wz

CYKLOVÝLET PŮLDENNÍ


NA MÍSTO ZANIKLÉHO I ZAPOMENUTÉHO HRÁDKU

Datum:26. ledna 2008
Složení výpravy:Marek
Ujetá vzdálenost / čas:    cca 41 km + 2 km pěšky / 4 1/4 hod.
Mapa:Hrušovansko 1:70000 (edice Moravské vinařské stezky)
  
Text & foto:Marek Topič



Vývoj letošní zimy byl zprvu, dá se říct, standardní. Od předvánoční doby až do Tří králů převládalo mrazivé počasí, po dlouhých měsících dokonce panovaly ideální podmínky na bruslení. V polovině ledna však nastal zvrat. Oteplilo se, zejména ve čtvrtém lednovém týdnu šplhaly teploty až k hodnotám okolo 10 st. Celsia. A tak jsem se rozhodl situace využít a uskutečnit první letošní cyklovýlet, byť jen po nejbližším okolí.

Na kolo usedám o třičtvrtě na jednu odpoledne. Jen co za sebou zavírám branku a poprvé zabírám do pedálů, dělám otočku a vracím se, abych přidal ještě jednu vrstvu oblečení. Ono sice svítí sluníčko, teploměr ukazuje skoro 9 stupňů, ale silný západní vítr dává rázně najevo, že to dnes na jarní oblečení ještě není. Z Hevlína vyjíždím po státní silnici směrem k Hraběticím, míjím obludný komplex nově budované cihelny a poté prověřuji svou kondici v mírném stoupání v úrovni starého hliniště.
První zastávku dělám u akvaduktu za Větrnou. Toho času je bez vody, takže hodlám zdokumentovat jeho stav. Kolo opírám o stojan a chystám se vystoupat na betonový sokl, když tu si všímám psa, který stojí na odvrácené straně nakupené zeminy. Nikde nikdo a tak přemýšlím, kde se tu bere, přičemž možnosti jsou dvě, buď se zaběhl z nedaleké Větrné anebo jej tady nějaká lidská hyena vyložila z auta. Přesto se však zdá být pravděpodobnější první varianta, neboť jakmile mě pes spatřuje, vylekán se dává na zběsilý útěk na druhou stranu akvaduktu.
Po vyfocení křížení dvou vodních cest pokračuji dále k Hraběticím. Nedaleko fotbalového hřiště si všímám renovovaného kříže, který tu kdysi dávno stával, poté se několik let jeho torzo ztrácelo ve vysoké trávě a křovinách. Dnes už ani to okolní pole není ladem a tento kříž, obnovená památka, je jakoby symbolem návratu lepších dnů.
Po stránce fyzičky na tom v těchto dnech nejsem zrovna nejlépe, takže se malinko trápím při výjezdu kopce v Hraběticích, následně si však užívám krátký sjezd a podpory větru v zádech po odbočení směrem ke konzervárně. Přijíždím ke křižovatce s bývalou signálkou, zatáčím vlevo a kličkujíce mezi nánosy bláta se dostávám k železniční trati. Odtud vede stezka v její těsné blízkosti. Vítr mi zase pomáhá, takže u odpočívadla poblíž železniční zastávky Jevišovka, jsem záhy. Pohled na hodinky naznačuje, že za okamžik přijede vlak od Hrušovan. Výlet si tedy zpestřuji krátkou hrou na železničního šotouše, motorovou soupravu 842+022 zachycuji při výjezdu z viaduktu přes Dyji.
Odpočatý mířím k vesnici Jevišovka. Za fotbalovým hřištěm mou pozornost upoutává zbrusu nová asfaltka, která vede od charvátského památníku kamsi na západ. Zvědavost mi samozřejmě nedá, zajížďkou se nechávám zlákat. Necelé 3 metry široká cesta s perfektně hladkým válcovaným asfaltem kopíruje stavidlem zadržovanou vodu v rameni, které napájí soustavu mokřadů. Po cca kilometru však asfalt končí. Uvidíme, zda se někdy dočkáme pokračování. Logicky bych odhadoval, že se někdy v budoucnu vyasfaltovaný úsek protáhne až k mostu přes řeku a kousek za ním naváže na obdobnou silničku, která byla vybudována již na podzim roku 2006.
Vracím se zpátky k památníku, po mostě překonávám řeku Jevišovku a následně vjíždím do stejnojmenné vsi, která se může pochlubit bezesporu nejkvalitnějšími obecními cestami široko daleko. Já se po jedné z hlavních ulic dostávám ke zdejšímu kostelu svaté Kunhuty s románskou věží, zde chvíli váhám nad návštěvou nedalekého soutoku Jevišovky a Dyje, nakonec to však odkládám na zpáteční cestu, zbude-li čas. Nyní vesnici opouštím výpadovkou na Drnholec a projíždím Drnholeckým luhem, s jehož přírodou mě seznamuje informační tabule.
V průběhu cesty se malinko kazí počasí, sluníčko se schovává za mraky a v důsledku toho se mírně ochlazuje. Ani to mě ale neodrazuje od záměru pokusit se najít pozůstatky středověkého hradu, nazývaného Hrádek u Drnholce, o němž jsem získal pár informací ze serveru hrady.cz. Dnes jsem si ale nevzal GPS, takže to s jeho hledáním možná nebude zase až tak snadné.
Jižně od Drnholce, pár metrů za křižovatkou cest na Hrušovany a Jevišovku, odbočuji na polní cestu, která vede proti toku Litobratřického potoka. Cesta je sice zpevněna kamením, přesto se na ní nachází spousta blátivých úseků a tomu jsem nucen uzpůsobit mou jízdu. Trvá mi proto docela dlouho, než přijíždím k lesu, který je využíván jako bažantnice. Cesta vede stále po okraji lesa, po necelém půlkilometru z ní odbočuje dnes nesjízdná polňačka na kótu Vysoké pole, o další tři stovky dál se přehoupávám přes mírné návrší, za nímž se otevírá celkem hezká scenérie s loukou, rybníčkem a stavením, ke kterému tato komunikace primárně vede. Zastavuji se a nad mapu přemýšlím, kudy dál.
Po mé pravici se nalézá zalesněné údolí (opět bažantnice), které je uzavřeno docela prudkými svahy. Ze západní strany by měla pokračovat cesta, mě však láká nápadný průsek, který vede do ostrého kopce a následně kopíruje okraj srázu. Jet se tudy sice nedá, ale chůze s vedením kola mi nečiní žádné problémy. Dostávám se k mysliveckému posedu na okraji pole, kde lesní koridor bohužel končí. Vracet se mi už ale nechce, takže se držím při okraji lesa a postupuji severovýchodním směrem. Porost je naštěstí akátový, takže docela světlý, jen tu a tam je potřeba přenést kolo přes spadenou větev.
Po pár minutách přicházím do míst, kde je pásmo lesa přerušeno travnatým průsekem, který v prudkém svahu klesá dolů do údolí. A to jsem už prakticky u cíle. Zbývá mi dojít jen pár metrů a ocitám se u nápadného příkopu, který odděluje vyvýšené návrší. Není pochyb o tom, že jsem místo, kde kdysi Hrádek stával, našel, nápadné valy se táhnou po celé délce vyvýšeného ostrohu. Kromě terénních pozůstatků tu nejsou na středověké sídlo žádné památky, pouze liščí nory, které daly lokalitě pojmenování v dnešních dnech (Liščí díry). Přesto má toto místo své kouzlo a určitě i význam pro obyvatele blízkých sídel, jímž pojem historie není cizí.
Po prohlídce liduprázdného hradního areálu se chystám na návrat zpátky do civilizace. Nejlepší by asi bylo sestoupit dolů k cestě a po ní dojet k asfaltové silnici vedoucí z Litobratřic do Drnholce. Já ale nakonec volím dobrodružnější průchod po okraji lesa, možná po bývalé příjezdové cestě k hradu. Při krkolemném kličkování mezi stromky nalézám patník, který pravděpodobně ohraničoval Drnholecké panství (má vyryta písmena HD O), daří se mi však také vytratit rukavici, takže si část úseku procházím hned třikrát. Konečně se dostávám na samý okraj lesa, od nějž by mě k silnici, která je na dohled, měla dovést polní cesta. Ta je však zničená od těžké zemědělské techniky, navíc vede po okraji hnojiště.
Konečně se dostávám k okraji drnholeckého polního letiště. Po delší době tak znovu nasedám na kolo a odjíždím směrem k Drnholci. Míjím areál zemědělského podniku, skupinu domků a vinařských objektů zv. Na Výsluní, poté klesám sklepní ulicí ke křižovatce u hospody. Tady odbočuji vpravo na Hrušovanskou ulici, z ní se ale skoro na konci obce odkláním vlevo. Přijíždím ke staré sýpce, od níž kdysi býval hezký výhled na kostel a zámek. Býval, dnes už to neplatí, protože svah, který odsud klesá k obci, je zastavěn novými domky satelitního typu.
Nezpevněnou cestou sjíždím dolů, tam objíždím poslední domky na Dyjské ulici a odbočuji na silnici, která se vzápětí noří do lesa. Ani ne po čtyřech stovkách metrů se dostávám na most přes Litobratřický potok, odkud se vyplatí krátká zajížďka k technické zajímavosti, akvaduktu, po němž potok těsně před soutokem s Dyjí překonává jedno z postranních říčních ramen. Toto místo je zaznamenáno i v mapových podkladech od společnosti ShoCart. Po návratu na most pokračuji po lesní asfaltce, která protíná Drnholecký luh. Míjím lesní chatu Žofku, v jejíž blízkosti se nalézá malebný rybníček s ostrovem, na ten se ale podívám až někdy jindy.
Do Jevišovky přijíždím krátce po třičtvrtě na čtyři. Dost pokročilá doba na to, že mám v plánu ještě jednu pikantnost. Je tomu už více jak měsíc, co ČR vstoupila do tzv. Shengenského prostoru a já dnes poprvé zkusím možnosti nenechat se omezovat hranicemi využít. Za železničním přejezdem neodbočuji na cyklostezku vpravo, ale setrvávám v přímém směru. Po blátivé polní cestě se dostávám k ochranné hrázi řeky Dyje, kousek odsud se nacházejí zbytky mostu, který v dávné minulosti spojoval Jevišovku s Novým Přerovem. Dnes už tu zůstaly jen pilíře a železné traverzy, po nichž se mohou na druhý břeh vydat pouze jedinci odolní vůči závratím.
Po pár stovkách metrů přijíždím ke státní hranici a zjišťuji, že k jejímu překonání možná nebude stačit pouze mít u sebe platný doklad totožnosti. Skupinu ocelových kolejnic, jejichž účelem bylo zamezit průjezdu vozidlům po hrázi, lehce obcházím, ale co následuje dál, je doslova nepropustná džungle. Nedá se jinak než pěšky a s kolem na ramenou. Náročný úsek naštěstí není moc dlouhý, zprava se na hráz brzy napojuje cesta, která vede z polí k brodu přes řeku. Tento brod dosud tvořil jedinou legální přístupovou cestu, kterou se technika obhospodařující pole a lesy mohla dostat do prostor rakouské enklávy.
Zdravím se tu s dvojicí venčící psa (kupodivu, další dva lidé se psem se nalézají opodál na druhém břehu, takže je tu poměrně živo) a poté pokračuji do míst, kde by podle mých matných vzpomínek mělo být přemostění řeky za pomocí lan s vozíkem. Kdysi dávno, snad je to už 13 nebo 14 let, jsem ji s kamarádem objevil při průzkumných výpravách z rakouské strany. Tehdy jsme řeku ve vozíku na kladkách úspěšně překonali, ovšem, jak se dnes přesvědčuji, bylo to zároveň naposled. Dnes po této zajímavosti zbylo jen základové kotvení a kus ocelového lana, jehož konec se ztrácí v naplaveninách u břehu. Zřejmě se jí stala osudnou některá z povodní v r. 2002 nebo 2006.
Ani se nenaděju a už zase jedu po českém území. Na pravém břehu je sice stále ještě rakouské území, z ochranné hráze na mé straně už ale prostor "vykrývá" první objekt předválečného čs. opevnění (řopík vz. 37, typ A-180). Pár desítek metrů před jeho sousedem (objekt vzor 36-B) je místo, kde došlo při povodních 2006 k protržení ochranné hráze a následnému zaplavaní polí v lokalitě Za Dráhou. Dnes už je hráz opravená a zpevněná. Další bunkry podél Dyje se pak střídají, vzor 36, vzor 37 a tak stále dokola, až k hevlínskému silničnímu mostu.
Přijíždím k betonovému mostu jižně od Trávního dvora. Dál už korytem Dyje nepojedu, protože jízda terénem je přece jen fyzicky náročnější, než po asfaltu. Odbočuji na rozbitou silničku, která vede k hrabětické konzervárně. Já si však cestu krátím kolem močálů, skrz lesík a navazující topolovou alej. Takto si sice o dobrý kilometr zkracuji trasu, zato ovšem musím seškrábat bohatou vrstvu bláta z obou kol. Teprve pak se mohu pustit do zdolání posledních kilometrů po bývalé signálce. Domů přijíždím v pět hodin, tedy téměř za soumraku.



Fotky:

Akvadukt u Větrné bez vody Železniční viadukt přes Dyji Nová asfaltová stezka jižně od Jevišovky Samota v prostoru bažantnic Liščí díry Místo, kde stával Hrádek u Drnholce Drnholec - kostel a zámek