wz

VÝLET VLAKEM DVOUDENNÍ


ÚDOLÍM LOUČKY DO TRENCKOVY ROKLE

Datum:31. března - 1. dubna 2007
Složení výpravy:Marek
Ušlá vzdálenost / čas:   1. den 8 km / 2,5 hod.; 2. den: 22 km / 7 hod.
Mapa:ShoCart č. 56 Blanensko, Boskovicko
  
Text & foto:Marek Topič



Tak jako si letos přispíšilo jaro, také já jsem se na tradiční jarní výlet vydal o hodně dříve, než tomu bývalo v předešlých letech. Bylo to ku prospěchu věci, protože mým hlavním cílem měly být vodopády v Trenckově rokli na Tišnovsku a brzy z jara bývá jistota dostatku vody takřka stoprocentní. A počasí bylo na víkend přelomu března a dubna předpovídáno nádherné.

DEN PRVNÍ - Z ÚDOLÍ NEDVĚDIČKY POD HRAD MITROV (31. 3. 2007)
Za šest hodin a dvacet minut se dá vlakem docela dobře dojet třeba z Ostravy do Plzně. A nebo také z Hevlína do Věžné, jak jsem se dozvěděl při plánování tohoto výletu na webu jízdních řádů IDOS. Inu, co se dá dělat. Na hevlínské nádraží musím dorazit již před desátou hodinou dopoledne i když mi přípoj z Hrušovan pojede až o půl dvanácté. Poté, co mě jako jediného cestujícího motorák ř. 810 přepravuje do Hrušovan, nastává nekonečné čekání ve vestibulu. Ani spoj do Brna neoplývá příliš velkou vytížeností. Zato jede přesně podle jízdního řádu. Co je to však platné, když výplod, kterým je letošní jízdní řád, nelze označit jinak, než schválnost. Zatímco vlak od Hrušovan přijíždí na páté nástupiště v 12:58, přípoj do Tišnova odjíždí o minutu dříve. Nezbývá tedy nic jiného, než 2 hodiny čekat na další.
Čekání na přestup mezi vlaky v Hrušovanech a v Brně je naštěstí neporovnatelné. V moravské metropoli je vždycky spousta možností, jak zabít "nudu v Brně". Já nejprve mířím do Tesca, kde kupuji zásoby pití. Potom se vracím zpátky k nádraží, občerstvuji se u jednoho ze stánků a se sýrem v bulce v ruce pokračuji ulicí Bašty až k tzv. tekoucím schodům, v tuto dobu ještě bez vody. Dělám si malý okruh po vyhlídkových terasách, kolem Petrova se proplétám mezi skupinkami věřících (probíhá zde svátost smíření) a po půlhodinovém posezení na lavičce v Denisových sadech se vracím zpátky na nádraží.
Brno opouštím tři minuty před 15. hodinou osobním vlakem Vranovice - Tišnov. Spoj jede na čas a na konečné je navíc osmiminutová rezerva na přestup. Poslední vláček, kterým se dnes svezu je souprava dvou drkocálků řady 010 tažená sedmsetčtrnáctkou. Cesta proti toku Svratky (i s jedním vodákem na hladině) i jejího přítoku Nedvědičky je velmi atraktivní. Spoustu zákoutí kolem trati dobře znám z dřívějších výletů a koneckonců i po vystoupení na zastávce Věžná si nemohu připadat jako pionýr v neznámé krajině. Prakticky celé následující putování jsem totiž absolvoval již před sedmi roky, v květnu 2000.
Hned za železniční zastávkou čeká moje tělo znavené cestováním pořádná rozcvička. Ještě než se ale pustím do náročného stoupání lesem, nechávám se zlákat krátkou odbočkou k malé studánce. Stezka po modré turistické značce ostře stoupá po široké pěšině, kterou občas kříží rozbitá lesní asfaltka. Ani ne po deseti minutách se po mé levici otevírá hezký výhled skrz mýtinu. I přesto, že je spíš mlhavo, lze odsud dohlédnout až na vrchol Sýkoř s vysílačem. Stoupání už není tak ostré a mé hlasité dýchání se utišuje, mohu si tak vychutnávat krásný koncert zpěvného ptactva.
Po dvou kilometrech stezka les opouští u dvojice vzrostlých lip a mírně klesá po cestě oddělující pole od louky k okraji malé vsi Střítež. Na hlavní silnici se dávám doleva a po pár krocích z ní odbočuji dolů do vesnice. Míjím několik starých domků (dokonce i jednu roubenku) a ještě starších stromů, dále mě značky vedou po polní cestě, která míří po okraji louky nad údolím Střítežského potoka k jihovýchodu. O něco dál procházím tichým lesem, za nímž se nachází osada Lopaty. Tu tvoří hájenka a dvojice rekreačních chat, také je zde rozcestník a lavičky. Vede odsud sice neznačená zkratka přímo do údolí Loučky, to si však já nechám až na zítra a dnes zůstávám věrný modře značené trase. Ta mě přivádí do údolí Střítežského potoka, který musím dvakrát přeskakovat. Přebrodění mě čeká i o kousek dál, v případě Bukovského potoka, do kterého se ten Střítežský vlévá, je však situace usnadněna povalenou dřevěnou paletou.
Stezka odsud zase stoupá malým remízkem a několikrát kříží ohrazení pastviny. Následně jdu přes oblý vrchol po travnaté cestě podél sloupů s el. vedením a už je tu Habří, malá víska přímo nad údolím říčky Loučky. Na okraji vsi se usilovně buduje, budou to asi stáje pro skot a možná i něco jako ranč. Překvapuje mě velké množství nově rekonstruovaných domků s upravenými předzahrádkami, ovšem čím blíže k řece, tím je to s tím zvelebováním horší. Stavení nejblíže od řeky už vykazují typické znaky venkovského zapadákova: hnojiště, pobíhající drůbež, kupy stavební suti, vraky starých aut, ... Abych nezapomněl, v obci mají hezkou dřevěnou zvoničku.
Deset minut po půl šesté přicházím k železné lávce přes Loučku, nebo-li Bobrůvku. Po přečtení informační tabule přecházím na druhý břeh a zjišťuji, že se zde za těch 7 let dosti změnil systém turistického značení. Červená tu v roce 2000 určitě vyznačena nebyla (já ji dokonce nemám ani ve své mapě), nyní mě vede společně s modrou po lesní cestě proti proudu Loučky okolo návrší, které řeka obtéká. Vzpomínám, že kdysi stezka vedla zkratkou přes kopec, to místo, kde odbočovala, poznávám i dnes, avšak současné řešení neopouštět pohodlné údolí řeky se mi jeví jako rozumnější.
Údolí se opět stáčí k jihu, na druhém břehu se otevírá malá louka, na jejímž okraji stojí dřevěná bouda, zřejmě základna dětského tábora. Tam bych mohl případně přespat. Nyní však pokračuji dál a přesně v šest hodin přecházím most u rekreačního střediska Pod Mitrovem. To tvoří velká bíle omítnutá budova ubytovny s hospůdkou a skupina chatek doplněná o objekty sociálního zařízení, malý bazén a prolézačky. Také je tu dřevěná chatrč sloužící pro ustájení malého beránka, který mě vítá typickým bekotem. To je taky jediná živá bytost, která se tady v současnosti nalézá.
U plechového přístřešku, který nám posloužil jako nocležiště v roce 2000, studuji turistické rozcestníky. Na hrad Mitrov je to 0,5 km, ve skutečnosti možná ještě méně. I tady doznalo turistické značení změn. Úzká silnička s novým asfaltovým kobercem již nyní slouží jen jako cyklostezka, zatímco modrá značka vede opačným směrem kolem hospůdky k trafostanici, kde se odklání vzhůru do lesa. Po pár metrech lesní cesta mění prudce směr a kolem hradního příkopu míří zpátky do původního trasování na asfaltku. Zde je i rozcestník a informační tabule seznamující poutníky s historií hradu.
Dnes je areál zříceniny hradu Mitrova odlesněný, takže krásně vyniká jak hradní příkop, tak zejména torzo hlavní hradní budovy. Kus zdi je dochovaný i na východní straně hradu, ve výše situované části se pak zachovala část zaklenuté místnosti a okrajové zdi nad jižním příkopem. Romantické místo, navíc umocněno výhledem na obě strany údolí Bobrůvky. Sedám si na lavičku a připravuji večeři. Mezitím se mi naskýtá neopakovatelná podívaná na západ slunce, kterou kazí snad jen vysílač na kopci, za nějž se oranžová koule postupně schovává. A co víc, prakticky v ten jistý okamžik se na opačné straně vyhoupává nad obzor měsíc, skoro v úplňku, a přebírá tak na dlouhou dobu vládu na obloze.
Doba pokročila a já jsem nucen se zabývat otázkou dnešního noclehu. Z hradu je vidět jakási trampská osada s ohništěm a dřevěnou boudou, která se nachází jen asi 200 metrů od zříceniny. Cesta k ní je však delší, a to přes lávku, která je vidět poblíž samoty o něco dál proti proudu řeky. Já se ale rozhoduji, že se vrátím k boudě, kterou jsem viděl cestou k rekreačnímu areálu, sestupuji tedy zpátky do údolí stejnou cestou, jako jsem sem přišel. Nakonec to dopadá úplně jinak. Karimatku a spacák si rozdělávám na malém zastřešeném představku jedné z mnoha táborových chatek. Po soumraku usínám za šumění tekoucí vody.

DEN DRUHÝ - PO PROUDU LOUČKY (1. 4. 2007)
Noc a především ráno mě nepříjemně překvapují zimou. Nejsem schopen odhadnout, jestli i mrzne, každopádně můj spacák, který by měl v extrémním případě odolat až -14°C, mi ke komfortnímu spánku nestačí. Po rozednění se navíc spouští hlasitý ptačí koncert, proto se už před sedmou hodinou deru ven, rychle balím a po cca čtvrthodině chladné nocležiště opouštím. Než přejdu po mostě na druhý břeh řeky, nahlížím do stáje - beránek ještě spí na hromádce sena, ale asi mě cítí, protože ihned zabečí na pozdrav, vlastně spíše na rozloučenou. Po lesní cestě se vracím zpátky k železné lávce u vesnice Habří.
Čtvrthodinová chůze mi na rozproudění krve nestačila, stále je mi zima, ale naštěstí už svítí sluníčko, byť jeho paprsky málokdy proniknou až do hlubokého údolí. Ještě na dohled od Habří míjím nepatrné zbytky náhonu, který kdysi dávno přiváděl vodu k mlýnu. Jeho budova si stále zachovává rysy starobylé stavby, na rozdíl od rekreačních chat poblíž. Ovšem i objekt mlýna dnes slouží k rekreaci. Cesta pokračuje po okraji lesa a nově založené lesní školky. Na křižovatce lesních cest láká k osvěžení studánka nesoucí jméno Mariina. S tím lákáním to však není možné brát tak vážně. Já na ledovou vodu nemám po ránu vůbec ani pomyšlení, ale pohled na prýštící pramen moji duši potěší.
Cesta vede chvíli lesem, chvíli po okraji louky v místech, kde se údolí více rozevírá. Tok se pozvolna stáčí k severu, ale později se jiným ohbím zase vrací do původního jihovýchodního směru. Tady je pěkná část stezky vedoucí těsně podél skály, navíc vysoko nad hladinou řeky. V několika úsecích je cesta jištěna zábradlím a zpevněna traverzami. Opodál zase přetíná jedno z postranních údolí vysoký násep jen s malým otvorem pro odtok vody klikatícího se potůčku. Stačilo by malé ucpání a byla by tu přehradní nádrž. O kousek dál míjím další studánku.
Delší úsek lesem střídá přechod po louce pokryté jinovatkou. Ale už svítí sluníčko a já se konečně cítím dobře. Jenomže optimismus mi nezůstává dlouho. Přicházím totiž k chatové osadě Sečan, kde by se měla červená značka dostat na druhý břeh Loučky. Už zdálky ale vidím, že dřevěná lávka se válí na břehu, vypadá to, že nevydržely podpěry a tak byla odtažena, aby odolala případnému zvýšenému náporu vody. Hm, co teď? Nezbývá nic jiného, než zout boty a brodit. Šlapání ledovou vodou není nic příjemného, ale zvládám to docela dobře. A po nazutí pohorek můžu pokračovat dál. Krátce se zastavuji u rozcestníku a následně obcházím oplocený areál starých mlýnských budov. Za ním začíná chatová osada rozprostírající se na levém břehu řeky a za ústím malého potůčku přitékajícího od Moraveckých Pavlovic i na pravém břehu. A obě osady jsou samozřejmě spojeny lávkou. Tak jsem se tedy s tím broděním ukvapil, ale aspoň bylo nějaké to zpestření.
A je tu první náročnější úsek, kdy stezka šplhá v prudkém svahu vysoko nad hladinu řeky. Potom zpátky dolů až k vodní hladině, aby se vzápětí celý postup znovu opakoval. Takovéto krátké exponovanější úseky jsou pro údolí Loučky typické. Hodně vysoko míří stezka v místech, kde řeka mění tok do pravého úhlu. Je to oblast bohatá na skalní útvary, mechy a kapradiny.
Po opatrném sestupu příkrým svahem se ocitám na okraji dlouhé louky. Opatrné našlapování a hledání opory ve stromech je tak nahrazeno pohodovou chůzí po travnaté pěšině. Na konci louky upoutává pozornost chata postavená vysoko na skále. Cesta znovu míří do lesa, terén je však i nadále příznivý, byť je okolí řeky velmi bohaté na roztodivná skaliska a nebo i menší suťová pole. Můj dnešní hlavní cíl, Trenckova rokle, už nebude daleko, kromě pohledu do mapy mě o tom přesvědčuje i štěkot psa, který bude určitě patřit nějakému trampovi, jenž v "trenkárně" nocoval. Je čtvrt na deset a já si uvědomuji, že jsem vlastně od rána skoro nic nejedl, proto usedán na jeden z balvanů poblíž řeky a dopřávám si vydatnou snídani. Piknik mi zabírá skoro půl hodiny.
Po snídani se zvedám a zdolávám poslední obtížnější úsek, jímž se dostávám do ohbí řeky v úrovni obce Drahonín. Právě zde je to místo, kteří mnozí nazývají miniaturním Slovenským rájem. A přitom potůček, který se do Loučky vlévá, vypadá zprvu docela obyčejně. Stačí však popojít pár kroků proti jeho proudu a naskýtá se podívaná, jaká bere dech. Malá tůňka, do níž padá voda z výšky čtyř, možná pěti metrů. Kus staré klády, která se zapříčila v půlce vodopádu, a mechem porostlé skály všude okolo jen umocňují magičnost tohoto místa. Obdiv zaslouží i pohled nahoru, kde se na skále krčí dřevěný srub a la orlí hnízdo. Vydávám se k němu po cestě jištěné lany. Nyní si mohu vodopád prohlédnout z horní plošiny, přičemž zjišťuji, že je vlastně dvoustupňový. A o pár metrů už vidím další. Ten může mít asi jen 2 metry, ale zase mu předcházejí dva menší, takže celkový spád vody na pár metrech je i v tomto případě úctyhodný.
Pokračuji až nahoru ke srubu. Má původní domněnka, že pes štěká odsud byla správná, německý ovčák obývá dnešní ráno společně s párem starších trampů toto idylické obydlí, a moje přítomnost se mu moc nelíbí. Je ale okřiknut a přiměn k poslušnosti, já díky tomu mohu pokračovat v obhlídce rokliny. Scházím zpátky k bystřině, od níž jsem se malinko odklonil při obcházení vysokého skaliska. Je tu také dřevěný srub, spíše zemljanka, do které bych se já asi nevešel. Pár metrů od něj je velký balvan a za ním... Opět hukot asi třímetrového vodopádu, ten ale navazuje na jeden menší, takže celková výška by mohla být o metr vyšší. A to je z toho nejzajímavějšího vše. Dál už není sklon rokle tak prudký a sevřené údolí připomíná spíš prales se spoustou padlých stromů. Taková cestička do peklíčka.
Po návratu zpátky k ústí potoka si na chvíli sundávám batoh a začítám se do životopisu barona Trencka, který se v tomto nehostinném koutě údajně skrýval a nevědomky jej i pojmenoval. Ještě se posilňuji tatrankou, protože hned vzápětí je nutné vynaložit dosti sil a zručnosti při výstupu na plošinu nad skalním amfiteátrem. Obě místa bývají často využívána k bivaku, ale zatímco dole u velkého ohniště dnes nikdo není, tady nahoře právě dohořívá oheň. Zdravím se s trampem, který tady nocoval, je to vlastně první člověk, kterého v údolí Loučky potkávám, co se sem vypravil podobně jako já, pěšky a s batohem na zádech. Pozvolna scházím zase zpátky k řece. U nově postaveného srubu je hezké místo na vyfotografování vysoké skály nad řekou, dokonce i s malým převisem. Takových hezkých zákoutí je dál po proudu víc. U jedné chatové osady je tok zklidněný a do řeky jakoby padlý obrovský balvan. Po několika minutách objevuji dnes už třetí studánku, později zase skalní stěnu narušenou několika puklinami v téměř pravidelném rozvržení. Ta je k vidění opět v blízkosti rekreačních chat, tentokrát přímo pod návrším Víckova. Zrakem zkoumám nejvyšší partie, kde objevuji i několik zbytků zdiva bývalého hradu.
Chvilku váhám, zda se na zříceninu hradu Víckova vydat, ale protože tu poblíž nenacházím žádnou lávku a podruhé se mi dnes brodit nechce, náročný výstup do prudkého kopce vynechávám. Tok Loučky se zklidňuje, což má na svědomí jez, dnes je to snad první nepobořený. Vodní náhon bere z řeky velkou část průtoku, nejprve napájí malý rybník poblíž rekreačního areálu s dřevěnými chatkami, o několik desítek metrů dál je i mlýn, pro nějž byl náhon vybudován primárně. Jedná se o jeden z těch větších mlýnských objektů a jak se zdá, využívá vodní sílu i dnes, byť k výrobě elektřiny.
Za mlýnem vede stezka po široké louce, proti níž se zvedá asi 100metrový kopec. Dle rozcestníku pod ním se zřejmě nazývá Špilberk a na jeho vrcholu by údajně měly být zbytky středověkého hradu Košíkova. S pomocí GPS se k němu nechávám navigovat, nicméně náročný výstup není odměněn žádným extra objevem. Těch pár zbytků zdí a terénní úpravy za tak krkolomný výšlap, navíc přes soukromý pozemek, nestálo. Akorát výhled zpět k Šafránkovu mlýnu je hezký.
Po sestupu zpátky pokračuji v pochodu po červené turistické značce. Už je teplo, svítí sluníčko a mírně pofukuje větřík. Nálada skvělá. Údolí už je většinou otevřenější a cesty vedou dále od řeky. Bližší kontakt s vodou je akorát při překračování jednoho z přítoků - Hadůvky, zde jsou na výběr buď brod, přechod po nestabilně vypadající lávce a nebo přeskok mezi dvěma kameny. Volím třetí možnost. Kousek za loukou, sloužící v létě k pořádání táborů, se cesta naposledy přibližuje k Loučce, pak se totiž tok prudce stáčí k jihozápadu, zatímco stezka stoupá do návrší ke Skryjím.
Už jsou vidět první skryjské domy a oranžová kaple zasvěcená věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi, která stojí na návrší bývalého hradiště. K ní po pár minutách přicházím. Tu část řeky, kterou jsem opustil si odsud mohu alespoň z nadhledem prohlédnout, mj. i Mašíčkův mlýn. Ten vypadá takto z nadhledu velmi impozantně, skoro lituji, že jsem se řeky nedržel i nadále a nešel přímo okolo. Od kostelíka cesta sbíhá zpátky do údolí k řece. Někde nahoře na zalesněném kopci by měla být zřícenina hradu Rysova. Podle GPS není daleko, jenže je mezi námi řeka a neschůdný svah se skalisky. Přicházím tedy až k mostu, u kterého se do Loučky vlévá ne moc vodnatý potok (Litavský?). Je tu i most a rozcestník. Do Dolních Louček zbývá 8 km a více jak 3 hodiny času. Dalo by se i jinak, avšak autobus IDS mi ujel před 8 minutami.
Vzhledem k dostatečné časové rezervě se rozhoduji, že se na zříceninu hradu Rysova vypravím. Úzká pěšinka začíná kousek od budovy skoro 200 let starého Buchalova mlýna a vede stále vzhůru po úzké šíji s prudkými srázy po obou stranách. Nahoře celý areál hradu obcházím a dostávám se k němu od jihu. Ovšem, podobně jako v případě Košíkova, pozůstatků na středověké sídlo tu dnes moc není, hradní příkop a pár kamenů, které byly kdysi zdivem, ani rozhled žádný.
Dolů do údolí se vracím krkolomným sestupem po zalesněné stráni. Snažím se být co nejopatrnější a tak mi sestup zpět do nivy řeky Loučky trvá malinko déle. S návratem na druhý břeh, kde vede červená značka, nyní nebude žádný problém, protože jsou tu chatky a včelíny a k nim se lidé nějak dostávají. Lávku nacházím asi o 300 metrů dále po proudu. Lesní cesty a pěšiny teď na nějakou dobu vystřídá asfaltová silnice. Za místní částí Boudy se údolí nakrátko opět více svírá. Navazují Vrbky, které mě vítají ruinou starého domu, kupodivu s dodnes oplocenou zahradou. V místě, kde se silnice odklání k Horním Loučkám je nový limnigraf, který zaznamenává stavy a průtoky v řece (údaje bohužel nejsou dostupné na internetu). Malá tabulka připomíná, kam sahala vodní hladina zhruba v toto období při loňských povodních.
Ve Vrbce se dostávám opět na levý břeh řeky Loučky, dnes je to vlastně můj poslední přechod tohoto vodního toku. Míjím jakýsi nový sportovní areál či penzion a později kráčím kolem plotu z vlnitého plechu až do míst, kde do řeky přitéká potůček neznámého jména. Ten hravě překračuji a v téměř opačném směru pokračuji dál údolím. To se v následující fázi obloukem vyhýbá zalesněnému kopci, poté se čím dál tím více rozšiřuje. Od řeky je slyšet jez, který vydatně napájí náhon bývalého mlýna, jež je vidět až kdesi daleko na okraji obce Újezd. Travnatou louku doplňuje poorané pole připravené pro sadbu, na obzoru první větší ves - to zajímavější z dnešní pouti už mám tedy za sebou. Z Újezda už musím jít po klasické asfaltové silnici. Do Dolních Louček to ale naštěstí není moc daleko, asi 2 km.
Na železniční zastávku, která je situovaná v úbočí kopce Mírová, přicházím deset minut po 14. hodině. Do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá tedy skoro hodina a půl, proto za podchodem místo na nástupiště pokračuji rovně do lesa a nápadnou pěšinou se nechávám zavést na vyhlídkové skalisko s fantastickým výhledem na perlu dopravního stavitelství - Most míru, po němž překonává dvoukolejná železniční trať Havlíčkův Brod - Brno údolí řeky Libochůvky, aby po krátkém navazujícím náspu zmizela v tunelu, na který navazuje další viadukt.
Tato vyhlídka patří ke známým fotografickým místům, není proto divu, že za pár minut přichází další zájemce o získání hezkého snímku vlaku na viaduktu. Čekání na projíždějící stroje si oba krátíme povídáním, převážně na téma železnice, které je nám oběma velmi blízké. A co za tu zhruba hodinku po Mostě míru projíždí? Jako první se objevuje sólo lokomotiva řady 230, která se vrací po vykonané přípřeži do Tišnova, pak jede osobní vlak v čele s hnacím strojem řady 242 a na závěr pár rychlíků tažený logicky dvousystémovými 363.
Blíží se odjezd mého spoje, takže pomalu scházím zpátky na nástupiště. Čekání na osobák od Ždáru nad Sázavou zpestřuje ještě průjezd nákladního vlaku naloženého auty zn. Audi a VW. Při zastavení soupravy se mi zdá, jakoby něco smrdělo kouřem, ale vlak následně bez problému pokračuje dál a žádné problémy nenastávají ani během celé jízdy do Brna. Času na přestup nyní nemám tolik, jako včera, stačí to tak akorát na koupení nějakého toho občerstvení. Po příjezdu do Hrušovan je nutné přetrpět tradiční půlhodinovou pauzu a pak už jen 10 minut v motoráku do Hevlína, kam přijíždím okolo 3/4 na sedm večer.



Fotky:

Zřícenina hradu Mitrova Trenckova rokle - dolní vodopád Trenckova rokle - dolní vodopád Trenckova rokle - střední vodopád Trenckova rokle - pod horním vodopádem Skalisko nad řekou Loučkou Stezka podél Loučky Skalní stěna pod Víckovem Víckov Skryje - kaple Buchalův mlýn ve Skryjích Most míru