wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


JETŘICHOVICKÉ STĚNY V PODZIMNÍ PALETĚ

Datum:(17. -) 18. - 19. října 2008
Složení výpravy:Marek, Kamil
Ušlá vzdálenost / čas:    14 km / 5 hod. (+ Praha: 5 km / 1 h; Ústí n. L.: 1 km / 1/2 h)
Mapa:Českosaské Švýcarsko (Shocart č. 1)
  
Text & foto:Marek Topič



Saské Švýcarsko nás okouzlilo na jaře, viz. náš výlet Schodištní turistika na Schrammsteine, v čase podzimním jsme se proto rozhodli, že tentokráte vyrazíme někam na českou stranu tohoto zvláštního, ale krásného kraje. Pro výlet jsme si zvolili snad to nejkrásnější období roku, kdy příroda hraje všemi barvami.

PROLOG - TRADIČNÍ VEČERNÍ PŘESUN DO BRNA (17. 10. 2008)
Cestu na nádraží si malinko prodlužuji, beru sebou totiž obálku s hlasovacími lístky. U voleb moc lidí není, takže se zdržuji jen krátce, zbytek cesty na nádraží proto jdu loudavou chůzí, abych na odjezd spoje v 17:15 nemusel zbytečně dlouho čekat. Vlak odjíždí prázdný, kromě mě cestuje už jen jedna slečna. Pro oba je cílovou stanicí Brno a oba jsme fírou odbyti, abychom si jízdenku koupili až v Hrušovanech, ostatně, jako vždycky.
Cestou do Brna nabíráme asi 7minutové zpoždění, díky němuž ztrácím šanci stihnout těsný přípoj do Židenic. Mě to však nevadí, protože mám stejně v úmyslu vyrazit do blízkého Tesca, později i do Vaňkovky, na nákupy. Plánovaná hodinka mi však nakonec nestačí, takže i další vlakový spoj mi ujíždí. Nevadí, využívám MHD, kvůli výlukám navíc netypického tramvajového spoje č. 5. Ten jede přes Svoboďák a na svou původní trasu se vrací na Moravském náměstí. Já vystupuji na Jugoslávské, odkud je to slabých 5 minut k činžáku, v němž bydlí Kamil.
Jak se dozvídám, nikdo další tentokrát o podzimní výlet nemá zájem, takže na cestu pojedeme jen my dva. Z internetu si ještě ověřujeme ty nejdůležitější informace, jako jsou výluky, statistiky zpoždění, atd., s pocitem absolutní připravenosti se pak krátce před 23. hodinou vydáváme na nejbližší tramvajovou zastávku, odkud po pár minutách čekání odjíždíme do centra. Ještě, než opustíme Brno, máme v úmyslu zajít do hospody na pivo, jenže v okolí vlakového nádraží jsou všechny podniky přeplněné. Stahujeme se proto více do středu města, na Kapucínské náměstí, kde scházíme po schodišti do sklepních prostor hospody "U Pandura". I tady je hostů spousta, volný stůl pro nás se ale nakonec nachází. S blížícím se časem půlnočních rozjezdů se hospoda výrazně vyprazdňuje.

DEN PRVNÍ - PŘECHOD JETŘICHOVICKÝCH STĚN (18. 10. 2008)
U piva se sedí dobře. Skoro zapomínáme sledovat čas a lokál nakonec opouštíme až v čase 0:20. Na nádraží jsme za chvíli, hned míříme do podchodu a odsud do noční čekárny s výdejnou jízdenek. U okénka je jako naschvál fronta a pohled na zavěšený monitor naznačuje, že náš EN vlak nebude mít žádné zpoždění. Na nástupiště se však dostáváme včas, ještě stíháme nastudovat řazení vlaku a už se z oblouku blíží světla slovenské třistapadesátky, která náš noční spoj potáhne. Nastupujeme do třetího vozu, českého "Béčka" s typickými koženkovými sedačkami, volné kupé nacházíme zhruba uprostřed vozu. Ihned zatahujeme závěsy, čímž odrazujeme od přistoupení další cestující a díky tomu máme kupé až do Prahy jen pro sebe.
Po rozjezdu vlaku otvíráme okno a koukáme na noční Brno a později temnou krajinu v údolí Svitavy, za Blanskem jsme zkontrolováni průvodčí, takže můžeme zalehnout a pokusit se aspoň trochu vyspat. Budíme se, když náš vlak čeká před návěstím kdesi v zářezu trati poblíž Vršovic. Čekáme tu skoro 10 minut a to je v konečném důsledku čas, o který je příjezd našeho vlaku do stanice Praha hlavní nádraží opožděn. Rekonstrukční práce v průběhu posledních měsíců citelně pokročily, my už vystupujeme na zbrusu novém nástupišti č. 2, ovšem dole v podchodu je dosud vše při starém, stejně tak i ve většině prostor obrovské nádražní haly.
Jak už bývá naším zvykem, vydáváme se na noční procházku Prahou. Tradičně míříme na Václavák, kde probíhá obvyklý mumraj. Na konci náměstí to stáčíme na Národní třídu, přicházíme tak k Národnímu divadlu. To už máme v nohách dobré 2 km, přesto se ještě vydáváme po mostě Legií na druhý břeh Vltavy. Pokračujeme parkem na Kampu, poté na toho času rekonstruovaný Karlův most, po kterém se vracíme zpátky do Starého Města. Křivolaké uličky nás přivádí na Staromák, odtud vyrážíme zpátky na Václavák a po 5 kilometrech zakončujeme více jak hodinovou procházku opět na hlavním nádraží.
Rychlík Excelsior je přistaven na 4. nástupišti. V předu jsou lehátkové a lůžkové vozy, míříme proto do zadních vagónů. Všechna kupé jsou však obsazena, takže si nakonec přistupujeme k jednomu staršímu pánovi. Oba usínáme ještě předtím, než se náš vlak dává do pohybu (odjezd v 5:15). Budíme se až pár minut po půl sedmé, což znamená, že bychom za okamžik měli vystupovat v Ústí nad Labem. Náš vlak však záhy zastavuje teprve v Lovosicích. Zpožděním jsme trochu překvapeni, nicméně náš přípoj jím ohrožen není. Akorát nestíháme udělat zamýšlený nákup snídaně, v přestupní pauze zbývá čas jen na koupi kávy z automatu. Poslední úsek cesty vlakem si odbýváme v osobáku, jehož cílovou stanicí je Děčín.
Z děčínského vlakového nádraží kráčíme na nedaleké autobusové nádraží. Trvá nám to slabých 5 minut, takže na nákup jídla v blízké Hypernově zbývá dostatečná časová rezerva. Předtím, než je přistaven náš autobusový spoj, stíháme i něco pojíst. Na počtu cestujících je znát, že sezóna již dávno skončila, volné místo k sezení se najde pro všechny cestující. My se usazujeme až zcela vzadu. Odjíždíme včas. Až na pár městských zastávek většinu dalších zastávek projíždíme. V Jetřichovicích, kam přijíždíme 5 minut před 9. hodinou, s námi vystupují skoro všichni cestující.
Z turistického rozcestníku se dozvídáme, že od námi vytipovaného cílového místa, Mezní Louky, nás dělí jen 13 km, k tomu však bude potřeba přičíst několik zacházek k vyhlídkám. Času máme spoustu, takže nic nebrání tomu, abychom si podzimní túru náležitě vychutnali. Úvod sice moc příjemný není, je totiž stále docela chladno, ale sluníčko, které se již vyhouplo nad obzor dává naději, že tento den bude opravdu krásné počasí. Procházíme kolem dvou odlišných stavení - staré dřevěné roubenky obklopené zanedbanou zahradou a pěkné vilky, jejíž okolí je naopak příkladně upravené. Vyšlapanou cestou skrz louku scházíme do nevýrazného údolíčka. Vysoké kopce a skály Jetřichovických stěn již vidíme přímo před námi. Nejnápadnější vrchol tvoří špičatá Mariina skála, která je navíc zvýrazněna dřevěným altánem. Ta bude naším nejbližším cílem.
Na konci obce procházíme kolem prvních skalních útvarů. Jsou jen pár metrů od silnice a klid z nich jistě nemají obyvatelé nedalekého domku. Díky vysokým skalním stěnám je louka po naší levici dosud částečně ve stínu a pokryta jinovatkou, naopak zalesněné návrší zv. Vyhlídka a navazující kopečky jsou již krásně nasvícené sluníčkem. Na okraji lesa nás vítá kamenný blok s vytesaným nápisem oznamující, že právě vcházíme na území národního parku České Švýcarsko. Cesta začíná stoupat a její povrch je tvořen pískem, do nějž se boří naše boty při každém kroku.
Po chvilce přicházíme k malému domku krčícím se pod vysokou skalní stěnou. Jeho účel nám není zcela znám, pravděpodobně se bude jednat o vodárnu. Sklon cesty se zostřuje a na řadu přicházejí první úseky schodů, nejdříve jsou stupně zpevněné dřevěnými kládami, o něco výše jsou již schody vytesány přímo do skály. To již vidíme vrcholek Mariiny skály s altánem, který se vypíná jen pár desítek metrů nad námi. Když jsem tu byl před sedmi lety, takovýto pohled nebyl skrz hustý les možný. Jenže před pár lety ve zmiňovaném altánku založili dva neopatrní turisté požár, který pak zničil i velkou část okolního lesa. Ohněm zničenou stavbu se již podařilo nahradit, zato obnova lesa bude trvat ještě několik desítek let.
V 9:20 přicházíme k první odbočce, odkud se nabízí krátká zacházka přímo na vrchol Mariiny skály. Dle rozcestníku je to jen 200 metrů, ovšem s poměrně výrazným převýšením. Stezka vede prudce vzhůru podél kolmé skály, poté se noří do skalní průrvy, v níž výstup usnadňuje schodiště se zábradlím. Nahoře navazuje přechod po ocelové římse a další schody, které vedou až k vyhlídkovému altánu. Je tu jen jedna paní, která pozoruje okolí Jetřichovic dalekohledem, jinak ani živáčka. Kruhový výhled v nás nechává silné dojmy, máme odsud jako na dlani skalní amfiteátr Jetřichovických stěn - tedy území, kterým se vzápětí vydáme, a samozřejmě i níže položené okolí Jetřichovic, nad nímž se nápadně vypíná kuželovitý Růžovský vrch. Pohled proti slunci k východu kazí mlžný opar a po shlédnutí přímo dolů doslova bolí oči z toho, jaké škody tady zbytečný požár napáchal.
Po návratu na hlavní stezku pokračujeme listím zapadanou pěšinou, která nás za několik minut přivádí k mohutnému skalnímu převisu zvaném Balzerovo ležení. Jak uvádí nápis na kovové tabulce, v pohnutých časech se tu schovávalo obyvatelstvo Jetřichovic. Dnes by tento přírodní výtvor jistě spolehlivě ochránil poutníka před deštěm a to i v případě silného větru. Nám však dnes počasí nadmíru přeje, takže se pouštíme do ostrého stoupání, kterým výrazný skalní blok překonáváme. Po pěti minutách se ocitáme u odbočky číslo 2. Dle rozcestí je i tato dlouhá jen 200 metrů, stoupání k ní je však podstatně mírnější, než tomu bylo v případě Mariiny skály.
Na okraj skály zajištěné zábradlím přicházíme právě v okamžik, kdy se z Jetřichovic ozývá zvon odbíjející desátou hodinu. Výhled je opět kouzelný, jako na dlani máme pásmo skalních stěn zakončené vrcholem Čertovkou, okolí Jetřichovic, no a samozřejmě Mariinu skálu, odkud jsme se rozhlíželi před půl hodinou. Ještě než se vrátíme zpátky na stezku, děláme krátkou občerstvovací přestávku.
Svit sluníčka opět o něco víc zintenzivňuje a ve spojením s bezvětřím dotváří dokonalou krásu podzimní krajiny. Listí na stromech hraje všemi barvami, od zelené, přes žlutou až po sytě červenou, to vše je ještě navíc obohaceno skalami, jejichž zbarvení se rovněž různí. Nejvíce se malíř podzim vyřádil v Purkratickém lese, není proto divu, že právě zde potkáváme nejvíce turistů - fotografů, často profesionálů, jejichž výbava mnohdy dosahuje hodnoty zcela určitě přesahující 100 tisíc Kč. Za rozcestím se žlutou značkou, kde je i malý dřevěný přístřešek, dosahujeme po 5 minutách pomalé chůze další skalní vyhlídky. Ta se nachází na vysokém skalním vrcholu Ostroh.
Přístupová stezka vedoucí k vrcholovém altánu je ve srovnání s Mariinou skálou mnohem méně zajištěná. Při výstupu musíme často použít všechny čtyři končetiny a dbát velké opatrnosti při každém našlápnutí na drolivý pískovec. Nahoře nikdo není, takže si znovu vychutnáváme krásný kruhový výhled. Z nových obzorů nás upoutávají zejména Ptačí kameny, které vystupují ze souvislého lesa asi kilometr odsud. Nahlížíme i dovnitř dřevěné boudy a shodujeme se, že bivakovat uvnitř musí být vskutku velmi dobrodružným zážitkem, zvlášť pokud by byl objekt vystaven silným poryvům větru. Než se vydáváme na sestup, slyšíme znovu jetřichovické zvony, ty tentokrát odbíjejí 11 hodin.
Po prudkém sestupu se dostáváme na zpevněnou lesní cestu, jejíž mírný sklon je pro nás příjemnou změnou. Díky tomu se náš přesun trochu zrychluje. Dosahujeme rozcestí Pohovka, které se nachází zhruba ve třetině naší trasy. Není však třeba panikařit, neboť následující terén již nebude tak členitý a kilometry budou ubíhat rychleji. Cestu vedenou úbočím kopce Koliště nám znovu zpříjemňují krásné podzimní scenérie. Úzká pěšina povětšinou traverzuje v prudkých stráních, často míjíme vysoké skály s typickými voštinami i skalní převisy, skrz stromy se občas naskytne zajímavý pohled zpět do údolí, které nás dělí od Mariiny skály. O půl dvanácté přicházíme na vyhlídkové místo, které doslova vybízí k posezení na jednoduché dřevěné lavečce. Blíží se poledne, tak tu děláme delší přestávku na oběd.
Posilněni a odpočatí znovu nasazujeme batohy a vydáváme se dále po červeně značené trase. Ve velkém oblouku se stáčíme do rokle, v jejímž závěru měníme směr téměř o 360 stupňů, abychom se vzápětí vraceli po druhé straně a zároveň klesali do nižších poloh údolí. Podél cesty je opět velká spousta skalních útvarů, takže ani nejsme schopni rozeznat, která z nich je Baldurova jehla, jejíž značka je vyznačena i v naší mapě. Z původního jihozápadního směru se postupně stáčíme k severozápadu. Po pár minutách přicházíme k dalšímu rozcestí s názvem Česká silnice, těsně před ním se nám však do cesty staví mohutný skalní blok, který je třeba poctivě obejít. Již z názvu turistické orientace je patrné, že další naše kroky povedou po asfaltové silnici, sice rozbité, ale přece. 1,5 km dlouhý úsek je bezesporu nejméně zajímavým z celé dnešní trasy.
O půl jedné přicházíme k dalšímu rozcestí nazvaném Pod Šaunštejnem aneb Loupežnickým hradem. S úlevou vítáme, že naše červená tady opouští lesní asfaltku. Stoupáme po lesní stezce a výrazně nabíráme výšku, zanedlouho se nám do cesty staví mohutné skály. Zbývá zdolat pár schodů vytesaných ve skále a již se ocitáme přímo pod dávno zaniklým skalním hradem Šaunštejn. Mně je toto místo velmi dobře známé, protože jsem zde v roce 2001 bivakoval, skalní převis, pod nímž jsem měl tehdy rozloženo nouzové nocležiště, poznávám zcela jednoznačně. Pročítáme si tabulku naučné stezky a poté zahajujeme výstup vzhůru.
Vrcholové partie Šaunštejna jsou přístupné jen pro určitou skupinu turistů. Obézní lidé a ti, jež trpí klaustrofobií, tady nemají šanci. I my máme co dělat, abychom se protáhli úzkou skalní štěrbinou. I následující výstup po schodišti neskýtá příliš prostoru navíc, zde však pouze stačí sundat batoh ze zad a dávat pozor na hlavu. Než vyšplháme zcela nahoru, jdeme se podívat do jedné z dochovaných místností, která byla kdysi dávno vytesána přímo do skály. Poté již zbývá závěrečný strmý, ale krátký výstup, který aspoň trochu usnadňuje zábradlí. Zábradlím je velmi dobře zajištěn i vrchol skály, chůzi mezi jednotlivými skalními bloky usnadňují železné lávky. Zmiňovat se, že je ze Šaunštejna překrásný výhled, je jistě zcela zbytečné.
Máme za sebou více jak dvě třetiny cesty a před sebou poslední 4 kilometry. Od paty hradu stoupáme zhruba do výškové úrovně, v jaké jsme před chvílí stáli na skalní vyhlídce. V závěru skalního amfiteátru se odkláníme na stezku podél bizarních skal a i přesto, že nám do očí svítí sluníčko, se pohledem loučíme s hradem Šaunštejnem. Obcházíme další mohutný skalní blok, za ním stoupáme k asfaltové silnici, na kterou se napojujeme poblíž skalního útvaru Malá Pravčická brána. Jak již napovídá název, jedná se o přírodní skalní most, který ovšem ani zdaleka nevykazuje rozměry, jako její známější jmenovkyně. Ale za tu krátkou zacházku její shlédnutí rozhodně stojí.
Za krátkým úsekem, který vede po asfaltce, uhýbáme na lesní stezku stoupající na návrší Větrovec. Sklon cesty je nejprve mírný, s blížícím se vrcholem se však zostřuje. S vědomím, že se pravděpodobně jedná o poslední významné stoupání, které nás dnes čeká, zvýšenou fyzickou námahu zvládáme. Vrchol Větrovce je bohužel bez výhledů, těšit se tak můžeme opět aspoň z krásné podzimní palety stromů a keřů. Jen malá část následujícího sestupu se odehrává v lese poněkud stinném, neb listnáče střídají smrky. Na řadu přichází zdolání strmého svahu. Malá skupinka, co jej právě vyšla, vypadá zničeně, nás naštěstí čeká cesta dolů, při níž musíme být opatrní, abychom si výlet nepokazili nějakým zbytečným pádem.
V lese objevujeme zajímavý skalní útvar, který se od těch předchozích liší svým tvarem, z boku připomíná kouli, když pár metrů poodstupujeme, zdá se nám jeho tvar totožný s obnaženým řopíkem vzoru 37. Po pár minutách chůze se dostáváme na rozbitou lesní asfaltku, která nás přivádí do areálu kempu. Chatky i prostranství pro stany zejí prázdnotou, dneska by nás správce nevyhodil tak, jak se tomu stalo před 7 lety. Jsme v cíli (čas 14:00). Před námi se zjevuje honosně vypadající budova hotelu Mezní Louka. Nejprve se jdeme ujistit k autobusové zastávce, která je za rohem, zda náš spoj jede skutečně v 15:30. Je tomu právě tak, na pozdní oběd máme tedy dostatečnou dobu.
Kromě hotelu nám při návratu od zastávky padá do oka velká poloroubená stavba s malůvkami Pravčické brány a mysliveckých motivů na boční stěně. Je to hospoda "U Fořta" a my si ji vybíráme jako místo pro zakončení naší vydařené túry. Objednáváme si guláš a k tomu 12stupňové pivo, které se vaří v nedalekém pivovaru Velké Březno. Jídlo je dobré, pivko také a línou atmosféru sobotního odpoledne dokresluje černý kocour, který se snaží vetřít do Kamilovy přízně.
Deset minut před půl čtvrtou platíme a vycházíme z hospody ven. Zastávka autobusu je jen pár desítek metrů, takže jsme u ní hned. Nejprve zde zastavuje vyhlídkový autobus, který míří do Saska, chvíli po jeho odjezdu přijíždí z Mezné i náš spoj. Nastupujeme a jsme zvědaví, zda dnes do Děčína přijedeme včas. Jízdní řád doznal od naší poslední návštěvy drobného časového posunu, takže dnes bychom přímý EC vlak do Brna stihnout neměli, ani kdyby jel náš spoj načas. My před budovou děčínského hlavního nádraží nakonec vystupujeme 5 minut po 16. hodině, tedy 6 minut po pravidelném odjezdu spoje Berlin-Wien. Hned jdeme do nádražního vestibulu zjistit, zda třeba nemá vlak zpoždění, a on má - 70 minut!
Místo čekání na opoždění příjezd écéčka, z Děčína odjíždíme motorovým rychlíkem. Ten jede jen do Ústí, kde na něj navazuje rychlíkový přípoj Cheb-Praha. Do jeho odjezdu však zbývá dlouhých 40 minut. To je pro nás výzva, abychom si udělali aspoň krátkou poznávací vycházku po pro nás dosud neznámém městě. Stíháme dojít až na Lidické náměstí, odkud se trochu jinou trasou vracíme zpátky na nádraží. Nic moc hodného obdivu nezaznamenáváme, poválečná obnova rozbombardovaného města se tady zrovna moc nepovedla.
Příjezd i odjezd rychlíku do Prahy je asi 5 minut opožděn. To už by se možná dalo počkat i na opožděný spoj kategorie EC, říkáme si ale, že na něj přestoupíme až v Praze-Holešovicích. Praha je totiž hned následující zastávkou tohoto rychlíku, byť po hodině jízdy, takže, když už jednou ze stanice vyjedeme, žádný vlak by nás předjet neměl. Vlak jede dobře a my si vychutnáváme jízdu po oblíbené trati, kdy vlak uhání těsným údolím Labe. V Roztokách však nečekaně zastavujeme a nabíráme další zpoždění. Na konečné, v Praze-Holešovicích, vystupujeme pět minut po půl sedmé večer, už tedy za tmy.
Scházíme do dlouhého průchodu, jímž se dostáváme k pokladnám. Na pragotronu se dozvídáme, že zpoždění vlaku kategorie EC mezitím narostlo na 90 minut, což znamená, že budeme ještě 20 minut čekat. Ale i tak to pro nás bude drobná časová úspora, odjezd původně plánovaného expresu je ještě o půl hodiny později. Příjezd opožděného vlaku je po chvíli ohlášen staničním rozhlasem. My nastupujeme do posledního vozu, který se skoro celý vyprazdňuje. Po pár minutách máme vyměněný hnací stroj a konečně vyrážíme k Brnu. Během cesty nás zmáhá únava.
Do Brna přijíždíme 15 minut před 22. hodinou. Podchodem se dostáváme na stanoviště tramvají, odkud nám hned jede dvojka. Vystupujeme na Tkalcovské a těch cca 400 metrů ke Kamilovu bytu docházíme pěšky. Utahaní z výletu jdeme brzo spát.

DEN DRUHÝ - ZPÁTKY DO HEVLÍNA (19. 10. 2008)
Ráno vstávám pouze já, Kamil je doma a tak může ještě pár hodin polehávat. Byt opouštím po 8. hodině, mířím na tramvajovou zastávku, na kterou jsme přijeli včera večer. Po chvilce čekání se dočkávám skoro prázdné šaliny, kterou cestuji k hlavnímu nádraží. U stánku s občerstvením si kupuji něco k snídani, potom mířím do vestibulu pro jízdenku a odtamtud na páté nástupiště. Souprava do Hrušovan je již přistavena, nastupuji do motoráku.
Brno opouštíme včas, proto hned za Horními Heršpicemi posílám SMSku se žádostí, aby pro mne někdo do Hrušovan přijel. Mé přání jsem však po pár desítkách minut nucen odložit. Jízda po sklonově náročné trati v kombinaci s listím a rosou na kolejích je nad síly motorového vozu řady 842. Motor hrčí na plné obrátky, kola však neustále podkluzují. Nakonec zastavujeme, vlakvedoucí vystupuje s pytli písku a připravuje "sjízdnou trať". Do Moravského Krumlova pak jedeme doslova krokem a díky tomu nabíráme asi 25 minut zpoždění.
To však ještě není vše. Z Krumlova trať víceméně klesá, tudíž problémy s adhezí již nejsou. Přesto se však zpoždění zvyšuje a to při křižování v Miroslavi. Tam čekáme na vlak od Hrušovan 15 minut, konečná bilance opožděného příjezdu tak činí 40 minut. To je doba, kdy by se už dalo počkat na přípoj do Hevlína, ale když už mám sjednán odvoz, přestupuji do auta a odjíždím do Hevlína po silnici. Doma jsem krátce po 11. hodině.



Fotky:

Mariina skála Vilémina stěna Výhled z Viléminy stěny Podzimní les pod návrším Čertovka Šaunštejn nebo-li Loupežnický hrad Typické skály Jetřichovických stěn


více fotografií ke stažení (dočasně): http://uloz.to/860956/jetrichovicke_steny.zip