PO SKALÁCH VE ŽĎÁRSKÝCH VRŠÍCH
| Datum: | 14. - 15. dubna 2007 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 1. den 23,5 km / 6 1/2 hod.; 2. den: 15 km / 3 1/2 hod. |
| Mapa: | ShoCart č. 49 Žďárské vrchy |
| Text & foto: | Marek Topič |
V průběhu dubna jsem si vybral pro cíle svých výletů Žďárské vrchy. Ten první jsem uskutečnil o Bílé sobotě.
Z Hevlína jsem jel na kole do Hrušovan a dále prvním ranním vlakem v 5:30 do Brna. Tam jsem přestoupil na přímý osobní vlak, který však jel přes Nové Město na Moravě a do cílové stanice dorazil jen s malým předstihem, než spoj jezdící po hlavní trati přes Křižanov. Krátce po půl desáté jsem tedy vystoupil na žďárském nádraží, v blízkém obchodě si koupil svačinu a pokračoval dále do centra. První větší zastávku jsem si udělal na náměstí Republiky, kde jsem si prohlédl morový sloup a starou radnici. Mým hlavním cílem ve Žďáru však byl poutní kostel Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Oproti snímkům z různých pohlednic a brožurek mě nevelké návrší překvapilo, že bylo skoro celé odlesněné. Fotografování a procházka ambity kolem hřbitova mi zabrala asi 0,5 hodiny, prohlídky interiéru kostela jsem se z časových důvodů nezúčastnil a místo toho sestoupil po kamenných schodech k rybníku Konvent. Nádvoří zámku jsem si prohlédl jen v rychlosti, stejně jako nedaleký tzv. Dolní hřbitov. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na hrázi vodní nádrže Pilská. Červená značka jej obchází po pravém břehu, já se však držel nové cyklostezky, která těsně kopíruje levý břeh. Tím jsem si podstatně zkrátil cestu do Polničky. Celou obec jsem prošel až k Stříbrnému rybníku, poblíž kterého jsem si se zájmem prohlédl malou zahradní železnici. Asfaltový povrch se konečně změnil na hliněnokamenitou cestu a ta po necelém kilometru zmizela v lese. Na konci paseky lákala k osvěžení Rybářská bašta, nedaleko od ní už byla hráz prvního většího rybníka - Nového. Hráz rybníka Velké Dářko byla přes hladinu dobře vidět, došel jsem na ní krátce po 12. hodině. Hráz, loděnice i pláž u kempu zela prázdnotou, počasí moc nepřálo - bylo zataženo a z rozlehlé hladiny foukal studený vítr. Vydal jsem se tedy na zpáteční cestu, po žluté značce k rašeliništi Padrtiny a odsud lesem k Račínu. V malé vísce s rybníkem a hotelem jsem si prohlédl hájenku, v níž působil velitel partyzánského oddílu M.J.Husa a památnou lípu opodál. Lesní cesta opět zamířila do lesa, 3 km jsem se držel žlutých značek, z nich jsem potom odbočil na cyklostezku, která mírně stoupala polesím Nad Bambouchem. Po ní jsem přišel ke skalnímu městu, bývalému hradišti, Peperek. Vystoupil jsem až na vrchol s viklanem, ale výhled odtamtud nebyl žádný. Sestoupil jsem k asfaltové silnici, která mě přivedla na Konec světa, recesisticky pojaté pomezí Čech a Moravy na okraji osady Šlakhamry. Vyfotil jsem si zarostlého vojáka ve strážní budce a opodál si prohlédl i starý historický patník. Následně jsem sestoupil k železniční trati a za mostem až do údolí řeky Sázavy. Tam jsem obdivoval obrovský skalní blok patřící do soustavy Rozštípená skála. Na osamocené skalisko, jakoby uměle oddělené od zbývajících skal, jsem si i vylezl, i když jsem pak měl malinko problém se sestupem. Sestoupil jsem až k vodnímu náhonu, překonal ho po lávce a opodál přešel i starý kamenný rozbitý most přes Sázavu. Dál vedla stezka po tělese snesené železniční trati, ještě předtím však byla na pořadu zastávka u sochy mamuta, díla žďárského výtvarníka a sochaře Michala Olšiaka. Výlet jsem zakončil v nedalekých Hamrech, po překonání železného mostu zbývalo už jen vystoupat do úrovně nad obec, kde je situována železniční zastávka. Po půlhodinovém čekání na nejbližší vlakový spoj jsem nastoupil do patrového vagónu a tři minuty před 16. hodinou odjel do Žďáru. Tam jsem vyčkal 3/4 hodiny na přípojný vlak do Brna, kde mě čekal poslední přestup. Do Hrušovan jsem se vrátil posledním večerním vlakem a po necelé půlhodince v sedle jízdního kola se dostal krátce před 21. hodinou domů.
DEN PRVNÍ - PŘES PATERO SKALNÍCH MĚST (14. 4. 2007)
O týden později mám do Ždárských vrchů namířeno znovu. Tentokrát odjíždím později, zato se zdržím déle. Vlakem jedu již z Hevlína prvním ranním spojem s odjezdem v 6:39 hodin a to jako jediný platící cestující. V Hrušovanech mě čeká už tradiční 40 minutová pauza na přestup. Jak jsem se však přesvědčil při mé poslední cestě, může být i hůř. Opakuje se i hořká zkušenost s přestupem v Brně, přípoj do Tišnova odjíždí minutu předtím, než na 5. nástupišti zastaví spoj od Hrušovan. Nezbývá, než čekat 2 hodiny na další. Tak dlouho se mi ale dnes v Brně trčet nechce. Po nějakých nákupech se na nádraží vracím již k odjezdu rychlíku v 10:24, zbytek přestupního času si pak odčekávám na nádraží v Tišnově. Nejbližší vlak do Nového Města na Moravě odjíždí v 11:41 a cesta do střediska zimních sportů mu trvá osmdesát minut.
Přesně v jednu hodinu odpoledne vystupuji na nádraží v Novém Městě na Moravě. Křižují se tu dva spoje a tomu odpovídá živo v nádraží i v okolí, navíc se naproti nádražní budově koná svatba, takže se tu mísí i lidé v kvádrech a róbách. Na blízké křižovatce je starý dřevěný sloup el. vedení a na něm turistický rozcestník. Vede odsud žlutá turistická značka a také červené místní značení. Vydávám se po obou, neboť obě značené trasy vedou souběžně po chodníku Maršovické ulice. Už název napovídá, že tato mírně stoupající ulice, s výhledem na Harusův kopec, vede do nedalekých Maršovic. Na okraji novoměstské místní části je malý rybníček Knězoves, uprostřed pár hezkých chalup a velká budova Maršovické rychty. Od kapličky se zvonicí, která sousedí s hasičskou zbrojnicí, už pokračuji pouze po žluté značce. Ta mě vyvádí kolem několika domů a zahrad na návrší chránící obec od východu. Za krátký výstup po prašné cestě jsem odměněn hezkým výhledem na místní část Pohledec a protože sem slabý vítr nese zvuk hlášení místního rozhlasu, dozvídám se i já tu novinu, že právě dorazil soukromý prodejce a nabízí za super ceny trička, tepláky, utěrky, ...
Polní cesta klesá na dno nevýrazného údolí. V otevřené krajině bez stínu slunce nepříjemně peče, proto se raději natírám krémem na opalování a jenom lituji, že jsem se dnes nevybavil i nějakou pokrývkou hlavy. Ale koho by napadlo, že již v polovině dubna budou vládnout taková vedra (teploty 20-25 °C), když loni se možná ještě na nedalekém Harusově kopci lyžovalo. Dnešní túra by měla být ve znamení sklaních útvarů a ten první se mi zjevuje již nyní. Na okraji lesa nevýrazného Pohledeckého kopce ční jako solitér do krajiny obrovský balvan. Zprvu mi sice připomíná velký ovocný strom v plném květu, ale při postupném přibližování se situace vyjasňuje. Přestože to je úctyhodné skalisko, zlákat se k zacházce k němu se nakonec nenechávám a místo toho se těším na první zchlazení ve stínu blízkého lesa.
Stezka vede nejprve po okraji louky, poté mizí v lese zcela a po pár stovkách metrů se ocitá opět na louce. Po přejití mostíku přes malý potok Bezděčka, či jeho přítok, se celá situace opakuje, stezka krátce stoupá lesem a poté po okraji louky. Na konci stoupání jsou dvě lípy s kamenným křížem uprostřed, to už jsem skoro na okraji další místní části, Studnice. Ta mě vítá dvojicí vodních ploch, nalevo od stezky je klasický rybník zhruba ve stejné výškové úrovni a napravo je skrz stromy vidět vodní hladina také, na dně opuštěného lomu. Kolem několika stylových chalup a velkého penzionu přicházím k turistické chatě nesoucí stejný název, jako místní část. Terasa se stoly a židlemi sice láká k posezení, já však odolávám a upírám zrak na rozcestník turistických tras. Ze žlutou značkou se loučím a vedení mých kroků od této chvíle přebírají značky barvy zelené.
Přes malebnou náves s několika hezkými staveními Studnici opouštím severovýchodním směrem. Na návrší kousek za poslední zahradou upoutává mou pozornost trojice příhradových konstrukcí, značně se podobajícím stožárům vedení velmi vysokého napětí. Tyto však k distribuci elektrické energie určitě neslouží, ačkoliv jeden ztrojený drát je všechny tři propojuje, pokračování totiž není ani na jednom z koncových stožárů žádné. Ten prostřední stožár slouží jako vysílač. Každopádně se jedná o výraznou dominantu v krajině, se kterou se během této túry ještě mnohokrát setkám. U schránky připevněné na ocelové tyči si dělám asi 5minutovou pauzu, během níž pročítám pár stránek vrcholové knihy Brněnské výškovnice. Mimo jiné se v ní dočítám kritické názory na již zmíněné stožáry, jež značně narušují ráz zdejší krajiny. (Později se z internet. stránek obce Studnice dozvídám, že se jedná o testovací úsek el. vedení s výzkumem vlivu námrazy.) S dnešním datem je tu jen jeden záznam, přidávám tedy i poznámku o mé návštěvě a ukládám knihu zpět.
Přicházím na křižovatku cest na okraji lesního cípu. Značky nejsou nikde vidět, zkouším tedy intuici a odbočuji doprava. Kousek níž je louka s chatou, její majitelé tu ve snaze zamezení vstupu na soukromou půdu umístili rozcestník s blízkými cíli, Studnicí a Paseckou skálou. Takže to vypadá, že jdu dobře, ale není to pravda. Cesta mě totiž přivádí k silnici a jakémusi rekreačnímu středisku (FN Brno). Značky nikde, takže sundávám batoh a vytahuji mapu. Zjišťuji, že jsem si trošku zašel, musím se proto kousek vrátit jihozápadním směrem. Turistické značky objevuji asi po 0,5 km v místech, kde tuto silnici kříží.
Na parkovišti u silnice stojí asi 4 auta, jejichž majitelé budou zajisté na nedaleké Pasecké skále. Stezka k ní vede lesem s bohatým podrostem borůvčí (škoda, že je na ně ještě příliš brzy) a podle toho, jak je vychozená se zdá, že je zdejší přírodní památka opravdu hojně navštěvovaná. Když pod bizarní skalní útvary přicházím, ani se nedivím, že tu je trochu více živo. Většinu návštěvníků tvoří horolezci, ti jsou soustředěni na prostředním samostatném skalním útvaru, na který se jinak než za pomocí lana nelze dostat. Já se vydávám po značené výstupové stezce, která mě přivádí na nejseverněji položený sklaní útvar Vyhlídka. Z vrcholového skaliska zabezpečeného zábradlím se mi naskýtá pohádkový panoramatický výhled do mírně zvlněného kraje bohatého na lesy, louky a malé vesničky.
Po vstřebání té krásy, jež nabízí vyhlídková skála, se vracím zpátky na hlavní stezku. Je tu i křižovatka turistických tras, modrá odsud vede k Medlovskému rybníku a zelená klesá lesem k silnici do Kadova. Lesní stezka od Pasovské skály už není tak vychozená, jako úsek k silnici, tudy už chodí asi chodí jen skalní turisté. Často je třeba přelézt padlý strom nebo se protáhnout mezi dvěma smrkovými větvemi, mezi nimiž nezbývá moc místa pro člověka s objemným batohem na zádech. Poslední cca 0,5 km před napojením na asfaltku již vede po široké kamenité cestě.
Po příchodu do Kadova si občas připadám jako v nějakém vesnickém skanzenu. Ves je bohatá na památky lidové architektury, jenom roubenek napočítávám asi 10. A podle informačních tabulí je v některých možnost se ubytovat. To zní opravdu lákavě, zajímalo by mě, jak to tak asi vypadá uvnitř. Na návsi zve k občerstvení hospoda. Jedná se o známý hostinec U Janečků, který se v 90. letech proslavil výrobou originálního likéru zv. Kadovánek. Ten bych si však v dnešním vedru nedal ani náhodou. V Kadově mají taky zvoničku a informační panel s internetem, žel při jeho testování zjišťuji, že jeho ovládání chce hodně trpělivosti, protože spousta tlačítek nefunguje tak, jak by měla. A dole u potoka starou budovu, která kdysi mohla sloužit jako mlýn nebo spíš hamr, jistý si tím však moc nejsem, protože Fryšávka příliš vodnatá není a těžko říct, zda to kdysi mohlo stačit k pohonu vodních kol.
Za Kadovem míří zelená stezka do lesa a stoupá vzhůru. Po půldruhého kilometru se otevírá zatravněná louka pod kótou Teplá. Je tu jakési stavení, zřejmě soukromé, a informační tabule s mapou, ze které už toho dnes příliš vyčíst nejde. Naopak, nápis na nedalekém partyzánském památníku, je čitelný dobře. Po asfaltové silnici s výhledem na Malinskou skálu sestupuji na okraj vesničky Samotín. Tato nevelká víska leží v údolí, které ze třech světových stran obklopují kopce a lesy. I v ní je podle mapy několik památek lidové architektury, ale značená stezka tam směrována není. Zacházka by sice možná byla, ale dnes mi to nevychází časově, jsou už 4 hodiny odpoledne a v plánu je ještě dlouhá cesta a spousta atraktivních přírodních míst.
Po pár krocích kolem skupiny rekreačních objektů se ocitám na široké lučinaté rozsedlině. Napravo je již zmíněný kopec Teplá a nalevo návrší pokryté smrkovým lesem, jež převyšuje dvojice jakoby mírně nakloněných skal. To jsou Dráteničky, avšak co lze vidět odsud je jen slabým odvarem toho, co je ukryto po vysokými smrky. K přírodní památce Drátenická skála mě přivádí opět široká vyšlapaná cesta. Přímo nad cedulí s informacemi se tyčí dvě nejvyšší skalní věže, jinak se hradba skal táhne ještě asi 200 metrů severním směrem. Stejně jako na Pasecké skále, také sem vylákalo dnešní slunečné počasí spoustu turistů a horolezců. Odhaduji, že příznivců cepínů, lan, vklíněnců a jiného nádobíčka, by tu dnes mohlo být až 40. Někteří z nich právě sedí na těch nejvyšších skalních partiích a vychutnávají si kruhový rozhled do kraje. Ale co obyčejný turista, pro toho tu možnost rozhledu není? Zdá se, že ne, alespoň tedy oficiálně. Mě se totiž nakonec daří objevit lehce dosažitelný skalní tunel, po jehož průchodu navazuje úzká pěšina na jeden skalní vrchol. Není to sice ani zdaleka ten nejvyšší bod, ale výhled odsud je hezký, hlavně směrem k Buchtovu kopci s nápadnou kopulí leteckého radaru.
Prohlídka Drátenické skály mi společně se svačinou zabrala takřka hodinu. Litovat však ztráty času není vůbec na místě. Jenom bude třeba se smířit s tím, že podobné vychutnávání přírodních scenérií na dalších skalních útvarech, kterých by podle mapy mělo být ještě dost, nebude již možné, chci-li dodržet plán a dojít do večera až k pramenu řeky Svratky. Scházím na okraj lesa k rozcestníku. Už mě vlastně vede červená značka i když malý kousek jde souběžně s ní i zelená, které jsem byl věrný již od Studnice. Na dalším rozcestí už si jde každá barva svým směrem, zelená souběžně s cyklostezkou klesá do rekreační oblasti v okolí Milovského rybníka, zatímco červená stoupá po nefalšované horské cestě bohaté na překážky ve formě kamenů a kořenů vzhůru k Malinským skalám. Samotný vrchol stezka obchází po mýtině, ze které je krásný výhled do údolí řeky Svratky. V popředí se modrá hladina Milovského rybníka a za ním další skupina zalesněných kopců: Čtyři palice, Vysoký kopec a další. Krátké zastavení za účelem rozhledu po tomto překrásném kraji přijde občas vhod, stoupání na vrchol je vskutku dosti ostré, pro Žďárské vrchy, řekl bych, až netypické. Stezka opět vede jen po okrajové části skalní skupiny. Tedy, pokud bych toužil po výhledu, jistě bych po chvíli našel pěšinu vedoucí na vrchol nějakého snáze dostupného skalního útvaru. Mě však nyní postačuje to, co vidím od rozcestníku, který je přímo pod skalou, jež mi z určitého úhlu připomíná kačera nebo kohouta s přiraženou čepicí na hlavě.
Od Malinské skály vede hřebenová cesta úzkým lesním průsekem, často směrovaným tak, že mi přímo do očí svítí podvečerní ostré slunce. Je to tak nepříjemně, že chvílemi raději přivírám oči a nebo klopím zrak kolmo na zem. S úlevou pak vcházím do vrostlejšího lesa, který poskytuje stín v dostatečném množství. Cesta je nyní nenáročná a rychle ubíhá. Brzy přicházím na prostorný palouk, možná zbytek nějakého lůmku, kde se napojuji na kamenitou lesní cestu, po které pokračuji obloukem pod návrším zvaném Křovina. Potkávám tu početnou skupinu mladších trempů, kteří se mě dotazují na nejbližší hospodu. Okolí moc neznám, ale myslím, že je čeká ještě aspoň 5 km, ať už půjdou do Samotína nebo do Milov.
Širokou lesní cestu turistická značka dvakrát opouští, poprvé asi na 0,5 km za kótou Křovina a podruhé při výstupu na návrší s dalšími skalními útvary. Jedná se o přírodní památku Lisovská skála a přesto, že i ony jsou značně mohutné, troufám si říct, že z nich není žádný výhled do kraje. Dva skalní bloky si prohlížím za pochodu a následně klesám ke křižovatce lesních cest. K mé červené značce se přidává žlutá, která vede od silnice Kadov-Herálec a bude tedy pravděpodobně sloužit jako nejkratší přístupová trasa na vrchol Devíti skal pro tzv. mastňáky. Teď v podvečer už je ale tato cesta liduprázdná, potkávám jen jednu cyklistku a dvojici lesníků, kteří právě zatloukají dřevěné sloupy budoucího oplocení lesní školky. Je úsměvné je sledovat ze strany, odkud přicházím já: jeden lesák stojí ke mně zády a kryje sloup, do kterého mohutným kladivem buší jeho kolega, takže to spíš vypadá, jako by jej ubíjel do hlavy.
Přesně úderem 18. hodiny se ocitám u turistické křižovatky Devět skal - rozcestí. Na vrchol to je ještě 1 km mírně do kopce a mě zvládnutí této vzdálenosti zabírá přesně 9 minut. Už jsem dnes vystřídal všechny běžně používané barvy turistického značení, jen jediná, modrá, mi do kompletnosti sbírky chyběla. Ale to už neplatí, protože právě touto barvou je vyznačena odbočka na vrchol nejvyššího kopce Žďárských vrchů. Výstup na skalisko s vyhlídkou vyžaduje trošku fyzičky a šikovnosti. No, já už toho mám dneska po několikahodinovém pobytu na ostrém slunci a s téměř 20 km v nohách docela dost a při výstupu nahoru občas malinko zavrávorám, ale nakonec se i já mohu usadit na skále zabezpečené zábradlím a vychutnávat podvečerní výhledy do dáli.
Výhled z nadmořské výšky 836 m je sice ze dvou stran omezen vysokými stromy, ale to nevadí, aspoň sem nesvítí sluníčko, které by stejně jenom oslepovalo. Vidět je odsud spousta z toho, co už znám z předešlého putování, např. stožáry nad Studnicí, ale dnes poprvé se mi zdaří zpozorovat i vrcholky hor značně vzdálenější a vyšší. Jen nevím, které to jsou, zda Orlické hory, či snad dokonce Krkonoše, na tu dálku se totiž jedná i přes jasnou oblohu jen o obrysy v mlžném oparu. Ještě k tomu názvu Devět skal: odpovídá samozřejmě počtu skalních útvarů, ale na samotném vrcholu jich nalezneme jenom tři, zbytek se pak táhne v pásmu asi 1,5 km souběžně s modrou turistickou značkou směrem ke Křižánkám.
Čeká mě poslední fáze dnešního putování. Je už sice třičtvrtě na sedm, ale já mám v plánu ještě ujít asi 4 km. Nejprve se vracím zpátky na křížení žluté a červené stezky a druhou jmenovanou se nechávám vést hlubokým lesem, zprvu po lesní cestě, poté po něco strmější lesní pěšině. Po 20 minutách přicházím k asfaltové silnici, kterou přecházím a ocitám se na hrázi rybníka na potoce Břímovka. Je tu i turistický přístřešek, tak chvíli váhám, zda si tady aspoň nepřipravím večeři, nakonec se rozhoduji pokračovat a otázku jídla nechávám až na cílové místo. Tím by měla být Stříbrná studánka, k níž od následujícího rozcestí, jež dosahuji po další čtvrthodince, zbývá pouhých 500 metrů. Ještě blíž je to odsud k jiné studánce nesoucí název Eleonorka, nejprve mířím tedy tam. Asi 200 metrů sestupuji po zelených značkách a na malém paloučku se odkláním na nápadnou lesní cestu, na jejímž konci je vidět dřevěná chata. Tekoucí voda studánky je slyšet kousek od ní, nejprve tedy scházím k ní a plnými doušky doplňuji dnešní pitný deficit.
Už je skoro půl osmé a i přes jasnou oblohu nebude zbývat víc jak 3/4 hodiny do úplného soumraku. Proto využívám zázemí chaty a sedám si na jednu z laviček okolo ohniště. Na kamenný stůl pokládám vařič a připravuji si večeři. Po jejím snědení si ještě čistím zuby a poté už hodlám vyřešit jedinou věc, bivak. V těsné blízkosti chaty nakonec karimatku a spacák rozkládat nechci a raději se vracím na palouk, kde jsem odbočoval ze zeleně značené stezky. Spací tábor si rozkládám v suché trávě částečně kryté vysokým smrkem, odhaduji, že toto místo by mělo být ochráněno i před případnou rosou. Pár minut před devátou zalézám do spacáku a koukám na odkrytou část noční oblohy plnou hvězd. A do toho, jedna padající hvězda, čistě hořící vesmírné těleso protíná kus obzoru a míří kamsi za stromy. Tak jen doufám, že se mi to přání vyplní.
DEN DRUHÝ - Z ŽÁKOVY HORY PŘES STŘECHU EVROPY (15. 4. 2007)
Ráno se zvyklý z každodenního brzkého vstávání budím už kolem páté hodiny. Potom ještě krátce usínám, ale okolo třičtvrtě na sedm je jasné, že další polehávání nemá žádný smysl. Soukám se tedy ven ze spacáku, pak vše balím a, podobně jako večer, přesouvám se k dřevěné chatce u studánky Eleonora. Ledovou vodou si umývám obličej a čistím si zuby. Snídat nebudu, protože vůbec nemám hlad, jenom si vhodněji přeskládávám věci v batohu a čtvrt hodiny po sedmé vyrážím na cestu.
Mým prvním cílem je Žákova hora. Když už je tak blízko, proč se tam nepodívat, říkám si i přesto, že z jejího vrcholu zřejmě nebude žádný výhled. Vydávám se tam zkratkou lesem, přičemž předpokládám, že po cca 200 krocích narazím na červené značky a po nich mi bude zbývat ještě asi jednou tolik na vrchol. Nakonec se na značenou turistickou trasu napojuji v místech, kde už stezka klesá do údolí Svratky, takže se musím vracet, ale ne moc, asi jen 50 metrů. Kromě turistického rozcestníku je na plochém vrcholu kamenný patník se značkou státní triangulace a k němu i vysvětlující text na panelu naučné stezky. Oblast jižně od stezky tak podléhá dvěma způsobům ochrany: první sestává z národní přírodní rezervace chránící pralesovitý porost původních dřevin, druhá pak chrání území geodetického bodu.
Z vrcholu Žákovy hory trvá sestup na rozcestí se zelenou značkou jen pár minut. Odsud se jde více méně po vrstevnici po okraji bukového lesa. Pro celý můj výlet je toto zcela netypická část, protože místo temných smrkových lesů je zdejší les jedním z mála, kde převládají původní buky. Až si jednou budu prohlížet fotky, určitě mi spíš připomenou Chřiby, než oblast Ždárských vrchů.
Netrvá dlouhou a jsem u Stříbrné studánky. Kromě vyvěrajícího pramene řeky Svratky (není to však skutečný pramen, stružka, která od studánky teče do údolí se vlévá do potoka Břimovka a ten ústí do Svratky u Herálce, ta pravá Svratka pramení kdesi u lesní silnice, asi 2 km jižně od tohoto místa, její vody poté obtékají téměř celou Žákovu horu) tu je i kamenný sloup, který připomíná událost, kdy právě zde vyhlásil tehdejší čs. president Ludvík Svoboda Žďárské vrchy za chráněnou krajinnou oblast. Hezké a zádumčivé místo. Pramen bohatě prýští ze země a na kameni, který vývěr částečně zakrývá, jsou k dispozici dva hrnečky pro žíznivé poutníky. Ten, který sem pokládal Luděk Munzar v seriálu Zpět k pramenům, už tu samozřejmě dávno není.
Od studánky stezka mírně stoupá nad úroveň lesního močálu a kousek opodál, za zastavením naučné stezky věnované historii pálení dřevěného uhlí, se napojuje na lesní asfaltku. Po dalších cca 300 metrech se cesta větví, naučná stezka míří vpravo a moje zelená turistická trasa vlevo. O asfalt se podrážky mých bot odráží i nadále. Až po 2 km, kde se lesní silnice napojuje na cestu z Cikáje do Tří Studní, se turistická stezka odklání po své vlastní ose do lesa. K zelené se přidává modrá, pojmenovaná jako Cesta partizánské brigády Mistra Jana Husa. Na nevýrazném Fryšavském kopci má tato odbojová jednotka z období II. světové války památník u starého seníku.
Z Fryšavského kopce klesám temným lesem se spoustou vyvrácených stromů. Asi se jedná o pozůstatky únorového orkánu, který napáchal spoustu škod v lesích po celé republice. Les je tu smíšený, nicméně smrky převládají. Zajímavé je, že smrky jsou skoro vždy vyvráceny i s kořeny, zatímco u starých buků, často bohatě porostlými dřevokaznými houbami, choroši, docházelo ke zlomům převážně ve výšce kolem 5 metrů. Nicméně při překračování nebo obcházení těchto překážek na druhu dřeviny pramálo záleží.
Zatímco včerejší den byl ve znamení spousty skalních útvarů, dnešní trasa na tyto přírodní atraktivity není tak bohatá. Hudecké skalce se značená stezka vyhýbá, takže vlastně jediný skalní útvar, který je zpřístupněný turistickou odbočkou, je Brožova skalka. Jak už je patrné z pojmenování, ve srovnání s giganty Pasovské, Drátenické, či Malinské, je toto jen malinká "skalka". Ale i ona se z opačné strany kopce vypíná dobrých 15 metrů nad okolní terén. Je odsud i omezený výhled na lesy nad vískou Sklené.
Největší dojem ze závěrečného sestupu k okraji lesa na mě dělá asi 50 m dlouhý žlab, kterým pěšina krátce prochází. Jižní obzor se postupně prosvětluje a to je signál, že zanedlouho lesní porost opustím. Stává se tak u dřevěného přístřešku, kde ústí asfaltová komunikace spojující Tři Studně s Cikhájem (nebo Cikhájí?) do lesa. Pod ostrým sáláním dopoledního slunce mě tato cesta přivádí na okraj obce Tři Studně. Po delší době se ocitám opět v civilizaci, protože od Samotína jsem prakticky nešel kolem žádného obydlí.
Tři Studně jsou významným střediskem běžeckého lyžování a také závodů psích spřežení. V tento čas ale působí ves ospalým dojmem, který narušují jen občasné průjezdy skupinek cyklistů. Poblíž hotelu "U Loubů" si všímám dalšího zabudovaného informačního systému s internetem. Na opačné straně rekreačního objektu stojí pro změnu malá kaple se zvoničkou a železným křížem v těsné blízkosti. Mám pocit, že poměr staveb sloužících k rekreaci bude ve Třech Studních dosahovat velmi vysokého procenta v porovnání s domy sloužící ke klasickému bydlení. Doslova samostatná čtvrť chat a penzionů je skoro po celé délce severovýchodního břehu rybníka Sykovce. Cesta do této oblasti vede přes náměstí EU, což je recesistický počin některého místního spolku se svérázným řádem a podmínkami chování. Od rozcestí nedaleko ústí drobného potůčku do rybníka Sykovce omylem scházím ze značky. To zjišťuji až po příchodu k rekreačnímu středisku Horník. Než se vydám ztracenou značku znovu nalézt, prohlížím si alespoň startovací box na závodní dráze psích spřežení.
Po krátkém průchodu smrkovým lesem se přede mnou otevírají rozsáhlé louky a pole zpestřené malým březovým hájkem. Z nejvyššího bodu nevýrazného návrší nad Vlachovicemi se naskýtá daleký výhled až na město Žďár nad Sázavou s typickými komíny strojírenského podniku ŽĎAS. Kráčím teď vlastně po střeše Evropy, tedy rozvodí Severního a Černého moře. Vodní stružky, které pramení na západním svahu tohoto kopce se stékají do potoka Staviště, jenž se ve Žďáru vlévá do Sázavy, později do Vltavy a Labe, naopak prameny z východního úbočí napájí říčku Bobrůvku (Loučku), jeden z přítoků Svratky, Dyje, Moravy a Dunaje.
Za Vlachovicemi, které leží v malém údolíčku, pokračuji po okraji louky k fotbalovému hřišti a odsud mírně stoupám až na okraj lesa. Toto místo se nazývá Bílá skála, nabízí krásný rozhled do kraje, ale pojmenování skála je malinko zavádějící, žádný skalní útvar tady nevidím a nezmiňuje se o něm ani moje mapa. Jen o necelý půlkilometr dál SV směrem je v ní vyznačena jiná, Černá skála. Toto bylo prakticky poslední stoupání během tohoto výletu, následující část už bude pouze ve znamení klesající nadmořské výšky. Modrá stezka klesá přímo ke známému SKI hotelu, přičemž ji několikrát kříží běžecké tratě, po kterých se během závodů Světového poháru prohání světová elita v běhu na lyžích. Dole se objevuje areál minigolfového hřiště (škoda, že zrovna nejsou soupeři) a špičatá střecha hotelu. Stezka hotel těsně obchází a míří ke vstupní bráně běžeckého stadionu s tribunou.
Koukám se na hodinky a zároveň do vlakového jízdního řádu. Je čtvrt na jedenáct a do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá 45 minut. To se mohu v klidu posadit a dát si konečně něco k jídlu, protože jsem od rána skoro nic nejedl. Železniční zastávka už není moc daleko, zbývá k ní jen asi 15 minut chůze. Mířím tam po asfaltové silnici, která je trasována údolím pod Harusovým kopcem. Na zdejší sjezdovce jsem před 2 roky lyžoval i já. Minulý týden jsem z vlaku během cesty do Žďáru nad Sázavou zahlédl na levé straně poslední zbytky letošního sněhu, dnes už i ty vzaly dávno za své.
Na železniční zastávku je to už jen asi 5 minut pozvolné chůze. Přicházím tam čtvrt hodiny před odjezdem vlaku v 11 hodin. Nastupuji do posledního vagónu a docela dlouho v něm jedu sám, až v Nedvědicích se začíná souprava více zaplňovat. To už vlak kličkuje údolím řeky Svratky, u jejíhož místa zrodu, byť neoficiálního, jsem před pár hodinami postával. Po přestupech v Tišnově a v Brně se dostávám do Hrušovan nad Jevišovkou a po posledních kilometrech ve vlaku konečně i do Hevlína. Těch skoro šest hodin strávených cestováním mě docela dost zmáhá, takže jsem rán, že v 17 hodin mohu doma naposled shodit batoh ze zad.
Z Hevlína jsem jel na kole do Hrušovan a dále prvním ranním vlakem v 5:30 do Brna. Tam jsem přestoupil na přímý osobní vlak, který však jel přes Nové Město na Moravě a do cílové stanice dorazil jen s malým předstihem, než spoj jezdící po hlavní trati přes Křižanov. Krátce po půl desáté jsem tedy vystoupil na žďárském nádraží, v blízkém obchodě si koupil svačinu a pokračoval dále do centra. První větší zastávku jsem si udělal na náměstí Republiky, kde jsem si prohlédl morový sloup a starou radnici. Mým hlavním cílem ve Žďáru však byl poutní kostel Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Oproti snímkům z různých pohlednic a brožurek mě nevelké návrší překvapilo, že bylo skoro celé odlesněné. Fotografování a procházka ambity kolem hřbitova mi zabrala asi 0,5 hodiny, prohlídky interiéru kostela jsem se z časových důvodů nezúčastnil a místo toho sestoupil po kamenných schodech k rybníku Konvent. Nádvoří zámku jsem si prohlédl jen v rychlosti, stejně jako nedaleký tzv. Dolní hřbitov. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na hrázi vodní nádrže Pilská. Červená značka jej obchází po pravém břehu, já se však držel nové cyklostezky, která těsně kopíruje levý břeh. Tím jsem si podstatně zkrátil cestu do Polničky. Celou obec jsem prošel až k Stříbrnému rybníku, poblíž kterého jsem si se zájmem prohlédl malou zahradní železnici. Asfaltový povrch se konečně změnil na hliněnokamenitou cestu a ta po necelém kilometru zmizela v lese. Na konci paseky lákala k osvěžení Rybářská bašta, nedaleko od ní už byla hráz prvního většího rybníka - Nového. Hráz rybníka Velké Dářko byla přes hladinu dobře vidět, došel jsem na ní krátce po 12. hodině. Hráz, loděnice i pláž u kempu zela prázdnotou, počasí moc nepřálo - bylo zataženo a z rozlehlé hladiny foukal studený vítr. Vydal jsem se tedy na zpáteční cestu, po žluté značce k rašeliništi Padrtiny a odsud lesem k Račínu. V malé vísce s rybníkem a hotelem jsem si prohlédl hájenku, v níž působil velitel partyzánského oddílu M.J.Husa a památnou lípu opodál. Lesní cesta opět zamířila do lesa, 3 km jsem se držel žlutých značek, z nich jsem potom odbočil na cyklostezku, která mírně stoupala polesím Nad Bambouchem. Po ní jsem přišel ke skalnímu městu, bývalému hradišti, Peperek. Vystoupil jsem až na vrchol s viklanem, ale výhled odtamtud nebyl žádný. Sestoupil jsem k asfaltové silnici, která mě přivedla na Konec světa, recesisticky pojaté pomezí Čech a Moravy na okraji osady Šlakhamry. Vyfotil jsem si zarostlého vojáka ve strážní budce a opodál si prohlédl i starý historický patník. Následně jsem sestoupil k železniční trati a za mostem až do údolí řeky Sázavy. Tam jsem obdivoval obrovský skalní blok patřící do soustavy Rozštípená skála. Na osamocené skalisko, jakoby uměle oddělené od zbývajících skal, jsem si i vylezl, i když jsem pak měl malinko problém se sestupem. Sestoupil jsem až k vodnímu náhonu, překonal ho po lávce a opodál přešel i starý kamenný rozbitý most přes Sázavu. Dál vedla stezka po tělese snesené železniční trati, ještě předtím však byla na pořadu zastávka u sochy mamuta, díla žďárského výtvarníka a sochaře Michala Olšiaka. Výlet jsem zakončil v nedalekých Hamrech, po překonání železného mostu zbývalo už jen vystoupat do úrovně nad obec, kde je situována železniční zastávka. Po půlhodinovém čekání na nejbližší vlakový spoj jsem nastoupil do patrového vagónu a tři minuty před 16. hodinou odjel do Žďáru. Tam jsem vyčkal 3/4 hodiny na přípojný vlak do Brna, kde mě čekal poslední přestup. Do Hrušovan jsem se vrátil posledním večerním vlakem a po necelé půlhodince v sedle jízdního kola se dostal krátce před 21. hodinou domů.
DEN PRVNÍ - PŘES PATERO SKALNÍCH MĚST (14. 4. 2007)
O týden později mám do Ždárských vrchů namířeno znovu. Tentokrát odjíždím později, zato se zdržím déle. Vlakem jedu již z Hevlína prvním ranním spojem s odjezdem v 6:39 hodin a to jako jediný platící cestující. V Hrušovanech mě čeká už tradiční 40 minutová pauza na přestup. Jak jsem se však přesvědčil při mé poslední cestě, může být i hůř. Opakuje se i hořká zkušenost s přestupem v Brně, přípoj do Tišnova odjíždí minutu předtím, než na 5. nástupišti zastaví spoj od Hrušovan. Nezbývá, než čekat 2 hodiny na další. Tak dlouho se mi ale dnes v Brně trčet nechce. Po nějakých nákupech se na nádraží vracím již k odjezdu rychlíku v 10:24, zbytek přestupního času si pak odčekávám na nádraží v Tišnově. Nejbližší vlak do Nového Města na Moravě odjíždí v 11:41 a cesta do střediska zimních sportů mu trvá osmdesát minut.
Přesně v jednu hodinu odpoledne vystupuji na nádraží v Novém Městě na Moravě. Křižují se tu dva spoje a tomu odpovídá živo v nádraží i v okolí, navíc se naproti nádražní budově koná svatba, takže se tu mísí i lidé v kvádrech a róbách. Na blízké křižovatce je starý dřevěný sloup el. vedení a na něm turistický rozcestník. Vede odsud žlutá turistická značka a také červené místní značení. Vydávám se po obou, neboť obě značené trasy vedou souběžně po chodníku Maršovické ulice. Už název napovídá, že tato mírně stoupající ulice, s výhledem na Harusův kopec, vede do nedalekých Maršovic. Na okraji novoměstské místní části je malý rybníček Knězoves, uprostřed pár hezkých chalup a velká budova Maršovické rychty. Od kapličky se zvonicí, která sousedí s hasičskou zbrojnicí, už pokračuji pouze po žluté značce. Ta mě vyvádí kolem několika domů a zahrad na návrší chránící obec od východu. Za krátký výstup po prašné cestě jsem odměněn hezkým výhledem na místní část Pohledec a protože sem slabý vítr nese zvuk hlášení místního rozhlasu, dozvídám se i já tu novinu, že právě dorazil soukromý prodejce a nabízí za super ceny trička, tepláky, utěrky, ...
Polní cesta klesá na dno nevýrazného údolí. V otevřené krajině bez stínu slunce nepříjemně peče, proto se raději natírám krémem na opalování a jenom lituji, že jsem se dnes nevybavil i nějakou pokrývkou hlavy. Ale koho by napadlo, že již v polovině dubna budou vládnout taková vedra (teploty 20-25 °C), když loni se možná ještě na nedalekém Harusově kopci lyžovalo. Dnešní túra by měla být ve znamení sklaních útvarů a ten první se mi zjevuje již nyní. Na okraji lesa nevýrazného Pohledeckého kopce ční jako solitér do krajiny obrovský balvan. Zprvu mi sice připomíná velký ovocný strom v plném květu, ale při postupném přibližování se situace vyjasňuje. Přestože to je úctyhodné skalisko, zlákat se k zacházce k němu se nakonec nenechávám a místo toho se těším na první zchlazení ve stínu blízkého lesa.
Stezka vede nejprve po okraji louky, poté mizí v lese zcela a po pár stovkách metrů se ocitá opět na louce. Po přejití mostíku přes malý potok Bezděčka, či jeho přítok, se celá situace opakuje, stezka krátce stoupá lesem a poté po okraji louky. Na konci stoupání jsou dvě lípy s kamenným křížem uprostřed, to už jsem skoro na okraji další místní části, Studnice. Ta mě vítá dvojicí vodních ploch, nalevo od stezky je klasický rybník zhruba ve stejné výškové úrovni a napravo je skrz stromy vidět vodní hladina také, na dně opuštěného lomu. Kolem několika stylových chalup a velkého penzionu přicházím k turistické chatě nesoucí stejný název, jako místní část. Terasa se stoly a židlemi sice láká k posezení, já však odolávám a upírám zrak na rozcestník turistických tras. Ze žlutou značkou se loučím a vedení mých kroků od této chvíle přebírají značky barvy zelené.
Přes malebnou náves s několika hezkými staveními Studnici opouštím severovýchodním směrem. Na návrší kousek za poslední zahradou upoutává mou pozornost trojice příhradových konstrukcí, značně se podobajícím stožárům vedení velmi vysokého napětí. Tyto však k distribuci elektrické energie určitě neslouží, ačkoliv jeden ztrojený drát je všechny tři propojuje, pokračování totiž není ani na jednom z koncových stožárů žádné. Ten prostřední stožár slouží jako vysílač. Každopádně se jedná o výraznou dominantu v krajině, se kterou se během této túry ještě mnohokrát setkám. U schránky připevněné na ocelové tyči si dělám asi 5minutovou pauzu, během níž pročítám pár stránek vrcholové knihy Brněnské výškovnice. Mimo jiné se v ní dočítám kritické názory na již zmíněné stožáry, jež značně narušují ráz zdejší krajiny. (Později se z internet. stránek obce Studnice dozvídám, že se jedná o testovací úsek el. vedení s výzkumem vlivu námrazy.) S dnešním datem je tu jen jeden záznam, přidávám tedy i poznámku o mé návštěvě a ukládám knihu zpět.
Přicházím na křižovatku cest na okraji lesního cípu. Značky nejsou nikde vidět, zkouším tedy intuici a odbočuji doprava. Kousek níž je louka s chatou, její majitelé tu ve snaze zamezení vstupu na soukromou půdu umístili rozcestník s blízkými cíli, Studnicí a Paseckou skálou. Takže to vypadá, že jdu dobře, ale není to pravda. Cesta mě totiž přivádí k silnici a jakémusi rekreačnímu středisku (FN Brno). Značky nikde, takže sundávám batoh a vytahuji mapu. Zjišťuji, že jsem si trošku zašel, musím se proto kousek vrátit jihozápadním směrem. Turistické značky objevuji asi po 0,5 km v místech, kde tuto silnici kříží.
Na parkovišti u silnice stojí asi 4 auta, jejichž majitelé budou zajisté na nedaleké Pasecké skále. Stezka k ní vede lesem s bohatým podrostem borůvčí (škoda, že je na ně ještě příliš brzy) a podle toho, jak je vychozená se zdá, že je zdejší přírodní památka opravdu hojně navštěvovaná. Když pod bizarní skalní útvary přicházím, ani se nedivím, že tu je trochu více živo. Většinu návštěvníků tvoří horolezci, ti jsou soustředěni na prostředním samostatném skalním útvaru, na který se jinak než za pomocí lana nelze dostat. Já se vydávám po značené výstupové stezce, která mě přivádí na nejseverněji položený sklaní útvar Vyhlídka. Z vrcholového skaliska zabezpečeného zábradlím se mi naskýtá pohádkový panoramatický výhled do mírně zvlněného kraje bohatého na lesy, louky a malé vesničky.
Po vstřebání té krásy, jež nabízí vyhlídková skála, se vracím zpátky na hlavní stezku. Je tu i křižovatka turistických tras, modrá odsud vede k Medlovskému rybníku a zelená klesá lesem k silnici do Kadova. Lesní stezka od Pasovské skály už není tak vychozená, jako úsek k silnici, tudy už chodí asi chodí jen skalní turisté. Často je třeba přelézt padlý strom nebo se protáhnout mezi dvěma smrkovými větvemi, mezi nimiž nezbývá moc místa pro člověka s objemným batohem na zádech. Poslední cca 0,5 km před napojením na asfaltku již vede po široké kamenité cestě.
Po příchodu do Kadova si občas připadám jako v nějakém vesnickém skanzenu. Ves je bohatá na památky lidové architektury, jenom roubenek napočítávám asi 10. A podle informačních tabulí je v některých možnost se ubytovat. To zní opravdu lákavě, zajímalo by mě, jak to tak asi vypadá uvnitř. Na návsi zve k občerstvení hospoda. Jedná se o známý hostinec U Janečků, který se v 90. letech proslavil výrobou originálního likéru zv. Kadovánek. Ten bych si však v dnešním vedru nedal ani náhodou. V Kadově mají taky zvoničku a informační panel s internetem, žel při jeho testování zjišťuji, že jeho ovládání chce hodně trpělivosti, protože spousta tlačítek nefunguje tak, jak by měla. A dole u potoka starou budovu, která kdysi mohla sloužit jako mlýn nebo spíš hamr, jistý si tím však moc nejsem, protože Fryšávka příliš vodnatá není a těžko říct, zda to kdysi mohlo stačit k pohonu vodních kol.
Za Kadovem míří zelená stezka do lesa a stoupá vzhůru. Po půldruhého kilometru se otevírá zatravněná louka pod kótou Teplá. Je tu jakési stavení, zřejmě soukromé, a informační tabule s mapou, ze které už toho dnes příliš vyčíst nejde. Naopak, nápis na nedalekém partyzánském památníku, je čitelný dobře. Po asfaltové silnici s výhledem na Malinskou skálu sestupuji na okraj vesničky Samotín. Tato nevelká víska leží v údolí, které ze třech světových stran obklopují kopce a lesy. I v ní je podle mapy několik památek lidové architektury, ale značená stezka tam směrována není. Zacházka by sice možná byla, ale dnes mi to nevychází časově, jsou už 4 hodiny odpoledne a v plánu je ještě dlouhá cesta a spousta atraktivních přírodních míst.
Po pár krocích kolem skupiny rekreačních objektů se ocitám na široké lučinaté rozsedlině. Napravo je již zmíněný kopec Teplá a nalevo návrší pokryté smrkovým lesem, jež převyšuje dvojice jakoby mírně nakloněných skal. To jsou Dráteničky, avšak co lze vidět odsud je jen slabým odvarem toho, co je ukryto po vysokými smrky. K přírodní památce Drátenická skála mě přivádí opět široká vyšlapaná cesta. Přímo nad cedulí s informacemi se tyčí dvě nejvyšší skalní věže, jinak se hradba skal táhne ještě asi 200 metrů severním směrem. Stejně jako na Pasecké skále, také sem vylákalo dnešní slunečné počasí spoustu turistů a horolezců. Odhaduji, že příznivců cepínů, lan, vklíněnců a jiného nádobíčka, by tu dnes mohlo být až 40. Někteří z nich právě sedí na těch nejvyšších skalních partiích a vychutnávají si kruhový rozhled do kraje. Ale co obyčejný turista, pro toho tu možnost rozhledu není? Zdá se, že ne, alespoň tedy oficiálně. Mě se totiž nakonec daří objevit lehce dosažitelný skalní tunel, po jehož průchodu navazuje úzká pěšina na jeden skalní vrchol. Není to sice ani zdaleka ten nejvyšší bod, ale výhled odsud je hezký, hlavně směrem k Buchtovu kopci s nápadnou kopulí leteckého radaru.
Prohlídka Drátenické skály mi společně se svačinou zabrala takřka hodinu. Litovat však ztráty času není vůbec na místě. Jenom bude třeba se smířit s tím, že podobné vychutnávání přírodních scenérií na dalších skalních útvarech, kterých by podle mapy mělo být ještě dost, nebude již možné, chci-li dodržet plán a dojít do večera až k pramenu řeky Svratky. Scházím na okraj lesa k rozcestníku. Už mě vlastně vede červená značka i když malý kousek jde souběžně s ní i zelená, které jsem byl věrný již od Studnice. Na dalším rozcestí už si jde každá barva svým směrem, zelená souběžně s cyklostezkou klesá do rekreační oblasti v okolí Milovského rybníka, zatímco červená stoupá po nefalšované horské cestě bohaté na překážky ve formě kamenů a kořenů vzhůru k Malinským skalám. Samotný vrchol stezka obchází po mýtině, ze které je krásný výhled do údolí řeky Svratky. V popředí se modrá hladina Milovského rybníka a za ním další skupina zalesněných kopců: Čtyři palice, Vysoký kopec a další. Krátké zastavení za účelem rozhledu po tomto překrásném kraji přijde občas vhod, stoupání na vrchol je vskutku dosti ostré, pro Žďárské vrchy, řekl bych, až netypické. Stezka opět vede jen po okrajové části skalní skupiny. Tedy, pokud bych toužil po výhledu, jistě bych po chvíli našel pěšinu vedoucí na vrchol nějakého snáze dostupného skalního útvaru. Mě však nyní postačuje to, co vidím od rozcestníku, který je přímo pod skalou, jež mi z určitého úhlu připomíná kačera nebo kohouta s přiraženou čepicí na hlavě.
Od Malinské skály vede hřebenová cesta úzkým lesním průsekem, často směrovaným tak, že mi přímo do očí svítí podvečerní ostré slunce. Je to tak nepříjemně, že chvílemi raději přivírám oči a nebo klopím zrak kolmo na zem. S úlevou pak vcházím do vrostlejšího lesa, který poskytuje stín v dostatečném množství. Cesta je nyní nenáročná a rychle ubíhá. Brzy přicházím na prostorný palouk, možná zbytek nějakého lůmku, kde se napojuji na kamenitou lesní cestu, po které pokračuji obloukem pod návrším zvaném Křovina. Potkávám tu početnou skupinu mladších trempů, kteří se mě dotazují na nejbližší hospodu. Okolí moc neznám, ale myslím, že je čeká ještě aspoň 5 km, ať už půjdou do Samotína nebo do Milov.
Širokou lesní cestu turistická značka dvakrát opouští, poprvé asi na 0,5 km za kótou Křovina a podruhé při výstupu na návrší s dalšími skalními útvary. Jedná se o přírodní památku Lisovská skála a přesto, že i ony jsou značně mohutné, troufám si říct, že z nich není žádný výhled do kraje. Dva skalní bloky si prohlížím za pochodu a následně klesám ke křižovatce lesních cest. K mé červené značce se přidává žlutá, která vede od silnice Kadov-Herálec a bude tedy pravděpodobně sloužit jako nejkratší přístupová trasa na vrchol Devíti skal pro tzv. mastňáky. Teď v podvečer už je ale tato cesta liduprázdná, potkávám jen jednu cyklistku a dvojici lesníků, kteří právě zatloukají dřevěné sloupy budoucího oplocení lesní školky. Je úsměvné je sledovat ze strany, odkud přicházím já: jeden lesák stojí ke mně zády a kryje sloup, do kterého mohutným kladivem buší jeho kolega, takže to spíš vypadá, jako by jej ubíjel do hlavy.
Přesně úderem 18. hodiny se ocitám u turistické křižovatky Devět skal - rozcestí. Na vrchol to je ještě 1 km mírně do kopce a mě zvládnutí této vzdálenosti zabírá přesně 9 minut. Už jsem dnes vystřídal všechny běžně používané barvy turistického značení, jen jediná, modrá, mi do kompletnosti sbírky chyběla. Ale to už neplatí, protože právě touto barvou je vyznačena odbočka na vrchol nejvyššího kopce Žďárských vrchů. Výstup na skalisko s vyhlídkou vyžaduje trošku fyzičky a šikovnosti. No, já už toho mám dneska po několikahodinovém pobytu na ostrém slunci a s téměř 20 km v nohách docela dost a při výstupu nahoru občas malinko zavrávorám, ale nakonec se i já mohu usadit na skále zabezpečené zábradlím a vychutnávat podvečerní výhledy do dáli.
Výhled z nadmořské výšky 836 m je sice ze dvou stran omezen vysokými stromy, ale to nevadí, aspoň sem nesvítí sluníčko, které by stejně jenom oslepovalo. Vidět je odsud spousta z toho, co už znám z předešlého putování, např. stožáry nad Studnicí, ale dnes poprvé se mi zdaří zpozorovat i vrcholky hor značně vzdálenější a vyšší. Jen nevím, které to jsou, zda Orlické hory, či snad dokonce Krkonoše, na tu dálku se totiž jedná i přes jasnou oblohu jen o obrysy v mlžném oparu. Ještě k tomu názvu Devět skal: odpovídá samozřejmě počtu skalních útvarů, ale na samotném vrcholu jich nalezneme jenom tři, zbytek se pak táhne v pásmu asi 1,5 km souběžně s modrou turistickou značkou směrem ke Křižánkám.
Čeká mě poslední fáze dnešního putování. Je už sice třičtvrtě na sedm, ale já mám v plánu ještě ujít asi 4 km. Nejprve se vracím zpátky na křížení žluté a červené stezky a druhou jmenovanou se nechávám vést hlubokým lesem, zprvu po lesní cestě, poté po něco strmější lesní pěšině. Po 20 minutách přicházím k asfaltové silnici, kterou přecházím a ocitám se na hrázi rybníka na potoce Břímovka. Je tu i turistický přístřešek, tak chvíli váhám, zda si tady aspoň nepřipravím večeři, nakonec se rozhoduji pokračovat a otázku jídla nechávám až na cílové místo. Tím by měla být Stříbrná studánka, k níž od následujícího rozcestí, jež dosahuji po další čtvrthodince, zbývá pouhých 500 metrů. Ještě blíž je to odsud k jiné studánce nesoucí název Eleonorka, nejprve mířím tedy tam. Asi 200 metrů sestupuji po zelených značkách a na malém paloučku se odkláním na nápadnou lesní cestu, na jejímž konci je vidět dřevěná chata. Tekoucí voda studánky je slyšet kousek od ní, nejprve tedy scházím k ní a plnými doušky doplňuji dnešní pitný deficit.
Už je skoro půl osmé a i přes jasnou oblohu nebude zbývat víc jak 3/4 hodiny do úplného soumraku. Proto využívám zázemí chaty a sedám si na jednu z laviček okolo ohniště. Na kamenný stůl pokládám vařič a připravuji si večeři. Po jejím snědení si ještě čistím zuby a poté už hodlám vyřešit jedinou věc, bivak. V těsné blízkosti chaty nakonec karimatku a spacák rozkládat nechci a raději se vracím na palouk, kde jsem odbočoval ze zeleně značené stezky. Spací tábor si rozkládám v suché trávě částečně kryté vysokým smrkem, odhaduji, že toto místo by mělo být ochráněno i před případnou rosou. Pár minut před devátou zalézám do spacáku a koukám na odkrytou část noční oblohy plnou hvězd. A do toho, jedna padající hvězda, čistě hořící vesmírné těleso protíná kus obzoru a míří kamsi za stromy. Tak jen doufám, že se mi to přání vyplní.
DEN DRUHÝ - Z ŽÁKOVY HORY PŘES STŘECHU EVROPY (15. 4. 2007)
Ráno se zvyklý z každodenního brzkého vstávání budím už kolem páté hodiny. Potom ještě krátce usínám, ale okolo třičtvrtě na sedm je jasné, že další polehávání nemá žádný smysl. Soukám se tedy ven ze spacáku, pak vše balím a, podobně jako večer, přesouvám se k dřevěné chatce u studánky Eleonora. Ledovou vodou si umývám obličej a čistím si zuby. Snídat nebudu, protože vůbec nemám hlad, jenom si vhodněji přeskládávám věci v batohu a čtvrt hodiny po sedmé vyrážím na cestu.
Mým prvním cílem je Žákova hora. Když už je tak blízko, proč se tam nepodívat, říkám si i přesto, že z jejího vrcholu zřejmě nebude žádný výhled. Vydávám se tam zkratkou lesem, přičemž předpokládám, že po cca 200 krocích narazím na červené značky a po nich mi bude zbývat ještě asi jednou tolik na vrchol. Nakonec se na značenou turistickou trasu napojuji v místech, kde už stezka klesá do údolí Svratky, takže se musím vracet, ale ne moc, asi jen 50 metrů. Kromě turistického rozcestníku je na plochém vrcholu kamenný patník se značkou státní triangulace a k němu i vysvětlující text na panelu naučné stezky. Oblast jižně od stezky tak podléhá dvěma způsobům ochrany: první sestává z národní přírodní rezervace chránící pralesovitý porost původních dřevin, druhá pak chrání území geodetického bodu.
Z vrcholu Žákovy hory trvá sestup na rozcestí se zelenou značkou jen pár minut. Odsud se jde více méně po vrstevnici po okraji bukového lesa. Pro celý můj výlet je toto zcela netypická část, protože místo temných smrkových lesů je zdejší les jedním z mála, kde převládají původní buky. Až si jednou budu prohlížet fotky, určitě mi spíš připomenou Chřiby, než oblast Ždárských vrchů.
Netrvá dlouhou a jsem u Stříbrné studánky. Kromě vyvěrajícího pramene řeky Svratky (není to však skutečný pramen, stružka, která od studánky teče do údolí se vlévá do potoka Břimovka a ten ústí do Svratky u Herálce, ta pravá Svratka pramení kdesi u lesní silnice, asi 2 km jižně od tohoto místa, její vody poté obtékají téměř celou Žákovu horu) tu je i kamenný sloup, který připomíná událost, kdy právě zde vyhlásil tehdejší čs. president Ludvík Svoboda Žďárské vrchy za chráněnou krajinnou oblast. Hezké a zádumčivé místo. Pramen bohatě prýští ze země a na kameni, který vývěr částečně zakrývá, jsou k dispozici dva hrnečky pro žíznivé poutníky. Ten, který sem pokládal Luděk Munzar v seriálu Zpět k pramenům, už tu samozřejmě dávno není.
Od studánky stezka mírně stoupá nad úroveň lesního močálu a kousek opodál, za zastavením naučné stezky věnované historii pálení dřevěného uhlí, se napojuje na lesní asfaltku. Po dalších cca 300 metrech se cesta větví, naučná stezka míří vpravo a moje zelená turistická trasa vlevo. O asfalt se podrážky mých bot odráží i nadále. Až po 2 km, kde se lesní silnice napojuje na cestu z Cikáje do Tří Studní, se turistická stezka odklání po své vlastní ose do lesa. K zelené se přidává modrá, pojmenovaná jako Cesta partizánské brigády Mistra Jana Husa. Na nevýrazném Fryšavském kopci má tato odbojová jednotka z období II. světové války památník u starého seníku.
Z Fryšavského kopce klesám temným lesem se spoustou vyvrácených stromů. Asi se jedná o pozůstatky únorového orkánu, který napáchal spoustu škod v lesích po celé republice. Les je tu smíšený, nicméně smrky převládají. Zajímavé je, že smrky jsou skoro vždy vyvráceny i s kořeny, zatímco u starých buků, často bohatě porostlými dřevokaznými houbami, choroši, docházelo ke zlomům převážně ve výšce kolem 5 metrů. Nicméně při překračování nebo obcházení těchto překážek na druhu dřeviny pramálo záleží.
Zatímco včerejší den byl ve znamení spousty skalních útvarů, dnešní trasa na tyto přírodní atraktivity není tak bohatá. Hudecké skalce se značená stezka vyhýbá, takže vlastně jediný skalní útvar, který je zpřístupněný turistickou odbočkou, je Brožova skalka. Jak už je patrné z pojmenování, ve srovnání s giganty Pasovské, Drátenické, či Malinské, je toto jen malinká "skalka". Ale i ona se z opačné strany kopce vypíná dobrých 15 metrů nad okolní terén. Je odsud i omezený výhled na lesy nad vískou Sklené.
Největší dojem ze závěrečného sestupu k okraji lesa na mě dělá asi 50 m dlouhý žlab, kterým pěšina krátce prochází. Jižní obzor se postupně prosvětluje a to je signál, že zanedlouho lesní porost opustím. Stává se tak u dřevěného přístřešku, kde ústí asfaltová komunikace spojující Tři Studně s Cikhájem (nebo Cikhájí?) do lesa. Pod ostrým sáláním dopoledního slunce mě tato cesta přivádí na okraj obce Tři Studně. Po delší době se ocitám opět v civilizaci, protože od Samotína jsem prakticky nešel kolem žádného obydlí.
Tři Studně jsou významným střediskem běžeckého lyžování a také závodů psích spřežení. V tento čas ale působí ves ospalým dojmem, který narušují jen občasné průjezdy skupinek cyklistů. Poblíž hotelu "U Loubů" si všímám dalšího zabudovaného informačního systému s internetem. Na opačné straně rekreačního objektu stojí pro změnu malá kaple se zvoničkou a železným křížem v těsné blízkosti. Mám pocit, že poměr staveb sloužících k rekreaci bude ve Třech Studních dosahovat velmi vysokého procenta v porovnání s domy sloužící ke klasickému bydlení. Doslova samostatná čtvrť chat a penzionů je skoro po celé délce severovýchodního břehu rybníka Sykovce. Cesta do této oblasti vede přes náměstí EU, což je recesistický počin některého místního spolku se svérázným řádem a podmínkami chování. Od rozcestí nedaleko ústí drobného potůčku do rybníka Sykovce omylem scházím ze značky. To zjišťuji až po příchodu k rekreačnímu středisku Horník. Než se vydám ztracenou značku znovu nalézt, prohlížím si alespoň startovací box na závodní dráze psích spřežení.
Po krátkém průchodu smrkovým lesem se přede mnou otevírají rozsáhlé louky a pole zpestřené malým březovým hájkem. Z nejvyššího bodu nevýrazného návrší nad Vlachovicemi se naskýtá daleký výhled až na město Žďár nad Sázavou s typickými komíny strojírenského podniku ŽĎAS. Kráčím teď vlastně po střeše Evropy, tedy rozvodí Severního a Černého moře. Vodní stružky, které pramení na západním svahu tohoto kopce se stékají do potoka Staviště, jenž se ve Žďáru vlévá do Sázavy, později do Vltavy a Labe, naopak prameny z východního úbočí napájí říčku Bobrůvku (Loučku), jeden z přítoků Svratky, Dyje, Moravy a Dunaje.
Za Vlachovicemi, které leží v malém údolíčku, pokračuji po okraji louky k fotbalovému hřišti a odsud mírně stoupám až na okraj lesa. Toto místo se nazývá Bílá skála, nabízí krásný rozhled do kraje, ale pojmenování skála je malinko zavádějící, žádný skalní útvar tady nevidím a nezmiňuje se o něm ani moje mapa. Jen o necelý půlkilometr dál SV směrem je v ní vyznačena jiná, Černá skála. Toto bylo prakticky poslední stoupání během tohoto výletu, následující část už bude pouze ve znamení klesající nadmořské výšky. Modrá stezka klesá přímo ke známému SKI hotelu, přičemž ji několikrát kříží běžecké tratě, po kterých se během závodů Světového poháru prohání světová elita v běhu na lyžích. Dole se objevuje areál minigolfového hřiště (škoda, že zrovna nejsou soupeři) a špičatá střecha hotelu. Stezka hotel těsně obchází a míří ke vstupní bráně běžeckého stadionu s tribunou.
Koukám se na hodinky a zároveň do vlakového jízdního řádu. Je čtvrt na jedenáct a do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá 45 minut. To se mohu v klidu posadit a dát si konečně něco k jídlu, protože jsem od rána skoro nic nejedl. Železniční zastávka už není moc daleko, zbývá k ní jen asi 15 minut chůze. Mířím tam po asfaltové silnici, která je trasována údolím pod Harusovým kopcem. Na zdejší sjezdovce jsem před 2 roky lyžoval i já. Minulý týden jsem z vlaku během cesty do Žďáru nad Sázavou zahlédl na levé straně poslední zbytky letošního sněhu, dnes už i ty vzaly dávno za své.
Na železniční zastávku je to už jen asi 5 minut pozvolné chůze. Přicházím tam čtvrt hodiny před odjezdem vlaku v 11 hodin. Nastupuji do posledního vagónu a docela dlouho v něm jedu sám, až v Nedvědicích se začíná souprava více zaplňovat. To už vlak kličkuje údolím řeky Svratky, u jejíhož místa zrodu, byť neoficiálního, jsem před pár hodinami postával. Po přestupech v Tišnově a v Brně se dostávám do Hrušovan nad Jevišovkou a po posledních kilometrech ve vlaku konečně i do Hevlína. Těch skoro šest hodin strávených cestováním mě docela dost zmáhá, takže jsem rán, že v 17 hodin mohu doma naposled shodit batoh ze zad.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
