NÁVŠTĚVA BŘEŽANSKÉHO VĚTRNÉHO PARKU
| Datum: | 16. června 2007 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 37,56 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 1:49:43 h |
| Hrubý čas jízdy: | 4 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 20,54 km/h |
| Mapa: | Hrušovansko 1:70000 (edice Moravské vinařské stezky) |
| Text & foto: | Marek Topič |
Na www stránkách Hnutí DUHA, ale i v regionálním týdeníku Znojmesko a jiných tiskovinách, se v průběhu června objevily pozvánky na den otevřených dveří ve větrných elektrárnách na různých místech České republiky. Možnost exkurze byla avizována také v nedalekých Břežanech a protože mi již dvě předešlé příležitosti k nahlédnutí do útrob ekologické výroby elektřiny unikly, tentokrát jsem neponechal nic náhodě a třetí červnovou sobotu jsem si vyhradil pouze na tuto akci. Z několika mnou oslovených lidí v okolí jsem nakonec nikoho dalšího k nenáročnému cyklovýletu nezlákal, takže jsem se vydal v již tradičním počtu, tedy pouze já.
Začátek dne otevřených dveří je plánován na devátou hodinou a to je doba, kdy bych chtěl být na místě i já. Z Hevlína proto odjíždím přesně o hodinu dříve, tedy v 8:00. Je slunečno, teplo, docela dobrá viditelnost a fouká poměrně silný vítr od severozápadu. Tomu odpovídá i moje rychlost, na silnici mezi Hevlínem a Hraběticemi nejsou prakticky žádné větrolamy, takže mě vítr znatelně zpomaluje. V Hraběticích se zrovna konají hody a krojovaná chasa se právě chystá na průvod obcí. Úsek od hrabětické autobusové zastávky až po železniční most u bývalého hrušovanského útvaru pohraniční stráže je na zdejší podmínky velice členitý, stále se buď stoupá nebo sjíždí z kopce, zvlášť z tzv. "hrušovaňáku" se kola bicyklu pěkně rychle roztáčejí.
Na křižovatce pod cukrovarem odbočuji vlevo, tím se dostávám k budovám železniční stanice. Ve většině mých výletů bývá zdejší nádraží místem přestupů či nástupů na vlak, dnes tudy ale jenom projíždím a podél areálu pily se dostávám k železničnímu přejezdu tratě do Brna. Za křížením dráhy odbočuji vpravo, na silnici do Nového Dvora, která je kvalitně opravená a navíc chráněná z obou stran proti větru, nalevo vysokým náspem znojemské trati, napravo hustým stromořadím topolů. Klidná místní část Nový Dvůr doznala v poslední době také spoustu změn k lepšímu, většina baráků je spravená, ostudu zde dělá už jen zchátralý areál vepřína. K mé radosti je opravená i silnice a to nejen podél zástavby, ale i v následujícím úseku, který klesá k rybníku a podél větrolamu míří k okraji lesa. Tady se pokládal nový asfaltový koberec teprve nedávno a jak bývá v dnešní době zvykem, byla zde umístěna i informační tabule se zmínkou o zdrojích financování.
O půl osmé projíždím kolem Emina zámku obklopeném udržovaným parkem. Je to hezké místo pro účel, ke kterému je vyžíván (ústav soc. péče), všude spousta zeleně, sportovní zázemí, malá stáj s koňmi a jiným domácím zvířectvem. Čas mě tlačí, takže zastavuji jen na malý okamžik, když dělám pokus o foto zámku. Přejíždím most přes říčku Jevišovku a za ním si mohu vychutnat poslední stovky metrů po kvalitní silnici, za hranicí katastrů už je totiž silnice totálně rozbitá. Je to škoda, protože do Pravic už zbývá jen něco přes jeden kilometr. Doufejme, že i zde se v blízké budoucnosti realizace opravy podaří.
V Pravicích se napojuji na cyklostezku č. 5008, na níž mě čeká nejnáročnější část cesty, proti větru do Břežan. Cesta navíc mírně stoupá. V samotné obci je již situace lepší, před větrem chrání domy i stromy. I v Břežanech se nachází zámek, jeho využití je shodné jako v případě Emína, také je tedy nepřístupný. Na křižovatce u mostu přes potok Břežanku odbočuji doprava, v závěru obce vyjíždím docela ostré stoupání a poté se mi na obzoru zjevuje všech pět stožárů břežanského větrného parku. Vidět je i nádražní budova, ke které tato silnice vede. U odbočky těsně před železničním přejezdem koukám na hodinky, je přesně devět, takže se mi daří dorazit právě v době, kdy by měl den otevřených dveří zahojovat. Po kamenité cestě se dostávám k odbočce k první větrné elektrárně, její listy rotoru jsou již zastaveny, protože právě tato elektrárna je dnes vyčleněna pro účely exkurze.
Pod elektrárnou parkuje asi 8 aut, z nichž většina patří pořadatelské firmě WEB větrná energie nebo Hnutí DUHA. Jejich společný stánek se stolem s informačními a propagačními materiály již stojí, naopak stánek s občerstvením, lavičky a stoly, které zajišťuje obec Břežany, se právě sundávají z nákladní Avie. Jak se dozvídám, první návštěvníci tu vyčkávají již skoro od sedmi hodin a ti také budou mít možnost jako první vystoupat až do horní gondoly. Vedle boudy s technologickým zázemím elektrárny parkuji své kolo a poté se nahlašuji u pořadatelek jako zájemce o výstup do horní části elektrárny. Jsem zařazen hned do druhé skupinky, pro niž je výstup naplánován na 9:40. Předtím je mi ještě předložen papír s podrobným soupisem podmínek, který musím prostudovat a podepsat. Veškeré rizika, která by teoreticky během mého pobytu v elektrárně vznikla, tak přebírám na sebe.
Čas, který zbývá do mého výstupu, využívám různě. Nejdřív si pročítám některé z nabízených tiskovin, poté se zaposlouchávám do zajímavého výkladu jednoho ze zástupců firmy WEB. Dozvídám se třeba odhad ztráty, která zastavením elektrárny na dobu exkurze vznikne, protože jsou dnes optimální větrné podmínky, je tato částka odhadována na hodnotu mezi 10 až 15 tisíci Kč. Sděleny jsou i záměry společnosti postavit další větrný park u nedalekých Mackovic a pak takové ty běžné technické údaje o tom, jak větrná elektrárna vůbec funguje. Mezitím sem postupně přijíždí další auta se zájemci o exkurzi, většina z nich se hned zapisuje do seznamu zájemců o výstup na gondolu, netrvá tedy dlouho a kapacita dnešního dne je vyčerpána. První skupinka zájemců o výstup se právě obléká do jistící výstroje a za nějakou dobu už šplhají dva pánové a jedná dáma vzhůru. Čekání na jejich návrat mi připadá nekonečné.
Já polezu nahoru ve skupince s dvěma Drhnolečáky. Poté, co se zhora ozývají zvuky, které avizují, že se první skupinka vydává na sestup, začíná strojení naší trojice. Já přicházím na řadu jako poslední, dostávám pásové jištění, jistící lano (tím se budeme jistit až nahoře), přilbu a speciální protiskluzové rukavice. Již v plné výzbroji se dočkáváme sestupu prvního ze skupinky, který nám líčí zážitky a ukazuje fotky na displeji svého foťáku. Následuje asi pětiminutová prodleva, než slézá paní, z jejíž tváře je vidět, že toho má opravdu dost. Na posledního odvážlivce se čeká ještě déle. V případě staršího pána je evidentní, že si sáhnul na dno svých fyzických i psychických sil, jeho křečovité ručkovaní s přidržováním se z druhé strany žebříku, tisknutí těla, které brání plynulému spouštění jistící karabiny a podivný výraz v obličeji nedodávají k výstupu zrovna mnoho optimismu. Začínám být trochu nervózní.
A je to tady. První dva členové už šplhají vzhůru a mě je připínána bezpečnostní karabina k jistícímu vázání. Chytám se za příčku, druhou rukou o jednu výš, ten samý pohyb dělají i nohy. A pak stále to samé, pořád a pořád, metr za metrem. Raději se nedívám ani dolů ani nahoru a jen čekám až se mi v úrovni očí objeví první plošina, která je umístěna asi ve třetině tubusu. Konečně se dostávám do její úrovně, shlížím i dolů, odkud spatřuji spousty hlav s pohledy mířícími na mně. Šplhám raději dál. Čím výše jsem, tím větší je horko, své dělá samozřejmě fyzická zátěž, ale především fyzikální zákony o rozložení vzduchu v uzavřených prostorech. Začínám se potit, ale jinak se mi šplhá dobře, dokázal jsem již harmonicky sladit pohyb všech svých končetin. A je tu druhá plošina, opět pohled dolů i nahoru, kolega přede mnou odpočívá, takže se zastavuji i já. Dvouminutová pauza přichází vhod, po ní je ten zbytek úplnou hračkou. Na třetí plošině hlavní žebřík končí, čeká tu na náš další zaměstnanec elektrárny, který pokládá roštový poklop a odepíná nám jištění. Odsud navazuje krátký, asi třímetrový žebřík, jenž je již součástí otáčivé gondoly. Průlez dovnitř je velice úzký, tady přichází vhod ochranná přilba. Útroby gondoly moc prostorné nejsou a to málo skoro celé zabírají generátor, převodovka a ostatní zařízení strojovny. Zapouzdřená převodovka nám slouží jako opora při výstupu na vrchol gondoly. Odměnou za náročný výstup je nám neopakovatelný zážitek a fantastický výhled do kraje z výšky 72 metrů.
Po desetiminutovém pobytu v úzkém střešním otvoru scházíme postupně dolů. Já znovu jako poslední, nejdříve do strojovny, poté po krátkém žebříku na třetí plošinu. Správce otvírá poklop a postupně nám nasazuje jištění, loučí se s námi a my mu děkujeme za průvodcovství. Poté následuje znovu ten kolotoč přešlapů a přehmatů po jednotlivých příčkách. Sestup je však mnohem snazší, jistící karabina nezadrhává, problémy občas dělají jen rukavice, které mají tendenci sklouzávat. Netrvá dlouho a stojím opět na pevné zemi. Sestup nám asi trval velice rychle, protože skupinka, která je na řadě, není ještě vystrojena jistícími prvky. Po předávce pomyslné štafety, zde ve formě jistící karabiny, ze sebe sundávám jistící pásy, stejně jako přilbu a rukavice. Ještě se chvíli koukám jak si vede v první fázi výstupu další trojice (mladý pár a s nimi starší pán ve věku kolem šedesátky) a s díky za zajímavý zážitek se loučím s pracovníky firmy WEB větrná energie.
Doba už poměrně pokročila, je třičtvrtě na jedenáct, takže pomalu myslím na návrat. Mezitím, co jsem byl nahoře, začal provozovat stánek s občerstvením, klobásky na roštu sice vypadají lákavě, ale mě už tlačí čas, protože potřebuji být do dvanácti hodin doma. Popojíždím na rozcestí a chvíli zde vyčkávám na okamžik, až se na vrcholu gondoly objeví nějaké siluety postav. Stává se tak asi po deseti minutách, odsud ze spodu vypadají jako mravenci.
Pět minut po jedenácté hodině se vydávám na zpáteční cestu, mířím téměř po stejné trase, jako při cestě sem, tedy nejprve proti větru do Břežan a od křižovatky s jeho podporou do Pravic. Větrná energie mi pomáhá při jízdě, takže obcí projíždím vzápětí. Pokračuji do Hrušovan, kterými projíždím rovněž bez zastavení, následně vyjíždím táhlé stoupání do kopce za železničním mostem a sjezdem se dostávám na okraj Hrabětic. Při průjezdu kolem hospody "Na třináctce" spatřuji hodový průvod v ulici směrem do Šanova. Chvíli jej pozoruji, ale výskání, které hodně trhá uši, mě brzy nutí pokračovat dál. Sjíždím kopec k poště a následně uháním po rovince k Hevlínu. Plánovaný příjezd ve 12 hodin se mi podařilo dodržet.
Dojmy z trasy a doplňky:
Neskutečně zajímavá a poučná akce. Doufejme, že tradice dnů otevřených dveří zůstane zachována i v následujících obdobích. Návštěvu větrného parku však lze doporučit i jindy, samozřejmě bez možnosti výstupu na gondolu elektrárny. Základní informace návštěvník získá z tabule u první elektrárny. Nejlepší podmínky k návštěvě, zejména pro fotografy, jsou podle mého názoru v bezoblačných dnech s modrou oblohou a při foukání větru od jihovýchodu.
Začátek dne otevřených dveří je plánován na devátou hodinou a to je doba, kdy bych chtěl být na místě i já. Z Hevlína proto odjíždím přesně o hodinu dříve, tedy v 8:00. Je slunečno, teplo, docela dobrá viditelnost a fouká poměrně silný vítr od severozápadu. Tomu odpovídá i moje rychlost, na silnici mezi Hevlínem a Hraběticemi nejsou prakticky žádné větrolamy, takže mě vítr znatelně zpomaluje. V Hraběticích se zrovna konají hody a krojovaná chasa se právě chystá na průvod obcí. Úsek od hrabětické autobusové zastávky až po železniční most u bývalého hrušovanského útvaru pohraniční stráže je na zdejší podmínky velice členitý, stále se buď stoupá nebo sjíždí z kopce, zvlášť z tzv. "hrušovaňáku" se kola bicyklu pěkně rychle roztáčejí.
Na křižovatce pod cukrovarem odbočuji vlevo, tím se dostávám k budovám železniční stanice. Ve většině mých výletů bývá zdejší nádraží místem přestupů či nástupů na vlak, dnes tudy ale jenom projíždím a podél areálu pily se dostávám k železničnímu přejezdu tratě do Brna. Za křížením dráhy odbočuji vpravo, na silnici do Nového Dvora, která je kvalitně opravená a navíc chráněná z obou stran proti větru, nalevo vysokým náspem znojemské trati, napravo hustým stromořadím topolů. Klidná místní část Nový Dvůr doznala v poslední době také spoustu změn k lepšímu, většina baráků je spravená, ostudu zde dělá už jen zchátralý areál vepřína. K mé radosti je opravená i silnice a to nejen podél zástavby, ale i v následujícím úseku, který klesá k rybníku a podél větrolamu míří k okraji lesa. Tady se pokládal nový asfaltový koberec teprve nedávno a jak bývá v dnešní době zvykem, byla zde umístěna i informační tabule se zmínkou o zdrojích financování.
O půl osmé projíždím kolem Emina zámku obklopeném udržovaným parkem. Je to hezké místo pro účel, ke kterému je vyžíván (ústav soc. péče), všude spousta zeleně, sportovní zázemí, malá stáj s koňmi a jiným domácím zvířectvem. Čas mě tlačí, takže zastavuji jen na malý okamžik, když dělám pokus o foto zámku. Přejíždím most přes říčku Jevišovku a za ním si mohu vychutnat poslední stovky metrů po kvalitní silnici, za hranicí katastrů už je totiž silnice totálně rozbitá. Je to škoda, protože do Pravic už zbývá jen něco přes jeden kilometr. Doufejme, že i zde se v blízké budoucnosti realizace opravy podaří.
V Pravicích se napojuji na cyklostezku č. 5008, na níž mě čeká nejnáročnější část cesty, proti větru do Břežan. Cesta navíc mírně stoupá. V samotné obci je již situace lepší, před větrem chrání domy i stromy. I v Břežanech se nachází zámek, jeho využití je shodné jako v případě Emína, také je tedy nepřístupný. Na křižovatce u mostu přes potok Břežanku odbočuji doprava, v závěru obce vyjíždím docela ostré stoupání a poté se mi na obzoru zjevuje všech pět stožárů břežanského větrného parku. Vidět je i nádražní budova, ke které tato silnice vede. U odbočky těsně před železničním přejezdem koukám na hodinky, je přesně devět, takže se mi daří dorazit právě v době, kdy by měl den otevřených dveří zahojovat. Po kamenité cestě se dostávám k odbočce k první větrné elektrárně, její listy rotoru jsou již zastaveny, protože právě tato elektrárna je dnes vyčleněna pro účely exkurze.
Pod elektrárnou parkuje asi 8 aut, z nichž většina patří pořadatelské firmě WEB větrná energie nebo Hnutí DUHA. Jejich společný stánek se stolem s informačními a propagačními materiály již stojí, naopak stánek s občerstvením, lavičky a stoly, které zajišťuje obec Břežany, se právě sundávají z nákladní Avie. Jak se dozvídám, první návštěvníci tu vyčkávají již skoro od sedmi hodin a ti také budou mít možnost jako první vystoupat až do horní gondoly. Vedle boudy s technologickým zázemím elektrárny parkuji své kolo a poté se nahlašuji u pořadatelek jako zájemce o výstup do horní části elektrárny. Jsem zařazen hned do druhé skupinky, pro niž je výstup naplánován na 9:40. Předtím je mi ještě předložen papír s podrobným soupisem podmínek, který musím prostudovat a podepsat. Veškeré rizika, která by teoreticky během mého pobytu v elektrárně vznikla, tak přebírám na sebe.
Čas, který zbývá do mého výstupu, využívám různě. Nejdřív si pročítám některé z nabízených tiskovin, poté se zaposlouchávám do zajímavého výkladu jednoho ze zástupců firmy WEB. Dozvídám se třeba odhad ztráty, která zastavením elektrárny na dobu exkurze vznikne, protože jsou dnes optimální větrné podmínky, je tato částka odhadována na hodnotu mezi 10 až 15 tisíci Kč. Sděleny jsou i záměry společnosti postavit další větrný park u nedalekých Mackovic a pak takové ty běžné technické údaje o tom, jak větrná elektrárna vůbec funguje. Mezitím sem postupně přijíždí další auta se zájemci o exkurzi, většina z nich se hned zapisuje do seznamu zájemců o výstup na gondolu, netrvá tedy dlouho a kapacita dnešního dne je vyčerpána. První skupinka zájemců o výstup se právě obléká do jistící výstroje a za nějakou dobu už šplhají dva pánové a jedná dáma vzhůru. Čekání na jejich návrat mi připadá nekonečné.
Já polezu nahoru ve skupince s dvěma Drhnolečáky. Poté, co se zhora ozývají zvuky, které avizují, že se první skupinka vydává na sestup, začíná strojení naší trojice. Já přicházím na řadu jako poslední, dostávám pásové jištění, jistící lano (tím se budeme jistit až nahoře), přilbu a speciální protiskluzové rukavice. Již v plné výzbroji se dočkáváme sestupu prvního ze skupinky, který nám líčí zážitky a ukazuje fotky na displeji svého foťáku. Následuje asi pětiminutová prodleva, než slézá paní, z jejíž tváře je vidět, že toho má opravdu dost. Na posledního odvážlivce se čeká ještě déle. V případě staršího pána je evidentní, že si sáhnul na dno svých fyzických i psychických sil, jeho křečovité ručkovaní s přidržováním se z druhé strany žebříku, tisknutí těla, které brání plynulému spouštění jistící karabiny a podivný výraz v obličeji nedodávají k výstupu zrovna mnoho optimismu. Začínám být trochu nervózní.
A je to tady. První dva členové už šplhají vzhůru a mě je připínána bezpečnostní karabina k jistícímu vázání. Chytám se za příčku, druhou rukou o jednu výš, ten samý pohyb dělají i nohy. A pak stále to samé, pořád a pořád, metr za metrem. Raději se nedívám ani dolů ani nahoru a jen čekám až se mi v úrovni očí objeví první plošina, která je umístěna asi ve třetině tubusu. Konečně se dostávám do její úrovně, shlížím i dolů, odkud spatřuji spousty hlav s pohledy mířícími na mně. Šplhám raději dál. Čím výše jsem, tím větší je horko, své dělá samozřejmě fyzická zátěž, ale především fyzikální zákony o rozložení vzduchu v uzavřených prostorech. Začínám se potit, ale jinak se mi šplhá dobře, dokázal jsem již harmonicky sladit pohyb všech svých končetin. A je tu druhá plošina, opět pohled dolů i nahoru, kolega přede mnou odpočívá, takže se zastavuji i já. Dvouminutová pauza přichází vhod, po ní je ten zbytek úplnou hračkou. Na třetí plošině hlavní žebřík končí, čeká tu na náš další zaměstnanec elektrárny, který pokládá roštový poklop a odepíná nám jištění. Odsud navazuje krátký, asi třímetrový žebřík, jenž je již součástí otáčivé gondoly. Průlez dovnitř je velice úzký, tady přichází vhod ochranná přilba. Útroby gondoly moc prostorné nejsou a to málo skoro celé zabírají generátor, převodovka a ostatní zařízení strojovny. Zapouzdřená převodovka nám slouží jako opora při výstupu na vrchol gondoly. Odměnou za náročný výstup je nám neopakovatelný zážitek a fantastický výhled do kraje z výšky 72 metrů.
Po desetiminutovém pobytu v úzkém střešním otvoru scházíme postupně dolů. Já znovu jako poslední, nejdříve do strojovny, poté po krátkém žebříku na třetí plošinu. Správce otvírá poklop a postupně nám nasazuje jištění, loučí se s námi a my mu děkujeme za průvodcovství. Poté následuje znovu ten kolotoč přešlapů a přehmatů po jednotlivých příčkách. Sestup je však mnohem snazší, jistící karabina nezadrhává, problémy občas dělají jen rukavice, které mají tendenci sklouzávat. Netrvá dlouho a stojím opět na pevné zemi. Sestup nám asi trval velice rychle, protože skupinka, která je na řadě, není ještě vystrojena jistícími prvky. Po předávce pomyslné štafety, zde ve formě jistící karabiny, ze sebe sundávám jistící pásy, stejně jako přilbu a rukavice. Ještě se chvíli koukám jak si vede v první fázi výstupu další trojice (mladý pár a s nimi starší pán ve věku kolem šedesátky) a s díky za zajímavý zážitek se loučím s pracovníky firmy WEB větrná energie.
Doba už poměrně pokročila, je třičtvrtě na jedenáct, takže pomalu myslím na návrat. Mezitím, co jsem byl nahoře, začal provozovat stánek s občerstvením, klobásky na roštu sice vypadají lákavě, ale mě už tlačí čas, protože potřebuji být do dvanácti hodin doma. Popojíždím na rozcestí a chvíli zde vyčkávám na okamžik, až se na vrcholu gondoly objeví nějaké siluety postav. Stává se tak asi po deseti minutách, odsud ze spodu vypadají jako mravenci.
Pět minut po jedenácté hodině se vydávám na zpáteční cestu, mířím téměř po stejné trase, jako při cestě sem, tedy nejprve proti větru do Břežan a od křižovatky s jeho podporou do Pravic. Větrná energie mi pomáhá při jízdě, takže obcí projíždím vzápětí. Pokračuji do Hrušovan, kterými projíždím rovněž bez zastavení, následně vyjíždím táhlé stoupání do kopce za železničním mostem a sjezdem se dostávám na okraj Hrabětic. Při průjezdu kolem hospody "Na třináctce" spatřuji hodový průvod v ulici směrem do Šanova. Chvíli jej pozoruji, ale výskání, které hodně trhá uši, mě brzy nutí pokračovat dál. Sjíždím kopec k poště a následně uháním po rovince k Hevlínu. Plánovaný příjezd ve 12 hodin se mi podařilo dodržet.
Dojmy z trasy a doplňky:
Neskutečně zajímavá a poučná akce. Doufejme, že tradice dnů otevřených dveří zůstane zachována i v následujících obdobích. Návštěvu větrného parku však lze doporučit i jindy, samozřejmě bez možnosti výstupu na gondolu elektrárny. Základní informace návštěvník získá z tabule u první elektrárny. Nejlepší podmínky k návštěvě, zejména pro fotografy, jsou podle mého názoru v bezoblačných dnech s modrou oblohou a při foukání větru od jihovýchodu.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
