wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


VODÁCKÝ ČUNDR NA JIHLAVĚ

Datum:7. - 8. června 2008
Složení výpravy:Marek, Petr H., Petr B. Staňa
Překonaná vzdálenost / čas:   1. den 3 km pěšky / 1 hod., 21 km po vodě / 5,5 h; 2. den: 1 km / 0,5 hod.
Mapa:ShoCart č. 51 - Okolí Brna západ
  
Text & foto:Marek Topič



Loňský rok příliš nepřál vodákům. Kvůli suchu byla zrušena spousta pravidelných akcí spojených s vypouštěním přehrad. Ani letos nebyla situace o mnoho lepší. Např. řeka Oslava, jejíž splutí zamýšlím už asi 5 let, se na letošní seznam vodáckých akcí vůbec nedostala. A tak jsem aspoň přijal nabídku Petra Hrabalíka (alias Brňáka) na víkendové splutí Dyje ze Znojma do Hevlína. Žel, smůla se projevila i tady. Nízký průtok a především dočasné uzavření státních hranic v souvislosti s fotbalovým Eurem tento záměr uskutečnit nedovolily. Narychlo se tedy naplánoval náhradní program a jelo se na starou dobrou Jihlavu.

DEN PRVNÍ - SPLUTÍ TRADIČNÍHO ÚSEKU NA ŘECE JIHLAVĚ (7. 6. 2008)
Hevlín jsme opustili krátce po páté hodině ranní. Naloženou Škodou 125 jsme přijeli na hrušovanské nádraží, policejní hlídka (v našem kraji poslední dobou úkaz téměř nevídaný) na křižovatce pod cukrovarem si nás naštěstí nevšímala, stejně jako osádky druhého vozu, Stani a Šedi, kteří k nádraží přijeli krátce po nás z Březí. Společně jsme pak batohy s loďmi nanosili do vlaku, kterým jsme jako jediní cestující odjeli směr Brno. Přestupovali jsme jen jednou, v Moravských Bránicích, odkud nám jel vzápětí přípojný motorák. I v něm jsme cestovali pouze my.
Vystoupili jsme na nádraží v Ivančicích a odsud se pomalým krokem přesunuli do centra města. Nejdřív jsme se zastavili v supermarketu Plus Discount, kde jsme nakoupili ohromné množství proviantu, dokonce i hovězí kostky, neboť k večeru bylo v plánu vaření kotlíkového guláše. Marně jsem pak apeloval, abychom si vše, co nebudeme bezprostředně potřebovat do lodi, tady někde schovali, nejlépe v úschovně na vlakovém nádraží. Ostatní mě přehlasovali, takže jsme s těmi desítkami kil vláčeli dál. K autobusovému nádraží to bylo jen pár desítek metrů, na spoj do Mohelna jsme čekali asi hodinu.
Po půlhodince strávené v autobusu jsme deset minut po deváté vystoupili u kostela v Mohelně. Hned jsme se vydali na známou cestu k přehradě. Stoupali jsme do kopce k parkovišti u Mohelnské hadcové stepi, odkud jsme si zašli na vyhlídku. Ostatní mě sice podezírali, že jsem ztratil orientaci, já bych si však bez pohledu na meandr zvaný Čertův ocas nedokázal splouvání Jihlavy vůbec představit. Po návratu na stezku jsme strmě sestoupili podél skal k červeně značené turistické trase, která nás následně údolím přivedla až přímo pod tížní hráz přehrady. Z výpusti už solidně chrlila voda.
Za děsného vedra jsme nafoukli oba čluny, poté se pokusili všechny ostatní věci narvat do lodních vaků (neúspěšně) a vše snesli k vodní hladině. Zaskočila nás však prudká změna počasí. Modré nebe a ostré slunce nečekaně vystřídala temná obloha, ze které se během chvilky spustil silný liják. Ještě jsme tedy ani jednou nezabrali pádlem a už jsme byli všichni do poslední nitky mokří. Přesto jsme odrazili od břehu a proplouvali prvními peřejkami. Bylo velmi znát, že lodě máme poněkud přetížené, ovládání nebylo tak jisté, ale postupně jsme si na ztížené podmínky zvykali.
Mně, jako zadákovi, dělal háčka Brňák, v druhé lodi kormidloval Staňa, Šeďa tedy seděl vpředu. V úvodu je Jihlava velmi rychlou řekou, její vlnky nás pěkně pohoupaly a už tu byl první jez. Jeli jsme jej bez předchozího prohlížení, jako to ostatně praktikovala většina vodáků. Za jezem následují jedny z nejtěžších peřejí, jaké na Jihlavě v úseku mezi Mohlenem a Ivančicemi jsou. Při jejich průjezdu jsme solidně nabrali, takže jsme hned museli zastavit u břehu a vylévat vodu. Přestalo pršet a tak kuřáci prosadili přestávku za účelem poškození svých plic. Během balení kuřiva jsme byli svědky ponoru jedné laminátky, v níž seděl starší pán a tři malé dítka. Pán chytl to nejmenší dítě a připlaval s ním k našemu břehu, ostatní plaváčci skončili na opačném břehu. Brňák s Šeďou pak zachránili jejich loď a jiní vodáci po čase přinesli ztracená pádla. Inu, i takové dramatické situace bývají občas na Jihlavě k vidění.
Pokračovali jsme v plavbě, podstatně klidnější vodou jsme se dostali k silničnímu mostu, v jehož blízkosti je i tábořiště s možností občerstvení. Naznali jsme, že ještě není ta pravá chvíle a pluli dál. Klidnější pasáže střídaly úseky s peřejemi, občas se objevil kamenný práh, skrz který bylo nutné najít vhodný jazyk. Řeka se zklidnila a my pozvolna najížděli k hraně dalšího jezu. Jeli jsme jej opět bez dívání předem a znovu s odměnou v podobě pořádného chrstance vody do lodi. Pod splavem jsme vodu z lodí vylili a pokračovali dál. Řeka se stočila k jihu a v těch místech měla velmi silný proud. U bývalého Dolního mlýna jsme již zas museli přistávat, v peřejích se nám totiž podařilo vytvořit si v člunu pořádně hluboký bazén.
Pro další plavbu jsem si s Brňákem vyměnil pozice, zatímco osádka druhé lodi zůstala i nadále stejná. Pro mě to byl velký nezvyk spoléhat se na to, co ve vyhrocených situacích provede ten vzadu. Ale Petrovi to celkem šlo. Až na situaci ve velkých peřejích, které nás čekaly za ohbím řeky při západním okraji chráněného území Velká skála. Uprostřed řeky byly dva velké balvany a Brňák loď namířil přímo na ten pravý, mezi kameny to strhl až na poslední chvíli, když už jsem se já skoro připravoval k evakuaci.
Následující plavbu jsme si parádně užívali. Rychlé peřeje se střídaly s klidnější vodou, přírodní scenérie na obou březích byly úchvatné, tu vysoké skály, jindy zase malebné loučky. Na jedné takové pobřežní lučině jsme si krátce odpočinuli. Postupně jsme se blížili k závěru krásného údolí sevřeného skalami. Po naší levici se objevil další tábor a za ostrým ohybem řeky i lávka u rekreační oblasti Pod Templštýnem. Bylo krátce po půl jedné, když jsme naše lodě přirazili k travnatému břehu, zamířili k blízkému stánku a stoupli si do fronty na občerstvení. Posilnili jsme se klobáskou či párky a vše zapili jedním Starobrnem.
V jednu hodinu odpoledne jsme nebyli sami komu se zdálo, že vody v řece citelně ubylo. Nastal nejvyšší čas vyplout dál. Opět proběhla výměna u kormidla, tentokrát už na obou lodích. Pro Šeďu to byla na pozici kormidelníka premiéra, občas se mu proto podařilo udělat na hladině neplánované kolečko, postupem času však bylo těch chyb méně a méně. Podle mokrých břehů bylo znát, že hladina již znatelně poklesla, nebylo tedy radno se nikde moc zdržovat. Propluli jsem kolem několika skalních útvarů a následně pod Biskoupskou stepí. Za mostem nás překvapily břehy plné malých kachniček, které byly natěsnány jedna na druhou a vystrašeně čekaly, až z hladiny zmizne poslední vodácká loď.
10 minut před 14. hodinou jsme dopluli k rozvalinám jezu u Hrubšic. Před námi jela zrovna velmi početná skupinka na pálavách, přičemž všechny lodě mířily do téhož místa. Zdálo se tedy, že je to nejoptimálnější sjezd a také byl. Pár kamenů se sice pokusilo dostat naši loď do nesprávné pozice, my to ale bez problémů ustáli. Tím my mám na mysli mou osobu a Brňáka, když jsme se totiž ohlédli, jak si povede posádka žluté kanoe, nespatřili jsme je. Staňa se Šeďou si totiž opět prohodili pozice, až poté se pozvolna blížili k hraně jezu. Pro sjezd si zvolili malinko jiné místo, než my, což však odnesli solidním nálevem vody do člunu.
Závěrečné kilometry se nesly v duchu pohodové vody, ale také již drobné únavy. Plavba k dalšímu jezu u Letkovic nám zabrala skoro hodinu. Je ale také pravda, že jsme se chvílemi nechali pouze unášet proudem. Dvoustupňový jez jsme sjeli těsně podél pravobřežní zdi. Podle toho, jak nám dno lodi drhlo o šikmou desku se zdálo, že pro mnoho dalších lodí již tento jez pro dnešek sjízdný nebude.
A byla tu poslední rychlá voda, soutok s kalnou Oslavou a první mosty v Ivančicích. Pod jedním z nich jsme se vylodili a vyčkávali, jak dopadne postup tlakové níže, která se projevovala bouřkovými mraky postupujícími od východu. Odpolední bouřka se naštěstí Ivančicím vyhnula, takže jsme opět nasedli do lodí - jako jediní z celé té početné skupiny vodáků, kteří dnes úsek z Mohelna do Ivančic splouvali. Po vzduté hladině jsme se pozvolna blížili k soutoku s Rokytnou a opodál se nacházejícímu jezu s malou vodní elektrárnou, přímo pod zalesněným vrcholem Rény. Začalo drobně kapat, takže jsme se rozhodli, že to zabalíme i my. Následující část řeky ke Stříbskému mlýnu tak pro mně zůstane i nadále neznámá.
Obloha hrozila deštěm, tak jsme kvapně složili lodě a obtěžkáni objemnými vaky vykročili k mostu přes Jihlavu. Na druhém břehu byla hospoda a v ní televize, usadili jsme se tedy uvnitř s tím, že tu zůstaneme na večerní přímý přenos fotbalového utkání. Mezitím jsme se po dvojicích vydali na průzkum okolí, zatímco Brňák se Šeďou žádné vhodné místo k táboření neobjevili, já se Staňou jsme o něco později vytipovali starý neudržovaný sad poblíž opuštěného přírodního amfiteátru.
Fotbalový přenos mi připadal nezáživný, bylo však nutné přihlédnout k zájmům ostatním a těch pár hodin nějak přetrpět. Krátce po 20. hodině bylo po zápase, my jsme zaplatili útratu a s bagáží, která nám připadala zase o něco těžší, se vydali do stoupání po lesních chodnících. Místo se všem zamlouvalo, hned jsme proto začali s nošením kamenů a dřeva. Ohniště jsme založili dvě, jedno s udržovacím ohněm a druhé menší, nad nímž si Brňák zbudoval závěsné zařízení pro kotlík. Pak už následovalo, krájení, přidávání, míchání, ... a čekání.
Kolem jedenácté Brňák prohlásil večeři za připravenou k podávání. Nabaštili jsme se a s plnými žaludky zalezli do spacáků. Z města bylo slyšet odbíjení půlnoci.


DEN DRUHÝ - NÁVRAT DOMŮ (8. 6. 2008)
Asi v 6 hodin jsme se vzbudili do krásného nedělního rána. Oheň, který už pouze skomíral, jsme přiživili drobnými klacíky a potom dali ohřívat kotlík se zbytkem půlnočního guláše. Všichni jsme se vydatně nasnídali. Následně jsme se pustili do balení věcí, které nám zabralo asi půl hodiny. O půl osmé již bylo prostranství uklizené, zůstala po nás jen slehnutá tráva a malá hromádka popela.
Můj návrh na krátkou ranní zacházku k rozhledně byl jednohlasně zamítnut. Lesní cestou jsme pozvolna sestupovali k mostu přes řeku Jihlavu. Za ním jsme pokračovali k jakýmsi hromadám písku a sutě a dál k železničnímu přejezdu, odkud již zbývaly asi jen dvě stovky metrů ke zdejší vlakové zastávce Ivančice-město. V dřevěné boudě jsme provedli inventuru zakousnutých klíšťat, nejvíce jich na sobě našel Šeďa, do mé kůže se překvapivě nezahryzlo ani jediné. Ani jsme se nenadáli a s houkáním se pozvolna přibližoval vlak.
Pár minut po osmé hodině jsme nastoupili do motorového vozu řady 850 a pomalou rychlostí jsme z Ivančic odjeli. Protože jsme jeli o vlak dříve, než bylo optimální, čekala nás hodinová přestupní prodleva v Moravských Bránicích. To nám však nevadilo, usadili jsme se na lavičku ve stínu lípy (kdysi v těch místech provozoval stánek s občerstvením) a s nadsázkou hodnotili sobotní plavbu.
Před půl desátou přijel náš vlak od Brna, do kterého kromě nás přistoupila i čtyřčlenná skupinka starších cykloturistů. Jinak byl přívěsný vůz skoro prázdný. Cesta rychle uběhla a nastala doba vystupování a loučení. Já s Brňákem jsme nasedli do staré škodovky a vyrazili k Hevlínu. Také Staňa s Šeďou chvilku po nás mohli odjet, jejich nabídku nezamčeného vozu za těch necelých 29 hodin kupodivu nikdo nevyužil.



Fotky:

Vyhlídka nad Mohelnskou hadcovou stepí Meandr Čertův ocas Nad jezem Dolního mlýna Rozbitý jez u Hrubšic Půlnoční guláš