wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PO HRANĚ NÁHORNÍ PLOŠINY HOHE WAND

Datum:16. května 2009
Složení výpravy:Marek, Ivo, Jarmil, Jaroslav
Ušlá vzdálenost / čas:   19 km / 7 3/4 hod.
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Z pohledu rakouských měřítek není masív Hohe Wand, součást Gutensteinských Alp, příliš vysoký, výjimečný je však svou jihovýchodní stranou, která je tvořena dlouhým pásmem téměř kolmých skalních stěn. Na své si tu přijdou horolezci, ferátisté, ale také obyčejní turisté, kterým je určeno velké množství značených turistických cest a nespočet atrakcí v podobě rozhleden, naučných stezek, malé zoo, atd. My jsme si tuto oblast zvolili za cíl výletu prakticky už loni, když jsme na protáhlou stolovou horu shlíželi z nejvyššího dolnorakouského pohoří, Schneebergu. A symbolicky jsme zvolili i datum, do oblasti východně od města Wiener Neustadt se vracíme přesně po roce.

Z domu vycházím tak, že přesně o půl páté přicházím na hevlínskou náves. Ranní klid ruší jen pár opilců, kteří právě opouští hernu. U laviček naproti informačního centra čekám asi 4 minuty, hned první auto, které přijíždí od Znojma je Ivův Citroën. V Hevlíně se jen vítáme, a hned odjíždíme do Laa, na tamním nádraží parkujeme v čase 4:50. Před nastoupením do vlaku si jdeme samozřejmě koupit jízdenku. Automat nás ale trošku překvapuje, když odmítá platbu bankovkami, situaci tak musí zachraňovat Ivo se svou kreditní kartou.
Kvůli výluce na trati jsou veškeré odjezdové časy posunuty o dvacet minut, to se týká i prvního ranního spoje, který odjíždí mimořádně již v 5:05. O tom, že je v Mistelbachu nutné přesednout na autobus sice víme, přesto jsme na to upozorněni průvodčím a nakonec i vlakovým rozhlasem. V průběhu cesty se ukazuje, že těch 20 minut náskoku je zbytečně moc, v některých zastávkách dlouho čekáme a i tak přijíždíme do Schleinbachu s časovou rezervou skoro 8 minut. Patrovou soupravou City Shuttle, jejíž cílovou stanicí je letiště Schwechat, pak jedeme již v časech shodujících se s údaji v jízdním řádu.
Z několika možných variant přestupu dnes volíme moderní nádraží Praterstern (ještě před pár lety Wien Nord). Hned další vlak, který po chvíli zastavuje u stejného nástupiště, míří do stanice Wiener Neustadt, nastupujeme tedy do něj a to přesto, že tento spoj jede oklikou přes Ebenfurth. Máme tak možnost poznat další elektrifikovanou trať v okolí Vídně. Ta vede rovinatou krajinou, díky čemuž se z okna vlaku nabízí několik zajímavých pohledů na zvlněnou pahorkatinu Vídeňského lesa, spatřujeme i náš dnešní cíl - stolovou horu Hohe Wand. Poslední přestup se odehrává na moderním nádraží Wr. Neustadt hauptbahnhof. K vlaku směr Puchberg se podchodem přesunujeme na nástupiště č. 9, kam po chvilce přijíždí motorový vůz řady 5047.
Železnice je nejprve trasována pod pásmem zalesněných kopců Fischauer Vorlberge, za Willendorfem začíná stoupat do úbočí Eichbergu a to se nám z oken vlaku otvírají zajímavé výhledy na dlouhou skalní stěnu Hohe Wand. Po půlhodině se chystáme vystoupit ve stanici Grünbach am Schneeberg. Počasí, které nás tu vítá, není sice tak pěkné, jako při naší loňské výpravě na Schneeberg, je zataženo a docela silně fouká, zatím ale neprší, takže můžeme vyrazit na plánovanou túru.
Na nádraží se nachází malý důlní vozík, jenž slouží jako poutač místního hornického muzea, poblíž je i nástěnná mapa, na které si ukazujeme první část naší zamýšlené trasy. Chvilku před čtvrt na deset přecházíme železniční přejezd, po pár metrech přicházíme k odbočce do ulice, která má poněkud zavádějící název - Sesselbahnstrasse, v mapě totiž žádná lanovka vyznačena není. Turistické značení nás brzy navádí na polní cestu, která mírně stoupá k okraji zalesněného svahu. Po pár metrech nenáročného stoupání se nám nabízí hezké výhledy na centrální část obce Grünbach, jež by mohly být doplněny i o panorama Schneebergu, pokud by ovšem tento masív neskrývaly mraky.
Stezka stoupá lesem a nám se trochu zvedají hodnoty tepové frekvence, po chvilce se ale dostáváme na úzkou asfaltovou silnici, jejíž sklon je podstatně mírnější. Podél několika osamocených domků přicházíme k rozcestníku, či spíše k směrovníku s názvy ulic. I nadále se držíme asfaltové komunikace, která se pozvolna přibližuje k pásmu skalních stěn Hohe Wandu. Po chvilce míjíme malou osadu Seiser Toni s penzionem a restaurací, kde se zdravíme s partou mladých lidí, u nichž si nejsme jisti, zda se jedná o ferátisty, či už spíš horolezce. Za poslední chalupou pokračuje klasická lesní cesta. Bedlivě sledujeme každou možnou odbočku, abychom neminuli přístupovou stezku k Wagnersteig. K ní nás nakonec přivádí nenápadná úzká pěšinka, na kterou je upozorněno jen malou dřevěnou směrovkou připevněnou na stromě.
Klikatící se pěšina vede přes malou loučku, z níž je možné pohlédnout na strmou stěnu, jejíž zdolávaní nás za chvilku čeká. Poté se noříme do lesa, v němž v serpentinách několikrát křižujeme vodou vymletá kamenná koryta. Po sedmi minutách se ocitáme u paty téměř kolmé skály. Jí se stezka vyhýbá, přesto je sklon pěšiny úctyhodný, a naše malá skupinka se trhá. Čekáme na sebe u vyhlídky z okraje skály. Z údolí se nese houkání vlaku, který potom vidíme na trati u Grünbachu, to je pro nás znamení, že máme za sebou přesně hodinu cesty. Plechovou tabulku, která oznamuje začátek zajištěné stezky Wagnersteig, nalézáme ještě o pár výškových metrů výše. Hned u ní je první žebřík, který usnadňuje nástup na skalnatou pěšinu k dalšímu možnému vyhlídkovému místu. Poprvé je odsud možné přehlédnout malebné údolí s dvojicí vesnic nesoucích název Höflein (blíže je Oberhöflein, pod nevýrazným návrším s kostelem se rozprostírá Uterhöflein). Také je odsud možné spatřit vrcholový kříž, k němuž ale zbývá ještě hodně výškových metrů.
Stezka pokračuje po krátké skalní římse, je jištěná ocelovými lany připevněnými ke skalní stěně, dále následuje výstup po poněkud delším žebříku. Zde se nalézá velmi malá jeskyně, podél které krátce traverzujeme k dalšímu žebříku, jehož horní část je malinko deformovaná, možná důsledek pádu nějakého velkého balvanu. A stále strmě vzhůru po ostrých kamenech s přidržováním se ocelových lan. Po naší levici se otevírá zajímavý pohled na kolmou skalní stěnu, jejíž povrch je na podstatné části zbarven do oranžova. Tam je výstupová cesta pro horolezce, nám je určen dlouhý žebřík, za kterým následuje stezka jištěná ocelovými lany po šikmé skalní stěně, jejíž směr se v závěru výstupu odklání k západu.
V 11 hodin přicházíme na příjemnou náhorní louku, z níž se nabízí krásné výhledy do údolí. Kousek nad malým železným křížkem s dnes už téměř nečitelným nápisem na sebe čekáme, společně se potom odebíráme na hlavní vyhlídkové místo, které je pod velkým ocelovým křížem ukotveným v kameny obloženém podstavci. Celé to velké údolí máme odsud jako na dlani. Na západním obzoru je majestátný Schneeberg, jehož svahy jsou osvíceny sluníčkem, zatímco vrcholovou část stále pohlcují mraky. Částečně je vidět i horská skupina Rax, dále táhlé horské pásmo se známým průsmykem Semmering, na které navazuje pohoří Fischbacherských Alp. Vzdálený jižní obzor vyplňují také hory, před nimi se však rozprostírá velká sníženina s několika desítkami sídel, z nichž největší jsou okresní Neunkirchen a Ternitz. Jen pohled na východ vyvolává znepokojení, protože okolí města Wiener Neustadt právě skrápí déšť.
Po vychutnání výhledů a zhotovení společné fotky jdeme hledat nějaké vhodné místo pro krátký polední piknik. Nakonec se usazujeme na zastřešené terase chaty Horské záchranné služby, která nám poskytuje tolik vítané závětří. Zdržujeme se asi čtvrthodinu. Z několika možných tras si vybíráme tu, která téměř kopíruje hranu náhorní plošiny. Po pár desítkách metrů nás zlákává odbočka k vyhlídce zvané Jubiläumskreuz Dr. Ferdinand Nagl-Kanzel. Nejprve procházíme kolem malé, dřevem obložené chaty, od níž je to jen pár metrů k vyhlídce s železným křížem. Překvapujeme tu kamzíka, který se možná také rozhlíží po kraji, když nás ale spatřuje, obloukem si to skáče k nedalekému krmelci. Výhled z okraje skalní stěny, který zdobí několik zakrslých borovic, je opět úchvatný.
Po návratu na stezku mírně klesáme k další odbočce, která směřuje k zajištěné stezce Wildenauersteig. Už při pohledu na její závěr je jasné, že v tomto případě se zřejmě jedná o pravou ferátu. Kramle ukotvené na sklaní stěně mizí někam do míst, kam již od horní hrany skály nelze dohlédnout. Náročnost této stezky můžeme posoudit až z vyhlídky, která se nachází o pár metrů dál. Máme štěstí, že můžeme zrovna sledovat výkon dvou lezců, kteří po této velmi náročné stezce právě stoupají vzhůru. Hned padají návrhy, abychom si tuto ferátu někdy v budoucnu také vylezli - no, uvidíme. Pro dnešek každopádně musí stačit výhled do údolí a také na zajímavou skalní jehlu s masívem Schneebergu v pozadí.
Ve 12 hodin přicházíme k turistické chatě s názvem Hubertushaus. Její poloha je kouzelná, od chaty mírně klesá zatravněný svah, který se po pár metrech lomí v prudkou skalní stěnu. Zatímco Ivo si jde koupit pohlednice, my ostatní přemýšlíme, co že to tu kvete za modré kvítí. Další část stezky se noří do lesa, z jednoho místa se opět nabízí možnost dalekých výhledů, ale protože se jedná stále o tytéž pohledy, nezdržujeme se zde dlouho. Následně jsme poněkud překvapeni tím, že náhorní plošina Hohe Wand není až tak úplně rovná, jak se zdálo z panoramatické mapy. Čeká nás totiž velmi strmý sestup o dobrých 130 výškových metrů.
Na úzké sestupové stezce se potkáváme s početnou skupinkou turistů, jejichž výraz jasně vypovídá o náročnosti této pasáže. Také se tu vyhýbáme trojici cyklistů, kteří svá horská kola tahají vzhůru. To už se blíží nejnižší bod, odkud pokračuje soutěska potoka Leitergraben, tam však my už nepůjdeme, naopak, čeká nás cesta vzhůru, po podobně strmé stezce, jakou jsme před chvílí sestoupili. Převýšení dosahuje znovu přibližně 130 metrů a dává nám pořádně zabrat. K nutné regeneraci pak využíváme lavičku, od které je do úzkého údolí Leitergraben hezký výhled. Zdá se, že se významně lepší počasí, velká část oblohy je modrá a sluníčko krásně svítí. Ale tento jev trvá jen chvíli, později se znovu zatahuje.
Lesní stezka nás vede dál podél hrany skalní stěny. Míjíme další vyhlídku s lavičkou, od níž je to kousek k horskému hotelu Hochkogelhaus. Ten bude asi patřit spíše k těm luxusnějším podnikům, ovšem takový oběd na terase s výhledem do kraje musí mít své kouzlo. Za hotelem, k němuž se dá dojet třeba i autobusem po silnici od severu, spatřujeme malou meteorologickou stanici a také umělou lezeckou stěnu pro děti. Ani ne po dvou minutách procházíme kolem dalšího rekreačního objektu, tentokrát se jedná o méně honosný hostinec Luf. V těchto místech se poněkud odkláníme od okraje skalní stěny, po široké lesní cestě částečně obcházíme údolí potoka Schwarzbach. O půl jedné les opouštíme a ocitáme se na okraji Dlouhé louky (Lange Wiese), která je doslova žlutá od kvetoucích pampelišek.
V horní části louky se nachází rekreační objekt Postl, ke kterému míříme. Dostáváme se na velké parkoviště, u něhož nacházíme směrovku ukazující cestu k vyhlídce Skywalk. K ní vede úzká pěšina, nejprve podél několika rekreačních chat, v místech startovacího svahu pro paragladisty uhýbá vlevo. Už tady je několik hezkých vyhlídkových míst s lavičkami. Postupujeme kolem ohrady před horským hotelem Haus Tirol, kde se nachází další "letiště pro závěsné létání". Před sebou vidíme dva stožáry nastavené o zvláštní pokroucené dřevěné větve. To už se ocitáme přímo nad vyhlídkou Skywalk.
Skywalk je kovový ochoz trojúhelníkového půdorysu vysunutý nad 150 metrů vysokou kolmou stěnou Sonnenuhrwand. Pro většinu návštěvníků se jedná o hlavní atrakci Hohe Wandu, najde se však i početná skupina, která tuto vyhlídku označuje za železnou obludu. Každopádně nabízí zajímavý zážitek, zvlášť pro jedince trpící závratí. Úchvatný letecký pohled do širokého okolí je na dlouhé popisování. Přímo pod námi se rozprostírá rozsáhlé údolí nazývané Neue Welt se spoustou malých vesniček, malebnost krajiny dotváří mozaika rozkouskovaných políček hrajících různými barvami. Nejvíc dech však bere pohled přímo dolů, kde nad hlubokou propastí obdivujeme výkon dvojice horolezců. Stejný obdiv však zaslouží i náročná ferátová stezka HTL Steig, která je situovaná asi 30 metrů západně od vyhlídky. Na téměř kolmé stěně vidíme dva lezce, kteří nejprve zdolávají ocelovým lanem jištěný traverz a potom se pouští do výšvihu na vrcholek skály.
Na vyhlídce jsme zprvu sami, po patnáctiminutovém pobytu, během kterého se Ivovi daří objevit i uschovanou "kešku", se sem hrne početná skupina slovenských turistů. Využíváme situace a prosíme jednu slečnu o vyfotografování, potom se vydáváme na další část naší poutě po Hohe Wand. Hned o kousek dál objevujeme další pěkné místo nabízející výhled do kraje. Ve srovnání se Skywalkem je odsud lépe vidět táhlý skalní masív jihozápadním směrem. A potom už se noříme do temného lesa. U cesty spatřujeme zajímavý objekt, o kterém si zprvu myslíme, že je nouzovým přístřeškem pro čundráky. Asi k tomu občas slouží, z popisu však zjišťujeme, že se jedná o zrekonstruovanou vápennou pec. Smutné místo se nachází o něco dál, symbolický hrob označuje místo, kde bylo v dubnu 1945 popraveno 144 rakouských a německých vojáků. Odsud nás klesající štěrková cesta přivádí kolem staré borovice s nalomenou větví k chatě Almfrieden. Ještě předtím se nám však naskýtá možnost další vyhlídky z okraje strmé skály.
U tabule s panoramatickou mapou zvažujeme další postup. Před námi se totiž nachází další údolí, které je možné překonat po přímé žluté trase, ovšem s velkým převýšením. Volíme proto raději červenou stezku č. 231, která nejprve vede po silnici a potom překonává malé lesní údolí. Po pár minutách se dostáváme znovu na asfaltku, nedaleko od dalšího penzionu. Necháváme se zlákat na krátkou odbočku ke kostelu Engeltbertkirche (postavený ve 30. letech minulého století), který je situován v horní části odlesněného svahu, v jehož nižších polohách se klikatí horská silnice. Po návratu na silnici se dostáváme do malé osady v údolí Saugraben. Obdivujeme tu dva obrovské exempláře jasanu ztepilého a taky několik starobylých obydlí.
Z údolí potoka Saugraben nás vede úzká pěšina vedoucí podél silničních svodidel do mírného stoupání k chatě Kohlröserlhaus. Zde se nachází atraktivní skalní stezka, která je vedena po ocelovém schodišti a plošinách jištěných zábradlím. Jenže je dle cedulí přístupná jen pro hosty zdejšího penzionu. No, co se dá dělat, tuto atrakci vynecháváme a spokojujeme se s výhledem ze silnice. Děláme tu přestávku na krátkou svačinu a definitivně se shodujeme, že cílovým bodem našeho treku bude některá ze zastávek na železniční trati v údolí řeky Piesting.
Po pár desítkách metrů silnici kříží značená turistická trasa, která následně pokračuje jako naučná stezka. V úvodu je malé dětské hřiště a potom již lesní chodník lemuje nespočet informačních tabulí, které kolemjdoucí seznamují se zde rostoucími dřevinami. Názvy jsou bohužel v němčině a latině, takže se toho moc nedozvídáme, pravdou však je, že spoustu stromů známe. Další informační panely pojednávají o tradičních tématech, jako flóra, fauna, lesní hospodářství, atd. Odbočkou na vyhlídku se tentokrát zlákat nenecháváme, místo toho se noříme do velice temného lesa, v jehož níže položené části objevujeme další pozůstatky starých vápenných pecí. O něco dál se les prosvětluje a později se napojujeme na asfaltovou silnici, předtím však míjíme lesní samotu a také objekt vysílače s velkou parabolou.
V čase 15:20 přicházíme na Wandeck, k napůl dřevěné, napůl kamenné chatě Hergottshnitzerhaus. Je tu doslova liduprázdno, jakoby už turisté do těchto končin nechodili. Jedná se totiž o poslední chatu lemující dlouhou skalní stěnu Hohe Wandu, takže pravděpodobně i o poslední možnosti dalekých výhledů. Od dřevěného kříže je krásně vidět údolí Piesting s městečkem Markt Piesting. Je to už docela blízko. Rovněž je odsud možno spatřit rozlehlou zástavbu jihovýchodního okolí Vídně. Pozorný Jarda identifikuje na východním obzoru velkou vodní hladinu, což nemůže být nic jiného než obrovská plocha Neziderského jezera. A další pohledy už známe z jiných vyhlídek: město Wiener Neustadt, rozsáhlé borové polesí Steinfeld, o něco bližší vrchovina Fischauer Vorberge a pod ním údolí nazývané Neue Welt, ve kterém máme přímo pod námi rehabilitační centrum Felbring.
Pro sestup z Wandecku se nám opět nabízí možnost volby mezi náročnější zajištěnou stezkou Drobilsteig a o něco delším, ovšem méně strmým klesáním po klasické turistické trase č. 231. Volíme druhou možnost, ale také z kamenité cesty klikatící se mladým listnatým lesem dostávají klouby pořádně zabrat. Obě cesty se spojují u rozcestí s lavičkou. Nedaleko odsud přicházíme k rozcestí u svatého obrázku, kde se rozhodujeme pro sestup do Waldeggu. Nejprve se rozdělujeme na dvě skupinky, já a Jarda se zkoušíme vydat k nedaleké jeskyni Einhornhöhle, později však usuzujeme, že by pro její návštěvu byla časová tíseň, vracíme se proto a pozvolna stíháme Jarmila s Ivem, kteří na nás zatím čekají u dalšího rozcestí.
Do zalesněných končin v severovýchodní části Hohe Wandu už asi moc turistů nezavítá. Tomu odpovídá i značení, které nás nechává na holičkách v místě, kde se lesní cesta větví. Vydáváme se vlevo, na cestu, která mírně klesá úbočím kopce. Po nějaké době si myslíme, že jsme odbočili špatně, dlouho totiž nespatřujeme jedinou značku, až tam, kde končí úsek používaný lesní technikou, je již podél stezky staré značení dobře sledovatelné. Takto se dostáváme na okraj louky, která klesá do údolí s osadou Brand. Zatravněnou lučinou sestupujeme i my, podél ohrady z ostnatého drátu klesáme k frekventované silnici nad Peischingem.
Obec Waldegg, a její místní část Peisching, se rozkládá v údolí řeky Piesting pod vysokou zalesněnou horou Vordere Mandling. Jak se na typickou podhorskou obec sluší, působí velmi upraveným dojmem, převažují hezké domky a upravené předzahrádky, ovšem výjimky se samozřejmě najdou i zde. My zde poznáváme jednu dlouhou ulici, dokonce pojmenovanou (Oskar Heimer Gasse), kterou se dostáváme k lávce přes řeku Piesting. Poslední naše kroky vedou na druhém břehu, pár desítek metrů jdeme jakoby zpátky, právě tam se totiž nachází místní vlaková stanice.
Když se blížíme ke kamenné nádražní budově, která svou architekturou působí hodně letitě, nesou se údolím typické zvuky vlaku projíždějícího oblouky. Zrychlujeme tedy krok, a protože blízká motorkářská hospoda je stejně zavřená, jsme rozhodnuti, že nastoupíme právě do tohoto vlaku, byť námi původně vytipovaný spoj má odjezd přesně za hodinu. Na Gutensteinské trati pendluje pár motorových jednotek Desiro Classic, nyní tedy cestujeme jednou z nich. Abych se přiznal, tímto druhem vlaku cestuji poprvé v životě a po těch pár minutách jízdy chápu, proč má většina našich železničních fandů přání, aby se tyto vlaky dostaly i na naše koleje. Ať už jde o vnitřní uspořádání, či jízdní vlastnosti, nedá se tomuto produktu od koncernu Siemens skoro nic vytknout.
Do Wr. Neustadt přijíždíme na čas. Nejbližší přípoj v 18:40 si necháváme ujet, stejně nemá přípoj na vlak do Laa. To samé však platí i pro další spoj, kterým je regionální expres vedený dieselovou lokomotivou Hercules. Vlak staví pouze v Meidlingu a pak na nádraží Südbahnhof, na kterém vystupujeme my. Pro zpestření téměř dvouhodinového pobytu v rakouské metropoli se vydáváme do nedaleké univerzitní botanické zahrady. Bohužel je už pozdní doba, za nedlouho se zavřou brány, přesto stojí procházka mezi domácími i exotickými dřevinami a rostlinami zato.
Zahradu v sousedství zámeckého komplexu Belveder opouštíme severní bránou. Dostáváme se na rušnou třídu Rennweg, po níž se vydáváme o pár uličních bloků dál k jihovýchodu. Po pár minutách přicházíme do míst, kde tuto ulici kříží podzemní trať S-Bahn. Vlak do Laa nám pojede za více jak hodinu, což je ideální doba pro symbolické zakončení výpravy v jedné malé hospůdce. Vhodný lokál nacházíme přímo naproti vstupu do podzemí stanice městské dráhy, dokonce tu mají na čepu pivo Hubertus Bräu, které se vaří v Laa.
O čtvrt na devět platíme a odcházíme na blízkou vlakovou stanici. Jsme tam prakticky hned, takže potom ještě několik minut na příjezd našeho vlaku čekáme. Modrá jednotka řady 4020 je celkem slušně obsazená, volnou čtyřku však nacházíme. Jízda končí ve stanici Sleinbach, odkud se vezeme, stejně jako ráno, autobusem náhradní dopravy. Mistelbach opouštíme s 12minutovým zpožděním, které se ještě trochu navyšuje při křižování ve Frättingsdorfu. To už ale nehraje roli.
V Laa nastupujeme do auta a odjíždíme do Hevlína. Tam se s třebíčskou skupinou loučím, takže vše nasvědčuje, že bych mohl být po pěti minutách doma. Jenže se tak nestává. Už cestou z návsi vidím v dáli potácející se postavu, v níž po přiblížení identifikuji Brňáka. Mezitím si dokázal lehnout přímo doprostřed silnice, na přechod pro chodce před školkou. Budím ho a pokouším se ho vést domů. Už dlouho jsem neviděl nikoho, kdo se dokáže takto zřídit. Cestu k odbočce do ulice, v níž bydlí, nakonec zvládáme asi za 15 minut, samozřejmě s trochou toho rušení večerního klidu. Touto kuriózní situací tedy definitivně končí povedená výprava do rakouských hor.




Fotky:

Hohe Wand - celkový pohled z úpatí Eichbergu Výhled z vrcholu Grosse Kanzel Kříž na Grosse Kanzel Kamzík na vyhlídce Jubiläumskreuz Skywalk Kohlröserlhaus


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET