wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


JARNÍ VÝLET S VŮNÍ ČESNEKU - MALÉ KARPATY

Datum:24. - 25. května 2008
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 19 km / 7 1/4 hod.; 2. den: 9,5 km / 4 1,2 hod.
Mapa:Malé Karpaty - Záruby, edice VKÚ č. 128
  
Text & foto:Marek Topič



Malé Karpaty, ne příliš vysoké pohoří táhnoucí se v délce asi 90 km severovýchodně od Bratislavy. Hradba zalesněných kopců, která vystupuje z rovinatého Záhoří, mne zlákala k uskutečnění letošního tradičního jarního víkendového výletu. Za cíl jsem si vybral okolí nejvyššího vrcholu, Zárub, tato oblast je totiž nejlépe přístupná po železnici.

DEN PRVNÍ - VÝSTUP NA NEJVYŠŠÍ MALOKARPATSKÝ VRCHOL (24. 5. 2008)
Můj výlet začíná na hevlínském vlakovém nádraží, kam přicházím těsně před odjezdem prvního sobotního spoje. Poté, co si u strojvůdce kupuji jízdenku, můžeme odjet, nikdo další již totiž cestovat tímto vlakem nehodlá. V Hrušovanech mě čeká dlouhá přestupní pauza, minuty se vlečou, nakonec však nastává čas příjezdu motoráku od Znojma. Je s podivem, že na tento vlak ČD nasazují jen motorák řady 842 bez přívěšáku. Ten je totiž docela dost obsazený, takže přistoupivší v následujících zastávkách už musí stát. V Mikulově, kde si odbývám smluvenou předávku časopisů, dost lidí vystupuje a ještě víc nastupuje, do Břeclavi je pak cestování opravdu horor.
Na toho času rekonstruované břeclavské nádraží přijíždíme včas, tedy těsně před půl devátou. Na sousedním nástupišti zrovna stojí vlak Intercity do Budapešti, na něj ovšem dosud nemám jízdenku (v Hrušovanech možnost zakoupení mezinárodních dokladů není), takže mě tady čeká další, tentokrát více jak dvouhodinové čekání. Mezitím si obstarávám jízdenku a nakupuji zásoby v supermarketu Albert. Je hezky, takže zbytek času trávím v blízkém parku na lavičce a čtu si časopis.
Po půl jedenácté se vracím na vlakové nádraží, staniční rozhlas již poněkolikáté upozorňuje na příjezd vlaku z Prahy, toho se ale nakonec dočkávám až po skoro deseti minutách. Spoj EC do Budapešti je zcela obsazený, takže mé místo je na chodbičce. Zas tak mi to nevadí, jedu jen necelou čtvrthodinu a hned v následující zastávce (Kúty) vystupuji. A znovu si sedám na lavečku, čeká mě totiž další přestupové čekání. Moc dobře jsem si ty spoje tentokrát nevychytal :-( Ale i tuto slabou hodinku nakonec přečkávám a konečně nastupuji do posledního vlaku, osobáku směr Trnava. Na páté koleji je přistavena dvojice vozů řady Bdmtee v čele s laminátkou (ř. 240), takže se asi plní mé prognózy o nerentabilitě nasazování dlouhých pantografů. Nasedám do prvního vozu. Vlak odjíždí včas.
Okna vlaku jsou tak špinavá, že se skrz ně skoro ani nedá koukat ven, navíc roste kolem trati spousta topolů, jejichž chmýří se v množství větším než malém dostává otevřenými ventilačkami do vozu, čímž je dokonána iluze husté chumelenice. V 12:40 konečně nastává moment, kdy vlak zastavuje na zastávce Cerová - Lieskové.
Vystupuji zde jako jediný cestující a ihned po odjezdu vlaku se snažím zorientovat. Nejbližší turistická trasa vede asi 0,5 km východně od zastávky. Nejprve uvažuji, že bych se na ni dostal zkratkou po kolejích, ale to nakonec neriskuji, navíc železniční pražce nejsou mým oblíbeným povrchem pro chůzi. Vracím se tedy kousek po silnici směrem k Jablonici, pár desítek metrů za druhou zatáčkou se nachází rozcestí Dúbrava, kde odbočuji na rozbitou asfaltku mířící ke stejnojmenné samotě. Tato cesta je již značena žlutou turistickou značkou.
V jednu hodinu přicházím k železničnímu přejezdu, za kterou se samota Dúbrava nachází. Je to vlastně ranč, nedávno nákladně opravený a také dobře zabezpečený. Obcházím jej podél východní zdi, kde stoupám po okraji pšeničného pole. Výstup v poledním slunci má své projevy, po chvilce už ze mne leje a halena musí dolů. Po chvilce se naštěstí dostávám pod stín mraku, takže závěr výstupu otevřenou krajinou je již příjemnější. Při pohledu zpět se naskýtají krásné výhledy jak na zalesněné pásmo Brezovských Karpat, jimž dominuje bílá Štefánikova mohyla na Bradle, tak především na městečko Jablonicu a daleké roviny k severovýchodu. Nejhezčí výhledy jsou od zbytků dostihových překážek těsně při hranici lesa.
Vcházím do lesa a zároveň na území CHKO Malé Karpaty. Na lesní stezce je po deštích z minulého týdne poměrně vlhko, bláto se lepí na podrážky a místy i klouže. Mírným stoupáním se dostávám pod vrchol Lipového vrchu. Těsně pod vrcholem mě stezka z lesa vyvádí na okraj louky s krásným výhledem na Vápenkový vrch s čtveřicí větrných elektráren. K nim mám namířeno, stejně jako na protáhlé návrší Zárub, jejichž silueta se přede mnou vynořuje po ujití několika dalších desítek metrů. Scházím k rozcestí Lipový vrch, odkud mě značky vedou po úzké asfaltové silnici přímo do vesnice Rozbehy. Skrz celou vesnici je to stále do kopce. Uprostřed vsi je kaple se zvoničkou, na konci hřbitov a u něj křižovatka turistických tras. Mám v plánu odsud pokračovat po modře značené trase, ještě předtím si však zajdu na cca 0,5 km vzdálenou zříceninu hradu Korlátka.
Již z dálky je slyšet mým uším nepříjemná disco hudba, která se line od chaty KST na okraji lesa. Po luční cestě se sem blíží dvojice mladíků na čtyřkolkách a obraz konzumní společnosti, která si vyrazila do přírody je dokonalý. Tím směrem, odkud jedou, tuším zříceninu hradu, a mé předpoklady se nakonec naplňují, byť tam značená stezka vede krátkou zacházkou, nejprve podél lesa a potom přes louku přímo k ruinám. Je to jeden z mála případů, kdy vede cesta k hradu z kopce. Z hradu Korlátka se do dnešních dnů dochovaly pouze rozvaliny. Z centrální části hradu zbylo jen torzo věže a fragmenty zdiva na vysoké skále. Dole jsou dokonce náznaky malého jeskynního prostoru. Nejvíce dochované jsou zdi podél příkopu a zbytky obytného paláce. Prostranství hradu je celkem udržované a z nejvyšších partií je i omezený výhled do kraje.
Během mé prohlídky se hradní prostranství zcela vylidňuje, po chvíli odsud odcházím i já. Ještě si pročítám informační panel a pak se vracím stejnou cestou k chatě a dále k rozcestí u hřbitova. Odbočuji k vrcholu plochého návrší, z poloviny zalesněného, který zdobí příhradový vysílač a čtveřice větrných elektráren. Ačkoliv dole je téměř bezvětří, listy rotoru se přece jen točí. Přemýšlím, jaký asi musí být krásný výhled z jejich gondol, když už od jejich pat je pohled do údolí Trnávky tak krásný. Pár metrů za posledním stožárem uhýbá značená trasa k jihu, chvilku klesá, pak opět nabírá výšku k okraji lesa. Přede mnou se otevírá úchvatný výhled na zalesněný vrchol Záruby, od kterého mě dělí údolí potoka Hrudky. Krásné panorama přitahuje pohled jako magnet, k tomu ještě závidím paraglidistovi, který právě krouží nad údolím, zcela přitom ale zapomínám sledovat turistické značení. A tak, v místě kde se modrá stezka odklání k jihozápadu na tzv. Českou cestu, já setrvávám v přímém směru. Klesám do malé doliny, na to zase vycházím po úbočí Osečníku a potom už definitivně scházím dlouhý kopec do údolí.
O půl čtvrté přicházím ke kamennému kříži u silnice, asi 0,5 km západně od obce Buková. Díky sejití ze značené trasy mě tak čeká asi 1,5 km po asfaltu, místo o podstatně zajímavěji vypadající hřebenovce přes Hrubý kamenec, inu, za chyby se platí. Hned jak mi to situace umožňuje, nepříjemnou asfaltku opouštím, scházím k seskupení rekreačních objektů a restauraci, podél úzké strouhy se následně dostávám k hladině vodní nádrže Buková. Jako satisfakci tak mám možnost si projít větší část severního břehu. A procházka je to velice příjemná, po mé pravici je sice alej topolů a pod nimi souvislá řada nevzhledných rekreačních buněk, pohled vlevo však nabízí majestátný vrchol Zárub zrcadlící se na klidné vodní hladině. Přicházím až k hrázi, v jejíž blízkosti je otevřeno i několik bufetů, já se však vláčím se svými zásobami, takže v rámci občerstvení plánuji malinko z obsahu batohu ubrat. Přes sypanou hráz se dostávám na druhou stranu a poté kráčím po silnici vedoucí po jižním břehu. Z ní je to k vodě podstatně dál a navíc v přístupu většinou brání rákosí. Je tu však podstatně větší klid, takže si k odpolednímu pikniku sedám na okraj dokonale posekané travnaté louky. Setrvávám tu necelou hodinu.
V 17:00 se vydávám na další cestu. Téměř hodinový odpočinek mi přichází vhod, neboť mám před sebou poměrně slušné převýšení, rozdíl mezi hladinou vodní nádrže Buková a vrcholem Záruby činí bezmála 480 výškových metrů. Úvodní stoupání je jen mírné, stezka však vede po zarostlém okraji pole, později dokonce skrz trnkové keře. Ne jednou se mi karimatka připevněná na batohu zachytí o pichlavou větev a já mám pak co dělat, abych se vymotal ze spleti hustých větví. S úlevou tak vítám, když pěšina mizí v lese, kde již vede příjemný chodníček. Do nosu mi proniká silné nezaměnitelné aroma česneku medvědího. Přestože již přešlo období květu a většina listí zežloutla, je jím lesní vzduch zcela prosycen.
Přicházím k rozcestníku, který se nachází na hranici území národní přírodní rezervace. Teď půjdu po červeně značené Štefánikově magistrále, na starém rozcestníku ještě uváděné jako Cesta hrdinov SNP. Přecházím lesní asfaltku a velmi pozvolna se od ní odkláním. Stezka prozatím nikterak nestoupá, až po několika stovkách metrů opouští vrstevnici i směr. Začíná dlouhé a prudké stoupání, nejprve lesní pěšinou, později již v serpentinách po kamenité lesní cestě. To už je sklon trochu mírnější. Potkávám se tu s mladíkem, kterému jsem před cca hodinou radil s cestou na hrad Ostrý kameň, nyní mi službu oplácí povzbuzujícím slovem a ujištěním, že to nejostřejší stoupání mám za sebou. Asi má pravdu, protože zanedlouho proti mě sjíždí dvojice cyklistů. I s nimi prohodím pár přátelských slov, zatímco shlížíme skrz průsek na hladinu vodní nádrže Buková. Za serpentinou je to již k hradu kousek. Přicházím k němu čtvrthodinu před šestou.
Areál hradní zříceniny je sice poměrně zarostlý, ale i tak tu mám možnost obdivovat rozsáhlé zbytky hradních paláců, věží a obranných zdí. Hrad to byl pěkně rozlehlý a než se z třetího nádvoří dostávám až ke zbytkům horního hradního paláce, zdolávám i slušné převýšení. Šplhám až na nejvyšší možné místo, z nějž se mi naskýtá pohádkový výhled na všechny světové strany. Krásně odsud přehlížím celé území, kterým jsem dosud putoval, tj. vršky v okolí vsi Rozbehy a údolí říčky Hrudky zakončené lesknoucí se hladinou vodní nádrže Buková. Na západ je výhled znepříjemňován podvečerním sluncem a oparem, jinak by se dalo dohlédnout snad až do rovin v okolí řeky Moravy. Neméně pěkný je i výhled do bezprostředního okolí hradu. Až odsud je patrné, že jižní svahy hřebene Zárub jsou tvořeny vápencovými skálami. Ty potom přecházejí v nekonečné moře lesů zvedající se do protilehlého svahu Veterlínu. Hezky vypadají obrazce, které na tuto zelenou plochu malují podvečerní stíny mraků.
Ostrý kameň je bezesporu nejhezčím místem, které jsem dnes navštívil. Ale mé očekávání naplňuje i následující výstup na nejvyšší vrchol Malých Karpat. Převýšení, které činí něco málo přes 200 metrů, mi dává sice zabrat, ale námaha je vykoupena hezky trasovanou stezkou po hraně bezlesého skalního hřebene se spoustou barevných kvítků. Atmosféře přispívá i nízké večerní sluníčko a zpěv ptáků v lese, do něhož se později nořím. Další fáze výstupu je tedy bez rozhledů, ovšem i tady je na co koukat. V okolí občasných skalních útvarů rostou krásné zdravé buky a i jiné stromy, mnohdy dosti bizarních tvarů. Ke dřevěnému kříži zdobícího vrchol Zárub přicházím deset minut před 19. hodinou.
Ze všeho nejdřív shazuji batoh ze zad a pořádně se občerstvuji. Poté vystupuji na skalisko a vychutnávám si omezený výhled do údolí pod protilehlým vrcholem Čela. Nezapomínám ani na svůj krátký příspěvek do vrcholové knihy a poté popocházím o kousek severozápadně, kde je jiné skalisko poskytující pro změnu výhled k severu. Vzhledem k pozdnímu času se začínám zaobírat myšlenkou dnešního noclehu. Nějaký ten rovný plácek pro karimatku by se našel i v okolí vrcholu, nechávat dlouhý sestup až na ráno se mi ale nechce, tak se vydávám na cestu již teď.
Po pěti minutách přicházím k rozcestí pod vrcholem. Tady opouštím červenou magistrálu a zahajuji strmý sestup po zelené turistické trase. Povrch, který tvoří vlhká hlína je občas velmi kluzký, dvakrát mi na něm podjíždí noha, vždycky však nakonec rovnováhu zachovávám. Prvních 100 výškových metrů mám za sebou a již pozvolna klesám do sedla mezi Záruby a Čelo. S blížícím se rozcestníkem zintenzivňuje typická vůně medvědího česneku. Tady je právě v plném květu a i listy této byliny jsou dosud zdravě zelené. Tak rozsáhlé a husté porosty snad nikde jinde jako v Malých Karpatech nerostou. Na rozcestí odbočuji k východu.
Modré značky mě vedou krásným bukovým lesem, chvíli prudce klesám, pak vede cesta jen v mírném sklonu. U následujícího rozcestí se dozvídám o umazání dalších 60 výškových metrů, ke Smolenickému zámku jich zbývá ještě 265. Stále klesám lesem, povětšinou po široké lesní cestě. V hustém lese je již poměrně šero, takže se znovu zaobírám myšlenkou ukončit dnešní túru někde tady. Zvlášť se mi líbí mladý bukový lesík s nízkým travním porostem, který se nachází na velmi mírném svahu. Už sundávám batoh a rozhlížím se po co nejlepším fleku, pak však batoh znovu nasazuji na záda a vyrážím dál. Nezaměnitelné zvukové projevy divokých prasat, které se ozývají z ne až tak velké dálky mě přesvědčují pokračovat blíže ke Smolenickému zámku.
Přesně v osm hodin večer přicházím do upraveného parku v okolí zámku. Stoupající asfaltkou se vydávám až k jeho hlavní bráně, která je však zavřená. A není to jen kvůli pozdnímu času. Historický objekt užívá Slovenská akademie věd a pro turisty je památka zpřístupněna pouze v období letních prázdnin. Zhotovuji aspoň několik fotek nárožních věží a poté se vracím zpět. Ještě zkouším vystoupat do jedné z postranních stezek a hle - vysoko nad silnicí se mezi dvěma skalkami nachází plácek akorát tak na šířku mé karimatky. Odnikud jsem prakticky nejde vidět, takže na tomto místě zůstávám. Cítím se unavený, takže jen něco lehkého pojím a poté si lehám na rozbalený spacák. Po setmění zalézám dovnitř a brzy usínám. Z hlubokého spánku mě probouzí až zesilující vítr pár minut před půlnocí.


DEN DRUHÝ - NÁVŠTĚVA JESKYNĚ DRINY (25. 5. 2008)
Noční vítr naštěstí nic nepřinesl, takže se v pět hodin ráno budím do dalšího krásného dne. Zůstávám sice ležet ve spacáku, ale zvyk z brzkého vstávání mi už usnout nedovolí. Definitivně pak vstávám o čtvrthodinu před šestou. Vařím si snídani, v polních podmínkách páchám ranní hygienu a pak vše balím a skládám zpátky do batohu. Po hodině, tedy v 7:45 se vydávám na cestu. Dneska mám v plánu podstatně kratší úsek a prakticky jen jediný výletní cíl - návštěvu jeskyně Driny.
Po sestupu zpátky k rozcestníku v zámeckém parku zjišťuji, že cesta k jeskyni by měla trvat jen hodinu. Není tedy kam spěchat, proto se po žlutých značkách vydávám velmi ležérním tempem. Cesta vede okrajem lesa, často z ní však odbočují pěšinky do zámeckého parku. Vyplatí se takto si občas ze stezky odskočit, protože park je krajinářsky hezky řešený, sem tam solitérní strom, čerstvě pokosená tráva. A ty výhledy, které se naskýtají na Smolenický zámok! Jenom je škoda, že sluníčko teď zrovna svítí také z toho směru.
V závěru vede cesta těsně po okraji parku, poté se noří do lesa a následně prochází přes další odlesněný ostrůvek uprostřed lesa. I tady je tráva čerstvě pokosená, zřejmě toto území na zámecký park navazuje. V závěru této lučiny objevuji místo s dřevěnými lavečkami a stolem, hned vedle je kamenný balvan, jímž je vyveden pramen vody prýštící v jemném čůrku do výše asi 15 cm. Ideální místo na bivak, jenže, kdo to mohl tušit? Aspoň se tady oplachuji, napít se si přece jen netroufám. V těchto místech se k mojí žluté TZT připojuje i značení naučné stezky, ale cestou k jeskyni nespatřuji žádné z jejích zastavení v podobě informačního panelu.
Po čtvrthodince přicházím na krásnou louku v lokalitě Vlčiareň. Je to krásné místo s výhledem na blízký vrchol Cerník. Opodál se nachází rozcestník s křižovatkou turistických tras. Vzhledem k časové rezervě, kterou mám, uvažuji o výstupu na vrchol Cerník, z něhož by měl být i rozhled do kraje. Nakonec ale volím zacházku opačným směrem, vydávám se hledat, a nacházím, pramen, byť se jedná jen o drobnou skruž s troškou vody při dně. V dalším úseku vede již cesta lesem a začíná stoupat. Po chvilce můj čich začíná vnímat již známou vůni, předzvěst toho, že se blíží další porosty medvědího česneku. Toto svérázné aroma mě pak doprovází skoro až k odbočce k jeskyni.
V 9:15 přicházím k dolnímu upravenému prostranství pod jeskyní Driny. U přístupové stezky, která je částečně ohraničena zábradlím, je pár laviček a konečně i několik informačních panelů naučné stezky. Mou pozornost však nejvíce poutá kamenné zarážedlo, kterým končí krátká, leč velmi prudká drážka, nahoře dokonce s nějakým vozíkem. Stoupám po schodech vzhůru k správní budově a ještě výš až k vstupu do jeskyně a bufetu Speleobar. Nikde zatím ani živáčka. Teď si všímám, že vozík, který jsem viděl ze spodu, je uchycen ocelovým lanem, které je svinuto ve vedlejší betonové boudičce. Takže se vlastně jedná o nákladní pozemní lanovku.
Po krátkém odpočinku se vydávám dále po modré, která ostře stoupá skalnatou stezkou vzhůru na návrší Driny. Převýšení je takové, že okraje vrcholové části převyšují všechny stromy, díky čemuž se odsud nabízí krásné rozhledy do kraje. Po levici a přímo přede mnou mám masív Veterlínu z opačné strany, než jak jsem jej viděl včera ze Zárub, dále na obzoru vystupuje nápadná Čierna skala, s rozeznáním ostatních vrcholů již mám trošku problémy, snad jen kuželovitý tvar vzdálené Vápenné se nedá s ničím zaměnit. Sedám si na skalisko na jedné vyhlídce a čekajíce na čas otevření jeskyně, vychutnávám si výhledy do krásné krajiny.
Patnáct minut před desátou hodinou sestupuji zpátky před Speleobar. Vidím, že ze spodu sem kráčí první živá duše, jak se později ukáže, je to náš průvodce. Během okamžiku pak kousek od dolního konce drážky parkuje auto správců. To se již trousí první menší skupinky návštěvníků. Že by tedy byla první prohlídka odřeknuta pro nízký počet zájemců o prohlídku naštěstí nehrozí. Kupuji si vstupenku v ceně 140 Sk, povolenku na focení ne, protože částku 200 Sk považuji za nehorázně vysokou. Se správcem si domlouvám uschování batohu, potom již vyčkávám před vstupním portálem, až nás průvodce vyzve ke vstupu do podzemí.
Prohlídka začíná na jeskynní křižovatce, kam se dostáváme asi 50 m dlouhou vstupní chodbou. Na úvod nás průvodce seznamuje s historií objevování jeskyně a jejím postupném zpřístupňování. Poté se vydáváme na cca 400 m dlouhý okruh, vlastně se jedná o okruhy dva, oba totiž začínají i končí právě na jeskynní křižovatce. Procházíme zajímavými podzemními prostory s bohatou krápníkovou výzdobou, nejednou mě překvapuje nepříliš velká šířka chodeb, ovšem při pohledu vzhůru dostávám až závratě. Nejkrásnější výzdobu bych subjektivně vyhodnotil v Majkové síni, v síni Spolupracovníkov je zase k vidění symbol zdejších jeskyní, útvar ve tvaru sloních uších. V podzemí setrváváme asi 40 minut.
Když opouštím jeskynní prostory a srovnávám se s teplotním rozdílem, připadá mi, že je venku nějak dusno. I přes vzrostlé stromy je však cítit, že sluníčko intenzivně svítí, takže je jisté, že počasí dneska vydrží krásné. Znovu se pouštím do ostrého stoupání po skalách, kde si opět aspoň na chvíli vychutnávám krásný výhled po zvlněné zalesněné krajině. Další úsek je již bez výhledů, zprvu se prodírám hustým porostem na náhorní plošině Driny, později začínám klesat, dá se říct v konstantním sklonu. Čtvrthodinu po jedenácté hodině přicházím k prvním domkům a zahradám městečka Smolenice. Dál už mě čeká úsek, který není moc atraktivní, nutný ale k tomu, abych se dostal na nejbližší železniční stanici. Ta, ačkoliv nese název Smolenice, leží již spíš na okraji sousedního Trstína.
Fádní putování po asfaltu mi zpestřuje občasný výhled na Smolenický zámok. Hezké je i přízemní stavení místního muzea se sochou svatého Jana Nepomuckého. Pak už se mi na obzoru objevuje rozsáhlý areál podniku Chemolak, ke kterému se v poledním žáru postupně blížím. Unavující chůzi zakončuji o čtvrt na jednu na klidném nádraží Smolenici. Zbývající čas před příjezdem vlaku využívám k převlečení do čistých svršků a ke konzumaci posledních zbytků jídla, které sebou mám. Pět minut před 13. hodinou přijíždějí vlaky z obou směrů, nejprve souprava od Kútů (tím spojem jsem cestoval včera), vzápětí i z Trnavy, klasický pantograf o pěti vozech, samozřejmě skoro prázdný. Nasedám do předposledního vozu, průjezdem údolím Raková, vrcholovým tunelem a za ním navazujícím údolím Hodonského potoku se pro tentokrát s krásným krajem Malých Karpat loučím.
Cesta domů probíhá ve stejném, avšak opačném sledu, jako trasa sobotní. Nejprve přestupuji v Kútech, odkud mě přeplněný motorák řady 810 (na mezinárodní vlak opravdu "důstojné" kolejové vozidlo) převáží na druhý břeh řeky Moravy. V Břeclavi je čas tak akorát na zacházku do blízkého parku pro nezbytný kornout citrónové zmrzliny. Následuje cesta v přívěšáku řady 021, který během jízdy důkladně protřepe všechny kosti, potom musím strpět nepříjemnou půlhodinu na hrušovanském nádraží. Nejbližší osobák do Hevlína čeká sice na přípoj od Znojma, ale z toho vlaku stejně nikdo nepřestupuje, takže i nyní cestuji v naší lokálce pouze já sám. O třičtvrtě na pět vystupuji na hevlínském nádraží a po deseti minutách chůze k domovu letošní jarní výlet zakončuji.



Fotky:

Cesta úbočím Lipového vrchu Rozvaliny hradu Korlátka Vodní nádrž Buková Zřícenina hradu Ostrý kameň Záruby - vrchol Vstup do jeskyně Driny Výhled z návrší Driny Smolenický zámok