wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


ZA MLHOU I VÝHLEDY NA RADHOŠŤ

Datum:6. prosince 2008
Složení výpravy:Marek, Ivo
Ušlá vzdálenost / čas:    16 km / 5 hod.
Mapa:Moravskoslezské Beskydy 1:50000 (ShoCart č. 69)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Podobně, jako v předchozích letech, také letošní zimu jsme zatoužili uskutečnit výpravu do hor s vírou, že v průběhu zdolávání nějaké tisícovky poznáme kouzlo teplotní inverze. Termín se pro nevhodné podmínky několikrát posunul, na začátku prosince se však situace zkomplikovala v souvislosti se změnou jízdního řádu, díky které v úvahu připadaly už pouze první dva prosincové víkendy. Rozhodli jsme se hned pro ten první a v sobotu 6. prosince si dali sraz ve spěšném vlaku Radhošť, jehož jméno bylo pro náš výlet více než symbolické.

Z Hevlína odjíždím pět minut po čtvrté hodině ranní. Počasí vypadá nadějně, je jasno a svítí hvězdy. A dle SMSky, kterou mi posílá Ivo, je podobně i v Třebíči. Ranní cesta k hrušovanskému nádraží se zdá být stejná, jako desítky předchozích. Jenže jeden rozdíl dnes přece jenom je: v Hrušovanech se po dlouhé době konala diskotéka, takže v okolí nádražní budovy i v samotném vestibulu, se poflakují skupinky přiopilé mládeže. Po zaparkování směřuji průchodem přímo k vlaku. Dnes bohužel nepojede motorák, ale nepopulární vagón řady 021 (Bifx) tažený lokomotivou řady 742. Uvnitř je navíc zima.
Celou cestu do Břeclavi si čtu a v téže kratochvíli hodlám pokračovat i v přípojném osobáku směr Přerov. Při přestupování již není třeba uskutečnit "dálkový pochod" z nástupiště 1A na 1B, rekonstrukce břeclavského nádraží je již skoro hotová a cestujícím slouží další dvě nová nástupiště. Já se přesouvám na třetí, kde je již přistavena třívozová souprava osobního vlaku, jehož provoz bude od platnosti nového jízdního řádu, bohužel, omezen pouze na pracovní dny. Fakt je ale ten, že lidí zrovna moc necestuje. Příznivé podmínky pro čtení mají za důsledek to, že cesta ubíhá velice rychle.
V Hulíně mám trošku více času, který využívám pro výpravu do nějakého otevřeného obchodu. Dvě pekařství objevuji na břehu říčky Rusavy, já však nakonec nakupuji až v samoobsluze poblíž náměstí Míru, které zdobí svítící vánoční strom. Přesto, že se vracím velmi loudavou chůzí, na přípojný vlak ještě asi 10 minut čekám. Přijíždí načas. Nastupuji do druhého vozu, odkud mi dává mávnutím znamení Ivo. Další naše cesta je již společná. Spěšný vlak, který ale zase tak naspěch nemá, neboť zastavuje v úplně každé zastávce na trati, projíždí krásnou krajinou pod Hostýnskými vrchy. Nadějně vypadá i počasí, které je překvapivě krásné - modrá obloha a ostrý svit sluníčka nám dávají naději, že by se dnešní výlet mohl vydařit.
Těsně před devátou hodinou vystupujeme na nádraží ve ValMezu. Přípoj nám jede až téměř za půl hodiny, do vlaku na 1. nástupišti tak nastupujeme jako první. Přesně v 9:22 se náš vlak, který se mezitím slušně zaplnil, dává do pohybu. Cesta až tolik záživná není, železnice totiž stále kopíruje vytížený silniční tah, navíc nám do oken ostře svítí slunce. Když deset minut před desátou hodinou vystupujeme na konečné v Rožnově pod Radhoštěm, zjišťujeme, že právě tady je hranice oblačnosti. Na jižním obzoru je obloha jako vymetená, avšak kopce na opačné straně se halí v mracích. A zrovna tam my máme namířeno :-(
Utahujeme tkaničky na botách, zapínáme GPSky a po nezbytné dokumentaci nádražní budovy se vydáváme směrem do centra města (čas 9:55). Náměstí se však vyhýbáme, přicházíme k mostu přes Rožnovskou Bečvu a za ním se již necháváme vést červenými turistickými značkami. Trasa je vedena hezkým nábřežním parkem (Městský sad). Procházíme zajímavou dřevěnou branou poblíž společenského domu a míříme přímo ke skanzenu, konkrétně k části nazývané Dřevěné městečko. Uvnitř ohrazeného areálu není ani živáčka, turistický ruch již utichl. Poté kráčíme ještě necelý půlkilometr parkem, abychom se přes most, z něhož je výhled na obrovský jez, vrátili na pravý břeh Rožnovské Bečvy.
Z rozlehlého parkoviště u místního koupaliště se nám naskýtá zajímavý pohled na Černou horu, na jejíž svahy povedou naše nejbližší kroky. Tento kopec brání pohledu na Radhošť i přesto, že je o skoro 150 metrů nižší, možná ale, že bájný vrchol odsud vidět bývá, dnes jej ale halí mraky. U recepce zdejšího kempu přecházíme na druhou stranu silnice, kde nás čeká první nenáročné stoupání po úzké asfaltce vedoucí do chatové oblasti. Z určitých míst jsou hezké výhledy na louky pod Kolerovem. Kousek za malým bufetem se značka z asfaltové silnice odklání. Vítaná změna, jen kdyby úvodní stoupák nebyl tak prudký.
Dostáváme se na širokou lesní cestu, která konstantně stoupá vzhůru. Když jsme výlet plánovali, počítali jsme i se sněhem, ale tady z něho nezůstaly ani nejmenší zbytky. A skoro žádné bláto, jen tu a tam se zákeřně skrývá pod vrstvou napadaného listí. Holé stromy umožňují omezené průhledy do údolí a díky tomu máme přehled, kolik výškových metrů jsme již nastoupali. GPSky jsou sice dobrým zdrojem dat, ale měřítko podle vlastního pohledu je nenahraditelné. V jednom místě je lesní průsek, kterým je možno přehlédnout velkou část města. Opodál se naše stezka stáčí doleva a kříží kamenitou lesní cestu. Nacházíme tu i rozcestník "Chata Mír". Je skoro 11 hodin.
Lesní cesta se stáčí do velkého oblouku, zatímco turistická trasa vede zkratkou, výsledkem je však úspora jen pár desítek metrů. Cesta je celkem široká a jen pozvolna stoupá. Před námi kráčí sedmičlenná skupinka mladých kluků v maskáčích, všichni mají imitace zbraní, přilby a někteří dokonce jakési maskovací síťoviny kamuflující keře. Evidentně se jedná o hráče airsoftu, kteří zde pravděpodobně mají domluvenou nějakou steč. Ostražitě kráčejí před námi a po chvilce uskakují na sníženinu vedle stezky, tam se na něčem domlouvají. Když je míjíme, shodujeme se, že jejich maskování je skutečně velmi dokonalé. Po pár minutách se ohlížíme, to už jdou "vojáčci" opět za námi, postupují ve zvláštním rozestavení, pohled každého z nich míří na jinou stranu, jakoby právě někde tady očekávali kontakt s nepřítelem. My jdeme stále před nimi, s náskokem asi stovky metrů, a říkáme si, jak by asi brali ohled na dvojici nezaujatých turistů, pokud bychom se náhodnou octli mezi nimi a soupeřící skupinkou.
Přicházíme na rozcestí, kde hlavní lesní cesta uhýbá ostře vpravo, naše stezka však pokračuje přímo. Stoupání je o něco prudší a sem tam se při okraji stezky objevují zbytky sněhu. Tudy jdeme již opět sami, potkáváme však dva sestupující turisty, od nichž vyzvídáme informace. Sdělují nám, že vrchol Radhoště se topí v husté mlze, což nás mrzí, neboť skrz stromy je stále patrné, že v údolí je krásně. O půl dvanácté přicházíme ke křižovatce turistických tras, která nese název Černá hora, nenachází se však na vrcholu kopce, ale u studánky v jeho sedle. Sedáme si na lavičku a vytahujeme termosky s čajem, svačíme a odpočíváme.
Hezké místo se studánkou opouštíme po čtvrt hodině. I nadále stoupáme po červených a nyní už i po modrých značkách. Asi po pěti minutách přicházíme na nevelkou paseku s loveckým posedem uprostřed. Právě toto je místo, kde se v současnosti drží okraj oblačnosti. Nad údolím vpravo od nás trčí roztodivné mlžné chuchvalce, poněkud se ochlazuje a na stezce přibývá míst, která jsou pokryta sněhem. Po chvilce se dostáváme na jeden z podružných vrcholů Radhoště, Velkou Polanou. Tady je nám jasné, že inverzního stavu počasí se dnes nedočkáme, situace je totiž přesně opačná, mírně zvlněné okolí města Frenštátu, které je odsud skrz stromy omezeně vidět, je zalité sluncem, zatímco před námi se krajina kryje v mlze.
Z Velké Polany pokračuje cesta po rovině, chvíli dokonce mírně klesá. Procházíme silně podmáčeným odlesněným územím se spoustou borůvkových keřů. Kdyby nebyla mlha, jistě bychom odsud krásně viděli vrchol Radhoště, který už nemůže být moc daleko. Horskou louku opět střídá temný les a za ním široký průsek sjezdovky. Tady začíná závěrečný vrcholový výšvih, při jehož zdolávání se oba pěkně zadýcháváme. Stezka vedoucí po okraji sjezdovky, je již souvisle zasněžená a mlha hustá tak, že je vidět sotva na 20 metrů před sebe. Cesta do neznáma končí ve chvíli, kdy se před námi objevuje silueta vysílače a správní budovy pod ním.
Já na vrchol Radhoště přicházím v čase 12:25 a protože tu panuje velmi nevlídné počasí, jdu se schovat do závětří, které mi poskytuje západní stěna kaple sv. Cyrila a Metoděje. Tato církevní stavba je dnes zavřená, takže to, že jádro zvenčí dřevem opláštěné stavby je vlastně kamenné se dozvídám jen z informační tabule, která je umístěná hned vedle rozcestí. Mezitím přichází Ivo, oba se pak ohříváme teplým čajem z termosky a protože za těchto podmínek se z vrcholu Radhoště žádných výhledů nedočkáme, vydáváme se na místo, kde by mohlo být pro odpočinek podstatně příjemněji, než tady. Obcházíme kapli, krátce se zastavujeme u bronzového sousoší věrozvěstů (vedle je vrcholový patník chráněný betonovou skruží) a poté se ubíráme širokou, a za krásných letních dní určitě "turisty" přeplněnou stezkou k horskému hotelu Radegast.
Horský hotel se nachází jen asi 300 metrů od vrcholu Radhoště. Nestojí však přímo u hřebenové stezky ale kousek jižněji, v takové husté mlze by jej šlo klidně přehlédnout, naštěstí však na jeho přítomnost upozorňují stopy ve sněhu. Vcházíme dovnitř. Za dveřmi nás vítá ze dřeva vyřezaná socha shrbené žebračky natahující ruku pro almužnu a jeden volný stůl, který, jinak v plné restauraci, jakoby by byl rezervován přímo pro nás. Objednáváme si teplé polévky, Ivo výbornou česnečku a já místní kyselicu, kterou musím také pochválit (jen těch pepřových kuliček by tam nemuselo být tolik). Občerstvení nám přichází náramně vhod.
Deset minut po 13. hodině platíme a útulnou restauraci opouštíme. Venku je stále nevlídno, je však patrné, že mlha již není tak hustá, jako v době, kdy jsme k hotelu přicházeli. Vracíme se na modře značenou hřebenovku, jež vede tak blízko od chaty, až nás to mate. Nejprve míříme nesprávným směrem k vrcholu Radhoště, chybu si ale rychle uvědomujeme a tak své kroky obracíme. Ještě neubíhají ani 3 minuty a po naší pravici spatřujeme náznaky protrhávání oblačnosti. Na chvilku se nám naskýtá výhled do údolí Rožnovské Bečvy, za nímž se zvedá zalesněné pásmo Vsetínských vrchů. Pak však opět začíná úřadovat mlha, nicméně záhy její intenzita opět slábne. Výlet se nám začíná líbit. Výhledy jsou sice omezené, ale díky aspoň za to, co je.
Po dlouhé době na nás dopadají paprsky sluníčka. Při ohlédnutí zpět dosahuje viditelnost již aspoň 300 metrů, jižní obzor je již dobře vyčištěný, ale před námi se stále situace nelepší. Když se dostáváme zase o nějakou tu stovku metrů dál, zjišťujeme, že situace na severní straně je také velmi dobrá, výhledům nám však dosud bránilo pásmo stromů a keřů. Míjíme pracovníky horské služby, kteří se marně snaží vyprostit zapadlou dodávku a po chvilce se zastavujeme na horním konci sjezdovky, odkud se nám naskýtá překrásný pohled na okolí Frenštátu, Lašskou bránu a dokonce vidíme i rozsáhlou zástavbu Ostravy.
Sluníčko si opět razí cestu skrz mraky a dodává více světla do okolí naší hřebenovky. Krásně vypadají ojíněné stromy vytvářející tu pravou zimní atmosféru. Do toho se mísí vůně svařeného vína, které si nese skupinka turistů kráčející opačným směrem, toť znamení, že socha Radegasta již není daleko. Přicházíme k ní čtvrthodinu před 14. hodinou. Překvapivě tu není nikdo, jen stánkař nabízející občerstvení v malé dřevěné boudě. Prohlížíme si a fotíme kopii sochy pohanského boha (původní originál je umístěn ve frenštátské radnici) a jednoho kolemjdoucího pána prosíme o zhotovení společného snímku. Povinně zastávkové místo na trase mezi Radhoštěm a sedlem Pustevny opouštíme do mírného stoupání, které nás přivádí na další vyhlídku z horního okraje soukromé sjezdovky. Vychutnáváme si nám už známé výhledy do kraje.
Od sjezdovky mírně klesáme po panelce pokryté vrstvou uježděného sněhu. Stále se lepšící počasí má na svědomí, že v těchto místech potkáváme nejvíce lidí, vesměs se ale jedná o sváteční turisty, kteří se s blízkých Pusteven (kde mají určitě zaparkované své auto) dostanou pouze k soše Radegasta. Tam, kde nastává významný terénní zlom, se cesta odklání do serpentin, stezka pro turisty však vede přímo. Kousek pod silnicí stojí dřevěný vyhlídkový altán s cibulovitou plechovou střechou. Nazývá se Cyrilka a je to jeden ze symbolů Pusteven, které jsou ostatně z tohoto vyhlídkového místa jako na dlani. Viditelnost je už velmi solidní, jen protilehlý vrchol Čertův mlýn se stále skrývá v mracích.
S velkou opatrností scházíme po strmé stezce pokryté ušlapaným a zledovatělým sněhem. Po chvíli se opět napojujeme na panelovou cestu, která nás přivádí k prvním stavbám na Pustevnách. Jedná se o nové dřevěné stavby sloužící převážně jako restaurace a prodejny suvenýrů. Větší pozornost zasluhuje kamenná chata Šumná a především soubor lidových staveb, které projektoval známý slovenský architekt Dušan Jurkovič: Libušín a Maměnka, přitom prvně jmenovaný dům je rozsáhlejší a z dálky působí dojmem, jako by se jednalo o budovy dvě. Jurkovičovým dílem je i stoletá dřevěná zvonička, která stojí trochu nenápadně vpravo od naší stezky. Všechny jeho stavby jsou pak součástí Valašského muzea v přírodě.
Od stanice lanovky je slyšet vyhlašování vítězů nějakého závodu v běhu do vrchu. Je deset minut po 14. hodině a sedačková lanovka právě jezdí. Její služby však nevyužíváme a rozhodujeme se, že na autobus do Trojanovic sestoupíme po svých. Podle směrovky na turistickém rozcestí scházíme po okraji strmé sjezdovky. Vlevo máme krásný výhled na Radhošť a jeho hřeben, po kterém jsme před chvíli přišli. Mrzí nás, že zlepšení počasí dnes nastalo až tak pozdě odpoledne, nyní je již i vrchol s kaplí a vysílačem velmi dobře vidět. O tyto výhledy přicházíme ve chvíli, kdy nás turistické značení zavádí mezi stromy. Cesta se větví a často není vůbec patrné, kudy vlastně vede oficiální stezka, povrch všech pěšin je velmi kamenitý a na chůzi ne zrovna moc příjemný. Přicházíme k hlavní sjezdovce, kterou zhruba uprostřed protíná lesní cesta. Z ní je vidět, a také slyšet, divoká horská bystřina, jejíž voda rychle spěchá po strmých svazích do údolí. Rozhodujeme se, že si sestupovou trasu trochu zkrátíme a vydáváme se dolů po dolní části sjezdovky. Po ní přicházíme k turistické chatě, poblíž které je soutok dvou horských potoků, čímž vzniká říčka Lomná. Zbývající úsek již vede pohodlně po lesní asfaltce, která vede těsně kolem řeky.
V čase 14:40 procházíme kolem dolní stanice lanovky, sestup nám tedy trval přesně 30 minut, což je dvojnásobný čas, oproti lanovce. Do cíle nám již zbývá jen pět stovek metrů, takže zvolňujeme tempo. Prohlížíme si pomník věnovaný jednomu z lesních inženýrů. Velký kamenný blok možná pochází z lomu, který se nachází kousek odsud. V těchto místech se potkáváme s protijedoucím turistickým vláčkem, který zde slouží pro přepravu těch nejpohodlnějších turistů k stanici lanovky. Na rozdíl třeba od Moravského krasu, zde jezdí tato vozítka na naftu.
Přicházíme k velkému hotelu Ráztoka. Před ním se rozprostírá rozsáhlé parkoviště, na to, že je po sezóně, je poměrně dost zaplněné (asi to mají na svědomí již zmíněné závody v běhu). Na dolním konci parkoviště je autobusová zastávka, kde naši 16 km dlouho túru zakončujeme. Přicházíme sem akorát, za 10 minut nám odjíždí spoj přímo k nádraží ve Frenštátu pod Radhoštěm. Spolu s námi cestuje už jen asi desítka lidí. Při pohledu z oken autobusu si všímáme, že obloha nad Beskydami je již zcela vyčištěná, dokonce spatřujeme i nezaměnitelnou siluetu Lysé hory, která byla cílem naší loňské výpravy.
Po deseti minutách vystupujeme na zastávce, od které je to jen pár kroků k nádražní budově. Náš vlak pojede až za půl hodiny, po chvilce však již můžeme nastoupit do přistavené soupravy na 2. koleji. Odjíždíme včas. Během cesty do Valašského Meziříčí padá na krajinu soumrak, hold, zimní dny jsou velice krátké. Já mám sice možnost cestovat po stejných tratích jako ráno, protože mi to však časově vychází stejně, vydávám se společně s Ivem osobákem do Hranic na Moravě, kde přestupujeme na jiný osobní vlak do Přerova. Teprve tam se naše cesty rozdělují. Podchodem se přesouváme na 4. nástupiště, kde se oba loučíme u vlaku, jehož cílovou stanicí je Vyškov. Ivo do něj nastupuje a já se vzápětí vracím na první nástupiště, kde stojí tatáž souprava, kterou jsme před chvílí přijeli, tento vlak totiž pokračuje jako osobák do Břeclavi. Do odjezdu zbývá něco přes 20 minut.
Cesta mi díky čtení knížky opět rychle ubíhá. V Břeclavi náš vlak zastavuje na 3. nástupišti. Protože se mi nechce mrznout venku, jdu si na chvíli sednout do nádražní čekárny. Deset minut před plánovaným odjezdem posledního večerního vlaku do Hrušovan se zvedám a nejprve mířím do vestibulu, kde s údivem zjišťuji, že ani jeden z vlaků, na které můj spoj obvykle čekává, dnes nemá zpoždění. V případě EC vlaku z Berlína je to doslova rarita. S pozitivním zjištěním, že dnes do Hrušovan přijedu pravděpodobně v čase podle jízdního řádu, se přesouvám na nástupiště 1A. Nastupuji do motoráku řady 842, netrvá dlouho a vlak se dává do pohybu. Cesta opět rychle utíká, ne už tak následující fáze přesunu domů. Škrábání námrazy z oken auta mi trvá skoro 10 minut, teprve pak můžu nastartovat a odjet do Hevlína. Domů přijíždím chvilku po 22. hodině.



Fotky:

Kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti Sousoší Cyrila a Metoděje Radhošťská hřebenovka Socha Radegasta Vyhlídkový altán Cyrilka Výhled z Cyrilky Horské sedlo Pustevny Jurkovičovy stavby na Pustevnách Radhošť Bystřina Lomná