wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


SCHODIŠTNÍ TURISTIKA NA SCHRAMMSTEINE

Datum:(9. -) 10. - 11. května 2008
Složení výpravy:Marek, Kamil, Martin
Ušlá vzdálenost / čas:    18 km / 4 3/4 hod.
Mapa:Výtisk ze serveru mapy.cz (podklad ShoCart)
  
Text & foto:Marek Topič



Českosaské Švýcarsko je vděčnou turistickou oblastí. Snad každý, kdo jednou zavítá do krajiny skalních měst a hlubokých kaňonů v česko-saském pomezí, si přeje, aby tato návštěva nebyla jeho poslední. Nejinak je tomu i v mém případě, takže jsem si na jarní období vytipoval jeden z méně náročných okružních výletů do skal Schrammsteine. Kladná odezva na můj nápad přišla i z Brna.

PROLOG - PŘÍJEZD DO BRNA (9. 5. 2008)
V pět hodin odpoledne kráčím prašnou cestou k hevlínskému vlakovému nádraží. Kdo ví, kolikrát ještě? Provoz na naší lokálce má být totiž od prosince ukončen. Přicházím pět minut před odjezdem vlaku, kdy je již výdejna jízdenek zavřená a tak se s prosbou o vypsání jízdenky obracím na strojvedoucího. Tomu se v tarifních tabulkách hledat nechce, takže se obstarání jízdenky odkládá až do Hrušovan, časová rezerva je na to dostatečná.
Pro cestu do Brna si volím motorový vůz řady 842, hned po rozjezdu ovšem zjišťuji, že to není šťastná volba. Během celé jízdy se z prostoru motorů ozývají příšerné rány, až z toho bolí hlava. Několikrát uvažuji, že si přestoupím do přívěšáku, nakonec se ale z místa nezvedám, pořád totiž doufám, že tento nestandardní hluk ustane. Vlak přijíždí na brněnské nástupiště s minutovým zpožděním, ovšem i to stačí, aby mi ujel nejbližší přípoj směr Letovice. Odlehlost nástupišť č. 5 a 6 je tak významná, že i přes spěšný přesun přicházím na 4. nástupiště právě ve chvíli, kdy se všechny dveře pantografu zavírají. Vlak mi ujíždí před nosem.
Díky vzniklé situaci měním plány s obstaráním proviantu. Místo do Kauflandu u židenického nádraží mířím do Tesca na Dornychu. Svou nákupní pouť protahuji až na blízkou Vaňkovku, kde navštěvuji obchod s knihami, poté se vracím zpátky na hlavní nádraží. Koukám na odjezdovou tabuli, na níž mě překvapují vysoké hodnoty zpoždění dálkových spojů. Osobák do Žďáru nad Sázavou však přijíždí včas. Hned v příští stanici vystupuji a známou cestou mířím ke Kamilovi do bytu.
Vybaluji si věci, které na výletě nebudu potřebovat a potom sedám k PC. Ze všeho nejvíce mě zajímají internetové stránky ZelPage, na nichž zjišťuji původ markantních zpoždění dálkových vlaků - u Ústí nad Orlicí byla stržena trolej. Tím směrem máme v plánu jet i my, takže doufáme, že se dopravní situace do půlnoci stabilizuje.
V 23:00 byt opouštíme a míříme na nejbližší tramvajovou zastávku. Dnešní poslední spoj však nestíháme, takže se na hlavní vlakové nádraží vydáváme po svých. Je to celkem příjemná procházka méně příjemným prostředím (Cejl), po dvaceti minutách již stojíme u vchodu do pivnice Padowetz. Dveře jsou však zamčené a v oknech temno, proto se přesouváme do jiné putyky (Lamplota), která sídlí přímo naproti nádražní budově. Usazujeme se k prázdnému stolu v zadní části lokálu a ještě než si stačíme objednat, přichází poslední zájemce o výlet do Saského Švýcarska - Martin. Na zdar výpravy si připíjíme Heinekenem i Starobrnem.

DEN PRVNÍ - PO VYHLÍDKÁCH NA SCHRAMMSTEINE (10. 5. 2008)
O čtvrt na jednu opouštíme hospodu, předtím ovšem ještě platíme útratu :-), přecházíme ulici k nádražní budově, poté se podchodem přesouváme do noční čekárny, kde si kupujeme jízdenky. Z malého monitoru nad vchodovými dveřmi se dozvídáme první informace o zpoždění našeho vlaku. Z původně avizovaných 10 minut se nakonec stává čtvrthodina. V porovnání s tím, co se dělo na hlavních tratích včera je to pro nás příznivá zpráva. Po zastavení vlaku nastupujeme do třetího vozu (ozn. B), kde nacházíme volné kupé, bohužel jen jedno, takže lehátkovou verzi si tuto noc nebudeme mít možnost dopřát. Ale i v sedě a v různých pokroucených pozicích se nám daří skoro celou cestu do Prahy prospat.
V hlavním městě máme velkou časovou rezervu na přestup. Příjezd přípojného rychlíku od Košic už sice avizuje staniční rozhlas, my však dáváme přednost skoro již tradiční procházce
noční Prahou. Po pár minutách se ocitáme u sochy sv. Václava, procházíme přes celé Václavské náměstí a křivolakými uličkami se nakonec dostáváme až na Staromák. Při prvních náznacích svítání si vychutnáváme pohled na liduprázdné náměstí. Myšlenka dojít až na Karlův most s výhledem na nasvícené Hradčany je lákavá, to bychom však při cestě zpátky museli hodně chvátat. Raději bereme klidnou chůzí kurz Prašná brána a odsud kolem centrály ČNB nejkratší cestou na hlavní nádraží.
Po návratu na nádraží nám ještě do odjezdu našeho rychlíku zbývá 15 minut času. Přestože je vlak na 5. nástupišti poměrně dost obsazen, volné kupé ještě nacházíme. Odjezd rychlíku je přesný, jízda probíhá též bez komplikací. Nejzajímavější části jsou v úvodu a závěru tohoto úseku, kdy železnice vede údolím řek, nejdříve podél Vltavy, za Lovosicemi pak těsným údolím Labe. Není divu, že cesta rychle utíká. V Ústí nad Labem máme na přestup 20 minut, čehož využíváme k návštěvě prodejny lahůdek, která je přímo naproti staniční budově. V osobním vlaku do Dečína potom snídáme. Cestu nám znepříjemňuje časté zastavování spojené s nepříjemným skřípáním brzd. I tady je krajina za okny vlaku velice pěkná. Zajímavé je, že tok Labe je v této části značně úzký, ale o to silnější má proud a určitě i hloubku.
O půl osmé vystupujeme na konečné stanici v Děčíně. Podchodem se dostáváme do vestibulu a odsud před staniční budovu. Přímo naproti je autobusová zastávka, odkud nám pojede autobus do Hřenska. To však až za více jak půlhodinu, takže se vydáváme na autobusové nádraží, které je odsud ani ne 0,5 km daleko. Bez problémů stíháme i nákup v blízké Hypernově, přestože čekání u pokladen je poměrně zdlouhavé. Do autobusu nastupujeme jako jedni z posledních, místo k sezení už na nás nezbývá. V následujících zastávkách přistupují další početné skupinky cestujících, což se projevuje v tom, že je autobus zcela přeplněný a nabírá zpoždění. Za městem řidič poněkud více sešlapuje pedál plynu a tak původní asi 12minutový skluz stahuje na ucházejících 7 minut. Vystupujeme na zastávce Hřensko-nábřeží nedaleko soutoku Kamenice s Labem.
Sluncem zalité údolí krásně nasvěcuje prudké stráně na německém břehu Labe, zatímco my se pod vysokými skalami ocitáme v chladném stínu. Modrá obloha však dává znamení, že zima nás dnes bude trápit opravdu jen chvíli. Pět minut po půl deváté vyrážíme na cestu, podél hlavní silnice se blížíme k hraničnímu přechodu. Chůze po chodnících a při okrajích vozovky moc příjemná není, bereme ji jako nutné zlo, které je k nástupu do skal na saské straně národního parku zapotřebí. Těch zhruba 2,5 km však zvládáme docela rychle. Procházíme bývalou českou celnicí a u samotných hranic se marně pídíme po nějaké informační tabuli, kterou bychom tu pro výjimečnost toho místa očekávali. Ale není tu nic, na nejníže položené místo České republiky (břeh Labe v nadm. výšce 115 m) nevede ani žádná pěšinka.
Za německou celnicí se nachází bývalá vorařská obec Schmilka. Není moc velká, protože stísněné údolí neposkytuje pro zástavbu příliš prostoru. Část obce se rozprostírá i na protějším břehu Labe, kam je zajištěn přístup díky přívozu. Naskýtá se nám celkem přehledné panorama na skalní stěny, jejichž turistické zdolávání máme dnes v úmyslu. Je to hezký motiv na fotku, proto přecházím na druhou stranu silnice, blíže k Labi, odkud několik snímků pořizuji. Díky tomu však přehlížím odbočku zeleně značené turistické trasy, která mezi zahradami nenápadně uhýbá do svahu. Ještěže mí kolegové jsou pozorní.
Po dvou a půl kilometrech po rovince jsou pro nás následující kroky šokující změnou. Kopec je tak prudký, že do něj pěší cesta stoupá za pomocí dřevěných schodů jištěných ocelovými tyčemi. Jen na chvilku si můžeme oddechnout, když značka krátce uhýbá vpravo na úzkou lesní asfaltku, po pár metrech se z ní ale znovu odklání do ostrého stoupání. Děláme několik přestávek, během nichž se občerstvujeme a čekáme na snížení tepové frekvence. Po dvaceti minutách konečně přicházíme k rozcestí, které nás upozorňuje na krátkou odbočku k vyhlídce Kleine Bastei. Neváháme a po chvilce již před sebou vidíme zábradlím ohraničený okraj skály, z nějž už do hlubokého údolí shlíží asi pětičlenná skupinka turistů. Také my jsme v údivu nad krásným pohledem do údolí s řekou. Překrásný výhled je zejména k severozápadu k Bad Schandau, protože tím směrem právě nyní svítí sluníčko. Hezky působí i zaříznuté údolí, které od železničního viaduktu stoupá do náhorní plošiny přímo proti nám. O něco dál z krajiny vystupuje táhlá stolová hora Wolfsberg, více k jihu pak dvojice nevelkých skalních vrcholů Zirklelstein a Kaiserkrone. Závěr výhledu nabízí údolí Labe proti jeho proudu až zhruba ke státním hranicím, Hřensko je již schované za ohbím řeky. Už jen tento výhled stál za tu cestu, ovšem skály nad pravým břehem Labe naznačují, že se ještě máme na co těšit.
Po deseti minutách se vracíme zpět k rozcestníku, odkud již jen zvolna stoupáme k lesní zpevněné cestě, na níž odbočujeme vlevo. Cesta vede pohodlně lesem, ovšem po pár minutách se již nad stromy začínají vypínat další skalní útvary. K jednomu takovému seskupení pískovcových věží vede i krátká odbočka, nejdříve stoupá po úzkých dřevěných žebřících poležených v ostrém sklonu na zemi a poté písčitou pěšinou kopíruje přímo okraje skal.Po cca stovce metrů nás stezka vrací zpátky na lesní silnici.
Na mapě, kterou máme vytištěnou ze serveru mapy.cz je v této části vyznačena pouze jedna značená stezka - zelené vodící barvy. My ovšem dost často míjíme rozcestníky se spoustou odboček. Jsou tu totiž dva druhy turistického značení, pásové, které je podobné tomu našemu a zaznamenává jej i mapa, a bodové, které je asi jen ve speciálních turistických mapách a v terénu jen občas. Trochu nás to mate, jako např. u rozcestí, kde se chvíli nemůžeme shodnout, kudy dál. Kluci se domnívají, že bychom měli pokračovat po traverzující cestě, ale dost možná, že to tvrdí jen proto, aby se vyhnuli dalšímu ostrému stoupání do schodů. Tam totiž směřuje naše vytipovaná trasa.
Výstup k rozcestí na Schrammsteinweg nám sice dává zabrat, ale jako satisfakci nabízí ihned královskou odměnu. Nedaleko se nachází skalní vyhlídka Breite Kluft nad otevřeným amfiteátrem věží a stěn a zelené moře smrků pod námi. Jsme podstatně výš než na Kleine Bastei, takže spoustu skal a kopců vidíme ze zcela jiného pohledu. Jen hladinu Labe odsud spatřit nelze, jsme totiž od řeky trošku více odkloněni. Na vyhlídce trávíme asi 5 minut, pak se vydáváme severozápadním směrem dále po Schrammsteinweg.
Stezka vede po stále se zužujícím hřebenu, doslova skalní stěně, Šířka náhorní plošiny se pohybuje jen okolo 10 až 15 metrů, pak následuje kolmý sráz do údolí. Vyhlídky jsou jen občas, protože tu kupodivu roste hodně stromů. Po půlhodince přicházíme k závěru náhorní roviny. Před námi se objevuje sedlo, kterým jsou výrazně odděleny další partie Schrammsteine. Ještě než se pustíme do zdolávání schodů a žebříků, děláme si krátkou zacházku k výhlídce na skalní město Vorderer Torstein. Po částečném sestupu se dostáváme do míst, odkud je vyhled ještě o něco lepší, je odsud vidět jak do údolí na severovýchodě, tak i do údolí Labe.
Po zdolání několika žebříků a schodišť se ocitáme u úzké rokliny, kterou vede další nekonečně klesající schodiště dolů. Zde modrou stezku do Ostrau opouštíme a jdeme po Gratweg - stezce se zcela výstižným názvem. Jelikož se jedná o nejatraktivnější část oblasti Schrammsteine, je občas nutné dát přednost sestupujícím návštěvníkům, na úzkých železných schodech by se totiž dva lidé stěží vyhnuli. Teď právě stoupáme po schodech, které jsme před pár minutami viděli z vyhlídky, takto se dostáváme těsně ke skalám Vorderer Torstein, na něž je odsud znovu velmi úchvatná vyhlídka. Na některých skalních věžích dokonce spatřujeme horolezce.
Čím víc se blížíme hlavní atrakci - vyhlídkové partii na Schrammsteine, tím víc roste intenzita turistického provozu. V závěrečném výstupovém úseku je těch lidí již opravdu trochu moc. Docela udivující je, jak funguje taktový provoz na schodištích, minutu se chodí nahoru, potom dostávají přednost sestupující turisté. Protože já se občas zdržuji focením, kluci mi trochu utíkají a na hlavní vyhlídku za nimi přicházím o pár minut později. Vyhlídku tvoří asi 40 metrů dlouhý skalní vrchol jištěný zábradlím, jež nabízí kruhový výhled z téměř celé své délky. Na samém konci vyhlídky čeká na pár vyvolených turistů lavička.
Za zábradlím skála prudce padá dolů do hlubokého údolí, z kterého až po cca 300 metrech znovu vystupuje skalnatý vrchol - nazývá se Hoher Torstein. Vpravo od něj vystupuje se zeleného moře smíšeného lesa výrazný osamocený skalní blok Falkenstein, podle mapy snad i se zbytky středověkého hradu, a v dáli za ním se mezi žlutými poli řepky krčí malá víska. Nádherný je i pohled k jihu a jihovýchodu, ale takové pohledy jsou nám již dobře známé z cesty Schrammsteinweg.
O půl dvanácté se z vyhlídky vracíme k rozcestí Mittelwinkel. Původně jsme se chtěli vrátit na modrou stezku a celý masív Schrammsteine obejít zleva. Teď si ale všímáme, že ze stezky, která sem stoupá přímo z údolí chodí docela dost lidí. Jedné starší paní se ptáme, zda se takto dostaneme na žlutě značenou stezku a ta nám to i přes problémy se srovnáním dechového rytmu potvrzuje. Vydáváme se tedy na sestup, po schodech, jak jinak. Nejprve nás čekají méně prudké dřevěné schody, o něco níž je již téměř kolmé železné schodiště jištěné zábradlím. Na poměrně krátké vzdálenosti ztrácíme skoro 150 výškovým metrů, poté už nás přivádí jen mírně klesající pěšina k rozcestníku.
Cesta údolím je velmi pohodlná, dokonce je vyznačena jako cyklostezka. Vede krásným smíšeným lesem, sem tam se mezi stromy objeví nějaký zajímavý pohled na skály. Těsně předtím, než přicházíme k rozcestí, kde se cyklostezka z naší žluté trasy odklání, vystupuje nad stromy podivný osamocený skalní blok (snad Rohnspitze), který mně osobně připomíná sedícího orla s křídly přitisknutými k zádi. Pokračujeme dál, až do závěru údolí, které je ohraničeno skalní stěnou Frienstein. Než se pustíme do dalšího prudkého stoupání, děláme v chladném přírodním amfiteátru pod "plačící" skálou pauzu na oběd.
Posilněni se pouštíme do výstupu na skalní hradbu mezi Rauschenstein a Frienstein. Stezka několikrát mění směr a prudce nabírá výšku, důvody pro přestávky se však nenabízí jen za účelem zklidnění tepu, ale též kvůli pěkným výhledům a motivům na fotky se sluncem nasvícenými Affensteine a Frienstein. Poměrně zajímavě odsud vyniká i sólo skála Falkenstein v závěru údolí pod vyhlídkou Schrammsteine. Když jsme zcela nahoře, očekávané výhledy se tentokrát překvapivě nekonají v takovém rozsahu, jako jsme původně předpokládali, převažuje zde docela hustý lesní porost, ale zajímavých útvarů je i tady spousta. Míjíme dokonce malý skalní most - takovou podstatně menší kolegyni Pravčické brány.
V jednu hodinu přicházíme k rozcestí žluté a modré turistické trasy. Čas máme skvělý, takže se nabízí spousta možností jak si výlet prodloužit a zatraktivnit. Jen asi 20 minut chůze jsou vyhlídkové Opičí skály (Affensteine), podobně daleko se jeví i vyhlídka Pavilon pod vrcholem Kleinter Winterberg. Reálně se jeví i trasa po modré na vůbec nejvyšší vrchol Saského Švýcarska Grosser Winterberg s rozhlednou. Asi pět minut váháme, ale nakonec volíme nejkratší návratovou cestu do Schmilky, už kvůli námaze, kterou ve svalech a kolenních kloubech všichni pociťujeme.
Čeká nás dlouhý sestup do údolí Labe, který začíná celkem pozvolna. Ale už po pár minutách přicházíme na okraj skály, z níž máme krásný rozhled přes údolí na skalnatý Breites Horn, když se však podíváme přímo dolů, vidíme vyústění schodiště o dobrých 100 metrů níže. Stezka si trochu nadchází a pak mizí v těsné roklině, ve které je vedeno nekonečné schodiště, jehož konce nelze dohlédnout. Sestup nám naštěstí usnadňuje zábradlí po obou stranách schodiště. O něco níže, kde je již sklon v nižším úhlu pokračují schody tvořené z dřevěných hranolů. Jsou od sebe tak nešťastně vzdálené, že na nich vychází krok vždy na tu samou nohu. Nakonec přechází sestupová trasa v obyčejnou stezku, často pokrytou hlubokými vrstvami písku.
Po nějaké době přicházíme k rozcestí s lesní silnicí, která by nás přivedla na nám již známou vyhlídku Kleine Bastei. My se však po ní vydáváme opačně a konstantně klesáme do údolí Labe. Vzhůru proti nám stoupá stále dost skupinek turistů, zdá se tedy, že lokalita Affeinsteine / Kleiner Winterberg bude podobně atraktivní jako námi prošlá trasa po Schrammsteine. Takže možná někdy ... Dnes už nám zbývají síly tak akorát na návrat do Hřenska.
O půl druhé se vracíme zpátky do civilizace, kterou teď pro nás představuje hezky upravená pohraniční ves Schmilka. Procházíme po dlážděné ulici lemované starými hrázděnými domky a mlýnem s funkčním vodním kolem. Za malý moment stojíme u hlavní silnice, po níž jsme už ráno šli, teď je však pod přímým svitem slunce, což ve spojení s asfaltem není zrovna moc dobrá kombinace. Nedá se však nic dělat, těch 2,5 km zkrátka zvládnout musíme.
Byť jdeme stejnou trasou jako ráno, vypadá to tady nyní úplně jinak. Všude je spousta lidí, na německé celnici dokonce stojí dvě policejní auta, jejíž osádka něco řeší se skupinkou motorkářů. My se hned po překonání hranice znovu zkoušíme soustředit na dosažení nejnižšího bodu Česka. Ale i když rosa už opadla, do kopřiv se nám příliš nechce a spokojujeme se jen se záznamem na paměťovou kartu.
Za bývalou českou celnicí je prostor při okraji silnice lemován nekonečnou řadou stánků s typickým sortimentem ještě typičtějších obchodníků. I nám se někteří z nich snaží divně přízvučnou němčinou nabídnout své zaručeně kvalitní zboží, odoláváme však. Výlet bychom chtěli zakončit u sklenice piva, ovšem pokud možno co nejblíže autobusové zastávce. Přicházíme ke známému hotelu Labe a odsud se vydáváme do centra obce. Nakonec končíme v jedné zahrádce ve stínu stromů poblíž zastávky Hřensko - střed (čas 14:10). Tady však vůbec nestíhá obsluha, takže se opět zvedáme a definitivně se usazujeme u konkurence, rovněž za stoly pod větvemi stromů. Kromě zasloužených sklenic se zlatavým mokem si objednáváme i jídlo.
Deset minut před půl čtvrtou platíme a odcházíme na blízkou autobusovou zastávku. Bohužel pro nás, autobus má zpoždění, minuty ubíhají a stále nic. Nadáváme, protože šance stihnout přímý EC vlak do Brna se s každou minutou snižuje. Zpoždění nakonec dosahuje 20 minut a na dalších dvou zastávkách, kde též nastupuje pár lidí, ještě narůstá. Když pak projíždíme kolem děčínského přístavu, spatřujeme náš vlak uhánět na druhém břehu Labe. Výhodný vlak nám tedy ujíždí, naštěstí se nejedná o poslední dnešní spoj.
Za necelé dvě hodiny nám pojede další EC vlak do Prahy, ale tak dlouhou dobu se nám ve městě, jehož dopravní podnik poskytuje tak katastrofální služby, čekat nechce. Nastupujeme tedy do motorového rychlíku z Liberce, jehož konečná je ve stanici Ústí nad Labem. Tam dnes neplánovaně přestupujeme již podruhé. Po více jak půlhodinové pauze vjíždí do stanice souprava rychlíku z Chebu, pro mně a Kamila je tento vlak dobře známý, neboť jsme jím v únoru cestovali z Karlových Varů. Cestou do Prahy vlak nikde nezastavuje a na nádraží v Holešovicích přijíždí včas.
Pendolino, které je přistaveno na sousední koleji dnes necháváme bez povšimnutí. Tedy, ne tak docela, odebíráme se na konec nástupiště kde si toho času nejmodernější jednotku Českých drah fotíme při rozjezdu. Čekání na běžný expres trávíme v nádražní restauraci. Zpět na nástupiště se vracíme až pět minut před odjezdem vlaku a docela nás překvapuje jeho obsazenost. Prázdné kupé již nenacházíme a tak si přisedáme k jedné dvojici (asi otec s dcerou). Během cesty posloucháme rozhlasový přenos z utkání MS v hokeji. V ten nejzajímavější okamžik, při samostatných nájezdech, se však holčině vybíjejí baterky a tak se výsledek dozvíme až doma.
O čtvrt na jedenáct zastavujeme na brněnském hlavním nádraží. Je celkem příjemný večer a v ulicích to docela žije. U tramvajových nástupišť se loučíme s Martinem a nasedáme do linky č. 4. Po pár zastávkách vystupujeme a za okamžik již Kamil odemyká dveře svého bytu.

DEN DRUHÝ - NÁVRAT (11. 5. 2008)
V neděli již výprava pokračuje pouze pro mně. Vstávám o půl osmé, po ranní hygieně se loučím s mým hostitelem a těsně před osmou hodinou vyrážím na cestu k hlavnímu nádraží. Uvažuji, že bych mohl 2 km dlouhou trasu zvládnout pěšky, tak jako v pátek večer, k tramvajové zastávce u Intersparu však přicházím právě v době, kdy jede devítka, tak do šaliny nastupuji. Vystupuji u Mahenova divadla a aspoň ten zbývající kus cesty jdu pěšky. Fronta u výdejny jízdenek mě zdržuje jen chvíli, takže mi zbývá dost času také na nákup svačiny. Odjíždím spojem v 8:46. Po hodině a půl vystupuji v Hrušovanech, kde pár minut čekám na objednaný odvoz domů. Na nejbližší vlak bych totiž musel čekat skoro hodinu a půl.



Fotky:

Výhled z Kleine Bastei Vyhlídka Breite Kluft Skalnatá trasa Schrammsteinweg Schody na Schrammsteinweg Vorderer Torstein Skalní vyhlídka Schrammsteine Hoher Torstein Soutěska pod Schrammsteine Rohnspitze Affensteine Schmilka