wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


NA SONE+ DO KRAJE ČARODĚJNICKÝCH PROCESŮ

Datum:10. září 2009
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   5 + 2 km / 4 3/4 + 1/2 hod.
Mapa:ShoCart č. 58 - Jeseníky (Praděd, Kr. Sněžník)
  
Text & foto:Marek Topič



Malebnou podhorskou obec Velké Losiny jsem v posledních letech několikrát projížděl na kole, při cestách do vyšších partií Jeseníků však na její bližší poznání nikdy nezbýval čas. A tak několik měsíců čekala v mém virtuálním seznamu cílů, ze kterého musela být pro letošek z důvodu špatných návazností vlakových spojů vyškrtnuta. Díky akci ČD "Léto 2009" však nakonec realizace dlouhé cesty možná byla, proto jsem si v závěru první zářijové dekády vzal dovolenou a vyrazil do kraje proslulého čarodějnickými procesy.

Přestože jsem cestoval v běžný pracovní den, na první ranní vlak do Břeclavi mi žádný přípoj z Hevlína nejel, prvních 7km jsem tak musel překonat autem. S drobnou časovou rezervou jsem dorazil k hrušovanskému nádraží, před nímž jsem toho dne parkoval jako první. Jízdenku (SONE+) jsem si koupil až ve vlaku, který jel z Hrušovan téměř prázdný, postupně se však zaplňoval lidmi cestujícími za prací. Závěrečné kilometry do železničního uzlu jsem trávil v nejistotě, zda stihnu přípoj do Přerova, v úseku Valtice - Břeclav byla totiž výluka. Náhradní doprava však fungovala skvěle, takže jsem podle plánu pokračoval do dalšího železničního uzlu, Přerova. Tam jsem přestoupil na nejbližší přípoj, který však jel pouze do Olomouce.
V krajském městě jsem si zašel do blízkého supermarketu Albert, v němž jsem si nakoupil jídlo a pití. Snaha získat zde pásmové jízdenky IDSOK však vyšla naprázdno. Další vlak mě bez zpoždění dovezl do Zábřehu na Moravě, odkud jsem opět musel pokračovat výlukovým autobusem. Takto jsem se dostal do Bludova, odkud jsem závěrečných 5km cestoval opět po kolejích. To už bylo jasné, že bez problému stihnu nejbližší přípoj směr Kouty nad Desnou, proto jsem si od průvodčí nechal vystavit jízdenku do Velkých Losin. Železnice Desná totiž síťovky SONE+ neuznává.
Na upraveném losinském nádraží jsem vystoupil deset minut po 10. hodině dopoledne. Do středu obce to bylo velice blízko, a tak jsem již po pěti minutách dorazil k mému hlavnímu cíli, Ruční papírně. V prostranství před touto ojedinělou památkou bylo nezvykle živo, na prohlídku tu vyčkávala početná školní výprava, zároveň tu dělníci připravovali pódium pro jakousi kulturní akci. Přesto všechno jsem se v pokladně dozvěděl, že nejbližší možná prohlídka v 11:00 by se uskutečnila pouze za předpokladu, že se ke mně přidají minimálně další čtyři zájemci. To se nakonec podařilo, sešlo se nás devět.
V Muzeu papíru nás prováděla starší průvodkyně, ne příliš sympatická - odvedla si svou práci, tj. odříkala výklad, ale nic navíc do toho nedala. Provedla nás expozicí v prvním patře, která byla zaměřena na historii výroby papíru všeobecně. Samozřejmě nechybělo pár suchých dat o zakladatelích zdejší papírny. Na nástěnné mapě nám byl za pomocí svítících diod znázorněn rozvoj a zánik ručních papíren v našich zemích - do dneška zůstala jediná, právě velkolosinská. A dozvěděli jsme se, samozřejmě, jak vlastně taková výroba ručního papíru probíhá. Výklad doplňovaly exponáty v jednotlivých místnostech, např. model stoupy, síta na nabírání papíroviny, lis, ukázka sušení, ... A prohlédnout jsme si mohli i výsledné produkty, ať třeba prosté archy papíru, tak finální knihy, obrazy, apod. V dalších místnostech byly k vidění modely papírenských strojů, váhy, měřidla.
Druhá část prohlídky pokračovala v přízemí. Nejprve jsme se usadili v místnosti před televizí a shlédli film zaznamenávající výrobní postup. Část z toho jsme pak spatřili i na vlastní oči. Nejprve jsme pozorovali dva dělníky, kteří nabírali papírovinu na síta a poté ji pokládali na plstěné proložky. Pokračovali jsme do klížírny, kde byly i ukázky sušení, nakonec jsme se zastavili v dílně, ve které dvě pracovnice vkládaly archy papíru do lisovacích válců. Tím prohlídka končila, velmi se mi líbila i přes poněkud nepříjemnou průvodkyni (opravdu nemám rád, když mi někdo prstem přiloženým na vypínači světla naznačuje, že se v dané místnosti s exponáty čeká už jenom na mne). Ještě jsem navštívil muzejní prodejnu, koupil si drobný suvenýr, a vydal se za dalším poznáváním Velkých Losin.
Mé další kroky vedly do místních lázní. Ulice Lázeňská (jak jinak) mě přivedla k budově s přijímací kanceláří, hned za ní začínal rozsáhlý lázeňský park. Vydal jsem se k objektu sirných lázní, které představovaly jakési lázeňské centrum. Příjemné parkové cesty mě následně přivedly k lázeňskému domu Chaloupka, odkud jsem se vrátil na hlavní silnici rozdělující park na dvě části. Od rybníčku obklopeném zavřenými stánky jsem vyrazil směrem k hotelu Diana. Tam jsem ale nakonec nedošel, u silnice do Žárové jsem se obrátil, a vrátil se zpátky k rybníčku. Za mostem přes Račínku jsem odbočil na dlážděný chodník, po němž jsem přišel k dřevěnému altánu, který zastřešoval vývěr minerálního pramene. Zde jsem pojedl, zapíjel jsem však minerálkou koupenou v obchodě, sirnatá voda zdejšího pramene mi totiž vůbec nechutnala. Okruh lázeňským parkem jsem dokončil kolem termálního koupaliště a pomníku čarodějnických procesů, situovaného kousek od ozdravovny Eliška.
Bylo krátce po 13. hodině a já měl před sebou poslední velkolosinský objekt turistického zájmu. Tím byl tamní zámek, k němuž jsem došel podél říčky Losinky, veden zelenou turistickou značkou. Trasa byla dlouhá něco přes kilometr. Minul jsem parkoviště s bufetem a po parkové cestě přišel k zámeckému křídlu zdobeném sgrafity. Podél této budovy jsem se dostal k průchodu skrz empírovou přístavbu, za nímž jsem odbočil do další brány. Tou bych se dostal přímo na nádvoří, kdyby zde nebyla uzamčená mřížová brána. Zamířil jsem proto k pokladně, koupil si vstupenku na nejbližší prohlídku, půlhodinu, která do jejího zahájení ve 14:00 zbývala, jsem využil ke krátké procházce zámeckým parkem. Vydal jsem se po cestě, která obcházela malebné jezírko, z jehož břehů byly na zámek nejpěknější pohledy. Pokračoval jsem k oranžérii a současné zahradě, na které jsem obdivoval obří dýně. S blížící se 14. hodinou jsem se pomalu vracel k pokladně. Zájemců o prohlídku bylo ještě méně, než dopoledne v papírně, i s průvodkyní jsme na prohlídkový okruh vyrazili v počtu tři.
Zámkem nás tentokrát prováděla průvodkyně velmi příjemná, věkem asi tak srovnatelným s mým, takže doslova protiklad nesympatické paní z papírny. Z nádvoří jsme vystoupali po schodišti do druhého patra, po arkádách došli ke vstupu do Sálu předků, před nímž jsme byli seznámeni se stručnou historií zámku. Uvnitř vstupního sálu mě nejvíce zaujala velká nástěnná mapa panství, která byla nakreslena na ručním papíře vyrobeném právě ve Velkých Losinách. Přešli jsme do další místnosti, kterou byl Rytířský sál, zcela určitě nejpěknější místnost na zámku. Výzdobu místnosti v něm umocňovaly kazetový strop a kožené tapety, pozornost si zasloužily i kamna se zdobenými kachlemi. Kožené tapety byly k vidění i v sousední knihovně, odkud jsme se vrátili zpátky na arkády.
Ne všechny místnosti vysokého zámku byly propojeny vnitřními dveřmi, několikrát jsme se proto museli vrátit zpět na venkovní arkády. Tak tomu bylo i před návštěvou sálů s gobelíny. Průvodkyně nám prozradila, že zdejší sbírka nástěnných koberců je druhá nejbohatší u nás (prvenství patří Náměšti nad Oslavou). Zdejší cenná díla zobrazovala především výjevy z antických bájí. Pokračovali jsme do Španělského salonu a ložnice, poté jsme se opět vrátili na venkovní arkády. Na řadě byl Čarodějnický sál s expozicí zaměřenou na proslulé čarodějnické procesy. Nahlédli jsme do kopie knihy, do níž se prováděly záznamy výpovědí podezřelých, a prohlédli si obrazy, které naznačovaly, jak takové procesy pravděpodobně probíhaly.
Na závěr naší prohlídky jsme se dostali až do nejzazší části tzv. vysokého zámku, která přiléhala k (bohužel nepřístupné) zámecké věži. V ní jsme si prohlédli interiéry kaplí, velké i malé. Mě zaujaly zejména stropní fresky, mj. i s optickým klamem, kdy se žebřík a kříž jevily při pohledu z různých částí kaple stejně. Úplně poslední místností, do níž jsme vstoupili z arkádové chodby ve druhém poschodí, byla zbrojnice s vitrínami se sbírkou zbraní palných i sečných. Z této místnosti jsme nahlédli i do komnaty jeptišky, která byla adaptována do stavu podle fotodokumentace z roku 1945.
Na samý závěr prohlídky jsme sestoupili po vnitřním schodišti do emírové přístavby, ve které jsme postupně navštívili tři místnosti. Vybavení interiérů naznačovalo stav, jak si své reprezentativní sídlo zařídili poslední majitelé zámku, Liechtenštejnové. Prohlídka zámku trvala 50 minut. Než průvodkyně došla pro klíče, aby nám odemkla vstupní bránu, stihl jsem si ještě prohlédnout sochy, které byly přemístěny z původní zahrady do podloubí nízkého zámku. Poděkoval jsem za prohlídku a vydal se k hlavní silnici.
Jen pár metrů od vstupu do zámeckého parku se nacházela autobusová zastávka, kde jsem chvilku počkal na nejbližší spoj do Šumperku. Do bývalého okresního města jsem dorazil těsně před půl čtvrtou. Přestože jsem neměl moc času, zkusil jsem se vydat na krátkou procházku městem. Došel jsem k divadlu, odsud mě pěší zóna přivedla do nejstarší části města. Na Mírovém náměstí s nepřehlédnutelnou radniční budovou jsem musel své kroky nasměrovat zpět k nádraží. Prošel jsem kolem kostela Zvěstování panny Marie, po Štefánikově ulici pokračoval na Masarykovo náměstí, odkud jsem již měl novotou zářící žlutou fasádu nádražní budovy na dohled.
Na druhém nástupišti stál vlak, který byl sestaven s dnes už historického motorového vozu řady 831 spřaženého s motorákem ř. 810. Musel jsem si nastoupit do motorového vozu neoblíbené řady, protože první vůz byl zcela obsazen. Vlak odjel v 16:23, jel však jen do Bludova, kde bylo nutné, stejně jako dopoledne, přestoupit na výlukový autobus jedoucí do Zábřehu na Moravě. Ze dvou osobních vlaků, které následně zastavily u třetího nástupiště, jsem si mohl vybrat, dalo se jet přes Českou Třebovou, já však nakonec nastoupil do vlaku, jehož cílovou stanicí byly Nezamyslice. Tam jsem přestoupil do motoráku (ř. 842), jímž jsem popojel do Vyškova, kde jsem po krátkém čekání přestoupil do rychlíku jedoucího do Brna. Mít trochu štěstí, stihl bych poslední přímý vlak do Hrušovan, souprava našeho rychlíku se s ním totiž minula na mostě přes Svratku. Musel jsem tedy cestovat do Břeclavi, a teprve tam přesednout na spoj směřující do Znojma. V Hrušovanech mě překvapily kaluže po dešťové přeháňce, já totiž během celé dlouhé cesty žádné srážky nezaznamenal. Zbývalo jen nastoupit do auta a po deseti minutách jízdy zaparkovat na zahradě. Domů jsem se dostal chvilku po půl jedenácté v noci.



Fotky:

Ruční papírna Komplex sirných lázní Zámek Velké Losiny Věž velkolosinského zámku Radnice v Šumperku


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET