikl těžbou písku. Ani k němu jsem ještě nikdy nezavítal, což ovšem dnes kvůli pozdní době nezměním. K návratu do Hevlína se snažím zvolit trasu, která je nejbližší a nejrychlejší.
Za chvíli míjím bioplynovou stanici, která se od svého vzniku nikdy nesetkala s kladným přijetím obyvatel okolních obcí. Kdybych na blízké křižovatce pokračoval rovně, zahlédl bych v okolí Hrádku další plochy pokryté solárními panely, já však odbočuji doleva, tudy po bývalé panelové cestě mířím k obci Velký Karlov. Tato malá obec se do většího povědomí dostala právě výše zmíněnou bioplynovou stanicí, ale také krokodýlí farmou, která funguje i jako turistická atrakce v areálu bývalého družstva. Farma se nachází u silnice na Šanov, já ale na první křižovatce odbočuji směrem na Dyjákovice. Ve stínu větrolamů je k večeru citelné chladno. V Dyjákovicích se napojuji na silnici II. třídy č. 408, po které přijíždím do Hevlína. Hodiny ukazují 5 minut po 18. hodině.

Dojmy z trasy a doplňky:
V okolí rybniční soustavy na Příčním potoce je doslova oáza krásné přírody v jinak krajinářsky ne zcela přívětivé oblasti. Dosud zde není vyznačena žádná oficiální turistická ani cyklistická stezka, přesto v posledních letech bylo vydáno několik propagačních materiálů, které na to nejzajímavější upozorňují. Např. se jedná o brožuru Naučná stezka "údolím lásky" seznamující návštěvníky s faunou a flórou. Za zmínku stojí i založení tradice (doufejme) organizované turistiky ze strany obce Šanov, která nabízí kromě programu v rámci otevírání Hraběcí studánky i možnost prohlídky parku Emina zámku. V roce 2010 se akce koná 8. května.



Fotky:

Samota Karlov Sněženky v PR Karlov Hraběcí studánka Božický rybník


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET