wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


VÝSTUP NA BRADLO NEBOLI MORAVSKÝ BLANÍK

Datum:14. března 2009
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:    9 km / 3 1/2 hod.
Mapa:Horní Pomoraví, Nízký Jeseník 1:50000 (ShoCart č. 60)
  
Text & foto:Marek Topič



Bradlo, nejvyšší vrchol Úsovské vrchoviny, je poměrně hodně propagovaný výletní cíl mikroregionu Uničovsko. Neoplývá svou nadmořskou výškou, ale díky své poloze nad rovinatým Hornomoravským úvalem má potenciál místa dalekých výhledů. Pohled do mapy mi naznačoval spíše nenáročnou turistiku, na začátek sezóny ideální. Také předpověď meteorologů na sobotní den byla velice slibná a přesto, že prognóza jarního počasí nakonec nevyšla, zůstal celkový dojem z výpravy na "Moravský Blaník" velmi pozitivní.

Cíl dnešního výletu je poměrně daleko a tak z Hevlína odjíždím velmi brzy. Již v čase 4:45 se vydávám na 7 km dlouhou trasu do Hrušovan, kterou dnes uskutečňuji po dlouhé době opět na kole. Netrénovanost je znát, cesta k nádraží mi dnes trvá asi 35 minut, přesto mi pak ještě zbývá čtvrthodinová rezerva do odjezdu prvního vlaku směr Brno. Po uschování kola nastupuji do vlaku, který je příjemně vytopen. Odjíždíme včas. Přesně podle jízdního řádu docilujeme i konečné stanice, kterou je Brno hlavní nádraží. Během 20 minut, které tu mám na přestup, si stíhám nakoupit svačinu v blízkém Tescu, a ještě mi nějaká ta rezerva do odjezdu rychlíku zbývá.
Z krajského města Brna mám namířeno do centra kraje Olomouckého. To je i konečná rychlíku, ve kterém nyní jedu, ale protože jsem na dnešní cestu opět vybaven levnější variantou jízdenky SONE+, musím si v Nezamyslicích přestoupit a do Olomouce se dopravuji osobním vlakem jedoucím přes Přerov (bez přestupu). Nejbližším přípojem pro oba vlaky je stejně až spoj, který z Olomouce odjíždí v 9:31. Vlak do Uničova je poměrně dost obsazen, volné místo k sezení se najít ale dá. Převážnou skupinu cestujících tvoří důchodci, kteří se vracejí z nákupů. Významná výměna cestujících probíhá ve Šternberku, slušnou obsazenost si tento vlak udržuje až na konečnou do Uničova. Tady je nutné chvilku počkat na obratového "krokodýla" řady 851, který dnes pendluje mezi Šumperkem a Uničovem. Na 14 km dlouhém úseku do stanice Libina překonává trať více jak stometrové převýšení a v porovnání s nudnou rovinou před Uničovem je tato část cesty velmi atraktivní.
Po vystoupení z vlaku mě nevítá příliš vlídné počasí. Je mlhavo a mně připadá, že je i poměrně chladno. Po odjezdu motoráku činím tradiční fotodokumentaci nádražní budovy, při čemž jsem zvědavě pozorován skupinkou místní mládeže, která na blízkém parkovišti zpevněném panely čeká na odvoz - do obce Libina jsou to z nádraží dobré 2 km, možná i víc, protože silnice se odsud klikatí v několika serpentinách. Turistický rozcestník nacházím právě u asfaltové komunikace, kromě klasické kilometráže je na něm zmínka o zahájení provozu na místní železniční trati (rok 1873). Můj cíl se nachází 4,5 km odsud a povede mě k němu modré pásové značení.
V čase 10:50 vyrážím po silnici, která se v úrovni uničovského zhlaví stáčí téměř o 360 stupňů. Já zde vcházím na blátivou cestu, která je velmi rozježděná od těžké lesní techniky. Když podcházím kamenný železniční viadukt, naznávám, že jsem měl raději jít po kolejích, a nebo si cestu zkrátit přes louku. Stezka totiž vede po okraji nepříliš širokého remízku, který odděluje louky nad železniční tratí na dvě části. Na úvod je stoupání poměrně ostré, po dosažení hranice lesa se naštěstí zmírňuje. Za krátkou chvíli mě cesta přivádí přes mýtinu k dalšímu okraji louky, která je lemována zajímavě se uklánějícími břízami. Nacházím tu první zbytky sněhu, kterým si čistím zablácené boty a po občerstvení pár doušky minerálky pokračuji dál.
Cesta mi občas dovoluje jít jen po jejím okraji, neboť střed této lesní komunikace je na mnoha místech silně podmáčený. Místy jsou louže velmi hluboké, jak jinak, než od kol traktorů, často i s posledními zbytky měkkého ledu. Přes další mýtinu se nořím do nitra lesa, v němž se dosud drží docela hustá mlha. Křížím tu několik zpevněných lesních cest, které vedou po vrstevnici, naopak sklon modré stezky se postupně zvyšuje. Přibývá i míst se zbytky sněhu. Podle deformovaných stop v postupně tajícím sněhu se přesvědčuji, že tudy už nejméně týden nikdo nešel.
Přicházím k rozcestí Tři Kameny, který se nachází kousek pod stejnojmenným vrcholem. Podle údajů na směrových tabulkách bych měl mít v nohách již 3 km, což se mi ale nezdá, protože cesta sem mi trvala jen něco málo přes půl hodiny a to jsem to s tempem nijak zvlášť nepřeháněl. Jak už název návrší naznačuje, vrchol je pokrytý skalními útvary, které jsou rozmístěné ve třech hlavních blocích. Není to k nim daleko, takže si krátkou zacházku nenechávám ujít. Značená odbočka končí pod obrovským skalním útvarem s téměř kolmou stěnou rozčleněnou spoustou puklin. Opodál spatřuji po mé pravici další skalní uskupení vytvářející dojem obrovské kamenné hradby, a tak mě hned napadá, že se k tomuto místu bude určitě tradovat spousta pověstí o čertech. Po krátké prohlídce a jednom marném pokusu o výstup pod jedno velmi bizarně vypadající skalisko (vzdávám kvůli kluzkosti), se vracím zpátky na hlavní turistickou stezku. Ta vede po velmi pohodlné lesní cestě, bez problémů sjízdné i na kole, jak nasvědčují staré stopy ve sněhu.
Lesní cesty se větví, hlavní směr míří přímo k jihu, ale modře značená stezka míří mírně doleva. Důvodem tohoto trasování je zpřístupnění památného stromu zvaného Král Bradla. Nachází se jen pár metrů od stezky v sousedství velkého mraveniště ohraničeného zábradlím. Hovořit zde v přítomném čase však není příliš na místě, král totiž padl. Dnes se tu pocestným naskýtá velice smutný pohled na rozlámané torzo pařezu a obrovský kmen smrku povalený souběžně s turistickou stezkou. Nahlížím do dutiny stromu - uvnitř byl zcela dutý a tak není divu, že se mu stala osudná některá ze silnějších vichřic. Podle uschlých větví odhaduji období, že smrk, který svou výškou jistě převyšoval všechny okolní stromy, byl vyvrácen v časovém horizontu zhruba před 4 až 6 měsíci.
Za rozsáhlou mýtinou, na které už jsou z větší části vysázeny mladé smrčky, vcházím opět do vzrostlého lesa. Ten možná slouží i jako genová základna, pod vysokými smrky roste totiž velmi hustý porost malých semenáčků. Po pár minutách přicházím k lesní studánce pojmenované Běžinka. Kromě vlastního pramene se tady nachází i malý dřevěný přístřešek s "prosbou lesa" uvnitř a rozcestí turistických tras. Kromě průběžné modré je tu vyznačena krátká odbočka k červeně značené TZT. Hlavní turistická křižovatka se pak nachází asi o 300 metrů dál. Odtud vedou obě značky, modrá i červená, společně a západně míjí skalnatý vrchol Bradla, na který se občas naskýtá průhled skrz stromy. Frekvence rozcestníků je v těchto končinách velice hustá, na další narážím o 200 metrů dál. V tomto případě už se jedná o významnou turistickou křižovatku tří vodících barev. Nazývá se Bradlo, ke skalnatému vrcholu tohoto jména je však nutné vydat se na 200 metrů dlouhou významovou odbočku.
Stezka stoupá podél dlouhého pásma skalních bloků pokrytých vrstvou lišejníků, které dodávají kamenům zelené zbarvení. Ve vyšších polohách, kde už se skalní útvary svou výškou vyrovnávají okolním stromům, je již povrch skal pokryt těmito řasami méně. Pěšinka mě přivádí kolem shluku chaoticky rozmístěných balvanů na zarovnané prostranství s ohništěm, nad kterým se vypíná kolmá, až mírně převislá vrcholová stěna. Skupinka skautů, první živé bytosti, které po dlouhé době potkávám, tu právě nacvičuje slaňování. Mířím za nimi na vyhlídku. Nahoru vede strmá a úzká stezka jištěná zábradlím, která je celkem dobře schůdná díky vytesaným schodům a několika železným stupům z děrovaného plechu. Uměle je zabezpečena i vrcholová vyhlídka a to ukotveným železným roštem - ideální pro oškrabání zablácených bot.
A jaký že nabízí nejvyšší bod Úsovské vrchoviny výhled do kraje? Určitě překrásný, ovšem ne dneska. Mlha se dosud nerozpustila úplně a tak mám možnosti výhledu velmi omezené. Vidím prakticky jen vrcholky stromů v blízkém okolí :-( I s tím je třeba na výpravách do hor občas počítat. Takže z panoramat horského pásma Jeseníků spatřuji jen nejisté obrysy, spíše tušit lze i rovinu podél horního toku řeky Moravy na opačné straně. A tak během pojídání svačiny pozoruji alespoň snažení malých skautíků, kteří se dle instrukcí vedoucích spouštějí ze skály opásání horolezeckým lanem.
Po čtvrthodince se vydávám na sestup. Vracím se na křižovatku turistických tras pod Bradlem a rozmýšlím, kterou sestupovou trasu zvolím. Zelenou značku zavrhuji rovnou a volbu mezi modrou a červenou nechávám na později, obě totiž zprvu vedou společně. Opět kráčím po cestě pokryté slabou vrstvou sněhu, do níž moje podrážky otiskují první dnešní stopy. Po čtyřech minutách se cesty větví, červená vlevo, modrá míří doprava. Pro žíznivé je tu ještě jedna důležitá směrovka, poněkud staré plechové cedule s nápisem "HOSPODA" a ztvárnění ruky držící láhev rumu nabádají vydat se po červené. Já nejprve sestupuji po modře značené stezce směrem do Lipinky, po ušlých 200 m to však otáčím a vracím se zpět na rozcestí, odkud definitivně směruji k železniční zastávce Nová Hradečná. Důvodem není ani tak má nerozhodnost, jako snaha objevit kamenný domek, který by se někde pod vrcholem Bradla měl nacházet. Dá se předpokládat, že stojí někde poblíž stezky, ale jak se přesvědčuji, u modré ani červené tak tomu není.
Klesající cesta mě vede přes mýtiny i hlubokým lesem, v jednom místě se zajímavě zařezává do výrazného žlabu, po chvilce mě zase vyvádí na další mýtinu, při jejímž okraji je i skromné posezení. A znovu se nořím do lesa, ve kterém opatrně našlapuji po kluzkém povrchu blátivé cesty. Ticho lesa narušuje jen občasný zvuk nějakého krkavcovitého ptáka, asi kavky (ornitologie není zrovna mou silnou stránkou). Tato situace se však mění o něco později, kdy se ke mně z údolí nese odporný randál od terénních motorek, či čtyřkolek. Je velmi smutné, že se tato móda šíří našimi horami doslova jako mor, který se nedá zastavit.
S trošku zkaženou náladou přicházím k okraji pole, přes které je i přes mlhavý opar dobře vidět vesnice Nová Hradečná. Blátivá cesta se znovu zařezává do terénu, takže z jejího dna není vůbec žádný výhled. Po chvilce přicházím na nevelký plácek zpevněný kamením a odsud pokračuji, doprovázen drobným potůčkem, k okraji louky, která je posetá starými pneumatikami. Tady zřejmě mají motorkáři tréninkovou dráhu, řev motorů se ale stále nese někde z hloubi lesa. U nedalekého fotbalového hřiště se značka odklání doleva a po pár metrech se stáčí do ulice, která mě přivádí přímo k železničnímu přejezdu u místní vlakové zastávky.
Je čtvrt na dvě a pohled do jízdního řádu naznačuje, že teď dlouho žádný vlak nepojede. Sedám si na lavičku a chvíli listuji v jízdním řádu, v němž vyhledávám možné spoje pro zpáteční cestu. Nakonec se rozhoduji pro delší a časově méně výhodnou trasu přes Šumperk. Když už jsem jednou zavítal do těchto končin, byla by škoda nevyužít situace a trať č. 290 si neprojet celou. Do odjezdu vlaku mi tedy zbývá něco kolem hodiny a čtvrt a tuto dobu na zastávce rozhodně strávit nehodlám. Nejprve mířím k nedaleké hospodě. Než však vkročím dovnitř, pročítám si informační panel, který stojí vedle a je věnován právě obci Nová Hradečná. Zajímavé poznatky mě pak přesvědčují změnit plán.
Vydávám se do centra obce. Brzy přicházím k hlavní silnici, která se ve tvaru U vyhýbá budově místní školy, odtud je to již jen pár kroků do mírného stoupání k místnímu kostelu svatého Vavřince. V okolí parkuje velké množství aut, z čehož vyplývá, že se zrovna koná pohřeb - kostel totiž obklopuje hřbitov. Jdu tedy dál, podél hřbitovní zdi stoupám na návrší Hůrka, z jehož vyšších poloh se mi naskýtají hezké výhledy nejen na část obce s kostelem, ale i na zalesněné pásmo kopců na severovýchodě s nejvyšším Bradlem. Tak aspoň nějaké výhledy! A k tomu i sluníčko na obloze, které si přece jen našlo cestu skrz mraky, asi aby posvítilo na poslední cestu nebožtíkovi, kterého právě ukládají do hrobu. Takový tradiční pohřeb s živou muzikou a proslovem faráře nad odkrytým hrobem, to už se v dnešní době nevidí tak často.
Za produkce smuteční hudby scházím dolů k hřbitovní zdi a odsud se kolem kostela vracím loudavým krokem zpátky na železniční zastávku. Přicházím tam v době, kdy přijíždí vlak od Šumperka (asi 14:10). Ten si nechávám ujet a vyčkávám až na spoj opačný, který přijíždí s malým zpožděním v čase 14:45. Nastupuji do poloprázdného vozu řady 020 (také jich už moc v dnešní době po síti ČD nejezdí) a ihned po rozjezdu jsem zkontrolován paní průvodčí. Cestu do Libiny už znám, ale další část trati je pro mne objevováním nového. Trať neustále stoupá a z vlaku se tak nabízí spousta zajímavých výhledů. Po překonání sedla poblíž Hrabišína začínáme postupně výškové metry ztrácet, to ale neznamená, že by bylo okolí trati nezajímavé, naopak, vždyť třeba u zastávky Nový Malín končí hranice CHKO Jeseníky.
Chvíli před zastavením vlaku na konečné v Šumperku s obdivem pozoruji přistávání parašutistů na místním letišti. Od doby, co jsem byl v tomto podhorském městě naposled, se hodně změnilo, nádražní budova i nástupiště doznaly velké změny k lepšímu. Na podrobnější prohlídku ale není čas, protože přípojná Regionova odjíždí vzápětí. V rekonstruovaném počinu jedné místní strojírenské firmy jedu pouze jednu zastávku. Na trati za Bludovem je výluka, tak všichni cestující přestupují na autobus, který nás veze do Postřelmova (není to tak dávno, co jsme tu s Víťou končili naši cyklopouť z Dlouhých strání). Zpoždění jsme nabrali malé, takže přestup v Zábřehu stíhám bez problémů. Poloprázdným vlakem pak uháním po koridoru směrem na Olomouc.
Hlavní trať vede kolem zajímavé nádražní budovy: jedná se o bývalé nádraží Střeň. Tato stavba byla totiž postavena dle podobného projektu, jako přijímací budova v Hevlíně. Ještě donedávna jsem o této skutečnosti neměl ani tušení a Stření jsem projížděl bez zájmu, je však pravda, že odlišností by se díky postupným přístavbám našlo docela dost. Dnes tu však žádný vlak nestaví, protože nádraží bylo zrušeno a nová zastávka byla vybudováno o pár stovek metrů dál, blíže k obci.
Pár minut před 17. hodinou vystupuji v železničním uzlu Přerov, kde mám skoro hodinu čas, než mi pojede návazný přípoj do Břeclavi. Tuto dobu využívám na krátkou procházku po okolí nádraží, zpět se vracím 10 minut před odjezdem osobního vlaku. Návrat domů pak probíhá ve stejném scénáři, jako při mé cestě ze Štramberku před 14 dny. Rozdílná je jen situace v Břeclavi, kde kvůli rekonstrukci mostu přes Dyji, a s tím spojeným omezením provozu v úseku trati do Valtic, přestupuji na autobus náhradní dopravy. Díky výluce nabírá vlak mírné zpoždění, které však postupně stahuje na uspokojivých 5 minut. V Hrušovanech mám před sebou ještě něco pod půlhodinu v sedle kola, domů dojíždím krátce po 21. hodině večer.



Fotky:

Tři kameny Král Bradla Lesní studánka Běžinka Bradlo Nová Hradečná


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET