A ZASE NA LYSOU ANEB ZA ZIMOU A INVERZÍ II
| Datum: | 22. prosince 2007 |
| Složení výpravy: | Marek, Ivo |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 18 km / 5 1/2 hod. |
| Mapa: | Moravskoslezské Beskydy 1:50000 (ShoCart č. 69) |
| Text & foto: | Marek Topič |
| Související odkaz: | nasejizdy.czechian.net |
Kouzlo teplotní inverze je lákavé. Po loňské výpravě do Jeseníků jsem i letos chtěl zkusit štěstí a vyrazit některou sobotu do dopravně dobře dostupných hor. A nebyl jsem sám, o zimní výlet projevil zájem i Ivo, tvůrčí osobnost podobně zaměřených stránek jako jsou tyto. Společnou výpravu jsme plánovali již od listopadu, několik pátků jsme sledovali předpověď počasí i snímky z webkamer umístěných na nejvyšším beskydském vrcholu. Pokaždé bylo nutné výlet pro nepříznivý vývoj počasí odložit, až poslední týden před Vánocemi se situace inverzní oblačnosti vyvíjela velmi slibně.
Vyrážím ve 3:45, na kole, jak jinak. Ráno je velmi mrazivé a ještě k tomu větrné. Ten vítr však naštěstí fouká od jihovýchodu, takže mi při jízdě na hrušovanské nádraží pomáhá. Provoz na silnici je minimální, komplikace žádné, po necelé půlhodince tak zdárně zastavuji před nádražní budovou. U výpravčího, který koná službu, podávám kolo do úschovny a nastupuji do sprejery vyzdobeného motoráku řady 842. Uvnitř je celkem teplo. Vlak odjíždí přesně jak má, tedy minutu po půl páté. Aby mi téměř hodinová cesta rychleji ubíhala, nandávám do uší sluchátka a zapínám mp3 přehrávač.
V Břeclavi mě čeká první přestup. A také první komplikace. Zrovna totiž probíhají rozsáhlé rekonstrukční práce, takže jedno nástupiště je mimo provoz. Zmatky jsou i v oběhu hnacích vozidel, konkrétně v čele mého rychlíku do Olomouce není zapřažená žádná lokomotiva ani 5 minut po pravidelném odjezdu. Nakonec vyjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním. Díky tomu se zkracuje přestupní čas v Přerově z původní 3/4 hodiny na půlhodinu, ale i to bohatě stačí, abych si stihl v pekárně kousek od nádraží koupit svačinu.
Přípojný rychlík od Brna přijíždí naštěstí včas. Nastupuji do třetího vozu (řada Beer), kde se setkávám s mým dnešním parťákem, Ivem z Třebíče. Vlak je poloprázdný, v dvojkupé sedíme sami. Cesta rychle ubíhá, sotva se stačím pořádně nasvačit, už se blíží stanice našeho předposledního přestupu, Ostrava-Svinov. Tam nám čekání na opožděnou soupravu motorového rychlíku z Jeseníku znepříjemňuje studený vítr, marně hledáme na nástupišti místo, kde bychom byli před ním chráněni. Tentýž vlak jede dál už jen jako spěšňák. Krajinou pokrytou drobnou vrstvou sněhu přijíždíme po necelé půlhodině do Frýdlantu nad Ostravicí. Tady už je přestupování příjemnější, jednak začalo svítit sluníčko a na přípoj se nečeká moc dlouho, jen 5 minut.
Za okny motoráku, který nás veze údolím proti toku řeky Ostravice, sledujeme, že čím více se blížíme ke stejnojmenné obci, tím vyšší je venku sněhová pokrývka. Ale ani na konečné toho sněhu není ještě tolik, aby to stačilo aspoň na běžky. My jsme sem však nepřijeli lyžovat, ale půjdeme pěšky, takže nám tento stav vyhovuje. Mé pokusy o zapnutí GPS přístroje nekončí zdárně, doma jsem podcenil kontrolu baterií a ty se zdají být totálně vybité. (Údaj o nadm. výšce získávám z železniční mapy, jejíž kopii mám k dispozici - stanice Ostravice: 420 m n. m.) Ještěže aspoň ve foťáku energie je, takže mohu zdokumentovat nádražní budovu.
Dvě minuty po půl desáté se vydáváme Howadoorovou zkratkou k železničnímu přejezdu, kde se napojujeme na červenou turistickou značku. Přecházíme most přes řeku Ostravici, do níž se tu vlévá pravostranný přítok, Sepotný potok, v jehož údolí se budeme následující cca 2 km držet. Údolí je docela hluboké a chráněné před svitem sluníčka. Ale zima nám není, protože vykračujeme poměrně svižným tempem přerušovaným jen občasnými zastávkami za účelem focení ledem a sněhem přizdobených peřejí. Na chvíli se zastavujeme i u studánky.
Turistická značka vede po úzké silnici, která je pokrytá tenkou vrstvou uježděného sněhu. Cesta je posypaná štěrkem, ale sem tam se najdou místa, kde to trochu podklouzne. Přesto je chůze pohodlnější, než po tvrdém asfaltu. Párkrát kolem nás projede nějaké auto mířící k horskému hotelu Sepetná (dříve Montér) nebo na parkoviště u transformátoru. Parkujících aut je tam skutečně hodně, je vidět, že sluníčko vylákalo do hor spoustu lidí. Na konci parkoviště si čteme první tabuli naučené stezky. Následně přecházíme mostek přes potok a stoupáme po lesní komunikaci mírně vlevo a pak ostře vpravo. Zkratka po kamenité cestě se dnes nekoná, turistická trasa byla zřejmě v průběhu posledních dvou let přeznačena.
V údolí začíná mírně profukovat, díky teplotní inverzi je to však příjemný teplý fén. Sundáváme proto čepice i rukavice. A už pomalu vyhlížíme první odpočinkový bod, kterým je studánka poblíž osady Butořanka. Právě zde, u pramene Sepotného potoka, lákají pocestné skromné lavičky (dnes ale pokryté vrstvou sněhu) k odpočinku před náročnější částí výstupu na Lysou. Posilněni doušky čaje z termosky začínáme stoupat k rozcestníku s modrou značkou. U něj stezka prudce mění směr vlevo, stoupá ještě o několik výškových metrů a poté ústí na okraj velké louky, jejíž okraje lemuje několik horských chalup. Byl by hřích se zde aspoň na chvilku nezastavit a nevychutnat hezké výhledy: na jedné straně špička vysílače na vrcholu Lysé hory, na straně opačné masív Ondřejníku, na který se naskýtá průhled mezi vrchy Smrčina a Tribulka.
Procházíme kolem chat a stoupáme k vodárně. Vždycky tu bývá mokro a blátivo, dnes je povrch stezky pokrytý tlustou vrstvou ledu. Našlapujeme velmi opatrně a spíše po okraji cesty, kde je troška neudupaného sněhu. Klouže to ale i dál, o čemž se přesvědčuji já, když dnes poprvé padám. Můj prohraný minisouboj o chytání rovnováhy při podklouznutí pravé nohy se odehrává až za lesní cestou, kterou červená TZT kříží. Když je pád do čistého sněhu, tak to ani nevadí. Pět minut po jedenácté hodině se zastavujeme v altánku u rozcestí Lukšinec. Kromě nás tu odpočívá čtveřice studentů a jejich loudivý pes.
Na Lukšinci znovu upíjím pár doušků čaje, Ivo zase energetický nápoj. Mezitím si čteme tabuli naučné stezky (salašnictví). A protože tu poměrně fouká, nasazujeme znovu čepice i rukavice a vydáváme se dále, na bezesporu nejnáročnější část výstupu. Široká lesní cesta ostře stoupá vzhůru, později se odklání k severu, zatímco my pokračujeme prakticky v přímém směru docela temným lesem k dalšímu zastavení naučené stezky. To je v místě prudkého ohybu červené TZT a popisuje stav výše položeného lesa, dá-li se ovšem o lese vůbec hovořit. Mrtvé pahýly zničené imisemi nepůsobí příliš radostně, na druhou stranu je zase z těchto míst nádherný výhled do kraje.
Stezka několikrát mění směr, ale v celkovém důsledku se víceméně stáčí do obloučku, čímž nás přivádí na okraj téměř rovinaté lysiny rozsochy Lukšince. Náš cíl už je téměř na dosah, byť závěrečný výšvih na samotnou Gygulu si vyžádá ještě hodně sil. Nádherně však svítí sluníčko, sníh se od jeho paprsků překrásně třpytí, pohoda doslova sálá ze všech lidí, co tu potkáváme. Míjíme dvě nevelké oplocenky, které pravděpodobně chrání mraveniště nebo mladé stromky. A vzápětí vcházíme do smrkového pralesa, na nějž upozorňuje i zastavení naučné stezky.
Opět se zadýcháváme při náročném stoupání. Míjíme čtyři dřevěné kříže, u kterých se stezka prudce stáčí vlevo, první následující metry jsou díky zledovatělému povrchu velmi obtížně schůdné. Zatímco tu opatrně našlapujeme po okraji, suverénním krokem nás předchází turista vybavený nesmeky. V dalším ohbí stezky je velký dřevěný kříž a tabule naučné stezky. Obojí je věnováno obětem Lysé hory, jichž už jsou více jak dvě desítky.
A jsme na vrcholu! Sedm minut po poledni, což znamená, že nám výstup z Ostravice trval uspokojivé dvě a půl hodiny. První co se nám staví do výhledu je silueta věžovité stavby vysílače a chata s bufetem. Provizorní útulna Šantán je pod napadaným sněhem téměř neviditelná, nenápadně působí i základní kámen nové turistické chaty, na níž práce za dva roky nepokročily ani o píď. Přicházíme až k bufetu, dech se nám po závěrečném výstupu už prakticky zklidnil, teď ale máme pocit, že se nám snad zastaví, to co vidíme se ani nedá popsat. Zvlněná krajina zalesněných Beskyd proložená bílými inverzními mraky, z toho v dáli vystupuje pásmo Malé Fatry a ještě o pár desítek kilometrů dál se zřetelně rýsuje silueta Západních a Vysokých Tater. Nemůžeme ani věřit, že máme na viditelnost takové štěstí.
Na Tatranské vyhlídce trávíme dobrých deset minut. Nemůžeme se odsud odtrhnout, jaký je to nádherný pohled. A nejsme sami, takže nakonec jsme od tabule s panoramatickým vyobrazením hor na obzoru obrazně řečeno vytlačeni dalšími zájemci o výhled. Míříme tedy na samotný vrchol, k betonovému obelisku, odkud jsou také hezké výhledy. Ale na takové jsme již zvyklý - údolí zahalené mírným oparem a v ní vesničky a města, dobře jde vidět Frýdlant na Ostravicí a nám již známé panorama Skalky, resp. Ondřejníku, na jihu pak horské pásmo táhnoucí se přes Smrk k Radhošti a dále na Velký Javorník. Je patrné, že i na jihozápadním obzoru je pásmo inverzní oblačnosti, které začíná asi 20 kilometrů odsud a jak se dozvídáme po telefonickém rozhovoru s domovem, táhne se pravděpodobně přes celý zbytek Moravy.
Kolem oploceného areálu meteorologické stanice míříme k chatě Horské služby, u níž se nachází poslední vyhlídka zvaná Ostravská. Leč město Ostravu odsud nevidíme, dokonale ji halí smogová poklice. Vidět je jen k Frýdku-Místku, takže náš zrak raději přemísťujeme k severu, směrem do centrální části Slezských Beskyd. Poznáváme Travný a za údolím hřeben táhnoucí se od Ropičky až po Prašivou. A vidět jsou z tohoto místa opět Tatry, které zase jako magnet přitahují naše oči. Z toho, co nám dnes Lysá hora nabízí, jsme zkrátka unesení, turistický ježíšek nám naděluje opravdu nádherný dárek.
Nejen výhledy živ je však turista. Je třeba něco pojíst, proto míříme do bufetu turistické chaty Lysá hora. Uvnitř ale nenacházíme jediné volné místo k sezení a dlouhá fronta nás také moc neláká. Otiskujeme si jen pamětní razítko a vydáváme se naproti, do Šantánu. Tam je ale situace obdobná, takže se vracíme zpátky do prvně zmíněné chaty a usazujeme se na chodbě, kde konzumujeme svačinu z přinesených zdrojů, hlavní oběd odkládáme až do cíle pochodu.
Na sestup se vydáváme asi deset minut po jedné hodině. Z několika možných směrů nás nejvíce láká modrá stezka na Ivančenu a dále do Malenovic a Frýdlantu. 11 km není zase tak moc, ale protože nemáme jistotu, zda je tato stezka bez problémů schůdná, volíme nakonec jinou cestu, po červené zpátky na rozcestí Lukšinec a odsud po zelené do Nové Dědiny.
Hned v úvodu sestupové části se přesvědčujeme, že i cesta dolů bude vyžadovat velmi mnoho opatrnosti. Já zkouším ostrý sklon a zledovatělý povrch stezky využít ke krátkým skluzům, tyto pokusy však končí po pár metrech pádem na zadek. Daleko lepší se ukazuje varianta s prudkými došlapy na patu, udusaná vrstva sněhu totiž vždy povolí a podrážka bot proráží ztvrdlý sněhový krunýř, čímž vytváří jakýsi nepatrný stupínek poskytující dostatek stability pro další krok. Cestu k rozcestí Lukšinec si krásně užíváme, zejména v bezlesém úseku za hranicí přírodní rezervace. Stále příjemně svítí sluníčko.
K dřevěnému altánu přicházíme za necelou půlhodinu. Dnes zde poprvé opouštíme červené značky a necháváme se vést zelenými a zároveň žlutými. Klesající lesní cesta nás přivádí k chráněnému území pseudokrasových jeskyň zv. Ondrášovy díry. Už cestou k nim pozorujeme spoustu menších propastí a roklin táhnoucích se střídavě po obou stranách naší stezky. Vstup do podzemních prostor je pro běžné turisty zapovězen, zdejší podzemí poznáváme jen z vyobrazení na tabuli naučné stezky.
Na rozcestí Pod Lukšincem zůstáváme věrni zeleným značkám, které nás vedou po nevýrazném hřebínku dolů ke Staškovu. Skrz stromy na lesní pěšinu prosvítá sluníčko, vítr se utišil, krásně je slyšet, jak nám pod nohama křupe sníh. Později se dostáváme do míst, kam se v průběhu dne nemají paprsky slunce šanci dostat. Zde čaruje paní zima, která okolní stromy zabalila do bílého sněhového hávu. Ze staškovského rozcestníku, který je kousek od dřevěného přístřešku s posezením, se dozvídáme, že nás do Nové Dědiny čekají ještě 4,5 km, do Ostravice by to bylo o půl kilometru kratší.
Přicházíme na rozsáhlou zasněženou louku, jejíž sněhová pokrývka je zjizvena několika dráhami od sáňkování. Na jejím nižším okraji se krčí stará roubenka, která slouží jako restaurace, soudě podle dnešní návštěvnosti asi velmi oblíbená. My kolem ní pouze procházíme, ještě se těšíme z výhledu na vrchol Lysé hory, a poté se noříme do lesa, jímž prudce klesáme dolů. Tento úsek cesty je zcela liduprázdný, dlouho nepotkáváme ani živáčka. V polovině děláme krátkou technickou přestávku a to v místě, kde naši stezku kříží lesní komunikace. Pak dokončujeme sestup k prvnímu obydlí v lokalitě pod Ostrou horou.
Od staré chalupy, v jejímž okolí je cítit smrad páleného uhlí, vede dále do údolí asfaltová komunikace. Hned, jak odrážíme útoky dotěrného jezevčíka, nás tato cesta přivádí do krajiny, která je jako z pohádky - stromy jsou celé bílé, vyzdobeny vrstvou námrazy, i do těchto míst dnes sluníčko nezasvítilo. Přestáváme dávat pozor na značky a tím přehlížíme rozcestník i odbočku, místo uhnutí ve směru toku Bílého potoka, pokračujeme rovně přes louku k dalším stavením. Potom se nám zdá divné, že se přímo před námi vynořuje silueta malenovického kostela, načež se po nahlédnutí do mapy dozvídáme, že si výlet asi o kilometr prodlužujeme.
Konečně se dostáváme zpátky na zelenou trasu. Z těchto míst už cesta vede v přímém směru přímo k železniční zastávce, takže žádné další zacházky už nehrozí. Jdeme prakticky po rovině. Přitom pozorujeme, jak se kotouč slunce schovává za masív Radhoště, což je následně poznat i na teplotě vzduchu. Deset minut po 15. hodině přicházíme k železné lávce přes řeku Ostravici. Z ní pro dnešek naposled spatřujeme siluetu vysílače na Lysé hoře. Na železniční zastávku je to odsud už jen pár metrů.
Nejbližší vlak pojede sedm minut po 16. hodině. To máme skoro hodinu čas. Využíváme příhodně situované hospody, která má otevřeno. Objednáváme pozdní oběd a k tomu samozřejmě i něco na pití. Smažák chutná po 18 km v nohách výborně. Pár minut před odjezdem našeho vlaku útulnou, na můj vkus však poněkud zahulenou hospodu opouštíme. Motorová souprava přijíždí včas.
Zpáteční cesta probíhá přesně v opačném směru, jako byl náš ranní příjezd, jen místo do Svinova, jedeme až na hlavní ostravské nádraží. Tam čekáme více jak půl hodiny na přípojný rychlík do Brna. Na konečnou však pojede pouze Ivo, já se s ním v Přerově loučím, protože do Hrušovan mi lépe vychází trasa přes Břeclav. Po nekonečném hodinovém čekání se konečně dočkávám příjezdu dnešního pro mne posledního rychlíkového spoje. Na rozdíl od ranní situace, tento vlak má jen desetiminutové zpoždění a i to postupně stahuje na pouhé 3 minuty. V Břeclavi mě čeká klidný přestup na osobák do Hrušovan. I tento spoj nabírá zpoždění, protože čeká na opožděný příjezd EC vlaku z Berlína, to mi ale vůbec nevadí. Horší je to v Hrušovanech, z náledí na chodníku mám trochu obavy, ale silnice jsou dobře posolené, takže bez úhony zvládám dojezd na kole zpátky do Hevlína.
Vyrážím ve 3:45, na kole, jak jinak. Ráno je velmi mrazivé a ještě k tomu větrné. Ten vítr však naštěstí fouká od jihovýchodu, takže mi při jízdě na hrušovanské nádraží pomáhá. Provoz na silnici je minimální, komplikace žádné, po necelé půlhodince tak zdárně zastavuji před nádražní budovou. U výpravčího, který koná službu, podávám kolo do úschovny a nastupuji do sprejery vyzdobeného motoráku řady 842. Uvnitř je celkem teplo. Vlak odjíždí přesně jak má, tedy minutu po půl páté. Aby mi téměř hodinová cesta rychleji ubíhala, nandávám do uší sluchátka a zapínám mp3 přehrávač.
V Břeclavi mě čeká první přestup. A také první komplikace. Zrovna totiž probíhají rozsáhlé rekonstrukční práce, takže jedno nástupiště je mimo provoz. Zmatky jsou i v oběhu hnacích vozidel, konkrétně v čele mého rychlíku do Olomouce není zapřažená žádná lokomotiva ani 5 minut po pravidelném odjezdu. Nakonec vyjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním. Díky tomu se zkracuje přestupní čas v Přerově z původní 3/4 hodiny na půlhodinu, ale i to bohatě stačí, abych si stihl v pekárně kousek od nádraží koupit svačinu.
Přípojný rychlík od Brna přijíždí naštěstí včas. Nastupuji do třetího vozu (řada Beer), kde se setkávám s mým dnešním parťákem, Ivem z Třebíče. Vlak je poloprázdný, v dvojkupé sedíme sami. Cesta rychle ubíhá, sotva se stačím pořádně nasvačit, už se blíží stanice našeho předposledního přestupu, Ostrava-Svinov. Tam nám čekání na opožděnou soupravu motorového rychlíku z Jeseníku znepříjemňuje studený vítr, marně hledáme na nástupišti místo, kde bychom byli před ním chráněni. Tentýž vlak jede dál už jen jako spěšňák. Krajinou pokrytou drobnou vrstvou sněhu přijíždíme po necelé půlhodině do Frýdlantu nad Ostravicí. Tady už je přestupování příjemnější, jednak začalo svítit sluníčko a na přípoj se nečeká moc dlouho, jen 5 minut.
Za okny motoráku, který nás veze údolím proti toku řeky Ostravice, sledujeme, že čím více se blížíme ke stejnojmenné obci, tím vyšší je venku sněhová pokrývka. Ale ani na konečné toho sněhu není ještě tolik, aby to stačilo aspoň na běžky. My jsme sem však nepřijeli lyžovat, ale půjdeme pěšky, takže nám tento stav vyhovuje. Mé pokusy o zapnutí GPS přístroje nekončí zdárně, doma jsem podcenil kontrolu baterií a ty se zdají být totálně vybité. (Údaj o nadm. výšce získávám z železniční mapy, jejíž kopii mám k dispozici - stanice Ostravice: 420 m n. m.) Ještěže aspoň ve foťáku energie je, takže mohu zdokumentovat nádražní budovu.
Dvě minuty po půl desáté se vydáváme Howadoorovou zkratkou k železničnímu přejezdu, kde se napojujeme na červenou turistickou značku. Přecházíme most přes řeku Ostravici, do níž se tu vlévá pravostranný přítok, Sepotný potok, v jehož údolí se budeme následující cca 2 km držet. Údolí je docela hluboké a chráněné před svitem sluníčka. Ale zima nám není, protože vykračujeme poměrně svižným tempem přerušovaným jen občasnými zastávkami za účelem focení ledem a sněhem přizdobených peřejí. Na chvíli se zastavujeme i u studánky.
Turistická značka vede po úzké silnici, která je pokrytá tenkou vrstvou uježděného sněhu. Cesta je posypaná štěrkem, ale sem tam se najdou místa, kde to trochu podklouzne. Přesto je chůze pohodlnější, než po tvrdém asfaltu. Párkrát kolem nás projede nějaké auto mířící k horskému hotelu Sepetná (dříve Montér) nebo na parkoviště u transformátoru. Parkujících aut je tam skutečně hodně, je vidět, že sluníčko vylákalo do hor spoustu lidí. Na konci parkoviště si čteme první tabuli naučené stezky. Následně přecházíme mostek přes potok a stoupáme po lesní komunikaci mírně vlevo a pak ostře vpravo. Zkratka po kamenité cestě se dnes nekoná, turistická trasa byla zřejmě v průběhu posledních dvou let přeznačena.
V údolí začíná mírně profukovat, díky teplotní inverzi je to však příjemný teplý fén. Sundáváme proto čepice i rukavice. A už pomalu vyhlížíme první odpočinkový bod, kterým je studánka poblíž osady Butořanka. Právě zde, u pramene Sepotného potoka, lákají pocestné skromné lavičky (dnes ale pokryté vrstvou sněhu) k odpočinku před náročnější částí výstupu na Lysou. Posilněni doušky čaje z termosky začínáme stoupat k rozcestníku s modrou značkou. U něj stezka prudce mění směr vlevo, stoupá ještě o několik výškových metrů a poté ústí na okraj velké louky, jejíž okraje lemuje několik horských chalup. Byl by hřích se zde aspoň na chvilku nezastavit a nevychutnat hezké výhledy: na jedné straně špička vysílače na vrcholu Lysé hory, na straně opačné masív Ondřejníku, na který se naskýtá průhled mezi vrchy Smrčina a Tribulka.
Procházíme kolem chat a stoupáme k vodárně. Vždycky tu bývá mokro a blátivo, dnes je povrch stezky pokrytý tlustou vrstvou ledu. Našlapujeme velmi opatrně a spíše po okraji cesty, kde je troška neudupaného sněhu. Klouže to ale i dál, o čemž se přesvědčuji já, když dnes poprvé padám. Můj prohraný minisouboj o chytání rovnováhy při podklouznutí pravé nohy se odehrává až za lesní cestou, kterou červená TZT kříží. Když je pád do čistého sněhu, tak to ani nevadí. Pět minut po jedenácté hodině se zastavujeme v altánku u rozcestí Lukšinec. Kromě nás tu odpočívá čtveřice studentů a jejich loudivý pes.
Na Lukšinci znovu upíjím pár doušků čaje, Ivo zase energetický nápoj. Mezitím si čteme tabuli naučné stezky (salašnictví). A protože tu poměrně fouká, nasazujeme znovu čepice i rukavice a vydáváme se dále, na bezesporu nejnáročnější část výstupu. Široká lesní cesta ostře stoupá vzhůru, později se odklání k severu, zatímco my pokračujeme prakticky v přímém směru docela temným lesem k dalšímu zastavení naučené stezky. To je v místě prudkého ohybu červené TZT a popisuje stav výše položeného lesa, dá-li se ovšem o lese vůbec hovořit. Mrtvé pahýly zničené imisemi nepůsobí příliš radostně, na druhou stranu je zase z těchto míst nádherný výhled do kraje.
Stezka několikrát mění směr, ale v celkovém důsledku se víceméně stáčí do obloučku, čímž nás přivádí na okraj téměř rovinaté lysiny rozsochy Lukšince. Náš cíl už je téměř na dosah, byť závěrečný výšvih na samotnou Gygulu si vyžádá ještě hodně sil. Nádherně však svítí sluníčko, sníh se od jeho paprsků překrásně třpytí, pohoda doslova sálá ze všech lidí, co tu potkáváme. Míjíme dvě nevelké oplocenky, které pravděpodobně chrání mraveniště nebo mladé stromky. A vzápětí vcházíme do smrkového pralesa, na nějž upozorňuje i zastavení naučné stezky.
Opět se zadýcháváme při náročném stoupání. Míjíme čtyři dřevěné kříže, u kterých se stezka prudce stáčí vlevo, první následující metry jsou díky zledovatělému povrchu velmi obtížně schůdné. Zatímco tu opatrně našlapujeme po okraji, suverénním krokem nás předchází turista vybavený nesmeky. V dalším ohbí stezky je velký dřevěný kříž a tabule naučné stezky. Obojí je věnováno obětem Lysé hory, jichž už jsou více jak dvě desítky.
A jsme na vrcholu! Sedm minut po poledni, což znamená, že nám výstup z Ostravice trval uspokojivé dvě a půl hodiny. První co se nám staví do výhledu je silueta věžovité stavby vysílače a chata s bufetem. Provizorní útulna Šantán je pod napadaným sněhem téměř neviditelná, nenápadně působí i základní kámen nové turistické chaty, na níž práce za dva roky nepokročily ani o píď. Přicházíme až k bufetu, dech se nám po závěrečném výstupu už prakticky zklidnil, teď ale máme pocit, že se nám snad zastaví, to co vidíme se ani nedá popsat. Zvlněná krajina zalesněných Beskyd proložená bílými inverzními mraky, z toho v dáli vystupuje pásmo Malé Fatry a ještě o pár desítek kilometrů dál se zřetelně rýsuje silueta Západních a Vysokých Tater. Nemůžeme ani věřit, že máme na viditelnost takové štěstí.
Na Tatranské vyhlídce trávíme dobrých deset minut. Nemůžeme se odsud odtrhnout, jaký je to nádherný pohled. A nejsme sami, takže nakonec jsme od tabule s panoramatickým vyobrazením hor na obzoru obrazně řečeno vytlačeni dalšími zájemci o výhled. Míříme tedy na samotný vrchol, k betonovému obelisku, odkud jsou také hezké výhledy. Ale na takové jsme již zvyklý - údolí zahalené mírným oparem a v ní vesničky a města, dobře jde vidět Frýdlant na Ostravicí a nám již známé panorama Skalky, resp. Ondřejníku, na jihu pak horské pásmo táhnoucí se přes Smrk k Radhošti a dále na Velký Javorník. Je patrné, že i na jihozápadním obzoru je pásmo inverzní oblačnosti, které začíná asi 20 kilometrů odsud a jak se dozvídáme po telefonickém rozhovoru s domovem, táhne se pravděpodobně přes celý zbytek Moravy.
Kolem oploceného areálu meteorologické stanice míříme k chatě Horské služby, u níž se nachází poslední vyhlídka zvaná Ostravská. Leč město Ostravu odsud nevidíme, dokonale ji halí smogová poklice. Vidět je jen k Frýdku-Místku, takže náš zrak raději přemísťujeme k severu, směrem do centrální části Slezských Beskyd. Poznáváme Travný a za údolím hřeben táhnoucí se od Ropičky až po Prašivou. A vidět jsou z tohoto místa opět Tatry, které zase jako magnet přitahují naše oči. Z toho, co nám dnes Lysá hora nabízí, jsme zkrátka unesení, turistický ježíšek nám naděluje opravdu nádherný dárek.
Nejen výhledy živ je však turista. Je třeba něco pojíst, proto míříme do bufetu turistické chaty Lysá hora. Uvnitř ale nenacházíme jediné volné místo k sezení a dlouhá fronta nás také moc neláká. Otiskujeme si jen pamětní razítko a vydáváme se naproti, do Šantánu. Tam je ale situace obdobná, takže se vracíme zpátky do prvně zmíněné chaty a usazujeme se na chodbě, kde konzumujeme svačinu z přinesených zdrojů, hlavní oběd odkládáme až do cíle pochodu.
Na sestup se vydáváme asi deset minut po jedné hodině. Z několika možných směrů nás nejvíce láká modrá stezka na Ivančenu a dále do Malenovic a Frýdlantu. 11 km není zase tak moc, ale protože nemáme jistotu, zda je tato stezka bez problémů schůdná, volíme nakonec jinou cestu, po červené zpátky na rozcestí Lukšinec a odsud po zelené do Nové Dědiny.
Hned v úvodu sestupové části se přesvědčujeme, že i cesta dolů bude vyžadovat velmi mnoho opatrnosti. Já zkouším ostrý sklon a zledovatělý povrch stezky využít ke krátkým skluzům, tyto pokusy však končí po pár metrech pádem na zadek. Daleko lepší se ukazuje varianta s prudkými došlapy na patu, udusaná vrstva sněhu totiž vždy povolí a podrážka bot proráží ztvrdlý sněhový krunýř, čímž vytváří jakýsi nepatrný stupínek poskytující dostatek stability pro další krok. Cestu k rozcestí Lukšinec si krásně užíváme, zejména v bezlesém úseku za hranicí přírodní rezervace. Stále příjemně svítí sluníčko.
K dřevěnému altánu přicházíme za necelou půlhodinu. Dnes zde poprvé opouštíme červené značky a necháváme se vést zelenými a zároveň žlutými. Klesající lesní cesta nás přivádí k chráněnému území pseudokrasových jeskyň zv. Ondrášovy díry. Už cestou k nim pozorujeme spoustu menších propastí a roklin táhnoucích se střídavě po obou stranách naší stezky. Vstup do podzemních prostor je pro běžné turisty zapovězen, zdejší podzemí poznáváme jen z vyobrazení na tabuli naučné stezky.
Na rozcestí Pod Lukšincem zůstáváme věrni zeleným značkám, které nás vedou po nevýrazném hřebínku dolů ke Staškovu. Skrz stromy na lesní pěšinu prosvítá sluníčko, vítr se utišil, krásně je slyšet, jak nám pod nohama křupe sníh. Později se dostáváme do míst, kam se v průběhu dne nemají paprsky slunce šanci dostat. Zde čaruje paní zima, která okolní stromy zabalila do bílého sněhového hávu. Ze staškovského rozcestníku, který je kousek od dřevěného přístřešku s posezením, se dozvídáme, že nás do Nové Dědiny čekají ještě 4,5 km, do Ostravice by to bylo o půl kilometru kratší.
Přicházíme na rozsáhlou zasněženou louku, jejíž sněhová pokrývka je zjizvena několika dráhami od sáňkování. Na jejím nižším okraji se krčí stará roubenka, která slouží jako restaurace, soudě podle dnešní návštěvnosti asi velmi oblíbená. My kolem ní pouze procházíme, ještě se těšíme z výhledu na vrchol Lysé hory, a poté se noříme do lesa, jímž prudce klesáme dolů. Tento úsek cesty je zcela liduprázdný, dlouho nepotkáváme ani živáčka. V polovině děláme krátkou technickou přestávku a to v místě, kde naši stezku kříží lesní komunikace. Pak dokončujeme sestup k prvnímu obydlí v lokalitě pod Ostrou horou.
Od staré chalupy, v jejímž okolí je cítit smrad páleného uhlí, vede dále do údolí asfaltová komunikace. Hned, jak odrážíme útoky dotěrného jezevčíka, nás tato cesta přivádí do krajiny, která je jako z pohádky - stromy jsou celé bílé, vyzdobeny vrstvou námrazy, i do těchto míst dnes sluníčko nezasvítilo. Přestáváme dávat pozor na značky a tím přehlížíme rozcestník i odbočku, místo uhnutí ve směru toku Bílého potoka, pokračujeme rovně přes louku k dalším stavením. Potom se nám zdá divné, že se přímo před námi vynořuje silueta malenovického kostela, načež se po nahlédnutí do mapy dozvídáme, že si výlet asi o kilometr prodlužujeme.
Konečně se dostáváme zpátky na zelenou trasu. Z těchto míst už cesta vede v přímém směru přímo k železniční zastávce, takže žádné další zacházky už nehrozí. Jdeme prakticky po rovině. Přitom pozorujeme, jak se kotouč slunce schovává za masív Radhoště, což je následně poznat i na teplotě vzduchu. Deset minut po 15. hodině přicházíme k železné lávce přes řeku Ostravici. Z ní pro dnešek naposled spatřujeme siluetu vysílače na Lysé hoře. Na železniční zastávku je to odsud už jen pár metrů.
Nejbližší vlak pojede sedm minut po 16. hodině. To máme skoro hodinu čas. Využíváme příhodně situované hospody, která má otevřeno. Objednáváme pozdní oběd a k tomu samozřejmě i něco na pití. Smažák chutná po 18 km v nohách výborně. Pár minut před odjezdem našeho vlaku útulnou, na můj vkus však poněkud zahulenou hospodu opouštíme. Motorová souprava přijíždí včas.
Zpáteční cesta probíhá přesně v opačném směru, jako byl náš ranní příjezd, jen místo do Svinova, jedeme až na hlavní ostravské nádraží. Tam čekáme více jak půl hodiny na přípojný rychlík do Brna. Na konečnou však pojede pouze Ivo, já se s ním v Přerově loučím, protože do Hrušovan mi lépe vychází trasa přes Břeclav. Po nekonečném hodinovém čekání se konečně dočkávám příjezdu dnešního pro mne posledního rychlíkového spoje. Na rozdíl od ranní situace, tento vlak má jen desetiminutové zpoždění a i to postupně stahuje na pouhé 3 minuty. V Břeclavi mě čeká klidný přestup na osobák do Hrušovan. I tento spoj nabírá zpoždění, protože čeká na opožděný příjezd EC vlaku z Berlína, to mi ale vůbec nevadí. Horší je to v Hrušovanech, z náledí na chodníku mám trochu obavy, ale silnice jsou dobře posolené, takže bez úhony zvládám dojezd na kole zpátky do Hevlína.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
