wz

VÝLET VLAKEM ČTYŘDENNÍ


HŘEBENOVKA KRIVÁŇSKÉ FATRY

Datum:(22.) 23. - 26. července 2007
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 18 km / 8 3/4 hod.; 2. den: 21 km / 9 1/2 hod.; 3. den: 22 km / 9 1/2 hod.
Mapa:Turistický atlas Slovenska VKÚ 1:50000 (listy č. 52-53)
  
Text & foto:Marek Topič



První delší cestu na Slovensko vlakem jsem podnikl v létě roku 1999. To stačila na týdenní putování po zemi našich východních sousedů od západu až k východu pouhá tisícovka v kapse. Krátce jsem se tehdy zdržel i v Malé Fatře (lanovkou se nechal vyvézt do Snilovského sedla, odkud jsem vyšel na vrchol Velkého Kriváně a následně sestoupil k Šútovskému vodopádu). Dalšími cíli byly především hrady - Považský hrad, Strečno, Stará Lubovňa, Plaveč, Šarišský hrad, z přírodních krás jsem pak do programu zahrnul Zejmarskou roklinu ve Slovenském ráji a Harmaneckou jeskyni poblíž Banské Bystrice. Hned po návratu domů jsem si říkal, že by to chtělo poznat jednotlivé oblasti důkladněji. Stále to však nevycházelo, až letos jsem se rozhodl, že aktivní část dovolené strávím přechodem atraktivního hřebene Kriváňské Malé Fatry.

PROLOG - KE SLOVENSKÝM HRANICÍM (22. 7. 2007)
Odjezd mám naplánovaný až na 19:15 s tím, že po půlnoci dojedu do Jablunkova a na Slovensko budu pokračovat následující den. Nakonec mám ale zbalený batoh, nabity všechny baterky a chuť vypadnout z baráku už v průběhu odpoledne. Na nádraží tedy vyrážím už k vlaku s odjezdem v 15:58. Aspoň ušetřím na jízdném, můžu si totiž pořídit levnější jízdenku SONE+, s níž by se mi do Jablukova do půlnoci mělo podařit dojet.
Po příjezdu do Hrušovan následuje půlhodinové čekání na přípoj od Znojma. Mezitím se spouští krátká dešťová přeháňka, ale ta katastrofální následky dlouhodobého sucha nespasí. V průběhu jízdy do Břeclavi pak vlak střídavě projíždí místy, kde byla průtrž mračen podstatně vydatnější, v jiných částech zase ani nekáplo a někde prší zrovna nyní. Na cestování je toto počasí ideální. V Břeclavi si kupuji bagetu a nastupuji do vlaku, který jede až do Bohumína. Vyhlídka, že v tomto vlaku strávím skoro 4 hodiny moc příjemná není, ale mám co číst i poslouchat, takže to snad přežiju. Vlak jede celkem dobře, jen půlhodinová přestávka ve Starém Městě se protahuje ještě asi o pět minut. Za Přerovem se začíná smrákat a v Ostravě už je tma zcela.
Nakonec až do Bohumína nejedu a vystupuji už na nádraží v Ostravě Svinově. Všímám si totiž přistavené jednotky City Elefant, která má jako cílovou stanici Český Těšín. Je to stejným směrem a protože jsem touto novou el. jednotkou dosud nejel, přestupuji do ní. Díky tomuto zpestření mě čeká ještě jeden přestup navíc a to právě v Českém Těšíně. Osobák z Bohumína jede až do Čadce, ale já dnes ještě území naší republiky opouštět nechci a tak vystupuji v pohraniční stanici Mosty u Jablunkova. Už z přijíždějícího vlaku si všímám nápadně osvětleného ski areálu a lanového centra (loni jsem sem zavítal, svézt se na adrenalinové horské dráze), to už ale takto pozdě večer jistě otevřeno není. Noční obcí scházím dolů k řece, kde se snažím nalézt vhodné místo k bivaku. Nakonec přicházím na fotbalové hřiště, kde si rozkládám karimatku do měkké, avšak po dešti trochu mokré trávy. Usnout se mi však dlouho nedaří, vnímat přestávám až jednu hodinu po půlnoci.

DEN PRVNÍ - ZE STREČNA PO HŘEBENI NA CHATU POD CHLEBOM (23. 7. 2007)
Vstávám asi 5 minut před půl pátou, balím spacák a vracím se zpátky na nádraží. Do příjezdu prvního ranního osobáku zbývá ještě skoro čtvrthodina, takže se stíhám i umýt a očistit zuby. Mezitím se sem trousí několik místních, ti však do vlaku, který za okamžik přijíždí, nenastupují. Já nasedám do druhého vozu, vzápětí jsem zkontrolován pohraniční policií a pak už se vlak rozjíždí. Hned za vrcholovým tunelem, ještě stále na našem území, vládne úplně jiné počasí, zatímco v Mostech bylo jasno, tady je údolí zavaleno hustou mlhou. Po pár minutách jízdy vlak zastavuje na nádraží v pohraničním městě Čadca. Tady dnes poprvé přestupuji a to do zrychleného vlaku, který už je přistaven na prvním nástupišti a po pár minutách odjíždí. Překvapuje mě, že jsou na tomto vlaku (obdoba českých spěšňáků) řazeny vozy, které bývají obyčejně nasazovány na spoje IC/EC.
V Žilině vystupuji krátce po půl šesté. Nejdříve si kupuji jízdenku na následující cestu do Strečna, z rozměněných peněz potom házím několik mincí do automatu na kávu. Ten mě však okrádá, kávu mi nepřipraví a nevrací ani peníze. S malinko zkaženou náladou odcházím do centra města. Pěší zónou se dostávám na Hlinkovo náměstí, obchoďák Tesco má otevřeno až od sedmi, pokračuji tedy dál, na Mariánském náměstí ani nikde poblíž nenacházím žádný otevřený obchod a možnost pořízení zásob pití a jídla se mi naskýtá až v jedné malé samoobsluze na ulici Antona Bernoláka. Když se odsud vracím zpátky na vlakové nádraží, do odjezdu mého spoje v 7:23 už zbývá jen asi půlhodina. Za tu dobu se stačím akorát nasnídat a přezout do pohorek.
Dnes naposled nastupuji do vlaku a ten mě kolem obrovské automobilky dopravuje do nedaleké vsi Nezbudská Lúčka. Zdejší zastávka má však název Strečno, podle více známé obce na druhém břehu Váhu. Vystupuji a po nezbytném vyfotografování zastávky mířím po úzké asfaltce k železné lávce přes řeku. U ní nacházím i rozcestník turistických tras, který uvádí nadmořskou výšku (368 m) a časovou vzdálenost na Snilovské sedlo (7:45). Vzhledem k tomu, že podle tohoto rozcestí by se dal můj příchod na chatu Pod Chlebom očekávat okolo 17. hodiny, naskýtá se i úvaha, zda nejprve nevyběhnout na nedaleký hrad Strečno, jehož silueta se zrcadlí na klidné hladině Váhu. Nakonec tak ale nečiním, už proto, že návštěvu hradu jsem si do sytosti užil při mé návštěvě v roce 1999 (tehdy jsem na hradě strávil snad 4 hodiny).
Vydávám se tedy po červené značce, která podchází železniční trať a následně ji kopíruje po cestě zpevněné kamením. Pohled na hrad Strečno je stále pěknější. Výhledy končí poté, co cesta překonává nevýrazně vyvýšenou louku a poté se stáčí za les. Doháním dvojici Prešovčanů, s nimiž jsem pár slov prohodil už na vlakové zastávce, během focení hradu mi ale trochu utekli. Teď jdeme asi 1,5 km společně. Značka z cesty uhýbá a prodírá se hustým křovím a maliním, my to tu neznáme a tak se jí držíme. Později ale zjišťujeme, že původní široká cesta, kterou jsme před chvílí opustili, vede jen o pár metrů dál. Teď se na ni znovu napojujeme a přicházíme po ní k rozcestí v Starohradské dolině. Kluci si dávají oraz, já pokračuji hned dál. Stezka stoupá ke zřícenině Starého hradu, řekl bych, že docela ostře, ovšem s porovnáním s tím, co ještě v Malé Fatře zažiji, není tento výraz příliš přesný. Do rozsáhlého hradního areálu vede odbočka. Nejdříve jsou k vidění jen skromné zbytky zdiva, čím ale dál a výš, tím jsou ruiny hradních budov zachovalejší. Nejatraktivnější je bezesporu soustava hradních paláců postavená přímo na strmých skalách, dojem ještě více umocňují překrásné výhledy do údolí Váhu, které se pod hradem stáčí v Domašínském meandru.
Po návratu na červenou značku jsem podroben testu ohněm. Žádné serpentiny, stezka míří přímo prudce nahoru. Netrvá dlouho a leje ze mne jako z konve, mé hlasité funění však ještě stále přehlušuje hluk z rušné silnice v údolí. U stromu, na němž je zavěšena malá dřevěná skříňka se sošku Panny Marie, se míjím s prvními dnešními protijdoucími turisty, z pozdravu podle přízvuku odhaduji, že to jsou Poláci. Na malé mýtince, odkud jsou hezké výhledy do údolí, dělám první přestávku. Tady cesta tak prudce vzhůru nešplhá, ale oddechová část moc dlouho netrvá, za chvíli už se mi pod tíhou batohu znovu daří jen ztěžka střídat nohy v krátkých krocích. Teprve když se stezka napojuje na lesní cestu, která se přidává zprava, je už to nejhorší za mnou, v jednom místě se dokonce i mírně klesá. Také hluk ze silnice už dávno ustal a jediné, co občas přerušuje lesní ticho jsou pištící myšky, kterých tu po lese pobíhá neskutečně mnoho.
K chatě Pod Suchým přicházím přesně v deset, z údolí jsem to tedy zvládl s půlhodinovým předstihem, než avizoval rozcestník. Také podle toho ovšem vypadám, shazuji batoh a doslova padám za stůl. Poté, co se má dechová frekvence dostává do normálu, pouštím se do svačiny, spořádávám skoro půlku štangle loveckého salámu a k tomu několik krajíčků chleba. Po 40minutovém pobytu se zvedám a vydávám se k dalšímu cíli, o téměř 400 metrů výše, na vrchol Suchý. Znovu to není žádná pohodová cestička, ale ostrý výstup po sjezdovce, nyní už i s krásnými výhledy do kraje.
Z dáli se ozývá silné zaburácení, zprvu se děsím, že to jsou příznaky blížící se bouřky, ale tomu neodpovídá situace na obloze. Hned mi to tedy dochází, jedná se o odstřel v nedalekém Polomu (druhá strana Váhu). Nad sjezdovkou pěšina míří do lesa, tam chvíli klesá kolem skal, pak zase ostře stoupá, nakonec však vede úbočím a ústí na další louku v sedle Príslop. Přímo přede mnou se zvedá vysoký zalesněný vrchol. To je Suchý. Rozcestník sice nabízí možnost tento první opravdový vrchol na hřebenovce obejít, ale já jsem pevně rozhodnutý, že dnes červenou značku neopustím.
Výstup na Suchý je pro mne druhou těžkou zkouškou zdatnosti, úzká, často zarostlá pěšina neustále ostře stoupá vzhůru. V úvodní části se jde lesem, blíže k vrcholu převládá kleč a ta je občas problémem pro můj objemný batoh. Stává se mi asi třikrát, že se doslova zamotávám do větví. Cestou na vrchol se nabízí několik krásných výhledů, dobrý důvod odpočinout si a nabrat síly k dalšímu výstupu, ten nejpěknější výhled, samozřejmě kruhový, je ovšem až z vrcholu - údolí Váhu, či Varínky, město Žilina s přehradou a obří automobilkou v popředí, Turiec, Velký Choč, no a samozřejmě navazující hřeben Malé Fatry, z tohoto pohledu zakončený Malým Kriváněm.
Jak náročný byl výstup na Suchý, neméně těžký je i sestup do sedla a následná hřebenovka, na níž se střídají ostré výstupy s klesáním, často po dost strmých skalách. Musím přiznat, že v okolí Bielych skal mi pro dnešek připadá přechod nejnáročnější, zato však bohatý na roztodivné skalní útvary a samozřejmě i na překrásné výhledy. Při sestupu z vrcholu Bielych skal znovu párkrát zachytávám na batohu připevněnou karimatkou o větve klečí, často jsem také nucen použít všechny čtyři končetiny, řetězy by tu určitě přišly vhod. Výstup na Stratenec už mi tak náročný nepřipadá, až na skalnatý úsek v sedle Vráta. Za námahu jsem znovu odměněn pohádkovým výhledem. Je odsud vidět o něco větší část malofatranského hřebene, až na Poludňový Grúň, za kterým vykukuje ostrá špička Velkého Rozsutce.
Při sestupu ze Stratence do sedla Priehyb doháním jednu mladou dvojici, s níž se dávám do řeči, takže zjišťuji, že i oni dnes plánují nocleh na chatě Pod Chlebom. Chvíli jdeme spolu, později se různě předcházíme, až při dlouhém výstupu na Malý Kriváň se jim postupně vzdaluji. To už začínám potkávat i první turisty, kteří míří opačným směrem, zřejmě se tedy jedná o polovinu trasy ze Snilovského sedla do Strečna. Krátce po 13. hodině jsem nahoře, u torza kamenného sloupu poničeného údery blesku, pravděpodobně geodetického bodu, v nadmořské výšce 1671 metrů. Tady zažívám první větší shluk turistů, jsou tu jak lidi, co přechází hory "na těžko", tak i ti, co si prodloužili výlet od lanovky ze Snilovského sedla. Využívám toho a jedním starším pánem se nechávám vyfotit. Pak si sedám, dopíjím poslední hlty minerálky a načínám druhou láhev. Výhled je i odsud nádherný, samozřejmě kruhový, kromě toho, co jsem viděl už z předchozích vrcholů, přibylo zejména panorama Velkého Kriváně, Stohu a obou Roszustců. Jako na dlani je odsud vidět dosud prošlá hřebenovka směrem k Suchému nebo hluboká Belianská dolina. Na vrcholu se zdržuji asi 20 minut.
Cesta z Malého Kriváně klesá přes pásmo vrcholů, které v mé mapě od VKÚ nemám pojmenovány. (Ono se navíc ani nedá mluvit o mapě, dnes totiž testuji takový experiment, kdy mám jednotlivé výseky z turistického atlasu nafocené a v případě potřeby si je prohlížím na malém displeji foťáku.) Vrchol hřebene je velice úzký, dva lidé by tu jít vedle sebe nemohli. Docela by mě zajímalo, jak to tady musí vypadat v zimě při pořádné sněhové nadílce, o laviny tu asi nouze není. Jak už jsem naznačil, na obě strany padají prudké svahy, v této oblasti bohaté na horskou flóru. Škoda, že botanika není má silná stránka, ale i tak se mi podívaná na všechno to barevné kvítí náramně líbí.
Dostávám se do sedla, odkud kupodivu červená značka nepokračuje na následující vrchol (Hole, pěšinka tam ale vyšlapaná je), ale obchází jej traverzem. Já se držím značky, protože se u ní nachází pramen. Teče docela vydatně, takže si nabírám láhev chladné vody. Dokončuji výstup do sedla Bublen, ze kterého se naskýtá zajímavý pohled na jeden z podružných hřebenů, který se táhne severním směrem, tvoří jej čtyři vrcholy relativně blízko sebe - Kraviarske, Žitne, Baraniarky a Sokolie. Když vše půjde podle plánu, měl bych tento hřeben přecházet pozítří. Nyní ale mířím přímo na východ. Při výstupu na Pekelník mi citelně těžknou nohy, musím proto udělat trochu delší přestávku a nabrat síly. Hned za vrcholem objevuji krásný rovný plácek porostlý trávou. Shazuji batoh a sedám si, dojídám zbytek salámu, přikusuji chléb a zapíjím chladnou vodou z pramene. Setrvávám zde asi 40 minut, to mi už začíná být trochu zima od stále zesilujícího větru. Nandávám batoh na záda a nekompromisně se vydávám dobýt nejvyšší malofatranský vrchol.
Značená trasa vede jen po hraně Velkého Kriváně, na jeho vrchol se chodí po významové odbočce. Cesta nahoru mi trvá necelých 8 minut. Jak poblíž vrcholu, tak i na stezce dolů do Snilovského sedla, která je odsud vidět, se nachází spousta lidí. Příčinou zvýšené návštěvnosti je lanovka, která má horní stanici právě pod Snilovským sedlem a kterou se do hor dopravují i lidé, kteří by jinak tak vysoko vyjít nedokázali. Musím se opakovat, ale znovu je nutné vyhodnotit výhled do okolí jako pohádkově krásný. Nejvíce odsud vyniká hřeben Sten, na který navazuje Stoh a skalnatý Velký Rozsutec. To si však nechám až na zítra. Chatu Pod Chlebom (a samozřejmě i vrchol Chleb) odsud vidím také, i cestu, která k ní ze Snilovského sedla pozvolna klesá. To znamená, že dnes už mně nečeká ani metr stoupání a pouze a jen sestup. U vrcholového rozcestníku fotím čtyřčlennou skupinku trekařů z Hradce Králové (ještě o nich bude řeč) a jako protislužbu se nechávám zvěčnit i já. Potom scházím kousek pod vrchol, kde fouká o něco méně, sedám si do trávy a vychutnávám si to neopakovatelné panorama. Vlastně už ten výhled trochu znám, na vrchol Velkého Kriváně jsem vystoupil již ve zmíněném roce 1999, jenže taková podívaná se neokouká nikdy.
Na Velkém Kriváni setrvávám asi 15 minut, během té doby se vrchol téměř vylidňuje a toho využívá dvojice dravců, která vzápětí předvádí nálety na jedno z okrajových skalisek. Zvedám se, abych na tu podívanou lépe viděl, ale tím rychlé ptáky plaším a ti přelétají o pár desítek metrů dál. Vracím se dolů na značku, pěšinou ve stráni plné květů scházím do sedla nad horní stanici lanovky. Už na první pohled je jasné, že tato lanovka prodělala podstatnou modernizaci, celá horní stanice září novotou a sedačky nahradily kabinky. Na rozcestí dnes poprvé opouštím červenou značku, podle směrovníku je to odsud k chatě Pod Chlebom 30 minut chůze po zelené TZT. Trvá mi to o pár minut déle, cestou se totiž zdržuji trháním borůvek. Z kamenité cesty se naskýtá zajímavý výhled na Velký Kriváň, z této strany totiž vynikají jeho rozsáhlá suťová pole, určitě největší, jaká jsem dosud v Malé Fatře viděl.
Za chvíli už vidím střechu chaty a to znamená, že je dnešní túra u konce. Vcházím dovnitř do bufetu, který zeje prázdnotou. Až po chvilce přichází pohledná "chatárka", u níž si objednávám půllitr kofoly a informuji se na možnost ubytování. Protože mám vlastní spacák, platím za něj jen 150,- Sk. Mám se jít ubytovat na pokoj tzv. "osmičku", ale omylem přicházím na "šestku", kde se právě zabydluje čtyřčlenná skupinka, s níž jsem se potkal již na vrcholu Velkého Kriváně. Jsou to moc přátelští lidé, nabízejí mi, abych zůstal tu, takže následuje seznámení, sdělování dojmů z dnešního dne a plánů na další.
Po vybalení věcí se jdu přezout do sandálů a následně mířím k malé nádrži, která je situována asi 30 metrů od chaty. Několikrát nabírám vodu do kbelíku a tou si umývám nohy a ruce. Více už pro očistu těla udělat nemůžu, sprchy se totiž na chatě nenacházejí. Poté si v bufetu objednávám zelňačku a ještě jednu kofolu. Podvečer si krátíme hraním karet a četbou "slovenské tlače". Spát jdeme poměrně brzy, asi v devět hodin.

DEN DRUHÝ - PŘECHOD STEN, VÝSTUP NA ROZSUTCE A SESTUP DIERAMI (24. 7. 2007)
Ráno vstáváme kolem sedmé. Za oknem vidíme krásně modrou oblohu, vypadá to, že i dnes by mohlo být počasí příznivé. Jenže předpověď taková není, proto je v zájmu všech vyrazit na dnešní túru co nejdříve. Jdu se umýt a potom nasnídat do bufetu. Ten je dosud zavřený, takže konzumuji své zásoby. Následně všechno balím, přezouvám se do pohorek a jsem připraven vyrazit do slunného, byť malinko větrného dne. Mezitím bufet otevírá, takže si ještě sedám k šálku horkého čaje. Chatu opouštím pět minut po osmé hodině, stejně jako čtyřčlenná královehradecká skupinka.
Vyrážíme po žluté značce, která podchází vrchol Chlebu a od rozcestí Kopiská stoupá do sedla Pod Hromovým. Už cestou k rozcestí se nechávám zlákat keříky borůvek, ale protože plody jsou většinou malé, nemám tu trpělivost s jejich sběrem. To na prosluněné stráni, kterou úzká pěšina strmě stoupá do sedla, je úroda borůvek větší. To už neodolává skoro nikdo a každý si alespoň trochu trhá do dlaní. Převýšení do sedla Pod Hromovým činí rovných 135 metrů, na úvod tedy docela slušné protažení těla. V prudkém stoupání na hřeben se naše pětičlenná skupinka trhá, takže na sebe nahoře čekáme. Já po chvíli vyrážím jako předsunutý průzkum na blízký vrchol Hromové. Dole v sedle totiž nepříjemně fouká a mě se nechce navlékat pulovr. Ale to si příliš nepomáhám, protože nahoře fouká ještě silněji. V krátkém triku to vydržím až k jižnímu vrcholu Sten, tam už musím přidat další vrstvu oblečení.
Úsek přes Steny patří bezesporu k nejatraktivnějším na celé hřebenovce. Něco málo přes kilometr dlouhý hřeben má jen minimální členitost, ačkoliv výškový rozdíl mezi jižním vrcholem a sedlem V Stenách činí zhruba 90 výškových metrů. Co to však je proti horám Stoh a Velký Rozstutec, které o sobě dávají vědět na severovýchodním obzoru. Je vůbec zajímavé tyto výškově téměř stejné vrcholy srovnávat, zatímco špičatý Velký Rozsutec je samá skála a pro běžného turistu se zdá být téměř nedobytným, travou porostlý Stoh vypadá podstatně zaobleněji, i jeho svahy jsou však dost prudké. Na něm není k vidění ani jeden skalní útvar, jeho spodní část je navíc dozdobena impozantně roztroušenými stromy smrků.
Ze severního vrcholu Sten hřeben klesá na nevýrazný vrchol Poludňový grúň, kde se prudce stáčí k východu. Tam už přicházíme všichni pospolu, královehradecká skupina můj náskok postupně stáhla. Následuje přestávka, během níž se všichni natírají opalovacími krémy. Také výhled do údolí Staré a Nové doliny si vyžaduje delšího zastavení. Krásně vynikají sluníčkem nasvícené skály Tiesňav nad Terchovou. Skály se bělají i ve vrcholové části protilehlého návrší Boboty, pod nimiž se nápadně krčí stejnojmenný hotel.
Stezka z Poludňového grúňu neustále klesá, až v sedle Pod Stohom dosahujeme nadmořské výšky pouhých 1230 metrů. Tam se směr opět mění, tentokrát k jihovýchodu. Po projití krátkého úseku hustým maliním navazuje smrkový les, v němž se stezka začíná zvedat vzhůru na hřbet Stohu. Povrch cestičky tu tvoří ušlapaná hlína, místy mi připadá jako jílovitá, takže je štěstí, že zrovna panuje suché počasí, po dešti to tu musí být pěkná klouzačka. Ostré stoupání znovu naši skupinku trhá, k rozcestníku se žlutou značkou přicházím jako druhý, udýchaný a zpocený. Následuje přestávka za účelem nabrání nových sil a v mém případě i rozhodování, zda si hřebenovku prodloužit i o výstup na Stoh, či se vydat s ostatními zkratkou po úbočí Stohu.
Hradecká skupinka vyráží po žluté a já si méně náročnou trasu nakonec volím též. Po Chlebu je to tedy můj druhý vynechaný vrchol na hřebenovce Kriváňské Fatry, ale aspoň mi zůstane další důvod se sem zase někdy v budoucnu vrátit. Teď tedy šetřím síly, skrz občasné průhledy z jinak celkem hustého lesa je jasné, že jich při výstupu na Velký Rozsutec bude zapotřebí. V dáli je vidět stádo pasoucích se kraviček, až sem doléhá i zvuk jejich zvonců. O třičtvrtě na jedenáct přicházíme do sedla Medziholie. Sedáme do trávy a svačíme. Nastávají tu dvě významné změny: ta první je v koncentraci turistů, doposud jsme prakticky nikoho nepotkávali, ale tady se napojuje zeleně značená trasa ze Štefanové, po které neustále přichází další a další turisté; druhou změnu pozorujeme v počasí, obloha už není azurově modrá, ale převládá spíš oblačno, všechno nasvědčuje tomu, že k odpolednímu zhoršení počasí skutečně dojde.
Po čtvrthodinové pauze se vydáváme na zteč s rozhodně nejtěžším malofatranským vrcholem. Stoupání k lesu je ještě v pohodě, dál už je jen brutální krpál, ovšem stále neporovnatelný s tím, co bude následovat za chvíli. V lese se stezka prudce stáčí doprava a po přejití louky se směr opět navrací k severu. Znovu následuje krátký úsek v lese a v něm první železný žebřík, který výstup vzhůru usnadňuje. Během celého výstupu se snažím volit následující taktiku: zhruba minutu poctivě makám a stoupám vzhůru nekoukajíce nalevo ani napravo, ale pouze pod nohy, další minutu potom odpočívám, rozhlížím se a fotím. S přibývající výškou je třeba kromě svalstva na nohách zapojit i horní končetiny, někdy lezu doslova po čtyřech, častěji však ruce používám k přidržování se jistících řetězů, kterých je tu ve skalách fixně upevněno několik.
Po 45 minutách námahy si konečně sedám na skalnatém vrcholu poblíž litinového kříže. Námaha však stála zato, kruhový výhled na všechny světové strany je parádní. Ať už téměř letecký výhled na Malý Rozsutec, stejně vysoký Stoh na opačné straně, či už dobře známou Novou dolinou s vesničkou Štefanovou. Zajímavý je i pohled na skalnaté úbočí hory, na níž jako mravenci šplhají další a další lidé. Odpočívám, fotím a posilňuji se tatrankami. Mezitím přichází ostatní členové skupiny, s níž jsem ráno opouštěl chatu Pod Chlebom. Po vzájemných gratulacích k dosažení vrcholu se s nimi prozatím loučím a po 20 minutách vrchol Velkého Rozsutce opouštím.
Cesta dolů má trošku jiný charakter než náročný strmý výstup ze sedla Medziholie. Sestup není tak prudký, často však vede po chodníku dosti zarostlém kosodřevinou. Je ovšem také možné, že stezka touto kosodřevinou nevede a to jen já na chvíli ztrácím červené značky. Během sestupu míjím několik pěkných skalních útvarů. Po půlhodině přicházím do sedla Medzirozsutce, což je místo, kde opustím červenou značku i když krátce po ní ještě půjdu společně se zelenou do nedalekého sedla Zákres. Mým dalším cílem je Malý Rozsutec. Pohodlnou přístupovou cestu střídá strmé stoupání a následně téměř kolmá skála, kterou lze zdolat pouze za pomocí řetězů. Daří se mi to i s těžkým batohem na zádech. Zbytek výstupové stezky už tak prudký není.
Výhled z Malého Rozsutce je opět nádherný, na rozdíl od jeho většího jmenovce tady mám štěstí i na svítící sluníčko, které krásně osvětluje údolí Zázrivky na severovýchodě. Na vrcholu se zdržuji jen krátce a vydávám se na zpáteční sestup. Vracím se zpátky do sedla Medzirozsutce, odkud pokračuji po modrých značkách. Ty mne přivádí téměř po rovině na louku Pod Tanečnicou. Toto místo si vybírám pro delší odpočinkový pobyt. Setrvávám tu asi třičtvrtěhodinku, během níž svačím.
Pět minut po půl třetí se vydávám na další velmi atraktivní úsek dnešní túry. Čeká mě totiž sestup těsným údolím zvané Tesná rizňa. Netrvá dlouho a u stezky se objevuje slabý pramínek, který však s dalšími metry rychle vodnatí a po chvilce už teče v malém potůčku. O pár desítek metrů níže už vidím první vodopád, vody moc nemá a je sotva 0,5 metrů vysoký. To se však brzy mění, zase totiž přibývá trochu vody a navíc se spád toku zvyšuje. Stezka vede znovu po skalách a je jištěna buď řetězy a nebo ocelovými žebříky. Jeden z prvních je upevněn jen těsně podél vodopádu, takže při jeho slézání má člověk chtě nechtě zacákané nohy.
Náročnější sestupový úsek má za následek trochu větší shluk lidí. Přede mnou jdou mladí Poláci, v kterých poznávám dvojici, jež také tuto noc přespala na chatě Pod Chlebom. Kluk mi připadá ohromně nešikovný, na to, jak dobré má boty, dělá až přehnaně opatrné kroky, stále se přichytává a mele něco ve smyslu, že to asi nepřežije. Nemůžu se na to dívat a na vhodném místě tuto dvojici raději předbíhám. Potom mě ještě pouští skupinka Němců a už mám nezkrotné údolí jen sám pro sebe. Atraktivní část této soutěsky je zakončena asi 20 metrů dlouhou šikmou stěnou, po níž se dá jít jen za pomocí řetězů, a na kterou navazuje dvojice žebříků připevněná do těsné blízkosti vodopádů.
Za soutokem potoků je rozcestí Pod Pálenicou, odkud modrá značka pokračuje do nejatraktivnější části rokle - Horných dier. Jeden vodopád střídá druhý, zde jsou všechny navíc podstatně vodnatější a dosahují výšku až 15 metrů. Žebříky, lávky a řetězy podél skal, tento kus Malé Fatry může směle konkurovat i věhlasnému Slovenskému ráji. Průchod Horných dier má převýšení bezmála 200 metrů a je dlouhý něco přes kilometr, přičemž dobrá třetina vede po žebřících, lávkách nebo skalách s řetězovým jištěním. Tu necelou hodinu, kterou v nich trávím si neskutečně užívám a něco z té krásy se snažím zachytit i na svůj digitální foťák. Jen jedno si uvědomuji, neradno se tady zdržovat při průtrži mračen, jak tu je voda občas divoká dokazuje několik vymletých skalních stěn.
Úzké skalnaté údolí je vystřídáno loukou, nad níž se zvedá zalesněný kopec Podžiar. Je tu další křižovatka turistických tras a také dřevěná koliba, v níž provozuje občerstvení. Neodolávám a kupuji si točenou kofolu, na můj vkus je trochu přechlazená, ale i tak přichází vhod. Dalším cílem v mém sestupovém putování jsou Dolné diery. Tam vede kromě modré značky i žlutá, která je trasována oklikou přes Nové diery. Zkouším právě tuto trasu a to pro mne znamená, že po delší době opět stoupám vzhůru do kopce. Pěšina vede lesem po úbočí kopce. Okolí cesty moc zajímavé není, až na dvě skalní vyhlídky. Teprve po sestupu k malému potůčku nabývá turistická trasa na atraktivnosti. Ve srovnání s Hornými dierami se v Nových dierách úzká horská bystřina nežene dolů přes tolik vodopádů, i když i ty tu samozřejmě jsou, ale jejich kouzlo spočívá hlavně v úzké skalní soutěsce, která se zvláštně klikatí. V jednom místě je dokonce železná lávka tak těsně připevněna pod skalní oblouk, že tudy mohu projít jen po sundání batohu ze zad.
U rozcestí Ostrvné ústí potok Nových dier do údolí Dolných dier. Kousek se vracím zpátky k Podžiaru, tedy ve směru, který jsem obcházkou po žluté značce vynechal, abych se dostal k nedalekému vodopádu. Je asi dva metry vysoký a jak mi potvrzuje jeden pán, který právě přichází ze shora, jedná se o prakticky jediný vodopád na celém úseku od koliby. Proto už dál nepokračuji a vracím se zpátky k soutoku, odkud procházím úzkou soutěskou Dolných dier. Po necelých dvou stovkách metrů se horská bystřina vymaňuje z těsného sevření skal, tok se zklidňuje a cesta, která ji kopíruje se stává širokou a pohodlnou.
Deset minut před pátou hodinou odpolední přicházím zpátky do civilizace. Nejprve míjím skupinku dřevěných přístřešků s bufetem, potom hotel Diery a už jsem v osadě Davídkovci, jedné z místních částí obce Biely Potok. Vydávám se odsud po asfaltové silnici do nedaleké Terchové. Obě obce na sebe prakticky navazují, přesun mi trvá slabou půlhodinku. Na začátku obce Terchová se nechávám zlákat odbočkou ke zdejšímu amfiteátru. Je to sice do kopce, ale podívat se na místo, kde se každoročně konají známé folklorní festivaly za ten výstup stojí. Po návratu zpátky se začínám ohlížet po penzionech či nabídkách ubytování v soukromí. U jednoho takto označeného domu zkouším zvonit, ale nikdo mi neotvírá. Nevadí, zkusím štěstí jinde. Přicházím k místnímu infocentru, takže se zkouším zeptat přímo u povolaných. Paní se jen usmívá a naznačuje mi, že jsem velký naiva, sehnat ubytování pro jednoho člověka na pouhou jednu noc prý vidí jako nereálné. Nakonec mi domlouvá nocleh na horské chatě Vrátna, k tomu ještě zjišťuje, že poslední autobus tam pojede v 19:15, což je zhruba za hodinu a třičtvrtě.
Čas, který zbývá do odjezdu autobusu využívám k procházce ke známé soše Juraja Jánošíka v nadživotní velikosti, který shlíží na svou Terchovou ze svahu nad údolím, kudy vede silnice do Tiesňav. Potom si jdu dokoupit pití a jídlo do místní Jednoty a na nějaký čas se usazuji na jednu z laviček, které jsou soustředěny u dolní části Jánošíkova pomníku. V sedm večer se zvedám a za drobného mrholení se přesunuji na autobusovou zastávku u pošty.
Autobus nakonec odjíždí o tři minuty dříve, než by měl, a během cesty na konec Staré doliny zajíždí i na okraj obce Štefanová. To vědět dřív, řešil bych situaci s ubytováním jinak, takto po pár minutách vystupuji na prázdném parkovišti u dolní stanice lanové dráhy. Chata Vrátna je hned nad ní, vcházím dovnitř a asi 10 minut vyčkávám na recepci, než se dostavuje správce. Ví o mě, takže ubytování získávám, nakonec však za cenu o 85 korun vyšší, než mi smluvila paní na informacích v Terchové. Neprotestuji, v nestálém počasí, jaké tento večer panuje, bych dal za přespání pod střechou a hlavně za tolik potřebnou sprchu snad cokoliv. Ubytovávám se v pokoji č. 7 v prvním patře. Vybaluji věci a spěchám do vytoužené sprchy. Ke spánku ulehám kolem deváté.

DEN TŘETÍ - NA SNILOVSKÉ SEDLO PŘES BARANIARKY, SESTUP DO ŠÚTOVA (25. 7. 2007)
Ráno vstávám o půl osmé. Balím si věci a prakticky jsem připravený na odchod, předtím si ale ještě zacházím do hotelové restaurace na snídani. Teplé párky a čaj přicházejí vhod, až na tu cenu (92,- Sk). Po snídani vybíhám nahoru do pokoje pro batoh, na recepci odevzdávám klíče a o třičtvrtě na devět už stojím na parkovišti před chatou a studuji jízdní řád autobusů. Bohužel, v nejbližší době žádný spoj nepojede, takže dolů údolím scházím pěšky.
Můj původní plán pro třetí den spočíval v přechodu skalnatého hřebenu Sokolie a následně po hřebenovce nad Veľkou Bránicou pod sedlo Bublen, odkud bych pokračoval po shodné trase jako první den, na Snilovské sedlo. Vývoj situace si však žádá tento itinerář změnit, nejenže je to pěšky do Terchové příliš daleko, ale dnešní ráno nepřeje ani počasí. Je zataženo, vyšší kopce se schovávají v mlze a fouká silný a studený vítr. Po dvou a půl kilometrech přicházím do lyžařského střediska Starý dvor. Rozcestník avizuje 4 hodiny pochodu na Snilovské sedlo, takže když k tomu připočtu dvě, tři hodiny na sestup, je o celodenní túru postaráno i přes významné zkrácení.
Začínám stoupat do kopce po modrých značkách, zprvu po asfaltce, která zpřístupňuje jednotlivé lyžařské vleky v okolí, na ni navazuje cesta vysypaná drobným kamením a za chvíli už přichází na řadu tradiční úzká pěšina ostře stoupající vzhůru. Třetí den v horách se mi už nechodí tak dobře, ale i přesto zvládám výstup do sedla Príslop s dvacetiminutovým náskokem oproti informaci na turistickém rozcestníku. Sedlo se nachází na mýtině mezi dvěma zalesněnými vrcholy, takže poskytuje i omezené výhledy. Přímo na východě se vypíná dvojice Rozsutců, jež jsem včera úspěšně zdolal, zatímco Malý je vidět celý, vrchol Velkého skrývá mlžný pás.
Ze sedla měním směr pochodu o 90 stupňů, přímo na jih pokračuji v ostrém výstupu lesem na první vrchol dnešního dne. Tím jsou skalnaté Baraniarky (1270 m). Nahoře fouká nesnesitelně silný vítr, hned si proto oblékám bundu. Počasí nic moc, hlavní hřeben se stále schovává v mracích, ale při pohledu do dáli je evidentní, že nížinu v údolí Váhu osvěcuje sluníčko. Z Baraniarek je také nádherně vidět celý hřeben, který budu následně zdolávat, táhne se v téměř rovné přímce směrem k jihu. Baraniarky mají vlastně vrcholy dva a mezi nimi téměř neznatelné sedlo, pod druhým vrcholem obdivuji nádherné kamenné vrásy v pravidelném šikmém sklonu.
Prudký sestup do Malého sedla je okořeněn asi 15 metrů dlouhým chodníčkem, širokým sotva 30 cm a těsně přilepeným na skále, jištěným kovovým zábradlím a řetězy. Zbytek sestupu je již v pohodě a to především díky lesu, který zabránil, aby se na hliněné pěšině v průběhu noci vytvořilo bláto. Malé sedlo je opět bezlesé, zato zarostlé vysokou a mokrou trávou. Potkávám a zdravím se tu s prvním dnešním turistou v protisměru. Překonání prostředního vrcholu hřebenovky, Žitného, se odehrává v lese bez výhledů, zato však s ochranou před nepříjemným větrem. Do Velkého sedla přicházím krátce po 11. hodině.
Cesta na poslední a nejvyšší vrchol, Kraviarske, mi trvá skoro půl hodiny. Nemá to však na svědomí jen ostrý sklon horského chodníku, ale především keříky borůvek, které si trhám do dlaní a pak požitkářsky sypu do úst. Pohled z vrcholu do údolí nepřináší nic nového a to, co je položeno jen o 100 metrů výš, se halí v mracích. Dolů do sedla sestupuji po stezce, která těsně kopíruje hranici porostu kleče. Hezký je na ten předěl pohled zespodu. A zase nahoru. I když, ono se z následujícího výstupu nakonec ukazuje jedno z mých posledních stoupání v Malé Fatře. Přes vysoký porost s fialovo-růžovými kvítky se nořím do řídkého smrkového lesa, jímž stoupám k rozcestí Chrapáky. Od rozcestí se vydávám k nedalekému pramenu a snažím se umýt si ruce zapatlané od borůvek. Voda je děsně chladná.
Z Chrapáků vede výrazná cesta, byť neznačená, na hlavní hřeben. Lézt vzhůru do mlhy však pro mne nemá vůbec žádný význam, proto se držím na pěšině, která kopíruje vrstevnici a po této pohodlné stezce se pozvolna blížím k horní stanici lanové dráhy pod Snilovským sedlem. V třetí den chození po horách už na mně doléhá únava, takže se mi stává, že dodržuji časovou dobu 40 minut uvedenou na směrovníku, zatímco dosud jsem býval vždycky oproti značení podstatně rychlejší. A taky je to snad poprvé, co mě na horské stezce někdo předbíhá.
1/4 hodinu před pravým polednem přicházím k nové budově lanovky. Ideální čas na menší oběd, takže vcházím dovnitř. Hned jsem však zase venku. Fronta, vysoké ceny a styl obsluhy a la McDonald´s mi chuť na jídlo rychle berou. Raději scházím na již osvědčenou chatu Pod Chlebom. Slečna chatárka mě poznává a trochu se diví, že se tu znovu objevuji. Objednávám si zelňačku a čaj. Po půlhodince se zvedám od stolu a chatu opouštím, tentokrát už definitivně. Stejně jako včera ráno, vydávám se k blízkému rozcestí Kopiská, místo na sedlo Pod Hromovým odtud ale pokračuji traverzem prudké stráně. Kolem stezky roste spousta borůvek a já jim ani tentokrát nedokážu odolat.
Pohodlná cestička končí v sedle pod návrším Úplaz. Odtud modře značená stezka doslova padá dolů do doliny. Míjím se tu s jednou dvojicí, která ten šílený kopec šlape nahoru. Nezávidím jim, je vidět, že toho mají plné zuby. Kromě výhledu do údolí se mi po chvíli otevírá i hezký pohled k severu. Tam se v celé své mohutnosti vypíná vysoký vrchol Stohu, jako by se chtěl připomenout, že jsem na něj při přechodu pozapomněl. A už jsou tu Mojžíšovy prameny, skála a z ní na několika místech prýští voda v docela silných proudech. Je to bezesporu nejvydatnější pramen, jaký jsem kdy v životě viděl. Říkám si, že v tom bude určitě nějaký fígl, že nahoře v té prudké stráni bude stoprocentně nějaký přítok, jímž ke skále voda přitéká. Proto celou pramennou oblast nadcházím, neobjevuji však ani kousek podmáčené země.
Potok, který u Mojžíšových pramenů vzniká, rychle nabírá spád a s hukotem padá do údolí pode mnou. Škoda, že stezka jej nedoprovází, možná bych byl svědkem podobných scenérií jako třeba v dierách pod Rozsutcem. Takto se přes dva brody prodírám zarostlou horskou loukou na okraj lesa. V něm pěšina zase šíleně prudce klesá, kolena už toho mají dost. Povrch je tu navíc tvořen drobným kamením, které při došlápnutí podkluzuje a před pády mě nejednou zachraňuje kmen či větve stromů, jichž se vždy při ztrátě rovnováhy intuitivně zachytávám. Stezka klesá v přímém směru, až u obrovského balvanu mění směr a v serpentinách mě přivádí k potoku. Ten přecházím a chvíli jdu po vrstevnici, čímž bystřina znovu získává vysoký výškový rozdíl. Nevěřícně koukám na otisky pneumatik horského kola, jejich přítomnost mi nedává smysl zvlášť poté, co přicházím na místo, odkud voda Šútovského potoka padá z výšky asi 30 metrů. Vodopád je odsud slyšet, ne však vidět (ani po sestupu na okraj skaliska, odtud jsou vidět jen lidé, kteří vodopád pozorují zespodu), musím tedy zdolat poslední extrémně prudký sestup a poté se ocitám na malém paloučku, od nějž vede odbočka přímo pod vodopád.
Zatímco na cestě od Mojžíšových pramenů jsem vůbec nikoho nepotkal, tady pod Šútovským vodopádem je koncentrace lidí až moc vysoká. Sedám si na jeden velký balvan, nikam nespěchám a čekám, až se prostranství v okolí vodopádu zcela vyprázdní. To se stává až asi po 20 minutách, předtím bezprostřední okolí místa, kam dopadají masy vody okupuje jedna pražská rodinka. Po nějaké době už má otylý tatík svá dítka nafocená ze snad všech možných úhlů s vodopádem v pozadí a tak se rodinka odebírá pryč. I ostatní návštěvníci už tu nejsou a já mám na pár chvil Šútovský vodopád jen a jen pro sebe. Nemůžu se na tu neuvěřitelnou přírodní podívanou vynadívat.
Ve třičtvrtě na čtyři od vodopádu odcházím. Cesta, která odsud mírně klesá stále podél Šútovského potoka, je v porovnání s tím, co mám za poslední 3 dny nachozeno, příjemnou procházkou. Po půlhodině přicházím k turistické chatě Vodopád. K ní vede z údolí pohodlná asfaltka, takže toho využívám a zouvám pohory, které si hned umývám v potoce. Krátké osvěžení dopřávám i svým znaveným nohám, ovšem koupel v ledové vodě zrovna moc příjemná není. Už v sandálech scházím zbývající úsek podél protipovodňových zádržných hrází k prvním domkům osady Rieka. Přímá úzká silnice končí na křižovatce s hlavní cestou poblíž lomu, v němž se těží vápenec. Je tu i rozcestník turistických tras. Rozhoduji se, že dál už po modré nepůjdu a k šútovské vlakové zastávce se projdu oklikou přes obec.
Cesta do Šútova vede přes malé návrší s hezkými rozhledy jak na Malou Fatra, tak i na oba terasovité lomy v blízkosti osady Rieka. Míjím fotbalové hřiště, které si vytipovávám, jako vhodné místo pro přespání, nenajdu-li nic vhodnějšího blíž od zastávky. Následně celou obec procházím. Líbí se mi zdejší architektura, dokonce tu je i pár roubenek, a také pořádek, který v celé obci je. Doslova v údivu pak procházím kolem místního hřbitova, kde snad není jediného hrobu, na němž by nebyly položeny čerstvé květiny. Za Šútovem procházím údolím skrz tvz. Šútovskou epigenézou, což je (jak se dozvídám z informační tabule) pokračování velkofatranského masívu Sokola přerušeného tokem řeky Váh.
Na řece Váh je v těchto místech vzdutá hladina nádrže vodního díla Krpeľany. O ten zbytek místa v údolí se dělí dopravní tepny, vede tudy hlavní železniční trať i silnice I. třídy s nehorázně hustým provozem. Za těch pět minut, co mi trvá cesta k železniční zastávce, kolem projíždí snad 50 kamiónů a osobních aut nepočítaně. Na zastávce, kam přicházím o čtvrt na sedm, přemýšlím, zda má smysl se na večer ještě vydávat někam na cestu. Docházím k závěru, že nemá a poté, co se najím, vydávám se hledat nějaké vhodné místo pro bivak. Nakonec jedno takové šikovné místečko nacházím poblíž nedaleké vsi Ratkovo.
Ve zbývajícím čase před soumrakem se odebírám na procházku do nedalekých Krpeľan, kde z bezprostřední blízkosti obhlížím přehradu s hydroelektrárnou. Další čas pak trávím poblíž jižního okraje Ratkova. Nacházím tu lavičku se stolem, odkud je na vodní dílo krásný výhled. Setrvávám tu až do soumraku, poté se odebírám na druhý konec vsi, kde se ubytovávám v několikatisícihvězdičkovém hotelu - hezky pod noční oblohou plnou hvězd.

DEN ČTVRTÝ - NÁVŠTĚVA TRENČÍNSKÉHO HRADU (26. 7. 2007)
Budím se o půl šesté, pár minut ale ještě polehávám zakuklený ve spacáku, ze kterého se mi nechce vylézat. Je chladno. Nakonec se přemáhám a deset minut před šestou definitivně vstávám. Balím spacák, stíhám si ještě vyčistit zuby a poté odcházím na nedalekou železniční zastávku. Do odjezdu vlaku v 6:22 zbývá asi 5 minut. Kvůli výluce jedné traťové koleje přijíždí vlak asi 5 minut opožděný.
Souprava vlaku konečně zastavuje a já nastupuji do druhého vagónu. Uvnitř je krásně teplo, které ještě umocňuje hřejivé slunce za okny. Deset minut po sedmé hodině vystupuji na žilinském nádraží. I přes nepříjemnou zkušenost z pondělka zkouším vhodit pár mincí do nápojového automat. Tentokrát mám štěstí a můžu si vychutnávat horkou kávičku. Poté navštěvuji kiosek naproti nádraží, v němž si kupuji něco k snídani a 1,5 litru minerálky do zásoby. Po tomto nákupu mi zůstává v peněžence jen jediná stokorunová bankovka a pár mincí. Takže je nutné vyhledat směnárnu. Ty však v Žilině otevírají až později, proto si vypočítávám, kam až bych si mohl koupit jízdenku za tu trochu peněz, které mám k dispozici. Vychází mi Trenčín.
Po půl osmé stojím na druhém nástupišti, k němuž za malý okamžik přijíždí dlouhý rychlík z Košic. Není moc přeplněný, takže místo k sezení bez problémů nacházím. Ve vlaku jsou řazeny modernizované vozy, které bývají nasazovány i na spoje IC. Cesta podél Váhu do sousedního krajského města trvá něco přes hodinu. Na nádraží v Trenčíně zastavuje vlak přesně v devět, opožděn asi o 10 minut.
Z trenčínského vlakového nádraží vede cesta do centra města přes Štefánikův park. Z něj lze občas skrz průhledy mezi stromy zahlédnout siluetu Trenčínského hradu. To je můj hlavní cíl v "městě módy". Nemohu tam ale zamířit rovnou, protože jsem bez peněz, takže mým prvořadným úkolem je najít směnárnu. Přicházím do samotného centra, na Mierové náměstí, koukám napravo, nalevo, směnárnu tu ale žádnou neobjevuji. Až teprve po projití Dolní brány nacházím dvě, z toho jedna je již otevřená. Měním si 35 EURO.
Od Dolní brány mířím nejkratší cestou k hradu. Stoupám po krytých Farských schodech, které mě přivádí ke kostelu Narození Panny Marie, od něj pokračuje úzká dlážděná ulice přímo k hradu. První povinná zastávka je u pokladny, která sídlí v jedné z kruhových věží předbrání. Pohled na vyvěšený ceník sice moc příjemný není, chvíli váhám mezi velkým a malým okruhem, nakonec se rozhoduji pro velký za 125 Sk. Procházím první hradní branou, za níž pokračuji podél zdi s cimbuřím k druhé hradní bráně. Nad ní se zvedá vysoká Hodinová věž. Dál se rozprostírá velké nádvoří, po levici mám zatravněný svah s několika solitérními stromy, vpravo se nachází skupina správních budov, ne historických, záchody, bufet a prodejna suvenýrů. Do zadní prosklené budovy si schovávám batoh, abych se s ním v průběhu prohlídky nemusel tahat.
Začátek prohlídky a shromaždiště zájemců o ni je u pověstmi opředené Studni lásky. Ta stojí na vydlážděném plácku vedle hradní kaple a Dělové bašty. Je odsud krásný výhled na město, takže se při čekání na začátek prohlídky vůbec nenudím. Trochu se děsím, kolik zájemců o prohlídku se sem nakonec dostavuje, odhaduji to na 80-100 osob, z toho více jak polovina jsou malé děti. Ty se však překvapivě chovají velmi slušně, žádný kravál a zájem o něco jiného, při první přednášce o historii hradu skoro nikdo ani nedutá.
Skoro každý objekt na hradě má svoji pověst, kterou nám průvodkyně vypráví, vzápětí však sděluje, jak se věci měly doopravdy. Týká se to třeba hladomorny, či jezírka pod Ľudovítovým palácem. Procházíme třetí hradní bránou a zastavujeme se nad baštami v severozápadní části hradu. Tady se dělí skupinky návštěvníků, drtivá většina má zakoupen malý prohlídkový okruh a ti míří rovnou na Matúšovu věž, my ostatní se vydáváme dovnitř prvního hradního paláce, kde si prohlížíme první expozice. Procházíme dvě poschodí Zápoľského paláce, v nichž je k vidění spousta obrazů a historického nábytku. Udivuje mě, že ostatní návštěvníci běžně fotí, průvodkyně nic nenamítá, takže i já si dovoluji párkrát zmáčknout spoušť. Na nějakém českém hradě by něco podobného snad ani nebylo možné.
Další expozici, která je součástí velkého prohlídkového okruhu, tvoří výstava fotografií benediktinského kláštera Skalka pri Váhu. Ta je umístěna v přízemí Letní věže a kromě fotek a pohlednic ji doplňuje i několik archeologických nálezů. Prohlížíme si i zbytky základů dávno zaniklé rotundy. Jako do předposlední nahlížíme dovnitř Barborina paláce, mají zde např. kopii římského nápisu, který je vytesán na hradní skále, a na úplný závěr čeká návštěvníky výstup na Matúšovu věž. Tam už se chodí bez průvodce. Ještě než se ale vydám zdolat těch několik desítek schodů, prohlížím si výstavu zbraní v přízemí. Po zdolání hřebenovky v Malé Fatře je pro mne následující výstup na cca 30 metrů vysoký vyhlídkový ochoz docela pohodovou záležitostí.
Z ochozu Matúšovy věže je překrásný rozhled nejen na hrad pode mnou, ale i na téměř celé město Trenčín a široké okolí. Rozhled začínám na východní straně, která zrovna moc atraktivní není, městskou zástavbu tvoří převážně továrny a paneláky, dojem však spravují kopce Strážovských vrchů. Ve výhledu na sever nejvíce upoutává areál koupaliště a fotbalového stadionu. Nejhezčí je zcela určitě pohled k západu: prakticky letecký pohled na historické centrum (synagoga, Dolní věž, Piaristický kostel, ...), řeku Váh, přes kterou se klene dvojitý železniční most, městské části Zámostie a Zlatovce a v dáli vrcholky Bílých Karpat. Nádherně vyniká i pohled k jihovýchodu, kde se nachází přehrada, od níž se pak odklání Vážský kanál. Téměř kruhové panorama uzavírá zelené moře lesů lesoparku Březina, která kryje sídlištní část Juh, jen vysoké návrší Povážského Inovce v dáli není tento les schopen překrýt.
Na ochozu hradní věže by se dala klidně strávit hodina, stejně jako v rytířském ležení na nádvoří, které se v průběhu prohlídky probudilo k životu. Já se však potřebuji dostat do večera domů, takže po 12. hodině hradní areál opouštím. Z hradu se vracím nejkratší možnou cestou zpátky na vlakové nádraží. Přicházím tam o půl jedné, kdy do odjezdu nejbližšího rychlíku zbývá ještě 20 minut času. Nejprve si kupuji jízdenku až do Břeclavi a poté nějaké jídlo a pití v nedaleké samoobsluze. Po návratu na nádraží si všímám, že na prvním nástupišti má zrovna zastávku nějaká putovní výstava o transportu Židů, ale na její zhlédnutí mi už čas nezbývá. Podchodem odcházím na II. nástupiště a vyčkávám příjezdu vlaku.
V rychlíku z Čierne nad Tisou jsou i nyní řazeny modernizované vozy řady Beer, dokonce funguje klimatizace, takže je cestování velmi příjemné. Na trati do Bratislavy jsou však na několika místech v plném proudu rekonstrukční práce a to znamená spoustu omezení v rychlosti. Proto přijíždíme do Trnavy asi s 15minutovým zpožděním. Nevadí mi to, protože na přípoj do Kútů mám velkou časovou rezervu, takto se mi aspoň zkracuje čekání. Přípoj mi odjíždí v 14:42.
Na své pouti do pohraničních Kútů překonává železnice i hradbu kopců Malé Fatry. Z vlaku je hezký výhled na panorama Zárub a pod nimi se krčící zámek Smolenice. Sem mám v plánu zavítat někdy v období babího léta. I do Kútů přijíždí vlak opožděný cca o 10 minut a to kvůli křižování v Šajdíkových Humencích. Ani tentokrát to však není na škodu, protože přípojný vlak mi pojede až za necelou hodinu.
Po 17. hodině přijíždí dlouhý vlak z Bratislavy, do kterého nastupuji. Odjezdový čas 17:10 je nakonec posunutý asi o patnáct minut, dáváme totiž přednost opožděným EC vlakům. Odjezdu se ale nakonec přece jen dočkávám a za pár minut už si mohu nastavit český signál na svém mobilním telefonu. Po výstupu v Břeclavi mě odchytávají čeští policisté, přece jen ještě neplatí Schengen, takže se musím legitimovat občankou. Na nástupišti, u nějž vlak zastavil je právě připravena k odjezdu souprava směr Bohumín, tedy ta, kterou jsem v neděli odjížděl.
V Břeclavi se vydávám do nedalekého parku, kde si v jednom z bister kupuji něco k snědku. Poté se vracím na nádraží a nastupuji do vlaku směr Znojmo. Zapomínám si však koupit jízdenku, na to ale bohužel přicházím až v době, kdy výpravčí dává znamení k odjezdu vlaku. Jízdné se mi tak prodražuje o 20 korun. Před 19. hodinou vystupuji v Hrušovanech a po 40minutovém čekání na přípoj odjíždím posledním vlakem do Hevlína.



Fotky:

Hrad Strečno Starý hrad Výhled ze Suchého na Žilinu Stratenec a Malý Kriváň Suchý, Biele skaly a Stratenec Belianska dolina Hole Kraviarske Velký Kriváň Chleb Steny Tiesnavy a Terchová Velký Rozsutec SKály na Velkém Rozsutci Tesná rizňa Tesná rizňa - vodopád Horné diery Socha Jánošíka nad Terchovou Mojžíšovy prameny Šútovský vodopád Trenčínský hrad Výhled na Trenčín z hradu