wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


K PRAMENU MORAVY PŘES VRCHOLY S DVOJÍM JMÉNEM

Datum:23. - 24. srpna 2008
Složení výpravy:Marek, Honza (Kachna)
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 28 km / 9 1/4 hod.; 2. den: 13 km / 4 hod.
Mapa:Edice ShoCart č. 58 Jeseníky, Praděd, Králický Sněžník (1:50000)
  
Text & foto:Marek Topič



Králický Sněžník - nejvyšší vrchol stejnojmenného podcelku Jeseníků, pod nímž se rodí řeka Morava, se stal cílem našeho srpnového vandru. Králičák ovšem nepatří jen nám, prochází jím totiž státní hranice, a v Polsku se mu říká Snieznik Klodzki. A není to jediný případ, kdy nese hora dvojí jméno. Na naší pouti, která většinou kopírovala státní hranici, jsme vystoupali i na vrchol Klepáč, z něhož vody stékájí do tří různých moří - Poláci jej proto výstižněji nazývají Trojmorski wierch.

DEN PRVNÍ - PODÉL HRANIC K PRAMENU MORAVY (23. 8. 2008)
Hevlín opouštím ještě za tmy, asi 10 minut po páté hodině ranní. Na cestě do Hrušovan není žádný provoz, první auto potkávám až když parkuji před nádražím. To před nádražní budovou zastavuje červená Felicie a z ní vystupuje Honza, oba tedy rádi zjišťujeme, že ten druhý brzké vstávání zvládl. Míříme na nástupiště k přistavené soupravě, která za malý okamžik odjíždí do našeho krajského města. Vlak jede dobře a na brněnském hlavním nádraží zastavuje dokonce s minutovým předstihem. Náš přestup z 5. na 4. nástupiště díky tomu probíhá v naprostém klidu, byť se elektrická jednotka dává do pohybu ihned po našem nastoupení. Také druhým spojem cestujeme až na konečnou. Ani v Letovicích se příliš dlouho nezdržujeme, jen se usazujeme v hnacím voze motorové jednotky zv. Regionova, už se nám za okny opět míhá krajina.
Chvilku před devátou hodinou dopolední vystupujeme v železničním uzlu Česká Třebová. Protože jsme si na cestu koupili síťovou jízdenku SONE+ v levnější verzi, musíme si tady za pár drobných dokoupit ještě lístek do Ústí nad Orlicí. Tam totiž za okamžik pokračujeme rychlíkem. Teprve v Ústí nad Orlicí čekáme na přípoj trochu déle, necelou půlhodinku, poté projíždíme malebným údolím Tiché Orlice. Elektrifikovaná lokálka má konečnou v Letohradu, kde dnes přestupujeme naposled. Přímo před nádražní budovou je obchod s potravinami, v němž si kupujeme vše, co ještě budeme potřebovat během dvoudenního pobytu v horách. V klidu si pak nastupujeme do autobusu, v němž řidič právě sleduje jakési klání kanoistů na OH v Pekingu. Na trati z Letohradu do Lichova probíhá dlouhodobá výluka, která souvisí s její modernizací a elektrifikací. Silnice se kolem dráhy často motá, proto máme možnost na vlastní oči vidět výsledky doposud realizovaných prací. Mimořádně nás tedy čeká ještě jedno přestupování, v Lichkově, abychom posledních 5 km z naší dlouhé cesty dokončili po železnici.
O čtvrt na dvanáct vystupujeme v Dolní Lipce, která nás vítá budovou obrovského nádraží. Počasí zatím přeje, je sice zamračeno, sem tam však vysvitne i sluníčko. Naším záměrem je napojit se na polskou zelenou stezku, která je trasována po hraničním hřebenu prakticky až na vrchol Králického Sněžníku. Nejkratší by to bylo jistě zkratkou přes pole a louky, my ale jdeme na jistotu po silnici I. třídy č. 43. S výhledy na pásmo kopců Suchý vrch - Bouda - Vysoký kámen přicházíme ke křižovatce, na níž by se dle mapy měl nacházet i turistický rozcestník. Ten tu neobjevujeme, žluté značky však ano. Ty nás od železničního podjezdu vedou po silnici k bývalému hraničnímu přechodu. K osiřelé budově celnice, která se nachází v nevýrazném sedle - Mladkovském, či polsky zvaném Przelecz Miedzyleska, přicházíme deset minut po půl dvanácté. Nikde ani živáčka, jen tu a tam projíždí trasou vymezenou kužely nějaké auto.
Směrovka na zdvojeném dřevěném sloupku uvádí časovou hodnotu 3:30, která je potřebná k výstupu na Trójmorski wierch. Ten se nalézá zhruba uprostřed naší plánované túry, dneska se tedy pěkně projdeme. Stezka vede po polském území, ale protože cesta tu není skoro patrná, jdeme raději hraničním průsekem. Ani cesta podél hraničních mezníků však není žádný med. Tráva je sice posekaná, ale většinou jen na takovou velikost, aby byly vidět červeně natřené vršky kamenů. Po chvilce dochází Honzovi trpělivost a přesouvá se na nedávno uvláčené pole, já pak ještě chvilku bojuji se vzrostlou buření, po pár metrech to však také vzdávám a prodírám se keři na polské území, kde nacházím jakouž takouž cestu. Podmínky na polské straně se po pár metrech lepší, lákám tedy Honzu k emigraci, jenže po pár stovkách metrů naše cesta zaniká a my opět přecházíme na české území. Tady už se naštěstí nachází pole s jetelinou, při jehož okraji je i vyježděná cesta.
Přesně ve 12 hodin přicházíme do míst, kde se hranice lomí o 90 stupňů k severu. Stojí tu šikmý betonový kříž s rezavým výklenkem pro obrázek. Naše jetelinová cesta se stáčí k severnímu okraji Dolní Lipky (vědět to, mohli jsme sem dojít z nádraží odsud), dál už musíme po normálních loukách, které jsou naštěstí nedávno posekané. Procházíme lesem, za ním následuje krátký luční úsek a znovu les. Další drobné lesíky už obcházíme. V dáli vidíme špičku heřmanického kostela a nad ním se zvedá vysoký Trójmorski wierch, česky nazývaný Klepáč. Hranice v těchto místech směruje mírně do oblouku, využíváme toho a cestu si zkracujeme přes travnatou louku. To se nám však nevyplácí, protože přicházíme k asi 5 m širokému podmáčenému pásu, který nás vytlačuje zpět k hraničním mezníkům.
Od celnice jsme doposud skoro žádné výškové metry nezískali, před sebou však vidíme první vysoké zalesněné kopce, k nimž jednoznačně směřujeme. Jedna stolová hora, již na polském území (gora Urwista), nám z dáli připomíná zmenšeninu české hory Říp, hezké výhledy se naskýtají i na naše území k vrchům nad městem Králíky. Výborně je odsud vidět dominanta kraje - klášter v Dolní Hedeči, nad nímž se zvedá nejmenší tisícovka v ČR, 1002 m vysoký Jeřáb. Z těch míst se občas ozývá výbuch, později nad horizontem křižují oblohu dva bitevní vrtulníky. Vše je evidentně součástí programu akce Cihelna, která se tradičně koná v prostoru u Vojenského muzea Králíky.
Západně od Heřmanic se rozprostírá obrovská pastvina ohraničená elektrickým ohradníkem. Po jejím okraji je vyježděná cesta, proto přelézám dráty a chůzi si usnadňuji na příjemném travnatém povrchu. Honza si do ohrady netroufá, přestože hlavní stádo spásá trávu až dobrých 300 metrů před námi. Čím více se k němu blížíme, tím větší počet krav odtrhává své hlavy od země a bez hnutí nás pozorují. To registrují i někteří býci a pozvolným krokem se nám vydávají naproti. Nezbývá mi tedy nic jiného, než ustoupit z teritoria a přes ohradník se vrátit na hraniční průsek za Honzou. Později naše území opouštíme, na polské straně je totiž opět dobrá cesta, která nás vede po okraji louky, zase ovšem jen pár stovek metrů, potom nás čeká prodírání mezi keři a vysokou trávou. To končí až u rozcestí s červenou turistickou značkou, která sem přichází z města Miedzylesie.
Po krátké přestávce se vydáváme na další cestu, noříme se do lesa a poté, co přecházíme malou loučku, začínáme ostře stoupat na 740 m vysokou Góru Opacz. Šokující změna terénu, který z roviny náhle přechází do prudkého krpálu, způsobuje, že jsme nahoře celí zadýchaní. Dáváme si tedy pár minut na vzpamatování a pak pokračujeme do nejvyšších partií kopce, odkud se nabízí omezený výhled průsekem lesa na Heřmanice a protější táhlý hřeben zakončený návrším Vyhlídka. Sestupujeme do drobného sedla, z jehož nejnižší části opět začínáme mírně stoupat po okraji rozsáhlých luk doplněných o zajímavé seskupení stromů a sem tam nějakou tu chalupu roztroušené osady Potoczek. Chvilku se zdržujeme trháním ostružin a borůvek, nejvíce jich roste poblíž torza kamenné výklenkové kaple, s rukama ušpiněnýma do fialova pak pokračujeme k hranici lesa.
Stezka na polském území se noří do lesa, nám se však více zamlouvá louka na naší straně hranice, procházíme proto kolem zábran tvořených sloupovými podpěrami a stoupáme pěšinou v trávě. Louka v úbočí Jeleního vrchu nakonec končí a my stejně musíme do lesa, stoupání nám naštěstí nepřipadá tak prudké jako v případě předešlého vrcholu Opazc. V nejvyšších partiích Jeleního vrchu nedokážeme odolat obsypaným keříčkům borůvčí. Shazujeme proto batohy ze zad a sbíráme plody, které tady dosahují úctyhodné velikosti, k nasbírání plné dlaně stačí jen opravdu malá chvilka. Po čtvrthodince jeden druhého upozorňujeme, že má hubu celou fialovou, tak se sběrem raději končíme a pokračujeme v chůzi. Po pár minutách se k nám zprava napojuje lesní cesta, která se chvilku drží hraniční čáry, potom se však opět odklání do vnitrozemí. To už nám zbývá pár posledních desítek metrů k turistickému hraničnímu přechodu Dolní Morava / Jodlów. Z dob jeho fungování tu doteď zůstala malá dřevěná bouda.
Kousek za hraničním přechodem jdou proti nám dva mladí turisté. Jsou to vlastně první lidé, se kterými se na naší dnešní túře potkáváme, proto se zdravíme a vyměňujeme pár slov. Oni právě sestupují z Králického Sněžníku, přičemž výhledy neměli žádné, nám však předpovídají lepší podmínky. Lesní cesta vytrvale stoupá a hodnoty výškových metrů na GPS narůstají. Po nějaké době vycházíme z pásma lesa a naskýtá se nám krásný výhled na tři světové strany. To je příslib pěkného výhledu ze samotného vrcholu, proto se rozhodujeme, že delší přestávku uděláme až na vrcholu. Na Trójmorski wierch, nebo-li Klepáč, přicházíme pět minut po 15. hodině. Nejprve se jdeme podívat na vyhlídku, která z nejvyšších míst kamenného moře nabízí působivý výhled do hlubokého údolí Moravy. Ještě úchvatnější je rozhled z okraje menší skalní stěny, na kterou také navazuje suťovisko, na zvlněnou krajinu Kladského výběžku. Vidíme odsud i následující hřeben tvořený Puchaczem, Malým a konečně i Králickým Sněžníkem. Posledně jmenovaný vrchol se nám ale vzápětí zcela ukrývá za temnými mraky.
Studený vítr nás nutí z vrcholu sestoupit kousek níž na české území, tam nacházíme povalený strom, na který se usazujeme. Pro jistotu oba oblékáme bundy a teprve potom se pouštíme do konzumace pozdního sobotního oběda. Mezitím se třikrát výrazně mění počasí, vyjasňuje se, potom to opět vypadá na déšť a nakonec se mračna zase rozhánějí. Po půlhodině se zvedáme a zahajujeme sestup do nevýrazného sedla mezi Trójmorskim wierchem a Puchaczem. Cestou potkáváme dva starší Poláky a jednoho zdatného turistu, který nám sice na pozdrav odpovídá "Ahoj", ale s poněkud zvláštním přízvukem. Vrchol Puchacz, jenž se dá i obejít po traverzující lesní cestě, výhledy nenabízí, jeho severní úbočí je ale částečně odlesněné a odsud je vidět zejména situace, která nás v nejbližší době čeká. Nejprve je třeba sestoupit do sedla o dobrých 100 výškových metrů a odtud prudce nahoru k výraznému skalisku zv. Bílý kámen, a dále na vrchol Malého Sněžníku.
Nedaleko od rozcestí, které nám avizuje, že cesta k "Hale pod Snieznikem" bude trvat jen hodinu a čtvrt, potkáváme mladý český pár, kousek dál odpočívá na kládě Polák zutý z kožených bot a od zaparkovaného Fiatu Malucha se do strmého stoupání pouští skupinka polských sběračů borůvek. Ti mají sebou otravného psa, který na nás po celou dobu neúnavně štěká. Ačkoliv jeho paničkám se po pár metrech citelně vzdalujeme, psisko máme stále za patami, neodrazuje ho ani to, když do něj Kachna nechtěně kopá, teprve až když proti nám schází jeden pán, stává se objektem psího zájmu on. Bílý kámen představuje menší skalní blok s malým suťoviskem. Odsud již není stoupání tak strmé. Výhledy jsou fantastické, zejména z rozsáhlých borůvkových pasek. Tady potkáváme docela početnou skupinku mladíků (už nám tedy na spočítání všech turistů nebudou stačit prsty dvou ruk, jak jsme si po úvodních kilometrech mysleli) a také dvojici, z nichž jeden je dokonce cizinec.
Těsně pod vrcholem Malého Sněžníku spatřujeme další významné skalní bloky. V těch místech je velká spousta stromů odumřelých, moc pěkný pohled to není, dál se ale situace opět lepší, my se díky tomu ovšem musíme obejít bez výhledů. Z vrcholu M. Sněžníku se státní hranice výrazně odklání k jihovýchodu. My zůstáváme věrni polským zeleným značkám, v jejichž společnosti rychle ztrácíme výškové metry. Máme před sebou významný sestup, o jak moc sestoupíme je patrné z polohy chaty, jejíž modrou střechu spatřujeme omezeným průhledem mezi stromy. Kousek nad rozcestím s modrou značkou od Jodlówa se na chvilku zastavujeme, naskýtá se nám totiž možnost vychutnat si absolutní horské ticho. Vůbec tady nefouká, není slyšet zpěv jediného ptáka, nehne se ani větvička, jediné, co tento překrásný okamžik ruší, je vlastní dech.
Přicházíme na lesní cestu, která je kromě jiného značena i jako cyklotrasa (vhodná jen pro MTB) a pravděpodobně i jakási poutní cesta značená piktogramem žlutého trojúhelníku s křížem. Po ní stoupáme do kopce, ne moc velkého, abychom se po taktéž mírném sestupu drželi vrstevnice. Najednou se v průhledu před námi objevuje dřevěný štít horské chaty. Pohled na hodinky (17:20) nás pak utvrzuje v tom, že dobu uváděnou na rozcestí v sedle pod Puchaczem se nám podařilo dodržet na minutu přesně. Z přístupové cesty, která mírně klesá k chatě jsou hezké výhledy do Polského vnitrozemí. Největší pozornost upoutává poměrně špičatý vrchol zvýrazněný ještě o vysílač, nad jehož identifikací jsme si lámali hlavy již před měsícem, při rozhledu z Borůvkové hory, dnes podle mapy bezpečně určujeme, že se jedná o Czarnou goru, odsud vzdálenou asi 5 km.
Přestože na Schronisku pod Snieznikem bychom asi neměli žádné problémy s placením českými korunami, možnosti občerstvení v útrobách chaty se vzdáváme. Náš pobyt v okolí zkracujeme na pouhých 10 minut, které využíváme k nabrání sil potřebných k závěrečnému výstupu na vrchol Kladského/Králického Sněžníku. Široká cesta prošlapaná travnatou loukou nás vede k okraji lesa. V těchto končinách potkáváme nejvíce turistů za celý den, většinou se jedná o Poláky, kteří se jen s malými batůžky vracejí z vrcholu Sněžníku. Strmost horské stezky graduje s blížící se státní hranicí. Tady se k naší trase po dlouhé době přidává naše turistické značení, červená značka, po níž jsem před šesti lety sestupoval z Králičáku s Petrem Sedláčkem. To znamená, že zbytek cesty by již pro mne ničím novým být neměl, přesto jsem překvapen, když nás výrazná pěšina zavádí na překrásnou vyhlídku z horního okraje mohutného suťoviska. Výhled do hlubokého údolí Moravy je odsud opravdu pěkný.
Honza, který si právě odbyl telefonát se svou přítelkyní, mi sděluje, že na jihu Moravy už asi 2 hodiny prší. To nám při příchodu na vrchol, a zároveň trojmezí Čech, Polska a Moravy, krásně svítí podvečerní sluníčko. Procházíme kolem jednoho z významnějších hraničních sloupů a to již máme na dohled vysokou hromadu kamenů, které zvýrazňují jinak plochý vrchol Králického Sněžníku. Významnou část této kamenné kupy tvoří i ruiny rozhledny, která tu dlouhých 74 let stála, ovšem kvůli zanedbané údržbě se v roce 1973 zřítila. Dnes nám tuto stavbu připomíná jen malá žulová deska připevněná na jednom z větších kamenných bloků.
Šplháme až nahoru a vychutnáváme si krásnou podvečerní atmosféru. Překrásný kruhový rozhled nabízí každá světová strana, nejčistší obzor je však na sever, do údolí, které je zakončeno pásmem Rychlebských hor. I bez pomoci mapy identifikuji protáhlou Borůvkovou horu, která je nezaměnitelná díky rozhledně, na níž jsem před více jak měsícem také vystoupal. Zajímavý je výhled východním směrem, tam se vypínají vysoké kopce Hrubého Jeseníku. Dobře jsou vidět nezaměnitelné pásy sjezdovek na Šeráku, stožáry větrných elektráren na Medvědí hoře i vysílač na Pradědu, který se však často schovává za pásy mraků. Vidět lze odsud samozřejmě také do údolí Moravy, ovšem omezeně, přes hranu náhorní plošiny.
Zima a studený vítr nás nutí vybalit bundy a odložit vypití vrcholového pivka až na nějaké přívětivější místo. Takové by mohlo být u pramene Moravy, kam sestupujeme ihned poté, co na požádání fotíme dvojici toužící se zvěčnit s vítěznými gesty na skalnaté kupě. Cesta k upravenému pramenu, který vyvěrá v útrobách drobné kamenné stavby (nebo spíš někde nad ní) nám trvá slabých 8 minut. Je tu sice také zima, ale aspoň vítr již nefouká tak, jako o 43 výškových metrů výše. Vytahujeme tedy plechovky piva, které si však schované v batohu drží relativně vysokou teplotu. Proto je na chvilku noříme do vody zachycené v kamenné kádi. Ledová voda Moravy působí efektem rychlochladničky, takže za chvíli již jsou naše piva pro změnu přechlazená. Přesto si je otevíráme a připíjíme na zdar dosavadního putování.
Mladý chlapík a jeho přítelkyně, jež jsme nahoře fotili, mezitím také sestoupili k prameni. Mamka, jak ji její přítel nazývá, nám nabízí čokoládu, kterou ovšem odmítáme, jelikož by nám svou chutí příliš neladila k chmelovému moku. Počátek zrodu hlavní moravské řeky opouštíme téměř zároveň. Cesta nás po vrstevnici podél tyčového značení přivádí k základům dávno zbořené Lichtenštejnově chatě. Pár metrů od ní se nachází legendární socha slůněte, která shlíží do okolních údolí. Musí být fantastickým zážitkem pozorovat odsud východ slunce, ovšem v čase se stabilnějším počasím. My jsme dnes odhodláni nocovat na prakticky jediné turistické chatě v širokém okolí, kterou je Návrší. Sestup k ní zahajujeme po prudce klesající kamenité cestě, která se noří do lesa. Ještě předtím se naposled ohlížíme a spatřujeme protáhlý vrchol Králického Sněžníku, kamenná moře pod ním i pramen Moravy.
Díky vysokým stromům se oproti otevřeným vrcholovým partiím citelně otepluje, tak nám aspoň přestávají křehnout prsty na rukách. Po deseti minutách přicházíme k rozcestí Franciska, které se nachází kousek od chaty horské služby. To už kráčíme opět těsně podél státních hranic, z polské strany se k naší červené připojuje nám již dobře známá zelená TZT. Další úsek cesty vede téměř po rovině a zpestřuje jej krátký povalový chodníček, který tu je jakoby zbytečný, ovšem v časech, kdy okolní podmáčené svahy produkují více vody než dnes, může být situace jiná. Nedaleké sedlo Stříbrnická nás vítá spoustou odumřelých stromů a rozcestníkem, který nám oznamuje, že do cíle dnešní túry nám zbývá pouhých 3,5 km.
Stezka obchází po vrstevnici úbočí Stříbrnické hory. Hraniční mezníky se po pár stovkách metrů odklánějí a nám se skrz polomy naskýtají další krásné výhledy do údolí říčky Krupá, které tvoří velké luční plochy doplněné o pásma lesních remízků, či o solitérní stromy. Máme odsud jako na dlani Staré Město, které by mělo být naším definitivním cílem, to ovšem až zítra. Cesta se později stáčí k jihu a za stálých výhledů klesá k horské kamenité komunikaci. Naše turistická trasa se na ni napojuje a v ostrém ohybu, téměř o 180 stupňů, nás vede zpátky ke státním hranicím, kde nastává znovu obrat k jihu. Několikrát se tu předcházíme s naší již dobře známou dvojicí, naposled se vidíme u rozcestí Nad Adéliným pramenem, kde si ti dva dělají delší přestávku, během níž se dáma přezouvá do sandálů. My s Honzou přemýšlíme nad tím, že bychom si k pramenu zašli, bohužel však nevíme, kde přesně se nalézá, protože z černobílé kopie mapy to vyčíst nelze. Proto děláme kompromis, půjdeme 5 minut a když na pramen do té doby nenarazíme, vrátíme se. Tak se i děje, po pěti minutách nic neobjevujeme a tím naše průzkumná mise končí.
Po návratu k rozcestí je již skoro 8 hodin večer a to znamená, že do setmění už skutečně mnoho času nezbývá. Vydáváme se tedy dále po lesní cestě, nyní již značené žlutě, a ta nás po chvíli přivádí do lesa, v němž se již soumrak citelně projevuje. Cesta, jejíž kamenitý povrch po chvíli střídá asfalt, je však orientačně vhodná i pro chůzi za tmy, bez problémů tak přicházíme k rozcestí nad horní stanicí lyžařského vleku. Odsud již zbývá jen zdolat poslední serpentinu a přesně o půl deváté můžeme uchopit za kliku dveří našeho vytipovaného ubytovacího zařízení.
Vcházíme do restaurace, která zároveň slouží jako recepce, a tam nám mladý a ochotný správce sděluje, že volný pokoj by se na chatě ještě našel. Zapisuje si nás a posílá nás do druhého patra, náš pokoj má číslo 8. Zabydlujeme se, postupně se jdeme osprchovat a po převlečení scházíme zpátky do restaurace. Objednáváme si pivka, po těch téměř 30 km si je jistě zasloužíme. Mezitím se zapojujeme i do hry na schovávanou, kterou se baví provozovatelé chaty se svou dcerkou. Když se toto asi 5leté děvče schovává mezi okenice vedle našeho stolu, nachází ji její tatínek hned, samo však má nesmírné problémy najít svou mámu, která si později zalézá pod stůl vedle Honzy. Hospodu, kde panuje dobrá nálada, opouštíme krátce po 22. hodině.


DEN DRUHÝ - PŘES DVĚ ÚDOLÍ DO BRANNÉ (24. 8. 2008)
Ráno vstáváme před půl osmou. Za okny svítí sluníčko a fouká silný vítr, v noci určitě nespadla ani kapka a zdá se, že i dnešní počasí by mohlo být příznivé. Po snídani balíme a s batohy připravenými na odchod scházíme dolů do restaurace. Objednáváme si nezbytnou ranní kávu a po jejím vypití chatu Návrší definitivně opouštíme v 8:45. Před chatou zjišťujeme, že počasí venku je trošku jiné, než se zdálo při pohledu z okna. Je docela chladno a horní partie Mokrého hřbetu jsou zahaleny temnými mraky.
Žluté značky nás posílají do smrkového lesa, kterým scházíme k dolní části sjezdovky. Tu křížíme a znovu se noříme do lesa, přičemž opět klesáme k soutoku Stříbrnického potoka s jedním drobným přítokem odvodňující svahy Mokrého hřbetu. Peřejnatý potok nás doprovází až k prvním stříbrnickým stavením. Na jednom zatravněném plácku stojí stan a z něho se soukají naši známí, s nimiž jsme včera sestupovali z Králického Sněžníku. Přejeme jim dobré ráno a nyní už definitivně se s nimi loučíme. Po úzké asfaltové silnici lemované horskými chalupami (jedna z nich sloužící jako penzion se od ostatních významně odlišuje, má totiž podobu kanadského srubu) scházíme k místnímu kostelu. Poblíž nacházíme turistickou orientaci, dále budeme pokračovat po modrých značkách.
Dostáváme se k okraji Stříbrnic, které uzavírají stavby bývalého zemědělského družstva v dezolátním stavu a nový lyžařský areál s vlekem. Ten tu bude určitě nový, neboť v horní části jej lemuje čerstvě vytěžený pás lesa. Kousek odsud je další turistická orientace, která nás odklání pryč z údolí. Stoupáme na vrchol nevýrazného návrší Hadcová, to je zcela odlesněno, všude jen nádherné horské louky. Zvlněná krajina posetá velkými balíky sena se rozprostírá široko daleko, podobný typ krajiny vidíme i na opačné straně údolí, tam dokonce se stádem pasoucích se krav. Tato část naší dnešní cesty je opravdu vděčná na krásné výhledy, zajímavě působí úzké řady stromů, které dotvářejí krásu horských luk k dokonalosti. Deset minut před desátou hodinou přicházíme do míst, kudy prochází linie prvorepublikového opevnění. Procházíme kolem několika pevnůstek (řopíky vz. 37), jejich bližší průzkum ale v plánu nemáme.
Louka i naše stezka se začíná svažovat do údolí, pod námi se rozprostírá Staré Město, k němuž pozvolna sestupujeme. Kolem elektrických ohradníků přicházíme k prvním stavením, které představují stáje a staré sudeťácké domy, do jejichž oprav snad od poválečného odsunu Němců nebyla vložena jediná koruna. Obcházíme obrovské skladiště dřeva, za kterým končí kolejiště místního nádraží. K nádražní budově, zpola oprýskané, zpola opravené, přicházíme v čase 10:10. Pohled do jízdního řádu říká, že nejbližší vlak pojede až téměř za hodinu a půl, námi předem vytipovaný spoj dokonce za více jak tři hodiny. Přemýšlíme nad tím, kam se dnes ještě vydat, přičemž to chvíli vypadá, že už nám počasí žádné další putování nedovolí. Drobné mrholení, které se nad městem znenadání snáší, naštěstí po pěti minutách ustává.
Před okružní naučnou stezkou zaměřenou na předválečné opevnění dáváme přednost přechodu Kančího vrchu do sousedního údolí říčky Brané. Znamená to tedy, že i nadále se budeme držet modrých turistických značek. Kolem panelákové části pozvolna stoupáme na náměstí Osvobození, kterému dominuje vysoká věž radnice. Nedaleko odsud je i kostel a právě jeho věž spolu s věží radniční vytváří typické panorama Starého Města, které se nám dosud vybavuje v paměti, když jsme scházeli z luk na Hadcové. Ven z města vycházíme po ulici Jesenické, na jejímž konci objevujeme jakýsi ranč zvoucí na občerstvení. Překvapuje nás, že v těchto odlehlých horských končinách tu lákají pocestné na pivo značky Starobrno.
Silnice za městem stoupá v serpentinách vzhůru, zatímco naše modrá značka si cestu zkracuje přímo. My však odbočku přehlížíme a jdeme dál po silnici, v ostré zatáčce, kde z cesty odbočuje jakási málo používaná cesta, pak tápeme, kam vlastně máme jít. Získat přehled nám pomáhá až GPSka, díky níž se rychle orientujeme. Další značky už sledujeme bedlivěji, takže odbočku na kamenitou cestu o něco výše již nepřehlížíme, ale i kdybychom šli i nadále po silnici, nevadilo by to, protože naše trasa se na tuto cestu po pár desítkách metrů zase vrací. Později přicházíme do malé osady zvané Hajmrlov, odkud se musíme krátce prodírat skrz vzrostlé kopřivy. Nepříjemný úsek začíná u starého kříže a končí na okraji louky, po níž se nám už jde zase dobře.
Luční cestou, která nabízí zajímavé výhledy, se dostáváme na okraj lesa, jímž sestupujeme opět k silnici a po jejím překřížení dále klesáme až k jakémusi drobnému potoku. Zatímco sestupová stezka je velmi zarostlá, za potokem na ni navazuje široká lesní cesta, která nás již poněkolikáté přivádí k silnici. Po ní si to zrovna sviští čtveřice rychlých cyklistů, kteří sjíždějí dolů do Starého Města. My stoupáme dál do úbočí Kančího vrchu, jehož vrchol nám avizuje příhradová konstrukce vysílače, který občas spatřujeme skrz stromy. Konečně jsme z lesa venku, znovu se ocitáme na velké louce, z níž se po získání dalších výškových metrů opět otevírají zajímavé výhledy do širokého okolí. Naposledy se ohlížíme k západnímu obzoru, jež uzavírá pásmo kopců Králického Sněžníku.
Pět minut před půl dvanáctou přicházíme ke kapličce umístěné mezi dvojicí mohutných lip. Na jedné z nich je i rozcestník Nad Šléglovem, který uvádí, že toto místo leží téměř uprostřed naší trasy ze Starého Města do Branné. Víceméně nás tedy čeká už jen dlouhý sestup do údolí. Kolem několika stromů jeřabin vcházíme do stinného lesa a klesáme do údolí potoka, který nás pak přivádí kolem několika rekreačních chalup k lyžařskému středisku s vleky a novou sedačkovou lanovkou. Kostel v Branné se již zdá být hodně blízko, než však k němu přicházíme, trvá to ještě dobrých 10 minut. Kolem opuštěného lomu scházíme k hlavnímu silničnímu tahu, tady opouštíme modré značení a intuitivně stoupáme po úzké asfaltce přímo ke kostelu zasvěcenému Archandělu Michaelu. Zrovna když podcházíme kostelní věž, za níž se cesta stáčí do pravého úhlu, odbíjí kostelní zvon poledne.
Ani jsme nečekali, co všechno je v centru Branné k vidění. Při cestách do Jeseníků bývá z vlaku vidět hrad Kolštejn vypadající spíše jako zřícenina. Vývěska na dveřích ale uvádí, že na tomto hradě probíhají i turistické prohlídky, tu bychom ale z časových důvodů nezvládli. Nejvíce památek je koncentrováno na náměstí. Naproti již zmíněnému kostelu stojí velmi pěkná budova fojtství, v severní části náměstí je nepřehlédnutelná radnice s vysokou špičatou věží. Zmínit je třeba i pěknou kamennou kašnu ozdobenou litinovou plastikou, která se nachází naproti cukrárně, v níž si Honza kupuje velký kornout se zmrzlinou.
I přesto, že do odjezdu našeho vlaku zbývá ještě skoro celá hodina, rozhodujeme se centrum městečka opustit a odcházíme nejkratší cestou na vlakové nádraží. Vedou nás tam žluté značky, které od kostelní věže obchází turistickou ubytovnu (čert ví, zda funguje) a za ní klesá po dlouhých schodech k hlavní silnici. Od rozcestníku, originálně pojmenovaného Branná (schody), musíme projít asi 0,5 km dlouhou štreku po okraji rušné silnice. Za mostem přes řeku Brannou již zbývá jen zhruba 200 kroků do mírného kopce k nádražní budově. Čtvrthodinu před 13. hodinou tedy naše pěší putování končí. Protože zrovna začíná mrholit jdeme se schovat do čekárny, kupujeme si jízdenku a zbytek času před příjezdem nejbližšího vlaku svačíme.
Spěšný vlak z Jeseníku přijíždí na minutu přesně (13:24), krátká souprava motorového vozu řady 843 a jednoho vagónu je však plně obsazena, takže my se musíme spokojit s místem ke stání. Ve vlaku cestuje hodně lidí, kteří jsou na první pohled lázeňskými hosty vracející se s delšího pobytu, proto je nám jasné, že šance získat místo na sezení se naskytne nejdříve v přestupním uzlu Zábřeh na Moravě. To se také potvrzuje. Tam nabíráme drobné zpoždění způsobené čekáním na průjezd jednoho z vlaků vyšší kategorie, cestou po koridoru však náš vlak pěkně rychle uhání a do Olomouce přijíždí jen se zpožděním 5 minut. Ve snaze za každou cenu stihnout těsný přípoj na rychlík do Brna, přestupujeme za poklusu, zbytečně, neboť odjezd tohoto vlaku je odložen také o 5 minut. Vlak je poměrně plný, volné kupé nacházíme až v posledním voze.
Pětiminutovou sekeru náš vlak navyšuje při křižování ve Vrbátkách, potom však ztrátu zázračně stahuje a my do Brna přijíždíme na minutu přesně. Radujeme se nad tím, jak nám všechno parádně vychází, jenže hned po vystoupení z vlaku nám úsměv z tváří mizí. Úplně jsme totiž zapomněli na to, že tento den začíná na trati mezi Brnem a Střelicemi několikadenní výluka, během níž jsou všechny vlaky nahrazeny autobusy, ovšem s tím, že veškeré odjezdové časy jsou posunuty o deset minut dopředu. Vidina toho, že se do Hrušovan vrátíme po 18. hodině tak definitivně uhasíná. Naštvaní si jdeme koupit něco k snědku a protože nejbližší přímý vlak pojede až za bezmála 3 hodiny, vyčkáváme na příjezd osobního vlaku do Břeclavi. I tam zažíváme trochu smůly, přípojný vlak do Znojma má na odjezdu asi 20minutové zpoždění způsobené závadou na hnacím voze. Do Hrušovan nakonec přijíždíme pět minut po 20. hodině. A odsud už jedeme každý svým směrem nejkratší cestou domů.



Fotky:

Vrchol Urwista Malý a Králický Sněžník Vrchol Králického Sněžníku Výhled z Králického Sněžníku na Borůvkovou horu Pramen Moravy Socha slůněte Chata Návrší Louky pod Kozím vrchem Branná - budova fojtství a kostel