wz

VÝLET KOBINOVANÝ (KOLO + VLAK) CELODENNÍ


NÁVŠTĚVA DOLNORAKOUSKÉ ZEMSKÉ VÝSTAVY V RAABSU

Datum:21. května 2009
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost / čas:   141,73 km / 14 hod.
Mapa:Raabs an der Thaya, Freizeitkarte 1:40000 (Schubert & Franzke)
  
Text & foto:Marek Topič



Byl svátek a já měl zrovna dovolenou. Tedy, svátek byl v Rakousku. To mě inspirovalo k návštěvě Dolnorakouské zemské výstavy, poměrně hodně propagované kulturní akce s přeshraničním přesahem. Z trojice pořádajících měst jsem si zvolil Raabs an der Thaya. Město na soutoku Německé a Moravské Dyje je od Hevlína poměrně dost daleko, avšak možnost využít služeb železnice, která mezi Retzem a Drosendorfem provozuje už jen jako turistická atrakce, mi umožnila se na tuto dlouhou cestu vydat v sedle kola.

Ráno jsem vyjel těsně před sedmou hodinou. Pokud je bezvětří, je radost po rovinatém kraji podél řeky Pulkau jezdit. Nebyl skoro žádný provoz, takže jsem místo cyklostezky zvolil silnici B45, po níž jsem docela svižně uháněl k západu. Zdržel mě jen zajímavý úkaz u nádraží Kadolz-Mailberg. Odstavené červené jednotky, které kdysi bývaly symbolem legendárního expresu Transalpin, bych v kraji plném vinohradů rozhodně nečekal. Dokumentaci jsem věnoval jen nezbytně nutnou dobu, přece jen mi do Retzu zbývalo ještě pěkných pár kilometrů.
Do významného vinařského města jsem dorazil necelou půlhodinu před odjezdem prvního vlaku kategorie EZ s názvem "Reblaus-express". Prohlídku města jsem tedy musel vynechat, cestu k nádraží jsem si ale prodloužil zajížďkou na Kirchenstrasse, kam mou zvědavost přitáhla pochodující dechová kapela. Na nádraží jsem pak provedl aspoň minimální dokumentaci staniční budovy, poté jsem si naložil kolo do speciálního vozu a šel si najít místo k sezení. Usadil jsem se v prvním voze, kde zprvu nikdo nebyl, pro příjezdu regionálního vlaku z Vídně se však vagón zcela zaplnil.
Souprava, v jejímž čele byla červená lokomotiva řady 2143, se dala do pohybu přesně v 9:20. Hned za Retzem začala trať výrazně stoupat mezi vinohrady, díky čemuž se pasažérům vlaku nabídly zajímavé pohledy na město i větrný mlýn (bez lopatek) nad ním. Následoval lesní úsek, přejezd se silnicí B30 a první zastávka Hofern, která má nadmořskou výšku o 170 metrů vyšší, než Retz. Dál už převažovala spíše otevřenější krajina, lesy ovšem nechyběly také. Zhruba v polovině trasy, na zastávce Anglerparadies, měl vlak dvacetiminutovou pauzu. Kdo měl zájem, mohl se občerstvit v přilehlém rekreačním středisku, bufet s udícími se pstruhy se nacházel na jedné z hrází rybniční soustavy potoka Nesselbach. Několik cestujících už v rybářském centru zůstalo, ti ostatní opět nastoupili do starých železničních vozů a pokračovali, až na výjimky, do cílové stanice. U Langau vlak zastavil a čekal, až jeden provozní zaměstnanec dojde do stanice, aby otáčením kliky stáhl mechanické závory. Za Langau železnice vedla těsně podél silnice do Gerasu, tam jsem čekal počet vystoupivších cestujících vyšší, na prohlídku nejsevernějšího rakouského kláštera, či stejnojmenného přírodního parku, se však vydala jen jediná dvojice. Nejvyššího bodu dosáhl vlak v Zissersdorfu, odkud následně sjížděl kolem poutního kostela Maria Schnee do konečné stanice Drosendorf.
Po vystoupení z vlaku jsem zamířil k poslednímu vozu a čekal, až mi vyloží kolo. Poté jsem se vydal na krátkou prohlídku centra města. Za kamenným mostem jsem projel bývalou Hornskou bránou, odkud jsem zamířil ke zdejšímu zámku. Pokračoval jsem na hlavní náměstí s radnicí, kostelem, sloupem Sv. trojice a pranýřem, odkud jsem se vrátil zpět mimo historické centrum města. Kus cesty jsem se projel i po tzv. Zimní promenádě, která vedla podél zachovalých městských hradeb. Očekávanou vyhlídku do údolí Dyje jsem ale neobjevil.
Drosendorf jsem opustil přesně o půl dvanácté. Podél zajištěných skal jsem sjel do otevřeného údolí Dyje. Minul jsem mlýn Hofmühle, za kterým se asi po kilometru údolí na mé pravé straně řeky ještě více otevřelo, zatímco na levém břehu se zalesněné svahy zvedaly poměrně strmě. U Primmersdorfu mě most zavedl na levý břeh řeky. Poblíž jsem minul malý zámeček se starou sýpkou. Následoval asi nejhezčí úsek cesty, kdy silnice vedla v bezprostřední blízkosti řeky a ještě podél strmých skal.
V Eibensteinu, kde se nad řekou vypínají rozvaliny starého hradu, jsem se musel rozloučit s příjemnou údolní cestou. Silnice se zde od Dyje odklonila do údolí levostranného přítoku Reither Bachu. 3km dlouhé stoupání s převýšením okolo 150 metrů mi dalo zabrat. Co jsem vyjel, zase jsem sjel. Kousek za odbočkou na Kollmitzdörlf jsem přestal šlapat a dlouhým sjezdem pohodlně dojel až do Raabsu. Ve městě samotném bylo klesání ještě prudší, takže již bylo nutné intenzívně brzdit. Z několika míst se naskytl zajímavý pohled na místní zámek vypínající se na vysokém ostrohu, přímo nad soutokem Moravské a Německé Dyje.
Soutok, jímž vzniká řeka Dyje, byl mým prvním cílem v Raabsu. Abych pravdu řekl, příliš mě nenadchl, vzdutá hladina a zarostlé břehy, navíc ústí Moravské Dyje je v pravém úhlu, což působí nepřirozeně. Další mé zastavení bylo na náměstí Hauptplatz, jak se na Rakousko sluší, velice upraveném. V jedné postranní ulici jsem objevil Pohraniční muzeum (zavřené), které sídlilo v přízemní budově poblíž pevnostní věže na nábřeží Dyje. Také odsud se naskýtal zajímavý pohled na zámek.
Neměl jsem úplně přesné informace a tak jsem zprvu předpokládal, že místem konání Dolnorakouské zemské výstavy bude právě místní zámek. Cedule mě tímto směrem naváděly, nakonec mě ale přivedly až k místnímu farskému dvoru (Lindenhof). Na nádvoří bylo velmi živo, bylo patrné, že se výstava těší velké oblibě. Byla tu také restaurace, obchod se suvenýry, jen stojan na kola žádný. Nakonec jsem se musel kousek vrátit a kolo si opřít o zeď na malém nádvoří poblíž kostela Nanebevstoupení Panny Marie. Musím na rovinu konstatovat, že pro cyklisty tu moc dobré podmínky nebyly, u jediného stojanu by bylo kolo vystaveno přímému polednímu žáru, proto jsem svůj bicykl opřel raději o zeď, která poskytovala stín.
Batoh s přilbou jsem si odložil do uzamykatelné skříňky poblíž pokladny, vybavil jsem si vstupenku (platí i pro výstavu v Hornu a Telči) a s nepříznivým zjištěním, že je zakázáno focení, zahájil prohlídku. Hlavním tématem výstavy v Raabsu byly hranice. Hned v první místnosti byla např. kopie tzv. "Kamene republiky" (originál nedaleko Nové Bystřice), na němž byla vyryta hranice předválečné ČSR a postupně dopisovány nápisy podle toho, jak se to zrovna s tehdejší republikou vyvíjelo. Dále zde bylo vystaveno několik hraničních kamenů, starý glóbus, přístroje, které se k vytyčování hranic používaly, ale třeba i jedny z prvních cestovních pasů. V dalších místnostech byly vystaveny exponáty týkající se určité oblasti, přičemž expozice byly vždy zaměřeny na oba národy, český i rakouský. Tyto části byly postupně zaměřeny na náboženství, spolkovou činnost, literaturu, hudbu, vlasteneckou ideologii a nacionalismus. V jedné místnosti byly zajímavě prezentovány významy snad všech běžně používaných znaků - kříže, hvězdy, zvířecí motivy, či jen barvy. Závěrečná část patřila samozřejmě období poválečnému, odsunem Němců počínaje, železnou oponou a jejím padnutím konče. Posledním exponátem byla zvětšenina fotografie J. Dienstbiera, který se svým rakouským protějškem symbolicky stříhal dráty nedaleko Hevlína.
O výstavě se dá tvrdit, že byla sestavena zajímavým a poutavým způsobem, překvapilo mě také, že na rozdíl od různých "heimat" muzeí v rakouském příhraničí, nebyl nijak zveličován poválečný odsun. Velmi pozitivní dojem dělalo i příjemné prostředí s klimatizací, která přišla vhod právě v parný den, jakým 21. květen byl. V mých časových možnostech nebylo, abych pročetl všechny informační texty, některé části expozice jsem si prohlédl jen zběžně, ale tak tomu vlastně bývá skoro v každém muzeu. Součástí výstavy byla i malá expozice v přilehlém parku, kde byly ukázky naší železné opony, spleť ostnatých drátů, signální plot, betonové protitankové jehlany, závora a strážní věž.
Po shlédnutí výstavy jsem se nasvačil a přemýšlel nad dalším programem v Raabsu. Časové možnosti mi nedovolili návštěvu zámku, tak jsem se aspoň vydal do blízkého Oberndorfu, kde jsem se pokusil vyhledat nějaké místo, z něhož by byl na nejvýznamnější památkový objekt Raabsu hezký pohled. Podařilo se mi to na lesní cestě zv. Gaissbergweg, která vedla podél zarostlé železniční trati. Vysoké stromy výhledům bránily, nakonec jsem se však dočkal, v jednom místě se objevil průsek odkud byl na zámek úchvatný výhled. Udělal jsem si foto a spokojeně se vrátil zpátky do města.
Přesně v 15:00 jsem se vydal na zpáteční cestu do Drosendorfu. Po čtvrthodině dřiny při stoupání do nejvyššího bodu silnice ze mně doslova lilo, až mě pot štípal v očích. Konečně jsem s úlevou odbočil na vedlejší cestu, která mě přivedla do zapadlé vísky Kollmitzdörfl, kde končila asfaltová silnice. Dál jsem pokračoval po kamenité lesní cestě, a ta mě mírným klesáním po pár minutách přivedla k bráně v tzv. České zdi, 110 metrů dlouhé obranné zdi, která byla v 15. století postavena v předsunuté pozici 350 metrů před hradem Kollmitz. A právě hradní zřícenina byla mým dalším cílem.
K hradní bráně jsem dorazil krátce před půl čtvrtou odpoledne. Pohled do údolí řeky Dyje, jejíž břehy lemovaly domy malé vesničky Kollmitzgraben, mě však přiměl k tomu, abych ten prudký kopec k mostu sjel. Pohled ze dne údolí na romantické hradní ruiny vypínající se nad hladinou řeky však za to stál. Zajímavé zde bylo i široké koryto Dyje pod vysokým jezem, které bylo bohatě zarostlé jakousi vlhkomilnou trávou. Výjezd strmého stoupání zpátky k hradu byl nad mé síly a část cesty jsem kolo vedl.
Do hradního areálu jsem vstoupil po imitaci padacího mostu, prošel jsem bránou v okrouhlé věži a šel si koupit vstupenku (2 EUR) do místnosti, která sloužila jako pokladna a bufet zároveň. Má individuální prohlídka pokračovala překonáním dalšího "padacího" mostu a průchodem portálem gotické brány. Dostal jsem se na nádvoří, a otevřel se mi pohled na impozantní ruiny východní části hradu. Sestoupil jsem do sklepení jednoho ze zaniklých paláců, následně jsem vystoupal ke vchodu do okrouhlé věže. Mřížová brána byla zamčená, proto jsem se vrátil zpět na první nádvoří a odsud stoupal k druhé, nižší, ale výše situované věži. Zde jsem už mohl vystoupat až na horní ochoz, z něhož se mi nabídly překrásné výhledy jak na samotné hradní ruiny, tak na řeku Dyji, která celý hradní ostroh obtéká. Zaujal mě i nenápadný objekt, který jakoby splýval se skálou vysoko nad dnem údolí. Mapa prozradila, že se jedná o jakési mauzoleum, což by jistě mohl být zajímavý cíl pro pěší.
Prohlídka zříceniny hradu stála zato. Horší už to bylo s výjezdem táhlého stoupání zpátky do vsi Kollmitzdörfl. Když jsem tam po 15 minutách dorazil, udělal jsem si krátkou přestávku, během níž jsem nejen načerpal nové síly, ale také si prohlédl zajímavou architekturu zdejšího statku a hájovny. Z liduprázdné vsi jsem vyjel zbytek stoupání k hlavní silnici a potom už mě čekal jen pohodlný a rychlý sjezd do údolí řeky Dyje. Krátce jsem se zastavil pod další hradní zříceninou Eibenstein, rozsahem však podstatně menší než hrad Kollmitz. Údolí lemované strmými skálami, později širokými nivní loukami, mě přivedlo zpátky do Drosendorfu.
Do odjezdu posledního vlaku zbývala necelá hodina, proto jsem se znovu vydal na historické náměstí, které již v podvečerní čas zelo zcela prázdnotou. Zajel jsem si až k Raabské bráně, u níž jsem otočil směr a vrátil se zpátky k nádraží. Na poznání místní části Altstadt a údolí Dyje směřující k moravským hranicím již nezbývaly síly ani čas. Netrvalo dlouho a v oblouku za západním zhlavím se objevila dieselová lokomotiva řady 2143 v čele stejné vlakové soupravy, jako jela ráno. Během obratu lokomotivy jsem si naložil své kolo a potom se šel usadit do posledního vozu.
Na zpáteční cestu jsme vyrazili s drobným zpožděním. Lidí tentokrát mnoho necestovalo, v posledním voze jsem seděl jen já a jedna početná rodinka s nevychovanými dětmi. Řazení vozu s otevřenou nástupní plošinou na konci soupravy slibovalo zajímavý zážitek v podobě sledování ubíhající trati. Jenže představek nakonec skoro celou cestu okupovala již zmíněná "rodinka". Jinak ale byla cesta příjemná, jen zatažená obloha na severním obzoru mě malinko znepokojovala, nakonec zbytečně.
Po příjezdu do Retzu mi bylo kolo vydáno jako poslednímu. Těsně před půl osmou jsem už opět šlapal do pedálů. Jel jsem po stejných silnicích, jako ráno, a jel jsem poměrně rychle, chtěl jsem totiž co nejvíc ujet za denního světla. Nakonec mě soumrak zastihl kousek před Laa. Posledních asi 8 km jsem tak dojel ze zapnutými světly. Domů jsem přijel chvíli po deváté hodině večerní.



Fotky:

Drosendorf - nádraží Drosendorf - radnice Údolí Dyje u Eibensteinu Raabs an der Thaya - Hauptplatz Raabs an der Thaya - zámek Expozice Dolnorakouské zemské výstavy Zřícenina hradu Kollmitz


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET