VÝJEZD NA STŘECHU MORAVY (PRADĚD 2007)
| Datum: | 19. května 2007 |
| Složení výpravy: | Marek, Víťa |
| Ujetá vzdálenost / čas: | 84+14 km / 5 3/4 + 3/4 hod. |
| Mapa: | Jeseníky, Praděd a Kr. Sněžník 1:50000 (edice ShoCart č. 58) |
| Text & foto: | Marek Topič |
| Související odkaz: | www.bikeboy.cz |
Na nejvyšší moravské hoře, Pradědu, jsem byl už několikrát. A vládce Jeseníků mě nikdy moc přívětivě nepřijal. Poprvé jsem na Praděd vyjel na kole v roce 1996, vlakem do Vrbna pod Pradědem a odsud přes Karlovu Studánku stále vzhůru. Z vrcholu jsem byl doslova vyhnán průtrží mračen. I mé druhé dobytí této hory se konalo v sedle jízdního kola, v roce 1999 jsem se na ni vypravil přímo z Hevlína. Během celého třídenního výletu mě doprovázelo slunečné počasí, jen při výjezdu na samotný vrchol pršelo a byla mlha. Po delší pauze jsem se rozhodl na podzim roku 2005 zkusit štěstí klasicky, pěšky. Jak to dopadlo? Vysílač jsem spatřil až když jsem stál 10 metrů od něj, tak hustá byla mlha. Jednou to však vyjít musí, řekl jsem si, a na polovinu května naplánoval další cyklistický výjezd. Po úspěšném výletu na Lysou horu nebylo příliš těžké zlákat i protentokrát Víťu ze Šanova.
Sraz naší dvojice je domluvený na hrušovanské vlakové nádraží ve 4:20 ráno, já proto z Hevlína odjíždím pět minut před čtvrtou hodinou. Je nepříjemná zima, jen 7 st. Celsia, a překvapivě jezdí i dost aut, asi se protáhla diskotéka na Baště. O čtvrt na pět mám konečně těch nepříjemných 7 kilometrů za sebou, po dvou minutách je na místě i můj dnešní parťák. I on si stěžuje na nízkou teplotu a nabádá k rychlému nastoupení do vlaku, kde snad takové chladno nebude. Vlakvedoucí ale přichází až těsně před odjezdem vlaku, takže s naložením kol musíme ještě pár minut počkat.
Další průběh dnešního výletu je skoro stejný jako při cestě do Beskyd před třemi týdny. Rozdíl je při přestupování v Břeclavi, dnes totiž chceme stihnout přípojný rychlík do Olomouce, na přestup tedy máme pouhých 5 minut. Ale stíháme to, kola nakládáme do zavazadlového oddílu a už za zvuku píšťalky výpravčího se usazujeme do jednoho z volných kupé v sousedním vagónu. Cesta probíhá bez komplikací a rychle ubíhá, tři minuty před sedmou hodinou, tedy na minutu přesně dle jízdního řádu, vystupujeme na olomouckém hlavním nádraží a vzápětí vyzvedáváme kola z pojízdné úschovy. V další fázi máme dvě možnosti pokračování, buď osobním vlakem v 7:21 do Zábřehu na Moravě, odkud je přípoj do Šumperka a nebo počkat na přímý rychlík, který pojede o třičtvrtě na osm a do stejného města by měl dojet o čtyři minuty dříve, než v první variantě. Definitivní rozhodnutí prozatím odkládáme a po cyklostezce směřující do centra města odjíždíme vyhledat nejbližší obchod. Asi po 300 metrech objevujeme supermarket Albert, v němž si dokupujeme to, co nám chybí pro zdárné zvládnutí výletu, tedy nějaké pití a jídlo.
Na vlakové nádraží se vracíme právě ve chvíli, kdy je na 3. nástupišti připraven k odjezdu osobní vlak do Zábřehu. A protože jsou oba představky pro jízdní kola volné, nastupujeme do posledního vozu. Vlak se brzy dává do pohybu a opouští hanáckou metropoli. V okolí Červenky probíhají v těchto dnech rekonstrukční práce a kvůli nim je dočasně v provozu pouze jedna traťová kolej. Čekáme tu asi 10 minut na křižování s pendolinem a ještě jedním rychlíkem. Nabrané zpoždění nás však nechává v klidu, v Zábřehu na Moravě je totiž dostatečná časová rezerva na přestup. Časový skluz činí nakonec pouhých 10 minut, takže v klidu přestupujeme na náš poslední přípoj, kterým je lokálka do Šumperka.
Jedním z hlavních důvodů, proč jsme před pohodlným přímým spojením dali přednost trase přes Zábřeh na Moravě, je nasazování modernizovaných jednotek 814+914 zv. Regionova na vlacích tratě č. 291. Ačkoliv tyto vlaky jezdí na našich tratích už více jak rok, ani jeden z nás neměl dosud možnost se některým z nich svézt. Dnes je ale souprava zelenožluté barvy přistavena na prvním nástupišti, takže budeme moci otestovat, jak se v Regionově cestuje s koly. A hned první dojmy naznačují, že cyklisté by tuto soupravu měli mít v oblibě. Žádné vytahování kol do schodů, řídící vůz s rozšířeným nástupním prostorem je nízkopodlažní, takže dovnitř pohodlně kolo tlačíme, dalo by se říct, že by sem šlo přímo vjet. Hned za dveřmi jsou sedačky, které po sklopení utvoří prostor po umístění tří, možná čtyř kol na každé straně představku. Naše dvě nejsou tedy žádný problém. K zajištění bicyklů proti pádu slouží pás podobný tomu bezpečnostnímu v autech.
Ačkoliv má náš vlak v poznámkách upozornění, že nečeká na žádný přípoj, je pravidelný odjezd v 8:27 posunut asi o 10 minut. Důvodem je pozdní příjezd rychlíku od Uherského Hradiště. Na konečnou proto přijíždíme až 5 minut před devátou. Krátce nás ještě zdržuje nasazování pásů pro měření srdečního tepu a úderem deváté hodiny už se konečně vydáváme na cestu. Je ideální počasí, bezvětří, teplota asi 18 stupňů, na obloze ani mráček. Přístroj GPS nám oznamuje nadmořskou výšku 320 metrů, což dává s výškou Pradědu rozdíl více jak kilometrový.
Jízda údolím Desné není pro mne nic nového. Již to tady velmi dobře znám z mého výletu na Dlouhé Stráně před rokem a půl. Neomylně nás tedy vedu k mostu poblíž železniční zastávky "Vikýřovice u penzionu", kde se napojujeme na vedlejší silnici do Petrova. Stoupání údolím je prozatím téměř neznatelné, ale po obou stranách širokého údolí se postupně začínají zvedat zalesněné kopce, na severu jdou už spatřit i opravdové hory. Vidíme už dokonce Praděd, resp. jeho nezaměnitelný vysílač, podle GPS je to k němu jen 19 kilometrů vzdušnou čarou. Vedlejší silnice nás přivádějí do Terezína, odkud budeme pokračovat po silnici první třídy. Máme ovšem štěstí v tom, že je tento významný tah v úseku Červenohorské sedlo - Jeseník uzavřen, takže tu dnes jezdí jen minimum aut.
Dvacet minut po deváté hodině zastavujeme u hlavní brány zámku Velké Losiny. Do parku je zákaz vjezdu, který platí i pro cyklisty. Na prohlídku sice nechceme, ale já bych se rád podíval aspoň na hlavní nádvoří, jdu tam tedy pěšky, zatímco Víťa čeká u kol na parkovišti. Zavřená mřížová brána způsobuje, že se vracím s nepořízenou, prohlížím si alespoň krásný park v jižní části areálu a sgrafitovou fasádu na vnější straně hlavní budovy. Druhou zastávku ve Velkých Losinách děláme u ruční papírny. Zdržujeme se však jen krátce, stejně jako v nedalekém lázeňském parku, kam míříme za účelem ochutnání minerální vody z jediného přístupného pramene. K tomu však nakonec nedochází, protože voda nás odrazuje již svým zápachem připomínající zkažená vajíčka. To však nic nemění na tom, že i okolí lázní je velmi hezké. Určitě se do Velkých Losin musím vydat někdy v budoucnu a všechny tři zmíněné turistické magnety v klidu navštívit.
Za Velkými Losinami poněkud zostřujeme tempo. Předjíždí nás totiž jeden zdatný cyklista a my se za ním držíme v závěsu. V trojčlenném pelotonu jedeme až do Loučné nad Desnou. To už se přibližuje místo, kde dosud jen pozvolné stoupání vystřídá podstatně více prudký kopec. Zbývá projet roztahanou obcí Kouty nad Desnou a ocitáme se na rozcestí u mostu přes Divokou Desnou. Cesta, která pokračuje údolím proti proudu řeky vede k přečerpávací elektrárně Dlouhé Stráně. Tato komunikace je v současnosti uzavřena, protože probíhají opravy jak nádrží, tak i asfaltových cest. Pro nás je však důležitá odbočka cyklostezky č. 6157. Ta vede úbočím Hřbetů na rozcestí Petrovka. Váháme, zda se po ní vydat, ale nakonec zůstáváme věrni silnici číslo I-44 a pouštíme se do zdolávání prvních serpentin. Využíváme totiž toho, že kvůli uzavírce úseku z Červenohorského sedla tudy nejezdí prakticky žádná auta, širokou cestu tak máme celou pro sebe.
Horská silnice stoupá serpentinami lesem v takřka konstantním sklonu, který bychom přirovnali k tzv. hrušovanskému kopci v jeho dolní a střední části. Jede se nám tedy velmi dobře, avšak víme, že ty pravé hory začaly teprve tady, takže se snažíme spíše šetřit síly. Rychlost se nám daří držet mezi 13 až 15 km/h a tepovou frekvenci okolo 160. Stoupání hustým lesem není příliš zajímavé, v dolní části nás upoutává jen pramen upravený do reliéfu ženy, které z bezedného džbánu prýští proud čiré vody. Nějaké výhledy se také občas naskytnou, především v ostrých zatáčkách, to nás však nechává v klidu, neboť jsme si jisti, že ta pravá pastva pro oči nastane až ve vyšších partiích. Asi sedmikilometrové stoupání k horskému středisku zvládáme přesně za půlhodinku. V závěru, za poslední zatáčkou před přímým úsekem k vrcholu stoupání, už se nám naskýtají velmi zajímavé pohledy do hlubokého Koutského žlebu, z jehož dna občas doléhá hukot Divokého potoka.
Přesně v 11 hodin zastavujeme na velkém záchytném parkovišti před chatou Červenohorské sedlo. Právě dosáhnutá nadmořská výška 1000 metrů je dobrým důvodem k usazení se na lavičku s výhledem do údolí Divokého potoka, či na svahy s lyžařskými vleky. Sundáváme bundy, odpočíváme a svačíme. Celý areál významného zimního střediska, který je tvořen několika velkými budovami hotelů a chat v typické horské architektuře, působí dnes poměrně ospalým dojmem. To je pro nás trochu překvapení, v takovém překrásném jarním počasí jsme čekali podstatně vyšší koncentraci turistů a cyklistů.
Po půlhodinové pauze se chystáme na druhou část dobytí Pradědu. Pohodlný asfalt střídáme za kamenitou lesní cestu, značenou cyklostezku č. 6075 a zároveň modrou turistickou trasu, která nás vede jižním směrem v mírném stoupání po úbočí Velkého Klínovce. Po chvilce se cesta stáčí k východu a stoupání se podstatně mírní, dá se říci, že kopíruje vrstevnici. Pásmo lesa střídá oblast polomů, kosodřeviny a obrovských ploch s keříčky borůvčí, naši cestu lemují právě kvetoucí pampelišky. Díky otevřenější krajině se otvírají hezké výhledy, především na jih do údolí Divoké Desné a na protější masív Dlouhých Strání, hory s nápadně zarovnaným vrcholem s vybudovanou horní nádrží přečerpávací elektrárny. Cesta se nám celkově jeví vhodná spíše pro horská kola, většinou sice nemáme problémy ani s našimi trekkingy, jsou však místa, kde se nepříjemně ozývají nárazy kamenů do našich ráfků. Musíme jet opatrně.
Projíždíme kolem rozcestníku "Skalní tabule" a o několik stovek metrů dál zastavujeme na vyhlídkovém místě, odkud máme krásný rozhled do údolí potoka (jméno bohužel neznáme) pod návrším Hřbety. Odsud nás čeká nepříjemné klesání po kamenité cestě, pláště a ráfky dostávají pořádně zabrat, přičemž nejhorší je to v místech, kde cesta ostře uhýbá doleva. Dostáváme se na křižovatku Petrovka, na níž končí asfaltová silnice z údolí Desné. Po ní bychom přijeli, kdybychom dole u mostu odbočili na cyklostezku 6157. Teď si říkáme, že jsme tak asi měli učinit, přece jenom je asfalt pro naše kola vhodnější a terénu si ještě užijeme dost a dost. Na křižovatce uhýbáme ostře doleva a stoupáme po zelených turistických značkách. V jednom místě se nám naskýtá krásný výhled do údolí Hladového potoka a vidět lze dokonce hráz dolní nádrže Dlouhé Stráně.
Terén cyklostezky už je hodně těžký, neustále musíme kličkovat mezi kameny a vyhýbat se erozním rýhám. Cesta navíc permanentně stoupá, na odpočinkové traverzy, kterými jsme projížděli pod Velkým Klínovcem, můžeme v těchto místech zapomenout. Míjíme rozcestí Kamzík s dřevěným přístřeškem. Ten se nachází v nadmořské výšce přesně 1200 metrů. Za ním následuje krátký úsek lesem, který brzy střídá mýtina, a křižovatka ve tvaru Y. Odbočujeme vlevo. Zde je stoupání bezesporu nejostřejší a je jen otázka času, kdy některý z nás z kola sesedne a dál půjde pěšky. Nakonec tak činí překvapivě Víťa, jehož vidlice je nastavena příliš vysoko a při zabírání do kopce se mu nedaří udržet přední kolo na zemi. Já se stále držím v sedle kola, ale rychlostí 6 km/h se Víťovi příliš nevzdaluji. Malou satisfakcí v tomto těžkém úseku nám poskytuje alespoň stín lesa. Hned na jeho okraji zastavujeme za účelem odpočinku a občerstvení. Následně sbíráme všechny poslední zbytky sil a zdoláváme to nejostřejší stoupání. S úlevou vítáme, když dosahujeme kóty Velkého Jezerníku (1306 m), odkud cesta nepatrně klesá ke křižovatce turistických tras nazvaná Slatě. Krátký povalový chodník se pro nás znovu stává odpočinkovým místem, zdolání stovky výškových metrů na vzdálenosti necelého jednoho a půl kilometru se totiž na nás nesmazatelně podepsalo.
O půl jedné vyrážíme dál. Rozcestníkem avizovaná vzdálenost 0,5 km k chatě Švýcárna se jistě nezakládá na pravdě, cesta k ní nám totiž netrvá ani 2 minuty. Když vyjíždíme z lesa, otevírá se nám hezký výhled nejen na nejstarší turistickou chatu v Jeseníkách, ale i na svažité louky v okolí a jako třešničku na dortu vidíme vysílač na zaobleném vrcholu Pradědu. Švýcárna leží na hlavní turistické magistrále (červená TZT, E3), proto je tu trochu vyšší koncentrace turistů. Většina z nich posedává na lavičkách před bufetem. Nad touto možností chvíli uvažujeme také, nakonec si však pouze prohlížíme hezkou zvoničku a odjíždíme vstříc našemu hlavnímu cíli.
Úzká asfaltová silnice je pro nás ve srovnání s kamenitými cestami vítanou změnou a to i přesto, že kvalitní válcovaný koberec tu zrovna položený není. Jedeme převážné lesem, takže bez výhledů, jen tu a tam spatřujeme vysokou siluetu vysílače. Míříme přímo k němu, až v poslední fázi se cesta stáčí více vlevo, aby mohla navázat na hlavní komunikaci, která vede na nejvyšší jesenický vrchol od Ovčárny. Když studujeme rozcestník, dozvídáme se, že na posledním necelém kilometru nás bude čekat už jenom zanedbatelné převýšení 70 metrů. Tak vzhůru do toho. Proplétáme se mezi spoustou skupinek pěších turistů a děsíme se toho, kolik národa bude na samotném vrcholu. Vzhledem k aktuálnímu počasí se ovšem taková návštěvnost dala předpokládat. Zatímco Víťa nezadržitelně uhání na vrchol, já dělám několik zastávek, během nichž fotografuji a rozhlížím se do údolí na severním obzoru. Potom i já zdolávám ty poslední metry, těsně před vrcholem mě dokonce překvapuje krátký úsek, který klesá, a do dlouhého levotočivého oblouku se snažím rozjet, co to dá - nahoře se pak mohu zkusit tvářit, že takto rychle jedu už z úpatí hory :-)
Očekávání vysoké návštěvnosti se naplnilo. Prostor parkoviště před vysílačem připomíná spíš hemžení před nějakým zimním stadionem těsně před zápasem, proto se raději odebíráme po okružní silnici na západní vyhlídku. Tady je přece jen o něco klidněji. Kola si opíráme o dřevěné zábradlí a po ohraničené cestě se dostáváme k jakési kamenné boudě, jejíž střecha slouží pravděpodobně jako výhlídka, vedou na ni totiž železné schody. Nabízí se nám téměř kruhový výhled, malinko však kažený mlžným oparem. Město Šumperk, odkud jsme před čtyřmi hodinami vyjeli spíše jen tušíme, naopak ve svahu situované město Jeseník, především jeho lázeňskou část, máme jako na dlani. Ze známých vrcholů bezpečně poznáváme Dlouhé Stráně a Velký Děd, k identifikaci dalších vrcholů bychom potřebovali mapu, kterou bohužel sebou nemáme. Ale copak je nutné dokázat hned všechno pojmenovat? Nám stačí, že se na ty okolní hory můžeme koukat z nadhledu.
Vracíme se zpátky na hlavní parkoviště. Z tohoto místa je podstatně lepší výhled k východu, především na Petrovy kameny, chatu Ovčárnu a hluboké údolí Bílé Opavy. Jako malí mravenci pak působí řady turistů, které proudí oběma směry po jediné přístupové komunikaci. Takto z výšky nám to připadá legrační, ale za pár okamžiků z toho můžeme mít doslova noční můru, děsíme se totiž toho, jak se všem těm svátečním turistům budeme při rychlém sjezdu vyhýbat. Já si ještě zacházím pro turistické razítko do bufetu, zjišťuji cenu za výtah na vyhlídku (50 Kč, což by při dnešním mlžném oparu zřejmě byly vyhozené peníze) a následně se oba připravujeme na sjezd. Ač je docela teplo, raději se oblékáme do bund, protože vítr, který si při dlouhém sjezdu vytvoříme, asi moc příjemný nebude.
Pět minut před druhou hodinou se vydáváme na sjezd. Dlouhým obloukem se dostáváme do nevýrazného údolíčka, kde se nám do cesty staví první rojnice pěšáků. Dav lidí rozháním hlasitým zvoněním a ten se ihned rozestupuje do stran. Další fáze nám připomíná dosti bizarní slalom mezi hloučky lidí. Při rychlosti okolo 50 km/h je to fakt po silné nervy. A máme tu další nepropustný dav, který je třeba prorazit hlasitými údery do zvonku. Jak se ukazuje, jsou to Němci, ale tomuto znamení naštěstí rozumějí. Zdárně dosahujeme křižovatky, na níž odbočuje asfaltka ke Švýcárně, tam však už nyní nepojedeme a pokračujeme dál po hlavní silnici. Opět soustředěně odhadujeme, co kteří pěší turisté vymyslí za manévry, když už nejsou schopni držet se okraje vozovky.
A máme tu nejkritičtější okamžik sjezdu. Před námi schází dolů asi 15členná skupinka, samozřejmě, že roztahaná téměř přes celou šíři vozovky, jenom u levého okraje zbývá ještě asi 1,5 metru volného místa. Míříme tedy tam a ani nezvoníme, jenom pro jistotu bržděním snižujeme rychlost. V tom ale postarší paní, která právě registruje hluk našich brzd, aniž by se ovšem otočila, šťouchá do svého manžela, který v reakci na to odskakuje právě do prostoru těsně u levého okraje silnice. Tam ale míříme my! Takže teď už zbývá jediné, brzdit na doraz a smykem. Zmatený pán se teprve nyní otáčí a když vidí, do jaké situace ho jeho paní dostala, činí jakýsi nepopsatelný skok s otočkou ve vzduchu doplněný rozhozením rukou a končí v příkopě v sedací poloze. Bylo to sice zbytečné, protože zastavit nakonec zvládáme včas, ovšem nechybělo mnoho a došlo by k vážné kolizi. Takto se naštěstí situace jeví spíše komicky.
Ve zbývajícím sjezdu k Ovčárně už žádné větší hloučky nepotkáváme. V úseku mezi odbočkou k chatě Barborka a budovou horské služby je krátký úsek, který vede do kopce, ke zdolání tohoto stoupání však bohatě stačí síla setrvačnosti z předchozího sjezdu. Tady silnici kříží i několik lyžařských vleků a jako rarita se v jednom místě dochovala i hromada sněhu, které odhadujeme ještě tak týden života (pozn. po pěti dnech už nebyla po sněhu ani památka). Není to ojedinělý prvek, ale ty ostatní bílé ostrůvky se vyskytují především těsně pod vrcholem Petrových kamenů. Projíždíme kolem velké chaty na Ovčárně a o kousek níž zastavujeme u nových budov s hotely a občerstvením. Je tu také parkoviště a zastávka autobusů, takže si snad můžeme oddechnout, že následující sjezd už bude podstatně klidnější.
Po krátké pauze, během níž kontrolujeme stav našich kol, nic nebrání tomu, abychom se pustili do dalšího sjezdu. Nyní už silnice vede lesem, je sice docela kvalitní, ale občas se na ní vyskytují místa s drobným kamenným štěrkem, zřejmě pozůstatkem zimního posypu, naštěstí jen v horní části těsně pod Ovčárnou. Dál už je to pohodový adrenalinový sjezd. Rozjíždíme se na rychlost okolo 55 km/h a protože sklon horské silnice není až tak prudký, tuto rychlost konstantně držíme i bez brždění. Jen před zatáčkami, kterých tu ale moc není, a navíc nejsou ani moc ostré, je potřeba rychlost preventivně snížit, stává se totiž, že tudy občas projíždí autobus kyvadlové dopravy. I přesto, že jsme se nahoře oblékli, je nám během sjezdu docela nepříjemná zima. Mě navíc v samotném závěru začínají slzet oči, takže už jsem velmi rád, když vidím zvednutou závoru a budku, které signalizují, že se blížíme na parkoviště v sedle Hvězda.
Je teprve deset minut po druhé hodině, takže do našeho výletu zahrnujeme i prohlídku nedalekých lázní Karlova Studánka. Znamená to pokračovat ve sjezdu ještě asi kilometr a u vyhořelé restaurace Hubertus odbočit na dlážděnou silnici do centra lázní. Karlova Studánka vyniká především svou typickou architekturou dřevěných staveb. Honosný je např. Slezský dům, opodál stojící Knížecí dům, Hudební pavilon, atd. Vše obklopuje překrásný park doplněný o sochy či jezírka a dokonce i umělý vodopád. My se zastavujeme v pitném pavilonu, kde si do lahví nabíráme minerálku. Po necelé půlhodince se vracíme zpátky do sedla Hvězda. Kopec se nám zprvu moc snadno nevyjíždí, protože jsme si na šlapání vzhůru malinko odvykli, ale nakonec se opět dostáváme do toho správného tempa a po osmi minutách se dnes podruhé ocitáme na okraji rozlehlého parkoviště.
Z Hvězdy nás čeká znovu krásný sjezd, který se ale postupně mírní. Několikrát křížíme Bělokamenný potok a už tu máme první domy obce Malá Morávka. V obci se to jen hemží různými penziony a chatami, k vidění jsou i prvky lidové architektury, či nové plastiky ze dřeva poblíž zdejšího kostela. V Malé Morávce máme první možnost cestu ukončit, ovšem protože nemáme zjištěny všechny odjezdy vlaků a do toho posledního v 16:09 zbývá skoro hodina a půl, pokračujeme dále údolím Moravice. Protože řeka Moravice protéká údolím ve stejném směru, jako jedeme my, je pro nás i nadále sklon cesty příznivý. Není to už na to, abychom jeli zcela bez šlapání, ale jistou podporu cítíme.
V následující obci, Dolní Moravici, by se měl podle našich poznámek nacházet minerální pramen. Objevujeme jej v dřevěném altánku poblíž kostela, kde se voda získává klasickým pumpováním. Minerálka nám chutná, ale sebou ji nebereme, protože nemáme žádné prázdné lahve a zbavovat se vody z Karlovy Studánky nehodláme. Za Dolní Moravicí se podstatně mění tvář krajiny. Lesy a strmé svahy střídají louky, po naší levici dokonce jako chráněné území rezervace Niva Moravice. Na docela krátkém úseku spatřujeme i dva památné stromy.
Dlouhou alejí přijíždíme ke křižovatce se silnicí první třídy č. 11. Odbočujeme doleva, přejíždíme most přes řeku a za ním se ocitáme na okraji obce Malá Štáhle. V itineráři však máme Štáhli Velkou, takže se vracíme zpět a z křižovatky pokračujeme i nadále jižním směrem. Teprve po dalším kilometru dojíždíme k rozcestí, na němž máme odbočit vlevo, ale protože odsud pokračuje cyklostezka č. 6142, setrváváme v přímém směru a po úzké asfaltce přijíždíme k železničním kolejím, které nás dovádějí až k místní vlakové zastávce. I zde máme časovou rezervu do odjezdu námi vytipovaného spoje asi 100 minut a protože tu prakticky nic zajímavého není, jedeme raději dále. Napojujeme se na silnici II. třídy č. 370, která nás přivádí do nedalekého města Břidličná. Centrum je asi na druhém břehu Moravice, protože podél naší silnice jsou k vidění především průmyslové podniky. Ten největší, Al Invest, má areál skoro kilometr dlouhý.
Za Břidličnou nás čeká i nadále mírně klesající cesta údolím Moravice, přesto musíme vyjíždět i kopec, protože krátce je silnice vedena do svahu Zadního lesa. Následuje příjemný sjezd k železničnímu přejezdu, který už patří hlavní železniční trati z Krnova do Olomouce. Tudy bychom měli za necelé dvě hodinky projíždět vlakem. Na křižovatce odbočujeme doleva a po kilometru zastavujeme u restaurace naproti železničnímu nádraží. V ní si snad dáme konečně oběd, ale nejdříve si zajíždíme přímo k nádražní budově, abychom si ověřili, že vlak nám pojede skutečně v 17:42, jak máme poznamenáno.
Při studiu vývěsky slyšíme, že od Bruntálu právě přijíždí souprava motorového rychlíku. Pohled na hodinky potvrzuje, že to je zpožděný rychlík, který by měl odsud odjet v 15:42. Neváháme tedy a po zastavení soupravy nastupujeme i s koly do prostředního vagónu řady 043, dveře tohoto vozu jsou totiž označeny symbolem jízdního kola. Vevnitř však zjišťujeme, že pro jejich umístění je vyhrazen prostor asi jednoho metru čtverečního. Kola musíme zavěsit na háky, což se nám po prvotních problémech daří a když zjišťujeme, že i během jízdy jsou celkem stabilně zajištěna a nehází sebou, jdeme si sednout do sousedního velkoprostorového oddílu.
Malebnou krajinou na pomezí vojenského újezdu se blížíme k Olomouci. Železnice se proplétá těsným údolím řeky Bystřice, kterou několikrát překonává po viaduktech, projíždíme také asi čtyřmi tunely. Po necelé hodince jízdy se krajina za okny vlaku otevírá a když vidíme návrší Svatého kopečku s poutním chrámem, připravujeme se na vystupování. Náš druhý dnešní přestup v Olomouci hodláme zkombinovat s občerstvením. Máme na to něco málo přes 20 minut, takže míříme jen do kiosku na prvním nástupišti. Po zahnání hladu se odebíráme na 3. nástupiště, kde vyhledáváme vůz ozn. BDs, do nějž nakládáme svá kola. Pan vlakvedoucí je přátelsky zvědavý, ptá se, kde jsme byli a jaké nás doprovázelo počasí. Blíží se čas odjezdu a tak jdeme vyhledat volné místo k sezení. Prázdné kupé už nenacházíme a tak přistupujeme k jedné mladé holce, které děláme radost tím, že dokážeme otevřít údajně zaseklé okno.
Olomouc opouštíme za pět minut půl šesté, tedy s asi 5minutovým zpoždění. Jízda rychlíkem velice rychle ubíhá, cestou do Břeclavi dělá vlak jen šest zastávek a v žádné z nich se nečeká déle, než je nutné k výstupu a nástupu cestujících. Na konečné v Břeclavi nám časově navazuje skvělý přípoj, který odjíždí ze čtvrtého nástupiště po cca 10 minutách. Jen jsme trochu zklamáni, že je na vlak do Znojma nasazen pouze motorák řady 842, dříve býval na tento spoj přidáván i vagón vhodný pro cestování s koly a to i v sobotu. No nevadí, kola si podáváme do služebního oddílu a jdeme si sednout do velkoprostorového oddílu. Do Hrušovan přijíždíme pět minut před osmou, takže o dvě hodiny dříve, než jsme původně plánovali. Aspoň nemusíme svítit. Cestu domů volíme tradičně přes Šanov, kde se loučíme na křižovatce nedaleko obecního úřadu. Víťa zde odbočuje doprava, já opačným směrem. Po průjezdu Hraběticemi se dostávám na hlavní silnici II-415, po které přijíždím do Hevlína.
Sraz naší dvojice je domluvený na hrušovanské vlakové nádraží ve 4:20 ráno, já proto z Hevlína odjíždím pět minut před čtvrtou hodinou. Je nepříjemná zima, jen 7 st. Celsia, a překvapivě jezdí i dost aut, asi se protáhla diskotéka na Baště. O čtvrt na pět mám konečně těch nepříjemných 7 kilometrů za sebou, po dvou minutách je na místě i můj dnešní parťák. I on si stěžuje na nízkou teplotu a nabádá k rychlému nastoupení do vlaku, kde snad takové chladno nebude. Vlakvedoucí ale přichází až těsně před odjezdem vlaku, takže s naložením kol musíme ještě pár minut počkat.
Další průběh dnešního výletu je skoro stejný jako při cestě do Beskyd před třemi týdny. Rozdíl je při přestupování v Břeclavi, dnes totiž chceme stihnout přípojný rychlík do Olomouce, na přestup tedy máme pouhých 5 minut. Ale stíháme to, kola nakládáme do zavazadlového oddílu a už za zvuku píšťalky výpravčího se usazujeme do jednoho z volných kupé v sousedním vagónu. Cesta probíhá bez komplikací a rychle ubíhá, tři minuty před sedmou hodinou, tedy na minutu přesně dle jízdního řádu, vystupujeme na olomouckém hlavním nádraží a vzápětí vyzvedáváme kola z pojízdné úschovy. V další fázi máme dvě možnosti pokračování, buď osobním vlakem v 7:21 do Zábřehu na Moravě, odkud je přípoj do Šumperka a nebo počkat na přímý rychlík, který pojede o třičtvrtě na osm a do stejného města by měl dojet o čtyři minuty dříve, než v první variantě. Definitivní rozhodnutí prozatím odkládáme a po cyklostezce směřující do centra města odjíždíme vyhledat nejbližší obchod. Asi po 300 metrech objevujeme supermarket Albert, v němž si dokupujeme to, co nám chybí pro zdárné zvládnutí výletu, tedy nějaké pití a jídlo.
Na vlakové nádraží se vracíme právě ve chvíli, kdy je na 3. nástupišti připraven k odjezdu osobní vlak do Zábřehu. A protože jsou oba představky pro jízdní kola volné, nastupujeme do posledního vozu. Vlak se brzy dává do pohybu a opouští hanáckou metropoli. V okolí Červenky probíhají v těchto dnech rekonstrukční práce a kvůli nim je dočasně v provozu pouze jedna traťová kolej. Čekáme tu asi 10 minut na křižování s pendolinem a ještě jedním rychlíkem. Nabrané zpoždění nás však nechává v klidu, v Zábřehu na Moravě je totiž dostatečná časová rezerva na přestup. Časový skluz činí nakonec pouhých 10 minut, takže v klidu přestupujeme na náš poslední přípoj, kterým je lokálka do Šumperka.
Jedním z hlavních důvodů, proč jsme před pohodlným přímým spojením dali přednost trase přes Zábřeh na Moravě, je nasazování modernizovaných jednotek 814+914 zv. Regionova na vlacích tratě č. 291. Ačkoliv tyto vlaky jezdí na našich tratích už více jak rok, ani jeden z nás neměl dosud možnost se některým z nich svézt. Dnes je ale souprava zelenožluté barvy přistavena na prvním nástupišti, takže budeme moci otestovat, jak se v Regionově cestuje s koly. A hned první dojmy naznačují, že cyklisté by tuto soupravu měli mít v oblibě. Žádné vytahování kol do schodů, řídící vůz s rozšířeným nástupním prostorem je nízkopodlažní, takže dovnitř pohodlně kolo tlačíme, dalo by se říct, že by sem šlo přímo vjet. Hned za dveřmi jsou sedačky, které po sklopení utvoří prostor po umístění tří, možná čtyř kol na každé straně představku. Naše dvě nejsou tedy žádný problém. K zajištění bicyklů proti pádu slouží pás podobný tomu bezpečnostnímu v autech.
Ačkoliv má náš vlak v poznámkách upozornění, že nečeká na žádný přípoj, je pravidelný odjezd v 8:27 posunut asi o 10 minut. Důvodem je pozdní příjezd rychlíku od Uherského Hradiště. Na konečnou proto přijíždíme až 5 minut před devátou. Krátce nás ještě zdržuje nasazování pásů pro měření srdečního tepu a úderem deváté hodiny už se konečně vydáváme na cestu. Je ideální počasí, bezvětří, teplota asi 18 stupňů, na obloze ani mráček. Přístroj GPS nám oznamuje nadmořskou výšku 320 metrů, což dává s výškou Pradědu rozdíl více jak kilometrový.
Jízda údolím Desné není pro mne nic nového. Již to tady velmi dobře znám z mého výletu na Dlouhé Stráně před rokem a půl. Neomylně nás tedy vedu k mostu poblíž železniční zastávky "Vikýřovice u penzionu", kde se napojujeme na vedlejší silnici do Petrova. Stoupání údolím je prozatím téměř neznatelné, ale po obou stranách širokého údolí se postupně začínají zvedat zalesněné kopce, na severu jdou už spatřit i opravdové hory. Vidíme už dokonce Praděd, resp. jeho nezaměnitelný vysílač, podle GPS je to k němu jen 19 kilometrů vzdušnou čarou. Vedlejší silnice nás přivádějí do Terezína, odkud budeme pokračovat po silnici první třídy. Máme ovšem štěstí v tom, že je tento významný tah v úseku Červenohorské sedlo - Jeseník uzavřen, takže tu dnes jezdí jen minimum aut.
Dvacet minut po deváté hodině zastavujeme u hlavní brány zámku Velké Losiny. Do parku je zákaz vjezdu, který platí i pro cyklisty. Na prohlídku sice nechceme, ale já bych se rád podíval aspoň na hlavní nádvoří, jdu tam tedy pěšky, zatímco Víťa čeká u kol na parkovišti. Zavřená mřížová brána způsobuje, že se vracím s nepořízenou, prohlížím si alespoň krásný park v jižní části areálu a sgrafitovou fasádu na vnější straně hlavní budovy. Druhou zastávku ve Velkých Losinách děláme u ruční papírny. Zdržujeme se však jen krátce, stejně jako v nedalekém lázeňském parku, kam míříme za účelem ochutnání minerální vody z jediného přístupného pramene. K tomu však nakonec nedochází, protože voda nás odrazuje již svým zápachem připomínající zkažená vajíčka. To však nic nemění na tom, že i okolí lázní je velmi hezké. Určitě se do Velkých Losin musím vydat někdy v budoucnu a všechny tři zmíněné turistické magnety v klidu navštívit.
Za Velkými Losinami poněkud zostřujeme tempo. Předjíždí nás totiž jeden zdatný cyklista a my se za ním držíme v závěsu. V trojčlenném pelotonu jedeme až do Loučné nad Desnou. To už se přibližuje místo, kde dosud jen pozvolné stoupání vystřídá podstatně více prudký kopec. Zbývá projet roztahanou obcí Kouty nad Desnou a ocitáme se na rozcestí u mostu přes Divokou Desnou. Cesta, která pokračuje údolím proti proudu řeky vede k přečerpávací elektrárně Dlouhé Stráně. Tato komunikace je v současnosti uzavřena, protože probíhají opravy jak nádrží, tak i asfaltových cest. Pro nás je však důležitá odbočka cyklostezky č. 6157. Ta vede úbočím Hřbetů na rozcestí Petrovka. Váháme, zda se po ní vydat, ale nakonec zůstáváme věrni silnici číslo I-44 a pouštíme se do zdolávání prvních serpentin. Využíváme totiž toho, že kvůli uzavírce úseku z Červenohorského sedla tudy nejezdí prakticky žádná auta, širokou cestu tak máme celou pro sebe.
Horská silnice stoupá serpentinami lesem v takřka konstantním sklonu, který bychom přirovnali k tzv. hrušovanskému kopci v jeho dolní a střední části. Jede se nám tedy velmi dobře, avšak víme, že ty pravé hory začaly teprve tady, takže se snažíme spíše šetřit síly. Rychlost se nám daří držet mezi 13 až 15 km/h a tepovou frekvenci okolo 160. Stoupání hustým lesem není příliš zajímavé, v dolní části nás upoutává jen pramen upravený do reliéfu ženy, které z bezedného džbánu prýští proud čiré vody. Nějaké výhledy se také občas naskytnou, především v ostrých zatáčkách, to nás však nechává v klidu, neboť jsme si jisti, že ta pravá pastva pro oči nastane až ve vyšších partiích. Asi sedmikilometrové stoupání k horskému středisku zvládáme přesně za půlhodinku. V závěru, za poslední zatáčkou před přímým úsekem k vrcholu stoupání, už se nám naskýtají velmi zajímavé pohledy do hlubokého Koutského žlebu, z jehož dna občas doléhá hukot Divokého potoka.
Přesně v 11 hodin zastavujeme na velkém záchytném parkovišti před chatou Červenohorské sedlo. Právě dosáhnutá nadmořská výška 1000 metrů je dobrým důvodem k usazení se na lavičku s výhledem do údolí Divokého potoka, či na svahy s lyžařskými vleky. Sundáváme bundy, odpočíváme a svačíme. Celý areál významného zimního střediska, který je tvořen několika velkými budovami hotelů a chat v typické horské architektuře, působí dnes poměrně ospalým dojmem. To je pro nás trochu překvapení, v takovém překrásném jarním počasí jsme čekali podstatně vyšší koncentraci turistů a cyklistů.
Po půlhodinové pauze se chystáme na druhou část dobytí Pradědu. Pohodlný asfalt střídáme za kamenitou lesní cestu, značenou cyklostezku č. 6075 a zároveň modrou turistickou trasu, která nás vede jižním směrem v mírném stoupání po úbočí Velkého Klínovce. Po chvilce se cesta stáčí k východu a stoupání se podstatně mírní, dá se říci, že kopíruje vrstevnici. Pásmo lesa střídá oblast polomů, kosodřeviny a obrovských ploch s keříčky borůvčí, naši cestu lemují právě kvetoucí pampelišky. Díky otevřenější krajině se otvírají hezké výhledy, především na jih do údolí Divoké Desné a na protější masív Dlouhých Strání, hory s nápadně zarovnaným vrcholem s vybudovanou horní nádrží přečerpávací elektrárny. Cesta se nám celkově jeví vhodná spíše pro horská kola, většinou sice nemáme problémy ani s našimi trekkingy, jsou však místa, kde se nepříjemně ozývají nárazy kamenů do našich ráfků. Musíme jet opatrně.
Projíždíme kolem rozcestníku "Skalní tabule" a o několik stovek metrů dál zastavujeme na vyhlídkovém místě, odkud máme krásný rozhled do údolí potoka (jméno bohužel neznáme) pod návrším Hřbety. Odsud nás čeká nepříjemné klesání po kamenité cestě, pláště a ráfky dostávají pořádně zabrat, přičemž nejhorší je to v místech, kde cesta ostře uhýbá doleva. Dostáváme se na křižovatku Petrovka, na níž končí asfaltová silnice z údolí Desné. Po ní bychom přijeli, kdybychom dole u mostu odbočili na cyklostezku 6157. Teď si říkáme, že jsme tak asi měli učinit, přece jenom je asfalt pro naše kola vhodnější a terénu si ještě užijeme dost a dost. Na křižovatce uhýbáme ostře doleva a stoupáme po zelených turistických značkách. V jednom místě se nám naskýtá krásný výhled do údolí Hladového potoka a vidět lze dokonce hráz dolní nádrže Dlouhé Stráně.
Terén cyklostezky už je hodně těžký, neustále musíme kličkovat mezi kameny a vyhýbat se erozním rýhám. Cesta navíc permanentně stoupá, na odpočinkové traverzy, kterými jsme projížděli pod Velkým Klínovcem, můžeme v těchto místech zapomenout. Míjíme rozcestí Kamzík s dřevěným přístřeškem. Ten se nachází v nadmořské výšce přesně 1200 metrů. Za ním následuje krátký úsek lesem, který brzy střídá mýtina, a křižovatka ve tvaru Y. Odbočujeme vlevo. Zde je stoupání bezesporu nejostřejší a je jen otázka času, kdy některý z nás z kola sesedne a dál půjde pěšky. Nakonec tak činí překvapivě Víťa, jehož vidlice je nastavena příliš vysoko a při zabírání do kopce se mu nedaří udržet přední kolo na zemi. Já se stále držím v sedle kola, ale rychlostí 6 km/h se Víťovi příliš nevzdaluji. Malou satisfakcí v tomto těžkém úseku nám poskytuje alespoň stín lesa. Hned na jeho okraji zastavujeme za účelem odpočinku a občerstvení. Následně sbíráme všechny poslední zbytky sil a zdoláváme to nejostřejší stoupání. S úlevou vítáme, když dosahujeme kóty Velkého Jezerníku (1306 m), odkud cesta nepatrně klesá ke křižovatce turistických tras nazvaná Slatě. Krátký povalový chodník se pro nás znovu stává odpočinkovým místem, zdolání stovky výškových metrů na vzdálenosti necelého jednoho a půl kilometru se totiž na nás nesmazatelně podepsalo.
O půl jedné vyrážíme dál. Rozcestníkem avizovaná vzdálenost 0,5 km k chatě Švýcárna se jistě nezakládá na pravdě, cesta k ní nám totiž netrvá ani 2 minuty. Když vyjíždíme z lesa, otevírá se nám hezký výhled nejen na nejstarší turistickou chatu v Jeseníkách, ale i na svažité louky v okolí a jako třešničku na dortu vidíme vysílač na zaobleném vrcholu Pradědu. Švýcárna leží na hlavní turistické magistrále (červená TZT, E3), proto je tu trochu vyšší koncentrace turistů. Většina z nich posedává na lavičkách před bufetem. Nad touto možností chvíli uvažujeme také, nakonec si však pouze prohlížíme hezkou zvoničku a odjíždíme vstříc našemu hlavnímu cíli.
Úzká asfaltová silnice je pro nás ve srovnání s kamenitými cestami vítanou změnou a to i přesto, že kvalitní válcovaný koberec tu zrovna položený není. Jedeme převážné lesem, takže bez výhledů, jen tu a tam spatřujeme vysokou siluetu vysílače. Míříme přímo k němu, až v poslední fázi se cesta stáčí více vlevo, aby mohla navázat na hlavní komunikaci, která vede na nejvyšší jesenický vrchol od Ovčárny. Když studujeme rozcestník, dozvídáme se, že na posledním necelém kilometru nás bude čekat už jenom zanedbatelné převýšení 70 metrů. Tak vzhůru do toho. Proplétáme se mezi spoustou skupinek pěších turistů a děsíme se toho, kolik národa bude na samotném vrcholu. Vzhledem k aktuálnímu počasí se ovšem taková návštěvnost dala předpokládat. Zatímco Víťa nezadržitelně uhání na vrchol, já dělám několik zastávek, během nichž fotografuji a rozhlížím se do údolí na severním obzoru. Potom i já zdolávám ty poslední metry, těsně před vrcholem mě dokonce překvapuje krátký úsek, který klesá, a do dlouhého levotočivého oblouku se snažím rozjet, co to dá - nahoře se pak mohu zkusit tvářit, že takto rychle jedu už z úpatí hory :-)
Očekávání vysoké návštěvnosti se naplnilo. Prostor parkoviště před vysílačem připomíná spíš hemžení před nějakým zimním stadionem těsně před zápasem, proto se raději odebíráme po okružní silnici na západní vyhlídku. Tady je přece jen o něco klidněji. Kola si opíráme o dřevěné zábradlí a po ohraničené cestě se dostáváme k jakési kamenné boudě, jejíž střecha slouží pravděpodobně jako výhlídka, vedou na ni totiž železné schody. Nabízí se nám téměř kruhový výhled, malinko však kažený mlžným oparem. Město Šumperk, odkud jsme před čtyřmi hodinami vyjeli spíše jen tušíme, naopak ve svahu situované město Jeseník, především jeho lázeňskou část, máme jako na dlani. Ze známých vrcholů bezpečně poznáváme Dlouhé Stráně a Velký Děd, k identifikaci dalších vrcholů bychom potřebovali mapu, kterou bohužel sebou nemáme. Ale copak je nutné dokázat hned všechno pojmenovat? Nám stačí, že se na ty okolní hory můžeme koukat z nadhledu.
Vracíme se zpátky na hlavní parkoviště. Z tohoto místa je podstatně lepší výhled k východu, především na Petrovy kameny, chatu Ovčárnu a hluboké údolí Bílé Opavy. Jako malí mravenci pak působí řady turistů, které proudí oběma směry po jediné přístupové komunikaci. Takto z výšky nám to připadá legrační, ale za pár okamžiků z toho můžeme mít doslova noční můru, děsíme se totiž toho, jak se všem těm svátečním turistům budeme při rychlém sjezdu vyhýbat. Já si ještě zacházím pro turistické razítko do bufetu, zjišťuji cenu za výtah na vyhlídku (50 Kč, což by při dnešním mlžném oparu zřejmě byly vyhozené peníze) a následně se oba připravujeme na sjezd. Ač je docela teplo, raději se oblékáme do bund, protože vítr, který si při dlouhém sjezdu vytvoříme, asi moc příjemný nebude.
Pět minut před druhou hodinou se vydáváme na sjezd. Dlouhým obloukem se dostáváme do nevýrazného údolíčka, kde se nám do cesty staví první rojnice pěšáků. Dav lidí rozháním hlasitým zvoněním a ten se ihned rozestupuje do stran. Další fáze nám připomíná dosti bizarní slalom mezi hloučky lidí. Při rychlosti okolo 50 km/h je to fakt po silné nervy. A máme tu další nepropustný dav, který je třeba prorazit hlasitými údery do zvonku. Jak se ukazuje, jsou to Němci, ale tomuto znamení naštěstí rozumějí. Zdárně dosahujeme křižovatky, na níž odbočuje asfaltka ke Švýcárně, tam však už nyní nepojedeme a pokračujeme dál po hlavní silnici. Opět soustředěně odhadujeme, co kteří pěší turisté vymyslí za manévry, když už nejsou schopni držet se okraje vozovky.
A máme tu nejkritičtější okamžik sjezdu. Před námi schází dolů asi 15členná skupinka, samozřejmě, že roztahaná téměř přes celou šíři vozovky, jenom u levého okraje zbývá ještě asi 1,5 metru volného místa. Míříme tedy tam a ani nezvoníme, jenom pro jistotu bržděním snižujeme rychlost. V tom ale postarší paní, která právě registruje hluk našich brzd, aniž by se ovšem otočila, šťouchá do svého manžela, který v reakci na to odskakuje právě do prostoru těsně u levého okraje silnice. Tam ale míříme my! Takže teď už zbývá jediné, brzdit na doraz a smykem. Zmatený pán se teprve nyní otáčí a když vidí, do jaké situace ho jeho paní dostala, činí jakýsi nepopsatelný skok s otočkou ve vzduchu doplněný rozhozením rukou a končí v příkopě v sedací poloze. Bylo to sice zbytečné, protože zastavit nakonec zvládáme včas, ovšem nechybělo mnoho a došlo by k vážné kolizi. Takto se naštěstí situace jeví spíše komicky.
Ve zbývajícím sjezdu k Ovčárně už žádné větší hloučky nepotkáváme. V úseku mezi odbočkou k chatě Barborka a budovou horské služby je krátký úsek, který vede do kopce, ke zdolání tohoto stoupání však bohatě stačí síla setrvačnosti z předchozího sjezdu. Tady silnici kříží i několik lyžařských vleků a jako rarita se v jednom místě dochovala i hromada sněhu, které odhadujeme ještě tak týden života (pozn. po pěti dnech už nebyla po sněhu ani památka). Není to ojedinělý prvek, ale ty ostatní bílé ostrůvky se vyskytují především těsně pod vrcholem Petrových kamenů. Projíždíme kolem velké chaty na Ovčárně a o kousek níž zastavujeme u nových budov s hotely a občerstvením. Je tu také parkoviště a zastávka autobusů, takže si snad můžeme oddechnout, že následující sjezd už bude podstatně klidnější.
Po krátké pauze, během níž kontrolujeme stav našich kol, nic nebrání tomu, abychom se pustili do dalšího sjezdu. Nyní už silnice vede lesem, je sice docela kvalitní, ale občas se na ní vyskytují místa s drobným kamenným štěrkem, zřejmě pozůstatkem zimního posypu, naštěstí jen v horní části těsně pod Ovčárnou. Dál už je to pohodový adrenalinový sjezd. Rozjíždíme se na rychlost okolo 55 km/h a protože sklon horské silnice není až tak prudký, tuto rychlost konstantně držíme i bez brždění. Jen před zatáčkami, kterých tu ale moc není, a navíc nejsou ani moc ostré, je potřeba rychlost preventivně snížit, stává se totiž, že tudy občas projíždí autobus kyvadlové dopravy. I přesto, že jsme se nahoře oblékli, je nám během sjezdu docela nepříjemná zima. Mě navíc v samotném závěru začínají slzet oči, takže už jsem velmi rád, když vidím zvednutou závoru a budku, které signalizují, že se blížíme na parkoviště v sedle Hvězda.
Je teprve deset minut po druhé hodině, takže do našeho výletu zahrnujeme i prohlídku nedalekých lázní Karlova Studánka. Znamená to pokračovat ve sjezdu ještě asi kilometr a u vyhořelé restaurace Hubertus odbočit na dlážděnou silnici do centra lázní. Karlova Studánka vyniká především svou typickou architekturou dřevěných staveb. Honosný je např. Slezský dům, opodál stojící Knížecí dům, Hudební pavilon, atd. Vše obklopuje překrásný park doplněný o sochy či jezírka a dokonce i umělý vodopád. My se zastavujeme v pitném pavilonu, kde si do lahví nabíráme minerálku. Po necelé půlhodince se vracíme zpátky do sedla Hvězda. Kopec se nám zprvu moc snadno nevyjíždí, protože jsme si na šlapání vzhůru malinko odvykli, ale nakonec se opět dostáváme do toho správného tempa a po osmi minutách se dnes podruhé ocitáme na okraji rozlehlého parkoviště.
Z Hvězdy nás čeká znovu krásný sjezd, který se ale postupně mírní. Několikrát křížíme Bělokamenný potok a už tu máme první domy obce Malá Morávka. V obci se to jen hemží různými penziony a chatami, k vidění jsou i prvky lidové architektury, či nové plastiky ze dřeva poblíž zdejšího kostela. V Malé Morávce máme první možnost cestu ukončit, ovšem protože nemáme zjištěny všechny odjezdy vlaků a do toho posledního v 16:09 zbývá skoro hodina a půl, pokračujeme dále údolím Moravice. Protože řeka Moravice protéká údolím ve stejném směru, jako jedeme my, je pro nás i nadále sklon cesty příznivý. Není to už na to, abychom jeli zcela bez šlapání, ale jistou podporu cítíme.
V následující obci, Dolní Moravici, by se měl podle našich poznámek nacházet minerální pramen. Objevujeme jej v dřevěném altánku poblíž kostela, kde se voda získává klasickým pumpováním. Minerálka nám chutná, ale sebou ji nebereme, protože nemáme žádné prázdné lahve a zbavovat se vody z Karlovy Studánky nehodláme. Za Dolní Moravicí se podstatně mění tvář krajiny. Lesy a strmé svahy střídají louky, po naší levici dokonce jako chráněné území rezervace Niva Moravice. Na docela krátkém úseku spatřujeme i dva památné stromy.
Dlouhou alejí přijíždíme ke křižovatce se silnicí první třídy č. 11. Odbočujeme doleva, přejíždíme most přes řeku a za ním se ocitáme na okraji obce Malá Štáhle. V itineráři však máme Štáhli Velkou, takže se vracíme zpět a z křižovatky pokračujeme i nadále jižním směrem. Teprve po dalším kilometru dojíždíme k rozcestí, na němž máme odbočit vlevo, ale protože odsud pokračuje cyklostezka č. 6142, setrváváme v přímém směru a po úzké asfaltce přijíždíme k železničním kolejím, které nás dovádějí až k místní vlakové zastávce. I zde máme časovou rezervu do odjezdu námi vytipovaného spoje asi 100 minut a protože tu prakticky nic zajímavého není, jedeme raději dále. Napojujeme se na silnici II. třídy č. 370, která nás přivádí do nedalekého města Břidličná. Centrum je asi na druhém břehu Moravice, protože podél naší silnice jsou k vidění především průmyslové podniky. Ten největší, Al Invest, má areál skoro kilometr dlouhý.
Za Břidličnou nás čeká i nadále mírně klesající cesta údolím Moravice, přesto musíme vyjíždět i kopec, protože krátce je silnice vedena do svahu Zadního lesa. Následuje příjemný sjezd k železničnímu přejezdu, který už patří hlavní železniční trati z Krnova do Olomouce. Tudy bychom měli za necelé dvě hodinky projíždět vlakem. Na křižovatce odbočujeme doleva a po kilometru zastavujeme u restaurace naproti železničnímu nádraží. V ní si snad dáme konečně oběd, ale nejdříve si zajíždíme přímo k nádražní budově, abychom si ověřili, že vlak nám pojede skutečně v 17:42, jak máme poznamenáno.
Při studiu vývěsky slyšíme, že od Bruntálu právě přijíždí souprava motorového rychlíku. Pohled na hodinky potvrzuje, že to je zpožděný rychlík, který by měl odsud odjet v 15:42. Neváháme tedy a po zastavení soupravy nastupujeme i s koly do prostředního vagónu řady 043, dveře tohoto vozu jsou totiž označeny symbolem jízdního kola. Vevnitř však zjišťujeme, že pro jejich umístění je vyhrazen prostor asi jednoho metru čtverečního. Kola musíme zavěsit na háky, což se nám po prvotních problémech daří a když zjišťujeme, že i během jízdy jsou celkem stabilně zajištěna a nehází sebou, jdeme si sednout do sousedního velkoprostorového oddílu.
Malebnou krajinou na pomezí vojenského újezdu se blížíme k Olomouci. Železnice se proplétá těsným údolím řeky Bystřice, kterou několikrát překonává po viaduktech, projíždíme také asi čtyřmi tunely. Po necelé hodince jízdy se krajina za okny vlaku otevírá a když vidíme návrší Svatého kopečku s poutním chrámem, připravujeme se na vystupování. Náš druhý dnešní přestup v Olomouci hodláme zkombinovat s občerstvením. Máme na to něco málo přes 20 minut, takže míříme jen do kiosku na prvním nástupišti. Po zahnání hladu se odebíráme na 3. nástupiště, kde vyhledáváme vůz ozn. BDs, do nějž nakládáme svá kola. Pan vlakvedoucí je přátelsky zvědavý, ptá se, kde jsme byli a jaké nás doprovázelo počasí. Blíží se čas odjezdu a tak jdeme vyhledat volné místo k sezení. Prázdné kupé už nenacházíme a tak přistupujeme k jedné mladé holce, které děláme radost tím, že dokážeme otevřít údajně zaseklé okno.
Olomouc opouštíme za pět minut půl šesté, tedy s asi 5minutovým zpoždění. Jízda rychlíkem velice rychle ubíhá, cestou do Břeclavi dělá vlak jen šest zastávek a v žádné z nich se nečeká déle, než je nutné k výstupu a nástupu cestujících. Na konečné v Břeclavi nám časově navazuje skvělý přípoj, který odjíždí ze čtvrtého nástupiště po cca 10 minutách. Jen jsme trochu zklamáni, že je na vlak do Znojma nasazen pouze motorák řady 842, dříve býval na tento spoj přidáván i vagón vhodný pro cestování s koly a to i v sobotu. No nevadí, kola si podáváme do služebního oddílu a jdeme si sednout do velkoprostorového oddílu. Do Hrušovan přijíždíme pět minut před osmou, takže o dvě hodiny dříve, než jsme původně plánovali. Aspoň nemusíme svítit. Cestu domů volíme tradičně přes Šanov, kde se loučíme na křižovatce nedaleko obecního úřadu. Víťa zde odbočuje doprava, já opačným směrem. Po průjezdu Hraběticemi se dostávám na hlavní silnici II-415, po které přijíždím do Hevlína.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
