wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


VÝSTUP NA SCHNEEBERG, NEJBLIŽŠÍ DVOUTISÍCOVKU

Datum:17. května 2008
Složení výpravy:Marek, Ivo, Věra, Jarmil
Ušlá vzdálenost / čas:    21 km / 7 3/4 hod.
Mapa:Wiener Hausberge 1:50000 (Kompass č. 210)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



Součástí rakouských Alp je i horská skupina Schneeberg, jehož nejvyšší hora - Klosterwappen dosahuje nadm. výšky 2076 metrů. Jedná se o nejvyšší horu sousední spolkové země Dolní Rakousko (Niederösterreich). Vrcholové partie jsou za velmi příznivých podmínek pozorovatelné i z některých vyhlídkových míst na jižní Moravě (Znojmo, Babí lom u Lelekovic, ...), z Hevlína bohužel ne, protože ve výhledu brání pásmo kopců Leiser berge. Zdolat naši nejbližší dvoutisícovku jsem toužil již dlouho, ale pevně jednat jsem se odhodlal teprve na jaře roku 2008, z okruhu čtenářů těchto stránek zareagovala na rozeslané pozvánky pouze malá skupinka turistů z Třebíče.

Z domu odcházím deset minut před půl pátou. Rychlým krokem se blížím ke křižovatce ve středu Hevlína, kde mám domluvený sraz s třebíčskou skupinou. Již zdálky vidím auto, které pomalou rychlostí vjíždí do křižovatky. Můj odhad je správný, kolegové právě dorazili. Nejsem však sám, kdo je vítá v naší pohraniční obci, SPZ Jihlavského kraje je totiž dobrým důvodem pro legitimaci policejní hlídkou, která právě projíždí obcí. Mladík v policejní uniformě je naštěstí rozumný a svou povinnost zbytečně neprotahuje, my tak můžeme nasednout a vyrazit k hranicím. V Laa odbočujeme hned na první křižovatce vlevo a ke zdejšímu nádraží přijíždíme podél kolejiště od hřbitova. Parkujeme čtvrt hodiny před odjezdem prvního ranního vlaku.
V prosklené čekárně na nástupišti kupujeme v automatu společnou jízdenku Einfach Raus Ticket, poté nastupujeme do vlaku tvořeného el. jednotkou řady 4020. Vlak odjíždí včas. Do Mistelbachu se jedná o klasický zastávkový spoj, pak již zastavujeme jen ve Wolkersdorfu a Obersdorfu, až na území Vídně se obnovuje zastavování ve všech stanicích a zastávkách. Pro přestup si volíme známou podzemku Wien Südbahnhof (nástupiště 21 a 22). Zůstáváme na nástupišti, protože přípojný vlak do Wr. Neustadt je na informačním panelu avizován ihned po odjezdu našeho vlaku.
Vlak, kterým cestujeme z Vídně, tvoří souprava dvoupatrových vozů City Shuttle v čele s lokomotivou Taurus. Trať vede hezkou krajinou, za okny vidíme mírné svahy vinohradů i oblé zalesněné kopce zdobené rozhlednami či zříceninami hradů. O něco později už vidíme i náš dnešní hlavní cíl, majestátný masív Schneebergu. Také ve Wiener Neustadt nám výborně navazuje přípoj. Podchodem míříme na 9. nástupiště, kde je již přistavena motorová jednotka řady 5147. Posledním vlakovým spojem odjíždíme s asi 5minutovým zpožděním.
Po počáteční rovině se vlak dostává do údolí obklopeného zalesněnými kopci. Více jak dvoutisícový Schneeberg však nad všemi vrcholky vyčnívá jako král. Za zastávkou Rothengrub začíná vlak citelně nabírat výšku. Zajímavé je, že jedna ze zastávek na trati se nazývá Unter Höflein (v překladu Dolní Hevlín) krčící se pod vysokými vápencovými stěnami Hohe Wand. Do cílové stanice Puchberg am Schneeberg nakonec dojíždíme na minutu přesně.
Nástupiště puchbergského nádraží je již zaplněno zájemci o jízdu zubačkou. Čeština tu bezkonkurenčně převažuje, ale vlakem jsme sem přijeli jako jediní. Ivo s Věrou se staví do fronty na jízdenky, o jízdu horským vláčkem nakonec jeví zájem i Jarmil, takže po svých se o zdolání nejvyšší hory Dolního Rakouska pokusím pouze já. Ještě než se s Ivem a spol. rozloučím, domlouváme se na trase a potenciálním místě setkání. Přesně o půl deváté opouštím nádraží, mířím k železničnímu přejezdu a odsud kolem zrenovovaného vodního mlýna na Muthenhoferstrasse, z jejíhož konce je na Schneeberg krásný výhled. Na další křižovatce chvíli váhám. Možnosti mám dvě, buď jít po silnici do nedalekého Schneebergdörflu a poté prudce nahoru po Herminensteig, nebo se držet stezky kopírující trať zubačky, jejíž stoupání by nemělo být tak ostré. Na počátku sezóny se ještě necítím v 100% kondici, tak dávám přednost méně náročné variantě.
V úvodu vede kamenitá stezka těsně vedle kolejí. Za nimi se rozkládá travnatá louka s pasoucími se krávami. Odsud by se jistě zubačka hezky fotila, ale do její první jízdy je ještě dlouhá doba. Po chvilce louku na levé straně střídá les. V tomto místě je již výškový rozdíl trati a cesty asi 4 metry. Jde se mi poměrně dobře, akorát mi začíná být trochu teplo, takže svlékám pulovr. S blížící se devátou hodinou se snažím vyhlédnout nějaké dobré místo, odkud by se souprava ozubnicového vlaku dala vyfotit. Moc příhodné podmínky tu však nejsou, až za jedním mírným levotočivým obloukem je za tělesem trati trošku víc místa, takže se rozhoduji, že počkám právě tu.
Můj odhad na průjezd vlaku se liší asi o 5 minut, aspoň si tak do příjezdu motorové jednotky dopřávám pořádný odpočinek. Pohled na projíždějící zubačku je velmi zajímavý. V čele je připřažen jakýsi malý vozík s nápisem Salamader baby, jehož účel mi není zcela znám, snad se jedná o prostory pro zavazadla, další vozy již tvoří ucelenou jednotku, dva jsou určené pro cestující, třetí je hnací, které celý vlak sune vzhůru. Po této podívané se vracím zpátky na cestu a na ní postupně ukrajuji další a další výškové metry. Svah po mé levici, v němž vede i trať, je stále prudší, stromy zde již nevytváří neprůhlednou hradbu a tak se mi občas naskýtá hezký pohled do údolí Hengsttal.
Po hodině cesty přicházím k chatě Hengsthütte. Sklon mé trasy se opět mírní, v okolí převládá neprůhledný les. U výhybny, kterou ani nemám v mapě vyznačenou, se na mě dotahuje jakýsi nadupaný sportovec. Chvíli dokonce běží, takže netrvá dlouho a ocitám se za jeho zády. Všímám si, že vytahuje jakousi drobnou ampulku, z níž malinko usrkává. Asi to budou nějaké podpůrné prostředky, protože se vzápětí dává znovu do klusu a po pár minutách mi mizí z dohledu.
Několik minut před desátou hodinou opouštím pásmo lesa. Svah návrší Hoher Hengst je již zcela holý a v těsné blízkosti cesty místy i skalnatý. Výhledu nic nebrání ani směrem do údolí Rohrbachu. Přicházím k výrazné zatáčce k severu, za níž se trať postupně vrací do původního směru, nakonec se blížím podél skal zajištěných sítí proti padajícímu kamení ke křížení s dráhou zubačky. Za skálou se nachází chata Adolf Kögler Hütte, která je situovaná v sedle mezi vrchem Hoher Hengst a masívem Schneebergu, jehož vrcholové partie odsud po dlouhé době spatřuji. Kdesi nahoře pozoruji "had" zubačky, která právě sjíždí dolů, tak se rozhoduji, že tu na ni počkám.
Po osmi minutách je vlak Salamander tady, za tu dobu jsem opět odpočatý, takže ihned po zhotovení dokumentační fotografie se pouštím do stoupání podél kameny zpevněného náspu trati. Na jednom z významných rozcestí se připojuje modrá stezka vedoucí sem z Puchbergu údolím. Tudy přichází trojice starších turistů, společně pak stoupáme k výhybně Baumgarten, která je přezdívaná buchtovou zastávkou. Horská zubačka tady pravidelně čekává delší dobu a mezitím mají cestující možnost nákupu poctivých domácích buchet. Za západním zhlavím začíná trať strmě stoupat, nejinak však i stezka, po které jdu já. Dech se zrychluje, svalstvo na nohách dostává zabrat.
Zelená turistická stezka, po které jsem až doposud šel, se odklání k jihozápadu, proto ji na rozcestí nahrazuji žlutou značkou, která mě vede na opačnou stranu kolejí a pak prudce vzhůru skalnatým terénem. I od ní se trať zubačky později odklání, začínají tu její serpentiny, v nichž postupně nabírá výšku až do cílové horské stanice. Tento úsek cesty je pro mne nejkritičtější, při namáhavém výstupu sotva popadám dech, pot z tváře si vůbec nestačím otírat. Často se proto zastavuji a odpočívám, přitom koukám dolů do údolí i na zasněžené vrcholky nedalekého masívu Rax, pohledy nahoru k Elisabethkirchlein raději šetřím, aby mi to neubíralo psychických sil. Z jedné zákruty je hezký výhled do nížiny nad Puchbergem i na samotné městečko.
Stromy okolo stezky postupně ubývají, až již nejsou téměř žádné, jen několik trčících uschlých smrků bez života. Nedaří se tu ani kleči, jejíž porosty jsou obnoveny až o něco výš. Dostávám se ke křížení s tratí zubačky, která v těchto místech prochází krátkým tunelem. Dole se od zastávky Baumgarten ozývá typické houkání vlaku, takže se rozhoduji, že tady počkám na jeho průjezd. Není tu bohužel ani kde si sednout, vše je podmáčeno od tajícího sněhu, naštěstí na vlak moc dlouho čekat nemusím. Fotím si jej při výjezdu z dřevěné přístavby tunelu a pak ještě v levotočivé zatáčce. Poté pokračuji ve výstupu kosodřevinou vzhůru ke kapli Elisebethkirchlein, která vystupuje ze zeleného moře borovicové kleče. Je již docela blízko.
Po pěti minutách chůze opět křížím trať zubačky. A znovu v místě tunelu, který má podobné dřevěné přístavby chránící proti návanům sněhu. Spěchám vzhůru ve snaze zastihnout motorovou jednotku v horní stanici, bohužel, když se mi objevuje horizont s kolejemi je už vlak na své cestě do Puchbergu. Protože je pár minut po jeho druhém dnešním příjezdu, je okolí provizorní stanice (nové nádraží se právě staví v těsném sousedství nedalekého horského hotelu Hochschneeberg) plné výletníků. Na rozdíl od situace v Puchbergu, nyní převažuje maďarština. Je tu i spousta dětí, kterým zde slouží nejvýše položené dětské hřiště v Dolním Rakousku, ty se však vesměs zabavují mnohem prostší zábavou, koulovačkou z bohatých zdrojů sněhu. Toho jsou dosud v úbočí vrcholu Waxriegel bohaté zásoby, jméno Schneeberg tedy nenosí tento masív jen tak zbůhdarma.
Vydávám se ke kapli Elisabethkirchlein, která byla postavena na počest císařovny Sissi. Nahlížím i dovnitř, ale mnohem více času trávím u kamenné zídky, která ohraničuje její okolní prostranství. Je odsud fantastický pohled do údolí k Puchbergu. A to jsem teprve v nadm. výšce těsně pod 1800 metrů, přičemž namířeno mám podstatně výš. Ale kudy se na nejvyšší vrchol Schneebergu vlastně vydat? V cestě na Klosterwappen stojí menší vrchol Waxriegel, který zdobí vrcholový kříž, ten se dá obejít buď zleva po zelené stezce a nebo zprava po červené. Nejprve zkouším o něco kratší, ovšem prudší červenou, stezka však hned v úvodu vede v hlubokém sněhu a je špatně prošlapaná. Jeden sestupující Moravák mě od této trasy odrazuje tím, jak má mokré boty a nohavice. Raději tedy volím více využívanou zelenou trasu. I její úvod vede sněhovým polem, ale tisícovky bot tady již docela udupaly i rozbředlý jarní sníh.
Postupně předcházím roztroušené skupinky svátečních turistů a za chvilku již před sebou nevidím skoro ani živáčka. Na konci sněhového pole se stezka stáčí obloukem k severu, kde se mohu naposled ohlédnout ke kapli a za malou chvíli již před sebou vidím vrcholovou partii s Klosterwappenem a Kaisersteinem. Náhorní hřeben se zdá být celkem dostupný, je však ještě příliš daleko a výškový rozdíl 250 metrů bude pravděpodobně také při výstupu cítit. Teď se mi však kráčí velmi pohodlně po vrstevnici, k horské chatě Damböckhaus dokonce chvíli klesám. Za chatou následuje mírné stoupání po kamenité cestě, které postupně přechází v dlouhý úsek s rozbředlým sněhem.
O třičtvrtě na dvanáct přicházím k rozcestí Ochsenboden. Většina turistů se odsud vydává zeleně značenou trasou, která nejdříve klesá do zasněženého údolíčka a potom šplhá úbočím boční rozsochy Ries nahoru k chatě Fischerhütte. Já se však držím žlutých značek, které mě vedou přes další sněhové pole podél tyčového značení do sedla nad Bockgrubenriegel. Na stezce se střídají úseky kamenité a pokryté vrstvou mokrého sněhu, závěrečné stoupání je již vedeno pouze po sněhu. Někdy je to nepříjemné, klouže to, ale zase případné pády tolik nebolí. Nalevo jsou úchvatné pohledy do hluboké rokle a přímo přede mnou nekonečné pásmo zasněžených alpských vrcholů. Důkladný rozhled si však vychutnám až nahoře. Teď se snažím vynaložit poslední zbytky sil na překonání posledních výškových metrů. Deset minut po dvanácté hodině přicházím k přízemní vysílací stanici na Klosterwappenu.
Můj pobyt na nejvyšším vrcholu Dolního Rakouska (2076 m) zahajuji tak, že si sedám na kousek travnatého místa a nalévám se bezmála půllitrem minerálky. Potom vybaluji svačinu a pouštím se do její konzumace, teprve po těchto životně nutných činnostech se zvedám a rozhlížím se po okolní krajině. A že je na co koukat! Hluboká údolí, z nichž stoupají zalesněné svahy postupně přecházející ve skály, jejichž vrcholy si dosud drží bohaté zásoby sněhu, klikatící se cesty do sedel, sem tam nějaký průsek pro sjezdovku. Krásná panoramata nabízí pohled na kteroukoliv světovou stranu, teď se však přece jen nejvíce soustředím na sousední Rax a o něco vzdálenější Semmering, předpokládám totiž, že to ostatní bude dobře vidět i z jiných částí vrcholového hřebene Schneebergu.
Po čtvrthodince se z vyhlídky na jižní obzor přesouvám k vrcholovému kříži. Tady se nečekaně setkávám s třebíčskou skupinkou, která sem dorazila asi před půlhodinkou. S tím vrcholovým pivkem chladícím se ve sněhu zcela určitě čekají jenom na mne ;-), takže teď už nic nebrání jeho otevření a vypití. Nešetříce slova obdivu nad pohádkovými výhledy tady setrváváme ještě asi 10 minut. Fotíme a Ivo se tyto okamžiky pokouší zaznamenat též na videokameru. Definitivně vrchol Klosterwappen opouštíme kolem třičtvrtě na jednu.
Pohodlná hřebenová stezka nás přes nevýrazné sedlo přivádí k chatě Fischerhütte, která je situovaná kousek pod vrcholem 2061 m vysokého Kaisersteinu. Po pravici máme prudký sráz s bohatou sněhovou pokrývkou, po kterém se občas spustí nějaký odvážný skialpinista rychlým sjezdem dolů, nalevo již sníh z méně strmých strání slezl. Od chaty pozorujeme, že přímo u vrcholové mohyly posedává hlouček asi dvou desítek lidí a nad nimi mladý kněz v bílém hábitu (a v pohorkách :-) právě slouží mši. Nechceme rušit, takže zaujímáme postavení pár metrů od památného kamene, na samé hraně mohutné stěny Rieswände. Výhled je vskutku úchvatný, až se dělají závratě. Za hranou trávou porostlé náhorní plošiny následuje soustava strmých vápencových stěn, které přecházejí do obrovských suťovisek, v nižších partiích s několika vystupujícími špičatými věžemi. Parádní nadhled odsud máme zejména do širokého údolí v okolí vísky Schneebergdörfl, přičemž zalesněné kopce v jeho okolí nám z výšky přesahující 2 tisíce metrů připadají velmi malinké. Opět nemůžeme odolat a koukaje do hledáčků svých přístrojů zhotovujeme jeden snímek za druhým.
Pozvolným krokem postupujeme po hraně vápencových stěn a vychutnáváme další dech beroucí výhledy. Jenže tudy oficiální stezka nevede, takže se musíme z atraktivní horské partie malinko odklonit a kousek sestoupit po svahu s dosud seschlou trávou, která se ještě nestačila probudit do jarního období. Stezka, která je lemována tyčovým značením je kamenitá, poměrně ostře klesá, ale pro sestup je docela schůdná. Za parádních výhledů po ní scházíme k hraně Fadenwände. Ta se nachází v nadmořské výšce 1723 metrů, už pouhými matematickými výpočty si tak můžeme udělat představu, co nás v následující části bude čekat, převýšení bezmála 500 metrů na vzdálenosti asi 1 km. Horní stanici lanovky jako bychom měli přímo pod sebou. Ale na druhou stranu se na tento náročný úsek těšíme, vždyť kvůli vysokohorské turistice jsme sem vlastně jeli.
Při sestupu po Fadensteig je třeba dbát co největší opatrnosti. Sklonově je stezka vedena velmi ostře, navíc často po povrchu s drolivým štěrkem. Každé uklouznutí může mít tragické následky, proto je třeba zapojit všechny čtyři končetiny a při každém našlápnutí pečlivě testovat stabilitu. Ale postupně náročným podmínkám přivykáme. Každý jdeme podle svých sil a možností a na určitých místech na sebe čekáme. V nejexponovanějším terénu jsou cesty zajištěné ocelovými lany, které dodávají při sestupu více jistoty. Naštěstí tu není velká koncentrace turistů, takže čekání na to, až se určité části stezky uvolní, tady nejsou nutná.
Při sestupu se objevuje několik vděčných námětů na focení. Zajímavé jsou rozsáhlá kamenná moře, přechod skal do pásma kleče a následně modřínového či smrkového lesa, sem tam se nám poštěstí zahlédnout nějaké horské kvítí přímo u naší stezky.
Kamenným suťoviskem scházíme v serpentinách k poslednímu náročnému úseku ve skalách. Po jeho zdolání se stezka noří do lesa, kde klesá i nadále v ostrých zatáčkách, údaj o nadmořské výšce na mém GPS přístroji však slibuje, že se strmé klesání blíží k závěru. A skutečně, za chvíli se rozestupují stromy a já stojím na okraji louky s modře kvetoucími kvítky hořce alpského. Nalevo ode mne je chata Sparbacherhütte, ta dnes ovšem není v provozu, to blízká Edelweisshütte má na stožáru vyvěšenou vlajku a na terase vysedává několik výletníků. Sedám si za prázdný stůl a čekám na ostatní, kterým jsem v závěrečném sestupu poněkud utekl.
Kamarádi z Třebíče přicházejí asi 8 minut po mně. Ty nejtěžší úseky jsme tedy všichni zvládli bez úrazu, takže by se možná slušelo tuto událost zapít pivkem. Všichni jsou pro, jsme již prakticky v cíli dnešního treku, stanice sedačkové lanové dráhy je pár metrů od nás a času do odjezdu autobusu zbývá ještě dostatek. Přesto se však dostavuje jakési nutkání dostat se ještě blíže cíli, v našem případě tedy autobusové zastávce u dolní stanice lanovky. Vyrážíme tedy. Já s Jarmilem si troufáme na sestup po svých, Ivo s Věrou míří k lanovce.
Sestup dolů vede po štěrkové cestě, která kličkuje střídavě po okraji sjezdovky a lesa. Vyšlapaná pěšina je i přímo na sjezdovce, zkusíme tedy jít tudy. Zrovna když překonáváme dráty ohradníku, mávají na nás Ivo a Věra z lanovky. Svah je velmi prudký, ovšem ve srovnání s Fadensteig je tohle procházka růžovým sadem. V dolní části míjíme dřevěnou boudu, která v zimě slouží jako bufet, je obehnána plotem, který tvoří lyže, přičemž každá je jiná. Po dvaceti minutách jsme dole. Míjíme stádo pasoucích se krav a kolem sypané vodní nádrže kráčíme k autobusové zastávce, kde už na nás čekají Věra a Ivo.
Pohledem do jízdního řádu zjišťujeme, že spoj v 16:10 jezdí jen v zimním období. A protože u dolní stanice překvapivě nefunguje ani žádný bufet, rozhodujeme se, že sestoupíme do 1 km vzdáleného Losenheimu. Po silnici z kopce na místo přicházíme během necelých 10 minut. Losenheim leží v krásném údolí, z nějž vystupuje malé zalesněné návrší se zříceninou hradu. Tam už dnes ale šplhat nebudeme. Ze dvou restauračních zařízení nakonec volíme pizzerii, která má hezké venkovní posezení s krásným výhledem na Schneeberg. Kromě Věry, která dává přednost sklenici vína, si na zdar dnešní výpravy připíjíme točeným pivem.
S blížící se 17. hodinou platíme útratu a přesouváme se k blízké autobusové zastávce. Náš spoj by měl odsud jet v 17:13, Teď je již skoro 17:10 a to ještě autobus nejel ani opačným směrem. Začínáme být nervózní, hlavně já, když si vzpomenu, jak nás minulý týden vypekl opožděný příjezd autobusu v Hřensku. Dnes naštěstí tato situace nenastane, autobus už přijíždí a protože Věra a Jarmil stojí na opačné straně, zastavuje. Řidič nám dává znamení, ať si nastoupíme všichni, takže tak činíme. Kupujeme jízdenky a hned se rozjíždíme. Po chvilce zastavujeme u točny pod lanovkou, kde nastupuje jeden starší turista, poté se vracíme zpět do Losenheimu, kterým již projíždíme bez zastavení, stejně jako v dalších osadách při cestě do Puchbergu. U tamního vlakového nádraží nakonec zastavujeme přesně podle jízdního řádu.
Na nádraží právě probíhá obrat soupravy, kterou se budeme vracet do Wr. Neustadt. S údivem zjišťujeme, že je ve vlaku řazen i přímý vůz do Budapešti. My však nastupujeme do starého vagónu Bp s čalouněnými sedadly, na tzv. zážitkových vlacích totiž bývá nasazování starších vagónů pravidlem. Cesta probíhá bez problémů, vlak je skoro prázdný a původní asi 4minutové zpoždění postupně stahujeme. Tímto vlakem bychom mohli cestovat až do Vídně, ovšem kvůli výluce (vlak nejede přes Baden) dnes raději ve Wiener Neustadt přestupujeme na klasický regionální spoj. Na něj jsou i tentokrát nasazeny dvoupatrové vozy City Shuttle a lokomotiva Taurus, která v tomto případě soupravu sune.
Blížíme se k Vídni a tak se rozmýšlíme, kde budeme přestupovat. Nakonec vystupujeme na horní zastávce Wien Handelskai, která se nachází přímo na břehu Dunaje, přestupovou půlhodinovou pauzu tak využíváme ke krátké procházce po nábřežní Donau-promenade. Dneska je to pro nás nejníže dosažené místo. Po 20. hodině se vracíme zpátky na nástupiště, kde vyčkáváme příjezdu posledního dnešního vlaku do Laa. Nastupujeme do řídícího vozu 6020, kde si sedáme hned na první sedadla za stanovištěm strojvůdce. Během cesty k rakousko-českým hranicím se stmívá a na nás se začínají projevovat příznaky únavy po náročném denním programu.
Pět minut po půl desáté náš vlak zastavuje na nádraží v Laa. Kromě vlakového personálu dnes česky mluvící cestující veřejnost drtivě převládá. Nastupujeme do auta a stejnou cestou jako ráno se vracíme zpátky na Moravu. Já vystupuji na hevlínské křižovatce, loučím se a přeji kamarádům šťastný návrat do Třebíče. I přes pozdní večerní čas v Hevlíně pofukuje teplý větřík, závěrečná procházka domů je tak celkem příjemná. Doma jsem přesně v 22 hodin.



Fotky:

Masiv Schneebergu Zubačka u chaty A. Kögler Hütte Zubačka za prvním tunelem pod Elisabethkirchlein Elisabethkirchlein Vrcholová část masívu Schneeberg Bockgrubenriegel Kříž na vrcholu Klosterwappen Výhled z Klosterwappenu Chata Fischerhütte Kaiserstein Kaiserstein - skalní stěna Pohled do sedla Faden Fadensteig Fadensteig, dole Losenheim