wz

VÝLET VLAKEM TŘÍDENNÍ


PŘECHOD RYCHLEBSKÝCH HOR PODÉL HRANIČNÍCH KAMENŮ

Datum:18. - 20. července 2008
Složení výpravy:Marek, Ivo, Milan, Martin, Pavel, Tomáš, Vacin
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 12 km / 5 hod.; 2. den: 22,5 km / 9 1/4 hod.; 3. den: 17 km / 6 1/2 hod.
Mapa:KČT č. 54 Rychlebské hory a Lázně Jeseník
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkazy:nasejizdy.czechian.net
 cocka.kvalitne.cz



Oblast Rychlebského výběžku bývá v turistických průvodcích označována jako turisty dosud neobjevený kraj. Má však co nabídnout: kopce, hluboká údolí, lesy i horské louky, výhledy, ... a skoro žádné vymoženosti konzumní turistiky. Proto jsem byl rád, že na závěr druhé červencové dekády přišla pozvánka od třebíčské skupiny s nabídkou připojit se na jimi pořádaný čundr. Poznat tento kus naší země jsem měl dlouho v plánu i já, zbývalo tedy jen doufat, že se této myšlence příznivě nakloní i vývoj počasí.

DEN PRVNÍ - DOBYTÍ BORŮVKOVÉ HORY (18. 7. 2008)
Je páteční ráno a já kráčím ještě za tmy k hevlínskému vlakovému nádraží. Tam přicházím v okamžik příjezdu prvního vlaku. Motorák se hned vrací zpátky do Hrušovan, takže není ani čas na prodej jízdenek, stejně by mi ji asi strojvůdce nebyl schopný prodat. Jak už bývá pravidlem, k žádnému vlaku není v Hrušovanech ideální přípoj jiným směrem, než do Znojma, čeká mě tedy více jak půlhodinová přestupní přestávka. Do dalšího vlaku nasedám až o půl šesté. Po necelé hodině vystupuji v Břeclavi a zatímco se seznamuji s aktuálním stavem modernizace zdejšího nádraží, přichází mi SMS zpráva od kolegů z Třebíče - také jim probíhá ranní cestování dle plánu.
Rychlík přistavený na 2. nástupišti se docela slušně zaplňuje. Někdo cestuje do práce, já zastupuji početnou skupinku těch, kteří se vydávají někam na výlet. Už v Břeclavi nabírá můj spoj 10minutové zpoždění, které si udržuje až do cílové stanice. V Olomouci dnes přestupuji naposled, alespoň z vlaku na vlak. Nástupiště se před příjezdem rychlíku Praděd slušně zaplňuje, já mám však místo jisté ve druhém voze. Po zastavení soupravy nastupuji do starého vozu BDt, v němž se setkávám s pětičlennou skupinou z Třebíče. S většinou kluků se dnes vidím poprvé, takže se nejprve seznamujeme. V kupé panuje dobrá nálada, na krajinu za okny svítí sluníčko - výprava do Rychlebek se nám zatím pěkně vyvíjí.
Výměna hnacích strojů dnes probíhá mimořádně ve stanici Mohelnice, chrochtavá Bardotka nás pak táhne do Zábřehu, kde z koridoru uhýbáme na sever, k horám. Následuje průjezd po jedné z nejpěknějších tratí v České republice, který vrcholí stoupáním na Ramzovské sedlo a následným sjezdem po tzv. Slezském Semmeringu (této trati je věnováno i malé muzeum ve stanici Horní Lipová, jehož návštěvu zamýšlí Ivo uskutečnit v závěru akce). Pět minut před půl dvanáctou náš vlak dojíždí do cílové stanice Jeseník. S těžkými batohy na zádech vystupujeme na nezpevněné šotolinové nástupiště, které sice známému lázeňskému městu příliš dobrý dojem nedělá, stejně jako oprýskaná nádražní budova, veškerý dojem ale napravují zalesněné kopce okolo.
Poněkud překvapení jsme skutečností, že autobusové nádraží je od toho vlakového vzdálené asi 1 km. Nezbývá tedy nic jiného, než se na něj vydat po červeně značené turistické stezce, která nás vede k mostu přes potok Staříč. Odtud se Lipovskou ulicí stáčíme k parkově upravenému náměstí Svobody a to již k autobusovému nádraží zbývá jen několik desítek metrů. Tady nás netrpělivě vyhlíží Martin alias Biňa, jenž sem před necelou půlhodinou přicestoval z naší metropole. Již v kompletní sestavě vyčkáváme přistavení autobusu, který nás odveze do nejsevernějších končin našeho Slezska.
Při nastupování do autobusu musíme řešit problém s objemností našich zavazadel. Obvyklý prostor pro kočárky zde není, takže své batohy skládáme kde se dá. Samotná cesta je velmi zajímavá, nejprve náš bus stoupá do kopců k jeskyni Na Pomezí, odtud sjíždí silnicí klikatící se podél Vidnávky do Žulové. Toto městečko obklopuje malebná zvlněná krajina, která v další fázi přechází do překvapivé nížiny na straně jedné a nevysoké (aspoň z autobusu se tak zdají) zalesněné vrcholy Rychlebských hor při pohledu na opačnou stranu. O čtvrt na dvě přijíždíme do městečka Jarovník, kde má náš spoj asi 15minutovou pauzu. Využíváme ji k návštěvě blízké samoobsluhy či cukrárny a také ke krátké prohlídce blízkého okolí autobusové zastávky, zejména k obdivu zámku Jánský vrch malebně umístěného na vysoké skále.
Když se vracíme zpátky k autobusu, někteří z nás mají ještě v ruce nanuk či nedopitou plechovku piva. To bezdůvodně vytáčí našeho řidiče, kterého okamžitě ozařuje duch prozřetelnosti (ve skutečnosti to však bude nějaký problém psychického rázu) a předpovídá, jak mu v autobuse všechno znečistíme a plechovku piva zasuneme pod síťku na opěradle. A tak se musí čekat, až se vše zkonzumuje, teprve pak se řidič odvažuje otevřít dveře a prodat novým cestujícím jízdenky.
Poslední minuty strávené v autobuse ubíhají rychle. Úzkou asfaltkou kopírující státní hranici projíždíme několik malých vesniček, z nichž ta poslední nese jméno Bílá Voda. Poblíž zastávky v části zvané Městys se nachází kostel a rozsáhlý areál Piaristické koleje, tam my ale nevystupujeme a necháváme se odvézt až k 1,5 km vzdálenému zámku, který už nějaké to desetiletí slouží jako psychiatrická (protialkoholní) léčebna. Uchopit za kliku zdejšího ústavu dosud nemá potřebu nikdo z nás, takže můžeme při pohledu na turistický rozcestník zahájit putování po málo navštěvovaných Rychlebských horách.
Přesně ve 14 hodin se naše početná smečka formuje u posledního bělovodského domku, jehož štít zdobí vypreparovaná hlava jelena. Cesta zpevněná štěrkem nás vede podél vzrostlé aleje k smíšenému lesu. Kráčíme svižným tempem, což si po 20 minutách vyžaduje uskutečnění první přestávky. V místech, kde po naší levici střídá lesnatý svah nad Hlubokým dolem travnatá lučina, se drtivá většina z nás převléká do šortek. Ti ostatní si vychutnávají pohled na náš nejbližší cíl, masív Borůvkové hory se siluetou vyhlídkové věže převyšující vrcholový les. Odpočinutí a optimálně odění se po chvilce vydáváme dál.
Kousek za rozcestníkem U Šišky se znovu noříme do lesa. Lesní cesta stále mírně stoupá. Tu a tam spatřujeme při jejích okrajích drobné plody lesních jahod, není jich však tolik, aby nám jejich sběr stál za delší přestávku. To dřevěný srub nacházející se necelý půlkilometr před sedlem Růženec již tyto parametry splňuje. Pročítáme panel naučné stezky a usazeni na lavičkách kolem ohniště svačíme. Kromě dřevěného přístřešku se opodál nachází lesácká bouda a pastvina, nijak neohrazená, kterou právě teď spásá asi 30hlavé stádo krav a telat.
V 15:40 přicházíme do sedla Růženec. Odsud pokračuje naše červená stezka, společně s polskou zelenou, po státní hranici. Turistický ukazatel sděluje, že od rozhledny na Borůvkové hoře nás dělí vzdálenost 3 km, mapa k tomu dodává i převýšení, rovných 300 metrů. Zprvu mírné stoupání nabírá stále ostřejší sklon a v něm se naše skupinka trhá. Děláme proto několik přestávek, během nichž na sebe čekáme a zejména se zabýváme trháním plodů, které daly Borůvkové hoře jméno. Zpestření nám ve dvou třetinách cesty nabízí pohled na zajímavé skalní útvary vrcholu Kraví hory.
Tři minuty před 17. hodinou se nám v rozšiřujícím se lesním průseku zjevuje 25 metrů vysoká vyhlídková věž. To je pro nás znamení, že právě dosahujeme nejvyššího bodu protáhlé Borůvkové hory. Neodoláváme a hned vcházíme do útrob věže, v níž se pouštíme do zdolávání 155 schodů (osobně přepočítáno) stoupajících na vrcholový ochoz rozhledny. Výhled je neopakovatelný, byť jej malinko kazí opar. Drtivou většinu obzoru zaujímá polské území, vidět jsou daleké roviny s Niským a Otmuchowským jezerem. Bez problémů přehlížíme zvlněné území Kladského výběžku ohraničené Orlickými horami a na jihu nám obzor uzavírá masív Králického (Kladského) Sněžníku. Jen zalesněný pás táhnoucí se jihovýchodním směrem představuje naše území, to je pak ohraničeno vysokými kopci Hrubého Jeseníku.
Po sestupu na pevnou zem se ještě na chvíli usazujeme na dřevěné lavečky a zakusujeme něco na posilnění. Také si čteme informační tabuli zaznamenávající událost z druhé poloviny 80. let, kdy se na tomto vrcholu setkali čeští a polští disidenti, hlava Václava Havla je na čb snímku téměř vyretušovaná, jak se ji postupem času dotklo kdovíkolik stovek prstů. Ani nevíme jak, ale pobyt na Borůvkové hoře nám nakonec zabírá bezmála celou hodinu. Je tedy nejvyšší čas zahájit sestup do Travné, kam máme naplánováno do večera dojít.
Sestupujeme do míst, kde se naše stezka (nyní již modrá) odklání od státních hranic a odsud prudce klesá k rozcestí Nad Travnou. Je zde velká louka a podobný turistický přístřešek, jaký jsme již dnes viděli pod Růžencem. Tento objekt už ale k odpočinku nevyužíváme, jen si pročítáme další z panelů naučné stezky a pokračujeme v dalším ostrém klesání lesem. Po půlhodině se dostáváme k poutní kapli zasvěcené Panně Marii Salettské. Skrz zamřížovaný vchod nahlížíme do interiéru a následně sestupujeme k pramenu, nad nímž je ve skalním výklenku umístěna bílá socha světice. Prostranství je krásně vyzdobené, udržovaně působí i opodál počínající křížová stezka.
Po doplnění zásob vody sestupujeme kolem louky kýčovitě vyzdobené různými sádrovými figurkami k silnici, která odsud stoupá k hraničnímu přechodu do Polska. My se vydáváme opačným směrem, obcházíme velký novogotický kostel (zasvěcen neposkvrněnému početí Panny Marie a také sv. Petru a Pavlovi) a tam, kde silnice uhýbá do pravého úhlu, odbočujeme na úzkou vedlejší silnici. Potkáváme tu partičku teenagerů, která si dlouhou chvíli krátí poslechem hip-hopové muziky pouštěné z mobilního telefonu. Ostatně, jak se v průběhu celého putování Rychlebskými horami přesvědčujeme, na nic jiného se v těchto končinách vlastně mobily využít nedají, pokrytí českým signálem tu není skoro žádné.
Na jednom z domků spatřujeme nápis "Hostinec", to je však pouze památka na dávné časy, současné restaurační zařízení objevujeme až o pár desítek metrů dál. Restaurace se jmenuje U Oravců a protože je otevřeno, bez váhání vstupujeme (čas +- 19:00). V příjemném prostředí obsazujeme jeden velký stůl a objednáváme pivko a něco teplého k večeři. S blížícím se soumrakem je potřeba vyřešit otázku noclehu a tak se domlouváme s majitelem na možnosti stanování na louce, kde se právě chystají lavečky, stoly a pódium pro zítřejší festival Česko-polské Pojiwo. Majitel je vstřícný a souhlas nám dává, dokonce nabízí, že můžeme využít jeden ze dvou velkých stanů. S díky tuto nabídku přijímáme a kolem půl desáté si již rozkládáme karimatky a spacáky v temných prostorách stanu.


DEN DRUHÝ - CELÝ DEN MIMO CIVILIZACI (19. 7. 2008)
Ráno se budím mezi prvními a přesně v 7 hodin i vstávám. Ostatní ještě dospávají a ven ze spacáků se soukají až o něco později. Jen pár metrů od našeho stanu jsou záchody i s tekoucí vodou, takže tu máme zázemí jako někde v kempu. Shodujeme se, že místo pro tento nocleh bylo vybráno velmi dobře. Snídaně a balení věcí nám zabírá asi hodinu, připraveni na odchod jsme až před půl devátou. S majitelem hospody, který už vysedává na jedné z laviček a chystá se na další práci se zajišťováním festivalu, se loučíme a děkujeme mu za jeho vstřícný přístup.
Z Travné jdeme po modrých turistických značkách, které nás vedou mezi parkově upraveným prostranstvím ven z obce. U některých stavení se jejich majitelé jakoby předhánějí v tom, kdo bude mít okolí baráku hezčí. Ostatně, motor sekaček se nese údolím i toto ráno. Když nám z dohledu mizí poslední stavení, začínáme mírně stoupat po lesní cestě, která občas plní funkci potoku, podle toho je i rozbitá a blátivá. Les brzy střídá velká louka zvaná Rozhraní, ale i tady je občas dobré pozorně koukat pod nohy, neboť nástrahy ve formě kravských exkrementů jsou doslova na každém kroku. Stoupáme po okraji louky, až když vidíme rozcestník situovaný pod mladým lesíkem, krátíme si cestu přímo k němu.
Z místa zvaného Nad pramenem se nám naskýtá krásný výhled na dosud prošlou trasu a louku Rozhraní a když popocházíme o pár metrů dál, spatřujeme i stromy převyšující špičku kostela v Travné. Nacházíme se kousek od státních hranic a tedy i hlavního hřebene Rychlebských hor, o pár stovek metrů dál, na rozcestí Rozhraní se však odkláníme k severovýchodu. Modré turistické značky střídáme za zelené a ty nás vedou pohodlnou lesní cestou jakoby zpátky nad Travnou. Tuto vísku však pouze tušíme někde pod námi, ve výhledu nám po celou dobu brání vzrostlé stromy.
Cesta začíná klesat, nejprve mírně, v místě, kde se směr stáčí k jihu, již o poznání prudčeji. Ostrý sestup končí na asfaltové silnici, kde je i rozcestí Pod Zálesím. Ves Zálesí se nachází asi 2 kilometry proti proudu Obecního potoku, my se ale vydáváme směrem opačným. V údolí se zdržujeme jen chvíli, po asi 0,5 km nás značky směrují do přímého stoupání v úbočí kopců Měřice a Štít. Kousek pod vrcholem druhého jmenovaného kopce je i rozcestník, který nás informuje o tom, že dosahujeme nadm. výšky rovných 600 metrů. Ze Štítu nás čeká opět sestup. Zajímavá je skladba zdejšího lesa, pro Rychlebské hory typické smrčiny jsou v této oblasti převažující mohutné buky. O něco níže se nachází les smíšený.
Deset minut před jedenáctou hodinou přicházíme na křižovatku lesních cest s kamenným pomníkem věnovaným jednomu pracovníkovi zdejšího lesního závodu. Dřevěná lavička láká k posezení, pohled do mapy ale nabádá, abychom polední pauzu odložili až na Čertovy kazatelny. Tato vyhlídková skála je odsud jen malý kousek a cesta k ní trvá jen pár minut. Od rozcestníku nás vede lesní pěšina k dřevěnému přístřešku, který na nás sice moc dobrým dojmem nepůsobí, zato zábradlím jištěná skála o kousek níž již uspokojuje naše smysly. Jako na dlani odsud máme část hlubokého zalesněného Račího údolí. Užíváme si hezký výhled a před odchodem se tu zvěčňujeme na skupinové fotografii. Plánovaný piknik nakonec odkládáme až na nedaleký hrad Rychleby.
Vracíme se zpět na asfaltovou silnici a po ní jdeme asi 0,5 km, potom se odkláníme na lesní stezku. Cesta je nenáročná, až na krátký úsek, kde zrovna probíhá těžba dřeva. Překračujeme tu spoustu větví, opatrně procházíme kolem velkého černého psa, posledními objekty, kterým je třeba se vyhnout je dvojice zaparkovaných aut patřících dřevorubcům. Za moment se před námi objevují nápadné valy, které prozrazují, že areál hradní zříceniny je již blízko. V místě, kde se stezka stáčí k bývalé hradní bráně, se nachází malé suťovisko, na kterém turisté postavili několik kamenných mohylek, tzv. mužíků. Stromy je tady chrání před větrem, takže některé z nich dosahují úctyhodné výšky. Zdravíme se s dvěma čundráky, kteří tu pravděpodobně nocovali a vcházíme do úzké branky, za níž nás čeká stoupání po chaoticky uspořádaných schodech k rozcestníku. Odsud je to již jen pár kroků na travnaté prostranství centrální části hradu.
Deset minut před 12. hodinou shazujeme batohy ze zad a podnikáme krátký průzkum bývalého strážního hradu. Ten zahrnuje výstup na pozůstatek okrouhlé věže a výstup na torzo paláce, také s pozůstatkem věže. Z jejího nejvyššího bodu je hezký výhled jak na samotný hradní areál, tak i do údolí pod zříceninou. Po prohlídce si sedáme na travnatou plochu a připravujeme si oběd. Někdo si vaří těstoviny, jiní se spokojí s chlebem namazaným paštikou. Tři z nás mají možnost vše zapít pivkem z plechu, které v dané situaci přichází vhod. Během našeho pobytu se na hradě střídá několik návštěvníků, což na nás působí velmi nezvykle, až dosud jsme totiž na stezkách skoro nikoho nepotkávali.
Po najezení jsou naše objemné batohy zase o něco lehčí, dlouhá přestávka však působí na naše nohy, kterým jakoby se nechtělo do dalšího pochodu. Na úvod nás čeká velice strmý sestup k drobnému potůčku, který se nedaleko vlévá do Račího potoka. Ve stejnojmenném údolí jej následně doprovázíme proti jeho proudu, bohužel je to po asfaltové silnici. Alespoň na mě tento úsek působí velmi únavně, kromě peřejnatého potoku není kolem téměř nic na dívání. Nejvíce však vadí tvrdý asfalt. Přesto se však v údolí držíme i za rozcestím Kaštanová alej. Mylně se totiž domníváme, že v zalesněném údolí budeme chráněni před poledním sluncem, to je však v tuto dobu v téměř kolmé pozici a jeho paprsky si na nás většinou cestu najdou.
Ve dvě hodiny odpoledne konečně přicházíme k rozcestí Buk. Rozcestníkové tabulky jsou skutečně přibité na statném buku a torzo snad ještě staršího stromu stojí opodál. Obsazujeme dřevěný přístřešek a jdeme se osvěžit k blízkému potoku. A opět odpočíváme, čeká nás totiž další dlouhé stoupání na vrchol Roveň. Já a Ivo se na žlutou turistickou trasu vydáváme s menším náskokem, zdatní mladíci nás však svižným tempem lehce dohánějí. Ale není kam spěchat. S krátkým odpočinkem na široké kamenité cestě přicházíme až téměř na vrchol, značka jej obchází a klesá k rozcestí s červeně značenou stezkou.
Les se rozestupuje a přes krásnou svažitou louku se nám naskýtají krásné výhledy na hraniční hřeben, který výrazně převyšuje Gieraltowska kopa. Ta už se nachází na polském území. Luční cestou sestupujeme do míst dávno zaniklé vsi Hraničky. To, že tady kdysi bydleli lidé, nám dnes připomíná strom se zralými višněmi, či stará studna s vodou, z níž si doplňujeme naše lahve. To ovšem až poté, co potkáváme dvojici kluků z níže položeného tábora, kteří nás ujišťují, že voda ze studny je docela kvalitní, oni sami k ní míří s károu naloženou plastovými barely. Část cesty kolem dřevěného kříže tudíž procházíme celkem 3 x, na podruhé už ale dokončujeme sestup k rozcestí, které ač v údolí, nabízí i schránku s vrcholovou knihou. Milan píše krátký záznam a všichni ostatní se pod něj podepisujeme.
Nedaleko od rozcestí je malý rybníček a u něj dřevěný přístřešek. Kousek za ním se pak noří do lesa nevelká luční enkláva, na které právě funguje dětský tábor. Naše cesta se mu ale vyhýbá a míří přes louku přímo k ruinám jednoho ze stavení. A tak aspoň oplácíme máváním stejný typ pozdravu od skupinky mladých skautek. Na konci louky stojí snad jediné zachovalé stavení, které dodnes z Hraniček zbylo. Mladý cyklista, dosud oblečen v dresu, právě seká dříví a zřejmě očekává nějakou větší společnost. Nás však ne, takže pokračujeme dál. Podél lesa překračujeme mírné návrší, za ním jdeme krátký kousek po kamenitě cestě, kterou lemují další zbytky dávno zbořených domků.
Před námi je dlouhé stoupání, dnes pravděpodobně poslední. Mezi keři uhýbá nenápadná stezka, která se po chvilce noří do lesa. Z jednoho místa, kde je po vykáceném lese vysazena mladá smrková školka se nám naskýtají pohledy na vrcholy Strážiště a Vápenný. Další část cesty je již bez výhledů. Přemýšlíme, jakého důsledku jsou asi časté hromady kamenní, které naši stezku lemují, pravděpodobně se tu kdysi něco těžilo.
Nastává zajímavá situace. Stejně jako včera totiž stoupáme po červené stezce k hranicím a když se dostáváme k prvnímu bílému patníku s červenou "čepicí", připojuje se k naší stezce polská zelená. A dál obě trasy stoupají na Borůvkový vrch, rozdíl je tedy jen v tom, že včera to byla Borůvková hora a na rozdíl od dnešního vrchu, všude podél stezky rostly keříky obsypané borůvkami. Dnes si však na modrých plodech příliš nepochutnáme, přesto se kousek pod vrcholem na chvilku zastavujeme a odpočíváme.
Sestupujeme do nevýrazného sedla, v němž se polská a česká trasa větví. Naše červená TZT prudce stoupá po úzké pěšině vysoko nad Ostrým údolím. Temným lesem přicházíme k odbočce ke studánce pod Stráží, od níž spatřujeme skrz stromy siluetu dřevěné boudy. Stoupáme tedy k ní a po ohlédnutí místa je nám jasné, že naše pouť pro dnešek končí (čas 17:40). Přístřeší nám sice lesácká bouda nenabízí, zato tu je rovný travnatý plac, dřevěný stůl a lavečky, kadibudka a pár metrů odsud vyvěrající studánka - bezesporu není nikde v okolí lepšího místa pro nocování.
Pouštíme se do stavění stanů, kterých by se tu dalo postavit klidně i trojnásobný počet. Potom si připravujeme večeři, rozděláváme i oheň i když většina z nás nemá u sebe nic, co by se dalo opékat. Vypadá to na pohodový podvečer, ten ale v závěru kazí dešťová přeháňka. Čekáme pod střešním převisem, až přestane pršet, což se stává asi po půlhodině, ovšem pak už jsou lavečky stejně mokré a sedět se na nich nedá. Postupně tedy zalézáme do stanů a uleháme za účelem nabrání sil do dalšího dne.


DEN TŘETÍ - HŘEBENOVKOU K TROJMEZÍ A NÁVRAT (20. 7. 2008)
V noci naše stany skrápěly dva silné lijavce, které skoro všechny na chvíli probudili ze spaní, bylo slyšet, že i silně foukalo, okolní vysoké stromy nás však od poryvů větru ochránily. Největší obavy jsem měl z deště já, můj jednoplášťový stan však překonává veškerá očekávání. Druhou polovinu noci však raději spím ve skrčené poloze, abych se ničím nedotýkal stěn stanu.
I přes noční nepřízeň počasí se ráno budíme do dalšího krásného dne, obloha je modrá, sem tam po ní proplouvá nevelký bílý mrak. Jako první vstávám já, již v 6 hodin nemůžu spát, což má za následek včerejší brzký odchod na kutě. Stoly i lavečky jsou po deštích mokré, tak snídám ve stanu, poté se jdu umýt ke studánce. Po mém návratu jsou již na nohou další spoluvýletníci. Probíhá tradiční ranní scénář snídaně - umývání - záchod - balení. Náš pobyt u chaty pod Stráží zakončujeme sušením a skládáním stanů.
Na cestu vyrážíme o půl deváté. Hned na úvod nás čeká ostré stoupání lesem, které se ale po dosažení státních hranic mírní. Po pár minutách přicházíme k rozcestí pod Špičákem. Na samotný vrchol vede půlkilometrová odbočka a protože naše mapa slibuje z výšky 957 metrů i výhledy, rozhodujeme se vrchol Špičáku dobýt. Stále se zužující pěšinou přicházíme k vrcholovému sloupku, kolem něhož rostou mladé, ale už poměrně vysoké smrky a jedle. Výhledy jsou tedy omezené, dobře je vidět aspoň severní obzor s polskou rovinou, takže úplně zbytečná tato zacházka není.
Po návratu k rozcestníku se vydáváme po hraničním hřebenu jihovýchodním směrem. V následující pasáži se střídají krátké nenáročné výstupy a stejně pohodlné klesání. Je zajímavé, že ze sedel jsou lepší výhledy než z vrcholů, Pomezný i Břidličný jsou totiž pokryty vrostlým lesem. Skupinka vedená Milanem nasazuje docela rychlé tempo, což činí problémy zejména "sběračům borůvek", mezi které se tradičně řadím i já.
V 10 hodin se po dlouhém sestupu dostáváme do sedla Peklo. Loučíme se tady s Ivem (já jen na pár hodin, ale to v tuto dobu ještě nevím), který je nucen z časových důvodů opustit hřeben a přiblížit se k nejbližší železniční zastávce. Zde se mu nabízí 8 km dlouhý sestup po modrých značkách k Nýznerovským vodopádům a dále údolím - po asfaltce do Žulové na vlak. Naši zbývající šestici následně čeká šílený krpál na vrchol Kovadlina s převýšením 140 metrů na vzdálenosti 1 km. Náročný výstup nám trvá necelých 20 minut, po nichž následuje dlouhá přestávka. Svačíme, trháme borůvky a vychutnáváme si krásný, téměř kruhový rozhled po okolních zalesněných kopcích. Potkáváme se tady s prvními turisty, nejprve na vrchol přichází mladý polský pár, krátce po nich dokonce dva odvážní bikeři, kteří se vzápětí pouští na drsný sjezd stezkou, kterou jsme před chvílí přišli.
Z Kovadliny, která svým skalnatým návrším více než Rychlebky připomíná spíš vrcholy Jeseníků, odcházíme v 11 hodin. Sestup dolů je ještě strmější, než byl výstup ze sedla Peklo, ale naštěstí není tak dlouhý. Pár metrů pod vrcholem upozorňuji na skalní vyhlídku, kterou ostatní kluci přehlížejí, této krátké zacházky by ale bylo škoda, protože výhled do údolí Stříbrného potoka je odsud skutečně překrásný. Poté, co se k nám zprava připojuje zelená polská značka (z Kovadliny sem klesá po méně strmých stezkách), je již terén podstatně pohodlnější, chvíli jdeme téměř po rovině.
Při výstupu na Karkulku (jmenuje se tak další vrchol) cítíme značnou námahu při každém kroku. A k tomu ještě tempo, které Milan nasazuje... Ale nikdo nic nenamítá a celá naše skupinka funí za naším pivotem, teprve na vrcholu se na Milana snáší vlna kritiky - možná, že první náznaky ponorkové nemoci. Poučeni z předchozí situace se na další část túry vydáváme v poněkud volnějším tempu. Ostatně k šetření silami je dost důvodů. Sedlo mezi Karkulkou a Klínovým vrchem zase tak hluboké není, zato následující výstup na náhorní plošinu pod Smrkem je značně dlouhý a únavný. Terén hraničního průseku má několik zlomů, které nás z dáli klamou, že právě toto je konec stoupání, ovšem po dosažení tohoto bodu vždycky zjišťujeme, že následující rovinka je jen krátká a že za na ní hned navazuje další dlouhé stoupání.
Krátce po půl jedné je nejhorší za námi. Ocitáme se na rozlehlé náhorní plošině porostlé mladým smrkovým lesem. Těžko říct, zda jeho předchůdce zničila těžba, či nějaký orkán, každopádně se zdá, že tomu současnému lesíku se prozatím daří dobře. Od rozcestí U Smrku již vidíme dřevěný přístřešek na trojmezí a shodujeme se, že tento objekt bude ideálním místem pro obědovou pauzu. Přicházíme k němu o třičtvrtě na dvanáct. Kromě toho, že se tu sbíhají historické hranice Moravy, Slezska a Kladska, je tu také styčný bod turistických tras z několika směrů, což má za následek dosud největší koncentraci turistů během celého našeho dosavadního putování.
Lavečky jsou obsazené, dřevěný přístřešek také, mladí Poláci v něm usazení se však po chvilce zvedají k odchodu a místo nám uvolňují. Chystáme si jídlo. Já už nemám ani kousek chleba a hrozí mi, že paštiku budu muset jíst jen tak samotnou. Naštěstí mě zachraňuje Milan a dělí se se mnou o jeho skromné zásoby. Pavel zakládá na blízkém ohništi oheň a opéká si klobásky, asi nejsem sám, kdo mu tento oběd trochu závidí. Tato příprava jídla trvá poněkud déle, toho využívám já a vydávám se na krátkou vycházku na nedaleký vrchol Brunek. Vede na něj neznačená pěšina podél hraničních patníků. Bez těžkého batohu se mi jde nádherně, také výhledy na masív Hrubého Jeseníku za krátkou vycházku stojí.
Tak jako Ivo, který nás opustil v sedle Peklo, a nyní nám SMSkou sděluje, jak si vychutnává pivko někde poblíž Nýznerova, se i já rozhoduji, že se odkloním z plánovaného směru na chatu Paprsek, a sestoupím k nejbližší železniční zastávce. Po rozloučení s pěticí Třebíčáků se vydávám po místním červeném značení, které nejprve stoupá těsně pod Smrk, s 1125 metry nejvyšší vrchol Rychlebských hor, a dále kopíruje moravskoslezské pomezí a zároveň rozvodí Odry a Dunaje. Neustále klesám, byť ne příliš zostra, až po dosažení rozcestí na kótě Klín (983), začíná být sklon cesty o poznání strmější. Cesta vede stále lesem a je bez výhledů, výjimku tvoří jen mýtina pod Klínem, která nabízí krásný pohled severním směrem na údolí, v němž se rozkládá město Jeseník. V závěru lesa, v nejprudším klesání celého 5,5 km dlouhého sestupu, už docela silně pociťuji, že klouby v kolenou mají dosavadní námahy tak akorát, tím se mi potvrzuje skutečnost, že zakončení túry v Ramzové je pro mne tím nejlepším možným řešením.
Přicházím na okraj sjezdovky, odkud se mi nabízí úchvatný rozhled na celé Ramzovské sedlo, na které navazuje skupina jesenických kopců Čerňava, Mračná, Šerák, ... Po travnatém svahu scházím k velkému horskému hotelu, u něj se stezka místního značení napojuje na asfaltku, která následně klesá podél větrolamu, již po klasické červené turistické trase, k dalšímu hotelu nacházejícího se v bezprostředním sousedství nejvýše položené železniční zastávky na Moravě.
Je pět minut po 15. hodině a pohledem na vývěsku zjišťuji, že za malou chvilku pojede přímý rychlík do Brna. Kupuji si tedy jízdenku a scházím na nástupiště, na kterém už příjezd vlaku očekávají asi 4 desítky lidí, převážně turistů vracejících se z Jeseníků domů. Nastupuji do posledního vozu, ale protože mám pocit, že právě v tomto vlaku by měl cestovat i Ivo, procházím celý vlak, Ivoše pak skutečně objevuji v kupé prvního vozu. Je vidět, že je mým přistoupením velmi překvapen.
Cesta atraktivní horskou krajinou rychle ubíhá a to přesto, že vlak zastavuje skoro v každé stanici. Tento stav se mění až za Hanušovicemi. Netrvá dlouho a projíždíme Bludovskou spojkou a za pár minut zastavujeme v Zábřehu na Moravě. Pak však nastávají komplikace. Už když projíždíme stanicí Lukavice na Moravě mě zaráží skutečnost, že našemu rychlíku dává přednost dlouhá vlaková souprava, jistě IC nebo EC vlak z Prahy do Ostravy. V Mohelnici probíhá výměna hnacích strojů, lokomotivu řady 749 střídá včele vlaku dvousystémová 363 s posilovými vozy. Ta však už vlak do pohybu nedává. Čekáme už asi 15 minut, když se ve dveřích našeho kupé objevuje průvodčí a sděluje, že vlak nepojede do té doby, než se opraví strhlá trolej na trati, kde je z důvodu stavebních prací trať dočasně jednokolejná.
Zpoždění, které vyhlašuje staniční rozhlas je avizováno na 30 minut, později zvýšeno na 50, 45 minut po pravidelném odjezdu však nastává změna, je ohlášena připravenost vlaku k odjezdu, takže cestující, kteří se mezitím procházeli v blízkém okolí stanice se spěšně vracejí do vagónů. Konečně zase jedeme, rychle jsme v Olomouci a pak s několika nepravidelnými zastávkami kvůli mimořádnému křižování pokračujeme přes Prostějov do Nezamyslic a odsud dále do Vyškova a Brna. Ivo má štěstí, že na 5. nástupišti čeká přípojný rychlík do Jihlavy, mě časová rezerva dovolí dokonce návštěvu stánku s občerstvením.
Poslední vlakový spoj, kterým jedu, je osobák do Hrušovan. Tam dojíždím krátce po 21. hodině. Překvapuje mně, že prší - a přemýšlím, jaké asi počasí mají kluci na severovýchodě Moravy. Mě už nepřízeň počasí trápit nemusí, nastupuji totiž do auta a sjednaným odvozem se vracím domů.



Fotky:

Louka nad Hlubokým dolem Rozhledna na Borůvkové hoře Výhled z Borůvkové hory Poutní kostel v Travné Louka Rozhraní nad Travnou Čertovy kazatelny Zřícenina hradu Rychleby Cesta pod Hraničním vrchem Kovadlina Smrk Výhled na město Jeseník Ramzovské sedlo