wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


ZIMNÍ NÁLADA V CENTRU LAŠSKÉ BRÁNY

Datum:28. února 2009
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:    9 km / 4 1/4 hod. (+7km Hruš.-Hevlín)
Mapa:Moravskoslezské Beskydy 1:50000 (ShoCart č. 69)
  
Text & foto:Marek Topič



Štramberk, kterému se pro svou malebnost přezdívá Moravský Betlém, je malé podhorské městečko v regionu zvaném Lašská brána. Atraktivních cílů nabízí více než dost, a to dokonce i mimo hlavní turistickou sezónu. Proto jsem si právě toto místo vybral jako první výletní cíl roku 2009. V den, kdy jsem se na sever Moravy vypravil, vládlo na jihu Moravy pěkné jarní počasí, zato ve městě pod Trúbou se i přes citelné oteplení držela bohatá sněhová nadílka.

V nepříliš vlídné ráno spěchám na hevlínské vlakové nádraží. Spěchám jenom proto, abych mohl o pár minut později čekat. Příčinou je velmi nešťastně řešený jízdní řád. První ranní spoj, ve kterém cestuji pouze já, nakonec stíhám jen tak tak. Motoráček mě přiváží do Hrušovan, kde nastává chvíle nezáživného čekání na nejbližší přípoj. Dočkávám se až téměř po 3/4hodině, kdy od Znojma přijíždí "kvatro" 842 s jedním přívěšákem. Vlak uhání po známé trati a za hodinku už nastává čas dalšího přestupování. V železničním uzlu Břeclav mi navazuje výborný přípoj do Přerova. Tímto vlakem nejedu až na konečnou, vystupuji v Hulíně, který již disponuje docela slušnou sněhovou nadílkou. Vlak do ValMezu odjíždí vzápětí.
Z přívěsného vozu řady 010 si skrz velká zadní okna vychutnávám nevšední výhledy na zasněženou krajinu podhůří Hostýnských vrchů. Zima má v těchto končinách krásné kouzlo, ale to nejhezčí mi přichystala až na úsek za Valašským Meziříčím, kde potřetí přestupuji. Čtyřvozová souprava tažená "brejlovcem" se doslova prodírá sněhem zavátým údolím pod Veřovickými vrchy. Tak má, panečku, pravá zima vypadat! Při mém posledním přestupu ve Veřovicích procházím kolem obrovských hromad sněhu, které zde postupným prohrnováním cestiček vznikly. Obcházím nádražní budovu k nástupišti, odkud odjíždí vlaky do Studénky a nastupuji do sólo motoráku řady 810. Také na rozjezd tohoto vlaku je potřeba počkat jen krátce. Za okny stále vládne zimní idyla, v porovnání s okolím trati do Frenštátu však sněhu už přece jen tolik není.
S minutovým předstihem oproti času uvedeném v jízdním řádu (11:53) zastavuje náš vlak na velkém štramberském nádraží. Z okna motoráku vidím zataženou oblohu, ale na déšť to nevypadá, proto se rozhoduji, že vystoupím právě zde. Mé první kroky vedou do centra města, rozsáhlé kolejiště překonávám po lávce pro pěší a v přilehlém parku pátrám po rozcestníku, který by se tu měl podle mapy nacházet. Žádný nevidím, ale červené pásové značení tu přesto je. Stezka vede po okraji parku, kudy se ale jít nedá, cesta totiž není prohrnutá a jít v rozbředlém sněhu se mi moc nechce. Jdu tedy po okraji silnice, v týlu davu, který tvoří zbytek cestujících z vlaku, jímž jsem před chvílí přicestoval.
Za křižovatkou s frekventovanou silnicí pokračuji po Nádražní ulici vedoucí do centra města. Ani zde nejsou chodníky prohrnuté, zřejmě se už místní obyvatelé řídí navrhovaným zákonem, podle kterého povinnost údržby městských chodníků přechází na majitele komunikace, tedy město. Netrvá dlouho a procházím kolem prvních roubených staveb. V okolí křižovatky Nádražní a Zauličí se však jedná o poloroubené chalupy, tedy napůl dřevěné, napůl zděné. Uhýbám k velkým školním budovám, v jejichž okolí je spousta lidí, v jedné z hal pravděpodobně skončil zápas v halové kopané, a hráči i diváci se právě rozcházejí ke svým autům zaparkovaných po okrajích ulice. Za rohem spatřuji dřevěnou vstupní bránu do parku Národní sad. Určitě by byla škoda jej minout, uvidíme však, jak budou schůdné lesní stezky. Pár metrů před dřevěnou bránou je informační panel naučné stezky, z něj se dozvídám, že na parkově upraveném prostranství pod strmým svahem stojí kaplička s replikou Valašského Betléma a sousoší Pomník padlých. Pomník i okolí je pokryté slušnou vrstvou sněhu, 20 cm i více, přesto je hlavní pěšina dobře vyšlapaná, tak mohu pokračovat dále. Stezka stoupá po obvodu návrší a po chvilce se z ní nabízejí krásné výhledy na město s dominantním objektem věže zv. Trúba, později se mírně stáčí a ústí na rozšířené prostranství před jeskyní Šipka. Kromě samotné jeskyně se tu nachází busta místního malíře Bohumíra Jaroňka, který shlíží na město Štramberk. Je to překrásný výhled.
Zasněžené lavičky k posezení nelákají, mířím tedy do útrob nevelkého krasového systému. Nejprve podcházím výrazný skalní most, za kterým se nachází skalní amfiteátr. Proti mně se rozbíhají dvě krátké větve jeskynních prostor. Nad jednou z nich je i kamenná pamětní deska. Uvnitř jeskyní není nic zajímavého, veškerá krasová výzdoba byla již dávno zničena, jen v zimní čas zdobí stropy několik ledových krápníků. Při pohledu ze dna propasti spatřuji zábradlí obehnané kolem okrajů strmých skal. Odsud právě schází mladý pár, s problémy, neboť ušlapaná vrstva sněhu vytváří na schodišti velmi kluzký povrch. Nahoře objevuji asi čtyřmetrovou mohylu zakončenou křížem a s usazenou soškou Panny Marie. Na dohled odsud je betonový altán s bustou Leoše Janáčka - také jeho pohled míří kamsi k městu, to však odsud skrz stromy příliš vidět není. Žádná extra vyhlídka není ani ze stezky jištěné již zmíněným dřevěným zábradlím.
Úzká prošlapaná cestička sněhem mě přivádí k soše svatého Václava usazené na vysoké podstavě, jejíž dolní část zdobí reliéf znaku Českého království. V těchto místech je sněhu opravdu hodně, přesto je i další část stezky schůdná. Mírným stoupáním se dostávám na vrchol Jurova kamene s poškozenou bustou Bedřicha Smetany. Kdysi tu prý stával i hrad, ale z jeho pozůstatků již není patrné skoro nic, zvlášť dnes, kdy je vše pod sněhovou peřinou. Z okraje strmé skály se nabízí hezký rozhled. Podobná situace je i o kousek dál. Plotové ohrazení a zákazová cedule sice přístup na okraj lomu zapovídá, prošlapaný sníh však svědčí o tom, že pohled z nejvyšších partii Kotouče láká skoro každého, kdo tudy prochází. Výhled z okraje lomové stěny je fantastický, kromě samotného vápencového lomu a cementárny lze odsud spatřit jihovýchodní část města, nad kterou se zvedají vrcholy Červený kámen a Pískovna, krásné je i jižní panorama s pásmem Veřovických vrchů.
Po návratu na stezku mě čeká ostrý sestup pod Jurův kámen. Tady už pěšina příliš prošlapaná není a tak se mi trocha toho sněhu dostává do bot. Dole je situace o něco lepší. Pod vysokou skálou Jurova kamene s několika malými jeskyněmi spatřuji bustu Františka Palackého, opodál přiléhá těsně ke stezce zvláštní kamenný tvar, jehož přesná podoba mi zůstává utajena, neboť jej překrývá pořádná vrstva sněhu, ze které kouká busta Aloise Jiráska. Vypadá to, jako by byl pan spisovatel přikrytý naducanou bílou peřinou :-) A galerie významných osobností pokračuje, kamenná pyramida s bustou TGM na vrcholu je nepřehlédnutelná, zato Žižkův kalich, který je zaznamenán i v mapě, mé pozornosti záhadně uniká. Asi je zapadaný sněhem :-) Okruh Národním sadem uzavírám u dřevěné zvoničky s krásným výhledem na město. Kdo si zde zazvoní, bude žít až do smrti - to se píše na panelu naučné stezky. Ocitám se opět u jeskyně Šipka, pár minut před 13. hodinou si naposled vychutnávám ojedinělý výhled na město, do něhož záhy sestupuji. Dole s úlevou vítám změnu terénu, jindy neoblíbený asfalt mě dnes zachraňuje před promáčením kožených bot.
Historického centra města dociluji opět po ulici Zauličí. Nachází se zde několik z pověstných štramberských roubenek. Jejich koncentrace se zvyšuje, čím více se blížím k Trúbě, která se vypíná nad městem vysoko nad ostatními střechami domů. Deset minut po jedné hodině odpolední přicházím na hlavní obdélníkové náměstí, které nese výstižný název: Náměstí. Toto náměstí původně obklopovaly také samé roubenky, postupně však byly všechny nahrazeny zděnými domy, často s barokními štíty. Zdobněji působí domy v části jihozápadní a severozápadní - tam navíc s krásnou siluetou věže Trúba v pozadí. Střed náměstí je upraven parkově a zdobí jej nepřehlédnutelná kašna, severovýchodní část pak zakončuje štíhlá věž kostela sv. Jana Nepomuckého.
Vcházím do jedné z mnoha cukráren a nakupuji pár krabic pečiva zv. Štramberské uši, místní speciality z perníkového těsta ve tvaru kornoutu. Jedno balení hned načínám, uši chutnají báječně, i když musím přiznat, že těm, co jsem loni ochutnal na brněnském veletrhu Regiontour (město Štramberk se tam prezentovalo právě pečením uší) se tyhle "uležené" nevyrovnají. Zakusujíce se do voňavé pochutiny opouštím ospalé náměstíčko (to, že turistická sezóna ještě nezačala, je přece jen znát) a mířím na kamením dlážděnou ulici Kopec, která, jak už z pojmenování vyplývá, stoupá do nevýrazného sedla mezi Bílou horou a Zámeckým vrchem. Okolo malého náměstíčka stojí opět několik hezkých roubených chaloupek. Odbočuji doleva do úzké Jaroňkovy ulice, po níž by projelo sotva jedno auto. Tudy se dostávám přímo do areálu Štramberského hradu.
Cesta k bývalému hradu je velmi pohodlná, jen mírně stoupá podél posledních domků. Procházím nepůvodní kamennou bránou s latinským nápisem Cuius regio - eius religio (jehož region je, jeho náboženství), na níž navazuje dlouhá nevysoká hradební zeď. Ostatně, zbytky hradebních zdí jsou to jediné, co se z bývalého hradu dochovalo, tedy samozřejmě až na strážní věž, která byla na počátku minulého století přestavěna na rozhlednu s názvem Trúba. K ní byla později přistavěna nevelká chata, v níž se nachází restaurace a prodejna vstupenek a suvenýrů. Každý, kdo chce nahoru za krásným výhledem, musí tedy nejprve tam. Kupuji si vstupenku za 20 korun a chvíli si prohlížím i malou expozici fotografií a výlohy s ukázkami zkamenělin a minerálů nalezených v okolí. Moc dlouho se uvnitř nezdržuji, protože zde nějak špatně táhne komín od kamen, úplně obdivuji obsluhující dvojici, která tu takový smrad dýchá celý den.
Nejprve vcházím do malého dřevěného přístavku, v němž mě čeká zdolání prvních schodů. Schodiště je točité, velmi úzké a ústí do prostoru samotné válcové věže. Na podlaze je mříž chránicí návštěvníky před hlubokou propastí bývalé hradní studny, či spíše cisterny. Po krátkém odpočinku stoupám do další série schodů, tentokrát dřevěných, které jsou i přes kulatý tvar věže vystavěné v půdorysu do čtverce. Hlavní vyhlídková plošina se nachází na ochozu opláštěným dřevem, dá se však vystoupat ještě o kousek výš. V nejvýše položeném patře je však jen čtveřice malých špinavých oken, každé s jednou okenní tabulkou s barevným sklem. Pohled na město v namodralém odstínu je sice zajímavý, není však na reálné barvy, proto sestupuji na níže položený vyhlídkový ochoz. Po celém obvodu je několik výklopných dřevěných oken, které jsou také malé, ještě navíc i poměrně nízko, takže já se musím se svou výškou 180 cm dost nepohodlně hrbit. Trochu toho nepohodlí však bohatě vynahrazuje výhled. Zejména na samotné město tísnící se v malebném údolí mezi Kotoučem a Bílou horou, které je odsud skutečně jako na dlani. Pohledy na Červený kámen a Veřovické vrchy, stejně tak i mírně zvlněnou krajinu Podbeskydí, jsou mi již známé z Kotouče, resp. Jurova kamene. Naopak překvapivý je dohled do dalekých rovin Poodří, ten by mohl být ještě lepší nebýt nízké oblačnosti. Pohledu severním směrem brání o mnoho vyšší Bílá hora, jejíž stromy porostlý vrchol převyšuje stožár s anténami na stejnojmenné rozhledně.
Na ochozu rozhledny jsem dlouhou dobu sám, později sem přichází starší zadýchaný pár a o dalších pár minut nato několik rodinek s dětmi. Uvolňuji jim místo u okénka a vydávám se na sestup. Kousek od chaty objevuji turistický rozcestník. Na něm je uvedena vzdálenost do blízkého města Kopřivnice, pouhých 3,5 km, což by neměl být problém, pokud bude stezka aspoň trochu prochozená. Ale nechystám se tam přímo. Nejprve scházím po betonových schodech zpátky na Náměstí. Je sice pravda, že jsem již dnes viděl několik hezkých roubenek, ta pravá čtvrť "kde se zastavil čas" je situována pod západními svahy Zámeckého vrchu. Mířím tedy do ulice Horní Bašta. Jedná se o úzkou ulici lemovanou samými hezkými domky, z nichž většinu tvoří roubenky. Do toho atmosféra pravé zimy dotváří dojem starých časů dokonale. Jen je třeba občas dávat pozor na nebezpečné sněhové převisy, které při dnešních teplotách citelně nad nulou mohou kdykoliv žuchnout.
Přicházím až do míst, odkud je zajímavý pohled na Starou věž, což je zděná hranolová stavba s částečným dřevěným opláštěním a doškovou střechou, kdysi součást kostela. Na jižní a východní straně věže jsou umístěné hodiny, zdá se, že funkční. Přemýšlím, zda by se k věži dalo z této části městečka vystoupat, žádnou stezku však nenalézám. Místo toho scházím po jedné spojovací ulici na Dolní Baštu a po této ulici se vracím zpátky do centra města. Odsud se vydávám ulicemi, kterými jsem už dnes jednou šel, změnu dělám až na náměstíčku při Jaroňkově ulici. Do Kopřivnice odsud vede modře značená stezka, která však obchází Bílou horu ze severu. Mě ale láká nevýrazná pěšina, která vede východním směrem a od posledních domků stoupá do svahu pod dráty vysokého napětí. Je tu i lavička s hezkým výhledem na město. Potom se stezka nakrátko noří do lesa a po pár desítkách metrů dosahuje drobného sedla mezi Bílou horou a Horní Kamenárkou. V sousedství pozlacené sochy Panny Marie na pískovcovém sloupu tu roste památná lípa a pro znavené poutníky nechybí lavečka. Horní Kamenárka je kopec, který byl v minulosti také z větší části odtěžen, proto i odsud se nabízejí zajímavé výhledy z okraje lomové stěny. Cesta nahoru mi nečiní žádné problémy, při sestupu mi ale podkluzuje noha a já pak padám na zadek, což přivozuje úsměv na rty slečně, která právě šplhá proti mně do kopce. Ještěže sníh nešpiní a citelně změkčuje dopad.
Ze sedla vede pohodlná lesní cesta jižním úbočím Bílé hory, já se však rozhoduji, že dám před trasou po vrstevnici přednost výstupu na samotný vrchol tohoto 556 m vysokého kopce. Lehce nacházím značení naučné stezky, které mě vede lesem kolem několika zajímavých kamenných zídek. Nebýt informační tabule dole v sedle, myslel bych si, že jde o zpevnění nějaké cesty, takto však vím, že se jedná o pozůstatky starých teras, které se nehodily do socialisticky pojaté koncepce zemědělství. Pár desítek let pak stačilo, aby se malá políčka a pastviny přeměnily v les.
O půl třetí přicházím na náhorní loučku s rozhlednou uprostřed. Cesta ze sedla nad Kamenárkou mi tak trvala slabých 10 minut. Objektem zájmu, který sem turisty láká, je moderní rozhledna tvořená betonovým tubusem, kolem kterého se spirálovitě točí schodiště, což připomíná strukturu DNA. Z nových rozhleden, které u nás vznikly v posledních letech, patří tato jistě k těm povedenějším. Jaký asi nabízí výhled? V porovnání s mnohem níže položenou Trúbou z ní bude asi možné dohlédnout hodně daleko, ale o tom já se dnes mohu jen domnívat, protože rozhledna je po celé zimní období uzavřena.
Sestupová stezka po severním svahu není tak dobře prochozená, jako cesta ze Štramberka, schůdný je pouze úzký pruh, který tu evidentně vyjezdili běžkaři. Naštěstí se brzy dostávám na silnici, po které je trasována modrá turistická značka. Po široké cestě, která občas nabízí zajímavé výhledy směrem k Příboru, obcházím celou horu ve směru otáčení hodinových ručiček. Přicházím ke skládce natěženého dřeva, u které přehlížím odbočku modré TZT po louce dolů, kousek si tak zacházím, vlastně se málem vracím zpátky do sedla pod Horní Kamenárkou. Klesající cesta po louce příliš prochozená není a já brzy cítím, jak se mi vlhkost od mokrého sněhu vkrádá do bot. Situace se lepší až u Váňova kamene, obrovské vápencové skály, která jistě bývá cílem vycházek mnoha lidí z nedaleké Kopřivnice. Toto moderní město je odsud vidět téměř celé. Po okraji lesíka, a později přes nevelkou zasněženou pláň, přicházím k prvním kopřivnickým zahrádkám. Proudy vody z tajícího sněhu se valí po kamenité cestě a mně je líto, že čistý sníh postupně střídá bláto a zasolené silnice.
Jedním z mála historických objektů v Kopřivnici je budova Muzea Fojtství. Velká budova se šindelovou střechou stojí přímo u hlavní silnice II-480, v sousedství ne moc pěkně ořezaného statného stromu porostlého břečťanem. Další kulturní památku míjím zhruba o 200 metrů dál, po odbočení do jedné z vedlejších ulic. Je jím starý kopřivnický hřbitov s jedinou dochovanou hrobkou, zbytek hřbitova je dnes parkově upraven. Mé následující kroky vedou po Štramberské ulici, na níž míjím pěkný kostel zasvěcený svatému Bartoloměji. Na tuto ulici navazuje Štefánikova, která mě přivádí až k budově Městského úřadu. Kousek za ním jsou již objekty místní továrny Tatra. A právě muzeum této slavné značky bude mým posledním dnešním cílem.
K moderní budově, částečně prosklené, přicházím dvacet minut před 16. hodinou. Z pohledu na otvírací dobu jsem ale zklamaný, zavírá se již v 16:00, takže jít na prohlídku už nemá smysl. Škoda, měl jsem asi volit opačný program, tzn. v poledne vystoupit v Kopřivnici a až po návštěvě muzea se přes Bílou horu vydat do Štramberka. Zas bych ale možná nestihl navštívit věž Trúbu, takto mám aspoň důvod se sem ještě někdy vypravit. Konec konců, v Technickém muzeu jsem už kdysi byl, dodnes na to rád vzpomínám, protože se tak stalo na mém vůbec prvním čundru v létě roku 1995. To ještě muzeum sídlilo ve staré budově.
Staré naleštěné automobily si dnes sice neprohlédnu, tak aspoň mířím k externímu exponátu, kterým je legendární železniční motorový vůz M290 (Tatra 68). Pod laminátovým přístřeškem stojí jeden ze dvou exemplářů, jejichž provoz na rychlíku "Slovenská strela" byl v druhé polovině 30. let minulého století symbolem luxusu a rychlosti na železnici mezi Prahou a Bratislavou. Díky "nástupišti" je možné do interiéru motorového vozu pohodlně nahlížet, značná část vnitřních prostor je však demontována, přesto si lze udělat představu o tom, jak vysoká úroveň cestování to musela na svou dobu být.
Téma železniční historie mi symbolicky naznačuje, že nastává čas návratu k současné železnici. Mířím tedy nejkratší cestou k nádraží, v Benešově parku zhotovuji poslední fotografie dvojice Šustalových vil (v té v klasicistním stylu sídlí Lašské muzeum) a pět minut po 16. hodině otvírám dveře do vestibulu kopřivnického nádraží. Vlak mi pojede za necelých 20 minut, tak ještě v pohodě stíhám vypít kávu z automatu.
Kopřivnici opouštím spojem s odjezdem v 16:23. Nevracím se do Veřovic, ale jedu na opačnou stranu, tedy do Příbora a dále kolem letiště Ostrava-Mošnov do Studénky. Na nádraží, v jehož blízkosti se stala největší železniční tragédie loňského roku, mám možnost volby. Buď si k mé SONE+ mohu přikoupit samostatnou jízdenku do Přerova, anebo bych se musel spokojit s o něco méně pohodlným cestováním osobními vlaky. Touha být dříve doma nakonec vítězí, ve vestibulu kupuji lístek a spěšně se vracím na nástupiště, při jehož hraně právě zastavuje souprava rychlíku z Bohumína. Moc lidí necestuje, lehce nacházím volné kupé a ještě se ani pořádně neusazuji, už se vlak dává do pohybu.
Cesta rychle ubíhá, stejně tak rychle se krátí den. Přestup v Přerově se odehrává ještě za světla, během následující jízdy do Břeclavi však na krajinu za okny vlaku padá tma. Při posledním dnešním přestupování v Břeclavi se moc loudat nemohu, přípoj do Hrušovan totiž odjíždí hned vzápětí. Má vlaková pouť končí krátce před půl devátou večer na hrušovanském nádraží. Než však stanu před dveřmi našeho domu, bude to ještě hezkou chvíli trvat. Protože jsem ráno vyrazil z Hevlína vlakem, musím nyní zpátky pěkně po svých. Beru to po silnici přes Šanov, dále na železniční zastávku Hrabětice a odsud pěkně po dřevěných pražcích směr Hevlín. Teprve u silničního přejezdu se signalizací se s úlevou pro nohy odkláním na asfaltový povrch. Domů přicházím v čase 21:35, pěšky to tedy z Hrušovan zvládám za slušných 70 minut.



Fotky:

Panorama města s Trúbou Jeskyně Šipka Výhled z okraje stěny lomu Kotouč Náměstí - pohled z Trúby Roubenky na ulici Dolní Bašta Kopřivnice - Technické muzeum


více fotografií: Fotoalbum RAJČE.NET