wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


OKRUŽNÍ VÝŠLAP KOLEM ZNOJEMSKÉ PŘEHRADY

Datum:15. dubna 2008
Složení výpravy:Marek, Ivo
Ušlá vzdálenost / čas:    28 km / 8 1/2 hod.
Mapa:Podyjí - Vranovská přehrada 1:50000 (KČT č. 81)
  
Text & foto:Marek Topič
Související odkaz:nasejizdy.czechian.net



S radostí jsem si loni v létě přečetl v jednom deníku informaci o nově otevřené stezce, která vede po břehu Znojemské přehrady do Trauznického údolí. Jenže netrvalo ani půl roku a po letech obnovené turistické trase začalo hrozit znovu uzavření. Proti zájmům města, Správy NP Podyjí a KČT se postavila společnost Povodí Moravy s argumenty ochrany vodního zdroje. Jak úřední řízení nakonec dopadne se dá v současnosti těžko odhadnout. Na škodu však rozhodně nebude využít situace a vyrazit do Podyjí v čase probouzející se jarní přírody.

Na dnešní výpravě mě bude doprovázet Ivo z Třebíče, s nímž brzy ráno krátkými textovkami konzultuji situaci s počasím. Na Vysočině ani v rakouském pohraničí zatím neprší, takže se oba vydáváme na cestu. Já přicházím na hevlínské nádraží k "školnímu" vlaku s odjezdem v 6:37. Musím konstatovat, že obsazenost lokálky již zdaleka není taková, jaká bývala v letech, kdy jsem do školy jezdíval já. To samé platí i o hrušovanském nádraží, tytam jsou časy, kdy bývalo na perónu v čase před příjezdem vlaku k nehnutí.
Vlak do Znojma přijíždí včas a pravidelný příjezd dodržuje i spoj od Okříšek, jímž přijíždí Ivo. Než se vydáme na cestu, zařizujeme si každý své drobné nákupy, já mířím do obchodu s potravinami, Ivo zase do trafiky pro pohled. Deset minut po půl osmé již kráčíme Rudoleckého a Lidickou ulicí k Městskému divadlu a odsud Kollárovou ulicí na Masarykovo náměstí. I přes ne příliš dobré světelné podmínky tady děláme první snímky. Naše další kroky se ubírají Velkou Mikulášskou ulicí ke známému znojemskému kostelu sv. Mikuláše. Tady už nacházíme turistické značky, ovšem než se jimi necháme vést, děláme si krátkou zacházku na vyhlídku od kaple sv. Václava, odkud je hezký výhled na pivovar, rotundu sv. Kateřiny, část hradu a především sypanou hráz Znojemské přehrady.
Upravené parkové cesty nás v serpentinách vedou dolů Karolininými sady. Toto místo prošlo za posledních deset let neskutečnou proměnou, na kterou můžou být znojemští pyšní. Cesty jsou krásně upravené, náletové dřeviny nahradily keře a parková zeleň, všude spousta laviček. Za pár minut stojíme na mostě, jež spojuje dva břehy Dyje, jako poslední před Znojemskou přehradou. Pohled na hladinu řeky naznačuje začínající déšť, kapky vody ostatně po chvíli cítíme i na sobě. Přesto nemáme na ukončení výpravy ani pomyšlení.
Žlutá turistická stezka, která nese jméno Jaroslava Krejčího, vede kolem posledních domků k oplocenému areálu přehrady. Vycházíme krátké stoupání podél plotu a tím se dostáváme nad úroveň koruny hráze. Potom stezka klesá těsně nad vzdutou vodní hladinu, jejíž břehy kopíruje. Ačkoliv je zalesněná stráň velmi prudká, úzká pěšinka je vedena velmi pohodlně jen s minimálním převýšením. Jde se nám dobře, občas ale musíme zvýšit pozornost, zejména v místech, která jsou dosud pokryta silnou vrstvou spadaného listí.
Po necelé hodince přicházíme k ústí Trauznického potoka. V těchto místech, kde dříve stával i mlýn, děláme krátkou přestávku. Jsou odsud zajímavé pohledy na protější břeh, kde díky dosud holým stromům objevujeme dva řopíky jen kousek nad hladinou přehrady. Naopak vyhlídkový altán Králův stolec vyžaduje zamířit naše pohledy vysoko na skalnatou stráň. Když vše půjde dobře, za pár hodin se z toho místa budeme rozhlížet do hlubokého údolí.
Údolím se zbytky starých cest přicházíme k rozcestníku se zelenou turistickou značkou, jíž je značen známý Popický okruh. Ze směrových tabulí se dozvídáme, že se zdejší údolí vlastně jmenuje Trouznické i když pojmenování s "a" je asi více rozšířené. Obě značky odsud stoupají, nejprve mírně, v závěru již velmi ostře, na hranu údolí Dyje. Skrz stromy obdivujeme výhled na Znojmo a naši pozornost upoutávají i oázy rozkvetlých petrklíčů.
Po minutí několika hůře přístupných vyhlídkových míst přicházíme čtvrt hodiny před desátou na okraj skály, která se nazývá Sealsfieldův kámen. Když jsme tu byli na podzim roku 2002, rychle nás odsud vyhnal studený vichr. Dnes tu také není nijak zvlášť příjemně, byť už dávno přestalo pršet, takže původně plánovaná svačina se odkládá na později. Ovšem úchvatný výhled do kaňonu Dyje, na protější Býčí skálu, hluboké Mločí údolí i na kamenné moře přímo pod námi, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít.
Od Sealsfieldova kamene pokračuje žlutá stezka jihozápadním směrem, poněkud se odklání od řeky a klesá na lesní cestu, která míří do Havraníků. Zde se nakrátko dostáváme ven z I. zóny národního parku, vzápětí se do ní ale vracíme po pěšině, jež je v krátkém úseku značena zvláštními značkami ve tvaru ryby. Po nějaké době začínáme ostře klesat zpátky k hladině Dyje, která je v těchto místech tou pravou tekoucí řekou. Od rozcestí Pod Novou cestou stezka břeh řeky neopouští. Vede temným údolím kolem spousty bizarních skal, suťových polí a menších převisů. Přicházíme na okraj lokality Devět mlýnů, jejíž pojmenování je trochu záhadou, neboť prokazatelně stálo v ohbí Dyje pod Šobesem mlýnů pouze šest. Jeden z nich mohl být možná v místě, kde je dnes na řece nápadný peřejnatý úsek. Ovšem jediné, co by takovou domněnku potvrzovalo, je cesta zpevněná kamením, která se na chvíli zvláštně odklání od břehu. To poloha dalšího mlýna, nazývaného Papírna, je patrná velmi dobře doposud. Do dnešních dnů se sice dochovaly jen trosky jednoho z mlýnských stavení, ale jez a náhon jsou v dobrém stavu dodnes, mříží krytá studna dokonce nedávno prošla rekonstrukcí.
Máme prohlédnuty staré mlýnské kameny položené na umělém ostrově mezi řekou a náhonem, přečtenu informační tabuli naučné stezky i fotograficky zdokumentován velmi pěkný pohled na skalnaté srázy Pastviska zdobené žlutými keříky tařice (jen je škoda, že není údolí nasvíceno sluncem), můžeme tedy pokračovat v našem putování dále proti proudu řeky Dyje. Pohodlná cesta vede kolem starého kříže ke zbytkům dalšího mlýna, jež stával v místech dnešní závlahové čerpací stanice. Dnes po něm zbyl opět pouze jez a trocha fragmentů náhonu, jeho jméno pak převzal název zdejšího turistického rozcestí. Ten se jmenuje Judexův mlýn, ovšem pod přelepkou je stále dobře patrný starý název Baštův mlýn. Sotva se nám ztrácí z doslechu hluk vody valící se přes hranu jezu, už slyšíme a vidíme další splav bývalého Gruberova mlýna. Pod ním se navíc řeka větví a vytváří malebný ostrůvek.
Je téměř půl dvanácté, tedy ideální čas na pořádnou svačinu. Míříme proto k dřevěnému přístřešku, který je pro náš polední piknik jako dělaný. Už tu sice sedí jeden mladík (první člověk, kterého během našeho putování ze Znojma potkáváme), to nám však nevadí, neboť místa k sezení je tu spousta. Najezení si jdeme prohlédnout zbytky starého sklepa, za jehož zdí s oknem chránící mříž pokračuje nevelká jeskyně. Z rozcestníku se dozvídáme, že máme v nohách již více jak 12 kilometrů a to nejsme ani v polovině našeho zamýšleného okruhu. Loučíme se se žlutými značkami a nyní již po červené přecházíme houpavý visutý most na levý břeh Dyje. S lítostí si uvědomuji, že z trojice podobných lávek, které se klenuly přes Dyji (resp. Mlýnskou strouhu) v katastru Hevlína, se do dneška nedochovala jediná.
Značka nás vede přes louku k pásmu stromů, za nimiž se zvedá návrší ostrohu Šobes. Stromy lemují jen nejnižší partie, vyšší části svahu jsou již osázeny révou vinnou, v tento čas již pečlivě zastřiženou. Po dlážděné cestě přicházíme ke stánku společnosti Znovín, která zde v sezóně nabízí ochutnávku a prodej místních vín. Dnes je tu liduprázdno, jen opodál odpočívá trojice dřevorubců, která v prostoru Šobesu provádí likvidaci akátů a jiných stromů, jež poničila březnová vichřice.
Značená stezka vede nyní po úzké asfaltové silnici vybudované na ostrém hřebenu pozvolna se zvedajícím vzhůru, brzy se nám z ní nabízí téměř letecké výhledy na další jez na řece Dyji. Pohledem směřujícím více k severu můžeme obdivovat Opuštěný meandr Dyje, kterým řeka kdysi dávno protékala, než si postupně našla kratší vodní cestu (něco podobného se nachází i o pár kilometrů dál proti proudu, u Ledových slují). Poněkud omezenější je výhled na opačnou stranu údolí, k nám již dobře známým skalám a suťovým polím pod návrším Pastviska.
Dubo-hrabrovým lesem se dostáváme za hranici I. zóny národního parku a o chvíli později přicházíme na křižovatku, z níž se nabízí krátká odbočka k vyhlídce Železné schody. Protože je stále zataženo, rozhodujeme se tento cíl vynechat. Nejdeme už ani dál po červené turistické značce, ale odbočujeme severním směrem na bývalou signálku, která je dnes využívána jako cyklostezka. Kousek za její pravoúhlou zatáčkou se odkláníme na lesní cestu, které pozvolna klesá do údolí Hajského potoka. Ta nás po chvilce přivádí k dřevenému mostu, za kterým pro změnu stoupáme po málo využívané cestě zapadané pořádnou vrstvou listí. Lesní cesta se stává po pár stovkách metrů výraznější, evidentně díky využívání lesní technikou. Netrvá dlouho a napojujeme se na žlutě značenou stezku od rozcestí Nivky (jižně od vsi Podmolí). Cesta nás odsud po okraji lesa přivádí k turistickému rozcestníku stejného jména, zde se však jedná o Mašovické nivky. Chvilku jdeme po okraji bývalé Mašovické střelnice a potom se znovu noříme do lesa, v něm po chvilce ostře měníme směr vlevo a zleva obcházíme nevýrazné návrší Klinka. Na jednom rozcestí lesních cest naše značená trasa uhýbá doprava a pozvolna klesá k hraně nad Mločím údolím. Závěrečný sestup je již více prudký a končí u kamenného mostu poblíž starého Andělského mlýna. Z mlýnů, které jsme dnes dosud viděli, je tento bezesporu nejzachovalejší, ale ani jeho osud není příliš optimistický, pokud se v nejbližší době nezačnou práce na jeho záchraně.
Pohled na rozcestník naznačuje, že nás k znojemskému vlakovému nádraží čeká ještě minimálně 6 km, takže je jasné, že dnešní túra dá dohromady více jak 25 km. Vydáváme se po zeleně značené stezce, která klesá hlubokým údolím podél Mločího potoka až do míst, kde kdysi stával Čertův mlýn. Z něj do dneška nezbylo vůbec nic. Zde se naše cesta z údolí odklání a začíná stoupat k vyhlídce Králův stolec. S dvaceti kilometry v nohách nám ten půl druhého kilometru, který vyhlídku dělí od Andělského mlýna, zdá skoro dvakrát tak dlouhý. Za překonání krize jsme však náležitě odměněni, když krátce před druhou hodinou odpolední zastavujeme u vyhlídkového altánu vysoko nad vzdutou hladinou Znojemské přehrady.
Usedáme na lavičku v přístřešku a shlížíme dolů do údolí na větrem zčeřenou vodní hladinu. Na východě spatřujeme ohbí vzduté řeky při ústí Trauznického potoka, tedy místo, kudy jsme ráno procházeli při cestě na Sealsfildův kámen. Ostatně i tuto vyhlídku odsud krásně vidíme, stejně jako část suťoviska pod ní. To už ale náš pohled směřuje na opačnou stranu údolí. Na vyhlídce setrváváme asi čtvrt hodiny.
Pakliže naše ranní putování vedlo po nové stezce Jaroslava Krejčího, také nyní se budeme do Znojma vracet po trase, která je v turistických mapách vyznačena teprve dva roky. Je značena zeleně a vede zajímavými partiemi vysoko nad údolím řeky Dyje. Tři minuty cesty od rozcestí Kočičí údolí přicházíme na hranu skalního srázu, z níž se nám naskýtá fantastický výhled na přímý úsek zatopeného údolí. Vyhlídka se jmenuje výstižně - Dlouhá řeka. Je z ní možno spatřit i hráz Znojemské přehrady, vysoko nad ní pak panorama města, v němž nejvíce vynikají siluety kostelních věží: kostel sv. Mikuláše, za ním se skrývá Radniční věž, hned vedle něj Dominikánský kostel Povýšení sv. Kříže, výrazně je vidět hrad a Minoritský klášter, nad nímž se v pozadí vypínají věže kostela sv. Michala. Znojemské panorama odsud plynule navazuje na zástavbu v místní části Hradiště, z tohoto pohledu to ani nevypadá, že jej od města odděluje hluboké údolí Gránického potoka.
Opodál objevujeme další vyhlídkové místo. Tentokrát rozhledu brání ještě méně stromů, jen zakrslá borovice, jejíž kořeny si našly cestu mezi puklinami ve skále. Odsud pokračujeme stále po hraně náhorní plošiny, až se dostáváme do míst, kde je souvislý svah přerušen hlubokým údolím. Naše stezka do něj klesá zajímavě se klikatící pěšinou, která končí seběhnutím do údolí bez vodního toku. Jím následně přicházíme do míst, kde se spojuje s jiným údolím, kterým již protéká drobný potůček a jenž se o kousek dál vlévá do přehrady.
Bezejmenným (ani mapa nám s pojmenováním potůčku nepomáhá) údolím mírně stoupáme kolem zajímavých skalních útvarů. V místech, kde jsou dodnes pozůstatky nějaké staré stezky v podobě kamenných zpevňovacích zídek, se odkláníme na úzkou pěšinu, jež nás vyvádí na louku a k cestě podél zahrad. Tady se napojujeme na původní (dnes žlutě značenou) trasu z vyhlídky Králův stolec. Chvíli kráčíme po této cestě, potom si však všímáme nápadné pěšiny, která nás vede přes travnatou louku k další hezké vyhlídce nad údolím Dyje. Odsud už spatřujeme Znojemskou přehradu skutečně celou, výraznější je i panorama města. Děláme pár snímků, zvěčnit se tady pokoušíme i sami sebe.
Cestou kolem zahrádek přicházíme k prvním domkům v městské části Hradiště. Po projití městskou branou kráčíme klidnou ulicí kolem kláštera řádu Křížovníků s kostelem sv. Hyppolita. Ještě pár desítek kroků a jsme na okraji hradišťského ostrohu, u jedné z posledních kapliček křížové cesty, která končí v nedaleké růžově omítnuté kapli sv. Antonína. Je odsud hezký pohled na město Znojmo, ovšem za výhledy se vyplatí malinko popojít. Mezi ploty zahrádek nás vede úzká pěšina ke kapli sv. Eliáše, která je opatřena vyhlídkovým ochozem. Přehrada i podstatná část údolí Dyje je odsud jako na dlani. Dnes je to pro nás pravděpodobně poslední možnost vidět příhradovou konstrukci železničního viaduktu, v nejbližším období totiž bude zahájena jeho demontáž a následná výstavba zcela nového mostu.
Marné by rozhodně nebylo sejít ještě o kousek níž, na skalní vyhlídku Obří hlava, to už ale z časových důvodů vynecháváme. Vracíme ze zpět ke kapli a zahajujeme sestup do údolí Gránického potoka. Nejdeme kolem kapliček křížové cesty, ale po klasické zelené turistické stezce, která stále prudčeji klesá staré zahrady až k zajímavě řešenému kamennému mostu, za nímž následuje obrat ve tvaru smyčky. Od něj již není sestup tolik prudký. Lesem přicházíme k mostu přes Gránický potok, který se o kousek dál vlévá do Dyje. Z tohoto místa je i zajímavý pohled na skalní útvar Obří hlava a pod ním situovanou Krammerovu vilu, dnes správní sídlo Znojemské přehrady.
Na tomto místě se nám pro dnešek prakticky uzavírá okružní výlet. Rozhodujeme se totiž, že zelenou značku, která stoupá do svahu Gránického údolí k muzeu, opustíme a cestu na vlakové nádraží absolvujeme stejně, jako jsme sem přišli ráno. Stoupáme tedy v serpentinách Karolininých sadů, procházíme stejnojmennou branou a ulicí Velkou Mikulášskou se dostáváme na náměstí TGM. Kolem Vlkovy věže následně scházíme ke "krajzáku", kde oproti ránu děláme drobnou změnu trasy. Jdeme dolů po hlavní ulici až k železničnímu mostu, kde uhýbáme vlevo a podél autobusového nádraží přicházíme zpět k železniční stanici.
Do odjezdu vlaků nám zbývá 45 minut času, tak výlet zakončujeme stylově u piva. Do začouzené restaurace se nám nechce, tak si sedáme v téměř prázdné jídelně, kde při půllitru znojemského Hostanu hodnotíme dnešní vydařenou akci. Pět minut před 17. hodinou se odebíráme na nástupiště, kde se loučíme a nastupujeme každý do toho svého vlaku, já odjíždím vlakem směr Břeclav, Ivo po pár minutách vyráží sólo motorákem řady 810 do Okříšek. Zpáteční cesta je bezproblémová a docela rychle ubíhá. Po nutném přestupu v Hrušovanech, desetiminutové jízdě šukafonem a něco málo přes kilometr dlouhém pochodu se minutu před 18. hodinou navracím domů.



Fotky:

Znojemská přehrada Sealsfieldův kámen Výhled do kaňonu Dyje z Králova stolce Vyhlídka Dlouhá řeka Pohled na Znojemskou přehradu a město Kaple sv. Antonína na Hradišti Eliášova kaple Údolí řeky Dyje Karolininy sady Znojemský železniční viadukt