wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET DVOUDENNÍ


PO ZÁMCÍCH NA ROVINATÉM MORAVSKÉM POLI

Datum:18. - 19. srpna 2009
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost (TRP):1. den: 171,91 km; 2. den: 121,11 km
Čistý čas jízdy (STP):1. den: 8:01:42 h; 2. den: 5:34:13 h
Hrubý čas jízdy:1. den: 10 1/4 h; 2. den: 9 1/2 h
Průměrná rychlost (AVS):   1. den: 21,41 km/h; 2. den: 21,74 km/h
Mapa:Východní Weinviertel 1:80000 (Weinviertel Tourismus)
  
Text & foto:Marek Topič



Už docela dlouho jsem nepodnikl nějaký větší výlet na kole obtěžkaném plnými cyklobrašnami a spacákem. Dřív jsem takové výpravy s oblibou uskutečňoval v období červencových svátků, to však letos nebylo kvůli častým dešťům absolutně možné. Stabilní letní počasí nastoupilo až v srpnu, takže jsem si mohl konečně vzít dovolenou a naplánovat si výpravu k Dunaji mezi Vídní a Bratislavou.

DEN PRVNÍ - NÁVŠTĚVA VENKOVSKÉHO CÍSAŘSKÉHO SÍDLA (18. 8. 2009)
Již v osm hodin ráno, kdy se vydávám na cestu, zobrazuje digitální teploměr hodnotu blížící se 20 st. Celsia. Nachystanou bundu proto ukládám do cyklobrašny a s vírou, že nabalená bagáž je správně připevněna k nosiči, vyrážím k hranicím. Jede se příjemně, navíc pofukuje vítr od severozápadu, který mi usnadňuje námahu. Po průjezdu městem Laa si měním signál na mobilu. Jedu po málo frekventované silnici do Ungerndorfu, za nímž musím zdolat táhlé stoupání k Fallbachu. Ten pravý kopec však na mě čeká až za touto hezkou vesnicí. Před Friebritzem spatřuji konstrukci dřevěné rozhledny, která tu byla postavena poměrně nedávno, zajížďku k ní ale vynechám, protože k mým hlavním dnešním cílům mě čeká ještě dlouhá cesta.
Po překonání rozvodí řek Dyje a Zaya (vlévá se do Moravy poblíž Hohenau) si užívám příjemnou cestu údolím, stále mírně z kopce a navíc s významnou podporou větru. Po půlhodině jízdy přijíždím do okresního města Mistelbach, kde se z několika možných variant rozhoduji pro trasu údolím Taschlbachu. V blízkosti silnice je tu vyznačena železniční trať, po které mimochodem již hodně dlouho neprojel žádný vlak, tak usuzuji, že krajina bude v těchto končinách méně členitá. Ale i zde se táhlému stoupání nevyhýbám, při výjezdu k rozcestí u kříže Weisses Kreuz se má tepová frekvence slušně zvyšuje. Tímto je však pro dnešní den výčet kopců, které stojí za řeč, prakticky vyčerpán. Po dlouhém sjezdu do Atzelsdorfu musím vyjet už pouze nenáročný kopeček ke kapli při rozcestí, odkud mířím po silnici s dvojím kruhovým křížením v místech napojení na právě dokončovanou dálnici. Následuje rychlý sjezd do Gaweinstalu, městečka, kterým prochází rušná silnice z Brna do Prahy. Já se však hustému provozu vyhýbám, po hlavní silnici jedu jen pár desítek metrů, jakoby k Mikulovu, pak odbočuji doprava. Silnice mě přivádí stinným parkem k místnímu nádraží, odkud pokračuje příjemná cyklostezka podél potoka Weidenbach. Tento vodní tok mě teď bude poměrně dlouho doprovázet.
Bad Pirawarth už z názvu napovídá, že se jedná o lázeňské městečko. A skutečně, v příjemném parčíku se zajímavou sochařskou výzdobou objevuji pramen. Zdejší voda sice příliš mineralizovaná není, ale pár doušků příjemně osvěží. Protože jsem tudy jel před pár dny, tak vím, že následující část cyklostezky vede po šotolinové cestě podél železniční trati. Asfalt je přece jen méně prašný, proto raději pokračuji po běžné silnici. Díky větru jedu rychle, a tak si ani pořádně nevšímám, co je to za stavbu, která se na štítu honosí letopočtem 1793 (až při zpáteční cestě se dozvím, že se jedná o bývalý mlýn). Naopak, k čemu slouží kývající se kozlíky, kterými jsou obě strany mělkého údolí doslova posety, je každému jasné hned. Ocitám se v kraji, kde se poměrně hodně těží ropa a zemní plyn. Jenom je mi trochu divné, že se při současných cenách vyplatí těžba v takovém rozsahu, nečinných čerpadel totiž mnoho nespatřuji.
Za obcí Gross Schweinbarth (sídlí v ní Dolnorakouské muzeum lidové kultury) vede souběžně s hlavní silnicí kvalitní asfaltka, která je i toto všední dopoledne využívaná vyznavači nordické chůze a in-line bruslaři. Oficiálně však tato komunikace jako cyklostezka vyznačena není, na ni se napojuji až v sousedním Raggendorfu, u zámku, v němž sídlí místní vinařská firma. Zelené tabulky mě vedou k vlakové zastávce a pak podél dráhy po cestě, která je vyznačena i jako naučná stezka OMV. Znovu se to kolem hemží hlubinnými čerpadly a zásobníky ropy. Díky těžbě ropy vznikla ve zdejším kraji i hustá síť komunikací, které bylo následně využito pro vyznačení cyklostezky č. 5. Všechny cesty mají vysoce kvalitní asfaltový povrch. A protože v tomto téměř rovinatém kraji poměrně silně fouká (dnešek není výjimkou), je po okolí rozeseta i spousta větrných elektráren.
Krátce před 11. hodinou přijíždím do dalšího okresního města, Gänserndorfu. Město je to moderní, určitě k jeho rychlému rozvoji přispěla železnice (KFNB) a těžba ropy. Cyklostezka mě přivádí k radnici, naproti níž je hospoda nabízející kupodivu naše pivo Starobrno. Po Hlavní ulici mířím k mostu přes železniční trať, za kruhovým objezdem pak pokračuji do obchodní zóny a dále k jihu. Okraje silnice tu doprovází sloupy s grafickými motivy zebry, žirafy a dalších zvířat, toto dříve sloužilo jako propagace Safari parku, které se nacházelo asi 5km jižně od města. Také jsem jej kdysi navštívil, bylo to někdy začátkem 90. let, a za tu dobu se hodně změnilo. Dnes tu je zarůstající parkoviště a oplocený areál s chátrajícími objekty, které dříve sloužily jako pokladny, prodejny suvenýrů a občerstvení.
Krajina Moravského pole je rovná jako placka. S větrem v zádech tak uháním rychlostí přesahující 30 km/h k jihu. Po chvilce jsem v obci Obersiebenbrunn, kde vyhlížím zámek, k němuž přiléhá podle mapy velmi rozsáhlý anglický park. Památkový objekt přehlédnout nelze, je však poměrně zchátralý, byť nějaké rekonstrukční práce na něm zrovna probíhají. Zhotovuji dokumentační foto a znovu sedám na kolo. I přes varování o objížďce jedu do Untersiebenbrunnu, odkud mám v úmyslu zamířit k obci Schönfeld. Jen pár stovek metrů za posledními domy, mě však zastavuje řada nákladních aut čekajících na vjezd na stavbu. I pro kolo se zdá být tento úsek neprůjezdný, proto se musím vrátit zpátky do vsi, kde nad mapou vytipovávám možnost objížďky. Nakonec mířím k vlakovému nádraží, odkud pokračuje zpevněná, ale poněkud prašná cesta oblastí Bahnfeld.
Konečně vjíždím opět na asfaltovou komunikaci, která mě přivádí do obce Lassee. Odtud už pokračuji podle původního plánu. Kilometr za obcí míjím rekreační oblast se soustavou asi desítky malých rybníků, které obklopuje hustá zástavba rekreačních chat. I teď, když jedu přímo na východ, mi vítr slušně pomáhá. Brzy jsem v Groissenbrunnu, kde si dělám krátkou zajížďku k rybníku u Mariánského pramene. Odsud mě čeká krátký výjezd na jakousi náhorní desku, po níž pak pokračuje znovu silnice po rovině. V čase 12:45 přijíždím k mému hlavnímu dnešnímu cíli, jímž je bývalý císařský zámek Schlosshof.
Směrovky mě vedou k velkému parkovišti a dále po šotolinové cestě k řadě stojanů pro kola. Zde tedy musím svůj bicykl zanechat, sice s nelibostí, že na přímém slunci, ale jiná možnost tu pravděpodobně není. Objekt, který kdysi sloužil jako venkovské sídlo Habsburků se skládá ze dvou částí, tříkřídlého zámku s přilehlou zahradou a zámeckého velkostatku Meierhof. Vstupenka za 10,50 platí do obou částí. Mé první kroky vedou k malé bráně, za níž stoupám po rampě na slavnostní nádvoří na tzv. terasu č. 2. Zámek, zahrada i park se totiž rozkládají na celkem 7 terasách. Na nejvýše položené úrovni se nachází objekty jízdáren, pod ní krásná Neptunova kašna a naproti ní hlavní zámecká budova se žlutobílou fasádou. Návštěvu interiéru odkládám na později, takže jen procházím salou terrenou, a záhy se přede mnou otevírá překrásný pohled na úhlednou zámeckou zahradu s kašnou uprostřed. Dech bere nejen krása upravených záhonů, ale i výhled do nivy řeky Moravy, za kterou se zvedají vrcholky Malých Karpat, zejména Devínská Kobyla. Po schodišti scházím k jeskynní fontáně, procházím zdobenou bránou, za níž následuje krátká terasa č. 4 a bílé schodiště lemované sochami na zahradu 5. terasy. I zde je možno obdivovat pěkné zahradnické dílo, krásná bude jednou určitě i kašna při okraji terasy, která se zrovna v těchto dnech rekonstruuje. V další "etáži" převládá výsadba keřů a malých stromků, které vytváří systém obrazců a bludiště, v nejspodnější části navazuje park, ve kterém jsou chována exotická zvířata, napravo zubr, vlevo jeleni sika. Od kašny se sochou Octogona se vracím zpátky do zámku.
Expozice se nachází v prvním patře a zahrnuje okruh čtyřmi křídly. K vidění je tu, řekl bych, zámecká klasika: místnosti Marie Terezie a Evžena Savojského, zámecká kaple, slavnostní sál, z inventáře např. prostřený stůl, historický nábytek, lože s nebesy, obrazy na stěnách, ... Pěkné, ale ničím výjimečné. Tak jsem tedy zvědavý, čím mě zaujme přilehlý statek Meierhof.
Nejprve mířím k čtyřkřídlé budově, vedle níž je upravená zahrada s kašnou. Sousední oranžérie je bohužel v rekonstrukci, pokračuji tedy do průjezdu hlavního objektu. Přes nádvoří nabízející příjemné posezení ve stínu stromů přicházím do části, ve které se nacházejí koňské stáje a kočárovna. Koně se tu chovají i dnes. Další mé kroky vedou do místnosti, kde se suší a skladují byliny. Ve východním křídle dvora je restaurace s přilehlým posezením na terase, která se nachází přímo nad chlévy pro drobná domácí zvířata. Nechovají tu jen krůty, kozy či ovce, ale i poněkud exotičtější lamy. Zajímavé je, že návštěvníci mohou běžně vstupovat přímo do ohrady, což je atraktivní zejména pro děti. Ze zvířat, jenž bývají k vidění spíš v zoologických zahradách, nakonec spatřuji ještě dvojici velbloudů, kteří se vyhřívají v písku nedaleko relaxační zóny. Tam pro změnu odpočívají děvčata, která se pohupují v sítích zavěšených na větvích stromů.
Necelé dvě hodiny na slunci přečkalo mé kolo bez újmy, takže můžu pokračovat v putování. U křižovatky, kde najíždím na hlavní silnici, mě udivuje sestava mechanických návěstidel vedle neobydleného domku. Že by tu dřív bylo nějaké malé železniční muzeum? Dole pod kopečkem mi displej cyklocomputeru oznamuje stý najetý kilometr, přičemž průměrná rychlost se drží těsně nad 23 km/h. Hold, vítr dělá svoje, a pomáhá mi i nyní, když uháním po KTM (Kamp-Thaya-March) stezce k jihu. Na dálkové cyklostezce, která vede i městem Laa, však příliš dlouho nesetrvávám, ta se totiž odklání do malé osady Niederweiden, zatímco já jsem spíš zvědavý na stejnojmenný zámek, který se nachází při hlavním silničním tahu z Marcheggu k mostu přes Dunaj. Rozhodně stojí zato zastavit se na chvilku i u tohoto loveckého zámečku. Já se jen krátce procházím po zahradě, mohl bych však i na výstavu dokumentující vznik, úpadek i obnovu zámků v oblasti Moravského pole, vstupenka ze zámku Schlosshof platí automaticky i zde.
A znovu šlapu do pedálů. Mířím k mostu přes Dunaj, který se klene nejen nad samotnou řekou, ale i nad rozsáhlými lužními lesy. Celkem tudíž délka mostu přesahuje 2 kilometry, což znamená, že je to asi nejdelší most, po kterém jsem dosud v životě jel. Silniční provoz je tu celkem hustý, takže jsem rád, že po obou stranách silnice vede hrazením oddělený chodník pro chodce a cyklisty. Když dojíždím nad Dunaj, nedá mi to, zastavuji a přecházím na opačnou stranu mostu, odkud se mi nabízí překrásný výhled na kousek přímého toku Dunaje zakončený městem Hainburg, nad nímž se vypínají nápadná návrší Braunsberg a Schlossberg. Toto město se ostatně stává mým následujícím cílem. Na pravém břehu Dunaje sjíždím na Dunajskou cyklostezku, ta je vedena Hollitzerovou alejí, na kterou navazuje nábřežní silnička vedoucí těsně podél Dunaje na jedné straně a kamennou estakádou s železniční tratí na straně druhé.
Hainburg je město, které hodlám poznat trochu důkladněji, odkládám to však na podvečer. Když už jsem totiž v těchto končinách, rozhoduji se pro zajížďku do slovenské metropole, do které mi zbývá už jen něco přes 10 km. U přístaviště se Dunajská stezka od řeky odklání, pozvolna stoupá podél železniční trati, kterou pak s dvojím odklonem doprovází až do Wolfsthalu. V poslední obci na rakouském území mé pozornosti neuniká zámek Walterskirchen, byť je nepřístupný a poměrně zchátralý. Za obcí už je nepřehlédnutelné panorama bratislavských městských částí Karlova Ves, Staré Mesto a nad nimi zalesněné návrší Kamzík zvýrazněné TV vysílačem.
Hranice projíždím bez zastavení, nejprve míjím zcela opuštěnou celnici Berg, o kousek dál i bývalé objekty bezcelních obchodů, které fungují jako běžné provozovny dosud, ostatně jako třeba v Hevlíně. Cyklostezka se odklání směrem k dálničnímu mostu, což mi přijde jako zajížďka, proto zde najíždím na silnici I. třídy, která vede přímo do Petržalky. Hned je poznat, že je člověk na Slovensku, každý druhý kanalizační poklop chybí, okolo silnice nepořádek. Cestu po rušné silnici mám za sebou, na první možné křižovatce odbočuji vpravo do ulice lemované paneláky. Jedné paní, která právě čeká na autobusové zastávce, se ptám kde zde najdu nejbližší banku. Podle její rady se pak vydávám do spleti sídlištních ulic, pobočku ČSOB však nacházím záhy. Důvodem mé návštěvy slovenské metropole totiž spočívá v tom, abych si vyměnil dnes už neplatné koruny za eura. Po úspěšné transakci si ještě dokupuji zásoby jídla a pití v blízkém supermarketu, chvíli ještě odpočívám na lavičce v parku Nobelova náměstí.
O půl páté se vydávám na zpáteční cestu do Rakouska. Tentokrát už využívám systém cyklostezek, který, jak zjišťuji, není zase až tak špatný. Akorát mi chvilku trvá, než přicházím na to, že oranžový podklad, kterým bývají všude jinde stezky pro kolaře vyznačeny, tady slouží chodcům, cyklistům je pak k dispozici vedlejší pruh. I přesto však žádnou kolizi s chodci nemám. Cyklostezka mě přivádí k Novému mostu přes Dunaj, kde chvilku váhám, zda si přece jen nezajet do centrální části Blavy. To by však bylo časově náročné, proto se nakonec spokojuji jen s pohledem na nábřeží z petržalského břehu. Viedenská cesta mě následně přivádí k počátku Dunajské cyklostezky, která vede po ochranné hrázi podél Dunaje. Po pár minutách jízdy podjíždím dálniční most Lafranconi, krátce pak kopíruji autostrádu D2 a za chvilku jsem na místě, kde jsem cyklostezku před více jak hodinou opustil.
Zatímco cesta do Bratislavy byla rychlá a skoro bez námahy, teď se trochu trápím při jízdě proti větru. Ale dá se to snést. Projíždím Wolfsthalem a záhy dosahuji okraje Hainburgu. Když už jsem zde, říkám si, nebylo by špatné vidět z rakouské strany soutok Moravy a Dunaje, který stráží legendární hrad Devín. Tím směrem vede běžná asfaltová silnice, přivádí mě kolem golfového hřiště až k Dunaji, ale k samotnému soutoku zbývá ještě necelý půlkilometr. Až sem však sahají hranice národního parku Donau-auen, což mj. znamená zákaz vjezdu kol. Svůj stroj tedy opírám o strom a kousek jdu pěšky odolávajíc dotírajícím komárům. Ale ani stezka pro pěší není díky naplaveninám z dob zvýšené hladiny Dunaje žádný med, stěží přicházím do míst, kde se poblíž pravého břehu tvoří dlouhý úzký ostrůvek. Odsud už je to však k soutoku skutečně jen malý kousek. Pěkný výhled je zejména na rozsáhlé zříceniny hradu, z jehož návštěvy v květnu 2004 mám dodnes hezké vzpomínky.
Vracím se do Hainburgu a přemýšlím, co z mnoha atraktivních cílů v tomto starobylém městě navštívit. Nejvíce mou pozornost přitahuje přírodní útvar stolové hory Braunsberg, jehož strmé vápencové stěny se zvedají přímo nad posledními domy v severozápadní části města. Odbočuji tedy do ulice Krüklstrasse, na kterou po zdolání pár serpentin navazuje ulice nesoucí jméno shodné s 346 m vysokým návrším. Cesta však vede kolem koupaliště, a tak svůj úmysl vyjet až nahoru na chvilku odkládám. Zavírá se tu v 19 hodin, takže mi zbývá skoro hodina. Po celodenním horku přichází koupel v bazénu náramně vhod, dávám si pár temp a čtyřikrát se projíždím na tobogánu.
Po osvěžení se znovu převlékám do cyklistického, než se však pustím do 200metrového převýšení, zajíždím si na nábřeží Dunaje. Napadá mě, zda by se nahoru nedalo jet i po nábřežní stezce, která je velmi atraktivní - už třeba kvůli dvojici tunelů vysekaných do skály. Na místě ale zjišťuji, že i zde platí zákaz vjezdu cyklistům, tak se musím vrátit na hlavní silnici. Výjezd mi dává zabrat, nahoře mě však čeká odměna v podobě nezapomenutelného výhledu. Z okraje skály se mi naskýtá fantastický výhled nejen na město Hainburg, ale i klikatící se tok Dunaje, který se v dáli ztrácí pod načervenalou podvečerní oblohou. Při pohledu na Dunaj obklopený lužními lesy mě až děsí představa, že by tu bylo obří vodní dílo, které se v 80. letech naštěstí nepodařilo realizovat.
Rozhled z Braunsbergu představuje velmi povedenu tečku za mým celodenním putováním. Teď však pozoruji západ slunce (zatím jen za mrak, nikoliv za obzor), což mě nutí řešit otázku dnešního bivaku. Silná je myšlenka přespat přímo na tomto krásném místě, ale od tohoto záměru nakonec upouštím, protože i náhorní plošina je územím chráněným. Sjíždím proto zpět do Hainburgu, který tentokrát projíždím po hlavní ulici. Díky tomu si mohu prohlédnout obě městské brány, Maďarskou i Vídeňskou (tou dokonce projíždím). Takto se dostávám na okraj sousedního města, kterým je Bad-Deutsch-Altenburg. I tady by se daly trávit hodiny, které já už ale dnes k dispozici nemám. Rozhoduji se totiž, že přespím na jednom z hřišť, které jsem viděl cestou ze zámku Schlosshof. U prvního, v Engelhartstettenu dosud probíhá trénink, pokračuji tedy až zpátky do vesničky Schlosshof. Stíhám to tak tak za světla (20:15). Na hřišti je klid. Karimatku se spacákem si pokládám na dlážděnou podlahu pod přístřeškem, který mě poskytne ochranu proti padající rose.

DEN DRUHÝ - ZASTAVENÍ V NÁVŠTĚVNICKÉM CENTRU NP DONAU-AUEN (19. 8. 2009)
V noci se mi příliš dobře nespí, dost otravují komáři a když už po půlnoci konečně usínám, budí mě nepříjemné šťouchance do ramenou. Vylekaně rozsvěcuji světlo na mobilu a zjišťuji, že se na mě sápe ježek. Beru proto do ruky tretru, čekám až se schoulí do klubíčka a pak jedním dobrým odpalem posílám nevítaného hosta do patřičné vzdálenosti. Ten si chvilku ještě nespokojeně odfukuje, ale nakonec si dává říct a poroučí se pryč. Zbytek noci už je naštěstí klidný, budím se až po rozednění, něco po 6. hodině. Balím věci a potom se přesunuji na parkoviště u zámku, kde na lavečce autobusové čekárny snídám. Společnost mi tu dělají dva pávi, kteří se sem asi zatoulali z blízkého Meierhofu. O čtvrt na osm se vydávám na cestu.
Nejprve se vracím do Engelhartstettenu. Za mostem přes Russbach se napojuji na cyklostezku č.8 (KTM), která mě vede po východním okraji obce, dále ke kapličce a od ní asfaltkou mezi poli do obce Stopfenreuth. Po průjezdu obcí se dostávám na hráz, která ochraňuje před případnou vysokou vodu nízko položené území Moravského pole. Po koruně hráze je vedena i legendární Dunajská stezka, po které nyní pár kilometrů pojedu. Cesta je nejprve šotolinová, po dvou kilometrech však její povrch přechází v hrubý asfalt. Hráz s cyklostezkou vedou v téměř neznatelném levotočivém oblouku, niveleta je absolutní rovina. Po nějaké době se taková scenérie omrzí, naštěstí je však zajímavé okolí, ať už se jedná o rozsáhlé nivní louky, tak křížení se zaniklými rameny Dunaje. Většinou však podél cyklomagistrály převažují lesní porosty. Jestliže zprvu vede cyklostezka neznatelně, ale přece jen mírně doprava, jihovýchodně od Eckartsau (na jižním okraji se nachází známý lovecký zámeček, který má však otevřeno jen o sobotách a nedělích) je již směrována v přímce, jako když střelí. Tady už je to skutečně na usnutí a tak jen vítám, že bílý nezřetelný bod na obzoru se postupně proměňuje v drobnou stavbu, ke které se pozvolna blížím. Tím objektem je měřící stanice pro sledování vysoké vody. Nachází se na hrázi v místech, kde cyklostezku kříží silnice spojující městečko Orth s přívozem přes Dunaj. Pohledem na hodinky usuzuji, že krátká zajížďka k řece nemůže být na škodu. Měla by se zde nacházet technická zajímavost v podobě lodního mlýna. A skutečně, dřevěný "plovoucí domeček" kotví v malé zátoce u výletní hospody Uferhaus, jenom je škoda, že je zrovna otočený mlýnským kolem na druhou stranu. Prohlídka dnes možná není, ta bývá dle informační tabule jen o sobotách a nedělích. Symbolicky se zde aspoň loučím s Dunajem a vracím se zpátky na okraj Orthu. V úrovni jakési továrny přejíždím zajímavý mostek a po pár minutách jízdy zastavuji na Zámeckém náměstí. Překvapuje mě, že centrum Orthu je vlastně situováno na samém okraji obce.
Je přesně v 9:00, takže na zámku jsem dnes prvním návštěvníkem. Nejbližší prohlídka bude možná až v 10 hodin, proto se nejprve vydávám do míst, kde se návštěvníci pohybují individuálně. Na úvod si dávám výstup po schodišti z děrovaného plechu na věž západního zámeckého křídla. Kromě vyhlídky na nádvoří a do parku si tu prohlížím výstavu fotografií zachycujících především podunajskou faunu. Místnost o patro níž je věnována produkci "A Sound Map of the Danube", tedy zvuky proudů, větru, zvířat, plavidel. Já mám bohužel smůlu, přicházím totiž v době, kdy se z reproduktorů ozývají zvuky projíždějícího remorkéru.
Po sestupu na nádvoří se vydávám přes dřevěný most na zámecký ostrov. Zde je pro návštěvníky vyznačena zajímavá okružní naučná stezka, která nabízí poznat přírodu zvláštní a poutavou formou. Jsem tu brzy, žádní jiní návštěvníci zde zatím nejsou, jen dvě pasoucí se ovečky.
První zastavení je u tůňky, v níž by mělo žít několik želv bahenních. Na vyhřívání je pro tohoto živočicha ještě příliš brzy, takže nevidím žádnou. Naproti je rákosím porostlý močál, vhodný pro pozorování obojživelníků. Žáby se ostatně projevují i zvukově. K pozorovaní je tu určeno i malé prosklené akvárium, které chrání před sluncem přístřešek z větví ve tvaru polovičního vejce. O kus dál je ukázka bobřích ohryzů a hotel sloužící hmyzu. Dřevo s provrtanými otvory, chvojí, ale třeba i hurdisky, jsou zde prezentovány jako vhodné předměty pro poskytování útočiště lesním včelám.
Další zastavení jsou až cípu ostrova. Nejprve expozice věnovaná stopám od zvířat, kterou tvoří otisky tlapek a kopyt v písku, trus, ale také brouci, kteří tyto výkaly zpracovávají. U starého ramene je dřevěné molo vhodné k pozorování života hmyzu na hladině pokryté žabincem. Poblíž je možné vodu překonat hned třemi způsoby, po klasické lávce, odvážnější však mohou vyzkoušet chůzi po kůlech trčících z vody, či houpavé lano zavěšené mezi stromy na obou březích. A teď je na řadě asi největší atrakce ostrova, kterou je pozorovatelna pod vodní hladinou. Dostávám se do ní po svažující se lávce, na kterou navazuje tunel ústící do podzemních prostor. Uvnitř je několik skleněných stěn, které umožňují nahlédnout pod hladinu výše položeného rybníka. A tak si vychutnávám netradiční podívanou, spatřuji kapra i spoustu drobných rybek, neméně zajímavé jsou však i rostliny rostoucí ve vodě, a které si vzápětí můžu prohlédnout i z klasického suchozemského úhlu pohledu.
Zastavení č. 8 nese název život a smrt, trošku zvláštní exponát v podobě rozkládajícího se těla srny, bezesporu se však jedná o důležitou část přírodního cyklu. Ani dubové klády povalující se na travnaté ploše nejsou jen tak obyčejné, jsou prý skoro 700 let staré a dochovaly se díky konzervační schopnosti dunajské vody. Další mé kroky končí u drobné tůňky obklopené betonovým a proskleným hrazením, v níž mají stanoviště v místních podmínkách se vyskytující druhy užovek. Mně se představuje užovka obojková, měly by tu však být i užovky stromová a podplamatá.
Čas pokročil, takže při zacházce k vyhlídce při močálu a k ukázce suchých stanovišť jsem nucený trochu přidat do kroku, abych se mohl včas dostavit k pokladně, kde přesně v 10 hodin začíná prohlídka zámku. Tak jako procházka po zámeckém ostrově předčila všechna má očekávání, z výstavy uvnitř zámku jsem poněkud zklamaný. Ne, že by přednáška o historii a současnosti národního parku nebyla zajímavá, na dalších dvou návštěvnicích je patrné, že právě získávají spoustu zajímavých informací, ale s mojí chabou jazykovou výbavou ... Takže, na úvod nás průvodkyně seznamuje s tím, jak se vlastně vyvíjel tok Dunaje, výklad doplňuje několik nástěnných obrazů. Objasňuje nám také příčiny vzniku národního parku (např. aby už nikdy nemohlo dojít k megalomanským projektům typu přehrada Hainburg) a zmiňuje, že Vídeň je asi jediné hlavní město světa, na jehož území se nachází národní park. Následující místnost nabízí videoprojekci, potom se na chvíli usazujeme do "divadla dunajských niv", vzápětí se však sami zapojujeme do aranžování kulis. V další místnosti nazouváme klasické zámecké papuče, v nichž se pak procházíme po velkém leteckém snímku oblasti od Vídně až po Bratislavu. Hodinová prohlídka končí shlédnutím krátkého dokumentu, který slouží také jako pozvánka na speciální exkurze.
O čtvrt na dvanáct odemykám své kolo a jako bych zde symbolicky předal štafetu dvojici návštěvníků, která do Orthu přijela rovněž na kolech českých značek. Ještě pohled do mapy a vyrážím. Mám v úmyslu jet co nejkratší možnou cestou, směřuji tedy na sever. Silnice mě vede krajinou rovnou jako placka, vítr ze včerejška se citelně zklidnil, takže se mi jede celkem dobře. Za vsí Breitstetten doprovází asfaltovou komunikaci chátrající železniční trať - další z mnoha, přitom ještě v roce 1997, kdy jsem tudy projížděl naposled, zde fungovala nákladní doprava. V Leopoldsdorfu si kupuji zásobu pití a něco k snědku. Začíná být horko, při jízdě je ale příjemně.
Severně od Leopoldsdorfu se nachází rozsáhlý cukrovar a kousek od něj kříží silnice železniční trať, jejíž zajímavostí je úsek přesahující 30 km bez jediného oblouku. Její trasu jakoby projektanti vytyčili vyznačením do mapy za pomocí pravítka. Inu, v absolutní rovině je možné vše, podobně přímo vedou i silnice, po kterých nyní jedu. Netrvá dlouho a ocitám se v Obersiebenbrunnu, odkud už má návratová trasa vede prakticky po stejných komunikacích, jako předešlý den. Částečně panelová silnice mě přivádí po 7 km do okresního města Gänserndorf, za nímž se mohu uvolnit na cyklistických stezkách bez provozu motorových vozidel.
Stejné jsou nejen silnice, které na zpáteční cestě využívám, ale i místo pro delší odpočinek. K němu si opět vybírám klidný park v městečku Bad Pirawarth. Dnes si tu kromě doplnění vody dopřávám asi půlhodinový oraz. Do závěrečné dávky kilometrů se pouštím těsně před půl třetí odpoledne. V Gaweinstalu mi končí pohodlná jízda údolím, krajina se začíná vlnit. První delší stoupání začíná u kostela a končí u dálničního nadjezdu, který zrovna v tuto chvíli dostává nový asfaltový koberec. Díky tomu schytávám dávku z kropícího vozu, který chladí horký uválcovaný povrch nové silnice. Delší stoupání je na pořadu za Atzelsdorfem, po dosažení nejvyššího bodu už však pouze pohodlně sjíždím do Paasdorfu.
A je tu Mistelbach. Plánované doplnění zásob už nebude třeba, to co mám dosud k dispozici by mi na zbývající hodinu a něco mělo vystačit. Do Laa jedu po hlavním silničním tahu, k němuž existuje i alternativa v podobě samostatné cyklostezky, té já ovšem využívám až v sousedním Siebenhirtenu. Nová asfaltka kopírující koryto potoka však vede jen do Hörersdorfu, kde musím zpátky na hlavní cestu. Ještě si užívám pár kopečků a je tu Staatz, za nímž už jízda rychle ubíhá a tak se ani nenaději a mohu si na svém mobilu znovu nastavit český signál. Tím je můj výlet prakticky u konce, už zbývá jen projet městem Laa a pak poslední 3 kilometry do Hevlína. V 16:45 moje bezmála 300 km dlouhá výprava končí.

Dojmy z trasy a doplňky:
Rovinatější kraj už se snad v dosažitelném okolí nalézt nedá. A je to území, kterým procházely dějiny, kdo obdivuje historické památky, má z čeho vybírat. Velmi příznivé podmínky pro cyklistiku snad kazí jen dotěrní komáři, kteří jsou v lužních lesích podél Dunaje velmi nepříjemní.



Fotky:

Zámek Schlosshof Řeka Dunaj u města Hainburg Bratislavský hrad Pohled na Dunaj z návrší Braunsberg Jedno z ramen Dunaje Zámek Orth an der Donau Jeden z ropných vrtů poblíž Gänserndorfu


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET