wz

VÝLET AUTEM CELODENNÍ


TAM, KDE ČARUJE DYJE (NP THAYATAL)

Datum:19. dubna 2009
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:    16,5 km / 5 1/4 hod.
Mapa:Podyjí - Vranovská přehrada 1:50000 (KČT č. 81)
  
Text & foto:Marek Topič



Chce-li se člověk vypravit do Podyjí, musí skoro vždy řešit nelehkou otázku dopravy. Před tímto problémem jsem se ocitl i já, když jsem zamýšlel výpravu do samotného srdce národního parku, ve kterém tok řeky Dyje výrazně meandruje mezi strmými skalami i širokými pobřežními loukami. Tato oblast je legálně přístupná pouze z rakouské strany, takže ačkoliv přepravu autem nemám příliš v oblibě, v tomto případě skutečně situaci jinak řešit nešlo.

Výlet nezačíná zrovna nejlépe. Plánovaný odjezd v 9:00 se mi nedaří dodržet, navíc nemám dost benzínu, takže musím nejprve k čerpací stanici za bývalou celnicí. Drobné projevy smůly pokračují i zde, jediný stojan, kde lze natankovat Special, je samozřejmě obsazený (všude jinde prázdno), a když po několikaminutovém čekání přicházím na řadu, daří se mi natankovat palivo v částce převyšující o korunu padesát hodnotu, kterou mám připravenou v kapse. To už se pak ani nedivím, když jeden z četníků, kteří dnes zastavují vytipovaná auta u bývalé spedice, zvedá červený terčík. Kontrola naštěstí dopadá dobře, takže těsně před desátou už mířím z Hevlína směrem na Znojmo.
Provoz je poměrně slabý, cesta ubíhá celkem dobře. Jedu přes Dyjákovice, Hrádek, Valtrovice, potom ze silnice II-408 odbočuji vlevo, tak se dostávám do Strachotic, za nimiž mě čeká nejhorší úsek, totiž neudržovaná spojka na Hnízdo. Podél potoka Daníže pokračuji přes Dyjákovičky, Chvalovice a Šatov, poslední obcí na našem území jsou Hnanice. Přejezd státních hranic znamená konec rovinám, dál už je terén velmi kopcovitý. První a jediný kiks dělám hned v Mitterretzbachu, kde přehlížím odbočku za kostelem, kousek se tedy vracím a pak se rozjíždím do extrémně prudkého kopce, který lemují vinné sklepy. Samozřejmě, že jako naschvál se na úzké cestě potkávám s protijedoucími auty, takže pak mám co dělat, abych to prudké stoupání vyjel aspoň na dvojku. Další úsek cesty je velmi atraktivní, avšak na řízení značně náročný, samá zatáčka a dlouhé stoupání podél hranic. Po následném sjezdu mě překvapuje ostrá zatáčka, navíc se stromem, kterou malinko podceňuji. Dobře to dopadá a tak po následném průjezdu obcí Niederflandnitz pokračuji za stálého točení volantem do Merkersdorfu, kde se mi nabízí první možnost zaparkování. Uprostřed vesnice však žádné vhodné místo nenacházím a zajíždět až pod hrad Kaja nechci, pokračuji tedy ještě asi 2 kilometry, k návštěvnickému centru Nationalparkhaus. Tady je celkem velké parkoviště, na kterém svou 20 let starou Š-125 zpestřuji trochu fádní složení vozového parku.
Je 10:45 a já vyrážím na okružní výšlap po trase, která bezesporu patří k tomu nejatraktivnějšímu, co rakouská část Podyjí nabízí. Nejprve se musím vrátit do 2 km vzdáleného Merkersdorfu. Tam jdu po silnici, po které jsem před chvílí přijel, přičemž míjím výklenkovou kapli a později jedno hezké odpočinkové místo s křížem při odbočce na Waschbach. Merkersdorf mě vítá starou chalupou s průjezdem, na kterém je vyobrazený letopočet předminulého století. Uhýbám tu na úzkou asfaltku, která vede po okraji vsi a přivádí mě ke křížení s cestou, po níž je vyznačena spojovací stezka z údolí Dyje (na mapě ShoCartu není vůbec, na informačních tabulích je vyznačena šedou barvou). Zkouším pokračovat rovně, ale takto se dostávám někomu do dvora, proto se musím vrátit na křižovatku a odsud zamířit ke kostelíku uprostřed této klidné vesničky. Dál už nehodlám nechávat nic náhodě a jdu dle směrovky s nápisem Feste Kaja. Tudy jsem už kdysi dávno jel na kole. Neustále klesající silnice mě vyvádí pryč z obydlené části. Ocitám se v údolí Merkersdorfského potoku, ve kterém se právě probouzí jaro, stromům teprve začíná růst listí, ptáci krásně zpívají a do toho zurčí hluboko zaříznutý potůček, jehož voda spěchá k Dyji.
Míjím vodárnu, v jejíž úrovni se nachází malá zdrž vody, krátce na to přicházím k malému parkovišti, na kterém končí asfaltová komunikace. Je tu i malý přístřešek s posezením, na kterém hodlám poobědvat. To ale až po návratu od hradu Kaja. Vím sice, že tento historický objekt, česky nazývaný Chýje, není v tuto dobu otevřený, přesto by byla škoda jej minout jen tak. Dopadá to přesně dle předpokladu, mé kroky končí u zamčené brány, za kterou pokračuje dřevěný most přes příkop. Naštěstí je však na hrad dobře vidět i odsud, vysokou hranolovou věž, ale i další hradební zdivo, zdobí žluté květy tařice skalní. Pozornost zaslouží i stará kamenná výklenková kaple se svatým obrázkem. Stezka odsud klesá do údolí potoka Kajabach, který obtéká skalnatý ostroh s hradem. Vede tudy i značená stezka, já se ale přesto vracím zpátky na parkoviště, kde podle původního záměru v přístřešku svačím.
Po krátké přestávce se vydávám kolem řady parkujících aut (jedno z nich má českou SPZ) na nevelkou svažitou louku. Procházím kolem stromu, který se zelená i přesto, že je vyvrácený a téměř leží. Kousek odsud, už v zalesněném úzkém údolí, zase podcházím stromek, který je zohnutý do oblouku a vytváří tak pomyslnou slavobránu, která jakoby symbolizovala vstup do nejatraktivnějších partií národního parku. Po dřevěné lávce přecházím na druhý břeh potoku. Tady se údolí, které lemují drobné skalní útvary, ještě více svírá a stáčí do pravého oblouku. Vzápětí se ocitám na mostu u soutoku s Kajabachem, podél kterého sem vede hlavní turistická magistrála.
Cesta neustále kopíruje tok divoké bystřiny, která kličkuje v těsném údolí sevřeným skalami. V tento čas, kdy jsou ještě stromy skoro bez listí se na dno údolí dostává mnohem více světla, takže je to možná nejvhodnější doba pro jarní procházku. A co je potěšující, neplní se mé předpoklady o vysoké návštěvnosti, od hradu Kaja až po soutok se míjím jen se třemi skupinkami turistů, další dvě paní s malými dětmi pak předcházím u vysoké skalní stěny, téměř kolmé, avšak velmi členité. Odsud mi cesta k místu, kde se Kajabach vlévá do Dyje, trvá asi 5 minut. Přímo u soutoku je cedule upozorňující, že státní hranice prochází středem řeky.
Na rozdíl od potoku, který mě k soutoku přivedl, je tok hraniční řeky Dyje klidný a břehy lemují poměrně široké lučinaté pásy, teprve pak se strmě zvedají zalesněné stráně. Díky tomu se na řeku nabízí mnoho krásných pohledů. A nejen na ni. Když po okraji louky přicházím k nedalekému lesíku, obracím se a spatřuji zříceninu Nového hrádku, který se nachází na vysokém návrší přímo nad hladinou řeky. Z cesty, která od ústí Kajabachu pokračuje po proudu řeky, by byl na hradní zříceninu možná ještě lepší výhled, tam je ale vstup zakázaný. Já tedy mířím směrem na západ. V lesním porostu, poblíž jedné z mnoha roklin, kterou do Dyje přitéká některý z drobných potůčků, obdivuji zvláštní květy podbýlku šupinatého, vypadá jako by kvetla šiška, zajímavá mi připadá i mladá rostlina kapradiny, jejíž stonek se v závěru podivně smotává, až to vypadá jako nějaká masožravka s jazykem. Roste tu však i klasika, jako sasanka hajní, prvosenka jarní, atp. Také tu spatřuji studánku s drobným vývěrem vody, pramen není nijak upravený, jediná úprava spočívá v zasazení krátké trubičky, z níž prýštící voda stříká na malý placatý kámen.
Cesta pod korunami stromů mi trvá asi deset minut, poté se na břehu Dyje opět otevírá krásná, sluncem ozářená nivní louka. Překvapuje mě tu dvojice starých chat nevalného vzhledu. Na terase jedné z nich sedí rodinka s dětmi, nevypadá to však na majitele objektu. Odsud mám již na dohled skalní šíji, která se postavila toku Dyje do cesty a tím ji donutila vytvořit jedny z nejkouzelnějších meandrů. Z břehu řeky již vidím skalní vyhlídku Überstieg, na které za pár hodin také vystoupám, její identifikaci mi usnadňuje dvojice turistů, jejichž výrazně červené oblečení je nepřehlédnutelné. Za chvíli se ocitám přímo pod vyhlídkou, pod téměř kolmou stěnou musím hodně zaklonit hlavu, abych dohlédl až k vrcholové skalce, z níž tak zvláštně roste malá zkroucená borovice. V skalních puklinách se však uchytily i jiné dřeviny, nyní s krásně bílými květy, žlutou barvu potom zastupuje nezaměnitelná tařice skalní.
Směr mého pochodu se během krátké chvilky mění téměř o 360 stupňů, tak výrazný je ohyb řeky v těchto místech. Zastavuji se u lavičky pod památným stromem se zavěšeným svatým obrázkem, aspoň na chvilku si sedám a zakusuji se do jablka. Opodál je na druhém břehu řeky velký skalní útes, samozřejmě porostlý květy tařice, další část toku řeky působí podstatně klidněji, na moravské straně zasahuje až k vodě les, zatímco v Rakousku je břeh rovinatý a zvedá se až po sto metrech. Kráčejíce po okraji územní enklávy mířím opět přímo k zřícenině Nového hrádku. Vzpomínám si, že z jeho vyhlídky je vidět Dyje tak, jako by se jednalo o tři řeky, toto je tedy ta prostřední větev.
K Novému hrádku se přibližuji na odhadem pouhé tři stovky metrů, což je tak krátká vzdálenost, že mi v pohledu na jeho hradby stíní stromy na naší strmé straně. A znovu se v doprovodu Dyje výrazně odkláním ze směru, kterým jsem dosud kráčel. Cesta se opět schovává do světlého lesa, jehož bylinné patro nekompromisně zaujímají zelené listy česneku medvědího, ten, ačkoliv ještě nekvete, už je cítit svým nezaměnitelným aroma. V těchto místech mám velké štěstí, když se mi na hladině Dyje daří spatřit i symbol Podyjí, čápa černého, který chvíli zkouší lovit v mělké vodě, poté se však vznáší a odlétá k blízkému splavu, aby pak znovu změnil směr letu a nadobro zmizel někde pod Novým hrádkem. Když už je řeč o této zřícenině, skrz omezené průhledy ji lze občas zahlédnout i z těchto míst.
Stezka se malinko odklání od řeky a stoupá vysoko do stráně. Dole na řece hučí splav a přes větve stromů je možné zahlédnout nepatrné zbytky dávno zaniklého mlýna. V těchto místech do Dyje ústí i nějaký menší potok tekoucí od Lukova. Z vysoké pozice nad hladinou řeky se brzy opět vracím do nivní úrovně, kde pravý břeh Dyje opět lemuje malý travnatý pás a sem tam nějaká chata. Jedna z nich hostí své majitele, což jsou vlastně jedni z mála lidí, které v tomto atraktivním prostředí potkávám, protijdoucích turistů jsem totiž od soutoku s Kajabachem potkal sotva deset.
Na opačné straně řeky se vypínají mohutné stěny Vraní skály, jejíž paty sahají až do vod Dyje. Další příčina pro to, aby se tok řeky významně změnil. Odsud, směrem do rakouského vnitrozemí je tok poněkud přímější, břehy i dno jsou ale více kamenitější, než dále po proudu. Ostré kamení je i na stezce, která už nevykazuje parametry pohodlné procházkové komunikace, suťoviska jsou i ve svahu. Také mám pocit, že ještě před měsícem, kdy z Vranova odpouštěli větší objem vody, musel být tento turistický chodník zaplavený. Po chvilce přicházím k dalšímu uskupení rekreačních chat (dřevěnou stěnu jedné z nich zdobí paroží a nápis OBB - že by majetek železniční společnosti?), za poslední z nich nacházím turistický rozcestník, který mě upozorňuje, že se opět nacházím v místech skalní hradby, kterou se řeka Dyje stovky let marně snažila prorazit. Nabídce výstupu na vyhlídku nemohu odolat.
Cesta na vrchol skalní šíje není dlouhá ani 100 metrů, a přestože je velmi prudká, bytelné dřevěné zábradlí výstup velmi usnadňuje. Převýšení nad řekou dosahuje necelých 40 metrů, aspoň mi to udává má GPSka (jí ale někdy věřit...), což je dostatečná hodnota k tomu, abych byl odměněn překrásným výhledem do údolí na opačné straně. Pohledu do údolí, z něhož jsem právě vystoupal bohužel brání lesní porost, z některých míst se však přece jen dá spatřit hladina řeky na obou stranách, bezesporu kvalitnější je však vyhlídka na moravskou enklávu, kterou obtéká Dyje. Opět spatřuji Nový hrádek a přímo pode mnou památný strom, pod nímž jsem před hodinou svačil. Opřený o zábradlí se nemůžu nabažit té nádhery.
Sestupuji zpátky k hladině řeky, kde se chvíli zabavuji focením černého brouka - majky obecné. Potom se vydávám na další cestu. Stezka se vytrvale drží břehu Dyje, stále ve stínu stromů, takže je tady citelně chladno. Dlouho nepotkávám žádnou živou duši, ten případ nastává až na tom nejméně vhodném místě, kde je stezka krátce vedena po dřevěné galerii, na níž se dva lidé mohou vyhnout jen stěží. Také v těchto místech bývá při vyšším stavu vody v Dyji riziko zátopy pobřežní pěšiny, proto jsou na dvou místech vyznačené krátké obchůzkové trasy, těch já ale dnes využít nemusím. Závěr této pasáže je zastoupen ve formě přelézání a protažení se mezi mohutnými skalními bloky, následně se údolí opět rozšiřuje a já se mohu konečně ohřát odpoledním sluníčkem.
Ocitám se poblíž místa, kde se na řece Dyji vytvořil poměrně velký ostrov. O něm se však dozvídám pouze z mapy, ze stezky bohužel vidět není. Právě tady ústí do řeky drobný pravostranný přítok Ochsengraben, a to je i místo, kde končí, a nebo začíná, záleží z které strany tudy kdo putuje, nejatraktivnější pobřežní úsek. Rozcestník, který se nachází u malého žulového patníku, mě ze dna údolí směruje do lesa. Výstup není ani příliš prudký, ani moc dlouhý, přesto jsem na křižovatce turistických tras poměrně udýchaný. Je tu i tabule s mapou a lavička, na kterou si sedám. Zdržuji se necelou půlhodinku, během které dojídám poslední zbytky svačiny. Čas 15:00 mě nenutí nikam spěchat, proto využívám možnosti si výšlap malinko prodloužit po modře značené trase č. 2, téměř okružní Einsiedlerweg.
Klesající lesní cesta, místy mírně zařezaná v terénu, mě přivádí zpátky k Dyji, přístupu do bezprostřední blízkosti řeky však brání dřevěné ohrazení. Asi zdejší lokalita zasluhuje vyšší ochranu a to je i důvod, proč sem není možně přijít údolím od soutoku s potokem Ochsenbraben. Na protějším břehu je opět hradba vysokých a strmých skal, které donutily Dyji změnit tok o téměř 360 stupňů. V tomto místě je citelná ozvěna, kterou testuji tlesknutím. Skály se nakonec objevují i na rakouském břehu a právě v těchto místech si kdysi zbudoval skromné sídlo poustevník. O něm se traduje pověst, která je zaznamenána na informační tabuli vedle malého posezení.
Od "Poustevníka" se musím vrátit kousek zpátky, potom však odbočuji do strmého svahu, přičemž úvodní výstup mi usnadňují dřevěné schody. Stezka vede po okraji skály a na dvou místech nabízí zajímavé vyhlídky do údolí. Z té první je obzor poněkud omezen na krátký prostor mezi dvěma ohbí řeky. Ze druhé vyhlídky je možné dohlédnout až do nejmenšího rakouského městečka, Hardeggu, s nepřehlédnutelným hradem. Škoda jen, že v tento čas je výhled orientovaný proti svitu sluníčka. Kousek za vyhlídkou číslo dvě odbočuji na spojovací cestu, která mě po pár krocích přivádí zpátky na křižovatku s lavičkou, na níž jsem nedávno svačil. Myslím, že dnešní den jsem toho v Podyjí viděl už poměrně dost, takže se rozhoduji pro nejkratší možný návrat k autu. Sice se tu nabízí ne příliš velký okruh se zacházkou na okraj Hardeggu (modrá), ten si však nechám na jindy, protože by byla škoda se někdy v budoucnu do tohoto krásného kraje nevrátit. Dnes tedy kráčím po trase Einsiedlerweg (č. 2), která vede tichým lesem k jihovýchodu. Po dvaceti minutách přicházím k významné křižovatce, z níž se dá také uskutečnit krátký vycházkový okruh na jednu z hardeggských výhlídek. Také je tu velká dřevěná informační tabule, která slouží jako zvadlo do zdejšího informačního centra. K němu už to je odsud jen slabých 5 minut chůze.
U Natuparkhausu uzavírám můj dnešní, více jak 16 km dlouhý okružní pochod. Je přesně 16 hodin, což je příznivá doba pro to, abych stihl i návštěvu zajímavě pojatého infocentra, jež sídlí v komplexu, který už sám o sobě stojí za pozornost. Potěšující je, že zde akceptují turistické NÖ karty, takže 3,80 EUR, které tu vstupenka stojí, ušetřím. K putování po výstavě s názvem "Povídání o přírodě Podyjí" na pokladně získávám malý katalog.
Většina expozic je založena na multimediální bázi, k vidění jsou tu však i klasické vitríny s vycpanými živočichy, zakonzervovanými motýly, či brouky. K dispozici je třeba mikroskop nebo i zkumavky s různými chemickými roztoky, s nimiž je možno experimentovat. Prosvětlenost této místnosti vyvažuje ztemnělá část, která nabízí velmi moderní multimediální představení. Se zájmem sleduji film o zrození a vývoji čápa černého, ještě zajímavější mi připadá dokument o potápkách. Dobré poučení poskytuje i panel s vyobrazením několika ptáků, jejichž zpěv si je možno poslechnout po nastavení na konkrétní druh. Podobné je to i s jinými živočichy, jejichž zvuky se vyvolávají poklepáním tlačítek na oválném pultu. O zástupcích hmyzu se zájemce dozví po otevření malých skříněk, ve kterých si pak zvolí druh, který ho zajímá - a povídání je také v češtině. Z nemultimediálních expozic nelze přehlédnout výřezy vzorků hornin, které se běžně vyskytují v širším okolí Podyjí. Závěr této části je věnován flóře, přičemž prezentace je obdobná jako v předchozím případě. Prohlídkový okruh pokračuje na terasu s umělým vodopádem, odkud je výhled na volnou plochu v těsné blízkosti infocentra. V chodbě, která mě přivádí zpátky k pokladnám si prohlížím malou výstavu věnovanou době, kdy Podyjí tvořilo zapovězené pohraničí, to je doplněno o malou expozici nálezů zkamenělin a kostí dávno vymřelých zvířat.
V návštěvnickém centru by se dalo strávit hodně času, já se však spokojuji s hodinovým pobytem. Nasedám do auta a těsně po 17. hodině odjíždím. Čeká mě 50 km dlouhá cesta domů, kterou podnikám po stejných cestách, jako jsem se dopravil sem. Za vsí Niederfladnitz celkem bez problémů vyjíždím na vrchol stoupání a pak už stačí vyřadit a sem tam přibrzďovat v ostrých zatáčkách. Na dohled od Mitterretzbachu zastavuji na malém parkovišti, kde už jedno auto s českou SPZ parkuje. Je zde východisko k bývalému poutnímu místu Heiliger Stein. Cesta po prašné cestě skrz akátový lesík mi trvá slabých 5 minut. V závěru stojí citelně vychýlená boží muka, to už je areál "Svatého kamene" na dohled.
Na tomto místě se prý protíná několik silných geomagnetických zón, což údajně nedávno potvrdilo několik měření. Já tady ale, přiznám se, dneska necítím nic, asi je to tím, že mi chybí virgule. K vnímání toho ostatního však stačí oči, kromě malé kaple se zvoničkou a dřevěného kříže pozornost návštěvníků přitahuje řada kamenů, z nichž ten největší pochází z dob keltských kultovních obřadů. A také základy poutního kostela, který z poloviny obklopuje vyvýšená terasa, z níž je nádherný výhled do kraje vinohradů a starobylých obcí. Protože jsou blízko státní hranice, vidět je samozřejmě i na moravskou stranu - Hnanice, Šatov, komplex Excalibur City, ale např. i výškovou budovu hodonické sladovny.
Během dvacetiminutového pobytu se slunce sklání nad obzor a fragmenty bývalé kostelní stavby se postupně noří do stínu. Krásná podvečerní atmosféra, člověk by tu dokázal strávit hodiny. Já se však potřebuji dostat domů v rozumnou dobu, takže se vydávám na zpáteční cestu k parkovišti. Po nastartování a rozjezdu už mířím nejkratší cestou do Hevlína. Vymotávám se z úzkých ulic Mitterretzbachu, vyjíždím poslední stoupání na rakouském území, potom v klidu projíždím jihomoravské vesničky, trošku si vytrpím rozbitý úsek za Hnízdem a z křižovatky za Strachoticemi už se po příjemných cestách blížím k Hevlínu. Doma parkuji deset minut před 19. hodinou.




Fotky:

Zřícenina Nového hrádku Řeka Dyje v ohbí pod skalní vyhlídkou Überstieg Výhled ze skalní šíje na meandr Dyje pod návrším Umlaufberg Řeka Dyje poblíž poustevny Výhled na Hardegg od východu Heiliger Stein


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET