PŘES LOUKY A LESY BÍLÝCH KARPAT
| Datum: | 30. dubna - 1. května 2007 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 1. den 29 km / 7 3/4 hod.; 2. den: 9 km / 2 1/2 hod. |
| Mapa: | Edice KČT č. 92 Slovácko - Bílé Karpaty |
| Text & foto: | Marek Topič |
Bílé Karpaty patří už dlouho k mým nejoblíbenějším koutům naší vlasti. Dosud jsem měl tu čest se jimi pohybovat na jízdním kole nebo běžeckých lyžích. Klasika v podobě pěšího vandru však byla stále odkládána na jindy a řada se na ni dostala až nyní - v roce 2007, poslední dubnový den, takže skoro v máji. Naplánoval jsem si trasu přes dva nejvyšší vrcholy.
DEN PRVNÍ - VÝHLEDY Z NEJVYŠŠÍCH BĚLOKARPATSKÝCH VRCHOLŮ (30. 4. 2007)
Z Hevlína odjíždím po 6. hodině ranní a to netradičně autobusem, do nějž nastupuji na zastávce u cihelny. Kdybych jel vlakem, musel bych na hrušovanském nádraží čekat skoro 40 minut, takto je toho promarněného času podstatně méně. Po příjezdu vlakové soupravy od Znojma nastupuji do prvního vagonu za motorákem. Přestože je pracovní den, příliš mnoho lidí nejede, zřejmě dnes čerpá volno každý, kdo může. Do Břeclavi přijíždíme o půl osmé. Nejbližší vlak směr Hodonín pojede za 24 minut, což je doba, která mi musí stačit k zacházce do supermarketu v nedalekém Shopping centru. Nákup proviantu na následující dva dny stíhám, ale jen díky tomu, že u pokladen nejsou žádné fronty. Můj další přestup se odbývá v Hodoníně. Odsud už jede přímý vlak do slovenských Vrbovců. Já vystupuji na předposlední zastávce.
V jízdním řádu uvedený příjezd na zastávku Javorník nad Veličkou v 9:36 je dodržen. Toto místo je mi velmi dobře známé a svým způsobem jedinečné. Ve zdejší zastávkové boudě jsme již celkem 4x bivakoval, vždycky to bylo v rámci cyklovýletu do tohoto hezkého kraje pod Velkou Javořinou. Kromě těch čtyř cyklovýletů jsem tu byl ještě dvakrát v zimě a to za účelem lyžování, jednou se sjezdovkami a jednou s lyžemi běžeckými. Klasicky pěšky jsem tu ale dnes poprvé.
Po asfaltovém chodníku scházím dolů k silnici, tu přecházím a pokračuji kolem policejní stanice k hlavní údolní části obce Javorník. Na upravené návsi se zvoničkou objevuji turistický rozcestník. Na výběr mám dvě trasy, modrou nebo zelenou, přičemž prvně jmenovaná vede přes návrší Hradisko, Novou Lhotu a Vápenky, zelená pak Filipovským údolím, odkud stoupá na Kubíkův vrch a dále po hřebenu. Volím cestu malebným údolím, kterým protéká Hrubý potok. Kolem pastviny s polehávajícími krávami přicházím ke sjezdovce s vleky. Svah, který znám pouze pokrytý bílou vrstvou uježděného sněhu, je dnes krásně zelený. O kousek dál je rekreační oblast s hotelem Filipov, který je, stejně jako okolní chaty, docela slušně obsazen rekreanty. Za mostem přes Hrubý potok civilizace končí. Posledním objektem je lesácká stavba zvaná Dolní búda se studánkou v jejím sousedství. Jak bývá v poslední době dobrým zvykem, nechybí tu ani sklenička pro žíznivé poutníky.
Proti mně se blíží mladý pár na kolečkových bruslích. Údolím totiž vede úzká asfaltka, která je dokonale hladká, pro cyklisty a in-line jezdce ideální terén uprostřed krásné přírody. Ta idyla je narušena pouze v místě, kde mají lesníci skládku natěženého dřeva. Stačí však ujít jen pár desítek metrů a řev motoru nakladače je opět nahrazen zpěvem lesního ptactva a nebo bubláním potoka. Ani se člověk nenaděje a je tu Liščí bouda s turistickým přístřeškem a křižovatkou turistických tras. Držím se stále zelené značky, která i nadále stoupá údolím proti proudu Hrubého potoka. Sklon cesty se mírně zvyšuje a horší se i kvalita asfaltového povrchu, ne však nějak významně, jen pro ty bruslaře už to tady není ono. Cestou k Megovce míjím vysoký smrk, který je označen jako významný strom, ne však strom památný, alespoň zatím. Ke krásné kamenné chatě s pamětní železnou deskou Dr. Josefa Hurbana přicházím přesně v 11 hodin. Objekt patří myslivcům a ti se tu dnes sešli v hojném počtu, asi za účelem nějaké žranice. Kromě kamenné chaty je na Megovce k vidění ještě upravená studánka a kamenná kaple a la "lurdská jeskyně" se sochou a obrázky Panny Marie. Proti nepříznivým vlivům počasí je kaplička chráněna dřeveným přístřeškem.
Nenáročnou procházku údolím nyní střídá ostré stoupání bukovým lesem. Po půlkilometru se sklon lesní pěšiny mírní, chvilku si mohu dokonce odpočinout na rovince, ale následně nakročuji opět do kopce, ne už však tak ostrého jako těsně nad Megovkou. Les končí a střídá jej rozsáhlá zelená louka posetá žlutými květy pampelišek a petrklíčů. Nedá mi to a sedám si na chvíli do trávy. Kromě odpočinku se posilňuji lehkou svačinou a doplňuji tekutiny. Po čtvrthodině se zvedám a jdu dál. Úplně však zapomínám na turistické značení a nechávám se zlákat na kamenitou cestu, která vede po vrstevnici přímo na sever. Jsou z ní nádherné výhledy na nejbližší zalesněné kopce. Všude kolem cesty jsou totiž nekonečné louky, které tyto výhledy umožňují, jen tu a tam roste osamělý strom nebo se táhne pásmo keřů. Jsem neskutečně rád, že mohu aspoň chvilku strávit v takovém nádherném koutu přírody.
Luční cesta mě přivádí k asfaltové silnici, která sem stoupá z Nové Lhoty a přes hřeben pokračuje kamsi na Slovensko. Teď si teprve uvědomuji, že jsem sešel ze značky a s pomocí GPS se na ni snažím znovu napojit. Chvilku jdu po zmíněné silnici, ale po chvilce si cestu krátím přes louku a kolem dřevěné pastevecké boudy přicházím na cestu, která vede po okraji lesa. Tím se dostávám zpátky na zelenou TZT. Tato cesta je doslova vyhlídková, jako na dlani je odsud vidět Filipovské údolí ohraničené vrchy Výzkum (v některých mapách Paličky) a Skalka na jedné straně a Hradiskem s Klokočníkem na straně druhé. Severozápadní obzor vyplňuje návrší Havraní pole a pod ním se krčící vesnička Nová Lhota. Tímto směrem je krajina otevřenější a tak lze přehlédnout kus Dolnomoravského úvalu, který ohraničují kopce Chřibů. Hm, jsem teprve v nadmořské výšce okolo 700 metrů a už jsou odsud takové krásné výhledy, už se těším na vrchol Velké Javořiny.
Šibenický vrch není klasickým kopcem, je to spíš jen jakýsi podružný hřeben v polesí Vápeniska. Tam, kde je jeho kóta vyznačena v mapě, se cesta větví, značená trasa mění směr k východu a stoupá přes lesní mýtinu. V důsledku dlouho přetrvávajícího zničujícího sucha je tato cesta pokryta asi 2cm vrstvou prachu. Je to nepříjemné při chůzi a ještě horší, když se zrovna zvedne nějaký nečekaný větrný vír. Dvakrát se mi stává, že se zrovna v tom místě, kde vír vzniká, nacházím, proto s úlevou vítám, když cesta mizí do lesa. Pozvolným stoupáním přicházím až na hraniční hřeben, po kterém je v těchto místech trasována červeně značená "Cesta hrdinov SNP". Obě stezky se postupně přibližují, až se spojují zcela nedaleko od Dibrovova památníku.
U velkého kamenného pomníku partyzánského velitele Dibrovova se turistům nabízí posezení buď na obyčejných lavečkách se stolem na slovenské straně a nebo v klasickém dřevěném přístřešku šestiúhelníkového tvaru, který tu instalovaly Lesy ČR. Abych některou stranu neurazil, nesedám si tam ani tam, jen si prohlížím turistický rozcestník, loučím se se zelenými značkami a pokračuji po hraniční hřebenové stezce, která jen nepatrně stoupá na nedaleký Kašpariskův vrch. To dalšímu vrcholu na trase již předchází znatelnější stoupání. Je jím Durda, která je s nadmořskou výškou 842 metrů nejvyšším bodem Jihomoravského kraje. Škoda, že tu o tom není žádná zmínka. A po pravdě, kolik obyvatel JM kraje vlastně ví, kde leží jejich nejvýše položené místo?
Deset minut chůze z vrcholu Durdy se po levé straně cesty nachází mladý les, který mi dnes poprvé umožňuje výhled na nejvyšší vrchol Bílých Karpat - Velkou Javořinu. Je to zajímavé, ale hora, která je při dobrých podmínkách viditelná ze vzdálenosti desítek kilometrů, se mi během dosavadního putování dokonale skrývala. A ona se vlastně skrývá i nyní, vidět lze totiž pouze špička televizního vysílače. O pár metrů dál je však rozcestník, který avizuje, že na hřeben zbývá už jen 16 minut chůze (zvláštní časový údaj, skoro se divím, že to není upřesněno i na sekundy:-). Je to v místě, kde se stezka kříží s rozbitou asfaltkou stoupající na Vel. Javořinu od Kamenné boudy. Po ní jsem před necelými čtyřmi roky zdolal vrchol na kole. Nevím, kde udělali ve výpočtech soudruzi z KST chybu, ale mě výstup k rozcestníku "Veľká Javorina - hrebeň (965 m)" trvá pouhých 10 minut. A to cestou do fakt prudkého krpálu ještě překračuji padlý strom.
Už předkrm v podobě výhledů z luk pod Šibenickým vrchem dával tušit, že pohled z vrcholu Velké Javořiny bude doslova pohádkový. Stoupám si k pomníku česko-slovenského setkávání a dopřávám očím vychutnat tu nádheru - celé Slovácko jako na dlani, vesničky, města, lesy, sytě žlutá pole s řepkou - to vše tvoří nepředstavitelně nádhernou mozaiku vykontrastovanou světle modrou oblohou téměř bez mráčků. Jsem zvědav, jaké výhledy nabídne samotný vrchol bezprostředně u vysílače. Mimochodem ten mi připadá nějaký jiný, netypický, v porovnání se vzpomínkami z mojí poslední návštěvě tohoto místa v roce 2003. Aha, už vím, tehdy tu byla ještě jedna betonová věž, sice podstatně nižší, než televizní stožár, ale k javořinskému vrcholu tak nějak patřila.
Na louce přímo pod vysílačem je turistický rozcestník se schránkou a v ní kniha Brněnské výškovnice. Pročítám poslední příspěvky a sám přidávám krátký pozdrav pro další čtenáře, kterým se kniha dostane do rukou někdy v budoucnu. Výhledy jsou opět nádherné a od horní stanice lyžařského vleku i celkem jiné, odsud je vidět především na slovenskou stranu - Považské podolie a za ním Inovec a Strážovské vrchy. Také jsou odtud vidět kopce, které mě zanedlouho čekají, v popředí se zvedá Jelenec s vysílačem a za údolím Salečnice a Březové vystupuje masív Velkého Lopeníka a další navazující pásmo Bílých Karpat. Po několika minutách rozhlížení z nejvyššího bělokarpatského vrcholu scházím po sjezdovce k Holubyho chatě. Působení studeného větru kompenzuji horkým čajem v bufetu, který je dnes obsazen převážně cyklisty.
Deset minut po druhé hodině odpolední Holubyho chatu opouštím. Vydávám se po zelených turistických značkách, které mě brzy přivádí opět ke státním hranicím. Stezka po vrstevnici obchází úbočí kopce Jelenec, nejprve po kamenité lesní cestě, z níž se později odklání do lesa, lépe řečeno pralesa. Nacházím se v jedné z nejstarších přírodních rezervací u nás. Přirozený vývoj lesa je tu ponechán již skoro 100 let. Překračuji několik padlých buků, v jednom místě procházím hustým porostem česneku medvědího, toho času ještě nekvetoucího, a v některých místech se děsím pohledu skrz stromy na městečko Strání rozprostírající se v údolí hluboko pode mnou. Do místní části Květná vede i zelená stezka a vzhledem k tomu, že její vzdálenost jsou pouhé 3 kilometry, dokážu si představit ten kopec, co mě čeká. Netrvá dlouho a pohodlnou chůzi po úbočí skutečně střídá strmé a nekonečné klesání. Palce na nohou, stehenní svaly a hlavně kolena dostávají extrémní zátěž.
Konečně jsem dole u asfaltky, kde se kříží zelená se žlutou značkou. Skrz stromy už jdou vidět první střechy, takže si mohu oddechnout, že mám to nepříjemné klesání za sebou. Ale přiznám se, jít to nahoru by se mi nechtělo už vůbec. Vytahuji něco ze svých zásob a svačím. Mezitím si pročítám tabuli naučné stezky, která je věnovaná právě přírodě pod Javořinou. Po čtvrthodinové přestávce scházím přímo do Květné. Značená trasa mě přivádí k areálu místních skláren, poblíž nich je i rozcestník. Potkávám se tu s mladým párem s batohy na zádech, mají namířeno stejným směrem, jako já. Pryč z obce kráčejí pár kroků přede mnou. Stezka míří do lesa a od posledních domů začíná stoupat, zprvu lesem, později se odklání na okraj louky. Odbočku ven z lesa oba přehlížejí, takže nyní už jdu první já. Pěšina stále stoupá vzhůru podél lesa, později přes louku pod dráty el. vedení. Při ohlédnutí zpátky se naskýtá hezký výhled na Strání a Květnou a nad ní vrchol Velké Javořiny s vysílačem.
Ocitám se na kótě Nová hora. Je z ní krásný výhled na můj dnešní cíl, Velký Lopeník. A pohled přes údolí, které mezi tímto vrcholem a mnou je, dává tušit, že těch nastoupaných 150 výškových metrů přijde vzápětí vniveč. Stezka klesá lesem střídajícím se s mýtinou, či oplocenou lesní školkou. V navazujícím polesí Dolní lazy procházím kolem dvou studánek, ani v jedné si však vodu nenabírám. U té první, poblíž stromu se svatým obrázkem, si zrovna plní lahve mladý pán se synkem, ten další má na hladině jakoby olejovou skvrnu, která mě od ochutnání dokonale odrazuje. Vymleté údolí jednoho z drobných potoků mě přivádí k jeho ústí do potoka Březová. Odsud mířím na okraj samoty Staré Díly a dál k silnici. Z rozcestí se dozvídám, že na vrchol Velkého Lopeníka jsou to už jen 3 kilometry.
Stezka vede po okraji pole osetým jarními obilninami k lesu. Za brodem přes Zlatý potok začíná výstup do kopce. Na lesní pěšině se míjím s rodinkou, která právě z vrcholu sestupuje. To škodolibé pousmání, jakoby mělo naznačit, co mě v následujících minutách čeká. Funím při našlapování do kopce a po chvilce se ocitám na lesní cestě, která mi naskýtá možnost odpočinutí. Cesta míří ke státní hranici, značená trasa se z ní ale po necelém půlkilometru odklání vlevo. Teď je to panečku krpál, mám pocit, že úplně stejný, jaký jsem nedávno scházel do Květné. Nyní však musím nahoru, s těžkým batohem na zádech a s 25 km v nohách se však zmáhám jen na pomalé našlapování, jak se říká, v slepičích krocích. Následuje křížení stezky s již zmíněnou lesní cestou, za kterým ostrý výstup pokračuje. Po pár stovkách metrů stezka uhýbá malinko doprava a nezdá se být už tak prudká. Zato u mně to vypadá, že jsem na konci sil, sedám si tedy do trávy a skoro 15 minut odpočívám.
Skrz stromy vidím prosvítat oblohu, zdá se, že vrchol už nebude daleko. Když přicházím blíž, zjišťuji, že to není vrchol kopce, ale pouze hřeben, kterým prochází státní hranice. Stezka hraničním průsekem podél patníků má opět nesnesitelně ostrý sklon. Za minutu zvládám postup maximálně o 30 metrů. Když už se zdá, že to nejhorší mám opravdu za sebou, spatřuji dva zajímavé úkazy. Tím prvním je několik roztodivných stromů s pokroucenými větvemi v nezvykle hustém množství a tím druhým mladý klučina, který se po zelené stezce řítí na horském kole proti mně. Nejede na žádném speciálu, takže až bude jeho máma k večeru počítat děti, možná pronese: "jedno chybí". Od tohoto místa je to na vrchol Velkého Lopeníka už jen pět minut cesty. K rozhledně přicházím o půl šesté.
Na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat je toho času liduprázdno. Přesto však patří k hojně navštěvovaným, nachází se tu totiž spousta zajímavostí. Turistickým magnetem číslo 1 je bezesporu 20 metrů vysoká dřevěná rozhledna s kamennou základnou. Asi 15 metrů od ní je vydlážděný čtverec se dvěma záhony a žulovým pomníkem padlých sovětských vojáků. Na české straně se ještě nachází dřevěný přístřešek, suché záchody, tři panely s informačním textem nebo fotografiemi z blízkého okolí, samozřejmě nechybí rozcestník a několik dřevěných sloupů, které jsou také na slovenské straně vrcholu. Také je tu spousta laviček tvořených jednoduše nařezanými pláty bukových kmenů volně položených na kamenech.
Nahoru na rozhlednu vede něco málo přes 100 schodů, po jejichž zdolání se mi naskýtá překrásný kruhový výhled do okolí. Na jihu spatřuji Velkou Javořinu a v popředí dvojici údolí, které odděluje z tohoto pohledu nevýrazná Nová hora. Krásný nadhled na místa, které jsem si poctivě prošel. Západní obzor vyplňuje pásmo Bílých Karpat v oblasti kolem obcí Strání a Březová, pohled na sever nabízí panorama Mikulčina vrchu - ten mě bude čekat zítra. Pohled na východ potom nabízí podobné panorama, jako jsem už viděl z Velké Javořiny - Strážovské vrchy, Považský Inovec a v popředí údolí s kopaničářskou vesnicí Nová Bošáca. Dala by se tu strávit klidně hodina a člověka by ten výhled neomrzel. To dnes ale nejde, fouká silný studený vítr a přesto, že si oblékám vše, co mám s sebou k dispozici, zima mě z vyhlídkové plošiny nutí sestoupit zpátky na zem.
Ani pod rozhlednou není nijak zvlášť příjemně, závětří se tu prakticky nedá najít. Zkusím to tedy u studánky, která se nachází podle rozcestníku jen 200 metrů pod vrcholem. Ještě předtím se ale nakrátko dávám znovu do řeči s klukem a holkou, které jsem potkal již v Květné. I jim dal výstup na Velký Lopeník pořádně zabrat. Dozvídám se, že mají za sebou již druhý den přechodu Bílých Karpat, který zahájili ve Strážnici. A stejně jako já, také oni mají v plánu následující noc přečkat tady na vrcholu.
U studánky jsem prakticky hned. I přes extrémní sucho vytéká z trubky ústící z dřevěné boudičky aspoň slabý čůrek vody. Důležitější je však skutečnost, že tu fouká podstatně méně, než u rozhledny, setrvávám zde proto více jak hodinu, během níž večeřím. Nahoru k rozhledně se vracím o půl osmé. Ti dva už tu nejsou, asi je odsud vyhnala zima. Stojí tu ale stará bílá škodovka, která patří dvojicí řemeslníků, jež něco opravuje v přízemí rozhledny. Sedám si do dřevěného přístřešku a pročítám nějaké časopisy, které sebou mám. Za nějakou chvíli se začíná smrákat, já už nevidím na text a ti dva na práci. Takže oni to tu balí, zatímco já naopak vybaluji spacák, v němž konečně nacházím dostatečnou ochranu před nepříjemným větrem. Můj původní předpoklad, že se k večeru uklidní, se nenaplňuje. V tento okamžik na vrchol přijíždí trojčlenná skupinka slovenských bikerů, takže nakonec na Velkém Lopeníku nebivakuji sám.
DEN DRUHÝ - SESTUP Z CHLADNÉHO LOPENÍKU (1. 5. 2007)
Původně jsem zamýšlel, že se někdy v průběhu noci vydám na vrchol rozhledny a podívám se, jaký je výhled na svítící vesnice v údolích. Venku je však taková kosa, že si netroufám ze spacáku, jak se říká, vystrčit ani nos. Podobně dopadá i záměr pozorovat východ slunce. Přesto se však i po ránu na vyhlídkový ochoz vydávám. Děje se tak poté, co definitivně vstávám a mám všechny věci sbaleny. Výhled je hezký, překvapivě opět lepší na slovenskou stranu, ale má celková prokřehlost mě nutí, co nejdříve Velký Lopeník opustit. O třičtvrtě na sedm scházím po široké cestě směrem k Malému Lopeníku. Po posledním ohlédnutí na rozhlednu v lesním průseku přecházím z prašné cesty na pěšinu, která vede přímo po státní hranici a zmíněnou cestu prakticky kopíruje. Dostávám se do sedla mezi Velkým a Malým Lopeníkem. Je tu křižovatka lesních i turistických cest, zastavení naučné stezky a dřevěný přístřešek. Škoda, že jsem o něm nevěděl, bivakování by zde pravděpodobně bylo příjemnější než v přístřešku u rozhledny.
Zelená turistická trasa se nadobro odklání od státních hranic. Ty totiž strmě klesají do údolí, zatímco cesta se drží na hřebenu. Tento úsek má jen minimální členitost, čehož je využito i pro trasování cyklostezky. Malinko větší klesání je až v místech, kde se stezka z lesní cesty odklání. Les se po chvilce rozestupuje a střídá jej louka ohraničená dráty elektrického ohradníku. Ty dvakrát překračuji a potom scházím do nejníže položeného bodu Lopenického sedla s křížem a rozcestníkem turistických tras. Už pomalu přemýšlím nad cílem mého putování a z tohoto místa se nabízejí dvě varianty: buď pokračovat na Mikulčin vrch a z něj k motorestu Rasová a nebo sejít dolů do obce Lopeník a odsud po silnici do Bystřice pod Lopeníkem. Obě varianty budou přibližně stejně dlouhé a jejich cílem je vždy mezinárodní silnice E50, po které jezdí autobusy ze Starého Hrozenkova do Uherského Brodu, jejichž odjezdy mám dopředu zjištěné. Více zajímavější se mi nakonec zdá trasa přes Mikulčin vrch, takže z Lopenického sedla znovu stoupám do zalesněného návrší.
Během cesty na Mikulčin vrch mi konečně přestává být zima. Zato dostávám hlad, protože ranní odchod z nocležiště se opět obešel bez snídaně, při posledních akcích už je to skoro tradiční průběh. Pomalu se tedy rozhlížím po nějakém příhodném místě, kde by se dalo jídlo připravit. Míjím chatu Janu a kousek od ní několik dalších soukromých rekreačních objektů. Odsud mě asfaltová silnice přivádí kolem částečně odlesněného Mikulčina vrchu ke křižovatce se silnicí na Vyškovec. Je tu i autobusová zastávka, která poskytuje závětří. To je to pravé místo pro zapálení lihového vařiče a ohřátí konzervy s párky.
V průběhu konzumace snídaně zjišťuji, že i odsud pojede minutu před devátou autobus. Po 50 minutovém pobytu se mi tady už ale déle čekat nechce a zastávku opouštím po svých. Trasa je značena zeleně a červeně a vede kolem lyžařského areálu u chaty Lopata, restaurace Troják a Vysokého vrchu s dvojicí vysílačů pro mobilní telefony. Tady si říkám, že jsem s tím nečekáním na autobus udělal dobře, protože výhledy přes svažující se louky do údolí Nivničky skutečně stojí zato. Východní obzor vyplňuje obec Lopeník a nad ní hřeben Studeného a Holého vrchu a návrší Obecní háj. Na toto zalesněné pásmo kopců navazuje obec Suchá Loz s vodní nádrží Ordějov v popředí, a konečně tři obce, kterými budu zhruba za hodinu projíždět busem: Bystřice pod Lopeníkem, Bánov a město Uherský Brod.
Když míjím autobusovou zastávku Kopánky, předjíždí mne již zmíněný autobus. Tady by se už do něj skutečně nevyplatilo nastupovat, protože k motorestu Rasová to jsou odsud jen slabé dva kilometry. Tam přicházím krátce po čtvrt na deset, takže mi do odjezdu mého vytipovaného spoje zbývá ještě půl hodiny času. Chvilku ještě odolávám pokušení, či by se snad nedalo dojít až do Bojkovic, ale nakonec se mi těch 10,5 km zdá být moc a tak si sedám na lavečku a čekám. Když se přibližuje hodina H a minuta M, nahazuji batoh na záda a vyhlížím právě přijíždějící autobus. Ten však nezastavuje, protože je to dálková linka. Tato situace se opakuje ještě jednou, až třetí autobus v pořadí je ten pravý. Od motorestu Rasová odjíždím jako jediný cestující.
Čtvrt hodiny po desáté vystupuji u železničního nádraží v Uherském Brodu. Rychlík mi ujel před deseti minutami a nejbližší osobák pojede až po jedenácté. Čekání se rozhoduji vyplnit krátkou prohlídkou centra města. Tam se dostávám po schodišti a následně kolem gymnázia. Dostávám se na Masarykovo náměstí, které celé obcházím. Zpátky na nádraží se vracím po Široké ulici a odsud znovu po schodech kolem zbytků městského opevnění. Na zbývající čas před příjezdem vlaku si sedám na lavičku na peróně.
Vlak přijíždí načas a je docela prázdný. V Kunovicích mě čeká přestup na lokálku do Starého Města u Uherského Hradiště. Po třech dnech jsem nucen na tomto nádraží opět nějak přečkat půlhodinové čekání na přípoj. Blíží se 12. hodina a tak mířím k nádražní jídelně, ta je však dnes k mé smůle zavřená a žádná další možnost občerstvení v okolí není. Začínám tuto stanici opravdu nenávidět. Ještě že původně avizované zpoždění rychlíku z Olomouce nakonec neplatí a tento vlak přijíždí i odjíždí včas. Během cesty do Břeclavi se mi z vlaku naskýtají pro dnešek poslední výhledy na panorama Bílých Karpat s vysílačem na Velké Javořině. Poslední fáze cesty zahrnuje přestup v Břeclavi, odkud brzy odjíždí přípoj do Znojma. Až při posledním přestupu v Hrušovanech nad Jevišovkou je nutné čekat na odjezd lokálky 40 minut. Do Hevlína přijíždím o 3/4 na tři.
DEN PRVNÍ - VÝHLEDY Z NEJVYŠŠÍCH BĚLOKARPATSKÝCH VRCHOLŮ (30. 4. 2007)
Z Hevlína odjíždím po 6. hodině ranní a to netradičně autobusem, do nějž nastupuji na zastávce u cihelny. Kdybych jel vlakem, musel bych na hrušovanském nádraží čekat skoro 40 minut, takto je toho promarněného času podstatně méně. Po příjezdu vlakové soupravy od Znojma nastupuji do prvního vagonu za motorákem. Přestože je pracovní den, příliš mnoho lidí nejede, zřejmě dnes čerpá volno každý, kdo může. Do Břeclavi přijíždíme o půl osmé. Nejbližší vlak směr Hodonín pojede za 24 minut, což je doba, která mi musí stačit k zacházce do supermarketu v nedalekém Shopping centru. Nákup proviantu na následující dva dny stíhám, ale jen díky tomu, že u pokladen nejsou žádné fronty. Můj další přestup se odbývá v Hodoníně. Odsud už jede přímý vlak do slovenských Vrbovců. Já vystupuji na předposlední zastávce.
V jízdním řádu uvedený příjezd na zastávku Javorník nad Veličkou v 9:36 je dodržen. Toto místo je mi velmi dobře známé a svým způsobem jedinečné. Ve zdejší zastávkové boudě jsme již celkem 4x bivakoval, vždycky to bylo v rámci cyklovýletu do tohoto hezkého kraje pod Velkou Javořinou. Kromě těch čtyř cyklovýletů jsem tu byl ještě dvakrát v zimě a to za účelem lyžování, jednou se sjezdovkami a jednou s lyžemi běžeckými. Klasicky pěšky jsem tu ale dnes poprvé.
Po asfaltovém chodníku scházím dolů k silnici, tu přecházím a pokračuji kolem policejní stanice k hlavní údolní části obce Javorník. Na upravené návsi se zvoničkou objevuji turistický rozcestník. Na výběr mám dvě trasy, modrou nebo zelenou, přičemž prvně jmenovaná vede přes návrší Hradisko, Novou Lhotu a Vápenky, zelená pak Filipovským údolím, odkud stoupá na Kubíkův vrch a dále po hřebenu. Volím cestu malebným údolím, kterým protéká Hrubý potok. Kolem pastviny s polehávajícími krávami přicházím ke sjezdovce s vleky. Svah, který znám pouze pokrytý bílou vrstvou uježděného sněhu, je dnes krásně zelený. O kousek dál je rekreační oblast s hotelem Filipov, který je, stejně jako okolní chaty, docela slušně obsazen rekreanty. Za mostem přes Hrubý potok civilizace končí. Posledním objektem je lesácká stavba zvaná Dolní búda se studánkou v jejím sousedství. Jak bývá v poslední době dobrým zvykem, nechybí tu ani sklenička pro žíznivé poutníky.
Proti mně se blíží mladý pár na kolečkových bruslích. Údolím totiž vede úzká asfaltka, která je dokonale hladká, pro cyklisty a in-line jezdce ideální terén uprostřed krásné přírody. Ta idyla je narušena pouze v místě, kde mají lesníci skládku natěženého dřeva. Stačí však ujít jen pár desítek metrů a řev motoru nakladače je opět nahrazen zpěvem lesního ptactva a nebo bubláním potoka. Ani se člověk nenaděje a je tu Liščí bouda s turistickým přístřeškem a křižovatkou turistických tras. Držím se stále zelené značky, která i nadále stoupá údolím proti proudu Hrubého potoka. Sklon cesty se mírně zvyšuje a horší se i kvalita asfaltového povrchu, ne však nějak významně, jen pro ty bruslaře už to tady není ono. Cestou k Megovce míjím vysoký smrk, který je označen jako významný strom, ne však strom památný, alespoň zatím. Ke krásné kamenné chatě s pamětní železnou deskou Dr. Josefa Hurbana přicházím přesně v 11 hodin. Objekt patří myslivcům a ti se tu dnes sešli v hojném počtu, asi za účelem nějaké žranice. Kromě kamenné chaty je na Megovce k vidění ještě upravená studánka a kamenná kaple a la "lurdská jeskyně" se sochou a obrázky Panny Marie. Proti nepříznivým vlivům počasí je kaplička chráněna dřeveným přístřeškem.
Nenáročnou procházku údolím nyní střídá ostré stoupání bukovým lesem. Po půlkilometru se sklon lesní pěšiny mírní, chvilku si mohu dokonce odpočinout na rovince, ale následně nakročuji opět do kopce, ne už však tak ostrého jako těsně nad Megovkou. Les končí a střídá jej rozsáhlá zelená louka posetá žlutými květy pampelišek a petrklíčů. Nedá mi to a sedám si na chvíli do trávy. Kromě odpočinku se posilňuji lehkou svačinou a doplňuji tekutiny. Po čtvrthodině se zvedám a jdu dál. Úplně však zapomínám na turistické značení a nechávám se zlákat na kamenitou cestu, která vede po vrstevnici přímo na sever. Jsou z ní nádherné výhledy na nejbližší zalesněné kopce. Všude kolem cesty jsou totiž nekonečné louky, které tyto výhledy umožňují, jen tu a tam roste osamělý strom nebo se táhne pásmo keřů. Jsem neskutečně rád, že mohu aspoň chvilku strávit v takovém nádherném koutu přírody.
Luční cesta mě přivádí k asfaltové silnici, která sem stoupá z Nové Lhoty a přes hřeben pokračuje kamsi na Slovensko. Teď si teprve uvědomuji, že jsem sešel ze značky a s pomocí GPS se na ni snažím znovu napojit. Chvilku jdu po zmíněné silnici, ale po chvilce si cestu krátím přes louku a kolem dřevěné pastevecké boudy přicházím na cestu, která vede po okraji lesa. Tím se dostávám zpátky na zelenou TZT. Tato cesta je doslova vyhlídková, jako na dlani je odsud vidět Filipovské údolí ohraničené vrchy Výzkum (v některých mapách Paličky) a Skalka na jedné straně a Hradiskem s Klokočníkem na straně druhé. Severozápadní obzor vyplňuje návrší Havraní pole a pod ním se krčící vesnička Nová Lhota. Tímto směrem je krajina otevřenější a tak lze přehlédnout kus Dolnomoravského úvalu, který ohraničují kopce Chřibů. Hm, jsem teprve v nadmořské výšce okolo 700 metrů a už jsou odsud takové krásné výhledy, už se těším na vrchol Velké Javořiny.
Šibenický vrch není klasickým kopcem, je to spíš jen jakýsi podružný hřeben v polesí Vápeniska. Tam, kde je jeho kóta vyznačena v mapě, se cesta větví, značená trasa mění směr k východu a stoupá přes lesní mýtinu. V důsledku dlouho přetrvávajícího zničujícího sucha je tato cesta pokryta asi 2cm vrstvou prachu. Je to nepříjemné při chůzi a ještě horší, když se zrovna zvedne nějaký nečekaný větrný vír. Dvakrát se mi stává, že se zrovna v tom místě, kde vír vzniká, nacházím, proto s úlevou vítám, když cesta mizí do lesa. Pozvolným stoupáním přicházím až na hraniční hřeben, po kterém je v těchto místech trasována červeně značená "Cesta hrdinov SNP". Obě stezky se postupně přibližují, až se spojují zcela nedaleko od Dibrovova památníku.
U velkého kamenného pomníku partyzánského velitele Dibrovova se turistům nabízí posezení buď na obyčejných lavečkách se stolem na slovenské straně a nebo v klasickém dřevěném přístřešku šestiúhelníkového tvaru, který tu instalovaly Lesy ČR. Abych některou stranu neurazil, nesedám si tam ani tam, jen si prohlížím turistický rozcestník, loučím se se zelenými značkami a pokračuji po hraniční hřebenové stezce, která jen nepatrně stoupá na nedaleký Kašpariskův vrch. To dalšímu vrcholu na trase již předchází znatelnější stoupání. Je jím Durda, která je s nadmořskou výškou 842 metrů nejvyšším bodem Jihomoravského kraje. Škoda, že tu o tom není žádná zmínka. A po pravdě, kolik obyvatel JM kraje vlastně ví, kde leží jejich nejvýše položené místo?
Deset minut chůze z vrcholu Durdy se po levé straně cesty nachází mladý les, který mi dnes poprvé umožňuje výhled na nejvyšší vrchol Bílých Karpat - Velkou Javořinu. Je to zajímavé, ale hora, která je při dobrých podmínkách viditelná ze vzdálenosti desítek kilometrů, se mi během dosavadního putování dokonale skrývala. A ona se vlastně skrývá i nyní, vidět lze totiž pouze špička televizního vysílače. O pár metrů dál je však rozcestník, který avizuje, že na hřeben zbývá už jen 16 minut chůze (zvláštní časový údaj, skoro se divím, že to není upřesněno i na sekundy:-). Je to v místě, kde se stezka kříží s rozbitou asfaltkou stoupající na Vel. Javořinu od Kamenné boudy. Po ní jsem před necelými čtyřmi roky zdolal vrchol na kole. Nevím, kde udělali ve výpočtech soudruzi z KST chybu, ale mě výstup k rozcestníku "Veľká Javorina - hrebeň (965 m)" trvá pouhých 10 minut. A to cestou do fakt prudkého krpálu ještě překračuji padlý strom.
Už předkrm v podobě výhledů z luk pod Šibenickým vrchem dával tušit, že pohled z vrcholu Velké Javořiny bude doslova pohádkový. Stoupám si k pomníku česko-slovenského setkávání a dopřávám očím vychutnat tu nádheru - celé Slovácko jako na dlani, vesničky, města, lesy, sytě žlutá pole s řepkou - to vše tvoří nepředstavitelně nádhernou mozaiku vykontrastovanou světle modrou oblohou téměř bez mráčků. Jsem zvědav, jaké výhledy nabídne samotný vrchol bezprostředně u vysílače. Mimochodem ten mi připadá nějaký jiný, netypický, v porovnání se vzpomínkami z mojí poslední návštěvě tohoto místa v roce 2003. Aha, už vím, tehdy tu byla ještě jedna betonová věž, sice podstatně nižší, než televizní stožár, ale k javořinskému vrcholu tak nějak patřila.
Na louce přímo pod vysílačem je turistický rozcestník se schránkou a v ní kniha Brněnské výškovnice. Pročítám poslední příspěvky a sám přidávám krátký pozdrav pro další čtenáře, kterým se kniha dostane do rukou někdy v budoucnu. Výhledy jsou opět nádherné a od horní stanice lyžařského vleku i celkem jiné, odsud je vidět především na slovenskou stranu - Považské podolie a za ním Inovec a Strážovské vrchy. Také jsou odtud vidět kopce, které mě zanedlouho čekají, v popředí se zvedá Jelenec s vysílačem a za údolím Salečnice a Březové vystupuje masív Velkého Lopeníka a další navazující pásmo Bílých Karpat. Po několika minutách rozhlížení z nejvyššího bělokarpatského vrcholu scházím po sjezdovce k Holubyho chatě. Působení studeného větru kompenzuji horkým čajem v bufetu, který je dnes obsazen převážně cyklisty.
Deset minut po druhé hodině odpolední Holubyho chatu opouštím. Vydávám se po zelených turistických značkách, které mě brzy přivádí opět ke státním hranicím. Stezka po vrstevnici obchází úbočí kopce Jelenec, nejprve po kamenité lesní cestě, z níž se později odklání do lesa, lépe řečeno pralesa. Nacházím se v jedné z nejstarších přírodních rezervací u nás. Přirozený vývoj lesa je tu ponechán již skoro 100 let. Překračuji několik padlých buků, v jednom místě procházím hustým porostem česneku medvědího, toho času ještě nekvetoucího, a v některých místech se děsím pohledu skrz stromy na městečko Strání rozprostírající se v údolí hluboko pode mnou. Do místní části Květná vede i zelená stezka a vzhledem k tomu, že její vzdálenost jsou pouhé 3 kilometry, dokážu si představit ten kopec, co mě čeká. Netrvá dlouho a pohodlnou chůzi po úbočí skutečně střídá strmé a nekonečné klesání. Palce na nohou, stehenní svaly a hlavně kolena dostávají extrémní zátěž.
Konečně jsem dole u asfaltky, kde se kříží zelená se žlutou značkou. Skrz stromy už jdou vidět první střechy, takže si mohu oddechnout, že mám to nepříjemné klesání za sebou. Ale přiznám se, jít to nahoru by se mi nechtělo už vůbec. Vytahuji něco ze svých zásob a svačím. Mezitím si pročítám tabuli naučné stezky, která je věnovaná právě přírodě pod Javořinou. Po čtvrthodinové přestávce scházím přímo do Květné. Značená trasa mě přivádí k areálu místních skláren, poblíž nich je i rozcestník. Potkávám se tu s mladým párem s batohy na zádech, mají namířeno stejným směrem, jako já. Pryč z obce kráčejí pár kroků přede mnou. Stezka míří do lesa a od posledních domů začíná stoupat, zprvu lesem, později se odklání na okraj louky. Odbočku ven z lesa oba přehlížejí, takže nyní už jdu první já. Pěšina stále stoupá vzhůru podél lesa, později přes louku pod dráty el. vedení. Při ohlédnutí zpátky se naskýtá hezký výhled na Strání a Květnou a nad ní vrchol Velké Javořiny s vysílačem.
Ocitám se na kótě Nová hora. Je z ní krásný výhled na můj dnešní cíl, Velký Lopeník. A pohled přes údolí, které mezi tímto vrcholem a mnou je, dává tušit, že těch nastoupaných 150 výškových metrů přijde vzápětí vniveč. Stezka klesá lesem střídajícím se s mýtinou, či oplocenou lesní školkou. V navazujícím polesí Dolní lazy procházím kolem dvou studánek, ani v jedné si však vodu nenabírám. U té první, poblíž stromu se svatým obrázkem, si zrovna plní lahve mladý pán se synkem, ten další má na hladině jakoby olejovou skvrnu, která mě od ochutnání dokonale odrazuje. Vymleté údolí jednoho z drobných potoků mě přivádí k jeho ústí do potoka Březová. Odsud mířím na okraj samoty Staré Díly a dál k silnici. Z rozcestí se dozvídám, že na vrchol Velkého Lopeníka jsou to už jen 3 kilometry.
Stezka vede po okraji pole osetým jarními obilninami k lesu. Za brodem přes Zlatý potok začíná výstup do kopce. Na lesní pěšině se míjím s rodinkou, která právě z vrcholu sestupuje. To škodolibé pousmání, jakoby mělo naznačit, co mě v následujících minutách čeká. Funím při našlapování do kopce a po chvilce se ocitám na lesní cestě, která mi naskýtá možnost odpočinutí. Cesta míří ke státní hranici, značená trasa se z ní ale po necelém půlkilometru odklání vlevo. Teď je to panečku krpál, mám pocit, že úplně stejný, jaký jsem nedávno scházel do Květné. Nyní však musím nahoru, s těžkým batohem na zádech a s 25 km v nohách se však zmáhám jen na pomalé našlapování, jak se říká, v slepičích krocích. Následuje křížení stezky s již zmíněnou lesní cestou, za kterým ostrý výstup pokračuje. Po pár stovkách metrů stezka uhýbá malinko doprava a nezdá se být už tak prudká. Zato u mně to vypadá, že jsem na konci sil, sedám si tedy do trávy a skoro 15 minut odpočívám.
Skrz stromy vidím prosvítat oblohu, zdá se, že vrchol už nebude daleko. Když přicházím blíž, zjišťuji, že to není vrchol kopce, ale pouze hřeben, kterým prochází státní hranice. Stezka hraničním průsekem podél patníků má opět nesnesitelně ostrý sklon. Za minutu zvládám postup maximálně o 30 metrů. Když už se zdá, že to nejhorší mám opravdu za sebou, spatřuji dva zajímavé úkazy. Tím prvním je několik roztodivných stromů s pokroucenými větvemi v nezvykle hustém množství a tím druhým mladý klučina, který se po zelené stezce řítí na horském kole proti mně. Nejede na žádném speciálu, takže až bude jeho máma k večeru počítat děti, možná pronese: "jedno chybí". Od tohoto místa je to na vrchol Velkého Lopeníka už jen pět minut cesty. K rozhledně přicházím o půl šesté.
Na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat je toho času liduprázdno. Přesto však patří k hojně navštěvovaným, nachází se tu totiž spousta zajímavostí. Turistickým magnetem číslo 1 je bezesporu 20 metrů vysoká dřevěná rozhledna s kamennou základnou. Asi 15 metrů od ní je vydlážděný čtverec se dvěma záhony a žulovým pomníkem padlých sovětských vojáků. Na české straně se ještě nachází dřevěný přístřešek, suché záchody, tři panely s informačním textem nebo fotografiemi z blízkého okolí, samozřejmě nechybí rozcestník a několik dřevěných sloupů, které jsou také na slovenské straně vrcholu. Také je tu spousta laviček tvořených jednoduše nařezanými pláty bukových kmenů volně položených na kamenech.
Nahoru na rozhlednu vede něco málo přes 100 schodů, po jejichž zdolání se mi naskýtá překrásný kruhový výhled do okolí. Na jihu spatřuji Velkou Javořinu a v popředí dvojici údolí, které odděluje z tohoto pohledu nevýrazná Nová hora. Krásný nadhled na místa, které jsem si poctivě prošel. Západní obzor vyplňuje pásmo Bílých Karpat v oblasti kolem obcí Strání a Březová, pohled na sever nabízí panorama Mikulčina vrchu - ten mě bude čekat zítra. Pohled na východ potom nabízí podobné panorama, jako jsem už viděl z Velké Javořiny - Strážovské vrchy, Považský Inovec a v popředí údolí s kopaničářskou vesnicí Nová Bošáca. Dala by se tu strávit klidně hodina a člověka by ten výhled neomrzel. To dnes ale nejde, fouká silný studený vítr a přesto, že si oblékám vše, co mám s sebou k dispozici, zima mě z vyhlídkové plošiny nutí sestoupit zpátky na zem.
Ani pod rozhlednou není nijak zvlášť příjemně, závětří se tu prakticky nedá najít. Zkusím to tedy u studánky, která se nachází podle rozcestníku jen 200 metrů pod vrcholem. Ještě předtím se ale nakrátko dávám znovu do řeči s klukem a holkou, které jsem potkal již v Květné. I jim dal výstup na Velký Lopeník pořádně zabrat. Dozvídám se, že mají za sebou již druhý den přechodu Bílých Karpat, který zahájili ve Strážnici. A stejně jako já, také oni mají v plánu následující noc přečkat tady na vrcholu.
U studánky jsem prakticky hned. I přes extrémní sucho vytéká z trubky ústící z dřevěné boudičky aspoň slabý čůrek vody. Důležitější je však skutečnost, že tu fouká podstatně méně, než u rozhledny, setrvávám zde proto více jak hodinu, během níž večeřím. Nahoru k rozhledně se vracím o půl osmé. Ti dva už tu nejsou, asi je odsud vyhnala zima. Stojí tu ale stará bílá škodovka, která patří dvojicí řemeslníků, jež něco opravuje v přízemí rozhledny. Sedám si do dřevěného přístřešku a pročítám nějaké časopisy, které sebou mám. Za nějakou chvíli se začíná smrákat, já už nevidím na text a ti dva na práci. Takže oni to tu balí, zatímco já naopak vybaluji spacák, v němž konečně nacházím dostatečnou ochranu před nepříjemným větrem. Můj původní předpoklad, že se k večeru uklidní, se nenaplňuje. V tento okamžik na vrchol přijíždí trojčlenná skupinka slovenských bikerů, takže nakonec na Velkém Lopeníku nebivakuji sám.
DEN DRUHÝ - SESTUP Z CHLADNÉHO LOPENÍKU (1. 5. 2007)
Původně jsem zamýšlel, že se někdy v průběhu noci vydám na vrchol rozhledny a podívám se, jaký je výhled na svítící vesnice v údolích. Venku je však taková kosa, že si netroufám ze spacáku, jak se říká, vystrčit ani nos. Podobně dopadá i záměr pozorovat východ slunce. Přesto se však i po ránu na vyhlídkový ochoz vydávám. Děje se tak poté, co definitivně vstávám a mám všechny věci sbaleny. Výhled je hezký, překvapivě opět lepší na slovenskou stranu, ale má celková prokřehlost mě nutí, co nejdříve Velký Lopeník opustit. O třičtvrtě na sedm scházím po široké cestě směrem k Malému Lopeníku. Po posledním ohlédnutí na rozhlednu v lesním průseku přecházím z prašné cesty na pěšinu, která vede přímo po státní hranici a zmíněnou cestu prakticky kopíruje. Dostávám se do sedla mezi Velkým a Malým Lopeníkem. Je tu křižovatka lesních i turistických cest, zastavení naučné stezky a dřevěný přístřešek. Škoda, že jsem o něm nevěděl, bivakování by zde pravděpodobně bylo příjemnější než v přístřešku u rozhledny.
Zelená turistická trasa se nadobro odklání od státních hranic. Ty totiž strmě klesají do údolí, zatímco cesta se drží na hřebenu. Tento úsek má jen minimální členitost, čehož je využito i pro trasování cyklostezky. Malinko větší klesání je až v místech, kde se stezka z lesní cesty odklání. Les se po chvilce rozestupuje a střídá jej louka ohraničená dráty elektrického ohradníku. Ty dvakrát překračuji a potom scházím do nejníže položeného bodu Lopenického sedla s křížem a rozcestníkem turistických tras. Už pomalu přemýšlím nad cílem mého putování a z tohoto místa se nabízejí dvě varianty: buď pokračovat na Mikulčin vrch a z něj k motorestu Rasová a nebo sejít dolů do obce Lopeník a odsud po silnici do Bystřice pod Lopeníkem. Obě varianty budou přibližně stejně dlouhé a jejich cílem je vždy mezinárodní silnice E50, po které jezdí autobusy ze Starého Hrozenkova do Uherského Brodu, jejichž odjezdy mám dopředu zjištěné. Více zajímavější se mi nakonec zdá trasa přes Mikulčin vrch, takže z Lopenického sedla znovu stoupám do zalesněného návrší.
Během cesty na Mikulčin vrch mi konečně přestává být zima. Zato dostávám hlad, protože ranní odchod z nocležiště se opět obešel bez snídaně, při posledních akcích už je to skoro tradiční průběh. Pomalu se tedy rozhlížím po nějakém příhodném místě, kde by se dalo jídlo připravit. Míjím chatu Janu a kousek od ní několik dalších soukromých rekreačních objektů. Odsud mě asfaltová silnice přivádí kolem částečně odlesněného Mikulčina vrchu ke křižovatce se silnicí na Vyškovec. Je tu i autobusová zastávka, která poskytuje závětří. To je to pravé místo pro zapálení lihového vařiče a ohřátí konzervy s párky.
V průběhu konzumace snídaně zjišťuji, že i odsud pojede minutu před devátou autobus. Po 50 minutovém pobytu se mi tady už ale déle čekat nechce a zastávku opouštím po svých. Trasa je značena zeleně a červeně a vede kolem lyžařského areálu u chaty Lopata, restaurace Troják a Vysokého vrchu s dvojicí vysílačů pro mobilní telefony. Tady si říkám, že jsem s tím nečekáním na autobus udělal dobře, protože výhledy přes svažující se louky do údolí Nivničky skutečně stojí zato. Východní obzor vyplňuje obec Lopeník a nad ní hřeben Studeného a Holého vrchu a návrší Obecní háj. Na toto zalesněné pásmo kopců navazuje obec Suchá Loz s vodní nádrží Ordějov v popředí, a konečně tři obce, kterými budu zhruba za hodinu projíždět busem: Bystřice pod Lopeníkem, Bánov a město Uherský Brod.
Když míjím autobusovou zastávku Kopánky, předjíždí mne již zmíněný autobus. Tady by se už do něj skutečně nevyplatilo nastupovat, protože k motorestu Rasová to jsou odsud jen slabé dva kilometry. Tam přicházím krátce po čtvrt na deset, takže mi do odjezdu mého vytipovaného spoje zbývá ještě půl hodiny času. Chvilku ještě odolávám pokušení, či by se snad nedalo dojít až do Bojkovic, ale nakonec se mi těch 10,5 km zdá být moc a tak si sedám na lavečku a čekám. Když se přibližuje hodina H a minuta M, nahazuji batoh na záda a vyhlížím právě přijíždějící autobus. Ten však nezastavuje, protože je to dálková linka. Tato situace se opakuje ještě jednou, až třetí autobus v pořadí je ten pravý. Od motorestu Rasová odjíždím jako jediný cestující.
Čtvrt hodiny po desáté vystupuji u železničního nádraží v Uherském Brodu. Rychlík mi ujel před deseti minutami a nejbližší osobák pojede až po jedenácté. Čekání se rozhoduji vyplnit krátkou prohlídkou centra města. Tam se dostávám po schodišti a následně kolem gymnázia. Dostávám se na Masarykovo náměstí, které celé obcházím. Zpátky na nádraží se vracím po Široké ulici a odsud znovu po schodech kolem zbytků městského opevnění. Na zbývající čas před příjezdem vlaku si sedám na lavičku na peróně.
Vlak přijíždí načas a je docela prázdný. V Kunovicích mě čeká přestup na lokálku do Starého Města u Uherského Hradiště. Po třech dnech jsem nucen na tomto nádraží opět nějak přečkat půlhodinové čekání na přípoj. Blíží se 12. hodina a tak mířím k nádražní jídelně, ta je však dnes k mé smůle zavřená a žádná další možnost občerstvení v okolí není. Začínám tuto stanici opravdu nenávidět. Ještě že původně avizované zpoždění rychlíku z Olomouce nakonec neplatí a tento vlak přijíždí i odjíždí včas. Během cesty do Břeclavi se mi z vlaku naskýtají pro dnešek poslední výhledy na panorama Bílých Karpat s vysílačem na Velké Javořině. Poslední fáze cesty zahrnuje přestup v Břeclavi, odkud brzy odjíždí přípoj do Znojma. Až při posledním přestupu v Hrušovanech nad Jevišovkou je nutné čekat na odjezd lokálky 40 minut. Do Hevlína přijíždím o 3/4 na tři.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
