wz

VÝLET KOMBINOVANÝ (VLAK + KOLO) CELODENNÍ


VÝJEZD NA UŘÍZNUTOU JESENICKOU HORU

Datum:31. května 2008
Složení výpravy:Marek, Víťa
Ujetá vzdálenost / čas:   78+34 km / 6 + 1 1/2 hod.
Mapa:Jeseníky, Praděd a Kr. Sněžník 1:50000 (edice ShoCart č. 58)
  
Text & foto:Marek Topič



Když jsem byl začátkem října roku 2005 na prohlídce přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, hned po návratu jsem si říkal, že bych se na toto pozoruhodné a zároveň kontroverzní dílo chtěl ještě někdy podívat. A ta touha byla uspokojena poslední květnový den roku 2008. Pravda, přípravu jsem tentokrát trochu podcenil, ovšem o to silnější zážitek z výletu popsaného na následujících řádcích nakonec byl.

Ráno jsme z Hevlína vyrazili skoro celá rodina. Na kole jsem však jel jen já, sestra s mamou se pohodlně vezly autem. Na hrušovanské nádraží jsme dojeli skoro ve stejnou dobu, poslední do party, Víťa ze Šanova již tam na nás čekal. My dva jsme naložili kola do vlaku (kola jsme se souhlasem vlakvedoucího umístnili do služebního oddílu motoráku řady 842) a poté jsme si všichni nastoupili. Cesta prvním ranním vlakem probíhala zcela standardně. V Břeclavi jsme přestupovali na provizorním nádraží, přípojný osobák do Přerova byl skoro prázdný a hlavně nikdo další už nepřepravoval jízdní kolo.
V Přerově se naše cesty rozdělily, zatímco ženské přestoupily na osobák směr Bohumín, my jsme čekali na přistavení vlaku do České Třebové. A bohužel, tentokrát jsme na peróně nebyli jediní cyklisté. Jako naschvál byl ve vlaku zařazen pouze jeden vůz vhodný pro přepravu jízdních kol (ozn. Bds), jeho rozšířenou chodbičku jsme doslova zatarasili pěti koly. Kromě našich kol se tam vešly ještě 4 další a to ještě několik cyklistů mířilo se svými bicykly ke dveřím dalších dvou vozů Bt, jejichž chodbičky jsou však velmi úzké a pro přepravu kol zcela nevhodné. V Olomouci jeden z cyklistů vystoupil, ovšem místo něj se dovnitř nasoukal se svou silničkou další jedinec, z něhož se nakonec ukázal velký hulvát vylévající si zlost urážkami průvodčí. Paní průvodčí za takovou situaci určitě nemohla, žel nechala se tímto idiotem vyprovokovat a začala hrozit, že dál vlak nepojede, pokud nebude zajištěn volný průchod. To by ovšem šlo realizovat pouze za předpokladu, že by některá kola byla z vlaku vyložena, na jednání jednoho debila jsme tak málem doplatili všichni. Nakonec se situace nějak uklidnila a my jsme z hanácké metropole konečně odjeli.
Ve stanici Mohelnice (brána do CHKO Litovelské Pomoraví) všichni cyklisté vystoupili, kromě nás, my pokračovali až do železničního uzlu Zábřeh na Moravě, kam jsme dorazili se zpožděním asi 12 minut. Přípoj do Šumperka přesto čekal, ne však na prvním nástupišti, jak bývá zvykem, ale až na třetím. Než jsme se zorientovali, skoro nám vlak ujel, museli jsem tedy chvátat přes zakázaný úrovňový přechod a nastupovali jsme doslova na poslední chvíli. Do Šumperka navíc nebyla nasazena jednotka Regionova, ale obyčejný motorák řady 810 s přívěsným vozem ř. 020. Těch pár minut jsme to ale vydrželi a 10 minut před desátou hodinou jsme naposled vykládali kola z vlaku. Na cestu v sedle kol jsme vyrazili přesně v 10:00.
Naše trasa se ničím nelišila od dvou předchozích výletů. Nejprve jsme uháněli po Jesenické ulici a tam, kde tato hlavní cesta uhýbá k severu, jsme odbočili doprava. Dál nás čekala klidná jízda přes Vikýřovice a Rapotín do Terezína, kde jsme se znovu napojili na silnici I. třídy číslo 44. Ovšem ani na ní nebyl provoz moc hustý, protože i letos probíhá uzavírka horského úseku pod Červenohorským sedlem. První větší přestávku jsme si udělali též na tradičním místě, v zámeckém parku ve Velkých Losinách, kde jsme na chvilku nechali kola opřená o stojan a prošli se kolem malebného jezírka. Papírnu i lázně jsme tentokrát vynechali a pokračovali dál širokým údolím Desné.
Když jsme dojeli do Loučné nad Desnou, nebylo ještě ani 11 hodin. Kousek za místní železniční zastávkou jsme odbočili vpravo, překřížili silnici I. třídy a následně začali stoupat k zalesněným jesenickým svahům. Naše trasa vedla stále po kvalitní asfaltové silnici a byla velmi dobře vyznačena. Za rozcestím Tříramenný potok (580 m) jsme kousek stoupali podél oplocené obory, poté jsme prudce změnili směr a začali vyjíždět na Jedlový vrch. Nejednalo se o vrchol v pravém smyslu slova, ale spíš o rozsochu hory Mravenečník. Kousek nad "vrcholem" jsme si chvíli odpočinuli v dřevěném přístřešku.
Svahy Mravenečníku jsou příliš prudké nato, aby tudy mohla vést silnice. Cesta proto vede úbočím Kamence na Medvědí horu. Její vrchol zvýrazňují větrné elektrárny, jedny z prvních v Jeseníkách, které sem byly umístěny v rámci jednoho ne zcela povedeného experimentu ve využití obnovitelných zdrojů energie. Když jsme k nim o čtvrt na jednu vystoupali, ze tří elektráren se vrtule otáčela pouze u jediné a to se z ní ještě ozývaly jakési divné zvuky připomínající přesýpání písku. Užili jsme si první výhledy a následně sjeli do závěru údolí Borového potoka. Drobnou ztrátu výšky bylo nutné znovu získat, to už ovšem v masívu Dlouhých strání, jejichž nezaměnitelný zarovnaný vrchol byl z Medvědí hory velmi dobře vidět. Křižovatky nad Tureckými svahy jsme dosáhli právě v okamžik, kdy nahoru vyjížděla kolona aut s návštěvníky PVE.
Závěrečný výjezd nám dal značně zabrat, ovšem časté přestávky, které jsme si dělali za účelem rozhledů a focení nám vždy vrátily potřebné síly. Za zatáčkou jsme podlezli závoru a vzápětí odbočili prudce vpravo na jednosměrnou silnici, která obchází vrchol úbočím asi 50 výškových metrů pod hranou horní nádrže. Odbočkou k parkovišti pod horní nádrží jsme se zlákat nenechali a po cca jedenácti stovkách metrů jsme z okružní cesty odbočili do prudkého úhlu i stoupání, které nás přesně v 13 hodin přivedlo na obvodovou silnici (loni zrekonstruovanou) kolem horní nádrže přečerpávací vodní elektrárny.
Dojem z tohoto díla je ohromný. Šikmé vyasfaltované stěny nádrže vypadají jako velodrom, až na tu vodu samozřejmě. Ta vytváří na severovýchodním okraji docela velké vlny. Obvod, který nám při čestném kolečku naměřily naše cyklocomputery, dosahuje hodnoty 1,7 km. Na nejjižnějším cípu je navršen současný umělý vrchol, jehož nejvyšší bod (1353 m) nahrazuje původní výšku vrcholu srovnaného díky stavbě vodní nádrže. Na velkých kamenech posedávalo několik lidí, ale postupem času jsme na vrcholu zůstali jen my dva. Vylidnila se i okružní silnice, od severu se totiž nad údolí postupně nasouvaly temné mraky a v dáli bylo slyšet i hřmění. Toho jsme se však nelekli a dobře jsme udělali, bouřkové pásmo se zastavilo o hlavní hřeben mezi Pradědem a Kamzíkem. Přesto se změna počasí projevila a po hodinovém pobytu nám začala být ve vysoké nadmořské výšce zima. Proto jsme se rozhodli pro návrat, ještě předtím jsme si ale krátce popovídali se skupinkou Přerováků, jejíž členové se sem postupně sjížděli. Sjeli jsme na jednosměrnou cestu úbočím a po ní se dostali na křižovatku, odkud jsme rychlým sjezdem dosáhli závory (opět jsme museli podlézat) a po ještě rychlejší jízdě i křižovatky nad Tureckými svahy. Odsud jsme pokračovali dolů do údolí Divoké Desné, vychutnali jsme si nádherný dlouhý sjezd nad dolní nádrží, teprve těsně nad její hladinou jsme museli párkrát šlápnout do pedálů. Od koruny hráze cesta opět klesala, minuli jsme odbočku k elektrárně, poté rozcestí pod vodopádem Borového potoka a stále bez šlapání pokračovali podél říčky Divoké Desné až k mostu, po kterém tento vodní tok překonává silnice I. třídy Šumperk-Jeseník.
Pohodová jízda bez námahy nám skončila u železničního nádraží Kouty nad Desnou. Dál už bylo nutné znovu zapojit i naše svalstvo, ale i tak se jelo velmi příjemně. Po chvilce jsme dorazili do Loučné, odkud jsme se vraceli stejnou cestou jako dopoledne. Nikde jsme se moc nezdržovali a cesta nám rychle uběhla. K nádraží v Šumperku jsme přijeli krátce po půl čtvrté. A protože do odjezdu našeho vlaku zbývala ještě dlouhá doba, rozhodli jsme se, že se ještě pár kilometrů projedeme. Cesta byla značena jako Čarodějnická cyklotrasa a vedla nivou řeky Desné, jízdu nám však znepříjemňoval boční vítr. Projeli jsme Dolní Studénky, Sudkov a jízdu definitivně zakončili v Postřelmově, kam jsme dojeli právě v okamžik, kdy do železniční stanice vjížděl vlak tvořený motorovou jednotkou Regionova (16:00).
Ve vlaku bylo hrozné horko, ale těch pár minut se dalo vydržet. Protože jsme cestovali dřívějším spojem, než jak bylo plánováno, museli jsme v Zábřehu čekat na přípoj asi o půlhodinu déle. Jenomže jsme se nakonec nedočkali vůbec. Velká výluka, která na trati mezi Zábřehem a Olomoucí trvala do poloviny května již sice skončila, ale v platnost vstoupila jiná, menší rozsahem, ovšem nepříznivá pro nás. Vlak s odjezdem v 16:45 byl totiž zrušen bez náhrady. O tom jsme se dozvěděli až poté, co jsme pátrali, proč náš vlak stále nehlásí staniční rozhlas. Na to, abychom vymysleli náhradní řešení jsme tedy měli jen pár minut.
Nakonec jsme nastoupili do osobáku, který jel v 16:50 na opačnou stranu, tedy do České Třebové. Hned za lokomotivou byl řazen vůz Bdt a chodbička vhodná pro přepravu kol byla prázdná. Projeli jsme atraktivní úsek údolím Moravské Sázavy se spoustou přeložek trati a zkušebním úsekem pevné jízdní dráhy v Třebovickém sedle. Do Č. Třebové jsme dojeli téměř včas, to se ovšem nedalo říct skoro o žádném dalším vlaku, který touto stanicí projížděl. Informační tabule v nádražní hale byla plná vysokých časových údajů udávajících zpoždění vlaků. Jak jsme se později dozvěděli, situaci zapříčinila stržená trolej u Velimi.
Osobní vlak, kterým jsme následně pokračovali do Letovic, odjel s 10minutovým zpožděním, byli jsme tedy v nejistotě, zda na nás bude čekat přípoj do Brna. Zpoždění jsme postupně stahovali, jenže při vjezdu do stanice Letovice nás zastavila červená barva na návěstí. Čekali jsme, až po vedlejší koleji projede rychlík Praha-Brno. Škoda, kdybychom do stanice dorazili před příjezdem tohoto rychlíku, možná bychom jej v úseku do Brna mohli použít a stihli bychom i poslední večerní vlak do Hrušovan. Ale nestalo se, tak jsme do moravské metropole cestovali pantografem. Míst pro kola nabízí souprava vozů řady 060 spoustu, takže s přepravou kol nebyly žádné problémy. Ani lidí ve večerní čas příliš nejelo.
Z Brna pokračovala naše souprava jako jiný osobní vlak do Břeclavi. Sice jsme z vlaku vystoupili, ale po zjištění, že přípoj, o němž jsme předpokládali, že pojede do Bohutic, končí v sobotu již v Rakšicích, jsme naložili kola zpět do pantografu. I z Brna jsme odjeli s malým zpožděním, museli jsme dát přednost spoji vlaku kategorie EC do Vídně, v jehož čele se objevil známý Taurus v barvách českého fotbalového týmu. Naposled jsme tento den vystupovali z vlaku (aspoň jsme si to v tu dobu mysleli) ve stanici Vranovice, která se nachází pár metrů od cyklostezky Brno-Vídeň.
V 21 hodin bylo ještě relativně dost světla, byť jsme již museli kvůli bezpečnosti zapnout diodová světla. Vydali jsme se na nám dobře známou cestu do Ivaně, kde nás nepříjemně překvapil doslova déšť much. Problémy měl zejména Víťa, jenž musel znovu nasadit brýle s tmavými skly, skrz ně však při špatných světelných podmínkách viděl velmi omezeně. Za Pasohlávkami už se citelně smrákalo a v Brodě nad Dyjí již byla tma zcela. A jízdu nám stále znepříjemňoval létající hmyz. Víťa se již řídil pouze mým červeným světlem, jinak prý jel doslova poslepu. Přesto jsme jeli poměrně rychle a během chvilky jsme dorazili do obce Novosedly. Když jsme projížděli kolem posledních domků, překvapila nás červená výstražná světla před železničním přejezdem. Pohled na hodinky (21:45) naznačoval, že by se mohlo jednat o zpožděný osobák z Břeclavi, takže jsme odbočili k nádražní budově. A bylo tomu skutečně tak, nastoupili jsme tedy do motoráku ř. 842, ty dvě zastávky jsme přečkali na chodbičce, přičemž jsme si kola přidržovali. V Hrušovanech jsme pak vystoupili tak, jako kdybychom ze Zábřehu cestovali vlakem dle původně naplánovaného itineráře. Trocha štěstí při té smůle nás potěšila. Nakonec nás čekala jízda nočním Šanovem, na křižovatce poblíž obecního úřadu Víťa zamířil na západní okraj obce, já na opačnou stranu. Za Hraběticemi mě překvapilo citelné ochlazení mezi poli, ale to už mi cestu znepříjemnilo jen minimálně. Domů jsem dorazil dvacet minut po 22. hodině.



Fotky:

Zámeček ve Vikýřovicích Velké Losiny - zámecký park Zarovnaný vrchol Dlouhých strání Nad Tureckými svahy Praděd a dolní nádrž PVE Horní nádrž PVE Umělý vrchol Dlouhých strání