wz

CYKLOTURISTICKÝ VÝLET CELODENNÍ


CYKLOVÝLET DO VELKOMĚSTA NA DUNAJI

Datum:3. srpna 2008
Složení výpravy:Marek, Víťa
Ujetá vzdálenost (TRP):183,77 km
Čistý čas jízdy (STP):9:27:24 h
Hrubý čas jízdy:13 h
Průměrná rychlost (AVS):   19,43 km/h
Mapy:Západní Weinviertel 1:80000 (Weinviertel Tourismus, CZ vydání)
 Východní Weinviertel 1:80000 (Weinviertel Tourismus, CZ vydání)
 Vídeň, plán města & muzea 1:25000 (Vienna info)
  
Text:Marek Topič
Foto:Marek Topič, Vítězslav Freiwald



Vídeň, nejbližší velkoměsto stále láká. S největším moravským městem ji spojuje cyklostezka, která prochází i Hevlínem. A zdá se, že těch, kdo si celou trasu skutečně projedou na kole, rok od roku přibývá. Sám jsem jednou v červnu kousek doprovázel mladou dvojici, která byla právě na cestě mezi Brnem a Vídní. A tak mě napadla myšlenka zopakovat po pěti letech jednodenní cyklovýlet do města na Dunaji. K účasti na fyzicky i psychicky náročné výpravě jsem nakonec přesvědčil i Víťu ze Šanova.

V pět hodin a jednu minutu ráno se po pár metrech ujetých z domu zastavuji na silnici poblíž regulační stanice plynu. Víťa tu zatím není, tak si v klidu dojídám namazaný krajíc chleba, který jsem již nestihl posnídat. Po pěti minutách je můj dnešní parťák tady. Kvůli zatažené obloze se dnes rozednívání o něco zpozdí, proto se na naši dlouhou cestu vydáváme s rozsvícenými světly. Přes spící vesnici míříme k mostu přes Dyji, za ním projíždíme díky Schengenu bez zastavení skrz obě bývalé celnice. První rakouské město Laa je dosud také bez života. Teprve až u areálu Lagerhaus nás předjíždí dvojice aut - s českou SPZ.
Míříme k hanfthalské křižovatce, na níž odbočujeme doleva. Za Hanfthalem uháníme po přímé silnici do sousední vsi Unterstinkenbrun, v jejímž středu během posledních let vyrostl kruhový objezd ozvláštněný zajímavou plastikou ve tvaru obří cibule, jejíž okolík dokonce svítí. Nepředpokládáme sice, že by byl provoz na st. silnici B6 v nedělní ráno příliš hustý, přesto však při naší cestě do rakouské metropole dáváme přednost vedlejším silnicím a odbočujeme vpravo. Překonáváme drobné údolí s odbočkou na Unterschoderlee a poté mírně klesáme ke Stronsdorfu, který je právě v tuto dobu zajímavě nasvícen právě vycházejícím sluncem.
Vesnice se střídají v rychlém sledu, ve směru na Hollabrunn jsme po 2 km v Patzmannsdorfu a krátce na to projíždíme Patzhenthalem. Krajina se začíná vlnit mezi vinohrady a u značky, která nám oznamuje, že opouštíme "Land um Laa an der Thaya" přichází první testování naší kondice v 12promilovém stoupání. Víťa jej na své lehké silničce vyjíždí jako nic, já nahoře sotva popadám dech a dožaduji se první krátké přestávky. Z návrší je hezký výhled do kraje a také na duhu, která se tvoří severozápadně od nás.
Na blízké křižovatce se pouštíme do sjezdu do Kleinkadolzu, na který bezprostředně navazuje významnější obec Enzersdorf im Thale s pranýřem u hlavní křižovatky. Pár stovek metrů jedeme po hlavní silnici B40, z ní ale na konci obce uhýbáme k jihu. Před námi je rozsáhlé polesí, které se táhne od města Hollabrunn až ke státní silnici B6, kde přechází v Leiser Berge. Začínáme stoupat, ne moc prudce, ale poměrně dlouho. Po nějaké chvilce se dozvídáme i příčiny duhy, kterou jsme pozorovali nedávno. Drobný déšť nám znepříjemňuje cestu, ustává až když projíždíme kolem kaple Gartenberg. Když však vyjíždíme z lesa, čeká nás další nepříjemné překvapení. Okolí obce Grossmugl je zahaleno hustou mlhou, viditelnost je sotva padesát metrů a při rychlém sjezdu se ještě snižuje tím, jak se drobné kapičky vody zachytávají na skla brýlí.
Při výjezdu z Grossmuglu se odkláníme od směru, jež ukazují silniční směrovky a mírně stoupáme na plošinu zvanou Leeberg. Z rovného pole tu vystupuje nápadná mohyla z doby hallstattské, údajně 16 m vysoká, ale to se nám zdá být malinko přehnané. Je ale fakt, že se na tumulus koukáme ze vzdálenosti asi 100 metrů a navíc nám v pohledu stále brání mlha. Po krátké přestávce pokračujeme k nejbližší křižovatce a odbočením vlevo se navracíme zpátky k hlavní silnici. Křižovatce ve tvaru T předchází kratší klesání, takže se trochu rozjíždíme a pak máme co dělat, abychom zvládli ostrou zatáčku v místech, kde je povrch vozovky posypán vrstvou písku.
Senning je poslední vsí, kde dosud nejsou žádné náznaky života. Před námi je totiž město Stockerau a v něm už přece jen tu a tam někoho potkáváme. Dokonce i dva cyklisti kolem nás projíždějí. Centrem města, jehož nejvýznamnější památkou je kostel sv. Štěpána, pouze projíždíme, chvilku se pouze zastavujeme u budovy automobilového muzea firmy Siegried Marcus, jemuž dělá upoutávku starý parní válec, který stojí jako pomník na okraji malého parčíku.
Kousek před vlakovým nádražím nacházíme cyklistické směrovky vyznačující počátek cyklostezky do lužní oblasti In der Au. S ohledem na Víťovy galusky však tudy jet nemůžeme, protože z mých předchozích výprav vím, že povrch většiny lesních cest je zpevněn jen hrubým štěrkem. Naším záměrem je dostat se k Dunaji po klasické asfaltové silnici. Správnou cestu se nám nejprve nalézt nedaří. Mate nás směrovka s logem EVN a také název ulice Grafendorferstrasse (podobnost s Grafensteinem, který se nachází na druhém břehu Dunaje). Naši projížďku jihovýchodním okrajem města zastavuje hráz potoka Senningbach, která nás nutí vrátit se na hlavní Eduard-Röschl-Strasse. Po ní pokračujeme dál směrem na Vídeň, abychom po dosažení kruhového objezdu mohli již s jistotou odbočit k dálničnímu přivaděči. Utvrzuje nás v tom ukazatel s nápisem Dounau Kraftwerk. Míjíme několik velkých obchodních center a areál silniční správy, před nímž stojí další pomníkový parní válec. Nedaleko odsud má sídlo oddělení dálniční policie.
Po překonání dálničního nadjezdu se zastavujeme pře závorou, která zamezuje autům vjezd na příjezdovou silnici k elektrárně. Pro cyklisty snad zákaz vjezdu neplatí, byť tu dodatečná tabulka s výjimkou není, takže závoru objíždíme a doufáme, že za námi po chvilce nevyrazí nějaká policejní hlídka, celý prostor je totiž pod dohledem kamer. Cestou k Dunaji potkáváme pár ve středním věku provozující nordic walking a po chvilce proti nám jede i cyklista. Ostatně, brzy se na naši cestu napojuje cyklostezka ze Stockeru. Cesta nás přivádí k zavřené bráně, můžeme však pokračovat dál, protože zde již pod zákazovou značkou výjimka, že se zákaz vjezdu netýká cyklistů, uvedena je. Projíždíme tedy malou postranní brankou a za malý okamžik již vjíždíme na dlouhé přemostění Dunaje.
Vodní dílo Greifenstein tvoří více jak půlkilometru dlouhá hráz s vodní elektrárnou a dvojicí plavebních komor. Při pohledu z mostu vyniká mohutnost Dunaje, výhled je však zajímavý i na jeho pravý břeh, který se strmě zvedá do zalesněných kopců, na jednom z nich se vypíná zřícenina hradu Greifenstein. Pohled na hodinky ukazuje, že cesta od Dyje k Dunaji nám trvala pouhé 3 hodiny. Před sebou však máme ještě dlouhou pouť, takže se vydáváme dál. Dunajská cyklostezka vede po obou březích řeky, pro mě je však neznámá ta pravobřežní, proto z hráze vodního díla sjíždíme k zátoce Donau Altarm.
Kolem přístaviště jachet přijíždíme k lávce, která zkracuje dlouhou objížďku zátoky. Projíždíme po okraji protáhlé obce Höflein an der Doanu (v překladu Hevlín nad Dunajem), nejprve kolem posledních zahrádek, později už přímo po břehu veletoku. Doposud byl na vodní hladině klid, teď však začíná být provoz vodních plavidel velmi zajímavý, po proudu plují dvě výletní lodě, další pak míří opačným směrem. Rychlost, kterou se pohybují lodě do Vídně, odpovídá zhruba té naší, proto je nám líto, že naše stezka po pár kilometrech břeh Dunaje opouští, vede totiž podél kanálu Klosterneuburger Durchstich. Je zajímavé pozorovat, jak se vlny vytvořené loďmi valí zpátky proti proudu tohoto kanálu.
Stezka vede v přímém jihovýchodním směru, napravo od nás vede železnice Franz Josefs Bahn, vlevo je vodní tok a za ním lužní lesy. Přesně v 9:00 přes sebou spatřujeme vysoké věže kláštera Klosterneuburg. Cyklostezka vede až skoro k němu, odděluje ji jen koridor se silnicí a železnicí. Odkláníme se do parkově upravené části města plnou kurtů a sportovních hal, projíždíme i kolem bikerské dráhy a dokonce jakési zahradní železnice. Poté se opět vracíme k městu.
Před námi se zvedá 425 m vysoký kopec Leopoldsberg, který zužuje prostor mezi jím a řekou na minimum. Díky tomu se i naše cyklostezka vrací těsně na pravý břeh Dunaje. To už se ale dle dopravní značky oznamující začátek obce nacházíme na území Vídně. Je čtvrt na deset. Vyhlížíme nějakou lavečku, která je ve stínu a zároveň poskytuje výhled na řeku, takovou později nalézáme poblíž dětského hřiště. Odpočíváme a svačíme, zvedáme se po necelé půlhodince.
Cyklostezka vede v dlouhém úseku společně s pěší promenádou pod silniční estakádou, což je zajímavé řešení, které jistě přichází vhod zejména za deště (nyní nám tato dopravní stavba poskytuje stín). V těchto místech se vlévá do Dunaje jeho kanál (Donau kanal), který je těsně před jeho ústím přehrazený vysokým jezem. Pod ním je i železný most (Schemerl brucke), který zdobí vysoké podstavce s bronzovými sochami lvů. Přejíždíme na druhou stranu, tam nás směrovky navádějí podél kolejiště železniční spojky pod dálniční most a odsud po nábřežní cyklostezce souběžně s třídou Handelskai. Podjíždíme Floridsdorfer brücke, na který vzápětí vyjíždíme točivou šroubovnicí, nahoře se napojujeme na cyklostezku, po níž se pouštíme do centra Vídně.
Na Marchfeldstrasse je cyklistům vyhrazen samostatný jízdní pruh široký asi 1 metr s barevně zvýrazněným povrchem. Jenže návaznost dalších tras není za nejbližší křižovatkou žádná. Odbočujeme tedy na Stromstrasse a dále se snažíme jet zhruba jižním směrem. Po necelých 10 minutách se takto dostáváme na Gaussplatz se zajímavým kruhovým objezdem, nad nímž se vypíná betonový věnec podepřený sloupy porostlými břečťanem. Opět tady nacházíme cyklostezku, která nás vede podél zdi městské zahrady Augarten. Do ní moc vidět není, nepřehlédnutelná je však mohutná protiletadlová věž z dob II. světové války. Ve snaze přiblížit se centru města se odkláníme do jedné z klidnějších ulic, kterou se dostáváme k mostu přes Donaukanal. Za ním se nacházejí kasárna Rossauer vystavěné v novogotickém stylu. Za mostem pokračujeme v přímém směru, posléze se ale odkláníme do ulice Türken, kterou uzavírá mramorové schodiště a kličkující chodník ohrazený nerez zábradlím. Jet se tudy nedá, tak kola vynášíme na ramenou.
O třičtvrtě na jedenáct se zastavujeme u první významnější vídeňské památky. Je jím Votiv kirche s dvojicí vysokých gotických věží. Dolní část levé věže kryje ochranná síť a reklamní plachta, probíhají tam rekonstrukční práce, které mj. spočívají v bělení mramorových obkladů. Přes park Sigmunda Freuda se dostáváme na významnou okružní ulici Ring. Ta nám následně zpřístupňuje další turistické magnety. Projíždíme kolem honosné budovy Burgtheater, naproti spatřujeme přes prostranství plné stánků Radnici, opodál se rozkládá rozsáhlý palác, v němž sídlí rakouský parlament.
Jak tak popojíždíme po Ringu, stoupá počet turistů, kteří nevyužívají jen široký chodník, ale tu a tam se zatoulají i do jízdních pruhů pro cyklisty. Je proto třeba být na pozoru a spíš než na památky koukat před sebe na cestu. Jejich největší koncentrace je v úrovni prostranství mezi dvěmi historickými budovami, v nichž sídlí známá vídeňská historická muzea, a mezi nimiž si trůní bronzová Marie Terezie v nadživotní velikosti. Toto náměstí je zakončeno Hofburgskou hradní bránou, do níž vzápětí míříme. Jdeme raději pěšky a kola vedeme vedle sebe.
Za hradní branou se otevírá velké prostranství zv. Heldenplatz, jehož východní část zakončuje palác Neue Burg. Pohled na západní stranu nabízí jen prázdné prostranství s náznaky parku, blízké stromy převyšují věže vídeňské radnice. Čeká nás průchod další branou, za níž se rozprostírá centrální nádvoří In der Burg. Uprostřed se vypíná bronzová socha Františka Josefa I., pod níž se na chvilku zastavujeme, ale vzápětí jsme nevlídnými pohledy turistů vyhnáni, neboť právě s touto sochou v pozadí se jich tady spousta fotí. Davy lidí všude kolem nám už lezou na nervy, proto se přesunujeme do interiéru hlavní vstupní brány, z níž je i vstup do známé Stříbrné komory. Za ní se rozprostírá náměstí Michaelerplatz s kostelem sv. Michala a částečným odkryvem pozůstatků římských staveb.
Ještě poslední ohlédnutí na krásnou hradní budovu zdobenou vysokou kopulí a vydáváme se dál v naší pěší promenádě po centru Vídně. Třídami Kohlmarkt a Graben přicházíme k turistickému symbolu Vídně č. 1 - ke katedrále sv. Štěpána. Spokojujeme se s vyfotografováním památky z dáli, protože přilehlé náměstí je opět plné lidí. U katedrály sv. Štěpána, jehož vysoká věž je toho času obadnážovaná lešením, končí pěší zóna, takže po dlouhé době opět nasedáme na naše kola. Po Singer strasse se dostáváme na okružní ulici Ring. Na chvilku si sedáme na okraj Městského parku a občerstvujeme se, hlavní svačinu však odkládáme na později.
Jedeme alejí podél parku severním směrem a na první významnější křižovatce odbočujeme vpravo. Zde přejíždíme kanál, spíše stoku, která se podle mapy jmenuje stejně jako město, tedy Wien. Za další křižovatku se nám daří napojení na cyklostezku, která nás přivádí k mostu přes Donaukanal a po jeho překonání přímo do "zeleného srdce" Vídně, rozsáhlého parku Prater. Podél tramvajové trati přijíždíme k široké promenádě, kterou křížíme a opodál si vyhlížíme lavičku poblíž přejezdu místní drážky zv. Liliputbahn. Sedíme a svačíme, přitom koukáme na jednu z mnoha atrakcí, jakousi horskou dráhu, v čase našeho pikniku kolem nás projíždí i turistický vláček tažený malou parní lokomotivou.
Po svačině jsme původně chtěli ihned vyrazit na cestu domů, ale nakonec neodoláváme a vydáváme se na krátkou exkurzi po místních atrakcích. Kromě typického Vídeňského kola jsou tu k vidění (pro odvážné i k vyzkoušení) různé adrenalinové atrakce, z kterých se mnohdy dělá špatně už při pohledu z pevné země. Některé názvy atrakcí jsou více než výstižné: Tornado, Space shot, Star Flyer, Boomerang, ..., musí to být však opravdový adrenalin, což ostatně dávají návštěvníci patřičně najevo svými zvukovými projevy. V pravé poledne (13:00) už nám začíná lézt na nervy hlasitá muzika, která se v areálu nepříjemně mísí.
Cestu z Prateru nám usnadňuje vynikající systém cyklostezek, který v této městské části je. Snadno se tak dostáváme k vlakového nádraží Praterstern (dříve Wien Nord) a dále k mostu, který se klene přes Dunaj k moderní čtvrti zv. Donau City (UNO City). Cyklostezka vede dolním patrem vedle tubusu s tratí metra, horní patro patří běžné silnici. Z mostu se nám naskýtá krásný pohled na Dunaj, u jehož břehů kotví spousta výletních lodí (přímo pod námi dokonce rakouská armádní loď). Zajímavá je i podívaná na skupinku, která hladinu Dunaje odvážně brázdí na rychlých motorových člunech zv. jetski. V půli mostu sjíždíme na Dunajský ostrov (Donauinsel). Ten vznikal v 70. a 80. letech minulého století jako ochrana proti povodním a dnes je centrem volného času a sportování. Bohatá síť stezek se při pohledu na mapu zdá na první pohled možná naddimenzovaná, jenže díky vysoké návštěvnosti cyklistů, jezdců na kolečkových bruslích, vyznavačů nordic walking, či jen lidí vydávajících se na obyčejnou procházku, je takový hustý systém cest zapotřebí.
Při pohledu na krásnou modrou barvu Nového Dunaje litujeme, že jsme si na dnešní výlet nepřibalili plavky, takto nám k osvěžení musí stačit hydrant, kterých je po celém ostrově několik. Osvěžujeme se a doplňujeme tenčící se zásoby vody v našich cyklolahvích. Po dosažení Floridsdorfského mostu se s ostrovem loučíme, po zbytku mostu přejíždíme Nový Dunaj a za ním sjíždíme do Wasser parku, jímž nás cyklostezka přivádí k okraji Brünner strasse. Po této rušné třídě jedeme jen několik stovek metrů, pak končí úsek se samostatným pruhem pro cyklisty a my raději uhýbáme do jedné s vedlejších ulic.
Průjezd Floridsdorfem se nám komplikuje. Nedaří se nám tu napojit na žádnou cyklostezku, proto bereme zavděk aspoň vedlejšími ulicemi, po nichž jezdí jen minimum aut. Podjíždíme most se železniční tratí do Znojma a pár stovek metrů dál nás zastavuje budova supermarketu Spar. Jsme nuceni opustit náš směr a na chvíli se vrátit na hlavní tepnu Brünner strasse, z ní ale odbočujeme hned na další křižovatce a po ujetí necelých dvou stovek metrů se vydáváme do další ze souběžných ulic. Tady máme konečně štěstí na cykloznačení.
Městská část Gross-Jedlersdorf už spíše připomíná nějaký satelit, všude spousta moderních baráků a v jednom úseku jedeme dokonce po okraji pole. Skrz něj spatřujeme obloukovou mostní konstrukci, z dáli se zdá, že by se mohlo jednat o bývalý most železniční a protože vím, že cyklostezka Eurovelo 9 vede z Vídně po tělese snesené trati, míříme k němu. Tato domněnka se však nepotvrzuje, nějaká cyklisty hojně využívaná cesta tudy sice vede, jedná se však o nezpevněnou komunikaci, určitě však ne o bývalou železniční trať. Vracíme se tedy na silnici do města. V Stammersdorfu se nám konečně daří nalézt značky cyklostezky č. 9.
Je to přesně hodina, během níž se nám podařilo od Floridsdorfského mostu vykličkovat až na samotný okraj Vídně. Cyklosměrovky nás naposledy zavádějí na Brünner strasse. A teprve tady objevujeme těleso bývalé železnice. Zde je dosud dochované štěrkové lože zarostlé stromy a keři. O kousek dál dokonce zůstal přejezd s i s kolejemi. Za posledním domem už naše stezka směřuje na železniční těleso. Jako památku na dobu, kdy tudy projížděly vlaky, tu dodnes zůstává zachovalé dvouramenné návěstí, kterých ostatně v dalších částech stezky spatřujeme několik. Hned u toho následujícího je i malé posezení, kde si právě jedna cyklistická rodinka dopřává odpolední piknik.
Stezka směřuje na sever a je vedena v přímém směru, jako když střelí. Od západu silně duje nepříjemný boční vítr a nám začíná být jasné, že právě vítr naším pomocníkem na zpáteční cestě rozhodně nebude. V úrovni obce Föhrenhain protíná naši stezku silnice, ze které je bráněno proti vjezdu aut příčným zábradlím. Toto opatření má také přinutit cyklisty z kola sesednout a tím docílit bezpečnější překonání křižovatky. Opodál projíždíme kolem jedné mechanické závory a o minutu nato vjíždíme do mírného pravotočivého oblouku, kde dříve zcela jistě bývala zastávka, ne-li malé nádraží. Dnes tu je dvojice dvouramenných návěstí a malá expozice fragmentů železniční dopravy, jako jsou nárazníky, kola parní lokomotivy či ovládání návěstí.
Tak jako kdysi zanikla železnice, kterou nahradila cyklostezka, v současné průmyslové zóně Hagennbrunn, která se postupem času rozšiřuje od silnice B7 k západu, došlo i na tuto komunikaci. Následující část cyklostezky byla snesena a my dnes musíme projíždět objížďkou po soustavě kruhových objezdů a navazujících komunikací. Možná je objížďka špatně značená, možná jsme nepozorní my, vrátit na Eurovelo 9 se nám již nedaří a místo toho se ocitáme na okraji obce Enzersfeld. Proto rozkládáme mapu a zvažujeme, jak pokračovat dál. I přes značku upozorňující na významné stoupání se vydáváme směrem na Manhartsbrunn. Cesta vede nejprve kolem malebných vinic, později se však noří do lesa a stoupá do kopce. Odpočinout si nemůžeme ani v samotném Manhartsbrunnu, až teprve u vysílače, od něhož je fantastický výhled. Přehlížíme rozsáhlou rovinu k Vídni a přes Moravské pole dokonce identifikujeme návrší Devínská Kobyla na Slovensku, od něhož se táhne pásmo Malých Karpat. A nebylo by to Rakousko, kdyby takový typ krajiny "nezdobilo" obrovské množství stožárů větrných elektráren.
Jízdou po náhorní plošině docela pohodlně dosahujeme návrší Mühlradsberg (345m), z něhož se následným dlouhým a rychlým sjezdem dostáváme do obce Schleinbach. Tato vesnice se nachází v údolí říčky Russbach, což nám dává naději, že následující cesta bude vedena spíše v méně náročném terénu. Proto na následující křižovatce odmítáme odbočit na směrovkami avizovanou stezku Eurovelo 9, jíž jsme u Schleinbachu zase dosáhli. Projíždíme kolem poutního kostela Kahlberg, dál nás čeká průjezd dlouhou vsí Hautzendorf a následně stále podél železniční trati, kterou po asi 2 km podjíždíme skrz cihlový viadukt. Za ním chvilku bojujeme s větrem, který fouká docela silně od západu a s úlevou přijímáme, když se cesta stáčí zpět k severu a z přímého protivětru se stává aspoň vítr boční.
Ve 4 hodiny odpoledne přijíždíme do městečka Niederkreuzstetten. Zastavujeme na klidné návsi a jdeme se usadit na lavečku v parku, hned vedle válečného pomníku. Konzumujeme poslední cereální tyčinky a s obavou nad tenčícími se zásobami pití načínáme poslední rezervní lahve. Po čtvrthodinové přestávce znovu nasedáme na kola. Najeto máme již téměř 150 km a unavené svalstvo to dává patřičně najevo. Po kilometru jízdy západním směrem se dnes již potřetí napojujeme na cyklostezku Eurovelo 9, tentokrát s odhodláním setrvat v jejím směrování delší vzdálenost. Z Oberkreuzstettenu vede příjemná asfaltka podél větrolamů. Nejezdí tu žádná auta, okolní krajina je, až na stožáry větrných elektráren, docela hezká, přesto na tento úsek asi rádi vzpomínat nebudeme. Rovný úsek tu prakticky není, cesta tu překonává několik návrší a mezi nimi hluboká údolí. Ulevujeme si, až když se před námi otevírá údolí Taschlbachu, do něhož sjíždíme přes malou vesnici Hernlais.
Za křižovatkou se státní silnicí B-40 je cyklostezka vedena hezkou klikatící se asfaltkou schovanou pod vysokými stromy. Po ní se dostáváme do Egersdorfu, na jehož konci definitivně opouštíme trasu Eurovelo 9, která odsud pokračuje do Mistelbachu a dále až do Valtic. My nyní jedeme po cyklostezce č. 916, která nám na úvod připravuje únavné stoupání na návrší, z něhož se následně spouštíme úzkou sklepní ulicí do vsi Garmanns. Nyní se nacházíme jen pár kilometrů od dvojice radarových stanic Buschberg / Steinmandl. To se znovu projevuje na členitosti terénu. Táhlé stoupání nám bere další spoustu sil, vynahrazuje nám to aspoň krásným výhledem do okolí města Mistelbach a na pásmo Malých Karpat, které dnes lze i odtud zcela zřetelně vidět.
Po dlouhém sjezdu se zastavujeme u železničního přejezdu na okraji obce Asparn an der Zaya. Na kolejích tu stojí terénní vůz Suzuki se speiálně upravenými předními koly, za které je připřaženo několik šlapacích drezín. Asi se takto vyvážejí zájemci do nejvyššího bodu tratě pod Leiserberge a následně se samospádem, příp. s občasným přišlápnutím vrací zpátky do Asparnu. Z Asparnu si již nemůžeme dovolit pokračovat po stezce č. 916, kopcovitý terén by už byl dnes nad naše síly. Ale ani cesta údolím říčky Zaya není žádný med, v nevýhodném směru nás znovu trápí západní vítr. Za Olgersdorfem si děláme krátkou přestávku. Rostou tu stromy s právě zralými rannými jablky, takže si jich pár trháme. Příjemný zdroj osvěžení, jen se to nesmí s konzumací moc přehnat (to je můj případ, ale o tom se přesvědčím až doma).
Trojice bezprostředně na sebe navazujících obcí uzavírá Gnadendorf, za nímž opouštíme říčku Zaya, abychom se pustili do posledního významnějšího stoupání na naší dlouhé pouti. Na návrší Kühberg stojí zato se na chvíli zastavit. Dnešní příznivé podmínky nabízejí daleký výhled na velký kus Moravy, dohlédnout lze až k chladícím věžím JE Dukovany. Také je tu dobré pokrytí signálem českých telefonních operátorů, čehož využívám a vyřizuji jeden ze zmeškaných hovorů. Já postávám s telefonem u ucha a Víťa si mezitím sedá na okraj příkopu. Na tom by nebylo nic divného, kdybychom ovšem naše kola nepoložili tak zvláštním způsobem, že to vypadá jako důsledek nehody. Netrvá proto dlouhou a zastavuje u nás motorkář s dotazem, zda nepotřebujeme pomoc. Oznamujeme, že vše je v pořádku.
V zatáčkách sjíždíme do obce Gaubitsch, jejíž průjezd je zakončen mírným stoupáním. Za standardních okolností by nestálo za zmínku, dnes jej ale vyjíždíme z posledních sil, avšak posilněni vědomím, že se jedná o předposlední kopeček na naší dlouhé trase. Ten úplně poslední výjezd, rovněž nevýznamný, zvládáme kousek za kruhovým objezdem. Za tím už je to absolutní rovina. Přijíždíme do města Laa, které projíždíme vedlejšími ulicemi, úsek mezi bývalými celnicemi pak po cyklostezce. Po 13 hodinách a 184 km v nohách se loučím s Víťou, jehož ještě při cestě domů čeká zaokrouhlení ujetého počtu kilometrů na rovnou dvoustovku.

Dojmy z trasy a doplňky:
Vídeň je cíl, který rozhodně stojí za pokus zdolat jej vlastní silou, na kole. Pro takový záměr je však lepší zvolit den, na který je předpovídán vítr jižních směrů - ten pak pomáhá při zpáteční cestě. Naše podmínky tedy nejoptimálnější nebyly, přesto je třeba zhodnotit cestu jako velmi vydařenou. Na bližší poznání města (např. prohlídky některých památek) bohužel nezbyl čas, k tomu by bylo zapotřebí delšího pobytu či doprava standardními prostředky.



Fotky:

Vodní dílo Greifenstein Votivkirche Vídeňský Parlament Hofburg Motiv z Prateru Dunaj Nový Dunaj a Donaucity Cyklostezka s fragmenty snesené železnice Krajina u Mistelbachu