PŘECHOD KRKONOŠ S ROZMARY HORSKÉHO POČASÍ
| Datum: | (4.) 5. - 7. července 2007 |
| Složení výpravy: | Marek, Honza (Kachna) |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 1. den 23 km / 8 1/2 hod.; 2. den: 19 km / 6 hod. |
| Mapa: | Krkonoše 1:50000 (edice ShoCart č. 24) |
| Text & foto: | Marek Topič |
PROLOG - K NOČNÍMU RYCHLÍKU (4. 7. 2007)
Poslední vlakový spoj, který má přípoj do Brna, odjíždí z Hevlína o čtvrt na sedm. Tímto vlakem odjíždím i já. Po příjezdu do Hrušovan se setkávám s mým cestovatelským kolegou, kterým se pro následující výlet do nejvyšších českých hor stává Honza alias Kachna. Přípoj nám jede prakticky hned, nastupujeme tedy do tradiční soupravy 850 +050 a pár minut po půl osmé odjíždíme. Během cesty vyřizujeme jízdní doklady, probíráme všechno možné, co se za ten rok, kdy jsme se prakticky neviděli, v našich životech událo. Cesta rychle ubíhá, k drobnému záseku však dochází při čekání na vjezd do stanice Střelice, proto nakonec přijíždíme do krajského města s asi 5minutovým zpožděním.
Přípoj, kterým jsme se chtěli dostat do Židenic, nám ujíždí. Jedeme tedy šalinou. Naším cílem je supermarket Kaufland, který se nachází přímo u židenického nádraží. Vybrali jsme si jej za účelem nákupu proviantu, má totiž otevřeno až do 22 hodin, a také proto, že tu pracuje Kachnova přítelkyně Šárka. Kupujeme vše potřebné, až na chleba, pak vše skládáme do batohů a vyčkáváme, až Šárce skončí směna. Všichni tři se pak vracíme tramvají zpátky k hlavnímu nádraží. Je docela příjemná noc a tak nás to láká na krátkou procházku nočním Brnem. Procházíme Denisovými sady, které nabízejí zajímavé výhledy na noční město, okolo Petrova se následně dostáváme na Zelňák a odsud kolem Staré radnice na náměstí Svobody. Následně míříme k nádraží a dále na Nové Sady doprovodit Šárku domů. Zpátky na hlavní nádraží se už vracíme jen já a Kachna. To už zvony na Petrově odbíjejí půlnoc.
DEN PRVNÍ - VÝSTUP NA NEJVYŠŠÍ VRCHOL ČESKA (5. 7. 2007)
Po příchodu na nádraží zjišťujeme, odkud pojede náš noční rychlík. Bude to z 2. nástupiště, vydáváme se tedy tam a jsme překvapeni, kolik lidí tam míří s námi. Při několikaminutovém čekání na příjezd soupravy jsme nervózní z toho, jak bude vlak obsazen. Konečně kolem hrany nástupiště projíždí slovenská Gorila (ř. 350) táhnoucí vozy rychlíku Galileo Galilei. Z nástupiště se zdá, že v prvních vozech je dosud několik kupé prázdných, před námi však zastavuje až čtvrtý vůz a v něm už zcela neobsazený oddíl nenacházíme. Přisedáme tedy k jednou staršímu Slovákovi a vyčkáváme, až se dá vlak do pohybu. Docela brzy usínáme. Deset minut po druhé hodině se ozývají naše alarmy na mobilech, toť signál, že se blíží stanice Pardubice. Tady vystupujeme.
V Pardubicích nás čeká nejnepříjemnější část naší cesty, více jak dvě a půl hodiny čekání na další přípoj. Ještě že tady, na rozdíl od Brna, na noc nezavírají nádražní vestibul. Sedáme si na dřevěnou lavici a i tady celkem rychle usínáme. Několikrát jsme ale probuzeni incidenty, který tu vyvolává psychopatický člen ostrahy nádraží. Jednou dost ostře vykazuje bezdomovce, jindy mu vadí, že si dal někdo nohu na lavici. Za ty dvě hodiny nás jeho řev budí asi pětkrát, proto, hned jak je na druhé nástupiště přistavena jednotka motorového rychlíku do Liberce, jdeme si nastoupit do vlaku.
Ve vlaku zase usínáme, musíme být však obezřetní, protože tímto spojem jedeme jen 3/4 hodinu. V Jaroměři naštěstí nezaspáváme (také díky vlakovému rozhlasu), takže i poslední přestup se daří. Naším posledním vlakovým spojem je první ranní osobák do Trutnova. To je až konečná, takže se znovu pokoušíme o alespoň částečné smazání spánkového manka, stejně jsme ale po příjezdu do brány Krkonoš celí rozlámaní a znavení. Ještě víc nás ale zdrcuje počasí, které tady je. Zatímco v průběhu celé cesty bylo oblačno, místy i polojasno, tady lije jako z konve. To nám ten výlet pěkně začíná.
Na trutnovském nádraží se nám nabízejí dvě možnosti pokračování. Vlakem se dá dojet až do Svobody nad Úpou po soukromé železnici společnosti Viamont. Nakonec bychom ale stejně museli přestoupit na autobus, takže volíme raději cestu přímou. Přesun na nedaleké autobusové nádraží, které je situováno hned za řekou Úpou, už za deště neprobíhá, za okamžik se dokonce obloha trhá a nám náladu spravuje pohled na část modrého nebe. První spoj, který jede do Pece pod Sněžkou, je dálkový autobus z Hradce Králové. Nastupujeme do něj. Bus odjíždí deset minut před osmou, cesta trvá skoro 3/4 hodiny, ale hodně z toho zabírá vcelku zbytečné čekání u nádraží ve Svobodě nad Úpou.
Přestože během cesty autobusem krátce svítilo sluníčko, Pec pod Sněžkou nás nakonec vítá zataženou oblohou a drobným mrholením. První místo, kam míříme, je obchod s potravinami, potřebujeme totiž ještě dokoupit chléb. Takto ho máme "přímo z Pece". Po nákupu se počasí trochu lepší, tak vyrážíme (9:00). Ale špatným směrem, ze dvou větví zeleně značených turistických tras volíme tu, která vede kolem vysokého hotelu, snad třináctipatrového, kamsi na Velkou Pláň. Svůj omyl zjišťujeme až po 0,5 km, ale zacházky nelitujeme, výhledy na horské středisko nabízí tato trasa opravdu hezké. Vracíme se a následně už správně míříme do Obřího dolu. Z něj ale hned odbočujeme na zelenou stezku, která míří do lesa a stoupá do svahu návrší Větrník. Les je temný a vlhký a my se potíme při zdolávání prvních výškových metrů. Dešťové přeháňky jsou velmi časté, ale pod hustými větvemi smrků jsme celkem chráněni. Lidí tu moc nepotkáváme, jen jednu rodinku a později partu mladých lidí, která se na stezku napojuje zkratkou z Karlova. S touto skupinkou se pak budeme potkávat ještě mnohokrát.
Cestou k Růžohorkám se jde stále lesem, takže bez výhledů, až na krátký úsek přes paseku, která nabízí zajímavé pohledy do údolí Růžového potoka. Když les ustupuje podruhé, je již horská chata pod Růžovou horou blízko. Bohužel nás tu zastihuje doposud nejprudší déšť, proto spěcháme do chaty, v níž se před deštěm schováváme. Pršet přestává záhy, takže můžeme vyrazit dál. Jdeme po horské silnici, která má na docela krátkém úseku tři různé podoby, v okolí chaty se jedná o panelovou cestu, na ni navazuje krátký úsek pokrytý běžným asfaltovým kobercem, poslední část je pak tvořena hrubou dlažbou vyspárovanou betonem. Stoupání se ve srovnání s výstupem k chatě mírní, lepší se i počasí, přesto ne natolik, aby mohla jezdit i lanovka, jejíž dráty vzápětí podcházíme. U přestupní stanice na Růžové hoře máme před sebou již jen necelých 300 výškových metrů.
Vlastní vrchol Růžové hory, jednoho z podružných vrcholů Sněžky, obcházíme zprava. Následuje klesání do mělkého sedla, před tím ale ještě spousta hezkých výhledů na nejvyšší český vrchol. Bohužel ne celý, samotná špička hory je neustále zahalena v mracích. Stromy kolem stezky už dávno nahradila kleč, ale i ta je tak vysoká, že nás docela dobře chrání před silným západním větrem. Začíná nejnáročnější část výstupu. Chodník je ale velmi pohodlný, prakticky se jedná o pravidelné schody zpevněné hliníkovými deskami. Postupně ale mizí porost kleče a my jsme tak vystaveni silnému a studenému větru. Snažíme se proto dělat co nejméně přestávek, abychom měli tuto nejnáročnější pasáž co nejrychleji za sebou.
K horní stanici lanové dráhy přicházíme 3 minuty před půl dvanáctou. Ve správní budově lanovky provozuje i malý bufet, ale jeho návštěvu prozatím odkládáme. Teď šplháme až na samotný vrchol. Je hustá mlha, z níž se postupně vynořují obrysy jednotlivých objektů na vrcholu. První nám do oka padá rozestavěná budova nové poštovny. Moderní ocelová stavba obložená dřevěnými okenicemi, zatím bez skelních tabulí, by měla být dokončena ještě letos. Nejblíže od stanice lanovky je kamenný pylon, základní trigonometrický bod zřízený roku 1824. Zástavbu na české straně uzavírá dřevěná bouda poštovny, dnes uzavřená, která bude po dokončení nové poštovny zbourána.
Prohlížíme si i stavby na polské straně. Polskou boudu, která připomíná několik létajících talířů seskládaných nad sebou nelze přehlédnout ani v takové mlze, jaká vládne právě teď. Dovnitř nejdeme, naopak prohlídku interiéru kaple sv. Vavřince si ujít nenecháváme. Poté už se ale těšíme na nějaké to teplé občerstvení, které si jdeme koupit do bufetu v budově lanovky. Jsme překvapeni, že je uvnitř téměř prázdno. Objednáváme si polévku, krkonošské kyselo, ale moc nám nechutná. I Trautenberk by prohlásil: "To kyselo je málo kyselý", navíc servírování na plastových talířích dojmu nepřidá. Ale aspoň do sebe dostáváme něco teplého na zahřátí. Během našeho oběda do okenních tabulek hlasitě buší kapky vody. To zřejmě způsobuje, že se do bufetu stahují všichni, co dosud pobývali někde poblíž vrcholu, za chvíli tak není v místnosti jediný volný stůl. Proto bufet opouštíme, nasazujeme pláštěnky a chystáme se na sestup.
Přesně po hodině vrchol Sněžky opouštíme. Naštěstí už neprší, ale vítr, který se do skalnatého vrcholu mocně opírá, se dokáže o nepříjemné podmínky postarat sám. Na druhou stranu, občas úplně rozmetá mračna nad údolím Lomniczky a my si tak díky tomu můžeme vychutnávat nádherné výhledy na polskou stranu. Kromě vlastního údolí s protilehlým návrším Kopa, kde končí lanovka z polské strany, je občas vidět i rozptýlená zástavba horského střediska Karpacz a v dáli jakési jezero (snad Podgórzyn). Sestup do sedla nad Obřím dolem nám díky častým rozhledovým přestávkám trvá půl hodiny.
V místech, kde dřív stávala Obří bouda, je dnes jen historický žulový rozcestník, turistická chata stojí na polské straně a jmenuje se Slaski dom. Tady dochází k úpravě našeho itineráře. Vrcholová hřebenovka se stále noří do mlhavých mračen, proto odsud místo na Slonecznik pokračujeme podél státní hranice směrem k Luční boudě. A tato změna se nakonec ukazuje jako velice dobrý tah. Nejenže nás čeká pohodlná cesta, na níž jsme zase trochu kryti před větrem díky porostům kleče, ale později přecházíme po dřevěných lávkách přes nádherné Úpské rašeliniště. Říká se tomu Krkonošská tundra a pramení tu dvě významné řeky, Úpa a blíže Luční boudě také Bílé Labe.
Po půl druhé přicházíme k nejvýše položené turistické chatě v Krkonoších, Luční boudě. Obrovská stavba obložená dřevem nám poskytuje ochranu před větrem a tak si můžeme v klidu posedět na lavičkách a posilnit se svačinou. Během dvacetiminutové pauzy si telefonicky domlouváme dnešní nocleh, ne však tady, ale na asi 9 km vzdálených (vzdušnou čarou) Brádlerových boudách. Poté pokračujeme po modře značené stezce, která vede po hraně údolí Bílého Labe. Pro dnešek se nám odsud nabízejí poslední výhledy na Sněžku, ty ale střídají neméně zajímavé pohledy na Luční horu a hlavně Stříbrné a Čertovo návrší, obě se spoustou kamenných moří na druhé straně údolí.
Stezka pozvolna klesá úbočím, zatímco horská bystřina rychle získává výškový náskok i vodnatost. Dole vidíme několik uměle vybudovaných kaskád. Stezka je pohodlná a prakticky ji máme pouze pro sebe, na celém úseku mezi Luční boudou a boudou u Bílého Labe potkáváme jen jednu dvojici protijdoucích turistů. Jediné, co se nám nepozdává, je uváděná vzdálenost. Zdá se nám být delší, než rozcestníky avizovaných 4,5 km, ale možná je to i tím, že už dnes přece jen cítíme v nohách únavu. U turistické chaty děláme dnes už několikátou přestávku na svačinu. Přesně o půl čtvrté se vydáváme dál, nyní už půjdeme pouze po silnicích.
Bílé Labe, jehož tok silnice stále kopíruje, už nabralo sílu a je z něj pořádná horská bystřina. Široké řečiště je proskládáno velkými balvany bílé až našedlé barvy, takže už víme, proč má řeka toto pojmenování. Voda však neprotéká jen korytem, ale po delší době začíná padat i z nebe. Pláštěnky, které už máme dávno usušené a poskládané v batozích tak znovu přicházejí do módy. První přeháňka nás zastihuje u louky nazvané U svozu. Jsou tu informační tabule, posezení i ohniště, dokonce i dřevěná bouda a houpačka pro děti. Po pěti minutách pršet přestává, ale u vodopádu začíná vše nanovo. Déšť nás doprovází až k rozcestí U dívčí lávky. Kousek odtud se Bílé Labe vlévá do Labe původního.
Dostáváme se na silnici, která spojuje Špindlerův mlýn s hraničním přechodem do Polska. Po této komunikaci jdeme necelý kilometr, poté z ní odbočujeme na můstek přes Medvědí potok, za nímž začíná ostré stoupání. Asfalt střídá panelka. Konečně je tu odbočka k Patejdlově boudě, odsud už to nahoru není tak prudké. Čekají nás poslední dva kilometry. K Medvědí boudě přicházíme opět za drobného mrholení. Na to jak je horský objekt rozsáhlý, tu parkuje strašně málo aut. A v okolí ani živáčka. Stoupáme dál, míjíme rozcestí, z nějž odbočuje přímá stezka k Martinovce, a zastavujeme se na hraně stoupání asi v půli cesty mezi Medvědí boudou a chatou Laura. Pohled zpátky je fantastický. Pomyslnou bránou mezi Kozím hřbetem a Medvědínem prochází údolí Labe, na jehož konci se krčí část Špindlerova Mlýna, za ním se pak zvedá kopec Přední Planina se spoustou sjezdovek a vleků.
Náš příchod k Brádlerovým boudám se odehrává opět za svitu sluníčka. Hned je mi to tady nějak povědomé. Ano, toto jsou přece bývalé Fučíkovy boudy a v roce 1993 jsem se tady učil lyžovat na lyžařském kurzu se střední školou. Překvapuje nás, že v okolí hlavní chaty parkuje celkem dost aut, asi dvě desítky, asi to bude tím, že chata patří KČT. Poslední metry a vcházíme dovnitř, přesně o půl šesté večer. Nejprve míříme na recepci, slečna si nás zapisuje a předává klíč s číslem 109. Náš pokoj je v prvním patře, není moc prostorný, jen dvě postele, umyvadlo, skříň a židle. Na jednu noc to ale stačí. Vybalujeme si, mokré věci dáváme sušit a postupně se jdeme vysprchovat. Potom večeříme, čteme noviny a ... vytuhujeme. Na sestup do přízemní restaurace pro zasloužené pivo už nám dnes síly nezbývají.
DEN DRUHÝ - K PRAMENU LABE A SESTUP Z DEŠTIVÝCH HOR (6. 7. 2007)
Ráno vstáváme kolem půl osmé. Znamená to téměř 12 hodin poctivého spánku, po kterém se oba cítíme skvěle připraveni pro dnešní túru. Po ranní hygieně střídmě snídáme, balíme a jdeme vyrovnat účet do recepce. Ještě než se vydáme na pochod, dáváme si ranní kávu a Kachna si kupuje minerálku. Chatu opouštíme deset minut po deváté.
Vycházíme docela nalehko, nepříjemně studený vítr nás ale hned nutí obléct se tepleji. Napojujeme se na přímou cestu od Medvědí boudy a po ní mírně stoupáme lesem. Netrvá dlouho a před námi se objevuje dřevěná budova se žlutým nápisem Martinova bouda. Obcházíme ji zleva kolem vyhlídky, z níž ale kvůli ranní mlze není vidět skoro nic. Stezka pak mírně stoupá úbočím Vysokého Kola. I toto návrší má na jižním svahu spoustu kamenných moří a malebně roztroušený porost ve formě klečí a nízkých smrků. Horský chodníček je krásně vyskládaný kamením, občas jej přetíná malý potůček nebo louže. A nabízí se z něj pohádkové výhledy do Labského dolu ohraničeném vysokými srázy pod Pančavskou loukou. Celou dobu jdeme prakticky pod mlhovou poklicí, do nepropustného bílého mléka se halí vše, co je zhruba o 100 výškových metrů výš.
Míjíme odbočku na Sněžné jámy, za ní se před námi objevuje silueta obrovské a moderní Labské boudy. Vypadá to, že zrovna probíhá její rekonstrukce, částečně je totiž obehnána lešením a soudě podle toho, že v okolí neparkuje jediné auto, asi letos turistům neslouží. Labská bouda se vlastně stane místem našich následujících výprav. První zacházka je velmi krátká. Sestup nad Labskou rokli s vodopádem si nemůžeme nechat ujít. Vede k němu krátká odbočka zakončená vyhlídkovým můstkem. Krásná přírodní scenérie. Následně se vydáváme po hraně Pančavské louky, po dech beroucí vyhlídkové stezce přicházíme na Ambrožovu vyhlídku. Ta se nachází na vysoké skále zabezpečené zábradlím a je z ní téměř letecký výhled dolů do Labského dolu s neskutečnými meandry stejnojmenné řeky. Jediné, co trochu kazí dojem, je poněkud větší množství uschlých či vyvrácených stromů na protější stráni.
Za Ambrožovou vyhlídkou nastává zlom. Dosud jsme totiž potkávali jen minimum turistů, ale od této chvíle jsou to již davy. A všichni kráčí proti nám, pravděpodobně k pramenu Labe. Tam máme namířeno i my, ale ještě předtím se chceme podívat na nedaleký Pančavský vodopád. Ten jsme již viděli ze stezky pod Sněžnými jámami, tak si jej nyní prohlížíme shora. Krása. Od Pančavského vodopádu se vracíme zpátky k Labské boudě, dnes kolem ní procházíme naposled. Modře značená stezka mírně stoupá severozápadním směrem. Napravo se objevuje silueta Labského štítu a věž jakési telekomunikační stavby nad Sněžnými jámami, ta se nalézá již na polském území.
Krátce před půl dvanáctou přicházíme k jedinému českému prameni, jehož jméno si řeka uchovává až do ústí Severního moře (další taková naše řeka už je pouze Odra, ta však teče do moře Baltského). Symbolický pramen tvoří kamenná studánka, která je napájena drobným přítokem z Labské louky. Celé prostranství je vydlážděno kameny a je částečně obehnáno řetězy. Opodál je kamenná zídka, na níž je náznakově zobrazena labská pouť k moři, vyznačeny jsou hlavní přítoky a v mozaice znaky významných měst, jimiž protéká. Také tu jsou dvě desky v upomínku na propagátora krkonošské turistiky, především té zimní, Jana Buchara. Aby toho nebylo málo, je od pramene Labe i nádherný výhled, nám počasí dovolí zahlédnout dokonce i vrchol Sněžky.
O půl dvanácté od pramene Labe odcházíme. Míříme k jihu po zelené a žluté značce, od nedalekého rozcestí pak už pouze po žluté. Kromě klasických turistických tabulek naši pozornost upoutávají i červené plechové znaky, tzv. němé značky Krkonoš. Už jsme jich dnes pár zahlédli, dosud však ne v takové koncentraci jako zde. Po obou stranách stezky se i tady nalézá vrcholové rašeliniště, tedy podobně jako včera u Luční boudy, jen dlouhé dřevěné lávky tady nejsou. Na rozcestí nazvané Pančavská louka se rozmýšlíme, kam budeme sestupovat, zda do Harrachova či do Rokytnice. Vítězí druhá varianta.
Blížíme se pod vrchol Kotle. Pod ním je rozeseto několik objektů čs. opevnění. Řopíky vz. 37 se táhnou ve dvou liniích, jeden objekt dokonce stojí přímo u rozcestí nazvaného U Růženčiny zahrádky. Když jsem byl před pěti lety na Králickém Sněžníku, domníval jsem se, že tamní pevnostní objekty jsou nejvýše položenými v Česku. Teď už vím, že to pravda není. Vůbec nejvyšším pevnostním objektem však není ani jeden z řopíků, které odsud vidíme na horizontu mezi Harrachovými kameny a Kotlem (pozn. objekt postavený v nejvyšší nadm výšce se nachází ve svahu Luční hory, včera jsme procházeli necelý kilometr od něj). Sedáme si za stůl a svačíme. Po čtvrthodině se zvedáme a pokračujeme dál, nyní už po červené TZT. Když míjíme kamením ohraničenou Růženčinu zahrádku, začíná pršet a snáší se mlha. Takovou rychlou změnu počasí jsme tedy nečekali.
Scházíme do sedla Lysé hory, odkud bývá zřejmě pěkná vyhlídka, alespoň dle panoramatické desky tak soudíme. Nyní je však sotva vidět na 10 metrů a stále nepříjemně prší. Cesta začíná ostře klesat. Naštěstí je její povrch tvořen pískem a kamením, žádné klouzavé bahno, ale i tak musíme jít velmi opatrně. Vcházíme do lesa, stezka párkrát mění směr a nakonec míří k horským chatám Dvoračky. Překvapuje nás, kolik je tu i přes nevlídné počasí lidí, někteří se ani nedostanou dovnitř a své pivko do sebe nalévají venku. Také je tu docela hodně kol. Hodně cyklistů potkáváme i dál, málokdo má však tolik sil, aby náročné stoupání k chatě zvládl. Panelová cesta, na kterou navazuje klasická lesní cesta je značena hned třemi barvami turistických tras a k tomu ještě i jako cyklostezka. Až v sedle pod Dvoračkami se cesty rozcházejí do třech směrů.
Při pohledu do mapy nás láká návštěva Huťského vodopádu, který je vyznačený při modré turistické trase. Scházíme tedy dolů k Huťskému potoku a později klesáme údolím podél jeho hučícího toku. Stále vytrvale prší a možná i proto je v lese neskutečné temno. Cestou nacházíme keříky, které jsou doslova obsypány borůvkami. Dosud jsme na tuto plodinu štěstí neměli, takže zastavujeme na degustaci. Po osvěžujícím občerstvení scházíme k mostu, který překonáváme a po necelých pěti minutách přicházíme k chatě na nevelké mýtině. Tady nacházíme krátkou odbočku k vyhlídce na vodopád. V porovnání s vodopády, které jsme v Krkonoších viděli dosud, je tento bezesporu nejméně vodnatý, atraktivnost však dohání výškou, která činí asi 20 metrů.
Od Huťského vodopádu pokračuje modře značená stezka dál dolů údolím. My se ale vracíme zpátky na rozcestí a od něj pokračujeme ke křižovatce cest Nad Světlankou. Děláme tak právě proto, abychom mohli projít kolem horské chaty Světlanka. Tak jako byly Brádlerovy (Fučíkovy) boudy dějištěm mého lyžařského kurzu, v případě Honzy sehrála před pár lety podobnou roli právě Světlanka. Proto tedy tato malá zacházka. Od rozcestí se žlutou značkou odbočujeme na neznačenou lesní silnici, která nás k chatě přivádí po okraji sjezdovky, jejíž počátek je až někde vysoko na vrcholu Lysé hory. Kachna si chatu dokonale vybavuje, dokonce ukazuje i okno, které tehdy patřilo jeho pokoji. Stejné jsou i okolní budovy, jen dřevěná socha Krakonoše je tu prý nová.
Ani po dvou hodinách tu není náznaku, že by se počasí hodlalo umoudřit. Nepřispívá k tomu ani postupný sestup do nižších nadmořských výšek. Od Světlanky klesá silnice docela ostře. Míjíme se tu s několika cyklisty, ti jsou sice odolní proti drsnému počasí, ale sklon kopce je už na jejich síly a všichni svá kola tlačí. Cestou však spatřujeme i spoustu živých tvorů, kterým nevlídné krkonošské počasí pranic nevadí. Nad samotou V Rybnících se třeba nerušeně pase početné stádo ovcí, kousek níž zase několik krav. Z louky už jsou vidět domy a areál jakési továrny v Horní Rokytnici.
Čtvrthodinu před 15. hodinou se dostáváme na hlavní silnici a po delší době i na modrou turistickou značku. Stále leje jako z konve, Sluníčko si můžeme pouze přečíst na štítu jednoho ze zdejších penzionů. U dolní stanice vleků nacházíme přístřešek, jehož azyl využíváme za účelem svačiny. Deset minut před půl čtvrtou se přesunujeme na nedalekou autobusovou zastávku, odkud nám přesně o půl jede místní linka na vlakové nádraží v Jablonci nad Jizerou. Lístek si kupujeme až na konečnou. To už neprší a dokonce, jen co se dává autobus do pohybu, trhá se obloha a údolí Huťského potoka osvěcují sluneční paprsky. Počasí se tedy umoudřilo, až už je naše turistická výprava téměř u konce.
Po příjezdu na jablonecké nádraží zjišťujeme, že už se až do Hrušovan do večera není možné dostat, proto cestu domů odkládáme na ráno. Na zábradlí rozkládáme pláštěnky a další věci k sušení., abychom je do batohu nemuseli ukládat ve zcela mokrém stavu. Po necelé hodince se vypravujeme do centra městečka, ve kterém se zrovna koná pouť. My se však zaměřujeme na nějakou restauraci, v níž bychom zahnali hlad. Nakonec zapadáme do hospody nedaleko kostela.
V hospodě pobýváme asi tři hodiny, objednáváme večeři a několik sklenic piva. Lokál se s přibývajícím čase postupně zaplňuje, v osm by mělo totiž začít vystoupení jakéhosi místního muzikanta, taková one man show, jako např. hevlínský Granit.
Po osmé hodině hospodu opouštíme, to už zase prší, ale evidentně je to jen krátká přeháňka. Když přicházíme k nádraží, klene se nad zalesněným svahem nádherná duha. Musíme vyřešit otázku dnešního bivaku, já za tím účelem prozkoumávám okolí, ale žádné vhodné místo k přespání v rozumné blízkosti nenacházím. Řešíme to tedy jednoduše tak, že přespíme přímo tady. Čekáme na příjezd a odjezd posledního večerního spoje (21:43) a hned potom máme v úmyslu ulehnout do spacáků. Jenže tím posledním vlakem přijíždí jakýsi podivný chlapík, který nejdříve prohrabuje odpadkový koš, pak se staví do pozoru na okraj zastřešeného přístřešku a kouká kamsi k panelákům. Plyne deset minut, čtvrthodina a divný chlapík se ani nehne, až pak se dá z ničeho nic do svižného kroku a vzápětí mizí kamsi za rohem. Konečně tedy zalézáme do spacáků a usínáme.
DEN TŘETÍ - NÁVRAT (7. 7. 2007)
Ráno nás budí nastavené alarmy na mobilních telefonech, Kachna to má dokonce sychrované prozvoňováním své přítelkyně. Vstáváme o půl páté, čistíme zuby a balíme věci. To už se na nádraží scházejí první cestující a za moment přijíždí i motorák, do něhož všichni, včetně nás, nastupují. Tento vlak jede až do Jaroměře, což ušetří pár přestupů, ale v několika stanicích docela dost dlouho čeká. Těch přestávek využíváme k prohledání okolí jednotlivých stanic (Jilemnice, Martinice) a hledáním poštovní schránky, odkud bychom poslali pohlednici. Na žádné stanici žádnou schránku nenacházíme.
Nakonec se rozhodujeme, že až do Jaroměře nepojedeme a ve Staré Pace přestupujeme na jiný motorák, který směruje do Chlumce nad Cidlinou. Jedeme až na konečnou, přičemž sledujeme čas, abychom zaznamenali výjimečný okamžik s datem plným sedmiček: 07.07.2007 07:07h. V Chlumci přestupujeme na rychlík, tím se následně dostáváme do Hradce Králové. Z následného cestování máme trošku obavy, v Hradci totiž dnes nad ránem skončil mega festival Rock for people, obáváme se tedy přeplněného nádraží i vlaků směřujících do všech směrů. Realita je však zcela jiná, asi už se dnes na festivaly vlakem nejezdí a nebo je na návraty ještě příliš brzy.
I další cestování máme rozkouskované, jedním osobákem přijíždíme do Týniště nad Orlicí, přípojným motoráčkem vzápětí do Chocně. Ani tam však na odjezd dalšího osobního vlaku moc dlouho nečekáme. To malinko nepohodlné cestování má své opodstatnění, cestujeme totiž na jízdenku SONE+ ve verzi pro osobní a spěšné vlaky, takže využíváme co nejvíce těchto vlakových kategorií. Z České Třebové už se ale takto cestovat nedá, musíme si tedy dokoupit obyčejné jízdenky na úsek do Letovic. Přímý rychlík z Hradce Králové má naštěstí posilové vozy, to je naše štěstí, protože první vagóny vypadají po příjezdu do stanice dost plné, poslední vůz je naopak téměř prázdný.
S malým zpožděním, kvůli výluce jedné koleje za Adamovem, přijíždíme do Brna, kde nás čeká nejdelší přestupový čas, skoro hodina a půl. Dáváme si rozchod a scházíme se až ve vlaku na šestém nástupišti. Poslední vlak, kterým cestujeme společně, přijíždí do Hrušovan ve 14:11. Po výstupu z vlaku se loučíme, Honza má totiž zajištěný odvoz autem, zatímco já čekám necelou půlhodinu na odjezd lokálky do Hevlína. Ve tři hodiny odpoledne i já shazuji definitivně batoh u dveří našeho domu.
Poslední vlakový spoj, který má přípoj do Brna, odjíždí z Hevlína o čtvrt na sedm. Tímto vlakem odjíždím i já. Po příjezdu do Hrušovan se setkávám s mým cestovatelským kolegou, kterým se pro následující výlet do nejvyšších českých hor stává Honza alias Kachna. Přípoj nám jede prakticky hned, nastupujeme tedy do tradiční soupravy 850 +050 a pár minut po půl osmé odjíždíme. Během cesty vyřizujeme jízdní doklady, probíráme všechno možné, co se za ten rok, kdy jsme se prakticky neviděli, v našich životech událo. Cesta rychle ubíhá, k drobnému záseku však dochází při čekání na vjezd do stanice Střelice, proto nakonec přijíždíme do krajského města s asi 5minutovým zpožděním.
Přípoj, kterým jsme se chtěli dostat do Židenic, nám ujíždí. Jedeme tedy šalinou. Naším cílem je supermarket Kaufland, který se nachází přímo u židenického nádraží. Vybrali jsme si jej za účelem nákupu proviantu, má totiž otevřeno až do 22 hodin, a také proto, že tu pracuje Kachnova přítelkyně Šárka. Kupujeme vše potřebné, až na chleba, pak vše skládáme do batohů a vyčkáváme, až Šárce skončí směna. Všichni tři se pak vracíme tramvají zpátky k hlavnímu nádraží. Je docela příjemná noc a tak nás to láká na krátkou procházku nočním Brnem. Procházíme Denisovými sady, které nabízejí zajímavé výhledy na noční město, okolo Petrova se následně dostáváme na Zelňák a odsud kolem Staré radnice na náměstí Svobody. Následně míříme k nádraží a dále na Nové Sady doprovodit Šárku domů. Zpátky na hlavní nádraží se už vracíme jen já a Kachna. To už zvony na Petrově odbíjejí půlnoc.
DEN PRVNÍ - VÝSTUP NA NEJVYŠŠÍ VRCHOL ČESKA (5. 7. 2007)
Po příchodu na nádraží zjišťujeme, odkud pojede náš noční rychlík. Bude to z 2. nástupiště, vydáváme se tedy tam a jsme překvapeni, kolik lidí tam míří s námi. Při několikaminutovém čekání na příjezd soupravy jsme nervózní z toho, jak bude vlak obsazen. Konečně kolem hrany nástupiště projíždí slovenská Gorila (ř. 350) táhnoucí vozy rychlíku Galileo Galilei. Z nástupiště se zdá, že v prvních vozech je dosud několik kupé prázdných, před námi však zastavuje až čtvrtý vůz a v něm už zcela neobsazený oddíl nenacházíme. Přisedáme tedy k jednou staršímu Slovákovi a vyčkáváme, až se dá vlak do pohybu. Docela brzy usínáme. Deset minut po druhé hodině se ozývají naše alarmy na mobilech, toť signál, že se blíží stanice Pardubice. Tady vystupujeme.
V Pardubicích nás čeká nejnepříjemnější část naší cesty, více jak dvě a půl hodiny čekání na další přípoj. Ještě že tady, na rozdíl od Brna, na noc nezavírají nádražní vestibul. Sedáme si na dřevěnou lavici a i tady celkem rychle usínáme. Několikrát jsme ale probuzeni incidenty, který tu vyvolává psychopatický člen ostrahy nádraží. Jednou dost ostře vykazuje bezdomovce, jindy mu vadí, že si dal někdo nohu na lavici. Za ty dvě hodiny nás jeho řev budí asi pětkrát, proto, hned jak je na druhé nástupiště přistavena jednotka motorového rychlíku do Liberce, jdeme si nastoupit do vlaku.
Ve vlaku zase usínáme, musíme být však obezřetní, protože tímto spojem jedeme jen 3/4 hodinu. V Jaroměři naštěstí nezaspáváme (také díky vlakovému rozhlasu), takže i poslední přestup se daří. Naším posledním vlakovým spojem je první ranní osobák do Trutnova. To je až konečná, takže se znovu pokoušíme o alespoň částečné smazání spánkového manka, stejně jsme ale po příjezdu do brány Krkonoš celí rozlámaní a znavení. Ještě víc nás ale zdrcuje počasí, které tady je. Zatímco v průběhu celé cesty bylo oblačno, místy i polojasno, tady lije jako z konve. To nám ten výlet pěkně začíná.
Na trutnovském nádraží se nám nabízejí dvě možnosti pokračování. Vlakem se dá dojet až do Svobody nad Úpou po soukromé železnici společnosti Viamont. Nakonec bychom ale stejně museli přestoupit na autobus, takže volíme raději cestu přímou. Přesun na nedaleké autobusové nádraží, které je situováno hned za řekou Úpou, už za deště neprobíhá, za okamžik se dokonce obloha trhá a nám náladu spravuje pohled na část modrého nebe. První spoj, který jede do Pece pod Sněžkou, je dálkový autobus z Hradce Králové. Nastupujeme do něj. Bus odjíždí deset minut před osmou, cesta trvá skoro 3/4 hodiny, ale hodně z toho zabírá vcelku zbytečné čekání u nádraží ve Svobodě nad Úpou.
Přestože během cesty autobusem krátce svítilo sluníčko, Pec pod Sněžkou nás nakonec vítá zataženou oblohou a drobným mrholením. První místo, kam míříme, je obchod s potravinami, potřebujeme totiž ještě dokoupit chléb. Takto ho máme "přímo z Pece". Po nákupu se počasí trochu lepší, tak vyrážíme (9:00). Ale špatným směrem, ze dvou větví zeleně značených turistických tras volíme tu, která vede kolem vysokého hotelu, snad třináctipatrového, kamsi na Velkou Pláň. Svůj omyl zjišťujeme až po 0,5 km, ale zacházky nelitujeme, výhledy na horské středisko nabízí tato trasa opravdu hezké. Vracíme se a následně už správně míříme do Obřího dolu. Z něj ale hned odbočujeme na zelenou stezku, která míří do lesa a stoupá do svahu návrší Větrník. Les je temný a vlhký a my se potíme při zdolávání prvních výškových metrů. Dešťové přeháňky jsou velmi časté, ale pod hustými větvemi smrků jsme celkem chráněni. Lidí tu moc nepotkáváme, jen jednu rodinku a později partu mladých lidí, která se na stezku napojuje zkratkou z Karlova. S touto skupinkou se pak budeme potkávat ještě mnohokrát.
Cestou k Růžohorkám se jde stále lesem, takže bez výhledů, až na krátký úsek přes paseku, která nabízí zajímavé pohledy do údolí Růžového potoka. Když les ustupuje podruhé, je již horská chata pod Růžovou horou blízko. Bohužel nás tu zastihuje doposud nejprudší déšť, proto spěcháme do chaty, v níž se před deštěm schováváme. Pršet přestává záhy, takže můžeme vyrazit dál. Jdeme po horské silnici, která má na docela krátkém úseku tři různé podoby, v okolí chaty se jedná o panelovou cestu, na ni navazuje krátký úsek pokrytý běžným asfaltovým kobercem, poslední část je pak tvořena hrubou dlažbou vyspárovanou betonem. Stoupání se ve srovnání s výstupem k chatě mírní, lepší se i počasí, přesto ne natolik, aby mohla jezdit i lanovka, jejíž dráty vzápětí podcházíme. U přestupní stanice na Růžové hoře máme před sebou již jen necelých 300 výškových metrů.
Vlastní vrchol Růžové hory, jednoho z podružných vrcholů Sněžky, obcházíme zprava. Následuje klesání do mělkého sedla, před tím ale ještě spousta hezkých výhledů na nejvyšší český vrchol. Bohužel ne celý, samotná špička hory je neustále zahalena v mracích. Stromy kolem stezky už dávno nahradila kleč, ale i ta je tak vysoká, že nás docela dobře chrání před silným západním větrem. Začíná nejnáročnější část výstupu. Chodník je ale velmi pohodlný, prakticky se jedná o pravidelné schody zpevněné hliníkovými deskami. Postupně ale mizí porost kleče a my jsme tak vystaveni silnému a studenému větru. Snažíme se proto dělat co nejméně přestávek, abychom měli tuto nejnáročnější pasáž co nejrychleji za sebou.
K horní stanici lanové dráhy přicházíme 3 minuty před půl dvanáctou. Ve správní budově lanovky provozuje i malý bufet, ale jeho návštěvu prozatím odkládáme. Teď šplháme až na samotný vrchol. Je hustá mlha, z níž se postupně vynořují obrysy jednotlivých objektů na vrcholu. První nám do oka padá rozestavěná budova nové poštovny. Moderní ocelová stavba obložená dřevěnými okenicemi, zatím bez skelních tabulí, by měla být dokončena ještě letos. Nejblíže od stanice lanovky je kamenný pylon, základní trigonometrický bod zřízený roku 1824. Zástavbu na české straně uzavírá dřevěná bouda poštovny, dnes uzavřená, která bude po dokončení nové poštovny zbourána.
Prohlížíme si i stavby na polské straně. Polskou boudu, která připomíná několik létajících talířů seskládaných nad sebou nelze přehlédnout ani v takové mlze, jaká vládne právě teď. Dovnitř nejdeme, naopak prohlídku interiéru kaple sv. Vavřince si ujít nenecháváme. Poté už se ale těšíme na nějaké to teplé občerstvení, které si jdeme koupit do bufetu v budově lanovky. Jsme překvapeni, že je uvnitř téměř prázdno. Objednáváme si polévku, krkonošské kyselo, ale moc nám nechutná. I Trautenberk by prohlásil: "To kyselo je málo kyselý", navíc servírování na plastových talířích dojmu nepřidá. Ale aspoň do sebe dostáváme něco teplého na zahřátí. Během našeho oběda do okenních tabulek hlasitě buší kapky vody. To zřejmě způsobuje, že se do bufetu stahují všichni, co dosud pobývali někde poblíž vrcholu, za chvíli tak není v místnosti jediný volný stůl. Proto bufet opouštíme, nasazujeme pláštěnky a chystáme se na sestup.
Přesně po hodině vrchol Sněžky opouštíme. Naštěstí už neprší, ale vítr, který se do skalnatého vrcholu mocně opírá, se dokáže o nepříjemné podmínky postarat sám. Na druhou stranu, občas úplně rozmetá mračna nad údolím Lomniczky a my si tak díky tomu můžeme vychutnávat nádherné výhledy na polskou stranu. Kromě vlastního údolí s protilehlým návrším Kopa, kde končí lanovka z polské strany, je občas vidět i rozptýlená zástavba horského střediska Karpacz a v dáli jakési jezero (snad Podgórzyn). Sestup do sedla nad Obřím dolem nám díky častým rozhledovým přestávkám trvá půl hodiny.
V místech, kde dřív stávala Obří bouda, je dnes jen historický žulový rozcestník, turistická chata stojí na polské straně a jmenuje se Slaski dom. Tady dochází k úpravě našeho itineráře. Vrcholová hřebenovka se stále noří do mlhavých mračen, proto odsud místo na Slonecznik pokračujeme podél státní hranice směrem k Luční boudě. A tato změna se nakonec ukazuje jako velice dobrý tah. Nejenže nás čeká pohodlná cesta, na níž jsme zase trochu kryti před větrem díky porostům kleče, ale později přecházíme po dřevěných lávkách přes nádherné Úpské rašeliniště. Říká se tomu Krkonošská tundra a pramení tu dvě významné řeky, Úpa a blíže Luční boudě také Bílé Labe.
Po půl druhé přicházíme k nejvýše položené turistické chatě v Krkonoších, Luční boudě. Obrovská stavba obložená dřevem nám poskytuje ochranu před větrem a tak si můžeme v klidu posedět na lavičkách a posilnit se svačinou. Během dvacetiminutové pauzy si telefonicky domlouváme dnešní nocleh, ne však tady, ale na asi 9 km vzdálených (vzdušnou čarou) Brádlerových boudách. Poté pokračujeme po modře značené stezce, která vede po hraně údolí Bílého Labe. Pro dnešek se nám odsud nabízejí poslední výhledy na Sněžku, ty ale střídají neméně zajímavé pohledy na Luční horu a hlavně Stříbrné a Čertovo návrší, obě se spoustou kamenných moří na druhé straně údolí.
Stezka pozvolna klesá úbočím, zatímco horská bystřina rychle získává výškový náskok i vodnatost. Dole vidíme několik uměle vybudovaných kaskád. Stezka je pohodlná a prakticky ji máme pouze pro sebe, na celém úseku mezi Luční boudou a boudou u Bílého Labe potkáváme jen jednu dvojici protijdoucích turistů. Jediné, co se nám nepozdává, je uváděná vzdálenost. Zdá se nám být delší, než rozcestníky avizovaných 4,5 km, ale možná je to i tím, že už dnes přece jen cítíme v nohách únavu. U turistické chaty děláme dnes už několikátou přestávku na svačinu. Přesně o půl čtvrté se vydáváme dál, nyní už půjdeme pouze po silnicích.
Bílé Labe, jehož tok silnice stále kopíruje, už nabralo sílu a je z něj pořádná horská bystřina. Široké řečiště je proskládáno velkými balvany bílé až našedlé barvy, takže už víme, proč má řeka toto pojmenování. Voda však neprotéká jen korytem, ale po delší době začíná padat i z nebe. Pláštěnky, které už máme dávno usušené a poskládané v batozích tak znovu přicházejí do módy. První přeháňka nás zastihuje u louky nazvané U svozu. Jsou tu informační tabule, posezení i ohniště, dokonce i dřevěná bouda a houpačka pro děti. Po pěti minutách pršet přestává, ale u vodopádu začíná vše nanovo. Déšť nás doprovází až k rozcestí U dívčí lávky. Kousek odtud se Bílé Labe vlévá do Labe původního.
Dostáváme se na silnici, která spojuje Špindlerův mlýn s hraničním přechodem do Polska. Po této komunikaci jdeme necelý kilometr, poté z ní odbočujeme na můstek přes Medvědí potok, za nímž začíná ostré stoupání. Asfalt střídá panelka. Konečně je tu odbočka k Patejdlově boudě, odsud už to nahoru není tak prudké. Čekají nás poslední dva kilometry. K Medvědí boudě přicházíme opět za drobného mrholení. Na to jak je horský objekt rozsáhlý, tu parkuje strašně málo aut. A v okolí ani živáčka. Stoupáme dál, míjíme rozcestí, z nějž odbočuje přímá stezka k Martinovce, a zastavujeme se na hraně stoupání asi v půli cesty mezi Medvědí boudou a chatou Laura. Pohled zpátky je fantastický. Pomyslnou bránou mezi Kozím hřbetem a Medvědínem prochází údolí Labe, na jehož konci se krčí část Špindlerova Mlýna, za ním se pak zvedá kopec Přední Planina se spoustou sjezdovek a vleků.
Náš příchod k Brádlerovým boudám se odehrává opět za svitu sluníčka. Hned je mi to tady nějak povědomé. Ano, toto jsou přece bývalé Fučíkovy boudy a v roce 1993 jsem se tady učil lyžovat na lyžařském kurzu se střední školou. Překvapuje nás, že v okolí hlavní chaty parkuje celkem dost aut, asi dvě desítky, asi to bude tím, že chata patří KČT. Poslední metry a vcházíme dovnitř, přesně o půl šesté večer. Nejprve míříme na recepci, slečna si nás zapisuje a předává klíč s číslem 109. Náš pokoj je v prvním patře, není moc prostorný, jen dvě postele, umyvadlo, skříň a židle. Na jednu noc to ale stačí. Vybalujeme si, mokré věci dáváme sušit a postupně se jdeme vysprchovat. Potom večeříme, čteme noviny a ... vytuhujeme. Na sestup do přízemní restaurace pro zasloužené pivo už nám dnes síly nezbývají.
DEN DRUHÝ - K PRAMENU LABE A SESTUP Z DEŠTIVÝCH HOR (6. 7. 2007)
Ráno vstáváme kolem půl osmé. Znamená to téměř 12 hodin poctivého spánku, po kterém se oba cítíme skvěle připraveni pro dnešní túru. Po ranní hygieně střídmě snídáme, balíme a jdeme vyrovnat účet do recepce. Ještě než se vydáme na pochod, dáváme si ranní kávu a Kachna si kupuje minerálku. Chatu opouštíme deset minut po deváté.
Vycházíme docela nalehko, nepříjemně studený vítr nás ale hned nutí obléct se tepleji. Napojujeme se na přímou cestu od Medvědí boudy a po ní mírně stoupáme lesem. Netrvá dlouho a před námi se objevuje dřevěná budova se žlutým nápisem Martinova bouda. Obcházíme ji zleva kolem vyhlídky, z níž ale kvůli ranní mlze není vidět skoro nic. Stezka pak mírně stoupá úbočím Vysokého Kola. I toto návrší má na jižním svahu spoustu kamenných moří a malebně roztroušený porost ve formě klečí a nízkých smrků. Horský chodníček je krásně vyskládaný kamením, občas jej přetíná malý potůček nebo louže. A nabízí se z něj pohádkové výhledy do Labského dolu ohraničeném vysokými srázy pod Pančavskou loukou. Celou dobu jdeme prakticky pod mlhovou poklicí, do nepropustného bílého mléka se halí vše, co je zhruba o 100 výškových metrů výš.
Míjíme odbočku na Sněžné jámy, za ní se před námi objevuje silueta obrovské a moderní Labské boudy. Vypadá to, že zrovna probíhá její rekonstrukce, částečně je totiž obehnána lešením a soudě podle toho, že v okolí neparkuje jediné auto, asi letos turistům neslouží. Labská bouda se vlastně stane místem našich následujících výprav. První zacházka je velmi krátká. Sestup nad Labskou rokli s vodopádem si nemůžeme nechat ujít. Vede k němu krátká odbočka zakončená vyhlídkovým můstkem. Krásná přírodní scenérie. Následně se vydáváme po hraně Pančavské louky, po dech beroucí vyhlídkové stezce přicházíme na Ambrožovu vyhlídku. Ta se nachází na vysoké skále zabezpečené zábradlím a je z ní téměř letecký výhled dolů do Labského dolu s neskutečnými meandry stejnojmenné řeky. Jediné, co trochu kazí dojem, je poněkud větší množství uschlých či vyvrácených stromů na protější stráni.
Za Ambrožovou vyhlídkou nastává zlom. Dosud jsme totiž potkávali jen minimum turistů, ale od této chvíle jsou to již davy. A všichni kráčí proti nám, pravděpodobně k pramenu Labe. Tam máme namířeno i my, ale ještě předtím se chceme podívat na nedaleký Pančavský vodopád. Ten jsme již viděli ze stezky pod Sněžnými jámami, tak si jej nyní prohlížíme shora. Krása. Od Pančavského vodopádu se vracíme zpátky k Labské boudě, dnes kolem ní procházíme naposled. Modře značená stezka mírně stoupá severozápadním směrem. Napravo se objevuje silueta Labského štítu a věž jakési telekomunikační stavby nad Sněžnými jámami, ta se nalézá již na polském území.
Krátce před půl dvanáctou přicházíme k jedinému českému prameni, jehož jméno si řeka uchovává až do ústí Severního moře (další taková naše řeka už je pouze Odra, ta však teče do moře Baltského). Symbolický pramen tvoří kamenná studánka, která je napájena drobným přítokem z Labské louky. Celé prostranství je vydlážděno kameny a je částečně obehnáno řetězy. Opodál je kamenná zídka, na níž je náznakově zobrazena labská pouť k moři, vyznačeny jsou hlavní přítoky a v mozaice znaky významných měst, jimiž protéká. Také tu jsou dvě desky v upomínku na propagátora krkonošské turistiky, především té zimní, Jana Buchara. Aby toho nebylo málo, je od pramene Labe i nádherný výhled, nám počasí dovolí zahlédnout dokonce i vrchol Sněžky.
O půl dvanácté od pramene Labe odcházíme. Míříme k jihu po zelené a žluté značce, od nedalekého rozcestí pak už pouze po žluté. Kromě klasických turistických tabulek naši pozornost upoutávají i červené plechové znaky, tzv. němé značky Krkonoš. Už jsme jich dnes pár zahlédli, dosud však ne v takové koncentraci jako zde. Po obou stranách stezky se i tady nalézá vrcholové rašeliniště, tedy podobně jako včera u Luční boudy, jen dlouhé dřevěné lávky tady nejsou. Na rozcestí nazvané Pančavská louka se rozmýšlíme, kam budeme sestupovat, zda do Harrachova či do Rokytnice. Vítězí druhá varianta.
Blížíme se pod vrchol Kotle. Pod ním je rozeseto několik objektů čs. opevnění. Řopíky vz. 37 se táhnou ve dvou liniích, jeden objekt dokonce stojí přímo u rozcestí nazvaného U Růženčiny zahrádky. Když jsem byl před pěti lety na Králickém Sněžníku, domníval jsem se, že tamní pevnostní objekty jsou nejvýše položenými v Česku. Teď už vím, že to pravda není. Vůbec nejvyšším pevnostním objektem však není ani jeden z řopíků, které odsud vidíme na horizontu mezi Harrachovými kameny a Kotlem (pozn. objekt postavený v nejvyšší nadm výšce se nachází ve svahu Luční hory, včera jsme procházeli necelý kilometr od něj). Sedáme si za stůl a svačíme. Po čtvrthodině se zvedáme a pokračujeme dál, nyní už po červené TZT. Když míjíme kamením ohraničenou Růženčinu zahrádku, začíná pršet a snáší se mlha. Takovou rychlou změnu počasí jsme tedy nečekali.
Scházíme do sedla Lysé hory, odkud bývá zřejmě pěkná vyhlídka, alespoň dle panoramatické desky tak soudíme. Nyní je však sotva vidět na 10 metrů a stále nepříjemně prší. Cesta začíná ostře klesat. Naštěstí je její povrch tvořen pískem a kamením, žádné klouzavé bahno, ale i tak musíme jít velmi opatrně. Vcházíme do lesa, stezka párkrát mění směr a nakonec míří k horským chatám Dvoračky. Překvapuje nás, kolik je tu i přes nevlídné počasí lidí, někteří se ani nedostanou dovnitř a své pivko do sebe nalévají venku. Také je tu docela hodně kol. Hodně cyklistů potkáváme i dál, málokdo má však tolik sil, aby náročné stoupání k chatě zvládl. Panelová cesta, na kterou navazuje klasická lesní cesta je značena hned třemi barvami turistických tras a k tomu ještě i jako cyklostezka. Až v sedle pod Dvoračkami se cesty rozcházejí do třech směrů.
Při pohledu do mapy nás láká návštěva Huťského vodopádu, který je vyznačený při modré turistické trase. Scházíme tedy dolů k Huťskému potoku a později klesáme údolím podél jeho hučícího toku. Stále vytrvale prší a možná i proto je v lese neskutečné temno. Cestou nacházíme keříky, které jsou doslova obsypány borůvkami. Dosud jsme na tuto plodinu štěstí neměli, takže zastavujeme na degustaci. Po osvěžujícím občerstvení scházíme k mostu, který překonáváme a po necelých pěti minutách přicházíme k chatě na nevelké mýtině. Tady nacházíme krátkou odbočku k vyhlídce na vodopád. V porovnání s vodopády, které jsme v Krkonoších viděli dosud, je tento bezesporu nejméně vodnatý, atraktivnost však dohání výškou, která činí asi 20 metrů.
Od Huťského vodopádu pokračuje modře značená stezka dál dolů údolím. My se ale vracíme zpátky na rozcestí a od něj pokračujeme ke křižovatce cest Nad Světlankou. Děláme tak právě proto, abychom mohli projít kolem horské chaty Světlanka. Tak jako byly Brádlerovy (Fučíkovy) boudy dějištěm mého lyžařského kurzu, v případě Honzy sehrála před pár lety podobnou roli právě Světlanka. Proto tedy tato malá zacházka. Od rozcestí se žlutou značkou odbočujeme na neznačenou lesní silnici, která nás k chatě přivádí po okraji sjezdovky, jejíž počátek je až někde vysoko na vrcholu Lysé hory. Kachna si chatu dokonale vybavuje, dokonce ukazuje i okno, které tehdy patřilo jeho pokoji. Stejné jsou i okolní budovy, jen dřevěná socha Krakonoše je tu prý nová.
Ani po dvou hodinách tu není náznaku, že by se počasí hodlalo umoudřit. Nepřispívá k tomu ani postupný sestup do nižších nadmořských výšek. Od Světlanky klesá silnice docela ostře. Míjíme se tu s několika cyklisty, ti jsou sice odolní proti drsnému počasí, ale sklon kopce je už na jejich síly a všichni svá kola tlačí. Cestou však spatřujeme i spoustu živých tvorů, kterým nevlídné krkonošské počasí pranic nevadí. Nad samotou V Rybnících se třeba nerušeně pase početné stádo ovcí, kousek níž zase několik krav. Z louky už jsou vidět domy a areál jakési továrny v Horní Rokytnici.
Čtvrthodinu před 15. hodinou se dostáváme na hlavní silnici a po delší době i na modrou turistickou značku. Stále leje jako z konve, Sluníčko si můžeme pouze přečíst na štítu jednoho ze zdejších penzionů. U dolní stanice vleků nacházíme přístřešek, jehož azyl využíváme za účelem svačiny. Deset minut před půl čtvrtou se přesunujeme na nedalekou autobusovou zastávku, odkud nám přesně o půl jede místní linka na vlakové nádraží v Jablonci nad Jizerou. Lístek si kupujeme až na konečnou. To už neprší a dokonce, jen co se dává autobus do pohybu, trhá se obloha a údolí Huťského potoka osvěcují sluneční paprsky. Počasí se tedy umoudřilo, až už je naše turistická výprava téměř u konce.
Po příjezdu na jablonecké nádraží zjišťujeme, že už se až do Hrušovan do večera není možné dostat, proto cestu domů odkládáme na ráno. Na zábradlí rozkládáme pláštěnky a další věci k sušení., abychom je do batohu nemuseli ukládat ve zcela mokrém stavu. Po necelé hodince se vypravujeme do centra městečka, ve kterém se zrovna koná pouť. My se však zaměřujeme na nějakou restauraci, v níž bychom zahnali hlad. Nakonec zapadáme do hospody nedaleko kostela.
V hospodě pobýváme asi tři hodiny, objednáváme večeři a několik sklenic piva. Lokál se s přibývajícím čase postupně zaplňuje, v osm by mělo totiž začít vystoupení jakéhosi místního muzikanta, taková one man show, jako např. hevlínský Granit.
Po osmé hodině hospodu opouštíme, to už zase prší, ale evidentně je to jen krátká přeháňka. Když přicházíme k nádraží, klene se nad zalesněným svahem nádherná duha. Musíme vyřešit otázku dnešního bivaku, já za tím účelem prozkoumávám okolí, ale žádné vhodné místo k přespání v rozumné blízkosti nenacházím. Řešíme to tedy jednoduše tak, že přespíme přímo tady. Čekáme na příjezd a odjezd posledního večerního spoje (21:43) a hned potom máme v úmyslu ulehnout do spacáků. Jenže tím posledním vlakem přijíždí jakýsi podivný chlapík, který nejdříve prohrabuje odpadkový koš, pak se staví do pozoru na okraj zastřešeného přístřešku a kouká kamsi k panelákům. Plyne deset minut, čtvrthodina a divný chlapík se ani nehne, až pak se dá z ničeho nic do svižného kroku a vzápětí mizí kamsi za rohem. Konečně tedy zalézáme do spacáků a usínáme.
DEN TŘETÍ - NÁVRAT (7. 7. 2007)
Ráno nás budí nastavené alarmy na mobilních telefonech, Kachna to má dokonce sychrované prozvoňováním své přítelkyně. Vstáváme o půl páté, čistíme zuby a balíme věci. To už se na nádraží scházejí první cestující a za moment přijíždí i motorák, do něhož všichni, včetně nás, nastupují. Tento vlak jede až do Jaroměře, což ušetří pár přestupů, ale v několika stanicích docela dost dlouho čeká. Těch přestávek využíváme k prohledání okolí jednotlivých stanic (Jilemnice, Martinice) a hledáním poštovní schránky, odkud bychom poslali pohlednici. Na žádné stanici žádnou schránku nenacházíme.
Nakonec se rozhodujeme, že až do Jaroměře nepojedeme a ve Staré Pace přestupujeme na jiný motorák, který směruje do Chlumce nad Cidlinou. Jedeme až na konečnou, přičemž sledujeme čas, abychom zaznamenali výjimečný okamžik s datem plným sedmiček: 07.07.2007 07:07h. V Chlumci přestupujeme na rychlík, tím se následně dostáváme do Hradce Králové. Z následného cestování máme trošku obavy, v Hradci totiž dnes nad ránem skončil mega festival Rock for people, obáváme se tedy přeplněného nádraží i vlaků směřujících do všech směrů. Realita je však zcela jiná, asi už se dnes na festivaly vlakem nejezdí a nebo je na návraty ještě příliš brzy.
I další cestování máme rozkouskované, jedním osobákem přijíždíme do Týniště nad Orlicí, přípojným motoráčkem vzápětí do Chocně. Ani tam však na odjezd dalšího osobního vlaku moc dlouho nečekáme. To malinko nepohodlné cestování má své opodstatnění, cestujeme totiž na jízdenku SONE+ ve verzi pro osobní a spěšné vlaky, takže využíváme co nejvíce těchto vlakových kategorií. Z České Třebové už se ale takto cestovat nedá, musíme si tedy dokoupit obyčejné jízdenky na úsek do Letovic. Přímý rychlík z Hradce Králové má naštěstí posilové vozy, to je naše štěstí, protože první vagóny vypadají po příjezdu do stanice dost plné, poslední vůz je naopak téměř prázdný.
S malým zpožděním, kvůli výluce jedné koleje za Adamovem, přijíždíme do Brna, kde nás čeká nejdelší přestupový čas, skoro hodina a půl. Dáváme si rozchod a scházíme se až ve vlaku na šestém nástupišti. Poslední vlak, kterým cestujeme společně, přijíždí do Hrušovan ve 14:11. Po výstupu z vlaku se loučíme, Honza má totiž zajištěný odvoz autem, zatímco já čekám necelou půlhodinu na odjezd lokálky do Hevlína. Ve tři hodiny odpoledne i já shazuji definitivně batoh u dveří našeho domu.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
