wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PROCHÁZKA ÚDOLÍM STŘEDNÍHO TOKU OSLAVY

Datum:28. listopadu 2009
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   26 km / 6 1/2 hod.
Mapa:Třebíčsko, Velkomeziříčsko 1:50000 (edice ShoCart č. 50)
  
Text & foto:Marek Topič



Pooslaví patří k mým nejoblíbenějším turistickým oblastem u nás. Nepravidelně tam jezdím již přes deset let, dosud jsem se však zaměřoval spíše na dolní tok řeky, který je vyhlášený svým překrásným kaňonem, navíc vyšperkovaný starými hradními zříceninami a vyhlídkami. Svůj půvab má však i řeka nad Náměští, navíc ji zde skoro pořád doprovází turistická stezka. Možná jeden z posledních pěkných víkendových dnů tohoto roku se střední Pooslaví stalo cílem mého celodenního putování.

Na cestu se vydávám deset minut před pátou hodinou ranní. Dnes jedu na kole, protože jsou k tomu příhodné podmínky, sucho a poměrně příznivá teplota. Nikam se neženu, vždyť první vlak odjíždí až v 5:35. Po uschování kola nasedám do příjemně vytopeného a jen skromně osvětleného vlaku, což je výhodné pro pokus o dohnání spánkového manka. Do Brna přijíždí vlak včas, stíhám tak i nákup svačiny, kterou jsem si doma nestihl připravit. A za chvíli už jedu vlakem zpátky, alespoň prvních 13 km, které má trať na Jihlavu společnou s trasou směr Hrušovany.
V Tetčicích nastává mimořádné křižování se zpožděným rychlíkem, důsledkem čehož náš osobák nabírá 15minutové zpoždění, které však díky krácení pobytu v následujících stanicích snižuje na přijatelných 5 minut. Ve Studenci naposledy přestupuji, celkem moderní řídící vůz řady 954 měním za starý motorák řady 810, který je obsazen téměř do posledního místa. Kvůli zamlženým oknům se nemohu koukat po krajině, kterou vlak projíždí. Na zastávce Vlčatín se vlak vyprazdňuje, vystupuje zde asi 50 turistů nějakého odboru KČT, kdo ví, kam dnes mají namířeno? Zbývající cestující vystupují na zastávce Velké Meziříčí město, do stanice téhož jména přijíždím pouze já.
V čase 9:45 mám dokončenu tradiční fotodokumentaci nádražní budovy, za nepříliš vlídných podmínek (chladno a trochu mlhavo) mohu tedy vyrazit na pochod. Po dlážděné silnici scházím k autobusovému nádraží, odtud se kousek vracím proti toku Oslavy k mostu. Zde nacházím trochu nečekaně rozcestník (v mapě je značená trase vedena jinudy), který mě hned posílá na druhý břeh řeky. Z mostu je dobře vidět bílá věž kostela svatého Mikuláše, na kterou jsem kdysi před lety vystoupal. Dnes ve Velkém Meziříčí více památkových objektů nespatřím, žluté značky mě totiž vyvádí kolem několika továren pryč z města. To ale neznamená, že je všem zajímavostem konec. Než zamířím do Nesměřského údolí, podcházím dlouhý železniční viadukt, který se svou příhradovou konstrukcí umístěnou na pěti mohutných kamenných pilířích v mírném oblouku působí velmi impozantně. Ještě kdyby tak po něm jel vlak.
Kráčím po silnici, která se postupně přibližuje k řece Oslavě. Vpravo se na chvilku zastavuji u kamenného pomníku, jehož deska s nápisy je tak pokrytá lišejníky, že lze těžko přečíst, čí památka je tady uctívaná. Naproti se zvedá strmé, ale nevysoké skalisko, které je však ojedinělé, dál se totiž údolí opět rozšiřuje. Po mostě přecházím na pravý břeh řeky, která se tady jakoby vyměňuje z pout regulace. Několik velkých balvanů, občas i mísovitého tvaru, vytváří krátký peřejnatý úsek. Pár minut nato přicházím k rozcestí s názvem Letná hot., což asi znamená hotel. Přemýšlím, po čem asi toto místo získalo pojmenování, až si všímám penzionu s tmavě růžovou fasádou na protějším břehu řeky.
Oficiálně začíná Nesměřské údolí asi až u ústí potoka Oslavičky. V těch místech se tok Oslavy větví do tří ramen, a přímo pod silnicí se vytváří dva malé ostrůvky. Další ostrovy představují balvany, které jsou v korytě řeky nepravidelně rozesety. Jeden obrovský oblý balvan trčící z řečiště je vidět až ze silnice, přestože ta se v těchto místech od řeky vzdaluje na dobrých 50 metrů. Procházím kolem samoty, za ní se tok řeky i celé údolí začíná mírně klikatit. Na protějším břehu se nachází malá chatová osada, takže mi ani nepřipadá divné, že je kolem řeky poněkud větší koncentrace lidí. Když se však zadívám pozorněji, zjišťuji, že se jedná o fotografy, kteří se právě v těchto místech snaží zachytit nějaké typické podzimní motivy.
Údolí se citelně zužuje, ale už po pár stovkách metrů dál se přede mnou opět otevírá rozlehlá louka, nad níž se vznáší drobné mlžné obláčky. Na dohled je žlutá budova hájovny, nejníže položená stavba v osadě Nesměř, po níž získalo celé údolí Oslavy pojmenování. Stejný název nese i rozcestník, který nacházím za mostem na nové cihlové stavbičce říčního limnigrafu. Ocitám se opět na levém břehu, kde definitivně končí asfaltová silnice. Podél řeky se táhne nivní louka, která je široká podle toho, jak údolí zrovna dovolí. Po kilometru přicházím k jezu, u kterého začíná zachovalý mlýnský náhon. A tam, kde kdysi stával mlýn, nachází se dnes rozsáhlý areál rekreačního střediska Nesměř. Dnes je tu liduprázdno, jen figurka vodníka v malé strážní budce mě tu jakoby symbolicky vítá. Areál je to docela rozlehlý, kromě několika zděných budov je tu i typická řada dřevěných chatek a několik hřišť.
Kousek za rekreačním střediskem je rozcestí Eliášova myslivna, o něco dál pak směrovka ke zřícenině hradu Templštejna. Je zajímavé, že oficiální značená odbočka tu neexistuje, přesto není žádný problém pěšinu ke zbytkům hradu nalézt. Výstup na ostroh je velmi strmý, zvlášť ve srovnání s dosavadní trasou, která vedla po velmi pohodlných cestách. Nahoře u zbytků hradního paláce si proto na chvilku sedám na kámen a občerstvuji se čajem z termosky. Z hradu toho do dnešních dnů zůstalo jen velmi málo, kromě terénních náznaků jen asi něco přes 2 metry vysoká nárožní zeď bývalé věže. Okolí je však velmi pěkné, za drobným sedýlkem se zvedá malé ploché návrší, na němž je několik roztroušených oblých balvanů pokrytých mechem, také je tu dobře patrná kamenná rovnanina zpevňující středověkou cestu.
Po velmi příkré stezce se dostávám zpátky na pohodlnou cestu, která mě následně vede dál podél toku řeky Oslavy. Opět se jedná o velmi příjemný terén nivních lučin se spoustou lákavých odboček k peřejnatým zákoutím řeky. Míjím další jez, jehož náhon později napájí soustavu rybích sádek u Řihákova mlýna (ve starších mapách je uváděn Hamžův mlýn). Objekty mlýna a vodní pily působí velmi zachovale, právem byly vyhlášen technickou památkou, dokonce tu prý funguje i provoz malé vodní elektrárny. Věnují se tu však i chovu zvířat, o čemž svědčí ohrazená obora ve strmém svahu na levém břehu.
Kousek za Řihákovým mlýnem přicházím na rozlehlou louku s několika rekreačními chatami po obvodu. Je přesně 12 hodin a dochází k významné změně počasí. Mlha a nízká oblačnost se definitivně trhá a krajinu začínají ohřívat příjemné paprsky podzimního sluníčka. Po delší době kráčím opět po asfaltové cestě, která těsně kopíruje břehy řeky, zde s poněkud užším korytem. Tato silnice mě přivádí až do malé vísky Oslava, v jejímž středu se nachází malebná kaplička a kamenný kříž. Rozcestník mi oznamuje, že už mám v nohách minimálně 11 km, což mi ani nepřipadá. Každopádně, pokud by zde síly došly, nabízí se odsud 5,5 km dlouhá varianta k nejbližší železniční stanici, která se nachází v Budišově. Já však zůstávám věrný řece Oslavě, kterou se nechávám stále vést.
Širokým údolím řeky, jejíž tok se stáčí k východu vede málo frekventovaná silnice III. třídy. Cestou k něco přes kilometr vzdálenému Panskému mlýnu procházím kolem pěkně zrenovovaného železného kříže, pozornosti mi neuniká ani obrázek zavěšený na kmenu značně rozvětveného stromu. Vzápětí procházím kolem samoty, u níž je počátek mlýnského náhonu pro Panský mlýn, ke kterému se pozvolna blížím. Od západu vypadá objekt poněkud strašidelně, neomítnutá budova s děravou střechou a vymlácenými okny, nakonec však vychází najevo, že vlastní mlýnská budova stojí až za touto zanedbanou stodolou. Podle zvuku z útrob se zdá, že i tady pracuje turbína na výrobu el. energie.
Naproti dřevěnému kříži koukám na rozcestník, který mi moc nesouhlasí s mapou. Hned je mi jasné, že zde došlo k přeložkám modré a zelené trasy. A skutečně, při levobřežní komunikaci jsou dosud patrné zamazané modré značky (současná modře značená trasa vede po silnici do Tasova). Přesto pokračuji dál doufaje, že se kvůli nějaké závažné překážce nebudu muset vracet. Procházím kolem uskupení několika starých budov, které dnes slouží jako rekreační chaty, kousek za nimi pak začíná jedna z nejpěknějších údolních částí Oslavy. Řeka i celé údolí se klikatí, hladina se zklidňuje, aby však hned pod jezem vytvořila peřejnaté řečiště plné velkých balvanů. Jenže právě tato oblast je nepřístupná, což je i důvod přeznačení stezek. Narážím na zamčenou bránu, takže jsem nucen vydat se do prudké stráně pokrytou navíc spoustou větví po nedávné těžbě dřeva.
Namáhavého výstupu nelituji, protože zříceninu hradu Dub, která se na ostrožně nachází, jsem měl stejně v úmyslu navštívit. Mrzí mně ale to, co z hradu spatřuji. Objekt Radkovského mlýna si nějaký zbohatlík přestavěl na své letní sídlo. Zastřižené trávníky s parametry golfového hřiště, rozsáhlé dlážděné plochy, bazén a dokonce i plocha pro parkurové jezdectví pokrytá speciálním pískem. Smutné, jak může dopadnout vzácná údolní krajina. Lépe se tedy kouká na zbytky hradní zříceniny, přestože i z tohoto středověkého sídla se do dneška zachovalo jen velmi málo fragmentů, nejnápadnější je část zdi paláce a výrazný příkop, který i dnes malinko znesnadňuje přístup do centrální části hradu. Prostranství je porostlé náletovými dřevinami a sousedí s malou oplocenou oborou, v jejíž zadní části polehávají dvě laně.
V nohách mám asi 14 km a jenom o něco menší vzdálenost mě dělí od cíle v Náměšti nad Oslavou. Hned po krátké přestávce na svačinu se tedy vydávám do okolí hradní zříceniny, kde se snažím vytipovat, kudy vedla původní zeleně značená trasa. Mapa napovídá, že Radkovský mlýn spojuje s obcí Tasov lesní cesta. Tu se mi celkem snadno daří najít, takže se jí nechávám vést. Cesta stoupá vzhůru do svahu a postupně se odklání od řeky. Dostávám se na okraj louky s několika chatami, zde se držím okraje lesa a pak jednou z mnoha pěšin klesám zpátky do údolí. Přicházím k ústí nepříliš vodnatého potoka Polomina, kde se od majitelky jedné z opodál stojících chat ujišťuji, zda mě v následujícím úseku nečeká něco podobného, jako v okolí Radkovského mlýna. Prý je cesta bez problémů průchozí, až na drobnou skalku, kterou je potřeba zdolat u následujícího jezu.
Paní se nemýlila. Středem nádherné louky se po pár minutách dostávám k jezu,který odvádí vodu do náhonu Vanečského mlýna. V tomto místě by se navíc klidně dalo přejít na druhý břeh řeky, protože přes hranu splavu neteče téměř žádná voda (to má důsledek v podobě téměř vyschlého řečiště pod jezem). Slibovaná skalní plošina, na kterou musím vystoupat, není nikterak vysoká. Dál pokračuje opět pohodlná pěšina, která u nejbližších chat přechází v běžnou cestu sjízdnou i pro auta. V těchto místech stojí zato se na chvilku zastavit u mohutného skalního bloku, v jehož patě je umístěna zazděná studánka, k výtoku (běžný kohoutek) je pak možné sestoupit po pár schůdcích na opačné straně cesty.
Na okraji Vanče se nachází oplocený areál ptačí farmy (U Požárů). Mít čas, jistě by nebyl problém s návštěvou, majitelé jsou prý velmi vstřícní, já se však spokojuji jen s jedním dokumentačním fotem. Bohužel si při pohledu do hledáčku neuvědomuji, že se svým malíčkem příliš přibližuji k obvodovému pásu, který je pod proudem. Dostávám pořádnou ránu, až málem upouštím foťák. Kuriózně se tak stává asi 3 metry od výstražné informační cedulky. Vaneč samotnou, aspoň levobřežní část, tvoří kromě ptačí farmy jen několik domů, které by se daly na prstech dvou rukou spočítat.
V čase 13:55 přicházím k rozcestí, k němuž vede po nedalekém mostě přeložená turistická trasa z Kamenné. Podle údajů na směrových tabulkách zde a u Panského mlýna mi vychází, že nová trasa je asi o 2 kilometry delší, navíc míjí zajímavý cíl, kterým je zřícenina hradu Dub. Teď už snad nebudu mít žádný důvod značku opouštět, takže avizovaných 9,5 km bude hodnotou konečnou. Tato vize mi ale příliš dlouho nevydrží. Za Vančí jdu po krásné louce v širokém otevřeném údolí Oslavy. Louka se postupně zužuje, cesta vede středem, později k ní zasahuje okraj pole a o necelé tři stovky metrů dál enkláva lesa. Značka tu uhýbá kamsi doleva, ale o kousek dál by se podle mapy měla k řece opět vrátit. Tento odklon se mi zdá nelogický, zvlášť, když cesta podél řeky je stále pohodlná a o kus dál se navíc otevírá další rozlehlá lučina. Jediným problémem se zdá být překročení Ratnovského potoka, protože tu není žádná lávka, s krátkým rozběhem však tento drobný přítok Oslavy hravě přeskakuji. Až tady mi dochází, proč je dnes oficiální značka vedena jinudy. Terén podél řeky je značně exponovaný, místy mi to připomíná stezky v okolí Trenckovy rokle, takže si dopřávám aspoň na krátkém úseku trochy zpestření. Pěšina podél zamazaných značek mě vyvádí asi 30 metrů nad úroveň hladiny řeky, po pár desítkách metrů se však dole objevují první chaty, k nimž hned sestupuji, protože tudy už vede pohodlná příjezdová cesta.
Chatovou osadou na okraji polesí Čikovská doubrava procházím těsně podél řeky, od jezu potom zůstávám při toku náhonu. Naproti mlýnské strouhy si všímám skalky s připevněným železným křížem a několika drobnými cedulkami, jež na tu dálku nejsem schopen přečíst. Asi se jedná o symbolický hřbitov bývalých obyvatel chatové osady. Kousek odsud je most, u kterého se setkávám se zelenými značkami. Teď už se jich držím a po okraji louky přicházím k dalšímu mlýnu na trase, v některých mapách je uváděn jako Jeřábkův mlýn, turistický rozcestník však pojmenování zobecňuje na Naloučanský mlýn, podle nedaleké obce. Za ním pokračuje trasa po okraji pastviny, která je podmáčená a rozrytá, cesta, po níž vede trasa pro pěší i cyklisty zase rozježděná od traktorů. Zatímco dosud jsem měl vyhlídky, že čištění bot po této túře nebude muset být až tak důkladné, tady všechny tyto prognózy berou za své. Situace se lepší u mostu přes Bělinský potok, kde je drobný přístřešek a panel naučné stezky. Na chvilku si sedám a kouskem klacku z bot seškrabávám největší kusy bahna.
Severně od Naloučan vytváří řeka Oslava meandr, který je na levém břehu lemován několika zajímavými skalními útvary. Do Naloučan tak přicházím ze severní strany. Do cesty se mi staví levostranný přítok Jasinka, kterou je potřeba překonat po nedalekém silničním mostě. U hlavní křižovatky objevuji rozcestník, ten mě posílá k nedaleké železné lávce přes Oslavu. Jiný způsob překonání řeky dnes ani není, protože silniční most do Ocmanic se rekonstruuje. Po dlouhé době se tedy ocitám na pravém břehu řeky, kde i nadále kráčím po nábřežní louce, později se však odkláním do zalesněného údolí. Obcházím návrší, jehož nejvyšší bod je v mapě vyznačen kótou 408. Nejprve stoupám rozhraním starého smrkového a mladého borového lesa, poté se nořím do potemnělého hvozdu, kterým přicházím k soustavě tří rybníků. Pobřežní cesta mě přivádí do otevřených polí, za chvíli již stojím u rozcestníku Rathanský dílec, který je situován u silnice z Ocmanic. Tamní rozhledna postavená nad vodárnou je odsud velmi dobře vidět, stejně jako opačným směrem náměšťský zámek, jehož okna odráží poslední záblesky podvečerního slunce.
Zbytek cesty už ničím zajímavý není, jdu stále po silnici, která mě přivádí na okraj města Náměšť nad Oslavou. Tady mě nejvíc zaujímá moderní správní budova společnosti Outulný. Potom už zbývá projít kolem rybníka Rathan a na nejbližší křižovatce odbočit do ulice Husova. Padá soumrak, navíc už mám nachozeno vskutku hodně, takže od polikliniky mířím nejkratší možnou cestou k železniční stanici. Tam přicházím o čtvrt na pět. Být o měsíc dříve, jel by mi právě v tento okamžik vlak do Brna, dnes ale musím na nejbližší spoj čekat přesně hodinu.
Čas do příjezdu vlaku od Jihlavy mi utíká celkem rychle. Kupuji si totiž jízdní řád platný pro příští rok (zajímavé, že v Brně ho ráno nebylo možné sehnat), takže porovnávám, co za změny nám náš největší železniční dopravce připravil. Už za tmy nastupuji do vlaku, který jede, na rozdíl od ranního spoje, načas. Po příjezdu do Brna mi vychází čas akorát na zakoupení občerstvení v jednom ze stánků poblíž nádraží. Nejbližší vlak do Hrušovan pojede až za hodinu a čtvrt, proto nastupuji do rychlíku, kterým jedu do Břeclavi, odsud pak osobákem do Hrušovan. I přes jízdu po trase s vyšším počtem kilometrů přijíždím do Hrušovan 45 minut před příjezdem osobáku z Brna. V Hrušovanech nasedám na kolo a po tradiční trase přes Šanov a Hrabětice mířím do Hevlína. Tam přijíždím přesně v 9 hodin večer.




Fotky:

Kamenité řečiště Oslavy v údolí Nesměř Zbytky hradu Templštejna Typická louka v otevřeném údolí Oslavy Kaple na návsi v Oslavě Panský mlýn


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET