wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


POJIHLAVSKOU STEZKOU PODÉL ZATOPENÝCH ÚDOLÍ

Datum:25. - 26. dubna 2009
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 27 km / 7 hod.; 2. den: 20 km / 5 hod.
Mapy:ShoCart č. 50 (Třebíčsko, Velkomeziříčsko) a 51 (Okolí Brna - západ)
  
Text & foto:Marek Topič



Po slibné předpovědi počasí jsem si na poslední dubnový víkend naplánoval realizaci tradičního jarního výletu s bivakem. Jako cíl jsem si vybral dlouhý úsek zatopeného údolí řeky Jihlavy, kam se dá docela dobře dostat vlakem. A i když hluboká říční údolí ztratila po vybudování vodního díla Dalešice-Mohelno své dávné kouzlo, má tento kraj turistům stále co nabídnout.

DEN PRVNÍ - PO PRAVÉM BŘEHU DALEŠICKÉ PŘEHRADY (25. 4. 2009)
O půl sedmé přicházím na hevlínské vlakové nádraží, odkud hodlám jako jediný cestující odcestovat do Hrušovan. Pokus o koupi jízdenky opět nevychází, stačí pár upřesňujících informací, kde že se vlastně tarifní bod Vladislav zastávka nachází, a fíra mě odbývá, abych si lístek koupil až v Hrušovanech. Tam je pro to dostatek času, jako vždy se na nejbližší přípoj musí čekat 45 minut. Po následujících 70 minutách jízdy vystupuji v malém železničním uzlu Střelice, odkud mi vzápětí navazuje přípoj do Náměšti nad Oslavou. Tady vlak svou jízdu končí, což znamená hodinové čekaní na další spoj. To mi přichází i docela vhod, na cestu totiž nemám skoro nic nakoupeno, tak si jdu vše potřebné obstarat do nejbližšího obchodu. Po návratu na vlakové nádraží se v průběhu čekání na os. vlak do Jihlavy stíhám nasvačit. Souprava, která přijíždí z Brna, je zaplněna sotva z poloviny. Během dvaceti minut jízdy pozoruji z oken vlaku krásnou krajinu bohatou na lesy a rybníky, ve Vladislavi vystupuji o čtvrt na dvanáct.
Silnice mě od železniční zastávky přivádí k hlavnímu silničnímu tahu Třebíč-Rosice (I-23) a tady už objevuji první turistické značení červené barvy. Po ní právě kráčí mladá trojice s velkými batohy na zádech, tak že by tato pojihlavská magistrála nebyla nakonec tak málo frekventovaná, jak jsem původně předpokládal? Procházím skoro celou obcí, v níž největší pozornost upoutává kostel Nejsvětější trojice, který stojí uprostřed protáhlé návsi. Z rušné ulice se brzy odkláním na silnici do Číměře. Po ní záhy přecházím most, který se klene přes řeku Jihlavu, jako poslední před jejím vzdutím do rozsáhlé Dalešické přehrady. Je odsud vidět nedaleký splav a také cihlový komín, na kterém zrovna hnízdí čapí rodinka.
Po stoupající silnici se po chvilce dostávám do slušné výšky, ze které se nabízí zajímavý rozhled na kroutící se řeku, která právě zde byla donucena k významné změně směru toku k jihovýchodu. Její levý břeh lemují strmé skalní srázy. Také je odsud vidět podstatná část obce Vladislav, nad níž se klene menší železniční viadukt. Silnice stále stoupá v serpentinách a záhy se z hrany údolí odklání k jihu, přímo do nedaleké vsi Číměř. Zde se rozhoduji pro malý experiment, ze značené stezky scházím na lesní cestu, která klesá zpátky k řece. Po chvilce přicházím na velkou louku, která se mírně svažuje ke břehu. Zde ještě řeka teče, v závěru této louky však již evidentně začíná vzdutí přehrady. A nebo ne? V ohbí řeky se totiž nachází bývalý Čermákův mlýn, kterému musel předcházet jez. Jestli tam však dosud je, to se dnes nedozvím. Příjemnou louku totiž střídá strmý svah, ve kterém nacházím málo znatelnou pěšinu, která mě exponovaným terénem vyvádí vysoko do svahu, odkud již na vodní hladinu není vidět. Po chvilce se napojuji na cestu, která mě přivádí k rekreačnímu objektu, což bude asi právě onen bývalý mlýn.
Další můj pokus o setrvání v těsné blízkosti řeky končí opět nezdarem. Široká cesta vede k poslední rekreační chatě a potom se ztrácí při břehu vzduté řeky. Pěšina, která vede dál, končí na místě využívaném rybáři. Dále se jít nedá a mně nezbývá nic jiného, než se škrábat nahoru do strmého svahu. Náročný výstup mě nutí dělat dvě přestávky, nakonec však dosahuji hrany hlubokého údolí a odsud po okraji pole přicházím k zemědělskému areálu na okraji Číměře. Držíce se okraje vsi, procházím kolem fotbalového hřiště k posledním domům v jižní části obce, kde se opět napojuji na červeně značenou stezku. Malého prodloužení cesty nelituji, protože mi nabídlo nejeden zajímavý pohled na řeku přecházející v přehradu, nyní už se ale budu raději držet turistického značení.
Kráčím po polní cestě, která klesá do mírně zahloubeného údolí s rybníčkem, poté znovu nenáročně stoupá a kolem dalšího bočního údolí nedaleké Jihlavy mě přivádí na prašnou kamenitou cestu. Je zvláštní, že takovou skoro bezvýznamnou cestu lemují velké betonové patníky. Za pozornost jistě stojí i opravený a částečně pozlacený kříž na žulovém podstavci, který se nachází kousek od mladého borového lesa. Po pár minutách přicházím k rozcestníku Jirkasův mlýn, po němž už dnes zůstal jen název přilehlé rekreační oblasti. Na mapě je k tomuto zaniklému objektu vyznačena krátká odbočka, v terénu však již značení neexistuje. Já se aspoň vydávám pár stovek metrů po cestě, která mě přivádí na břeh jezera sevřeného v těsném skalním údolí. Po návratu k rozcestníku svačím a pročítám text informační tabule.
V další části trasy opět kontakt s řekou ztrácím. Pohodlná lesní cesta konstantně nabírá výšku, která je oproti vodní hladině patrná jen díky několika omezeným průhledům mezi stromy. Po chvilce vycházím na okraj pole, kde nepříjemně fouká, jsem proto rád, že se brzy opět nořím do lesa. Tady mě čeká velmi prudký sestup na dno rokle, kudy protéká malý potůček. Výstup ze dna údolí je také náročný, ten mám ale brzy za sebou, následně se značená stezka napojuje na další lesní cestu. Tato část túry se řadí k těm méně zajímavým, prakticky dvacet minut nenarážím na nic, co by mou pozornost trochu více zaujalo, či bylo hodné fotografické dokumentace.
Deset minut před 14. hodinou dosahuji rozcestí s názvem Žleb. Jak napovídá název, jedná se opět o počátek jednoho z přilehlých údolí Jihlavy, které se postupně hluboce zařezává do terénu. Nepříliš vodnatý potok, který tuto roklinu vytvořil, musí na své cestě do vod přehrady překonat přibližně 100metrové převýšení a to na vzdálenosti pouhých 600 metrů. V úbočí pravého svahu vede lesní cesta, u které míjím zajímavý myslivecký posed s nosnou konstrukcí, jež je celá opláštěná. Cesta míří směrem k údolí Jihlavy také, její klesání je ale mírné, což je dobré znamení pro člověka, který se těší na nějaké zajímavé výhledy z hrany náhorní plošiny. A skutečně, za chvíli se dostávám do míst, kde se zalesněný svah prudce sklání do údolí. Cesta ostře uhýbá k východu a vede po okraji srázu, přičemž nabízí několik omezených výhledů na zatopené údolí hluboko pode mnou. Až v jednou místě objevuji malou mýtinku, z níž se nabízí hezký výhled. Naproti se nachází přístaviště Koněšín, u něhož zrovna kotví výletní loď. Brzy se údolím ozývá zvukový signál, loď se odráží od břehu, otáčí se a vyplouvá směrem k hrázi u Kramolína. Plavba to musí být nádherná, hned si říkám, že sem někdy musím vyrazit jen za účelem této turistické atrakce.
Další hluboké údolí zapříčiňuje odklon turistické stezky dál od údolní nádrže. Tím tedy na nějaký čas končí možnost výhledů. Fádní cesta lesem je orientačně snadná, ke koukání se nabízí stále to samé a tak není divu, že po čase "vypínám" - zkrátka zamýšlím se nad úplně jinými věcmi a okolí vnímám jen minimálně. Po čase si uvědomuji, že jsem minul jeden rozcestník, U Vápenice, úplně unikl mé pozornosti. Do reality se vracím až v úrovni, kde řeka Jihlava vytváří výrazné meandry. Škoda, že v této části je stezka od údolí tak vzdálená, v jednom krátkém úseku k ní dokonce zasahuje obilné pole. Do slibnějších pozic se směr stezky přibližuje o něco později. Podle mapy by se někde v těchto místech měla nalézat zřícenina hradu Kozlova, který se díky zatopení údolí ocitl na ostrově.
Vyhlídky na meandry se nakonec přece jen dočkávám. Tam, kde se cesta chystá uhnout před údolím Plešického potoka, se zkouším kousek vypravit po cestě, která se zprvu jeví jako jedna z mnoha lesáckých cest, jakými je okolí protkáno několik. Z ní však později uhýbá nenápadná pěšina, která mě po chvilce přivádí k dřevěnému přístřešku. Tato drobná turistická stavba tu nestojí jen tak náhodou, kousek od ní padají dolů strmé skály a z mnoha jejích okrajů se nabízejí neopakovatelné pohledy na zatopené údolí. Bezesporu se jedná o nejpěknější místo na mé dnešní trase. Mám tu výhled na ostrov s hradem Kozlovem (jeho pozůstatky však skrývají stromy), podél kterého se obtáčí vzdutá hladina jezera. A když sestupuji o něco níž, spatřuji dokonce zatopenou skalní šíji, po níž se dá na ostrov dostat, pokud bývá hladina na nižší úrovni.
Po návratu na hlavní stezku se rozhlížím po okolí, zda tu skutečně není nějaká směrovka, která pocestné na nedalekou překrásnou vyhlídku upozorňuje. Nic nenacházím a tak si v duchu blahopřeji, že jsem měl dobrou intuici, která mě do těch míst přiměla odbočit. Teď se od údolí Jihlavy vzdaluji, překonávám údolí Plešického potoku, odkud se po 5 minutách dostávám k rozcestí, od kterého vede významová odbočka ke zřícenině hradu Holoubek. Cestou k 0,5 km vzdáleným zbytkům středověkého sídla se potkávám s trojící, s níž jsem se viděl před polednem ve Vladislavi, docela mi mezitím utekli. Po 7 minutách jsem u hradu, kterému předchází mohutný příkop, jenž by byl také zatopen, pokud by hladina Dalešické přehrady byla jen o pár metrů vyšší. Z hradu, který se kdysi vypínal na ostrohu vysoko nad řekou Jihlavou, do dnešních dnů zbylo jedno významné torzo paláce či věže, potom už jen několik terénních úprav, a jinak nic. Výhledy jsou odsud velmi omezené, protože je celý hradní areál zalesněný, jen z jedné skalky pár metrů nad hladinou je dobře vidět část údolí ve směru k Hartvíkovicím.
Z hradu se vracím trošku jinou cestu, ta mě ale později stejně přivádí na původní přístupovou stezku a po ní se dostávám zpátky k rozcestí. A teď mě čeká další z méně atraktivních pasáží, chůze po téměř přímé lesní cestě ve značné vzdálenosti od přehrady. Cestou mě zaujímá několik dřevěných seníků, které jsou opatřeny dřevěnými koly a mohou se tudíž přesunovat podle potřeby. Za pozornost stojí i pár pěkných exemplářů dubu. Krátce po půl čtvrté přicházím k rozcestí u Chroustova a o dalších 20 minut později se ocitám v místě, kde se červená TZT od hlavní lesní cesty odděluje. Já však zůstávám v přímém směru a po chvilce přicházím k asfaltové silnici, ta mě pak přivádí do malé vísky Stropešín. Dostávám se až na její konec, kde poblíž požární nádrže studuji nástěnnou mapu okolí. Odsud se vracím jakoby zpátky do obce, míjím kapličku, od níž začínám klesat do nejníže položené části obce. Tady končí silnice a dál pokračuje už jen úzká pěšina podél drobného potůčku. Ten po chvíli překračuji a dostávám se na poměrně širokou lesní cestu směřující na sever. Jak už bývá ve zdejším kraji pravidlem, potok vytváří těsně před ústím do přehrady hlubokou roklinu a já, přestože jdu po cestě, která i nadále klesá, jsem brzy o dobrých 30 metrů výš nad bystřinou. Cesta mě vyvádí do výše položených částí svahu, kde se snažím vytipovat nějakou vhodnou odbočku, která by mě přivedla k místu s výhledem na hladinu přehradního jezera. Opět mám štěstí a po chvilce se ocitám na místě, odkud mám jako na dlani další velký meandr zatopené řeky, na protější straně spatřuji poloostrov s přístavem. Vidět je odsud až do dalšího ohbí řeky, které je zakončeno známou Wilsonovou skálou.
Doba už poměrně pokročila, je 16:30 a já se zaobírám myšlenkou, kde vlastně mou dnešní pouť ukončím. Jako vhodné místo se mi jeví blízké okolí přehradní hráze, ale k ní to bude ještě dobrých 7 kilometrů. Musím přiznat, že už mě i docela bolí nohy, proto se k tomuto cíli snažím vydat po nejkratší možné trase. Na pomoc zapínám GPS, která mi pomáhá na křižovatkách lesních cest. Moje trasa vede po nenáročné kamenité cestě, převážně jihovýchodním směrem. Po necelé půlhodině se mi na displeji navigačního přístroje zobrazuje značka zříceniny hradu. Jedná se o bývalý hrad Čalonice, který se kdysi tyčil vysoko nad řekou. Dnes se jeho ruiny ocitly jen pár metrů nad rozsáhlou vodní hladinou. Nejvíce nápadný je opět hluboký hradní příkop a na malém návrší potom několik kamenných zdí zbořených hradních budov.
Po prohlídce zříceniny se dostávám na tzv. Pivovarskou cyklostezku, která mi slouží jako nejkratší možná spojnice se silnicí vedoucí k hrázi Dalešické přehrady. Od Čalonického hradu mi sem cesta trvá necelou hodinu, to už o sobě dávají citelně vědět otlaky na chodidlech. Poslední kilometr, který mi zbývá k dosažení hráze, už jdu se sebezapřením, za celý den toho všeho mám akorát. Pohled na korunu nejvyšší sypané hráze v ČR mi spravuje náladu. Dokončuji zde pouť podél celé Dalešické přehrady, podél dlouhého údolí řeky Jihlavy, které se díky tomuto vodnímu dílu ocitlo zatopené.
Nyní ještě zbývá vyřešit otázku nocležiště. Po překonání 300 m dlouhé komunikace po koruně hráze se vydávám do schodů, které vedou do svahu vlevo od silnice. Nahoře se nachází jakási náhorní plošina, částečně osázená nízkými stromy, převážně borovicemi. Se silami jsem u konce, den se již také nachyluje k závěru (je 18:15), takže mám hned jasno - tady si postavím stan. S úlevou shazuji batoh ze zad a pouštím se do příprav večeře. Za tu dobu se v okolí nic neděje. Jediné auto, které parkuje na opodál vzdáleném parkovišti, po chvíli odjíždí, tak se zdá, že toto místo bude patřit k těm klidnějším. Do stavění stanu se pouštím až krátce před soumrakem, je to otázka chvilky, a protože se venku ochlazuje, brzy zaléhám do spacáku. Usínám při monotónním hučení od blízké elektrárny.


DEN DRUHÝ - PODÉL JIHLAVY VZDUTÉ I DIVOKÉ (26. 4. 2009)
Noc je poměrně klidná, ze spánku mě ruší jen "štěkot" srnce a občasný poryv větru, který cloumá mým neukotveným stanem. Vstávám o půl sedmé. Vítr, který se v noci nezklidnil, má i jednu výhodu, ráno není rosa, takže odpadá nutnost sušení stanu, hned po snídani můžu vše v klidu sbalit a jít. Místo přenocování, odkud je hezký výhled na část přehradní nádrže s vtokovým objektem elektrárny, opouštím čtvrt hodiny před osmou hodinou.
Po koruně hráze se vracím na pravý břeh Jihlavy, kde se nachází i turistický rozcestník. Přes bezpečnostní přeliv protéká voda, sice zanedbatelné množství, ale i tak je to důkaz, že v průběhu noci probíhalo napouštění. Po cestě, po které nyní půjdu, jsem už před necelými sedmi lety projížděl na kole, vím tedy, že mě nyní čeká dlouhý úsek po asfaltu. A i když je tato účelová komunikace trasována ve svahu nad přehradní nádrží, prakticky z žádného místa nenabízí výhled do údolí, vodní hladinu lze jen tu a tam spatřit skrz hustý lesní porost. Možná by stálo za to vyzkoušet některou z mála cest, jenž z asfaltky odbočují ve směru k přehradě. Na to ale dnes nemám náladu, tuším totiž, že s otlaky, které se mi včera udělaly, budou ještě problémy.
Cesta povětšinou klesá, dostává se až do úrovně jen asi 40 metrů nad vodní hladinou, poté však znovu nabírá výšku a dosahuje nejvyššího bodu, který je označen i turistickou značkou. Jedná se rozcestí Hřebec, k němuž přicházím po 45 minutách od doby, co jsem opustil hráz. Údolní nádrž Mohelno je podstatně menší než Dalešická přehrada, meandr Hřebec se nachází zhruba uprostřed zatopeného údolí.
V 8:45 se dostávám do úrovně čerpací stanice pro blízkou jadernou elektrárnou. Kousek za místem, kde k této stanici odbočuje příjezdová komunikace, překlenuje tok Skryjského potoku nový kamenný most, také asfaltový povrch v této části je v porovnání se stavem před 7 lety opravený. V těchto místech konečně nastává okamžik, kdy z asfaltky odbočuji do lesa. Je to pro mě úleva a to i přesto, že hned po překonání lávky přes drobný potůček Luhy, musím zdolávat prudké stoupání. To nejhorší mám brzy za sebou a ocitám se na náhorní plošině, kam se dá od východu pohodlně dojet třeba i na kole, po této cestě se za chvíli vydám i já, nejprve však vyrážím na krátkou odbočku k nedaleké zřícenině.
Rabštejn je poslední hradní zříceninou, kterou během mé dlouhé pouti podél přehrad na Jihlavě navštěvuji. Dostávám se k ní po mírně klesající cestě, která mě přivádí, jak jinak, k velmi hlubokému obrannému příkopu. Ke zbytkům hradních budov se musím následně škrábat do strmého návrší. Co z hradu zbylo? Opět zejména terénní náznaky a malý kus celistvého zdiva. Místo, kde se dříve nacházelo hradní jádro, bývá pravděpodobně oblíbeným místem trampů, svědčí o tom několik ohnišť a dřevěných klád pro upevnění celt. Po krátké prohlídce zaniklého hradu se vydávám na výraznou pěšinu, která mě přivádí na okraj skalního srázu. Nachází se tu kamenný sokl, na kterém kdysi pravděpodobně býval kříž. Ten už se nedochoval, stejně jako výhled na mírně meandrující tok řeky Jihlavy, který se odsud pocestným nabízel před vybudováním Mohelnské přehrady. Ani dnešní pohled však není úplně špatný. Nebýt obrovské čerpací stanice, mělo by údolí i dnes vcelku přírodní ráz.
Po návratu k rozcestí pokračuji výše zmíněnou pohodlnou lesní cestou, která je kromě turistické trasy značena i jako cyklostezka. Lesní úsek po chvíli střídá louka, přes kterou se mi nabízí pohled na čtveřici mohutných chladících věží dukovanské atomové elektrárny. V závěru lesa značka odbočuje vlevo a po chvilce pro změnu vpravo, takto přicházím na okraj pole, které je vystaveno silným nárazům větru. Doteď jsem byl před ním chráněn a tak jsem nyní nemile překvapen, jak moc od rána zesílil.
Podél okraje lesa přicházím do míst, odkud sklon terénu výrazně klesá do údolí. Stezka vede širokým průsekem pod dráty vysokého napětí, později se odklání do lesa, v němž velmi prudce klesá na dno rokle s málo vodnatým potůčkem. Ani tu není zapotřebí lávky, stačí jeden dlouhý krok a vodní tok je překonaný. Ze dna údolí se škrábu na kamenitou cestu, která mě po pěti minutách přivádí ke koruně hráze přehrady Mohelno. Ta je, na rozdíl od sypané hráze Dalešické přehrady, betonová, tížní. Rozdíl je i v naplnění, zatímco větší Dalešická byla ráno plná po okraj, zde jsou vidět obnažené břehy. Pohled na druhou stranu je mi velmi známý, nachází se tu malá chatová oblast, u níž jsem už několikrát zahajoval splutí řeky Jihlavy na kanoi.
Po překonání komunikace vedoucí po koruně hráze mě čeká velmi prudký sestup do míst, odkud tok Jihlavy pokračuje jako přirozená řeka. Dnes je tu zcela liduprázdno, pravý opak frmolu, který tu nastává při vodáckých akcích. Procházím kolem několika rekreačních objektů a jednoho značně zchátralého stavení. Při pohledu vzhůru spatřuji horní část známé Mohelnské hadcové stepi, odbočka na jeden z jejích okruhů je jen pár metrů odsud. Já se držím hladiny řeky, která v těchto místech vytváří ostrý meandr zvaný Čertův ocas. Původní pohodlnou pěšinu střídá kamenitá stezka, která je těsně před jezem trochu náročněji schůdná, tento úsek však není moc dlouhý. Od splavu vede znovu příjemná cesta, která doprovází náhon k Mohel(n)skému mlýnu. Dle informací na bráně v něm dnes sídlí Ústav biologie obratlovců a Galerie Čertův ocas. Za mlýnem pokračuje hezká cesta lemovaná alejí ovocných stromů, z nichž neustále padají drobné lístky bílých květů, jakoby sněžilo.
Deset minut po desáté hodině přicházím k silničnímu mostu mezi obcemi Mohelno a Dukovany. Za ním se nachází rozsáhlá chatová oblast a kemp. Po 0,5 km se široké údolí uzavírá, travnaté břehy střída strmá skála zasahující až k hladině řeky. Ta nedovoluje další trasování stezky v těsné blízkosti vodního toku, je nutné vystoupat do prudkého kopce a vzápětí sejít po příjezdové komunikaci, místy zalité betonem, která vede do dalšího širokého údolí. Zde se nachází rozsáhlý dětský tábor, jehož areál je oplocený. Za ním pokračuje krásná pěšinka kopírující břeh řeky, tato mě přivádí k jezu Dolního mlýna, za kterým následuje významné ohbí řeky k jihu. V těchto místech by se měl nacházet turistický rozcestník, žádný ale neobjevuji. I se samotnými značkami je to tady poněkud skromné, přesto s orientací problémy nejsou, jen je potřeba nenechat se zlákat krásnou loukou s několika solitérními stromy. Stezka se totiž schovává pod stromy okrajového lesa, odkud po pár metrech začíná dlouze stoupat do kopce. Netrvá dlouho a po mé pravici se objevuje strmý sráz do hlubokého údolí, kvůli stromům však bez výhledů. Stezka dociluje obratu k severu a v místě, kde dosahuje okraje pole, se odklání z cesty vedoucí do Lhánic k východu. Po krátké procházce lesem se opět dostávám na hranu náhorní plošiny. Odsud je to už jen kousek k rozcestí Na Babách.
Odbočka na vyhlídku měří ani ne 100 metrů, za necelé dvě minuty se již ocitám na okraji strmé skály, z níž se nabízí pohádkový výhled do údolí s hučící Jihlavou. Daly by se tu prosedět celé hodiny a stále by se ten výhled neomrzel. Dnes je ale situace jiná, do skal se opírá silný vítr a z vyhlídky mě doslova vyhání. Plánovaný piknik tak musím přesunout k rozcestníku, který je před poryvy větru chráněn o něco lépe. Další zajímavou vyhlídku objevuji o kousek dál, zde však místo skal klesá strmé suťovisko, na kterém roste spousta zakrslých dubů a borovic. Ale i tady protivně fouká, takže se nezdržuji déle, než je nezbytně nutné. Po krátké procházce lesem natrefuji na odbočku k vyhlídce s názvem Velká skála. O výhledu platí to, co je uvedeno výše: krásný pohled kazí nesnesitelný vítr.
Je půl dvanácté a já již začínám přemýšlet o vhodném místu pro ukončení výpravy. Pohled do mapy a jízdního řádu autobusů mi dává jediný možný cíl, nedaleké Biskoupky. K nim by se dalo dostat po okraji pole osetého žlutou řepkou olejnou a potom po cyklostezce z Lhánic. Mnohem jistější však bude držet se turistických značek, proto i nadále jdu podle červeného pásového značení. Sestupuji do hlubokého údolí, na jehož dně chvíli kopíruji hranu asi 3-4 metrů hlubokého příkopu. Tato roklina je suchá, později ale zaúsťuje do jiné, ve které už drobný potůček teče. Ten překonávám, na druhé straně chvilku stoupám do protilehlého svahu, později se spíš držím vrstevnice v úbočí s několika rozsáhlými suťovisky. O něco dále se nachází další zajímavé vyhlídkové místo. Z okraje skály, z níž roste zakrslá borovice, shlížím na údolí Jihlavy stáčející se pod vysokými skalami v oblasti Na Doubcích. Pár minut chůze od této skalní vyhlídky se dostávám na rozcestí Skály, kde se loučím s červenou značkou, která mě provázela významnou část celé dosavadní túry. Nyní stoupám po žlutě značené stezce do táhlého kopce a společně s cykloznačením, jehož trasa se v nejstrmějším stoupání klikatí v serpentinách, přicházím na louku. Za nevelkým pásmem lesa se rozprostírá zaoblené návrší Biskoupského kopce. V těchto místech žlutou značku opouštím, předtím se ještě na chvíli usazuji ke stolu pod útulným přístřeškem, nepříjemný vítr mě však odsud brzo vyhání. Za pěkných výhledů do kraje se pouštím po konstantně klesající cestě, která směřuje přímo do Biskoupek po okraji lánů osetých žlutě kvetoucí řepkou. Biskoupky mě vítají kamenným křížem stojícím na okraji oplocené zahrady. Z dolní části obce musím ještě pár výškových metrů vystoupat, mé poslední kroky se zastavují u bývalé školy, dnes sídla OÚ, na jehož zdi je pamětní deska a busta Vítězslava Nezvala. Je 12:45 a nejbližší autobusový spoj pojede zhruba za hodinu.
Autobusová zastávka je umístěna pod nezvykle velkým stromem akátu. Co chvíli se zde zvedá mrak prachu, tak se z tohoto prostoru rychle klidím do blízkosti válečného pomníku. Ze zásob jídla, co mi zbyly, si připravuji skromný oběd, po zbytek času jen tak vysedávám ve stínu stromu. Pár minut před odjezdem autobusu si jdu stoupnout do dřevěného přístřešku. Autobus přijíždí včas. Do Oslavan jedeme přes Novou Ves, Oslavany a kvůli objížďce i Letkovice. Vystupuji na autobusovém nádraží v Ivančicích, odkud se křivolakými uličkami města pomalu přesouvám na železniční zastávku Ivančice-město.
Do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá 40 minut, za tu dobu by se určitě dal stihnout krátký výšlap k nedaleké rozhledně Alfonse Muchy. Nohy však říkají: NE! Čekám tedy zde. Deset minut po 15. hodině se ozývá zahoukání a záhy u dlouhého nástupiště zastavuje zajímavě složená souprava motoráku 842 s řídícím vozem řady 954. Tradiční pomalou jízdou podél skal se dostávám do Moravských Bránic, kde mi výborně navazuje přípoj do Hrušovan. Tam už je to s návazností podstatně horší. Představa čekání na další přípoj více jak 80 minut mě nutí objednat si odvoz autem. Domů se tak dostávám již před půl pátou odpoledne.



Fotky:

Vyhlídka na přístaviště Koněšín Kozlov - zatopená skalní šíje Wilsonova skála Vtokový objekt vodního díla Dalešice Řeka Jihlava pod přehradou Mohelno Ohbí řeky Jihlavy u Dolního mlýna Skalní vyhlídka Na Babách Hluboké údolí Jíhlavy pod Velkou skálou


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET