wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


KOLEM ŠTĚCHOVICKÉ PŘEHRADY

Datum:13. - 14. července 2009
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 20 km / 6 1/4 hod.; 2. den: 10 km / 4 hod.
Mapa:ShoCart č. 19 Okolí Prahy - jih
  
Text & foto:Marek Topič



Česká republika je protkána hustou sítí turistického značení. Za vůbec první vyznačenou trasu se považovala stezka vedoucí kaňonem Vltavy podél legendárních Svatojánských proudů. Dnes jsou původní stezka i peřejnaté řečiště zatopeny vodami Štěchovické přehrady, přesto zůstalo klikaté údolí naší nejvýznamnější řeky stále velmi hezké. A byla by škoda se do těchto končin aspoň jednou nepodívat.

DEN PRVNÍ - PODÉL ZATOPENÝCH SVATOJÁNSKÝCH PROUDŮ (13. 7. 2009)
Z Hevlína odjíždím prvním ranním vlakem, tedy ještě za tmy. Má trasa po železnici je trochu netypická, z Hrušovan jedu do Znojma, dále pokračuji do Moravských Budějovic a Okříšek. Tudy se kdysi cestovalo do Prahy, než se jízdní řády upravily tak, aby byl vlak na relaci Znojmo-Praha absolutně nepoužitelný. V Okříškách mám poměrně dost času, čehož využívám k nákupu zásob v nedaleké prodejně Albert. Další dlouhá přestupní pauza mě čeká v Jihlavě, odkud navíc odjíždím s 10minutovým zpožděním. Přípoj v Havlíčkově Brodu však na opožděný spoj čeká.
Železniční trať kopírující tok řeky Sázavy je hlavní důvod, proč jsem si vybral právě tento směr. Za okny vlaku je stále na co koukat, ovšem platí pravidlo, že lepší scenérie se nachází vždy na straně, kde teče řeka. Sázava doprovází trať "Posázavského pacifiku" na levé straně. Z vlaku jsou vidět legendární Stvořidla, parádní dojem představuje hrad v Ledči nad Sázavou, pod kterým dokonce vlak projíždí tunelem. Hezký je i průjezd kolem Kácova, kousek dál se nad údolím vypíná známý hrad Český Šternberk. A to nepočítám nespočet krásných zákoutí, které vytváří samotná řeka Sázava, dnes hojně využívaná vodáky.
Cestování po trati č. 212 je sice krásným zážitkem, přece jen jde ale o časově náročnější záležitost. A tak jsem rád, když s drobným zpožděním konečně přijíždíme do železničního uzlu Čerčany. Nádraží se právě rekonstruuje, takže musím v rámci přestupu ujít dobrých 300 metrů k provizornímu nástupišti, z něhož vzápětí odjíždí motorák směřující do Jílového a Prahy - Vršovic. Kvůli výlukám mě čeká ještě jeden mimořádný přestup v Týnci nad Sázavou, odkud po pár minutách čekání vyrážíme na nejatraktivnější úsek posázavské železnice, která má parametry horské trati. Souprava v čele s "lachtanem" ř. 714 šplhá vysoko nad údolí řeky, překonává známý viadukt poblíž Žampachu, nakonec projíždí kolem skalního útvaru Pikovická jehla, a to už nastává čas vystupovat (čas 14:50).
Od zastávky Petrov u Prahy sestupuji vyasfaltovanou stezkou k lávce přes Sázavu. Zde je místo, kde končí plavbu většina vodáků, zejména klienti zdejších půjčoven, k soutoku s Vltavou už totiž zbývá jen 3,5 km málo atraktivní vody. Veden turistickými značkami zelené barvy procházím kolem prázdnotou zející restaurace do středu roztahané obce. Po průchodu Pikovicemi mě čeká poměrně ostré stoupání mezi rekreačními chatami. Tímto překonávám návrší, které odděluje údolí Sázavy a Vltavy. Scházím do obce Hradišťko, kde překonávám rušnou silnici. Za touto obcí pokračuji po úzké asfaltce lemovanou alejí špendlíků, dosud s nezralými plody.
Cesta mě přivádí k pásmu lesa, u něhož se trasa odklání k západu. Je tu rozcestník (přidává se modrá TZT), další uskupení rekreačních objektů a také ochranné vodárenské pásmo, které chrání zdroj pitné vody ve strži pod silnicí. Po chvilce se ocitám na okraji Brunšova, místní části situované vysoko nad údolím Vltavy. Podél silnice se tu nachází několik vyhlídkových míst s lavičkami a menším posezením. Pohledu na Štěchovice, které obtéká zpěněná Vltava s hučící přehradou v pozadí, neodolávám ani já. Vidět je odsud i věž, která je součástí horní nádrže přečerpávací elektrárny, takové Dlouhé Stráně v malém. Dolů k řece se dostávám úzkou strmou pěšinou, na kterou dole navazuje dlouhé schodiště končící až u silnice II. třídy č. 106.
Ve výborném čase (15:55) se ocitám na betonovém mostu Edvarda Beneše, po kterém se dostávám na levý břeh Vltavy, do Štěchovic. Přímo na nábřeží objevuji obchod s cukrárnou, kde si kupuji zmrzlinu a doplňuji zásoby pití. Hlavní silnice mě potom přivádí k místnímu autobusovému nádraží, které je i významnou křižovatkou turistických stezek, zastoupeny jsou tu trasy všech používaných barev. Já se zde loučím se zelenou, měním ji za modrou, která mě už ale nějaký ten kilometr doprovází. Mým nejbližším cílem je Štěchovická přehrada, ke které se dostávám ulicí Na Buku. Přímo k hrázi se mi ale nakonec přiblížit nedaří, areál hydroelektráren je totiž oplocený a je třeba jej obejít po lesních pěšinách v prudkých svazích návrší Homole. Z oficiální stezky je vidět jen rozvodna a také obrovské potrubí, které slouží pro čerpání a vypouštění vody z horní nádrže přečerpávací elektrárny.
O půl páté přicházím na rozcestí Pod Strání, odkud se dá pokračovat k Slapské přehradě. Buď kratší cestou po modré, či po stezce kopírující břehy údolní nádrže, jež má značení zelené. Volím samozřejmě atraktivnější zelenou trasu, která je navíc naučnou stezkou. Hned po pár minutách chůze mě čekají první zajímavé průchody podél kolmých skal. Obcházím malou zátoku, v níž do řeky ústí jeden z drobných levostranných přítoků. Odsud se mi konečně naskýtá pohled na přehradní hráz, teď už samozřejmě ze strany vzduté nádrže. O pár metrů dál si otevírám dřevěnou branku a vcházím do oplocené obory. Stále je na co koukat. V klidné hladině se zrcadlí mraky a protější svahy, po mé pravici je zase patrný nejeden skalní útvar, mé pozornosti neuniká ani studánka. Stezka je velmi dobře schůdná, vede skoro stále po vrstevnici, takže je určitě vhodná i pro méně zdatné turisty. K mému velkému překvapení tu však žádné nepotkávám, s prvními živými bytostmi se zdravím až nedaleko známé osady Ztracenka. Nejspíše se jedná o obyvatel nějaké zdejší chatky, kteří si vyšli na podvečerní procházku.
Osada Ztracené naděje je jedním ze symbolů zaniklé staré Vltavy. Dříve se rozkládala podél břehů divoké řeky, po vybudování vodního díla a zatopení údolí původní trampská obydlí zanikla, mnozí osadníci si však postavili příbytky nové, a ty obývají dodnes. Stojí zato na chvilku se tu zastavit. Scházím ke břehu, kde je skalka s totemem. Je odsud pěkný výhled na protější skalnatý břeh, také tam se nachází několik rekreačních chat, často v polohách a la "orlí hnízdo". Je tu klid a ticho, ale asi ne vždy, o čemž svědčí několik cedulí na stromech, z nichž je patrné, že tu zdejší osadníci zřejmě nemají turisty příliš v lásce.
Se stále pěknými výhledy na hladinu jezera pokračuji podél břehů údolím, které se stáčí k jihu. Po chvíli se podél pěšiny znovu začínají vyskytovat strmé skalní stěny. Pro pěší je však i tento úsek pohodlně schůdný, pěšina je rovná a dostatečně široká, proto mě překvapuje přítomnost řetězů zavěšených na skalách. Možná je to jen forma zpestření, aby mohli i sváteční turisté mít pocit, že se prošli po zajištěné stezce. Pro pohodlnou chůzi tu bylo vyrubáno i několik skalních zářezů. Od rozcestí "Na Skalách" se údolí pozvolna odklání k jihovýchodu. Název rozcestí je velice výstižný, byť jsou vysoké skály především na druhém břehu. Přítomnost tvrdé horniny byla také příčinou vzniku velkého meandru, k němuž se pozvolna přibližuji.
Deset minut před 17. hodinou se dostávám do nejatraktivnější části podél bývalých Svatojánských proudů. Řeka tu vytváří velký meandr, na který je nejkrásnější pohled z vyhlídky Máj. Ta je situována vysoko na skále na protějším břehu, zítra ráno bych na ní rád stanul, už se těším na ten pohled. Zatím si však užívám parádní horský terén na levém břehu Vltavy. Stezka šplhá vzhůru a je vedena po skalních římsách či uměle prosekanými zářezy. Na skalách se opět objevují řetězy, zbytečně, zábradlí na opačné straně turistického chodníku však již opodstatnění má. K tomu ty parádní výhledy! A to nejlepší přichází vzápětí: průchod tunely nahrubo vysekanými do skal. Nejdříve procházím kratším, asi 7 metrů dlouhým, po dvou minutách chůze mě čeká další, jeho délka už dosahuje přibližně 15 metrů a uprostřed je poměrně temno a vlhko. Neméně zajímavé je to i o pár desítek metrů dál, kde stezka kříží několik kamenných proudů. To už se ale údolní scenérie zklidňuje, ty nejkrásnější partie symbolicky uzavírá brána obory, za níž rapidně přibývá chatová zástavba.
Východně od Nových Třebenic se hluboký kaňon Vltavy kroutí ve tvaru písmene S. Jak už jsem naznačil, břehy na levé straně jsou poměrně ve velké míře osídleny chataři, situace na opačném břehu je o mnoho zajímavější. Znovu se tam totiž zvedají vysoké skály, které se nasvícené podvečerním sluníčkem pohádkově zrcadlí v klidné vzduté hladině. Úzkou pěšinu střídá široká lesní cesta, která slouží chatařům k pohodlné dopravě do svých letních příbytků. Po stromech opět visí cedule zakazující vstup na soukromé pozemky, úsměv vzbuzuje "nástěnka" se vzkazy a obviněními, jak se jedni účastní brigád a ti ostatní ne. Inu, rekreační oblast pro obyvatele hlavního města.
Míjím úvodní tabuli naučné stezky (ve směru od Třebenic) a poblíž i malou loučku se stěnou tvořenou dřevěnými kůly, na které jsou vyvěšeny fotografie zaznamenávající, jak to v údolí Svatojánských proudů vypadalo kdysi dávno. Na protějším břehu jsou vidět poslední skalní útvary a roklina, v níž ústí do Vltavy potok Třeblová. Postupně ke mně doléhá i hukot od Slapské přehradní hráze, no a netrvá dlouho, když betonovou tížní hráz spatřuji na vlastní oči. Škoda, že pohled na toto zajímavé technické dílo trošku kazí sluníčko, jehož zářící kotouč je zrovna přímo nad korunou hráze. Po kamením zpevněné hrázi lze dojít až ke skále, na kterou byl po dostavbě Slapské přehrady přemístěný známý Ferdinandův sloup. Jeho replika se však prý nachází i na původním místě, nedávno ji tam znovu instalovala skupina potápěčů.
Od Ferdinandova sloupu se musím vrátit pár desítek metrů zpátky, v temném stínu lesa vystoupat dlouhé schodiště, které končí kousek od sochy svatého Jana Nepomuckého. A stále vzhůru podél sloupů s nefunkčním elektrickým osvětlením až k prvním domkům obce Třebenice. K rozcestí u restaurace s penzionem přicházím v 18:40. Tady zelená trasa končí, dál se nechávám vést modrou, kterou jsem před více než 2 hodinami opustil poblíž Štěchovické přehrady. Cesta k hrázi mi trvá 5 minut. Než však vkročím na korunu hráze, vypravuji se ještě podívat kousek po silnici doufaje, že z těch míst bude pěkný pohled na hráz zadržující obrovské masy vody.
Vodní dílo Slapy bylo dáno do provozu v roce 1957. A od té doby je zatopené údolí v délce asi 44 km. Betonová hráz dlouhá 260 metrů a vysoká 65 metrů mi nabízí zajímavý výhled do údolí, kterým jsem před chvílí přišel od Štěchovic. Je to úchvatný pohled, přímo pod hrází voda víří, ale hned o pár desítek metrů dál se hladina zklidňuje, už tam totiž začíná vzdutí Štěchovické přehrady. Velice dobře je odsud patrné třebenické "esíčko" a také hluboký zářez rokliny kdysi zlatonosného potoka Třeblová.
Kousek od hráze se nachází přístav a nedaleko něj lákají poutače na občerstvení. Něco pojíst by se hodilo, takže k bistru "U Páji" mířím i já. Ceny tu mají pořádně nadsazené, protože se ale jiná možnost občerstvení v blízkém okolí nedá očekávat, objednávám si pivo a jednu opékanou klobásu. Hlavně to pivko mi náramně sedne, po těch 14 kilometrech si jej opravdu zasloužím. Během čekání, až se mi připraví jídlo, rozmýšlím nad mapou, kam až bych dnes mohl dojít. Nakonec si jako cíl stanovuji Teletín, kam to však bude ještě dobrých 5 kilometrů. Od stolu se proto zvedám hned, jak dojídám.
Mé putování do Rabyně nezačíná příliš dobře. Zprvu si totiž neuvědomuji, že modrá značka opouští asfaltovou silnici kousek od přehradní hráze, konkrétně nedaleko autobusové zastávky. Trošku si tedy zacházím po silnici vedoucí podél údolní nádrže, svůj omyl však brzy zjišťuji a vracím se ke správné odbočce. Stezka strmě stoupá lesem, který po podejití drátů el. vedení přechází v louky lemované pásmy keřů a malých stromků. Netrvá dlouho a přede mnou se objevuje první stavba na okraji Rabyně. Obec to není příliš velká, skládá se však ze dvou oddělených částí a v obou panuje typický vesnický klid. Krátce se zastavuji u rozcestníku, poblíž kterého je zajímavý kamenný sloup se zvonem. Mým dalším cílem bude Pexův luh vzdálený 1,5 km.
Na konci Rabyně se mi modrá značka ztrácí, obyvatelé nedaleké samoty mi se směrem trasy také nepomáhají, takže dnes poprvé zapínám na pomoc GPSku. Díky ní se rychle orientuji a klesám po lesní cestě západním směrem. Po pár minutách se dostávám na okraj pole, po pravici mám však stále les a zde nacházím jedno hezké místo, které by bylo pro postavení stanu ideální. Chvíli váhám, nakonec se však rozhoduji, že zkusím dojít až do Teletína, jak jsem si stanovil dole u přehrady. S pěknými výhledy na lesnaté okolí obce Vysoký Újezd klesám středem louky k okraji lesa, kterým následně strmě sestupuji do údolí potoka Třeblová. Zde se nachází budova starého mlýna a také několik novějších rekreačních chat. Na jednom vysokém smrku objevuji zašlý rozcestník, který mi oznamuje, že do Teletína zbývá ještě 2,5 km. Začínám mít trochu obavy ze soumraku, je už totiž půl deváté, přesto se na žlutě značenou trasu vydávám.
Stezka vede těsným a temným údolím potoka Třeblová. Znovu začínám být nervózní z končícího dne, ale už mi nezbývá nic jiného, než pokračovat v pochodu. Konečně je tu místo, kde se do Třeblové vlévá jeden z menších přítoků, jeho údolím se vzápětí vydávám vzhůru. O kus výš se i toto údolí dělí na dvě ramena, žlutá značka odbočuje vlevo a strmě stoupá po blátivé pěšině, která je na mnoha místech zavalena padlými stromy. Je už velice špatně vidět, naštěstí je ale tento úsek poměrně dobře značený. Zdárně se tak dostávám na okraj Teletína.
Je 21:05 a to už je skutečně nejvyšší čas pro vyhledání místa vhodného pro přenocování. V mapě je nedaleko vesnice vyznačený opuštěný Teletínský lom, nevede však k němu značená trasa a díky pozdní době se k němu vypravit netroufám. Zkouším tedy projít po jedné ze zarostlých cest a ocitám se na okraji rozsáhlé travnaté louky. Přelézám ohradník a rozhlížím se po místu, kde bych si mohl postavit stan. Nakonec překračuji ještě jeden drát a kousek od něj definitivně dnešní túru zakončuji. Po postavení stanu stíhám ještě něco málo pojíst, potom si čistím zuby a to už mě krvelační komáři nutí schovat se do stanu.


DEN DRUHÝ - DEŠTIVÝ NÁVRAT DO ÚDOLÍ SÁZAVY (14. 7. 2009)
Klidnou noc ruší jen pár kapek, které dopadají na můj stan někdy kolem půlnoci. Ráno však obloha opět naznačuje, že by mohl být pěkný letní den (jaký to klam). V 5:45 mě budí podivné zvuky, které mi připomínají hryzání. Vykukuji ven a zjišťuji, že jen asi 30 metrů od mého stanu se pase asi 50 strakatých krav. To mě malinko znervózňuje, takže radši vše balím a toto místo se snažím opustit co nejdříve. Stádo se však postupně vzdaluje, takže rychlá evakuace přechází v poklidnou přípravu snídaně, teprve potom všechny své věci skládám do batohu. Mezitím se obloha zatahuje.
V 6:45 se vracím zpátky na žlutou turistickou stezku, po které se dostávám do středu Teletína, malé vesničky s jedním gruntem, rybníkem a zvoničkou. Turistický rozcestník tady neobjevuji, značky však ano, tak podle nich kráčím po asfaltce směrem na Krňany. U rozcestí pod Chlístovem se odkláním na polní cestu, která prochází mezi velkými loukami. Začíná pršet, tak se na chvíli schovávám pod stromem, jehož listí mě před dopadajícími kapkami chrání. Přeháňka naštěstí brzy ustává, pokračuji tedy dál po žlutě značené trase, která míří k severoseverovýchodu. A to mi začíná být divné, protože v těchto místech už přece dávno měla být odbočka k vyhlídce Máj. Vracím se tedy pár stovek metrů zpět, zjišťuji však, že ze značené trasy jsem nesešel. Tak zapínám GPS a po chvíli je mi vše jasné, došlo tu k přeložce turistické trasy.
Veden údaji na displeji GPS přecházím louku, na které potkávám stádo krav, které mě před dvěma hodinami probudilo. Stoupám k výše položenému okraji louky, a ještě než vstoupím do lesa, rozhlížím se naposledy po okolí Teletína. Spatřuji odsud i lom, který je jen pár stovek metrů od posledních obydlí. V lese opravdu nacházím cestu a stromy se žlutými turistickými značkami. Cesta na vyhlídku Máj není příliš dlouhá a je celkem pohodlná. Po pěti minutách se ocitám na okraji strmé skály, pod níž se jako had klikatí hluboký kaňon zatopené Vltavy. Pohled, který bere dech. Usedám na okraj skály vedle pokroucené borovice a shlížím dolů do tichého údolí, kterým jsem včera procházel.
Vracím se zpátky na bývalé rozcestí a přemýšlím, kudy dál pokračovat. Nakonec se rozhoduji, že půjdu po staré trase. Cesta tím směrem je velmi dobře zřetelná a po pár desítkách metrů i docela dobře značená. Výhodou je i to, že jdu nyní lesem, protože se opět rozpršelo, tentokrát už poměrně hustě, ale stromy mě před deštěm stále dobře chrání. Přicházím k samotě na okraji lesa, u níž mě zastihuje déšť v takové intenzitě, že už musím vytáhnout pláštěnku. Drobné problémy v orientaci opět řeší GPS. Scházím po úzké pěšině, která vede po hraně nad údolím, přes vysoké stromy však neposkytuje žádné výhledy na Vltavu.
Těsně před půl devátou se dostávám k chatové osadě Proudy. Déšť ustal a nyní dokonce svítí sluníčko. Napojuji se na příjezdovou lesní cestu, u níž objevuji i starý poničený rozcestník. Kousek dál se k cestě do Krňan připojuje lesní cesta, po níž vede současné značení. Značená trasa tu mění směr v ostrém úhlu, takže si musím dát pozor, abych se omylem nevydal zpátky do Teletína. Přes zahradu u jedné z chatek nahlížím aspoň omezeně do údolí Vltavy. Stezka po chvíli lesní komunikaci opouští a odklání se do svahu porostlém mladými smrčky. Hustý lesní porost je po dešti nacucaný vodou, a protože se musím touto vegetací prodírat, jsem záhy mokrý od noh až po břicho. A když přicházím na dno údolí, kterým protéká Krňanský potok, znovu se z oblohy spouští hustý déšť. Teď už nepomáhá ani les, takže musím znovu obléknout pláštěnku. Je to nepříjemné, protože jsem stejně skoro celý mokrý po předchozím průchodu mlázím. Ach jo, a to meteorologové slibovali krásné slunečné počasí až do středy.
Přicházím k okraji chatové oblasti V Zahrádkách, která je prý kamerově střežena, odkud pokračuji po kamenité cestě mířící po lučinaté náhorní plošině k severu. Někde po mé levici by se dle mapy měla nacházet další vyhlídka (Smetanova) na zatopený vltavský kaňon, kvůli nepříznivému počasí se k ní ale nevydávám. Přicházím k silnici II. třídy směřující do Hradišťka, u níž na chvilku využívám přístřešku autobusové čekárny. Po krátké přestávce na svačinu odcházím po úzké asfaltce k prvním domkům nedalekého Třebsína. Než přicházím na náves, kde končí žlutá TZT, přestává konečně pršet. To už se mi ale vracet k odbočce na Smetanovu vyhlídku nechce. Mám promáčené boty a cítím, že se to brzy projeví na chodidlech.
Také Třebsín je malou středočeskou vesničkou, kde jakoby se čas zastavil. Člověku se ani nechce věřit, že se nachází ani ne 20 km od české metropole. Náves zdobí krásná zvonička krytá šindelovou střechou, kterou ochraňuje koruna vzrostlé lípy. Na kmenu tohoto stromu je rozcestník, podle kterého opět měním barvu turistického značení. Zelená značka mě posílá kolem zahrádek do údolí Třebsínského potoka. Krátce se zastavuji u zátiší s vodníkem, který má na vrbičkách zavěšenu spoustu hrnečků, pročítám ceduli s pověstí, která tuto dekoraci doplňuje, a potom se za drobného mžení pouštím do stále výraznější rokliny.
Na rozcestí Pod Třebsínem, které se nachází na známé Posázavské stezce, se musím rozmyslet, kudy budu pokračovat na nejbližší vlakovou zastávku. Ve hře je Kamenný Přívoz, nebo Petrov u Prahy, kde jsem tento vandr včera zahajoval. Na mapě mi připadá zajímavější druhá varianta, která je i o něco kratší, na rozcestí proto odbočuji vlevo. Pohodlná lesní stezka mě po pár minutách přivádí na první z mapou avizovaných výhlídek. Nese jméno spisovatele Karla Václava Raise a poskytuje omezené výhledy do údolí proti proudu Sázavy. Ani ne 0,5 km odsud je vyhlídka další, zarostlá, její název už asi upadl v zapomnění, stejně jako výhled, který odsud možná kdysi byl. Do třetice všeho dobrého, od zábradlím zabezpečené Klimentovy vyhlídky už lze přehlédnout poměrně dlouhý úsek hlubokého údolí s kalnou peřejnatou vodou Sázavy.
Nedaleko Klimentovy vyhlídky začíná dlouhé kamenné schodiště, které usnadňuje strmý sestup k hladině řeky. Odsud už vede pohodlná lesní komunikace, podél které se nachází velká spousta rekreačních chat. Podobná situace je i na pravém břehu Sázavy, to je však více skalnaté, kvůli čemuž jsou polohy některých objektů řešeny velmi odvážně. U jedné zvláštní chaty mě překvapuje čarodějnice na koštěti, která je zavěšena na drátě klenoucím se přes údolí tak nenápadně, že to vypadá vcelku věrohodně.
Když procházím po okraji přírodní rezervace Medník, lepší se počasí. Tentokrát to vypadá, že se oblačnost nadobro rozpadá, a že konečně nastává pravé letní počasí. Jenže, to už se můj výlet pomalu chýlí k závěru. V jednom ohbí řeky se mi naskýtá pěkný výhled na hladinu, nad níž se vypíná skalní útvar Pikovická jehla, který bývá častým fotografickým námětem železničních fandů. Po trati zrovna jedna vlaková souprava projíždí, ze dna údolí však není moc dobře vidět. Intenzita chatové zástavby se zvyšuje, počasí se lepší, a tím roste i pohyb osob na Posázavské stezce. Nejvíc lidí se nachází u malé kantýny, vysedává tu skupinka starých vousáčů, bezesporu majitelů některých zdejších chat.
Závěrečný kilometr podél Sázavy už jdu v nepříjemném horku. Jaká to smůla, říkám si, asi sem měl na dnešní túru vyrazit až někdy teď. Můj okruh je už však uzavřený, neboť spatřuji lávku u Pikovic. Přecházím ji a stoupám k zdejší zastávce, ke které přicházím v čase 10:45. Pohledem na vývěsku zjišťuji, že nejbližší vlak odsud pojede až dvě minuty před polednem. Tak využívám situace, rozkládám pláštěnku, která na ostrém slunci rychle usychá. Během pár minut se mi daří dokonale usušit i stan, který jsem ráno balil mokrý od rosy.
Vlak od Prahy přijíždí včas. Nastupuji, ale protože mám spojení vyhledáno přes Prahu, na druhé zastávce z vlaku přestupuji na protijedoucí spoj. Tento manévr dělám jednak proto, abych si zkrátil čekání, a také si chci ještě jednou projet zajímavým úsekem kolem Pikovické jehly a po viaduktu u Žampachu. Další cesta má však také co nabídnout, přímo z okna vlaku je např. vidět soutok Sázavy a Vltavy, viadukt přípojné trati do Dobříše, legendární nádraží v Bráníku, ... Konečná tohoto vlaku je ve Vršovicích. A pak už klasika po 1. železničním koridoru - Kolín, Pardubice, Č. Třebová, Brno. Z jihomoravské metropole pokračuji se zpožděním do Břeclavi, odsud pak v nesnesitelném vedru v roztřepaném vagónu do Hrušovan. Poslední večerní motorák mě přiváží do Hevlína tak, že domů přicházím těsně před osmou hodinou večerní.



Fotky:

Štěchovice - obec a přehrada Stezka podél zatopených Svatojánských proudů Štěchovická údolní nádrž Slapská přehrada Vyhlídka Máj Pikovická jehla nad řekou Sázavou


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET