wz

VODÁCKÝ VÝLET PŮLDENNÍ


DO HEVLÍNA NA KANOI (SPLUTÍ DYJE)

Datum:5. července 2009
Složení výpravy:Marek
Překonaná vzdálenost / čas:   3 km pěšky / 3/4 hod., 26 km po vodě / 4 h
Mapa:Znojemsko a Podyjí (1:50000), edice CCR-JM
  
Text & foto:Marek Topič



Po extrémně suchém dubnu, a srážkově taktéž podprůměrném květnu, se letos potvrdila medardovská pranostika. Červen byl značně deštivý, v závěru až moc, což odneslo několik oblastí, které zasáhly ničivé povodně. Hevlín letos vodní živel ušetřil (snad neplatí, že zatím), naopak, srážky se příznivě projevily na hladině Dyje, která na začátku školních prázdnin stoupla z chabých 20 cm až na 3 metry. Toho by bylo škoda nevyužít. Vodácky jsem se s Dyjí seznámil už někdy v roce 2001, splul jsem úsek z obce Dyje k mostu u Hrádku. Dnes, v čase otevřených hranic, se naskytla možnost doplout po řece až do Hevlína.

V nedělní ráno vezu tříděný odpad do kontejneru za obecním úřadem, trasu pak prodlužuji k mostu přes Dyji, jejíž hladina omývá na limnigrafu značku rovných dvou metrů. Cestou domů se proto stavuji u Brňáka, který mou nabídku dělat mi háčka rezolutně odmítá, pádlo a sedačku do lodi mi však ochotně půjčuje. S balením to nepřeháním, beru jen to nejnutnější, a s lodí sbalenou v tašce přes rameno chvíli před desátou hodinou kráčím k nádraží.
Fíra sedí ve služební místnosti a sleduje televizní přenos z Wimbledonu. Je to zřejmě napínavé, protože k vlaku přichází až v době jeho pravidelného odjezdu, kdy už nezbývá na prodání jízdenky čas. Lístek na vlak si tedy kupuji až v Hrušovanech, kde přestupuji do soupravy mířící do Znojma s odjezdem v 10:30. Za Božicemi se poněkud zatahuje obloha, což mě nejprve znepokojuje, po vystoupení z vlaku ve stanici Hodonice však tuto situaci vítám, protože pěší přesun k 1,6 km vzdálenému mostu je pod zataženou oblohou mnohem příjemnější.
Cesta z nádraží mi trvá rovných 20 minut. Od staniční budovy mířím ulicí podél kolejí k železničnímu přejezdu, odkud scházím po mírně klesající silnici do středu Tasovic. Procházím kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie a kousek od něj míjím další církevní stavbu, tentokrát je kostel zasvěcený Klementu Maria Hofbauerovi, který se narodil v domě, jenž na jeho místě původně stál. Odsud už mi cesta k betonovému mostu přes Dyji trvá jen slabé 3 minuty. Ihned se pouštím do nafukování člunu, které mi trvá skoro 20 minut, protože mám k dispozici jen malou šlapací "žabku". Není však kam spěchat. O půl dvanácté mám loď připravenou, věci zabaleny v dobře utěsněné igelitové tašce, takže můžu vyplout. V dálce je sice občas slyšet hřmění, ale tato bouřková fronta se sem snad nenasune.
Protože Dyje zaznamenala v průběhu posledních dnů pokles hladiny, je přístup k vodě trošku horší. Trocha toho bláta je však jediným negativem, hned po odražení od břehu a prvních záběrech pádlem mě totiž nese celkem svižný proud, pádlovat úplně stačí jen pro korigování směru. Netrvá dlouhou a most se mi ztrácí z dohledu. Přede mnou je naopak výrazné ohbí řeky k jihu, kde řeka postupně ukusuje z levého břehu. Objekt lehkého opevnění vz. 37A však podemílání písčitého břehu stále odolává.
Následující část řeky má hodně přírodní charakter, oba břehy lemují vrostlé i nízké stromy, sem tam část širokého koryta překrývá spadlý strom. Proud je tak akorát, voda přehledná. Jediným objektem, který přírodní ráz narušuje, je vtokový objekt čerpací stanice, která patří nedalekému podniku Vertex. Řeka v těchto místech několikrát mění směr. Po chvíli se přede mnou objevuje ostrov, který obeplouvám zprava, sjízdné je však i řečiště vlevo. To už se nacházím u Krhovic. Plout tudy včera, jistě by až sem byla slyšet tvrdá muzika z nedalekého hřiště, dnes se krajinou nesou jen zvuky kostelního zvonu oznamující poledne.
Hladina se zklidňuje, levý břeh lemují rekreační chaty, na dohled je již hrana jezu, který je ostatně i velmi dobře slyšet. Zde je nutné trošku zabrat, protože větřík, který se nevýrazným údolím prohání, žene drobné vlnky proti proudu. Nad jezem se nacházejí dvě stavidla, na každém břehu jedno. Vodním dílem vpravo začíná známá Mlýnská strouha, jejíž existence je doložena již v 17. století. Určitě by někdy stálo zato splout i tuto vodní cestu. Neméně zajímavý je i zavlažovací kanál z 50. let minulého století, do kterého se vpouští voda přes stavidlo na levém břehu. Za zmínku stojí i řopík z 30. let (objekt vzor 37, typ A-200), jehož zához je přímo nad zdí zpevňující břeh řeky.
Zpěněná voda hučí přes šikmou desku jezu. Vody je tak akorát, proto je těžké rozhodování nad tím, zda jej sjet, či ne. Dole se ale tvoří válec, který může být vždycky nevypočitatelný, problémem je i to, že tu zrovna není ani živáčka. Přednost tedy dávám jistotě a suchu v lodi, loď přenáším a nasedám až pod jezem, odkud se rychlým proudem vydávám na nejkrásnější část řeky. Mírnými peřejkami připlouvám k zaniklé lávce, po které tu zbyly jen torza pilířů. Dál už je znovu jen panenská příroda, břehy porostlé starými stromy, z jejichž stromů se ozývá ptačí zpěv, sem tam hladinu přelétne pár volavek, které pravděpodobně ruším při lovu.
Řeka se začíná klikatit, zprvu jen mírně, později však meandruje v ostrých zákrutách. Směr, kterým zrovna pluji, mi nejlépe napovídá svit sluníčka, chvíli svítí do zad, hned nato mi vytváří odlesky na vodní hladině. V čase 12:35 podjíždím betonový silniční most u Micmanic. Za ním mi řeka připadá nejkrásnější. Chvíli její hladina ztemní pod vysokými stromy vrb, olší a akátů, později se břehy prosvětlí podél nivních luk porostlých vysokou trávou a kopřivami. Takový typ krajiny je pro člověka špatně dostupný, což právě napomáhá zachování nádherné přírody. Ne však úplně všude. Jsou místa, kdy jsou přímo z vody vidět okraje kukuřičných nebo slunečnicových polí.
Konečně je tu i pár možností techničtější jízdy. Frekvence padlých stromů se zvyšuje, pokaždé jsou však dobře přehledné možnosti jejich objetí a proud není nijak extrémně silný, tu a tam se mi však stává, že mi větve vrb rozcuchají vlasy. To se děje v případech, kdy fotím a nemám možnost sledovat, kam mě žene proud. Dá se tedy jednoznačně tvrdit, že Dyje za tohoto stavu je ideální řekou pro méně zkušené vodáky a rodiny s dětmi. Toto tvrzení mi potvrzuje i parta se starými laminátkami, která právě odpočívá na břehu kousek od valtrovického brodu, malé děti v této skupince tvoří skoro čtvrtinu. Kromě dvou rybářů jsou tito lidé jediní, které doposud kolem řeky potkávám.
Také v prostoru mezi Valtrovicemi, Křídlůvkami a Oleksovičkami řeka Dyje výrazně meandruje. Zajímavá je plavba podél vysokých podemletých stěn, které, protože jsou převážně z písku, hrozí každou chvíli sesunutím. Nechtěl bych být řidičem kombajnu, který zde na podzim bude kosit, okraj kukuřičného pole totiž zasahuje těsně k tomuto zrádnému břehu. Na protější straně se během posledních let vytvořila krásná oblázková pláž, která doslova přikazuje každému, kdo tudy proplouvá, alespoň na chvíli se zastavit. Činím tak samozřejmě i já. Ideální místo pro piknik, žel, nic k jídlu jsem si sebou nevzal.
Následují další úseky, kde Dyje na svém korytě stále pracuje. V kolmých stěnách je krásně vidět struktura vrstev, od černé hlíny až po žlutý písek. V Shocartovských mapách vyznačenou lávku bychom zde hledali marně, naopak asi nejvýraznější meandr v širokém okolí je patrný velmi dobře, i se slepým ramenem, do kterého trocha vody pozvolna odtéká. Kousek dál je další velký meandr, za nímž následuje ústí původní Mlýnské strouhy, pak se směrové poměry řeky zklidňují. Zde se ocitám blízko systému Jaroslavických rybníků. A netrvá dlouho a přes řeku se klene další mostní stavba, po níž prochází silnice z Hrádku do Jaroslavic. Tady vodáci většinou plavbu končí. Ještě donedávna to byla prakticky nutnost, po vstupu ČR do Schengenu však může kdokoliv plout třeba až do ústí Novomlýnských nádrží.
Most s kamenným pilířem uprostřed řeky se mi pomalu vzdaluje, slábne i hluk od projíždějících aut a ticho opět ruší jen šum proudící vody a zpěv ptactva. Idylka, která mě nabádá přestat pádlovat a jen se nechat unášet proudem. Řeka teče prakticky přímo na východ, později se však odklání k jihu. Další změna toku Dyje následuje v místech, kde řeku kdysi křížila železná opona. Zachovaly se jen betonové pilíře mostu, ale ještě nedávno se přes proudící vodu klenuly i ocelové traverzy. Dnes si už lze jen stěží představit, jak to tady vypadalo v dobách nejtěžší ostrahy, sám ani přesně nevím, jakým způsobem byly tehdy zabezpečeny vodní toky. Zajímavostí tohoto místa je i přiblížení toku Mlýnské strouhy, která se nachází ani ne 100 metrů odsud.
Klidná voda mě unáší dál po proudu. V čase 14:40 doplouvám k mostu, který Dyji překlenuje v blízkosti pěchotního srubu MJ-S-15. V dnešní době mohu v klidu pokračovat dál, bonzákům, kteří tu ještě docela nedávno práskali partičky vodáků (Brňák by mohl vyprávět), již naštěstí pšenka nekvete. Pozvolna se tedy blížím ke státním hranicím. Vodní tok zde znovu doprovází objekty lehkého opevnění, některé lze spatřit přímo z hladiny řeky. Překvapuje mě, že zesílený řopík s přístavkem někdo opravil a natřel maskovacími barvami. O kus dál podjíždím opravenou visutou lávku, jedinou, která se v širším okolí zachovala (další tři, které se nacházely na katastru Hevlína, z toho jedna přes Mlýnskou strouhu, již byly dávno sneseny). Zde se to doslova hemží rybami, někdy opravdu kapitálních rozměrů. Chvíli nato míjím oblíbené místo ke koupání, kterému se říká "kámen". Za nízkého stavu vody se tady proplouvá úzkým jazykem, dnes toto místo poznávám jen díky přístřešku, který se nachází na břehu.
A jsou tu hranice. Dnes se o nich neznalý člověk ani nedozví, na břehu není patrný ani hraniční kámen, ani výstražná cedule. Již na rakouském území se přes Dyji klene drát elektrického vedení, který využívá závlahová čerpací stanice. Malá písčitá pláž o kus dál je zcela zatopená, stejně tak i vtokový objekt malé vodní elektrárny. Nefunkční je dnes samozřejmě i nafukovací jez. Délka, kdy Dyje protéká rakouským územím, je sotva 1,5 km. Zhruba uprostřed do řeky zprava ústí říčka Pulkau (Pulkava), jejíž vody jsou extrémně zkaleny. Přesto si plavbu trochu zpestřuji, když se kousek vydávám proti proudu tohoto přítoku. Doslova džunglí se dostávám až k jezu, kde je nutné loď otočit a vrátit se zpátky k soutoku, být však v Dyji o metr víc vody, dalo by se možná doplout až k akvaduktu, který přes Pulkavu převádí vody Mlýnské strouhy.
Na posledních kilometrech plavby je řeka velmi špinavá, musím se hold smířit s tím, že to nejlepší mi Dyje už dávno nabídla. Podplouvám most, z něhož má pruty nahozené jeden starší rybář. Schválně najíždím až ke břehu, abych mu nenajel na vlasce. Svého ohleduplného jednání vzápětí lituji, když na hladině vidím plavat prázdnou žlutou plechovku od piva zn. Ottakringer - souvislost je skoro jasná. Inu, debilové, kteří si neváží životního prostředí, se vyskytují na obou stranách hranice. V Rakousku proplouvám naposled podél břehů, jejichž porosty jsou ponechány působení přírody. Podle stop na kmenech stromů se zde daří i bobří kolonii.
A je tu znovu česká hranice. Za ní je tok řeky rovný jako podle pravítka, prořezaný pobřežní porost. Na obzoru už vidím silniční most, ke kterému se pozvolna přibližuji. Doplouvám k němu pět minut po půl čtvrté, a téměř 26 km dlouhou plavbu končím. V pravý čas, neboť obloha na jihozápadním obzoru se pozvolna zatahuje a hrozí deštěm. Přirážím ke kamením vydlážděném břehu, vytahuji loď a hned ji i vypouštím. Její sušení odkládám až na doma. Nakonec se oblačnost rozpadá, takže v závěru cesty domů mi znovu svítí sluníčko.



Fotky:

Řopík nad hladinou Dyje u Tasovic Krhovický jez Dyje západně od Valtrovic Oblázková pláž západně od Valtrovic Meandr Dyje západně od Křídlůvek Visutá lávka přes Dyji v oblasti U enklávy


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET