NA LYSOU HORU, TENTOKRÁT NAKOLE
| Datum: | 28. dubna 2007 |
| Složení výpravy: | Marek, Víťa |
| Ujetá vzdálenost / čas: | 83+14 km / 5 1/4 + 3/4 hod. |
| Mapa: | Moravskoslezské Beskydy 1:50000 (ShoCart č. 69) |
| Text & foto: | Marek Topič |
| Související odkaz: | www.bikeboy.cz |
Rychlý ústup letošní zimy i z našich nejvyšších hor nás přiměl k nápadu vydat se do některých z nich na jednodenní výlet již na konci dubna. Z několika možných cílů jsme si nakonec vybrali nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. A protože poslední dobytí tohoto vrcholu v srpnu 2005 proběhlo klasicky pěšky s batohem na zádech, zvolili jsme tentokrát za dopravní prostředek jízdní kolo. V úvahu však připadal pouze jednodenní výlet, proto jsme si značnou část cesty zkrátili vlakem.
Výlet zahajuji přesně ve 4 hodiny ráno. To je ještě tma, takže při zdolávání prvních 7 kilometrů v sedle kola předpisově svítím a blikám. Mým cílem je železniční nádraží v Hrušovanech nad Jevišovkou. Cesta z Hevlína přes Hrabětice probíhá bez komplikací, provoz je téměř nulový, potkávám pouze jeden traktor a jedno osobní auto. Při výjezdu ze zatáčky nedaleko železné lávky spatřuji osvětlenou nádražní budovu a před ní siluetu postavy opírající se o kolo. Můj dnešní spolucestující, Víťa ze Šanova, už tu na mně čeká. Plán výletu je jasně daný, nejdříve je nutné odjet vlakem do Břeclavi. Ten je již přistaven na 3. koleji a jako tradičně jej tvoří pouze motorový vůz řady 842. Chvilku vyčkáváme na příchod vlakvedoucí a poté nakládáme naše kola do služebního oddílu. Za necelých 5 minut se vlak dává do pohybu. Nikdo další už nápad cestovat s jízdním kolem tímto spojem nedostal, naše dva stroje jsou tedy do Břeclavi přepraveny jako jediné.
V Břeclavi si kola vyzvedáváme na 4. nástupišti s kusými kolejemi. Náš další přípoj pojede z nástupiště třetího, takže tam míříme, pěkně poctivě - podchodem. Soupravu osobního vlaku do Přerova tvoří celkem čtyři vagóny, z nichž jsou dva označeny kódem Bt a dva Bdt. Nás zajímají poslední dva vozy Bdt, každý z nich má totiž rozšířený jeden nástupní prostor, který je vhodný pro přepravu jízdních kol a kočárků. Kola stavíme na pravou stranu chodbičky (v rámci levostranného provozu na trati č. 330 by na ní totiž neměla být ani jedna zastávka) a zabezpečujeme upínacími gumami. Poté se usazujeme na nejbližší sedadlo ve velkoprostorovém oddílu. V současném jízdním řádu došlo u většiny vlakových spojů Břeclav - Přerov oproti předchozím období k posunutí odjezdových časů o zhruba čtvrthodinu dopředu. To nám docela vyhovuje, alespoň se tím krátí přestupní doba, jenomže druhým významným opatřením je zavedení půlhodinových přestávek ve stanici Staré Město u Uherského Hradiště. Z toho už tedy radost nemáme. Ještěže je poblíž nádražní budovy obchod s potravinami, takže můžeme přestávku v jízdě vyplnit nákupem a konzumací svačiny. Pár minut po sedmé hodině se souprava dává znovu do pohybu a po půlhodině jízdy zastavuje ve stanici Hulín, železniční křižovatce, kde přestupujeme na další přípoj.
Vykládáme kola z vlaku, snášíme je do podchodu a pak naopak vynášíme do schodů. Při průchodu nádražním vestibulem nám ochotní spolucestující přidržují dveře, ty jsou totiž samozavírací se systémem Brano. Na nástupišti pro vlaky trati Kojetín - Val. Meziříčí potom vyčkáváme ještě asi 5 minut na příjezd spěšného vlaku Nezamyslice - Ostrava. Ten je k naší radosti tvořen celkem šesti vozy označení Bdmtee a to znamená šest rozšířených představků vhodných pro přepravu zavazadel. Při průjezdu vlaku vidíme, že v některých vozech již kola naložena jsou, ale poslední dva vozy mají tyto prostory dosud prázdné. My kola nakládáme do úplně posledního vozu. Kola stavíme naproti WC, opět je zabezpečujeme pružnými gumami. Nyní nám zabírají i jednu polovinu výstupního prostoru, ale snad to nebude při cestě vadit.
Z Hulína vlak odjíždí načas, ale hned v následující zastávce 10 minut čeká. Důvod nám není znám, protože zde nedochází ani ke křižování, každopádně náš spoj nabírá zpoždění, které už bude těžko dohánět. Cesta horskou krajinou trvá víc jak 2 hodiny. Na posledním úseku před Frýdlantem nad Ostravicí z vlaku několikrát spatřujeme náš dnešní cíl: vrchol Lysé hory s nezaměnitelným vysílačem. Ve Frýdlantu vystupujeme 5 minut po desáté hodině. To už jsme podle jízdního řádu měli být v Ostravici. Teď nás však čeká ještě jízda lokálkou a první problémy s přepravou kol. Zatímco dosud jsme měli prostory k dispozici pouze pro sebe, v soupravě 810+010+810 jsou už nyní všechna možná i nemožná místa obsazena. Ale když se chce, všechno jde a tak já nakládám kolo na asi metr široký představek v jedné části vozu. To Víťovo by se sem už nevešlo (jsou tu již 3 další kola), míří tedy na chodbičku na opačné straně vagónu.
Trať do Ostravice je naštěstí jenom 7 km dlouhá a vlak ji zdolává za necelou čtvrthodinku. Během jízdy se dávám do řeči s trojicí cyklistů, která postává vedle svých bicyklů na chodbičce se mnou. I oni mají dnes namířeno na nejvyšší vrchol Beskyd, ale ještě předtím, než se vydají na cestu, se budou muset zbavit těžkých batohů, se kterými se vláčí. Protože vystupují na předposlední zastávce a já bych jim ve vyložení kol bránil, musím z vlaku nejprve já. Víťa, který na druhé straně vagónu o naší situaci neví, je za moment na nástupišti také. Vysvětluji mu tedy situaci a znovu oba nakládáme kola do vlaku, tentokráte už trošku prázdnějšího a dojíždíme ty poslední kilometry bez přičinění našeho šlapání do pedálů.
Krátce po čtvrt na deset vystupujeme na konečné stanici v Ostravici. Davy turistů se od vlaku vydávají na všechny možné strany, ti pěší se buď vracejí zpátky k blízkému železničnímu přejezdu a odsud míří po červených značkách na Lysou horu, a nebo opačným směrem, pro ně bude dnešním cílem buď Smrk, či Lysá hora po modré značce. Ty modré značky jsou na úvod vodící i pro nás. Turistická značka vede totiž podél silnice I. třídy č. 56, zároveň se však jedná o cyklostezku č. 6113, resp. 461.
Hned kousek za parkovištěm přejíždíme most přes řeku Ostravici a tím se z historického moravského území dostáváme do Slezska. Necelý kilometr je nutné přetrpět na rušné silnici s hustým provozem, až těsně před dalším mostem přes řeku nastává od aut na delší čas pokoj. Nedaleko kamenolomu Mazák odbočuje vedlejší silnice se zákazem vjezdu pro motorová vozidla. Tato silnice se drží na pravém břehu řeky Ostravice a pozvolna stoupá do svahu. Já tento úsek velmi dobře znám, v roce 2005 jsme tudy sestupovali z Lysé hory, tehdy ovšem pěšky. Za okamžik přijíždíme k malému parkovišti nad přehradou Šance. Krátkou zajížďku si nemůžeme nechat ujít. Ten výhled z koruny hráze do údolí Ostravice za to jistě stojí. Také se tu zbavujeme bund a Víťa i dlouhých kalhot, je totiž docela teplo a při následujícím výjezdu se jistě zahřejeme.
Od křižovatky nad přehradou silnice i nadále stoupá do svahu masivu Čupel, později se situace střídá, chvilku mírně klesáme, chvilku stoupáme, často pouze traverzujeme svah. Delší sjezd nás čeká po zajížďce do údolí potoka Velký Kobylník, odkud zhruba 80 výškových metrů ztrácíme během dlouhém sjezdu k mostu na počátku (nebo konci) Masarykova údolí. V těchto místech začíná vzdutí přehrady Šance, nejedná se však o řeku Ostravici, ale o její přítok Řečici. Vodní plocha, kterou vidíme z mostu, je vlastně jenom zátoka, hlavní nádrž se táhne až někde za návrším Baňa, kterou máme po naší levici. Potkáváme se tu s první větší skupinkou cyklistů, také oni neodolali výhledu na vodní hladinu, v níž se to jen hemží rybami, a horu Smrk v pozadí.
Masarykovým údolím projíždíme nejprve po levém břehu Řečice, brzy se však po mostě dostáváme na druhou stranu. Je vidět, že suché jaro se nepříznivě projevilo i zde, málo tak vynikají peřejnaté a kaskádovité úseky řeky. V místech, kde je asfaltka ze strany od horské bystřiny zpevněna kamennou zdí, obdivujeme památný strom - jedli a opodál několik bílých ostrůvků tvořených květy sasanek.
Údolní silnice zatím stoupá jenom mírně, takže je nám jasné, že co chvíli musí přijít změna. Stává se tak u ústí jednoho z drobných pravostranných přítoků, kde u hájovny se smečkou štěkajících pudlů opouštíme Masarykovo údolí a odbočujeme do temného a těsného údolí potoka Řehucí. Tady už výškové metry naskakují podstatně rychleji. Sklon cesty se postupně zvyšuje, stejně jako naše tepová frekvence. Ale jet se to dá. Kratší přestávku děláme po osmi minutách jízdy na křižovatce lesních silnic v oblasti, která je v mapě ShoCart označena jako Nové Dvory. Toto je místo, kde cyklisté často kufrují. Silnice s kvalitnějším povrchem totiž pokračuje rovně, ovšem nechat se tím zlákat by bylo chybné. My musíme odbočit doprava a změnit směr jízdy o dobrých 300 stupňů.
Silnice stoupá stále ostřeji. Po zhruba 0,5 km mění směr ostře doleva a kousek za seníkem se proplétá dvojitou zatáčkou skrz lesní paseku s loveckou chatou. Je to moc krásné místo, travnatý palouk ohraničený tmavě zelenými smrky, uprostřed dřevěná chatka a bíle kvetoucí ovocný strom. Na stoupání jsme si už přivykli, horší se však kvalita cesty. Při pomalém stoupání to však až tak moc nevadí. Poslední výraznou změnu směru jízdy činíme při překonávání mostu přes zde téměř neznatelný potůček Řehucí. Jedeme jihovýchodním směrem, takže když se občas ohlédneme, spatřujeme náš cíl - vysílač na Lysé hoře - přímo za zády. Účel této zajížďky spočívá v napojení se na hlavní silnici vedoucí z Papežova na vrchol Lysé hory. Tato komunikace má kousek odsud dokonce pamětní desku. Z ní se dozvídáme, že byla vybudována pro potřeby radiokomunikací na počátku 70. let.
V tento okamžik se nacházíme v nadm. výšce okolo 900 metrů, to nám tedy zbývá ještě něco přes 400 výškových metrů a podle údaje na silnici toto převýšení budeme ukrajovat na trase dlouhé 4 kilometry. Tak vzhůru do toho! Silnice obloukem objíždí kótu v naší mapě označenou jen číslem 929 m. Svah po levé straně je v jednom místě odlesněn a toto místo doslova nutí k zastávce a vychutnání si fantastického výhledu do údolí řeky Mohelnice, či na protilehlý vrchol Travného. Podobné výhledy se nabízejí i o pár stovek metrů dál. Jinak je však silnice lemována vysokými stromy nebo vede po úbočí svahu. Kvalita asfaltového povrchu je vesměs dobrá, ale sem tam jsou úseky, které by potřebovaly opravit. Na toto budeme muset pamatovat při sjezdu, stejně jako na místo, kde právě probíhá těžba dřeva a cestu blokují dva traktory a ocelové lano natažené těsně nad silnicí.
Vrchol s vysílačem se stále více přibližuje. Jede se nám dobře, snažíme se totiž udržovat konstantní rychlost mezi 8 až 10 km/h a po každých 8 minutách děláme přestávky. Nejenom proto, abychom si odpočinuli, ale též pro potěšení z výhledů do údolí a nebo zhotovení pár snímků. V místech, kde vede cesta po svazích orientovaných k severu máme tu čest zahlédnout poslední zbytky letošního sněhu, naopak na jižně orientovaných stráních už se objevují maličké nezralé plody borůvek. Netrvá dlouho a jsme u dolní stanice lyžařského vleku. Na svahu, který možná ještě před měsícem patřil lyžařům, dnes posedávají nebo polehávají turisté a vyhřívají se pod horským sluníčkem. Teď už zbývá vyjet poslední dvě serpentiny a přejíždíme nápis "CÍL" vedle stolů a laviček u chaty nesoucí stejný název jako vrchol: Lysá hora. Čas: 12:20, tedy přesně za 2 hodiny hrubého času z Ostravice.
Na vrcholu Lysé hory trávíme hodinu a deset minut. Nejprve zajíždíme na vyhlídkovou terasu přímo pod vysílač. Viditelnost je sice velice špatná, ale i tak stojí pohled do údolí Mohelnice zato. Jednotlivá horská pásma za ním, stejně jako třeba město Frýdek-Místek na severozápadě, už kvůli mlžnému oparu pouze tušíme. Vydáváme se tedy k vrcholovému obelisku s další vyhlídkou. Tam s potěšením zjišťuji, že displej mého GPS přístroje uvádí nadmořskou výšku 1323 metrů, což je na metr správně. Opíráme se o zábradlí a shlížíme do podhůří. I odsud je dohlednost maximálně do 15 km. Tam někde dole je Ostravice, odkud jsme před 2 hodinami vyjeli, spatřit lze i hladinu vodní nádrže Šance. Z vyhlídky se vracíme zpátky k chatě. Fronta před bufetem sice lákavě nevypadá, ale nějaké to občerstvení potřebujeme a tak se v ní střídáme.
Po obědě se chystáme na sjezd dolů. Ještě předtím je však nutné upravit usazení mého zadního kola, které při zabírání v dlouhém stoupání malinko povolilo. Vše se zdá být O.K. a tak se spouštíme z vrcholu. První jedu já, Víťa se svými kvílejícími kotoučovkami se drží v asi 50 m odstupu. Sjezd z Lysé hory je nezapomenutelný zážitek. Chce to však rozvahu a opatrnost, aby se tato atraktivní část výletu nezměnila v nepříjemnost. V horní části jedeme max. třicítkou, je tam spousta zatáček a několik míst s výtluky. Potom následuje pár přímých úseků, ale i tady rychlost držíme okolo čtyřicítky, jen tu a tam se hodnota na tachometru přibližuje k 50 km/h. V místě, kde probíhá těžba musíme nakrátko zastavit a počkat až lesníci vytáhnou pokácený strom. Děláme i dvě pauzy za účelem kontroly brzd. V dolní části nás překvapuje krátký úsek se stoupáním, ale jedná se vážně o zanedbatelnou vzdálenost. V závěru nás čeká asi nejprudší sjezd a nakonec "stopka" při vjezdu na silnici, která vede údolím Mohelnice.
Asi 4 kilometry odsud je horské středisko Visalaje. Tam jsem byl kdysi se základní školou na lyžařském výcviku a rád bych se zajel podívat, jak to tam vypadá dnes. Víťa se zajížďkou souhlasí a tak se vydáváme dál údolím proti proudu Mohelnice. Silnice stále stoupá, v závěru již značně ostře, ale když jsme zvládli Lysou, toto nás v žádném případě zlomit nemůže. Budova hotelu je stejná jako kdysi, to samé se dá říci i o sousední dřevěné chatě. Já se jdu podívat dolů, kde jsou malé dřevěné chatky. I zde je vše stejné jako v roce 1990. Alespoň na první pohled to tak vypadá. Chatku č. 5, která tehdy patřila naší skupince, bezpečně poznávám.
Z Visalají se nabízí ještě jedna varianta návratu, konkrétně po cyklostezce č. 6113 kolem přehrady Morávka. Ale protože už dost pokročil čas, raději jedeme na jistotu a vracíme se zpátky do údolí Mohelnice a stále mírně klesáme, postupně osadami Vyšní Mohelnice, Zlatník, Papežov a obcí Krásná. Údolí se postupně rozšiřuje a zmírňuje se i klesání, přesto nám při jízdě stále dost pomáhá. Dostáváme se až na křižovatku nedaleko Pražma, teprve tady se napojujeme na cyklotrasu č. 6113. Míříme severozápadním směrem podél řeky Morávky. Po pravici se objevují poslední beskydské kopce, třeba vrchol Prašivé, ty později přechází do mírně zvlněného podhůří. Bez zastávek projíždíme Vyšními Lhotami, Nižními Lhotami a už jsou Nošovice. Na mírném návrší vlevo od silnice vidíme terénní práce výstavby budoucí automobilky Hyundai, po průjezdu obcí pak další mega-areál známého pivovaru. To už jsme skoro v Dobré. Ani zde neděláme žádnou zastávku a pokračujeme do spojeného města Frýdku-Místku. V čase 15:20 zastavujeme před budovou Bezručovy školy ve Frýdku a rozmýšlíme nad dalším pokračováním výletu.
Vhodný vlakový spoj odjíždí z nádraží Frýdek-Místek v 15:30. To už by bylo docela nakvap, takže vymýšlíme jinou variantu a to pokračovat dále západním směrem a na vlak nastoupit až na koridorové trati z Ostravy do Přerova. Času i sil je na to ještě dost, zbývá tedy jen vyřešit záležitost orientační a s ní nám snad pomůže GPS navigace. Po pár stech metrech odbočujeme z třídy T.G. Masaryka doleva a ulicí do oblouku se dostáváme na Zámecké náměstí. To lemují krásně opravené historické domy a budova zámku na západní straně. A právě kolem zámku a přilehlého parku následně sjíždíme ke křižovatce ulic Revoluční a Lískovecké. Zde chvilku váháme, kudy jet dál. Nakonec se rozhodujeme pro druhou jmenovanou ulici, která směřuje severozápadním směrem kolem kostela na Růžovém pahorku. To však také není optimální směr a tak se raději obracíme s prosbou o radu na jednu místní cyklistku, která nám hezky "kratce po ostravsky" doporučuje projet průmyslovým areálem. Na konci zástavby tedy odbočujeme doleva a sjíždíme mírný kopec, nejdříve lesem a potom rozsáhlým areálem Válcoven plechu Frýdek-Místek a ještě i několika dalších závodů. Na všech křižovatkách naštěstí odbočujeme dobře, dole tedy přejíždíme železniční přejezd a za ním míříme k mostu přes Ostravici poblíž žel. zastávky Lískovec. Most je poměrně úzký a ještě po něm vedou koleje. Opodál dáváme přednost na stopce a za křižovatkou vjíždíme do malebné březové aleje. Toť signál, že jedeme správně.
Poměrně rozbitá silnice nás vede k dálničnímu nadjezdu poblíž Staříče. Je to strašně dlouhá obec, takové 4 km a navíc se rozkládá na mírném návrší, takže po delší době opět vyjíždíme kopec. Staříč je známá svými uhelnými doly. Důl Staříč I. jsme viděli při ohlédnutí z dálničního mostu směrem k Paskovu a k dolu Staříč II spatřujeme směrovky hned na východním okraji obce. Také tu mají rozhlednu, stojí na mírném návrší vzdáleném necelý kilometr jižně od kostela, ale zajížďku k ní si dnes z časových důvodů dovolit nemůžeme. Dlouhým sjezdem máme konečně celý Staříč projetý a můžeme pokračovat dál podél potoka Ptáčník, jednoho z drobných přítoků říčky Ondřejnice.
Na křižovatce u benzínky odbočujeme doprava. Na dohled máme městečko Brušperk, kterým vzápětí projíždíme. Asi 200 metrový úsek dokonce dvakrát, na hlavní křižovatce totiž zapomínáme odbočit a omylem míříme ke Krmelínu. Situaci opět zachraňuje GPS navigace doplněná o radu jedné mladé cyklistky. Kousek jedeme s ní, jede totiž docela svižně, nakonec ji však ujíždíme, neboť se mylně domníváme, že jsme v časovém skluzu. Náš cílový bod je však už docela blízko. Stačí jen projet Starou Vsí na Ondřejnicí, v jejímž středu se nakrátko zastavujeme u nádherného zámku se sgrafitovou fasádou. Za mostem přes Ondřejnici překračujeme hranice CHKO Poodří. To je hned poznat i na provozu na zdejších silnicích. Poodří je totiž doslova rájem cyklistů, něco jako třeba Lednickovaltický areál na jižní Moravě. Kolik následně míjíme nebo předjíždíme kolařů se snad ani nedá spočítat. Projíždíme alejí vrostlých stromů, následně po okraji žlutého pole s řepkou přijíždíme k předposlední vesnici dnešní vyjížďky. Jsou to Košatka, s mostem na každé okrajové části, nejprve přes Lubinu, poté přes Odru. Poslední kilometr vede po hrázi rybníka Bezruč zpevněné vrbami a olšemi.
Pět minut po půl páté přijíždíme k nádražní budově v Jistebníku. Téměř 83 km v horách i po rovince dokonale stačilo. Časově nám to vychází taky skvěle, přímý osobák do Břeclavi pojede za necelých 20 minut. Čekání si krátíme pozorováním čapího páru, který si své hnízdo vybudoval na velmi netradičním místě. V kraji bohatém na rybníky mají své hnízdo postavené na sloupu trakčního vedení. Jak se zdá, jsou zde spokojení, akorát hlučné průjezdy vlaků odměňují nespokojeným hlasitým klepáním jejich dlouhých zobáků. Jen za tu krátkou dobu tudy projíždí celkem čtyři vlaky, ten pátý je již náš osobák z Bohumína.
V soupravě přijíždějícího vlaku vyhlížíme vagóny s typickými střešními prolisky, podle nichž jsou nápadné vozy označené jako Bdt. Ty jsou řazeny v první části vlaku a podobně jako ráno, jsou i teď v soupravě dva. V prvním vidíme kočárek, proto míříme ke dveřím druhého vozu. Tam však již má někdo dvě kola, vracíme se tedy zpět a nastupujeme do prvního vagónu. Se souhlasem mladé paní činíme organizační opatření, její kočárek posouváme na levou stranu chodby a naše kola opíráme o stěnu pravou. Vše zabezpečujeme pružnými gumami a jdeme si sednout na nejbližší sedadla. V našem oddíle cestuje skupinka asi 15-16 letých mladíků a jejich fanynek. Ti se vracejí z florbalového utkání. I přesto, že k plnoletosti mají evidentně daleko, horečně popíjí všerůzný alkohol - pivo, vodku, slivovici - no a dělají bordel a hluk. Jak však podotýká Víťa, v porovnání s jeho loňskou cestou ve společnosti fanoušků Baníku Ostrava je tohle doslova balzám na nervy.
Během cesty do Přerova vlak zastavuje v několika stanicích, v nichž je nástupiště situovanáno po pravé straně vlaku. Ve Studénce, Hranicích na Moravě i Drahotuších proto musíme dávat pozor a v případě, že by někdo z cestujících hodlal nastupovat či vystupovat, požádat jej, aby použil vedlejší dveře. Jenže, do vagónu, z nějž se ozývá řev ožralé mládeže se naštěstí nikomu nechce a tak těchto opatření není třeba. V Lipníku nad Bečvou pomáháme s vyložením kočárku, v Přerově pak s úlevou sledujeme výstup členů florbalového týmu. Cesta dále z Přerova probíhá v naprostém klidu, podvečerním spojem mnoho lidí necestuje. Nepříjemné je jenom čekání ve Starém Městě u Uherského Hradiště, to je navíc navýšeno o dalších 10 minut kvůli čekání na zpožděný rychlík od Prahy. Přesto nakonec do Břeclavi přijíždíme téměř včas.
Vykládáme kola z vlaku a přesouváme se na čtvrté nástupiště. Tam je již přistaven vlak do Hrušovan, stejně jako první ranní spoj, také poslední vlak na této trati tvoří pouze motorový vůz řady 842 (nyní jeden ze dvou prototypů) bez přípojného vozu. Nejprve si jdeme sednout na lavičku. Je celkem teplo a tak se tu sedí velmi příjemně, až hlášení o připravenosti našeho vlaku k odjezdu nás vyvádí z pohody. Rychle nakládáme kola, opět do zavazadlového oddílu, a pak usedáme do poloprázdného oddílu pro cestující. Po vyzvednutí kol na konečné v Hrušovanech nás po pěti hodinách strávených ve vlaku čeká opět šlapání do pedálů, nejdříve však i trochu toho cyklokrosu při vynášení bicyklů na ramenou do schodů lávky. Po zapnutí světel a blikaček a vyjetí kopce se rozjíždíme do nočního Šanova. Na konci nové čtvrti se loučíme, Víťa míří domů ke žluté škole a já přes Hrabětice ještě asi 6 kilometrů do Hevlína. Tam jsem přivítán falešným zpěvem jednoho nejmenovaného člena vedení obce v rámci každoročního májového "sousedského posezení".
Výlet zahajuji přesně ve 4 hodiny ráno. To je ještě tma, takže při zdolávání prvních 7 kilometrů v sedle kola předpisově svítím a blikám. Mým cílem je železniční nádraží v Hrušovanech nad Jevišovkou. Cesta z Hevlína přes Hrabětice probíhá bez komplikací, provoz je téměř nulový, potkávám pouze jeden traktor a jedno osobní auto. Při výjezdu ze zatáčky nedaleko železné lávky spatřuji osvětlenou nádražní budovu a před ní siluetu postavy opírající se o kolo. Můj dnešní spolucestující, Víťa ze Šanova, už tu na mně čeká. Plán výletu je jasně daný, nejdříve je nutné odjet vlakem do Břeclavi. Ten je již přistaven na 3. koleji a jako tradičně jej tvoří pouze motorový vůz řady 842. Chvilku vyčkáváme na příchod vlakvedoucí a poté nakládáme naše kola do služebního oddílu. Za necelých 5 minut se vlak dává do pohybu. Nikdo další už nápad cestovat s jízdním kolem tímto spojem nedostal, naše dva stroje jsou tedy do Břeclavi přepraveny jako jediné.
V Břeclavi si kola vyzvedáváme na 4. nástupišti s kusými kolejemi. Náš další přípoj pojede z nástupiště třetího, takže tam míříme, pěkně poctivě - podchodem. Soupravu osobního vlaku do Přerova tvoří celkem čtyři vagóny, z nichž jsou dva označeny kódem Bt a dva Bdt. Nás zajímají poslední dva vozy Bdt, každý z nich má totiž rozšířený jeden nástupní prostor, který je vhodný pro přepravu jízdních kol a kočárků. Kola stavíme na pravou stranu chodbičky (v rámci levostranného provozu na trati č. 330 by na ní totiž neměla být ani jedna zastávka) a zabezpečujeme upínacími gumami. Poté se usazujeme na nejbližší sedadlo ve velkoprostorovém oddílu. V současném jízdním řádu došlo u většiny vlakových spojů Břeclav - Přerov oproti předchozím období k posunutí odjezdových časů o zhruba čtvrthodinu dopředu. To nám docela vyhovuje, alespoň se tím krátí přestupní doba, jenomže druhým významným opatřením je zavedení půlhodinových přestávek ve stanici Staré Město u Uherského Hradiště. Z toho už tedy radost nemáme. Ještěže je poblíž nádražní budovy obchod s potravinami, takže můžeme přestávku v jízdě vyplnit nákupem a konzumací svačiny. Pár minut po sedmé hodině se souprava dává znovu do pohybu a po půlhodině jízdy zastavuje ve stanici Hulín, železniční křižovatce, kde přestupujeme na další přípoj.
Vykládáme kola z vlaku, snášíme je do podchodu a pak naopak vynášíme do schodů. Při průchodu nádražním vestibulem nám ochotní spolucestující přidržují dveře, ty jsou totiž samozavírací se systémem Brano. Na nástupišti pro vlaky trati Kojetín - Val. Meziříčí potom vyčkáváme ještě asi 5 minut na příjezd spěšného vlaku Nezamyslice - Ostrava. Ten je k naší radosti tvořen celkem šesti vozy označení Bdmtee a to znamená šest rozšířených představků vhodných pro přepravu zavazadel. Při průjezdu vlaku vidíme, že v některých vozech již kola naložena jsou, ale poslední dva vozy mají tyto prostory dosud prázdné. My kola nakládáme do úplně posledního vozu. Kola stavíme naproti WC, opět je zabezpečujeme pružnými gumami. Nyní nám zabírají i jednu polovinu výstupního prostoru, ale snad to nebude při cestě vadit.
Z Hulína vlak odjíždí načas, ale hned v následující zastávce 10 minut čeká. Důvod nám není znám, protože zde nedochází ani ke křižování, každopádně náš spoj nabírá zpoždění, které už bude těžko dohánět. Cesta horskou krajinou trvá víc jak 2 hodiny. Na posledním úseku před Frýdlantem nad Ostravicí z vlaku několikrát spatřujeme náš dnešní cíl: vrchol Lysé hory s nezaměnitelným vysílačem. Ve Frýdlantu vystupujeme 5 minut po desáté hodině. To už jsme podle jízdního řádu měli být v Ostravici. Teď nás však čeká ještě jízda lokálkou a první problémy s přepravou kol. Zatímco dosud jsme měli prostory k dispozici pouze pro sebe, v soupravě 810+010+810 jsou už nyní všechna možná i nemožná místa obsazena. Ale když se chce, všechno jde a tak já nakládám kolo na asi metr široký představek v jedné části vozu. To Víťovo by se sem už nevešlo (jsou tu již 3 další kola), míří tedy na chodbičku na opačné straně vagónu.
Trať do Ostravice je naštěstí jenom 7 km dlouhá a vlak ji zdolává za necelou čtvrthodinku. Během jízdy se dávám do řeči s trojicí cyklistů, která postává vedle svých bicyklů na chodbičce se mnou. I oni mají dnes namířeno na nejvyšší vrchol Beskyd, ale ještě předtím, než se vydají na cestu, se budou muset zbavit těžkých batohů, se kterými se vláčí. Protože vystupují na předposlední zastávce a já bych jim ve vyložení kol bránil, musím z vlaku nejprve já. Víťa, který na druhé straně vagónu o naší situaci neví, je za moment na nástupišti také. Vysvětluji mu tedy situaci a znovu oba nakládáme kola do vlaku, tentokráte už trošku prázdnějšího a dojíždíme ty poslední kilometry bez přičinění našeho šlapání do pedálů.
Krátce po čtvrt na deset vystupujeme na konečné stanici v Ostravici. Davy turistů se od vlaku vydávají na všechny možné strany, ti pěší se buď vracejí zpátky k blízkému železničnímu přejezdu a odsud míří po červených značkách na Lysou horu, a nebo opačným směrem, pro ně bude dnešním cílem buď Smrk, či Lysá hora po modré značce. Ty modré značky jsou na úvod vodící i pro nás. Turistická značka vede totiž podél silnice I. třídy č. 56, zároveň se však jedná o cyklostezku č. 6113, resp. 461.
Hned kousek za parkovištěm přejíždíme most přes řeku Ostravici a tím se z historického moravského území dostáváme do Slezska. Necelý kilometr je nutné přetrpět na rušné silnici s hustým provozem, až těsně před dalším mostem přes řeku nastává od aut na delší čas pokoj. Nedaleko kamenolomu Mazák odbočuje vedlejší silnice se zákazem vjezdu pro motorová vozidla. Tato silnice se drží na pravém břehu řeky Ostravice a pozvolna stoupá do svahu. Já tento úsek velmi dobře znám, v roce 2005 jsme tudy sestupovali z Lysé hory, tehdy ovšem pěšky. Za okamžik přijíždíme k malému parkovišti nad přehradou Šance. Krátkou zajížďku si nemůžeme nechat ujít. Ten výhled z koruny hráze do údolí Ostravice za to jistě stojí. Také se tu zbavujeme bund a Víťa i dlouhých kalhot, je totiž docela teplo a při následujícím výjezdu se jistě zahřejeme.
Od křižovatky nad přehradou silnice i nadále stoupá do svahu masivu Čupel, později se situace střídá, chvilku mírně klesáme, chvilku stoupáme, často pouze traverzujeme svah. Delší sjezd nás čeká po zajížďce do údolí potoka Velký Kobylník, odkud zhruba 80 výškových metrů ztrácíme během dlouhém sjezdu k mostu na počátku (nebo konci) Masarykova údolí. V těchto místech začíná vzdutí přehrady Šance, nejedná se však o řeku Ostravici, ale o její přítok Řečici. Vodní plocha, kterou vidíme z mostu, je vlastně jenom zátoka, hlavní nádrž se táhne až někde za návrším Baňa, kterou máme po naší levici. Potkáváme se tu s první větší skupinkou cyklistů, také oni neodolali výhledu na vodní hladinu, v níž se to jen hemží rybami, a horu Smrk v pozadí.
Masarykovým údolím projíždíme nejprve po levém břehu Řečice, brzy se však po mostě dostáváme na druhou stranu. Je vidět, že suché jaro se nepříznivě projevilo i zde, málo tak vynikají peřejnaté a kaskádovité úseky řeky. V místech, kde je asfaltka ze strany od horské bystřiny zpevněna kamennou zdí, obdivujeme památný strom - jedli a opodál několik bílých ostrůvků tvořených květy sasanek.
Údolní silnice zatím stoupá jenom mírně, takže je nám jasné, že co chvíli musí přijít změna. Stává se tak u ústí jednoho z drobných pravostranných přítoků, kde u hájovny se smečkou štěkajících pudlů opouštíme Masarykovo údolí a odbočujeme do temného a těsného údolí potoka Řehucí. Tady už výškové metry naskakují podstatně rychleji. Sklon cesty se postupně zvyšuje, stejně jako naše tepová frekvence. Ale jet se to dá. Kratší přestávku děláme po osmi minutách jízdy na křižovatce lesních silnic v oblasti, která je v mapě ShoCart označena jako Nové Dvory. Toto je místo, kde cyklisté často kufrují. Silnice s kvalitnějším povrchem totiž pokračuje rovně, ovšem nechat se tím zlákat by bylo chybné. My musíme odbočit doprava a změnit směr jízdy o dobrých 300 stupňů.
Silnice stoupá stále ostřeji. Po zhruba 0,5 km mění směr ostře doleva a kousek za seníkem se proplétá dvojitou zatáčkou skrz lesní paseku s loveckou chatou. Je to moc krásné místo, travnatý palouk ohraničený tmavě zelenými smrky, uprostřed dřevěná chatka a bíle kvetoucí ovocný strom. Na stoupání jsme si už přivykli, horší se však kvalita cesty. Při pomalém stoupání to však až tak moc nevadí. Poslední výraznou změnu směru jízdy činíme při překonávání mostu přes zde téměř neznatelný potůček Řehucí. Jedeme jihovýchodním směrem, takže když se občas ohlédneme, spatřujeme náš cíl - vysílač na Lysé hoře - přímo za zády. Účel této zajížďky spočívá v napojení se na hlavní silnici vedoucí z Papežova na vrchol Lysé hory. Tato komunikace má kousek odsud dokonce pamětní desku. Z ní se dozvídáme, že byla vybudována pro potřeby radiokomunikací na počátku 70. let.
V tento okamžik se nacházíme v nadm. výšce okolo 900 metrů, to nám tedy zbývá ještě něco přes 400 výškových metrů a podle údaje na silnici toto převýšení budeme ukrajovat na trase dlouhé 4 kilometry. Tak vzhůru do toho! Silnice obloukem objíždí kótu v naší mapě označenou jen číslem 929 m. Svah po levé straně je v jednom místě odlesněn a toto místo doslova nutí k zastávce a vychutnání si fantastického výhledu do údolí řeky Mohelnice, či na protilehlý vrchol Travného. Podobné výhledy se nabízejí i o pár stovek metrů dál. Jinak je však silnice lemována vysokými stromy nebo vede po úbočí svahu. Kvalita asfaltového povrchu je vesměs dobrá, ale sem tam jsou úseky, které by potřebovaly opravit. Na toto budeme muset pamatovat při sjezdu, stejně jako na místo, kde právě probíhá těžba dřeva a cestu blokují dva traktory a ocelové lano natažené těsně nad silnicí.
Vrchol s vysílačem se stále více přibližuje. Jede se nám dobře, snažíme se totiž udržovat konstantní rychlost mezi 8 až 10 km/h a po každých 8 minutách děláme přestávky. Nejenom proto, abychom si odpočinuli, ale též pro potěšení z výhledů do údolí a nebo zhotovení pár snímků. V místech, kde vede cesta po svazích orientovaných k severu máme tu čest zahlédnout poslední zbytky letošního sněhu, naopak na jižně orientovaných stráních už se objevují maličké nezralé plody borůvek. Netrvá dlouho a jsme u dolní stanice lyžařského vleku. Na svahu, který možná ještě před měsícem patřil lyžařům, dnes posedávají nebo polehávají turisté a vyhřívají se pod horským sluníčkem. Teď už zbývá vyjet poslední dvě serpentiny a přejíždíme nápis "CÍL" vedle stolů a laviček u chaty nesoucí stejný název jako vrchol: Lysá hora. Čas: 12:20, tedy přesně za 2 hodiny hrubého času z Ostravice.
Na vrcholu Lysé hory trávíme hodinu a deset minut. Nejprve zajíždíme na vyhlídkovou terasu přímo pod vysílač. Viditelnost je sice velice špatná, ale i tak stojí pohled do údolí Mohelnice zato. Jednotlivá horská pásma za ním, stejně jako třeba město Frýdek-Místek na severozápadě, už kvůli mlžnému oparu pouze tušíme. Vydáváme se tedy k vrcholovému obelisku s další vyhlídkou. Tam s potěšením zjišťuji, že displej mého GPS přístroje uvádí nadmořskou výšku 1323 metrů, což je na metr správně. Opíráme se o zábradlí a shlížíme do podhůří. I odsud je dohlednost maximálně do 15 km. Tam někde dole je Ostravice, odkud jsme před 2 hodinami vyjeli, spatřit lze i hladinu vodní nádrže Šance. Z vyhlídky se vracíme zpátky k chatě. Fronta před bufetem sice lákavě nevypadá, ale nějaké to občerstvení potřebujeme a tak se v ní střídáme.
Po obědě se chystáme na sjezd dolů. Ještě předtím je však nutné upravit usazení mého zadního kola, které při zabírání v dlouhém stoupání malinko povolilo. Vše se zdá být O.K. a tak se spouštíme z vrcholu. První jedu já, Víťa se svými kvílejícími kotoučovkami se drží v asi 50 m odstupu. Sjezd z Lysé hory je nezapomenutelný zážitek. Chce to však rozvahu a opatrnost, aby se tato atraktivní část výletu nezměnila v nepříjemnost. V horní části jedeme max. třicítkou, je tam spousta zatáček a několik míst s výtluky. Potom následuje pár přímých úseků, ale i tady rychlost držíme okolo čtyřicítky, jen tu a tam se hodnota na tachometru přibližuje k 50 km/h. V místě, kde probíhá těžba musíme nakrátko zastavit a počkat až lesníci vytáhnou pokácený strom. Děláme i dvě pauzy za účelem kontroly brzd. V dolní části nás překvapuje krátký úsek se stoupáním, ale jedná se vážně o zanedbatelnou vzdálenost. V závěru nás čeká asi nejprudší sjezd a nakonec "stopka" při vjezdu na silnici, která vede údolím Mohelnice.
Asi 4 kilometry odsud je horské středisko Visalaje. Tam jsem byl kdysi se základní školou na lyžařském výcviku a rád bych se zajel podívat, jak to tam vypadá dnes. Víťa se zajížďkou souhlasí a tak se vydáváme dál údolím proti proudu Mohelnice. Silnice stále stoupá, v závěru již značně ostře, ale když jsme zvládli Lysou, toto nás v žádném případě zlomit nemůže. Budova hotelu je stejná jako kdysi, to samé se dá říci i o sousední dřevěné chatě. Já se jdu podívat dolů, kde jsou malé dřevěné chatky. I zde je vše stejné jako v roce 1990. Alespoň na první pohled to tak vypadá. Chatku č. 5, která tehdy patřila naší skupince, bezpečně poznávám.
Z Visalají se nabízí ještě jedna varianta návratu, konkrétně po cyklostezce č. 6113 kolem přehrady Morávka. Ale protože už dost pokročil čas, raději jedeme na jistotu a vracíme se zpátky do údolí Mohelnice a stále mírně klesáme, postupně osadami Vyšní Mohelnice, Zlatník, Papežov a obcí Krásná. Údolí se postupně rozšiřuje a zmírňuje se i klesání, přesto nám při jízdě stále dost pomáhá. Dostáváme se až na křižovatku nedaleko Pražma, teprve tady se napojujeme na cyklotrasu č. 6113. Míříme severozápadním směrem podél řeky Morávky. Po pravici se objevují poslední beskydské kopce, třeba vrchol Prašivé, ty později přechází do mírně zvlněného podhůří. Bez zastávek projíždíme Vyšními Lhotami, Nižními Lhotami a už jsou Nošovice. Na mírném návrší vlevo od silnice vidíme terénní práce výstavby budoucí automobilky Hyundai, po průjezdu obcí pak další mega-areál známého pivovaru. To už jsme skoro v Dobré. Ani zde neděláme žádnou zastávku a pokračujeme do spojeného města Frýdku-Místku. V čase 15:20 zastavujeme před budovou Bezručovy školy ve Frýdku a rozmýšlíme nad dalším pokračováním výletu.
Vhodný vlakový spoj odjíždí z nádraží Frýdek-Místek v 15:30. To už by bylo docela nakvap, takže vymýšlíme jinou variantu a to pokračovat dále západním směrem a na vlak nastoupit až na koridorové trati z Ostravy do Přerova. Času i sil je na to ještě dost, zbývá tedy jen vyřešit záležitost orientační a s ní nám snad pomůže GPS navigace. Po pár stech metrech odbočujeme z třídy T.G. Masaryka doleva a ulicí do oblouku se dostáváme na Zámecké náměstí. To lemují krásně opravené historické domy a budova zámku na západní straně. A právě kolem zámku a přilehlého parku následně sjíždíme ke křižovatce ulic Revoluční a Lískovecké. Zde chvilku váháme, kudy jet dál. Nakonec se rozhodujeme pro druhou jmenovanou ulici, která směřuje severozápadním směrem kolem kostela na Růžovém pahorku. To však také není optimální směr a tak se raději obracíme s prosbou o radu na jednu místní cyklistku, která nám hezky "kratce po ostravsky" doporučuje projet průmyslovým areálem. Na konci zástavby tedy odbočujeme doleva a sjíždíme mírný kopec, nejdříve lesem a potom rozsáhlým areálem Válcoven plechu Frýdek-Místek a ještě i několika dalších závodů. Na všech křižovatkách naštěstí odbočujeme dobře, dole tedy přejíždíme železniční přejezd a za ním míříme k mostu přes Ostravici poblíž žel. zastávky Lískovec. Most je poměrně úzký a ještě po něm vedou koleje. Opodál dáváme přednost na stopce a za křižovatkou vjíždíme do malebné březové aleje. Toť signál, že jedeme správně.
Poměrně rozbitá silnice nás vede k dálničnímu nadjezdu poblíž Staříče. Je to strašně dlouhá obec, takové 4 km a navíc se rozkládá na mírném návrší, takže po delší době opět vyjíždíme kopec. Staříč je známá svými uhelnými doly. Důl Staříč I. jsme viděli při ohlédnutí z dálničního mostu směrem k Paskovu a k dolu Staříč II spatřujeme směrovky hned na východním okraji obce. Také tu mají rozhlednu, stojí na mírném návrší vzdáleném necelý kilometr jižně od kostela, ale zajížďku k ní si dnes z časových důvodů dovolit nemůžeme. Dlouhým sjezdem máme konečně celý Staříč projetý a můžeme pokračovat dál podél potoka Ptáčník, jednoho z drobných přítoků říčky Ondřejnice.
Na křižovatce u benzínky odbočujeme doprava. Na dohled máme městečko Brušperk, kterým vzápětí projíždíme. Asi 200 metrový úsek dokonce dvakrát, na hlavní křižovatce totiž zapomínáme odbočit a omylem míříme ke Krmelínu. Situaci opět zachraňuje GPS navigace doplněná o radu jedné mladé cyklistky. Kousek jedeme s ní, jede totiž docela svižně, nakonec ji však ujíždíme, neboť se mylně domníváme, že jsme v časovém skluzu. Náš cílový bod je však už docela blízko. Stačí jen projet Starou Vsí na Ondřejnicí, v jejímž středu se nakrátko zastavujeme u nádherného zámku se sgrafitovou fasádou. Za mostem přes Ondřejnici překračujeme hranice CHKO Poodří. To je hned poznat i na provozu na zdejších silnicích. Poodří je totiž doslova rájem cyklistů, něco jako třeba Lednickovaltický areál na jižní Moravě. Kolik následně míjíme nebo předjíždíme kolařů se snad ani nedá spočítat. Projíždíme alejí vrostlých stromů, následně po okraji žlutého pole s řepkou přijíždíme k předposlední vesnici dnešní vyjížďky. Jsou to Košatka, s mostem na každé okrajové části, nejprve přes Lubinu, poté přes Odru. Poslední kilometr vede po hrázi rybníka Bezruč zpevněné vrbami a olšemi.
Pět minut po půl páté přijíždíme k nádražní budově v Jistebníku. Téměř 83 km v horách i po rovince dokonale stačilo. Časově nám to vychází taky skvěle, přímý osobák do Břeclavi pojede za necelých 20 minut. Čekání si krátíme pozorováním čapího páru, který si své hnízdo vybudoval na velmi netradičním místě. V kraji bohatém na rybníky mají své hnízdo postavené na sloupu trakčního vedení. Jak se zdá, jsou zde spokojení, akorát hlučné průjezdy vlaků odměňují nespokojeným hlasitým klepáním jejich dlouhých zobáků. Jen za tu krátkou dobu tudy projíždí celkem čtyři vlaky, ten pátý je již náš osobák z Bohumína.
V soupravě přijíždějícího vlaku vyhlížíme vagóny s typickými střešními prolisky, podle nichž jsou nápadné vozy označené jako Bdt. Ty jsou řazeny v první části vlaku a podobně jako ráno, jsou i teď v soupravě dva. V prvním vidíme kočárek, proto míříme ke dveřím druhého vozu. Tam však již má někdo dvě kola, vracíme se tedy zpět a nastupujeme do prvního vagónu. Se souhlasem mladé paní činíme organizační opatření, její kočárek posouváme na levou stranu chodby a naše kola opíráme o stěnu pravou. Vše zabezpečujeme pružnými gumami a jdeme si sednout na nejbližší sedadla. V našem oddíle cestuje skupinka asi 15-16 letých mladíků a jejich fanynek. Ti se vracejí z florbalového utkání. I přesto, že k plnoletosti mají evidentně daleko, horečně popíjí všerůzný alkohol - pivo, vodku, slivovici - no a dělají bordel a hluk. Jak však podotýká Víťa, v porovnání s jeho loňskou cestou ve společnosti fanoušků Baníku Ostrava je tohle doslova balzám na nervy.
Během cesty do Přerova vlak zastavuje v několika stanicích, v nichž je nástupiště situovanáno po pravé straně vlaku. Ve Studénce, Hranicích na Moravě i Drahotuších proto musíme dávat pozor a v případě, že by někdo z cestujících hodlal nastupovat či vystupovat, požádat jej, aby použil vedlejší dveře. Jenže, do vagónu, z nějž se ozývá řev ožralé mládeže se naštěstí nikomu nechce a tak těchto opatření není třeba. V Lipníku nad Bečvou pomáháme s vyložením kočárku, v Přerově pak s úlevou sledujeme výstup členů florbalového týmu. Cesta dále z Přerova probíhá v naprostém klidu, podvečerním spojem mnoho lidí necestuje. Nepříjemné je jenom čekání ve Starém Městě u Uherského Hradiště, to je navíc navýšeno o dalších 10 minut kvůli čekání na zpožděný rychlík od Prahy. Přesto nakonec do Břeclavi přijíždíme téměř včas.
Vykládáme kola z vlaku a přesouváme se na čtvrté nástupiště. Tam je již přistaven vlak do Hrušovan, stejně jako první ranní spoj, také poslední vlak na této trati tvoří pouze motorový vůz řady 842 (nyní jeden ze dvou prototypů) bez přípojného vozu. Nejprve si jdeme sednout na lavičku. Je celkem teplo a tak se tu sedí velmi příjemně, až hlášení o připravenosti našeho vlaku k odjezdu nás vyvádí z pohody. Rychle nakládáme kola, opět do zavazadlového oddílu, a pak usedáme do poloprázdného oddílu pro cestující. Po vyzvednutí kol na konečné v Hrušovanech nás po pěti hodinách strávených ve vlaku čeká opět šlapání do pedálů, nejdříve však i trochu toho cyklokrosu při vynášení bicyklů na ramenou do schodů lávky. Po zapnutí světel a blikaček a vyjetí kopce se rozjíždíme do nočního Šanova. Na konci nové čtvrti se loučíme, Víťa míří domů ke žluté škole a já přes Hrabětice ještě asi 6 kilometrů do Hevlína. Tam jsem přivítán falešným zpěvem jednoho nejmenovaného člena vedení obce v rámci každoročního májového "sousedského posezení".
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
