wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PODZIMNÍ VÝPRAVA DO HOSTÝNSKÝCH VRCHŮ

Datum:21. listopadu 2009
Složení výpravy:Marek, Ivo
Ušlá vzdálenost / čas:   16 km / 5 1/2 hod. (+5km / 1h)
Mapa:Hostýnské vrchy 1:50000 (edice KČT č. 94)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Že lze i v relativně nízkých horách zažít podmínky teplotní inverze, jsme při plánování naší listopadové výpravy nepředpokládali. Vytipovali jsme si asi 15 km dlouhou trasu do Hostýnských vrchů, samozřejmě i s výstupem na jejich ne sice nejvyšší, ale rozhodně nejznámější vrchol, magický Hostýn s poutím chrámem a dvojicí křížových cest. I přes počáteční nepříznivé prognózy nám nakonec nebývale přálo počasí, z výletu nám tak zůstala spousta krásných vzpomínek.

Na to, že dnes jedu na výlet do poměrně vzdálených končin, opouštím domov poměrně pozdě. Sice to není příliš výhodné, ale mířím k vlakovému nádraží. Železniční trať z Hevlína do Hrušovan je v agonii, od poloviny prosince bude počet vlakových spojů na naší lokálce výrazně zredukován, v červenci pak dojde k úplnému zastavení provozu. Je to tedy pro mne zřejmě jedna z posledních možností cestovat vlakem přímo z Hevlína. Ještě s jednou mladou cestující odjíždím prvním sobotním vlakem v 6:37, po příjezdu do Hrušovan tudíž musím na další přípoj asi 40 minut čekat. Přesně o půl osmé přijíždí krátká souprava od Znojma, která bez zbytečného zdržování pokračuje do Břeclavi.
V Břeclavi je výborná návaznost na přípoj směr Přerov. Aspoň podle jízdního řádu, ve skutečnosti to však na brzký odjezd přípojného vlaku nevypadá. Dozvídám se, že vlak, který mířil z Přerova do Břeclavi, srazil někde u Nedakonic člověka, a dráhy tak musí narychlo zajišťovat náhradní soupravu a hnací stroj. Situaci se zaměstnancům ČD nakonec zvládnout daří, přistavené náhradní vozy jsou sice nevytopené, ale mnohem důležitější je skutečnost, že zpoždění, s jakým opouštíme jihomoravský železniční uzel, dosahuje pouhých 10 minut. O ztrátu přípoje v Hulíně tedy nemusím mít žádné obavy. Po hodině a půl strávené v nepohodlném voze Bdmtee přestupuji do ještě méně komfortního přívěšáku řady 010. V posledním voze osobáku z Kojetína do Val. Meziříčí se setkávám s Ivem, který je na cestě zhruba stejně dlouhý čas jako já. Naše společná cesta trvá necelou půlhodinu.
Pět minut po půl jedenácté vystupujeme před staniční budovou, kterou vidíme skrz hustou mlhu jen obrysech. Počasí nám příliš optimismu nedává, je však poměrně teplo a bezvětří, tak aspoň s těmito pozitivy míříme kolem hospody k rozcestníku u autobusového nádraží. Řidiči dvou nastartovaných autobusů vyčkávají na poslední zájemce o svezení. Jejich služby by nám sice ušetřily čas, ovšem na druhou stranu by nás také připravily o pocit ze zdolání kopce vlastními silami.
Na úvod kráčíme po silnici vedoucí souběžně s železniční tratí. Ta vede téměř v přímém směru, takže je možná dobře, že kvůli husté mlze vidíme jen pár desítek metrů před sebe, nic záživného totiž tato část trasy nenabízí. O kilometr dál se konečně od trati odkláníme. K naší červené se přidává modrá značka mířící sem z centra města. Procházíme parkově upravené okolí místního hřbitova a po ulici s výstižným názvem Hostýnská míříme přímo k patě tohoto bájného vrcholu. Z hlavní silnice později odbočujeme na úzkou asfaltku, která mírně stoupá kolem zahrádek k místní části zvané Lázně. Na jejím okraji, nedaleko od penzionu, si prohlížíme první svatý obrázek s motivem Panny Marie Hostýnské vrhající blesky a tím zachraňující zdejší lid od drancování Tatarů.
Zdejší zástavba není příliš rozlehlá, prakticky ji tvoří dvě souběžné ulice, které končí po pár stovkách metrů u silnice vedoucí na vrchol Hostýna. My se vydáváme po západní větvi, která nás po pár minutách přivádí k rozcestníku Lázně Harmonie. Až dosud se jednalo o pohodovou procházku, což se v následujících chvílích začíná měnit. Nejprve kráčíme ještě pár desítek metrů po silnici k parkovišti, odkud se odkláníme do lesa. Na vrchol Hostýna nás čekají jen dva kilometry, jenomže s převýšením více jak 300 metrů. Stoupání k rozcestí Císařská cesta ještě tak náročné není, výškové metry však i zde rychle přibývají. Díky tomu se brzy dostáváme nad inverzní mlhovou poklici, skrz stromy začínají prosvětlovat sluneční paprsky a nebe nad námi je zbarveno do světle modra.
Další postup k vrcholu si zpestřujeme hrou geocaching. Na krátko proto opouštíme lesní cestu a míříme na okraj mýtiny, kde Ivo za pomocí své GPS navigace (já tímto přístrojem dnes vybaven nejsem) nalézá malou krabičku se vzkazem. Další odměnou je i zajímavý výhled do údolí Černého potoka, v jehož nižších polohách by se měl nacházet lom. Ten už ale skrývá mlha, my se totiž ocitáme těsně nad nízkou oblačností. Podobný výhled se naskýtá o kousek výš přímo ze značené cesty, která nás po chvilce přivádí k rozcestí Pod Vodní kaplí. Kromě rozcestníku s poškozenou stříškou je tu i zubem času ohlodaný svatý obrázek. Máme možnost volby, buď můžeme k vrcholu zamířit přímo po strmě stoupající stezce, nebo nejexponovanější část obejít po delší, ale méně prudké cestě. Volíme náročnější variantu, postup vzhůru tomu však přizpůsobujeme. Zadýchaní postupujeme po malých krocích vzhůru temnými smrčinami, které později střídá světlejší listnatý les. To už nahoře spatřujeme žlutou fasádu poutní stavby. K ní přicházíme za zvuků zvonů, které sem doléhají od nedaleké baziliky. Dopřáváme si zaslouženou přestávku na občerstvení.
Dlouhé schodiště zapadané listím nás od Vodní kaple přivádí přímo k nejvýznamnějšímu církevnímu objektu na Hostýně. Schodiště se nejprve stáčí doleva, od sochy Nejsvětějšího srdce Ježíšova vede přímo k bazilice Nanebevzetí Panny Marie, přitom se postupně rozšiřuje. Podél schodiště se táhne dlouhé stromořadí a v horní části i řady prodejních stánků, z nichž asi polovina je otevřená. S krátkým zastavením na zakoupení drobných suvenýrů přicházíme přímo k poutnímu chrámu. Jeho hlavní vchodové dveře jsou zavřené, takže dovnitř nepůjdeme.
Hostýn má vlastně vrcholy dva, na tom nižším se nachází poutní chrám, výše položený severní vrchol zvýrazňují stavby rozhledny a větrné elektrárny. Samozřejmě se tam jdeme podívat. Kráčíme podél jednotlivých zastavení tzv. Jurkovičovy křížové cesty, nejprve klesáme do údolí, následně stoupáme po schodišti na kamennou terasu se zastavením "Ukřižování". Zde cesta prudce mění směr a už prakticky po vrstevnici vede kolem malého hřbitova ke kapli. Ta je posledním zastavením i pro starou křížovou cestu, která sem vede příjemnějším terénem přes nevýrazné sedlo. Naproti přes vozovku si všímáme památníku obětem komunistického režimu, jehož umístění právě na Hostýně není vůbec náhodné (byl o tom i jeden díl Příběhů železné opony). To naopak důvod umístění naší vůbec nejstarší větrné elektrárny nám příliš známý není. Je však pravda, že v době svého vzniku nebyl k větrným elektrárnám takový negativní postoj, jako je dnes, a tato stavbička zvýrazňující vrchol byla brána jako jistý nový druh turistické atrakce.
Nejvýše položenou stavbou na Hostýně je kamenná rozhledna, k níž vede pohodlná přístupová cesta kolem objektu vodárny. Je po hlavní turistické sezóně, takže je dnes zavřeno, což je sice škoda, nicméně zcela ochuzeni o výhledy do kraje nakonec nejsme. Tedy, ono se dnes ani tak nejedná o výhled do nížiny severní Hané, jako spíše o pozorování důsledků teplotní inverze. Město Bystřice i její okolí se utápí v bílých peřinách nízké oblačnosti, zatímco vrchol Hostýna hřejí paprsky podzimního slunce. Jsme rádi, že se nám podmínky takto vydařily. Máme však v plánu poznat aspoň malou část centrální části Hostýnských vrchů, takže se nyní do té mlhy na chvilku budeme muset vrátit.
Podél zastavení Jurkovičovy křížové cesty se vracíme jakoby zpátky k bazilice. Dole se snažíme najít místo, kde turistická značka (červená) tuto cestu opouští, což se nám s drobným zaváháním daří. Najednou se ocitáme v překrásném bukovém lese, který je díky opadanému listí krásně prosvětlen. Naše stezka klesá po západním svahu Hostýna do údolí Bystřičky. Cestou míjíme několik zastavení naučné stezky, která je zaměřena na tradiční témata přírody. Po chvilce přicházíme k silnici, která znamená předěl mezi bukovým a smrkovým lesem. Místo stezky zapadané listím nám občas malinko podklouzávají podrážky na blátivé stezce. Přicházíme na Schwaigrovu paseku, kde si na nějakou dobu naposled užíváme svitu sluníčka a výhledu na blízké zalesněné vrcholky, potom totiž scházíme až na dno údolí říčky Bystřičky, v němž se stále drží mlha a chlad.
U mostu přes řeku se nachází poslední zastavení NS (větev Příroda Hostýnských vrchů), které je věnováno rybám. A v oploceném areálu je dokonce pstruží líheň, jak uvádí poutač na drobné zděné budově. Míříme k rozcestníku, u kterého se nachází i drobný dřevěný přístřešek, v něm děláme asi čtvrthodinovou pauzu na svačinu. Najezení a malinko prochladlí se ubíráme podél toku Bystřičky vedeni červenými a žlutými turistickými značkami. Cestu nám zpestřují dva brody, z nichž zejména ten druhý poskytuje i nezanedbatelnou dávku adrenalinu. Asi o 400 metrů dál měníme občas blátivou stezku za zpevněnou lesní cestu. V její těsné blízkosti objevujeme studánku s tak slabým výtokem vody, že bývá v létě pravděpodobně vyschlá. Příjemná cesta nás přivádí k rozbahněné odbočce k dalšímu rozcestí s názvem Kozlůvky. Směrové tabulky jsou umístěné na stromě poblíž soutoku Bystřičky s drobným přítokem, proti jehož toku nás v nejbližších chvílích čeká výstup do úbočí kopce Obřany.
Dno údolí, které máme po naší pravici, se neustále zahlubuje, v bystřině celkem pochopitelně ubývá vody. Přicházíme na okraj rozsáhlé mýtiny, kde dnes už podruhé opouštíme pásmo nízké oblačnosti. Sluníčka si však v této chvíli příliš neužíváme, protože je schované za vysokými kopci před námi. Krátce po 14. hodině přicházíme k okraji přírodní rezervace Obřany, na což jsme upozorněni typickou značkou se státním znakem i panelem naučné stezky. Nachází se tu i upravený pramen, nad kterým je ke kamennému bloku upevněna bronzová deska s reliéfy básníka Fr. Táborského a malíře Fr. Ondruška. Ivo zde celkem snadno objevuje i "kešku" zatímco já si pročítám text na informační tabuli, mj. o zbytku hradu Obřany, který kdysi stával na stejnojmenném vrcholu. Cestou do sedla Rožnovjačka si ujasňuji, že nedlouhá zacházka na samotný vrchol by nemusela být ztrátou času, už jen proto, že se jedná o druhou nejvýše položenou hradní zříceninu na Moravě.
Ivovi se do zdolání stometrového převýšení příliš nechce, takže se na chvíli rozdělujeme, on si tady dělá krátkou přestávku, později vyráží k nedalekému rozcestí Klapinov. Já se svižným tempem vydávám po celkem pohodlné přístupové cestě vzhůru. Míjím se zde s partou pravých zálesáků v maskáčích, později předcházím jednoho mladíka nesoucího malou dcerku na ramenou. I přes tato setkání je v areálu hradní zříceniny liduprázdno. Z hradu se do dnešních dnů dochoval výrazný zbytek stěny paláce a několik příkopů. Kromě zříceniny hradu je vrchol Obřany zvýrazněn i několika skalními útvary, nápadně tu působí i suché bílé listy měsíčnice vytrvalé. Výhled odsud je velmi omezený, skrz stromy však lze identifikovat poutní chrám na nedalekém Hostýně.
Po prohlídce zbytků hradu se vracím do sedla Rožnovjačka, odkud pokračuji po mírně stoupající lesní cestě na Klapinov, dalšího sedla, tentokráte již součástí hlavního hřebene Hostýnských vrchů. Tady se po sedmi minutách chůze opět setkávám s Ivem, společně si pak vychutnáváme hezké výhledy k jihozápadnímu obzoru přes odlesněnou pastvinu. Toto místo bývá asi hojně navštěvované, jinak by tu nebyly hned dva turistické přístřešky a ještě několik posezení nezastřešených. Přesně v 15:00 vyrážíme dál.
Tentokrát jdeme po zelené TZT, která nás vede po horním okraji travnaté pastviny, odkud se nám naskýtá hezký pohled na výrazný vrchol Obřany. Po chvilce jsme na rozcestí Pod Skalným, poblíž kterého by se měla nacházet Veverkova studánka. Hledat ji však nejdeme, přestože by se měla nacházet jen pár metrů od stezky, a pokračujeme dál do úbočí vrcholu Skalný. Nejvyšším partiím, které jsou zvýrazněny několika mohutnými skalními bloky (dokonce na nich spatřujeme horolezce) se naše cesta vyhýbá. Další skalní útvary se nacházejí v bezprostřední blízkosti rozcestníku, odkud se nám dnes naskýtá poslední výhled k siluetě chrámu na Hostýně. K němu už nám zbývá jen něco málo přes 2 km, protože však máme vytipované lepší spojení autobusem z Rusavy, opouštíme zde hlavní hřeben, a poměrně strmou a málo vychozenou cestou se pouštíme na dlouhý sestup po modře značené trase.
Po deseti minutách přicházíme na louku, jejíž povrch je poctivě rozrytý od divokých prasat. Je odsud hezký pohled do údolí, které halí bílá mlhová peřina, dojem umocňuje podvečerní násvit mraků, které nízké slunce mírně zbarvuje do červena. Poslední stovky metrů sestupu nám připadají nejstrmější, ale blízké střechy chalup nám oznamují, že již brzy dosáhneme údolní silnice. Stává se tak právě v okamžik, kdy se narudlý kotouč Slunce schovává za nedaleký vrchol Javorčí. Na úzké asfaltové komunikaci pociťujeme úlevu pro naše kolena, odsud už jen mírně klesáme kolem několika roubených stavení do centra osady Hořansko.
V čase 15:50 přicházíme ke zdejšímu kostelu povýšení svatého Kříže. Toto místo jsme měli vytipováno pro ukončení výpravy, je tu totiž i autobusová zastávka, ale protože spoj do Holešova odjíždí až za hodinu, rozhodujeme se ještě chvíli pokračovat v chůzi. Potkáváme dva starší manžele, od kterých se dozvídáme, že něco přes kilometr odsud je další kostel a u něj také autobusová zastávka a navíc i hospoda. Nemáme nad čím uvažovat a po slabé čtvrthodince vcházíme dovnitř příjemné hospůdky nesoucí název U Hradilů. Je jen škoda, že na objednání jídla už nemáme dostatek času, takže dáváme jen zasloužené pivko a na zahřátí vynikající zelňačku.
Pět minut před odjezdem autobusu se zvedáme, a příjemné prostředí hospody měníme za venkovní chlad a mlhu. Zastávka autobusu se nachází před budovou místní školy. Už tu několik lidí čeká. Ivo ještě stíhá vhodit pohlednice do nedaleké poštovní schránky, posléze sem kužely světla proráží hustou mlhu náš autobus. Nastupujeme a odjíždíme k nejbližší vlakové zastávce. Tou je Hlinsko pod Hostýnem, kde se ocitáme asi 20 minut před odjezdem podvečerního vlaku z Valašského Meziříčí do Kojetína. Zastávka odpovídá parametrům kraje na konci světa, potemnělá cihlová budova, od níž vede krátké schodiště na sypané nástupiště. Náš vlak naštěstí přijíždí včas, takže tu trávíme jen nezbytně nutnou dobu. A tím naše společná cesta prakticky končí. Po pár minutách zastavuje vlak ve stanici Hulín, kde se loučíme, já přestupuji na osobák do Břeclavi, zatímco Ivo pokračuje až na konečnou do Kojetína.
Vlak z Přerova mi přijíždí po deseti minutách. Nastupuji do prostředního vozu, kde je poněkud nestandardně řazen vůz řady B s kupé. Zde ale marně hledám místo k sezení, takže musím přejít do prvního vagónu, tam se definitivně usazuji. Cesta mi celkem utíká, ani mi nepřipadá, že to vlak jede téměř hodinu a půl. V Břeclavi opět výborně navazuje přípoj do Znojma, jen ten dlouhý přechod mezi nástupištěm 1B a 1A je vzhledem 6minutové rezervě na přestup nepříjemný. O půl deváté přijíždím do Hrušovan. A protože jsem ráno nejel autem ani na kole, čeká mě nyní 7km (nakonec jen 5 km) dlouhá procházka do Hevlína. Na procházku nočním Šanovem navazuje boj o zachování čistých bot na polní cestě ke statku Anšov. Zvýšená opatrnost je nutná i při chůzi po železniční trati, mokré dřevěné podvaly jsou totiž velice kluzké. Kousek za přejezdem využívám nabídku ke svezení od jednoho dobře česky mluvícího Rakušana, takže již před půl desátou odemykám dveře našeho baráku. Tou dobou ještě Ivo sedí ve vlaku do Třebíče.




Fotky:

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie Jurkovičova křížová cesta Svatý Hostýn - rozhledna Táborského a Ondruškův pramen Zřícenina hradu Obřany Výhled z Klapinova na Obřany


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET