wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


NÁVŠTĚVA VOJENSKÉHO HISTORICKÉHO MUZEA VE VÍDNI

Datum:5. dubna 2009
Složení výpravy:Marek, Kamil, Martin, Martina
Ušlá vzdálenost / čas:    asi 9 km / 7 hod.
Mapa:Wien Stadtplan & Museen 1:25000
  
Text:Marek Topič
Foto:Kamil Weiser, Marek Topič



Uplynulo již téměř 5 let od naší návštěvy Prahy, kterou jsme zaměřili na vojenská historická muzea. Na jaro jsme si na toto téma opět vzpomněli a tentokrát si za cíl zvolili metropoli našich jižních sousedů. První dubnovou neděli jsme tedy vyrazili do Vídně, po železnici, protože kromě poznávání historie většina účastníků toužila otestovat, jak se cestuje ve vlacích ÖBB.

Dnešní den mám oproti "Brňákům" výhodu, extrémně brzké vstávání se mě tentokrát netýká a vstávám úplně stejně, jako kdybych šel do práce. Domov opouštím o čtvrt na sedm. Kráčím na náves, kde máme smluvený sraz u novinového stánku. Ráno je sice poměrně chladno, ale vymetená obloha dává najevo, že sluníčko dnes svitem určitě šetřit nebude. Přesně o půl sedmé odbočuje na hlavní křižovatce auto, které řídí Kamil. Kromě něj se ve voze vítám s Martinou a Martinem. Vyrážíme na jih. Hraniční přechod, který byl po celý týden střežen českými i rakouskými policisty v souvislosti s návštěvou prezidenta Obamy, je dnes už volně průjezdný, na parkoviště před nádražím v Laa tudíž přijíždíme s velkým časovým předstihem.
U nástupiště č. 1 je již přistavena zdvojená el. jednotka řady 4020. V současnosti to patří k tomu horšímu, co rakouské dráhy na elektrifikované tratě nasazují, ale s tím se nedá nic dělat. Nejprve si jdeme koupit jízdenku do prosklené čekárny a poté nastupujeme do příjemně vytopené soupravy. Vlak odjíždí dvě minuty před sedmou hodinou. Jedná se o spoj, který zastavuje ve všech stanicích a zastávkách, proto trvá cesta do Vídně poměrně dlouho. Naštěstí však trať vede zajímavou a málo (či vůbec) okoukanou krajinou, takže je z oken, která jsou malinko zaprasena od umělců vyznávající styl graffiti, skoro stále na co koukat.
Díky mimořádnostem souvisejícím s budováním nového hlavního vídeňského nádraží je provoz na městské lince S-Bahn omezen, konkrétně náš vlak končí mimořádně již ve Floridsdorfu. Vystupujeme a podchodem se přesouváme na sousední nástupiště, kde právě zastavuje dvoupatrová souprava City Shuttle tažená Taurusem. Nastupujeme do třetího vozu, kvůli lepšímu výhledu se usazujeme v horním patře. Trochu nás překvapuje nepořádek na podlaze, nakonec se nám ale daří najít místa i bez pohozených papírů a cigaretových nedopalků. I při jízdě po městské dráze je stále na co koukat, samozřejmě, pokud zrovna vlak neprojíždí některou z mnoha podzemních částí. Netrvá dlouho a vystupujeme na nástupišti č. 22 nádraží Südbahnhof, které svým umístěním v podzemí připomíná spíše stanici metra, než zastávku vlakovou. Zatímco stojíme na pohyblivých schodech, Taurus v čele vlaku nám předvádí svůj rozjezdový koncert a mizí v temnu tunelu.
Těsně před devátou hodinou stojíme na začátku ulice Arsenalstrasse. Po přechodu se dostáváme na druhou stranu, kde míjíme tramvajovou točnu a dále kráčíme po okraji parku nesoucí název Schweizer Garten. Odtud již máme na dohled náš hlavní dnešní cíl: Arsenal - komplex bývalých vojenských objektů postavených ve směsici novohistorických stylů. Bývala to kasárna i továrny válečné výroby, dnes tu jsou běžné byty, sídlí tu však i ředitelství pošt a telegrafie, či zázemí pro divadlo. A objekt č. 18 patří Vojenskému historickému muzeu, jeho exponáty jsou vystaveny také ve dvou menších objektech (2 a 17) a právě kolem "dvojky", v níž přes mříže obdivujeme nepřeberné množství bronzových děl, se pozvolným krokem přibližujeme k hlavnímu vchodu do muzea.
Řada bronzových děl na podstavcích lemuje i stěny muzea, tedy objektu č. 18. Mezi ním a objektem č. 1 je malé jezírko, v němž, kdyby bylo napuštěno vodou, by se zrcadlily raketomet, obrněný transportér a vojenský letoun (snad Messerschmitt P1101, s určením typu si však nejsem jistý, každopádně stíhačka Saab Draken, která tu bývala kdysi, už tu v těchto dnech není). Vcházíme dovnitř, kde jsme dnes přivítáni jako první návštěvníci. Vstupné se sice neplatí, ale protože já a Kamil hodláme fotit, kupujeme si v pokladně povolenky za 1,5 EUR. Než se vydáme na prohlídku expozic, musíme si v šatně odložit batohy.
Kromě samotné Síně stratégů, která je zdobena překrásnou klenbou a sochami vojevůdců rozestavěných kolem sloupů, upoutává naši pozornost čeština při vstupu do sezónní výstavy. Nápisy jako "ČSSR pod pásy tanků" nebo "Moskau verleumdet jetz Oesterreich" dávají hned tušit, o čem že výstava "Spätsommer 68" je. Okupace naší vlasti z pohledu druhé strany hranice je však k naší smůle zaznamenána především rozsáhlými texty v němčině. Proto naši pozornost zaměřujeme spíše na dobové fotografie, mapy znázorňující narušení vzdušného prostoru a pár vitrín se spojovací technikou a zbraněmi té doby.
Na úvodní část navazuje velký sál Františka Josefa. Kromě portrétu císařepána, pod kterým jsou vystaveny jeho uniformy a další osobní věci, si tu v několika prosklených vitrínách prohlížíme především předměty související s vojenstvím té doby. Vystavena je spousta uniforem, zbraní, helmic a metálů, nechybí však ani takové drobnosti, jako tarokové karty, brašny, či lyžařská výzbroj horských oddílů. V časové posloupnosti navazuje expozice modernějších zbraní, místo pušek s bajonety jsou tu k vidění první kulomety. Závěr této místnosti je věnována osudnému Sarajevu. Vystaven je vůz, ve kterém byl zavražděn František Ferdinand s chotí, dále zkrvavený kabát položený na lehátku, na kterém následník trůnu skonal.
Po Sarajevu vypukla I. světová válka a toto téma logicky zaznamenávají vystavené předměty v další části muzea. Prohlížíme si výstroj a výzbroj rakousko-uherského vojska, ale i spoustu dobových fotografií či obrazů. Po průchodu do rozšířeného prostoru v závěru křídla naši pozornosti nemůže uniknout obří houfnice ráže 38 cm - dílo plzeňské Škodovky. Po obou stranách této obří zbraně jsou pancéřové kopule, ta napravo pochází z Antverp a jeví značné znaky poškození, které si s Kamilem prohlížíme z vnitřní strany (dá se tam sestoupit po schodech). Při pravém okraji místnosti je sbírka polních děl, nábojů a kartuší, kterou trochu netypicky doplňuje dřevěná socha koně, na opačné straně sálu si zase prohlížíme dvouplošník Albatros B1, letecké motory a jakýsi menší nákladní automobil.
Když se vracíme zpět do Síně stratégů, všímáme si, že liduprázdno již v muzeu určitě není, ale také sem nezavítaly žádné davy, což je fajn. Procházíme bufetem, za kterým pokračuje expozice zaznamenávající období republiky, diktatury a II. světové války. Jako první nám do očí padá sloup olepený politickými plakáty. Vitríny před ním, které obsahují uniformy a různé dokumenty, si prohlížíme jen zběžně, to u polního děla trávíme času trochu více. A jsme u "začleňování" do III. říše. Busta Adolfa Hitlera je, kdoví proč, chráněna oválným plexisklem. Vedle jsou vystaveny uniformy Wehrmachtu, všude samá svastika. Uprostřed koukáme na výstavku "zrůdností", přičemž se nad našimi hlavami vznáší letoun Fi156 Storch. Z dopravních prostředků jsou tu vystaveny pásový motocykl, německý džíp a lehký pásový transportér. Do další části pokračujeme kolem protiletadlového děla a betonové koule, která sloužila jako úkryt v průběhu leteckých poplachů. Tady jsou exponáty věnované sovětské a americké armádě, nepřehlédnutelný je tu policejní džíp Willy´s MB.
Vstupujeme do prostor věnovaných Rakousku jako námořní velmoci. Největší pozornost tu vzbuzuje rezavá věž ponorky U-20, která byla v 60. letech vyzdvižena s hlubin Jaderského moře. Stoupáme po schodech na plošinu, ze které se dá omezeně do útrob ponorky nahlédnout, je tu ale špatné nasvícení, takže vidět není skoro nic. Na plošině je ještě umístěno kormidlo a navigační zařízení, v postranní místnůstce pak v pozoru stojí skupinka figurín v námořnických uniformách. Po návratu na zem si prohlížíme velmi kvalitně propracovaný řez modelu válečných lodí, z nichž ten největší má na délku dobrých 5 metrů. Ještě si prohlížíme několik vystavených torpéd a potom už otvíráme skleněné dveře, jimiž vycházíme na nádvoří, kterému se říká Panzergarten. Je půl jedenácté, sluníčko krásně svítí a venku je velice příjemně.
Flotila obrněných vozidel mi dneska připadá být poněkud prořídlá. Jako první "parkuje" americký lehký tank M41, vedle něj prázdné místo a pak obrněný transportér Saurer. Následuje řada tanků od prototypu Panzerjägra zbrojovky Steyer až po ruskou SU100. Trochu stranou stojí americký obrněný transportér M-8 a za ním pokračuje druhá kratší řada, v níž jsou převážně britské stroje Centurion. Po prohlídce těžké vojenské techniky se usazujeme ke stolečkům se slunečníky. Martinin pokus o objednání turecké kávy končí neúspěchem, musí se spokojit s presem, zdá se totiž, že kávu se socem v Rakousku vůbec neznají. Po chvilce příjemného vysedávání se opět zvedáme, čeká nás první patro muzea.
Ze Síně stratégů stoupáme po kobercem krytém schodišti do Síně slávy. Jeho strop zdobí překrásná freska, nádherné nástropní malby jsou i ve všech dalších místnostech. Je tu i hlediště pro diváky, z čehož usuzujeme, že se tu dnes bude konat i nějaké vystoupení pro diváky. Zatím však všechny židle zejí prázdnotou. Náš systém prohlídky nás nyní zavádí do nejstaršího období, jaké je v muzeu zastoupeno. Sál Třicetileté války zastupují exponáty, jaké většina z nás zná z různých hradů a zámků, totiž rytířská brnění a šlechtické kostýmy, ze zbraní potom kopí, meče, sekyry, muškety, atd. Další úsek je věnovaný Albrechtu z Valdštejna, mj. je tu i jeho busta. Opodál si se zájmem prohlížíme výstroj, výzbroj a třeba i prapory patřící kdysi Osmanům. Motiv válek s Turkem zachycuje i velká spousta obrazů. Pro Rakušany je to velmi důležitá etapa v dějinách, proto i náležitě vyzdvihují zásluhy Evžena Savojského, který měl na porážce Turků, a získání zpět ztracených území, velký podíl. Vystaveno je tu např. jeho brnění, maršálská hůl, ale také třeba pohřební příkrov.
Půdorys je stejný jako v přízemí a to znamená, že poslední místnost v daném křídle je poněkud širší. Tento sál je věnován 18. století. Ještě se proto vracíme do období tureckých válek, které tu prezentuje audienční stan tureckého velkovezíra, proti němu míří moždíř s "výbavičkou". Pak už je tu klasika z doby vládnutí Marie Terezie - vitrína s palnými zbraněmi, prapory a několik obrazů, na nichž jsou jak portréty významných šlechticů, tak náměty z různých bitev. Na druhé straně sálu se postupně přesouváme do období panování císaře Josefa II., zmíním např. bustu generála Laudona. Když máme vše prohlédnuto, vracíme se zpět do slavnostního vstupního sálu, odkud se vydáváme do poslední části muzea.
Síň revolucí zdobí krásná nástropní freska s Napoleonem. Zrovna tady probíhá prohlídka s výkladem (v němčině), takže tu zaznamenáváme prozatím největší koncentraci návštěvníků. Tak jako my máme samolepky povolující fotit, mají lidé ve skupince na svých svršcích jiný typ nálepky, který je opravňuje se držet v blízkosti průvodce. Co nejvíce asi upoutá pozornost, je horkovzdušný balón, zpola nafouknutý a připevněný ke zdi. Jedná se o kořist z bitvy u Würzburgu. Kousek od něj znuděně postává dvojice pánů v historických uniformách, přičemž další spousta svršků se povaluje na čalouněných lavicích kolem. Zájemci se zde mohou odít a vyfotit jako vojáci předminulého století. Jinak jsou zde k vidění vesměs obrazy zaznamenávající některé menší války a třeba i plakáty z revolučního roku 1848.
V břiše nám už všem kručí, žízeň máme taky (batohy s pitím v šatně) a nohy od pomalého krok sun krok od exponátu k exponátu bolí víc, než po 20 km túře. A tak jsme i rádi, že nás čeká prohlídka posledního sálu. Její název je Síň Radeckého. Pojednává o různých vzpourách v Rakousku-Uhersku a vyzdvihuje ty, kterým se tyto revoluční počiny podařilo potlačit, tedy maršály Radeckého a Windischgrätze. V pozdějších letech se však Rakousku vojensky nedařilo a z té doby je např. motiv na obrazu Baterie mrtých od Václava Sochora. Z tohoto obrazu jde skutečná hrůza, dlouhý okamžik trvá, než pozorovatel objeví postavu, která není mrtvá a nebo se nesvíjí v bolestivých křečích. Prohlížíme si poslední uniformy, busty a zbraně a poté se vracíme dolů do přízemí, z šatny si vyzvedáváme batohy, čímž náš zajímavý pobyt ve vojenském muzeu končíme.
Přesně úderem 12. hodiny vycházíme před budovu objektu č. 18. Protější jednička je silně nasvícena poledním sluncem a prohřátý vzduch vybízí k odkladu svetrů. Vydáváme se zpátky k vlakovému nádraží. A protože opět procházíme kolem objektu č. 2, jehož zamřížovaná brána je nyní otevřená, volíme trasu kličkujíce mezi obrovskými bronzovými děly. Tato budova není moc velká, tedy na délku ano, ale na šířku měří sotva 15 metrů. Díky řadě oblouků velké světlosti po obou stranách objektu, nám připomíná spíše kolonádu, pouze menší prostory při okrajích jsou uzavřené a přístupné jen pohledem skrz mříže. Stěny obou těchto místností při pohledu z centrální části objektu zdobí nápisy Friede a Krieg. Dá se předpokládat, že nějak podobně bude řešena i výstava v objektu č. 17, ale jeho návštěvu už dnes neuskutečňujeme.
Cestou k nádraží diskutujeme nad naším dalším programem. Začínají padat první návrhy na vynechání prohlídky dalšího, Technického muzea, které máme v původním itineráři. K nádraží Südbahnhof přicházíme nevhod, když nám o necelých deset minut ujíždí vhodný vlak a do odjezdu dalšího tedy zbývá 50 minut. Naštěstí je blízko zajímavá památka, kterou je známý zámecký komplex Belveder. Zdobenou brankou vcházíme do velké zahrady, jejíž značnou část vyplňuje vodní jezírko, v níž se zrcadlí barokní skvost, Horní Belveder. Sedáme si na lavičku a svačíme. Později se já a Martin vydáváme na krátkou prohlídku blízké botanické zahrady, zatímco Kamil a Martina zůstávají. Do Alpinia se platí vstupné, zahrada pod správou vídeňské univerzity je přístupná volně. Hodně lidí ji využívá pro sportovní aktivity, ono totiž začátek dubna není pro prohlídku zahrady tím nejlepším obdobím, většina vegetace se ještě k životu neprobudila. Ale i tak stojí zato sem zavítat, už jen kvůli nahlédnutí do pravého bambusového hájku.
Krátce po 13. hodině se vracíme zpátky na nádraží. Jsme tam ani ne za pět minut a to nás ještě zdržuje červená na semaforu. Opět sestupujeme do podzemní části stanice a vyčkáváme příjezdu vlaku, kterým se vzápětí přesunujeme do Meidlingu. Přímý spoj se stal také obětí stavebních prací a byl zrušený, proto nás dnes čeká mimořádný přestup právě v Meidlingu. Vyčkáváme na prvním nástupišti, kam neustále přijíždějí a odjíždějí vlakové jednotky, náš cílový bod však na informačním systému nenaskakuje. Až teprve těsně po půl druhé zde zastavuje modrá jednotka z Hütteldorfu, která se tamtéž ihned vrací. Na významné vídeňské nádraží, které sídlí v blízkosti fotbalového stadionu Gerharda Hanappiho (klub Rapid), přijíždíme s malým zpožděním, kvůli kterému nám nejbližší přípoj městské linky S45 ujíždí. Na další čekáme asi 10 minut, je jím spoj mířící na vídeňské Západní nádraží. Nastupujeme do designově povedené el. jednotky Talent a v ní se vezeme jednu zastávku.
Krátce po druhé hodině odpolední vystupujeme na zastávce Penzing. Odsud se vydáváme po Cumeberlandstrasse, která vede souběžně s železniční tratí k východu. Ani to netrvá moc dlouho a ocitáme se na rušné magistrále Schlossallee, kde chvíli čekáme na semaforu, až naskočí zelená. Ještě pár kroků a jsme u dalšího známého muzejního objektu, kterým je Technické muzeum (TMW). Rozvíjíme debatu nad tím, zda se v tuto dobu (14:20) vyplatí do muzea jít. Času do zavíračky je sice ještě dost, v čem však tušíme problém, je únava následkem chození mezi exponáty vojenského muzea. Proto nakonec měníme naše plány: chvilku se projdeme v okolí blízkého zámku Schönbrunn a potom navštívíme nějakou hospodu.
Vracíme se na Schlossallee, po níž míříme na jih, přímo k budově zámku, který už z dálky vidíme před sebou. Před zámeckým dvorem se klene rozsáhlé, asi 100 metrů široké přemostění Vídně (Wien - tak se jmenuje malá říčka, která kolem Schönbrunnu protéká). Heitzingerskou branou se dostáváme na rozsáhlé zámecké nádvoří, které je plné lidí, už tak velkou návštěvnost dnes totiž přiživuje i konání velikonočních trhů. My se největším davům vyhýbáme a míříme ke kašně (bez vody) a odsud kolem fiakrů do útrob zámeckého paláce. Na prohlídku nepůjdeme, ale rádi bychom aspoň chvilku zavítali do rozsáhlé zámecké zahrady. Tudy se však na zahradu nedostaneme, musíme se proto vrátit a kousek si zajít okolo Zahrady korunního prince. Ta je situovaná těsně vedle paláce a platí se do ní vstupné.
V hlavní části zámecké zahrady se rozdělujeme. Martina a Kamil už mají chození pod ostrým jarním sluníčkem plné zuby, na krátkou procházku se tudíž vydávám jen já a Martin. Námi naznačených 5 minut protahujeme asi na trojnásobek, docházíme totiž až k Neptunově fontáně a chvíli dokonce uvažujeme i o výstupu ke kolonádě Gloriet. Tam ale nakonec nejdeme, stejně jako k obelisku, který spatřujeme průhledy po cestách lemovaných živými ploty. Po opětovném shledání zámecký areál opouštíme se záměrem zapadnout do nějaké hospody.
Něco kolem čtvrt na čtyři se ubíráme nazdařbůh uličkami městského okresu č. 15 Rudolfsheim-Fünfhaus. Nic moc zajímavého tu k vidění není, zástavbu tvoří městské bytové domy ze 60. a 70. let minulého století. Hospod míjíme docela dost, ale stále si nejsme schopni vybrat tu pravou. Tak se dostáváme až na rušnou Mariahilfer Strasse, kde nám do oka padá nápis Mariahilferbräu. Hospoda má velkou kapacitu a je skoro úplně prázdná. Objednáváme si točené pivo značky Stiegl, jen Martina colu. Žíznivý Martin si nechává natočit ještě jeden půllitr, zatímco Kamil je rozhořčen tím, že mu další pivo nebylo přineseno automaticky - hold, jako ve "staré" to tady nefunguje ;-)
Po necelé hodince platíme a vycházíme z hospody ven. Vydáváme se k nejbližšímu nádraží, kterým je Wien Westbahnhof, není to moc daleko, slabých 400 metrů. Na jednom z nástupišť stojí i jednotka Railjet, vlajková loď současných ÖBB, tu si však můžeme prohlédnout jen zvenčí. My nastupujeme do patrového vagonu City Shuttle a záhy se rozjíždíme. V Hütteldoru dnes přestupujeme již podruhé. Z blízkého fotbalového stadionu se ozývá "děkovačka" a to se již k nádraží hrnou davy fanoušků se zelenými šálami a dresy. Štěstí, že jedna z jednotek Talent, která celý den pendluje mezi západní dráhou a nábřežím Dunaje, přijíždí v době, kdy ještě hlavní vlna fanoušků nestačila dorazit. Daří se nám tak obsadit místa k sezení. Přeplněným vlakem odjíždíme za necelých 5 minut.
Poslední přestup máme v plánu na zastávce Handelskai, cílové zastávce městské linky S45. Po schodišti stoupáme na nástupiště vlaků S-Bahn, právě v době, kdy by z ní měl odjet přímý spoj do Laa, na informační tabuli však již svítí spoj do Gänsendorfu, který má jet po tomto vlaku. Nastupujeme tedy do něj s tím, že vlak do Laa stihneme v následující stanici, kterou je Floridsdorf. Tam se vše vysvětluje, vlak do Laa má asi 8 minut zpoždění a ještě na něj musíme chvilku počkat. O čtvrt na sedm večer nastupujeme do našeho definitivně posledního vlakového spoje, na který je nasazena souprava dvoupatrových vozů City Shuttle sunutá el. lokomotivou Taurus. Cesta do českého příhraničí je tak trochu více pohodlnější, než v modrých jednotkách řady 4020.
Do Laa přijíždíme krátce před půl osmou, v té době je ještě spousta denního světla. Nasedáme do Kamilova vozu a odjíždíme do Hevlína, tentokrát to bereme ulicemi města, takže projíždíme i kolem nádherné lávské radnice. V Hevlíně se loučíme u školky, já odsud mířím k domovu, ostatní ještě čeká krátký pobyt u Kamilových rodičů a pak asi hodinová cesta do Brna.




Fotky:

Arsenal - Objekt 1 Síň Františka Josefa Automobil, ve kterém byl zavražděn následník trůnu Houfnice ráže 38cm Letoun Fi156 Storch Panzergarten Expozice válek s Turky Síň Radeckého Zámek Schönbrunn


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET