wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


PO BĚLOKARPATSKÝCH LOUKÁCH

Datum:27. dubna 2008
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:    22 km / 6 3/4 hod.
Mapa:Slovácko - Bílé Karpaty 1:50000 (ShoCart č. 72)
  
Text & foto:Marek Topič



Loňský rok byl v mém turistickém životě zajímavý tím, že jsem celkem třikrát stanul na nejvyšším bodě Bílých Karpat, Velké Javořině. Ovšem Bílé Karpaty nejsou jen vrcholky kopců, ale především jinde se ne tak často vyskytující rozsáhlé louky plné květů a osamocených stromů. Do jedné takové oblasti jsem se vypravil i poslední aprílovou neděli.

Z Hevlína vyjíždím těsně před čtvrt na pět ráno. Sedmikilometrovou vzdálenost mezi domovem a hrušovanským vlakovým nádražím dnes překonávám pohodlně, autem. Po zaparkování si jdu sednout do již nastartovaného motoráku, kterým po pár minutách jako jediný cestující odjíždím do Břeclavi. Během cesty se snažím dohnat spánkové manko, tato snaha však vychází spíše kontraproduktivně, když se při prvním přestupu cítím mnohem víc unavenější. V Břeclavi, kde právě probíhají rozsáhlé stavební práce, zastavuje náš vlak na 3. nástupišti. Odtud přecházím na 4. nástupiště, nejedná se ovšem o dvojici kusých kolejí vedle budovy pošty, ale o peron provizorní, kde je již přistavená souprava osobního vlaku do Přerova.
I přes komplikace, které často rekonstrukční práce provází, se náš vlak na svou pouť vydává včas. Těch pár zastávek utíká velmi rychle a už je tu Hodonín, kde mě čeká další přestup. Ani nemusím scházet do podchodu, motorák 810 totiž stojí na stejném nástupišti. Již během jízdy krajinou podél Baťova kanálu je zřejmé, že dnešní den se počasí vskutku vydaří. Obloha je jako vymetená a krásně svítí sluníčko, při přestupování ve Veselí nad Moravou si již můžu sbalit do batohu i teplou mikinu. Posledním vlakem se nechávám zavést až na konečnou stanici, která se nazývá Vrbovce. Když jsem tudy cestoval naposled (vlakem) byl ještě název stanice Javorník nad Veličkou. Mezitím se posunuly hranice a změnu názvu si dopřála i malá víska v údolí, dřívější pojmenovaní U Sabotů vystřídal název Šance.
V 8:00 se po nezbytné fotodokumentaci staniční budovy a krátkém pohledu na rozcestník vydávám po červeně značené cestě Marie Kudeříkové (studentka, rodačka z Vnorov, která byla jako aktivní členka protifašistického odboje popravena r. 1943) dolů k hlavní silnici. Odsud mě pásové turistické značení vede k osiřelé budově celnice. Jsou tu sice dvě zaparkovaná auta, ale jinak ani živáčka. Tak mi ani nikdo neporadí, jestli odsud směřuje turistická trasa skutečně přes pole, jak hlásá rozcestník. Žádná vychozená pěšina tu není, ještěže není celý lán pooraný, ovšem ani chůze mokrou trávou příliš příjemná není. Přicházím k drobnému vodnímu toku s květy blatouchů na březích. Jedná se o Teplicu, z níž se na Slovensku stane řeka vlévající se jižně od Senice do Myjavy.
Po mostě přecházím na druhou stranu potoka, pár metrů jdu podél něj po proudu a poté, co prokličkuji mezi loužemi se odkláním na téměř neznatelnou stezku vedoucí podél pásma keřů k lesu. Konečně se dostávám na schůdnější cesty, které vedou překrásným bukovým lesem. Je zde poměrně dost světla, protože listí teprve začíná růst, do toho krásně zpívají ptáci, lesní ticho ruším i já svým zrychleným dechem při stoupání do mírného kopce. U jedné z tůněk nechtěně plaším srnku, která se sem přišla napít. Jsou to krásné okamžiky v přírodě Bílých Karpat.
Po necelých 10 minutách se dostávám na podmáčenou louku s mysliveckým posedem na okraji. Chvíli jdu po jejím okraji a poté se znovu nořím do lesa. Terén je vcelku nenáročný, v zimě by se tu klidně dalo jet i na běžkách. Když potkávám trojici lesáků, kteří čistí seník, jsem už skoro na konci lesa. Kousek odsud míjím rozcestník Houšť, za nímž mě čeká méně příjemná pasáž po okraji pole a následné prodírání po zarostlé a bahnité stezce ke státním hranicím. Ocitám se v sedle mezi vrcholy Stráň a Kobyla s krásným výhledem na nekonečné louky, které jen sem tam zdobí solitérní strom či shluk keřů.
Turistická trasa vede přímo hraničním průsekem, ale jít se dá i po cestě, která vede po okraji louky. Ta je již na slovenském území, moravská strana hranice je v této oblasti zalesněná. Po necelých pěti minutách přicházím k rozcestí "U Tří kamenů". Jak už název napovídá, jsou tu tři historické hraniční kameny, navíc ještě dva novější - hraniční a pamětní kámen usazený sem teprve v roce 2003 při příležitosti výsadby Grygarovy lípy. Kromě toho jsou tu i dva dřevěné kříže a příjemné táborákové posezení. Byl by hřích tu aspoň malinko nepobýt.
Po krátkém odpočinku spojeným s občerstvením se vydávám dále podél hranic po mírně stoupající cestě, jež stále kopíruje okraj louky. Z cesty se mi naskýtají krásné výhledy na lučiny Henteš a Panské, vidět je několik typických kopaničářských osad. Z nejvýše poležených míst, těsně před tím, než stezka mizí v lese, spatřuji i nejvyšší vrchol Bílých Karpat, skoro 1000 m vysokou Velkou Javořinu. Závěrečným lesním stoupáním dosahuji kóty Kobyla s nadmořskou výškou 583 metrů. Tady je situace přesně naopak, než v případě sedla U Tří kamenů, území Slovenska je zalesněno, zatímco Moravu pokrývají travnaté louky. A ten výhled! Spatřuji odsud i můj dnešní hlavní cíl, kterým je návrší Čertoryje s mozaikou osamocených stromů.
Intenzita slunečních paprsků zesiluje, proto se natírám opalovacím krémem, v následující fázi výletu si totiž stínu příliš neužiji. Nejprve klesám i nadále podél pomezí k rozcestí Bílá studna. Zde nadobro opouštím česko-slovenskou státní hranici a nechávám se vést zelenou turistickou trasou, která klesá podél oáz keřů květnatou loukou. Dostávám se na území národní přírodní rezervace Čertoryje, která byla zřízena za účelem ochrany vysoce květnatých bělokarpatských luk. V tento čas však dosud není ta pravá doba. Kvetou především prvosenky vyšší, které výrazně zbarvují louku do žluta a jakési modrofialové kvítí, snad zběhovec plazivý nebo některý z druhů plicníků. Velmi dobře poznávám listy česneku medvědího, jinak je to ale s mým botanickým rozhledem špatné, takže je možná dobře, že jsem do těchto končin vyrazil již takto brzy zjara :-)
Přicházím k pásmu stromů, které obklopují drobný tok Radějovky a nebo jejího přítoku. Ačkoliv je to potůček vskutku drobný, v místech, kde jej kříží cesta, vznikla docela velká louže a toto místo je třeba složitě obcházet prodírajíce se mezi stromy a keře. Za brodem začínám opět mírně stoupat, nejprve západním směrem, abych se u rozcestníku Vojšické louky stočil přímo k vrcholu návrší Čertoryje. Vzrůstá koncentrace osamělých stromů, které dodávají krajině neopakovatelné genius loci. Krajinářsky to tady hodně připomíná zámecké parky. Škoda jen, že poměrně dost stromů je již bez života a tvoří je pouze zaschlé pahýly čekající na souboje s větry. Některé z nich alespoň obrůstají keřovým podrostem.
Po překonání nejvyššího bodu táhlého návrší začínám sestupovat do údolí Radějovky. Po chvíli míjím idylicky do krajiny vsazenou Vojšickou chatu a o pár stovek metrů níž mě stezka přivádí k okraji lesa. Ještě kousek sestupuji po okraji louky, teprve samotný závěr sestupu se odehrává již zcela v lese. Přesně v 11 hodin přicházím k rozcestí Traviska v údolí říčky Radějovky, jímž prochází úzká panelová silnice. Vydávám se vlevo, po zelené a žluté značce provádějící mě chatovou oblastí k údolní nádrži Lučina. Cestou míjím odbočku ke známému hotelu Radějov, ale to už je zelenomodrá plocha nevelké vodní nádrže skoro na dohled.
Samotný tok Radějovky je veden vedle nádrže a pro zajištění přístupu k plážím jej překlenuje několik mostů. Blíže k hrázi je vodní plocha oddělena jen úzkou kamennou zdí, ovšem i tady je přístup k vodě na dvou místech zajištěn. Na nábřeží je několik laviček, z nichž ta nejbližší od vodního přepadu mi slouží k čtvrthodinovému odpočinku. Svačím s krásným výhledem na vodní hladinu a zalesněné stráně na protější straně.
Po úzkém chodníku scházím dolů pod sypanou hráz k autobusové točně. Nachází se tu rozcestník stezek tří vodících barev a též panel informující o přírodních poměrech Bílých Karpat. Krásné obrázky chráněných rostlin lákají k návštěvě NPR Čertoryje, doporučené období je však přelom května a června. Třeba budu mít ještě cestu. Teď však mířím po žlutě značené trase vzhůru do sedla pod Šumárníkem. Tam nacházím i stejnojmenný turistický rozcestník. Dlouho váhám nad 1,5 km zacházkou k hradišti na Šumárníku, už mám dokonce pár desítek metrů nakročeno, poté si však záměr návštěvy této lokality rozmýšlím a vydávám se po červených značkách opačným směrem.
Stezka je vedena po úzké pěšině mezi ploty dvou obor, později se přimyká k chatové kolonii a nakonec se dostává na okraj lesa, kde mírně klesá k hlavní silnici. Odtud vede kamenitá cesta po okraji řepkového pole do mírného návrší. V nejvyšším bodě je malé odpočívadlo s dvojicí řetězových houpaček. Zamýšlím se, kdy jsem asi tak na podobné houpačce seděl, nakonec neodolávám a na chvilku se vracím do dětských let. Můj hlavní cíl je odsud již na dohled, za drobným údolíčkem, v němž se rozkládá malá salaš, se zvedá zalesněné návrší s nepřehlédnutelným příhradovým stožárem, který slouží i jako rozhledna. Na vrchol Travičné, takový je jeho název, přicházím o čtvrt na jednu. Pohled na cedulku s otvírací dobou určuje, že zde budu mít další neplánovanou přestávku.
S blížící se 13. hodinou přichází (nebo přijíždí na kole) na vrchol několik dalších výletníků, nakonec do stínu stromu parkuje své auto i správce. Já si kupuji vstupenku mezi posledními a ještě než se pustím do zdolání 178 schodů (snad počítám správně), prohlížím si informační panely, které jsou vyvěšeny po stěnách dřevěného zastřešeného atria.Výstup na vyhlídkový ochoz ve výšce téměř 34 metrů dá pořádně zabrat, zvlášť když člověku po delší pauze ztuhne svalstvo, ale ta odměna ve formě kruhového výhledu za trochu té dřiny rozhodně stojí.
Pohled do krásné bělokarpatské krajiny zahajuji na východním vyhlídkovém ochozu. Hezky je odsud vidět Šumárník a údolí Radějovky s nádrží Lučinou, v dáli je patrná nezaměnitelná silueta vysílače na Velké Javořině. Jižní obzor nabízí výhled na lesnatý hřeben a svahy známé Radějovské obory. Pohled na západ hodně kazí mlžný opar, Hodonín a Pálavu ještě rozeznat lze, ovšem na Buschberg avizovaný na panoramatické tabulce dnes nebude stačit ani sebelepší dalekohled. Asi nejvíce času nakonec trávím pohledem k severu. Jako na dlani mám odsud Strážnici a okolní rovinatou krajinu v údolí Moravy, často s výrazně žlutými lány kvetoucí řepky olejky, v dáli se pak zvedá hradba zalesněných Chřibů s Buchlovem a kaplí Barborkou. Neméně zajímavá je "linka" tří obcí v severozápadním směru zakončená návrším s poutím kostelem sv. Antonínka nad Blatnicí.
Zpátky na pevnou zem se vracím po téměř 20 minutách. Nyní mám v úmyslu zamířit nejkratší cestou do Strážnice. Volím proto červenou cestu M. Kudeříkové klesající lesem souběžně s naučnou stezkou věnovanou zdejším typickým ovocným stromům, oskeruším. Značky NS se mi ale po chvíli ztrácí, pokračuji tedy jen po "obyčejné" červené. Povrch cesty je dost rozličný, chvíli se mi od bot zvedá prach, potom se pro změnu propadám do bláta. Les končí a já se přes louky se seníkem dostávám k hlavní silnici na okraji obce Tvarožná Lhota. Celou ves procházím po hlavní ulici, až na návsi s plačící oskeruší (je tu i muzeum věnované tomuto stromu) a zvonicí odbočuji na vedlejší ulici ke kostelu. Obec opouštím po panelové cestě, která vede k areálu zemědělského družstva a na ni navazuje pěkná asfaltka stoupající do návrší Dúbrava.
Od kapličky se mi naskýtá pěkný pohled na pásmo Bílých Karpat i vesnice a pole v podhůří. Když vycházím kopec zcela, jsem v očekávání hezkého výhledu i na druhou stranu, jenomže místo města Strážnice spatřuji odpornou skládku. A později procházím přímo kolem ní. Závěrečné kilometry jdu už jen z povinnosti. Chůze po asfaltu a navíc po celodenních dávkách slunečních paprsků mě trochu unavuje. Konečně přicházím k areálu pily a k místní pobočce brněnské Prefy. Za malý okamžik mám již na dohled malovanou kapličku u železničního přejezdu, odkud to je na zdejší vlakové nádraží jen necelý čtvrtkilometr. Tímto dnešní zajímavé pěší putování zakončuji, přesně v čase 14:45.
Protože po bufetu, který stával poblíž nádraží, už není ani památka, rozhoduji se, že nebudu čekat na vlak, který pojede za více jak půl hodinu do Hodonína, ale odjíždím již spojem deset minut před 15. hodinou do Veselí nad Moravou. Zpáteční cestu tak absolvuji trochu kostrbatě, ale zase si mohu projet tratě, po nichž jsem už dlouhou dobu necestoval, konkrétně úvraťovou spojku z Veselí nad Moravou do Moravského Písku, samozřejmě s přestupem v Bzenci. Přípoje dobře navazují, po pár minutách mi jede i osobák do Břeclavi. Tam mám na přestup přece jen trochu více času, čehož využívám ke krátké procházce do parku před Gymnáziem, s kornoutem mé oblíbené citrónové zmrzliny se vzápětí vracím zpátky.
Po návratu na nádraží pozoruji drobné zmatky, které zde panují v souvislosti s nedostatečným počtem nástupišť. Díky tomu odjíždí malinko opožděn i náš vlak do Znojma, neboť historický motorák z Lednice nemá možnost zastavit nikde jinde, než na stejné koleji, jako je přistavena naše souprava. Další cesta už ale probíhá bez problému, kvůli drobnému zpoždění se aspoň nemusí čekat na křižování v Novosedlech. V Hrušovanech vystupuji z vlaku pár minut před 18. hodinou, přecházím na parkoviště a odemykám sluncem rozpálené auto. Po vyvětrání interiéru se vydávám na zpáteční cestu domů.



Fotky:

Světlý les nad říčkou Teplicou Tři Kameny Bílá studna Vojšické louky Čertoryje Chata Vojšice Vodní nádrž Lučina Rozhledna Travičná Kaple nad Tvarožnou Lhotou