wz

VÝLET VLAKEM CELODENNÍ


NA PANÁKA BECHEROVKY

Datum:9. února 2008
Složení výpravy:Marek, Kamil
Ušlá vzdálenost / čas:    8 km / 4 hod.
Mapa:Karlovy Vary - plán města (vydalo IC K. Vary)
  
Text & foto:Marek Topič



Myšlenka na uskutečnění výletu do Karlových Varů vznikla někdy po Vánocích při sezení u piva ve staré hospodě. Je to cesta přes celou republiku a její realizace není možná během jediného dne. Naskytla se však příležitost využít Kamilova bytu v Brně, ten ostatně projevil zájem se výletu také zúčastnit. Pak už zbývalo jen zvolit vhodný termín, přičemž druhá únorová sobota se zdála být pro oba velmi dobrou volbou - žádné pracovní překážky a velice slibná předpověď počasí nás přiměla k rychlému rozhodnutí.

Pro mě začíná cesta v pět hodin odpoledne. Mířím na hevlínské vlakové nádraží, odkud mi v 17:15 odjíždí poslední vlak, který má přípoj do Brna. Jet přes Břeclav se mi nechce a spoléhat se na autobus, který má těsný přípoj v Pohořelicích také nehodlám. Do Brna tak přijíždím velmi brzy, již v 19 hodin, stíhám i přípoj na pantograf, kterým se dostávám do Židenic. U Kauflandu na mě již čeká Kamil a společně pak jdeme k němu do bytu, který se nalézá v jednom starém činžáku poblíž Vojenské nemocnice. Čekání na půlnoc si krátíme u počítače.
Asi o půl jedenácté vyrážíme do centra. Z Husovic se šalinou dostáváme k Mahenovu divadlu, kde si po vystoupení kupujeme burek v jednom ze stánků s rychlým občerstvením. Jíme za chůze, po Jánské a Masarykově ulici míříme k hlavnímu vlakovému nádraží. Na konci ulice vcházíme do pivnice (nevím jak se jmenuje), kde čepují Starobrno. Sedáme k volnému stolu a objednáváme dvanáctku. Pak ještě jednu, aby se nám později lépe usínalo :-)

Ze začouzené putyky odcházíme pár minut po půlnoci. Na hlavním nádraží jsme prakticky hned, takže poté musíme skoro půlhodinu čekat na náš vlak. Scházíme do podchodu, kde si v noční pokladně kupujeme cestovní lístek (SONE+) a následně jen tak bloumáme po nástupišti, čímž zaháníme příznaky zimy. Souprava vlaku EN Galileo Galilei tažená slovenskou "gorilou" řady 350 vjíždí na druhé nástupiště na minutu přesně. Nastupujeme do třetího (a zároveň předposledního) vozu, jímž je maďarský vagón řady Bmz. Najít prázdné kupé není žádný problém, takže se zdá, že se cestou do Prahy snad i vyspíme.
Po chvilce čekání se vlak dává do pohybu. Chvilku koukáme z okna na noční Brno, jakmile však vjíždíme do prvního tunelu, zaleháme a zkoušíme usnout. I přes mírné nepohodlí (sedačky jsou tvarované) se nám to daří velmi rychle za přispění únavy a monotónní jízdy vlaku. Probouzíme se na první zastávce, v Pardubicích, a po opětovném rozjezdu vlaku zase usínáme. Další probuzení nás čeká až během hlučné jízdy Vinohradským tunelem. Trochu se divíme, že nás za celou cestu nezbudil průvodčí.
Ve stanici Praha - hlavní staveniště (zrovna probíhá rozsáhlá rekonstrukce) zastavujeme s mírným časovým náskokem. Vlak tu má delší přestávku, jíž využíváme na krátkou procházku nočním městem. Jdeme na Václavák, až ke známé kavárně v tramvaji a stejnou cestou se zase vracíme. V centru města je to je samý cizinec, češtinu není skoro vůbec slyšet.
Po příchodu zpátky na nádraží váháme, zda pokračovat i nadále rychlíkem Galileo Galilei do Chebu, či raději přímým spojem Excelsior, který pojede přes Ústí nad Labem. Nakonec volíme první variantu. Po připojení přímých vozů z Košic si tentokrát sedáme do jednoho starého vozu řady B. Kupé s koženými sedačkami je pro nás vítaná změna, vlak je totiž i nyní skoro prázdný, takže si děláme dobré vyhlídky na dohnání spánkového manka. Bdíme až skoro do Berouna, mezitím jsme odbaveni průvodčím a marně čekáme, zda bude z vlaku vidět osvětlený Karlštejn. Za Berounem si leháme a usínáme.
Vlak teď poněkud více zastavuje, delší čekání nás čeká v Plzni, kde noční ticho náhle přerušuje typický zvuk parní lokomotivy (pravděpodobně ř. 475). Bohužel ji nevidíme celou, protože je mezi námi odstavená souprava, pouze část tendru a především její nezaměnitelný kouřový efekt. Během další jízdy svítá a to je čas, kdy člověka bere spaní nejvíc. Ještěže do Chebu přijíždíme se šestiminutovým náskokem (!!) oproti jízdnímu řádu. Včas se budíme a vystupujeme. Vcházíme do nádražního vestibulu, kde Kamil kupuje bagety k snídani a já mezitím pročítám nadpisy článků různých deníků, z nichž se dozvídám, že písnička, kterou zpívá kapela Jaksi Taksi (… ve volbách byl zvolen zas, prezidentem píčus Klaus, …) ještě aktuální není.
Nastupujeme do posledního vlaku, jímž je rychlík do Prahy jedoucí přes Ústí nad Labem. Tentokrát už nespíme, ale koukáme z okna na pro naše oči trochu zvláštní krajinu pod Krušnými horami. Do našeho hlavního města lázeňství přijíždíme pět minut po deváté hodině (načas). Karlovarské nádraží nám jako důstojná brána do turisticky vyhledávaného města nepřipadá, vše je oprýskané, střešní prkna nad perony jsou samá díra, raději ani nejdeme přes vestibul a nádražní budovu obcházíme. Přecházíme silnici a po chodníku klesáme dolů k řece Ohři. Tam překonáváme po mostě čtyřproudovou silnici, docela širokou řeku Ohři a konečně i železniční trať, kterou vidíme v dáli mizet v tunelu. Přímo pod železničním mostem se do Ohře vlévá řeka Teplá. Cesta po jejím nábřeží nás spolehlivě dovede do centra lázní.
Kráčíme po levém břehu řeky, tedy po nábřeží Osvoboditelů. Za kruhovým objezdem se nám po pravici rozšiřuje prostranství parku (Smetanovy sady) a v něm velmi honosná budova Lázní V. Prohlížíme si skleněný obelisk před honosnou budovou pošty. Kousek odsud se rozprostírá první známá karlovarská dominanta - legendární hotel Thermal a komplex kinosálů, v nichž se každoročně koná známý filmový festival. My se i nadále držíme na levém břehu Teplé, za chvilku tak procházíme dalším parkem, Dvořákovými sady, které jsou zakončeny překrásnou Sadovou kolonádou a velkou budovou Vojenského lázeňského ústavu. Naskýtá se nám možnost první ochutnávky zdejších pramenů (Hadí a Sadový), přičemž oba patří na karlovarské poměry spíše k těm "chladnějším".
Po obejití rozsáhlého komplexu Vojenského lázeňského ústavu a budovy Lázní III se dostáváme na Mlýnskou kolonádu. Ještě předtím než vkročíme mezi nekonečnou řadu korintských sloupů, jdu se napít do altánku, kde z vývěrní mísy prýští teplý pramen Svoboda. Za tím účelem z batohu vytahuji speciální lázeňský porcelánový pohárek, který sebou vezu.
Kamil jej nemá, tak možná proto minerálku neochutnává. Voda má mírně slanou chuť, při teplotě kolem 60 st. Celsia ale chutná dobře.
První ochutnávku máme za sebou a míříme za dalšími prameny. Přecházíme cca 70 metrů široký Mlýnský most, protože v dalším úseku jsou domy na naší straně nalepeny přímo k nábřežní zdi. Teď kráčíme po pravém břehu řeky Teplé a obloukem se dostáváme k Vřídelní kolonádě. Vřídlo je nejznámějším karlovarským pramenem, jeho kolonáda je celá krytá a vstup dovnitř je časově omezen. Zprvu se zdá, že je ještě zavřeno, ale když pavilon obcházíme, zjišťujeme, že je tomu jinak. Nepřístupný je jen pavilon, v němž tryská gejzír 70 st. C teplého Vřídla do výšky až 12 metrů. Škoda, zrovna probíhá rekonstrukce, takže jsme o tento efekt ochuzeni. Kvůli opravám není možné ani navštívit zdejší podzemní kryptu, která jinak bývá turisticky zpřístupněna. Tak aspoň ochutnáváme minerální pramen, vytéká tu i zchlazován na různé teploty, a na zakousnutí si kupujeme teplé lázeňské oplatky.
Kousek od Vřídelní kolonády se rozkládá Tržiště (dnes už se tak jmenuje pouze malé náměstí) s morovým sloupem a zámeckou věží. Stačilo by přejít most, odbočit vlevo a po pár krocích bychom došli k Tržní kolonádě. Tu si ale necháváme na později a místo toho se držíme na pravém břehu Teplé. Míjíme budovu divadla a po nábřežní ulici Nová Louka přicházíme k ostrému ohbí řeky i celého údolí. Po jedné lávce přecházíme na druhou stranu vodního toku, zasněně procházíme kolem legendárního Grandhotelu Pupp a z ničeho nic se ocitáme na samém konci lázeňského města. Na naší straně už je pouze les, ale na opačném břehu ještě pokračuje zástavba, např. budova Lázní I nebo evangelický kostel.
Je krátce po půl jedenácté a my přemýšlíme, co podnikneme dál. Nakonec se rozhodujeme, že lázeňské centrum na chvíli opustíme a vydáme se do kopců nad městem. Z parkoviště u Goetheovy sochy se vydáváme jižním směrem po prudce stoupající lesní cestě. Naším cílem je Karlova rozhledna, k níž nás nakonec přivádí žluté turistické značky, když je později objevujeme na jednom z rozcestí. Protože jsou stromy bez listí, nabízí se z mnoha míst zajímavé pohledy na město. Třeba na známý hotel Imperial usazený na protějším nevýrazném návrší.
Přesně v jedenáct hodin přicházíme k červeně zbarvené pseudogotické věži zv. Vyhlídka Karla IV. Vstupujeme dovnitř a po úzkém točitém schodišti se dostáváme na vyhlídkový ochoz ohraničený cimbuřím. Moc místa tu není, takže jsme rádi, když trojčlenná ruská rodinka po chvilce schází dolů. Část města odsud máme jako na dlani, vidíme i další vyhlídkové objekty, Dianu, altán Jelení skok, … a kdesi v dáli vrcholky Krušných hor s posledními zbytky sněhu.
Po sestupu dolů pod rozhlednu nás čeká přesun na další vyhlídkovou věž. Chvíli jdeme po žluté značce, později se z ní odkláníme a prudce sestupujeme zkratkou do sedla u Chopinovy chaty a kaple Ecce Homo. Hezké místo na krátký odpočinek. Po chvilce se nám do přístřešku kvartýruje dvojice starších Rusů, tak raději odcházíme. Téměř po vrstevnici kráčíme neznačenou cestou, z ní se později napojujeme na modrou turistickou trasu. Ta už pouze stoupá na Výšinu přátelství s turistickou chatou a rozhlednou Dianou, kterou skrz prosvětlený les již nějaký čas vidíme.
Po příchodu k rozhledně nás překvapuje, že se tu dnes nevybírá vstupné (při mé poslední návštěvě v roce 2000 tomu bylo jinak), zvlášť když je rozhledna cílem spousty výletníků, které až přímo k ní vyváží od Grandhotelu Pupp pozemní lanovka. Kdo je zcela líný, dostane se bez námahy až na vyhlídkový ochoz ve výšce 35 metrů. Nahoru totiž návštěvníky vyváží klasický výtah. To ale není ono, my tedy poctivě šlapeme do schodů, abychom si krásný výhled do kraje zasloužili.
Obzor, který jde z Diany přehlédnout, je mnohem větší, než v případě sousední Karlovy vyhlídky. Vidíme skoro celou lázeňskou část Karlových Varů, ovšem rozdělenou na dvě části lesní enklávou Petrovy výšiny, která brání ve výhledu do prostoru kolem Tržní kolonády. Ačkoliv je v Karlových Varech spousta velkých lázeňských domů, hotelů a památek, z rozhledny přece jen některé z nich upoutají více. Zcela nepřehlédnutelný je komplex hotelu Imperiál, na druhé straně věžovitá stavba hotelu Thermal a jako magnet přitahují pohled očí cibulovité věže pravoslavného kostela sv. Petra a Pavla. Vidět jsou však i vzdálenější končiny, jako např. městské části situované za železniční tratí (Sedlec, Bohatice, Dalovice, …), to vše je pak lemováno pásmem Krušných hor s dobře rozeznatelným jejich nejvyšším vrcholem, Klínovcem.
Po sestupu z rozhledny scházíme po cestě, která vede v blízkosti pozemní lanovky. Máme štěstí, že zrovna v době, když se chystáme podejít pod mostkem, sjíždí dolů horní kabinka. Potom stíháme dojít na jiný mostek, který se klene přes hluboký zářez, a z něhož vidíme křižování obou vozů v mezistanici Jelení skok. Cestou ke stejnojmenné chatě se zastavujeme u nedávno opraveného Findlaterova obelisku. Ten je nepřehlédnutelný, zato kamenný smírčí kříž, který stojí opodál, není za hromadou dřeva skoro ani vidět. Později se dostáváme k jakémusi sportovnímu areálu, odkud nás k přímo k chatě vede asfaltová silnice. Chata je zavřená, takže ji jen obcházíme a postupujeme na dvojici vyhlídek v jejím sousedství.
Altánek Kristýna je velmi hezký, nabízí však jen omezený výhled do lázeňského údolí. To na skále situovaná vyhlídka Petra Velikého s dřevěným křížem nabízí mnohem atraktivnější podívanou. Jako na dlani odsud máme Vřídelní kolonádu nebo chrám sv. Máří Magdalény. A přímo pod námi je známý Maierův gloriet, kam ostatně za chvíli sestupujeme i my. Výhled nabízí obdobný, ale je obsazen skupinkou svačících výletníků (po dlouhé době slyšíme češtinu), takže se v něm příliš dlouho nezdržujeme.
Po upravených pěšinách klesáme stále níž. Dostáváme se k jednomu z dalších karlovarských symbolů, známé bronzové soše kamzíka na vysoké skále. Původně sem tato plastika byla prý umístěna jako výsměch legendě o jelenovi, jenž po pronásledování skočil ze skály přímo do horkého pramene Vřídla. A odsud již zbývá sestoupit stezkou tak prudkou, že je na mnoha místech usnadněna schodištěm. Jsme zpět ve městě, úzkým schodištěm proplétajícím se mezi domky se dostáváme téměř na náměstí Tržiště. A protože jsme dlouho nic nepili, míříme do blízké Tržní kolonády, kde ochutnávám 64stupňový pramen Karla IV. Lázeňskou ulicí se poté odebíráme k Mlýnské kolonádě, která se oproti ránu docela zaplnila korzujícími lázeňskými návštěvníky.
Blíží se jedna hodina odpolední a my si ještě nedali panáka karlovarské Becherovky. Takže si říkáme, že je to třeba napravit. Vracíme se tedy podél řeky Teplé až k budově pošty, kde se odkláníme na Masarykovu ulici. Ještě předtím se ale stavujeme u jednoho z mnoha stánků, v němž si já kupuji krabici lázeňských oplatků domů. Na konci ulice se nachází budova Muzea Becherovky. Součástí prohlídky je i ochutnávka likéru. Vcházíme dovnitř, ale máme smůlu, přicházíme pár minut po jedné a pracovnice na recepci nám oznamuje, že nejbližší prohlídka v českém jazyce se bude konat až v 15 hodin. Nedá se nic dělat, ochutnávku pověstného 13. pramene musíme prozatím odložit. Sedm minut po 15. hodině nám totiž odjíždí pro nás dnes poslední vlak.
Docela nás už bolí nohy, takže se již nehodláme vydávat na žádnou procházku městem. Navíc máme hlad, tudíž se zaměřujeme na hledání nějaké příhodné restaurace. Nakonec nám padá do oka hotel naproti Dolnímu karlovarskému nádraží. Ceny jsou celkem příznivé, objednáváme si tedy oběd a pivko k tomu. V suterénní restauraci pobýváme něco málo přes hodinu. Odcházíme až deset minut před odjezdem vlaku.
Na nádraží přicházíme hned, je to prakticky jen přes ulici. Náš spoj odjíždí dvanáct minut před 15. hodinou a je na něm nasazen motorový vůz řady 810 spřažený s rekonstruovanou jednotkou Regionova. Vlak se dává do pohybu, za moment přejíždí most nad soutokem Teplé a Ohře a pak mizí v tunelu, aby v ostrém oblouku nabral výšku do polohy nádraží na hlavní trati. Po vystoupení si jdeme do nádražního vestibulu zakoupit místenky na spoj SC (pendolino) s povinnou rezervací pro úsek z Prahy do Brna. Teď nás ale čeká dlouhá cesta obyčejným rychlíkem. Spoj od Chebu přijíždí včas, jen jej kvůli dezorientaci čekáme z opačné strany. Souprava má celkem šest vozů, my nastupujeme do předposledního vagónu.
Vlak projíždí poměrně zajímavou podhorskou krajinou, malebná zákoutí s rybníčky, řekou a březovými lesy střídají průmyslové centra,dýmící tepelné elektrárny a hnědouhelné lomy, ať právě těžené nebo s probíhající rekultivací. Nejhezčí scenérie se nám za okny vlaku zjevují v úseku mezi Mostem a Bílinou, což je krajina špičatých vrcholů až sem zasahujícího Českého středohoří. V době příjezdu na hlavní nádraží v Ústí nad Labem se začíná stmívat.
Do Ústí přijíždíme jen s dvouminutovým zpožděním, je tu však dostatečná časová rezerva na výměnu hnacího vozidla (Ústí je pro náš rychlík úvraťová stanice) a proto je odjezd znovu přesný na minutu. Při atraktivní jízdě kolem Labe tak přestáváme mít obavy o to, že by nám spoj SC v Praze ujel. Během cesty padá na krajinu tma, už se tedy nedá koukat z okna, o slovo se hlásí únava. Jízda vlaku nás uspává, budíme se až při průjezdu kolem ostrova Troja v Praze. Na nádraží v Holešovicích dojíždíme přesně, navíc jednotka pendolino stojí na stejném nástupišti. V klidu přestupujeme do posledního vozu.
Cesta pendolínem je na našem výletě zbytečná sranda za dvě stovky. Myslím, že příště už ani Kamil nebude chtít tímto vlakem jet. Jízdní vlastnosti sice nejsou špatné (rychlost však vzhledem k tmě za okny příliš posoudit nemůžeme), sedadla jsou také pohodlná, ale už třeba místo na nohy není nic moc. Kdybychom hodinku vyčkali, jeli bychom sice starým kupéčkovým vozem řady B, mohli bychom se ale natáhnout a ve vlaku bychom strávili jen o 15 minut déle.
Ani spoj SC dnes skvělé renomé Českým drahám nekazí. Do Brna přijíždíme s dvouminutovým předstihem, čtvrthodinu před devátou hodinou večerní. Jsme rádi, že dodržování jízdních řádů se dnes týkalo všech spojů, kterými jsme cestovali a doufáme, že tomu tak bude i při našich dalších cestách. V tomto okamžiku výlet prakticky končí. Z nádraží jdeme pěšky k Mahenovu divadlu, tam si kupujeme něco k s snědku a pak tramvají odjíždíme ke Kamilovi do bytu. Já se ráno odebírám na hlavní nádraží, nevracím se ale do Hevlína, nýbrž odjíždím rychlíkem k Prostějovu za příbuznými. Domů přijíždím až v pozdních odpoledních hodinách.



Fotky:

Mlýnská kolonáda Lázeňské domy a hotely na Vřídelní ulici Tržní kolonáda Vyhlídka Karla IV. Rozhledna Diana na Výšině přátelství Výhled z rozhledny Diana Pozemní lanovka na Výšinu přátelství Skalní vyhlídka Petra Velikého Maierův gloriet Plastika kamzíka na skále