wz

PĚŠÍ VÝLET V OKOLÍ OBCE HEVLÍN


ŽELEZNIČNÍ ARCHEOLOGIE MEZI LAA A NOVOSEDLY

Datum:28. prosince 2008
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   28 km / 6 1/2 hodin
Mapa:Hrušovansko 1:70000 (edice Moravské vinařské stezky, ShoCart)
  
Text & foto:Marek Topič



Snesená trať mezi Hevlínem a Laa není jedinou, po níž kdysi dávno jezdívaly vlaky, v blízkém okolí vedla ještě jedna podobná dráha, dnes už skoro zapomenutá, a to z Novosedel přes Laa a Zellerndorf do Sigmundsherbergu. Zatímco trať z Laa směrem na západ slouží dodnes alespoň nákladní dopravě, úsek směřující k moravským hranicím se již nezachoval. Kdy přestaly jezdit vlaky se zjišťuje velmi těžko, lépe se dá časově určit období, kdy došlo k snesení posledních kilometrů trati (úsek mezi bývalými nákladišti Rothenseehof a Alt Prerau), stalo se tak někdy ke konci 90. let. Následující řádky se pokusí aspoň trochu naznačit, co z kdysi důležitého železničního spojení zbylo do dnešních dnů.

Domov opouštím v čase 8:45. Teploměr sice ukazuje -6 st. Celsia, je ale bezvětří a obloha krásně modrá. Rychlým krokem se dostávám na náves, která by se měla v nejbližších letech dát trochu k světu, dnes tu však ještě žádné okrasné dřeviny nerostou, takže je to pro mne příležitost poprvé si vychutnat svit sluníčka, které je v tento čas stále ještě nízko nad obzorem. Za obcí uhýbám z okraje silnice na stezku, což mi přichází vhod, jezdí totiž poměrně hodně vapasáckých náklaďáků (jejichž řidiči si s dodržováním dopravních předpisů nějaké větší starosti nedělají) navážejících řepu do hrušovanského cukrovaru. Poměrně dost jezdí i aut osobních, často s typickými střešními boxy pro lyže.
Přecházím most přes Dyji a míjím dvojici objektů, které dříve sloužily jako celnice. Těch opuštěných staveb je vlastně více, dalšími nevyužitými objekty jsou bývalá spedice a o dalších 200 metrů dál montovaná stavba pneuservisu. Míjím bývalý duty-free shop a za mostem přes suchý příkop další, který má dnes zvenčí podobu korábu. V těchto místech se státní hranice přibližuje až k silnici, čehož využívám a odbočuji na cestu, která se po chvilce ztrácí v lese. Chvilku kopíruji hranici, později ji ale opouštím a to v místě, kde se jí dotýká vyasfaltovaná silnice ve tvaru oválu. Ta tu v dřívějších dobách měla sloužit pro kolony aut čekající na odbavení a tím ulevit městu (ani nevím, jestli byla někdy opravdu využita). Doprostřed silničního oválu umístil jeden mladý rakouský umělec - Leo Schatzl - své dílo nazvané Hoher Zaun. Co je jeho symbolem, je zcela jasné.
Dostávám se na polní cestu podél potoka Pfaffengraben, který se později vlévá do Mlýnského náhonu (Thaya Mühlbach). Tento významný vodní tok po pár minutách překonávám po železné lávce, přičemž i na druhém břehu vede cesta, která vede těsně podél náhonu. Na cestě je poměrně živo, nedělní dopolední kondiční procházky jsou asi v Laa velmi oblíbené. O půl desáté přicházím k náspu snesené železniční trati. Překvapuje mě, že část náspu od hranic až po bývalou předvěst je zbaven veškerých dřevin. Zbývající úsek je však zarostlý keři šípků a trnek, takže se musím vrátit na cestu, která vede souběžně ve vzdálenosti asi 30 metrů. Z této cesty spatřuji pilíře cihlového mostu, dál se trať ztrácí v areálu skládky sutin.
Přecházím hlavní silnici ve směru na Wildendürnbach. Za touto komunikací již pokračuje normální železniční trať, dokonce až sem elektrifikovaná. Právě je tu odstavená pětivozová souprava dvoupatrových vagónů CityShuttle s lokomotivou řady 1144. Překvapuje mě, že vozy nejsou nijak zabezpečeny, tlačítka sloužící k otevírání dveří svítí zeleně, zajímavé je i to, že není stažen sběrač na hnacím vozidle. Po zpevněné, ale prašné cestě mířím k nádraží Laa an der Thaya. Vybral jsem si cestu na východní straně, kterou však od hevlínského zhlaví lemuje porost stromů a keřů bránících v pohledu na nádraží. Přesto je vidět několik odstavených el. jednotek, z nákladních vagónů jsou zastoupeny cisterny pro chemičku v Pernhofenu a ucelený vlak naložený cukrovkou.
Pět minut před desátou hodinou stojím u zvednutých závor na železničním přejezdu. Z jižního zhlaví se ohlížím zpátky do stanice, pro další putování se ale vydávám směrem opačným. Jdu po rozbité asfaltce, z níž je dobrý výhled na hlavní trať do Mistelbachu, ze které odbočuje nejprve trať do Wulzeshofenu-Perhhofenu a o pár metrů dál i koleje, které se po chvíli ztrácí ve vysoké trávě. Právě to je bývalá železnice do Alt Prerau, ne však ve svém zcela původním směru, ten se totiž současnému nádraží vyhýbal. Vysoký násep původní trati je odsud velmi dobře vidět, po mostu se však nedochovaly fragmenty žádné. Než se do úrovně dávno zaniklé trati dostávám, fotím si projíždějící el. jednotku řady 4020.
Podél skladiště zdejší cihelny musím jít asi 200 metrů, než se dostávám ke kolejím zaústěných do stanice Laa. Ještě tak před 10 lety se této koleje využívalo pro odstavování nepotřebných nákladních vozů, dnes už by něco takové možné nebylo, protože na mnoha místech rostou přímo v kolejišti stromky o průměru až 15 cm. Jinak je kvalita svršku ucházející, alespoň ve srovnání s tím, po čem jezdí třeba lokálka z Hevlína do Hrušovan. Ještě v úrovni skladovací plochy cihelny jsou podél kolejí položené další kolejnice, které jakoby čekaly na odvoz. O pár desítek metrů dál, to už je po mé pravici hliniště, se mi do pozornosti dostává hektometrovník s hodnotou 131,1, jistě mi už ale předtím nějaký unikl. Trať se potom stáčí do velice mírného oblouku a míří do zářezu, přes který se klene lehký želený most. Pod ním je trať hodně zarostlá, takže raději šplhám do svahu. Shora se mi naskýtá pěkný pohled na celé hliniště, které je zčásti zatopené, a také na samotnou mostní konstrukci. Přímo z mostu pak vidím místo, kde končí současné kolejiště. Žádné zarážedlo, ani návěstí tu není zapotřebí. Scházím zpátky na dno zářezu, kde kličkuji mezi hustými keři. Po mé levici postupně míjím několik sloupků pro vedení drátů k předvjezdovému návěstí, které už se bohužel nedochovalo. Po chvíli se stává houští neprůchodným a protože zde převažují šípky, jsem nucen vyšplhat vzhůru a k bývalému železničnímu přejezdu dojít po cestě, která vede po horní hraně zářezu.
Situace v terénu se mění a z hlubokého zářezu je najednou nevelký násep. Za přejezdem je třeba se prodrat trochou křáčů, později je jeho těleso poměrně čisté, na štěrkovém loži roste jen tráva, ale též zákeřné ostružiní, do kterého se lehce zaplete noha, ne jednou jsem díky tomu velmi blízko pádu. Nechtěně plaším jednu koroptev za druhou, občas ze svého úkrytu začíná pelášit i zajíc. Vegetace postupně přibývá, já se však stále srdnatě probíjím vpřed. Až zapíchnutá tříska v dlani levé ruky mě nutí k rezignaci a sestupu na cestu, která naštěstí vede hned vedle náspu. Brzy nato se po mé levici otevírá prostor, který kdysi překlenoval most, dnes z něj zbyly už jen cihlové pilíře. Podobná situace nastává ani ne za 5 minut. Tentokrát se jedná o bývalý most přes Entersgraben. Potok je sice poměrně vodnatý, ale kamenný kvádr pohozený uprostřed mi umožňuje jeho bezproblémové překonání. Škrábu se nahoru, ale tam zjišťuji, že hustými keři se mi projít nepodaří. Proto scházím na druhou stranu náspu, kde jdu chvíli po okraji pole. Brzy však narážím na pásmo akátů, které lemují málo používanou polní cestu a ta mě přivádí na bývalý železniční přejezd. Odsud už se dá opět pokračovat po kamením pokrytém náspu. Po necelých deseti minutách přicházím ke stavbě, která snesena nebyla. Jedná se o vodní propustek nedaleko dalšího bývalého přejezdu. V tomto případě se jedná o mnohem více využívanou cestu.
V přímém severovýchodním směru vede dobře vyježděná polní cesta, těleso náspu a větrolam. Já si vybírám pro mé nohy nejpohodlnější zatravněnou cestu, z níž mám ale o snesené trati dobrý přehled. Zaznamenávám hektometrovník a pak dokonce stožár připomínající návěstí, dokonce s ne až tak starým ochranným nátěrem. Na dohled mám plochu a zázemní budovu modelového letiště a statek Rothenseehof, poblíž kterého bývala malá dopravna, takže by zde skutečně nějaká předvěst být mohla. Předvěst ale nikdy nebývá na takto vysokém stožáru, a že jsou mé pochybnosti správné se ujišťuji o chvilku později - stožár je totiž dřevěný. Pokračuji dál a po chvilce míjím hektometrovník s hodnotou 129 a opět vysoký stožár s výstražným barevným zvýrazněním. Doba, kterou jsem k němu šel od prvního stožáru, činila 4 minuty a zhruba stejný čas plyne, mezitím míjím odbočku k letišti, když se přede mnou objevuje sloup č. 3. Tentokrát už ale nestojí u bývalé dráhy, ale při okraji větrolamu, který se malinko odklonil. Z toho usuzuji, že všechny sloupy budou mít asi souvislost s místním letištěm.
Fragment zaniklé dráhy objevuji až o něco dál. Je jím snesený most přes drobný potok Neudorfer Graben. Zůstaly opět jen pilíře, tentokrát však ne cihlové, jako v předchozích případech, ale kamenné. Překonání potoku mi opět nečiní žádné problémy, jeden skok a jsem na druhém břehu, navíc je poblíž lávka a asi 50 metrů západně i most. O dvě minuty později dokumentuji dochovaný propustek, který je těsně před dalším bývalým přejezdem. Další takový propustek se nalézá asi 150 metrů odsud a pak nastává úsek, na kterém mou pozornost neupoutává skoro nic. Přicházím do tichého lesa, v němž zdáli pozoruji srnky u krmelce, potom si všímám i nenápadného kamenného patníku s vyrytými písmeny OBB. Takový jsem dnes dosud nezaznamenal, jedná se o vymezení hranic území bývalé železnice, které už dnes na 100% platné nebude. Po vyjití z lesa se znovu ocitám na nevysokém náspu, který mě přivádí k dalšímu snesenému mostu. To už mám po mé levici jako na dlani rozsáhlý statek Rothenseehof. Překonání vodního toku je opět bez problému, dokonce suchou nohu, neboť v bezprostřední blízkosti mostu je voda zaústěna do betonové roury. Kousek odtud kříží bývalou trať silnice z Laa do Wildendürnbachu, za kterou bývala malá dopravna s rampou pro nakládku.
Nyní si dovolím malinko zavzpomínat na neurčité období v první polovině 90. let. Tehdy tu ještě byly položeny koleje (s úsekem na opačnou stranu do Laa, který mám právě projitý, si moc jistý nejsem, řekl bych však, že tam k odstranění kolejí došlo mnohem dříve, tomu ostatně odpovídá i dnešní stav zarostení) a já se podél nich vydal na kole až do Alt Prerau. Škoda, že jsem tehdy neměl foťák a nebo aspoň zájem zaznamenat tehdejší stav. Stejně tak mi už dnes paměť nedovolí stanovit přesný rok, ve kterém bylo kolejiště do Alt Prerau sneseno. Tipl bych ale, že tato doba nebude více, jak 10 let. A ještě jednu zajímavost si uvědomuji: na cykloturistické mapě z roku 2002 byla v této poloze vyznačena cyklostezka s poznámkou "geplant", takový záznam byl i v násl. letech 2003 a 2004, až vydání ročníku 2005 (a pozdější) už s žádnou cyklistickou stezkou nepočítají.
V nohách už mám 11 kilometrů a podobně dlouhá štreka mě ještě do Novosedel čeká. Čas mám zatím výborný, je deset minut po jedenácté. Ještě dnes je patrná hrana bývalé nákladní rampy, ale jak bylo vedeno kolejiště již z terénu vyčíst nelze. Ohřívám se teplým čajem z termosky a bez dlouhých průzkumů se vydávám na další cestu. V těchto místech je štěrkové lože pěkně zarovnáno, žádné vlnky po vytržených pražcích, jako v předchozích úsecích. Dokonce se zdá, že tudy občas projede traktor či nákladní auto. Také náletového dřeva tu roste minimum, není tedy důvod využít souběžné polní cesty. Po deseti minutách svižné chůze přicházím k jednomu z mnoha posedů. Vzhledem k času blížícího se poledne zvažuji, zda by interiér takového posedu nebyl vhodným místem pro obědovou přestávku. A když tak stojím a prohlížím si posed, zabloudí můj pohled i kousek od mých bot, kde se schované v trávě válí čtyři železné kusy, které by mohli mít souvislost se snesenou tratí. Kde však mohly být použity, netuším.
Chuť na jídlo mě přešla a za chvilku již překračuji jednu z dalších zachovaných propustí. O kus dál spatřuji další posed, tentokrát povalený na zem, a ještě před ním objevuji hektometrovník a u něho pohozenou část podvalu i s drobným kolejivem. Vytahuji ji a aranžuji pro focení. Pozvolna se blížím k místu, kde bývalou trať lemuje stromořadí po obou stranách. Je to hezký pohled. Když mám krátký lesík za zády, začíná se "trať" mírně zařezávat a stáčet do oblouku velkého poloměru. To už mám přes pole na dohled další z místních statků, tentokrát Mitterhof. Pozvolna přicházím k bývalému přejezdu, u kterého stojí fragment jakési drobné betonové stavby. Tady se přikláním k domněnce, že souvislost s železnicí nebude žádná, nenapadá mě však ani nějaké jiné využití. Moje trase vede opět zářezem a musím konstatovat, že v tomto úseku nacházím snad nejvíc hřebů (kladívek) a dokonce i pár vrtulí pro uchycení kolejnic. Také je to místo objevu mého druhého hraničního patníku s nápisem OBB.
Zářez střídá násep, po mé pravici se objevuje malebný rybníček. Blížím se k dalšímu křížení s komunikací, kterou velmi dobře znám z mých dřívějších cyklovyjížděk, je totiž značená jako cyklotrasa. Kousek odsud je most přes potok Wildendürnbach, jak je v těchto končinách zvykem, dochovaný, dokonce i se zábradlím. Okolní krajina se začíná mírně vlnit a těleso trati se tomu uzpůsobuje, chvíli jdu zářezem, hned zase po náspu. A tak stále dokola. Trasa je velmi dobře schůdná, jen pár krátkých úseků je zarostlých uschlou vysokou buření. Zaznamenávám další propustek, tentokrát klenutý, cihlový a o cca 400 metrů dál objevuji další kus poškozeného železa. Je zcela jiného tvaru, než předchozí díly, opět však nevím, čeho součástí to mohlo být. Deset minut po 12. hodině přicházím k bývalému přejezdu, ke kterému vede od východu zpevněná cesta lemovaná větrolamem. Usazuji se do suché trávy, vytahuji svačinu a termosku s čajem. Po čtvrthodinové pauze se zvedám a pokračuji v dalším putování po stopách dávno zaniklé dráhy.
Posilněný a odpočatý se blížím do oblasti několika soukromých rybníků. Jsou tu i drobné rekreační objekty, ale v tento čas nikoho nehostí, všude je liduprázdno a klidno. V těchto končinách vede bývalá trať po okraji lesa (mám je po levici) a zhruba uprostřed překonává drobný potok, který odvodňuje soustavu výše zmíněných rybníků. V závěru lesa lemuje trať řada zelených borovic, která trochu oživuje pohled na zimní odpočívající les. Trať se stáčí do mírného oblouku, čímž se odklání ze směru na statek Alt Prerau, který už je odsud velmi dobře vidět. Na okraji štěrkového lože leží poškozený výstražný kříž a co je poněkud překvapivé, také betonový pražec. O kus dál je po pravé straně dochované návěstí nařizující pískání před blížícím se železničním přejezdem (červenobílé pruhy na patě kolejnice zaražené do země). Tím přejezdem se rozumí polní cesta, podle jejíhož stavu je patrné, že dnes bývá využívána jen minimálně. Na dohled od něj je drobný betonový propustek a o pár desítek metrů dál další kolejnice s návěstím "pískejte".
Po mé levici už zřetelně vidím celý areál statku Alt Prerau i s jeho typickou vysokou silážní věží. Zaznamenávám tu jeden z posledních hektometrovníků, který má hodnotu 121.4 a již není na svém původním místě, nýbrž opřený o kmen stromu. Poblíž je jakási stará chatrč a přes křoviska je vidět velký dům se zašlou žlutou fasádou postavený na půdorysu písmene L. Přicházím k asfaltové silnici, která sem vede z Wildendürnbachu a trochu překvapeně zjišťuji, že se ocitám za hranicí zapovězeného území. Zdejší rakouský zemědělec, pod záminkou poškození svého bio-zemědělství, zamezuje vstupu na své soukromé cesty a dle informační cedule stojící opodál hrozí každému, kdo toto nařízení poruší, soudním stíháním. Je to sice absurdní řešení, určitě však v souladu s rakouskými zákony, jen by si pánové Piatti, Hermer, apod. mohli uvědomit, že i na moravském území, kde mají v pronájmu pozemky, platí také nějaké zákony a pravidla slušného chování. Jistě nejsem sám, kdo už se na cyklostezce Brno-Vídeň seznámil s bezohlednou jízdou terénního vozu jich samotných, příp. lidí, které zaměstnávají.
Za silnicí se nachází bývalé nádraží Alt Prerau, jehož objevování dnes budu muset z výše uvedených důvodů vynechat. Protože přístup přehrazený závorou střeží kamerový systém, spokojuji se s objevem kousku kolejnice vyčnívající z vrstvy zeminy a štěrku při okraji bývalého železničního přejezdu (na dřevěném sloupku opodál je dokonce dodnes umístěný výstražný kříž), co se zachovalo z nákladních ramp a kolejiště se mohu jen domnívat. Škoda, že to takto dopadlo, u statku Alt Prerau by toho bylo na objevování mnohem víc, vzpomínám si totiž, že začátkem 90. let bylo v okolí hlavních zemědělských budov patrné kolejiště polní úzkokolejky, v té době již samozřejmě nevyužívané. Kdo ví, zda se z ní ještě něco dochovalo?
Odcházím po asfaltce, která se stáčí do pravého úhlu vlevo a vede po okraji větrolamu východním směrem. Po ujití zhruba tří stovek metrů odbočuji na lesní cestu směřující zhruba středem zalesněného pásma táhnoucího se severním směrem. Cesta, podél níž je několik betonových patek, z nichž ústí ocelové roury připomínající komíny (předpokládám, že se jedná o vrty podzemní vody), končí v místě několika krmelců. Lesní porost však není natolik hustý, aby se jím nedalo jít dál. Brzy se ocitám na okraji lesa a přecházím nevelkou louku, čímž se dostávám k příkopu lemovaném alejí topolů. Ve stínu stromů vede i nezpevněná cesta, po níž se dostávám zpátky k tělesu snesené železnice. V těchto místech však nejsou po bývalé dráze téměř žádné památky, snad jen terénní náznaky. Od doby, co dnešním větrolamem vedla železniční trať, uběhlo opravdu hodně let. Je to tady extrémně zarostlé, po počátečním prodírání svůj postup vpřed vzdávám, k hranicím se potom blížím po okraji pole. Na území Moravy se dostávám dvacet minut po 13. hodině.
Na naší straně hranice jsou podmínky stejné, proto i nadále pokračuji po okraji pole. O 1/4 kilometru dál větrolam končí a původní těleso železniční trati se stává opět dobře patrným. S výhledy na vesničku Nový Přerov se blížím k dalšímu lesíku, který není tolik zarostlý náletovým bezem. Za ním se nad okolní terén pozvolna zvedá násep, který končí v místech bývalého mostu přes Baštýnský potok. Pilíře sneseného mostu však pro mě nejsou žádným objevem, je totiž dobře vidět z nedaleké signálky, která opodál bývalou železnici kříží. V těchto místech se rozmýšlím, jestli by nebylo lepší vypravit se odsud k železniční zastávce Jevišovka, odsud velmi dobře viditelné. Po pohledu do mapy a jízdního řádu se ale rozhoduji, že dojdu až do Novosedel.
Za bývalou signálkou byla železniční trať Novosedly-Laa adaptována na polní cestu. Nejsem si ale jist, zda současná cesta vede přímo v ose bývalého kolejiště, spíše bych se přiklonil k domněnce, že koleje bývaly těsně vedle cesty vlevo. Když ale přicházím do lesa, vyvrací mi tento můj názor mostek přes drobný potok, kterým odtéká voda z rybníka situovaného na severním okraji Nového Přerova. Dnes je toto přemostění řešeno velmi zajímavě, horní část mostu nezapře svůj původ ve stavbách, jakých jsem dnes několik spatřil na rakouském území, pod ní je ještě jakoby druhá propusť s průměrem asi 0,5 metru, drobný žlab je však i v horní části této propusti.
Nezpevněná cesta se stále drží směru snesené železnice. V těchto místech vede zářezem, okolí je porostlé rákosím. Po nějaké době přicházím do akátového lesíka, kde přecházím polní cestu vedoucí do polí od nedalekého zemědělského areálu. V místě bývalé tratě jsou tu patrné terénní úpravy, zdá se, jako by bylo štěrkové lože odtěženo teprve před několika lety. Za okamžik spatřuji i kolejnice, které tady končí. Teď už se jimi nechávám spolehlivě vést, byť jsou často zarostlé vysokou suchou trávou a rákosím. Netrvá dlouho a opodál vede ještě jedna kolej, blízko těchto míst už vede i hlavní trať z Břeclavi do Znojma. Jsem už prakticky v cíli mé cesty. Prohlížím si podivně pokroucené torzo staré výhybky, o kousek dál pak spatřuji výhybku novou, výkolejku a návěstí používané ke krytí nesjízdných tratí.
Kousek za hrušovanským zhlavím přecházím kolejiště a po pěšině, kterou využívají staniční zaměstnanci při ručním stavění dopravní cesty, přicházím k nádražní budově. Pohled na hodinky mě informuje, že přicházím v nejlépe možný okamžik, je 14:06 a nejbližší vlak do Hrušovan pojede asi za osm minut. To je tak akorát na zdokumentování nádražní budovy a zakoupení jízdenky. Po chvilce už se ozývá výstražný zvuk z nedalekého přejezdu a za několik desítek sekund do stanice vjíždí motorák řady 842 s jedním přívěsným vozem. Nastupuji a odjíždím.
Během cesty mě ani nestíhá zkontrolovat průvodčí. Vystupuji v Hrušovanech, odkud mi, jako obvykle, nejede žádný přípoj. Čekat více jak hodinu se mi nechce a proto se rozhoduji, že do Hevlína dojdu pěšky. Nejprve jdu po silnici směrem ke křižovatce pod cukrovarem, u velké červené bytovky však uhýbám na nevýraznou pěšinu, která mě přes kolejiště vlečky přivádí ke kolejím hlavní trati, tu přecházím a pouštím se do pozvolna stoupající lesní cesty. Dostávám se na okraj švestkového sadu, odkud pokračuji po cestě vedoucí souběžně s hlubokým zářezem železniční trati do Hevlína. Míjím opravený strážní domek a za několik minut už procházím kolem zdi hrabětického hřbitova.
Přecházím silnici a pokračuji v přímém směru. Cesta mezi neobdělávanými poli se pozvolna mění v úzkou pěšinu, která mě přivádí k větrolamu táhnoucímu se od dráhy až k hrabětickému hřišti. Dále se držím málo používané polňačky, která mě přivádí k nechráněnému přejezdu nedaleko Anšova. Vyježděná cesta při okraji pole, pravděpodobně od myslivců, mi umožňuje pokračovat až do míst, kde končí ozimní osev řepky. Tady již musím vylézt na násep trati a chvíli jít po kolejích. Nepříjemná cesta po pražcích je dlouhá něco málo přes půl kilometru, za přemostěním Šanovského potoka již opět můžu z trati sejít a kráčet po okraji pole, které je díky mrazivému počasí velmi dobře schůdné. Od přejezdu už jdu nejkratší možnou cestou, tj. po hlavní silnici, která je toho času lemována neskutečným množstvím odpadků. Na posledním kilometru procházím kolem obludné haly nové cihelny a v čase, kdy teprve vyjíždí motorák z Hrušovan do Hevlína, otevírám branku naší zahrady.

Tipy pro ty, kdož se vydají v mých stopách:
Pro nadšence do železniční historie se jedná o velmi zajímavou a málo prozkoumanou oblast. Značná část trasy je překvapivě velmi dobře schůdná, navíc vede souběžně s bývalou železniční trati docela dost cest. Problémovým je však úsek v okolí statku Alt Prerau, kde platí represivní opatření zákazu vstupu.



Fotky:

Dílo Hoher Zaun poblíž celnice Laa Hliniště cihelny Laa Poslední metry kolejí u hliniště v Laa Pilíře mostu přes Entersgraben Falešné návěstí poblíž modelového letiště Laa Těleso snesené trati JV od Mitterhofu Statek Alt Prerau Nádraží Novosedly