ZE ZNOJMA NA ZŘÍCENINU HRADU LAPIKUS
| Datum: | 11. března 2007 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 26 km / 6 hod. |
| Mapy: | ShoCart č. 53 - Podyjí, Vranovská přehrada |
| Text & foto: | Marek Topič |
Tento výlet volně navazuje na akci, kterou jsem uskutečnil v povánočním období loňského roku. V rámci poznávání nejbližšího okolí jsem se i nyní vydal do Jevišovic.
Z Hevlína odjíždím "prvním ranním" vlakem, který má v neděli bohužel odjezd až 2 minuty před desátou hodinou. Cesta probíhá standardně: motoráčkem řady 809 do Hrušovan, tam přestupuji na soupravu 842+022 směr Znojmo. Cesta z Hevlína do bývalého okresního města trvá i s přestupem 3/4 hodiny.
Východisko žlutě značené trasy je až v obci Kuchařovice. Nejdříve je tedy nutné přemístit se tam. Možná by se to dalo i s využitím městské dopravy, ale já volím přesun po svých. Z nádraží se vydávám po ulici 28. října, která se za poslední roky změnila k nepoznání, zmizela alej vzrostlých stromů a na straně ulice, kde jsou domy, vznikla nová cyklostezka. Z křižovatky pokračuji Riegrovou a za nedalekým železničním přejezdem (trať Znojmo-Okříšky) ulicí U Potoka. Odtud již navazuje Kuchařovická ulice, po níž klesám na dno údolí potoka Leska. Na druhé straně údolí silnice stoupá vzhůru v serpentinách, pěšina však míří přímo do prudkého stoupání, které končí v malé oblasti novostaveb a zahrádek. Ještě zbývá asi kilometr po přímé silnici, poté se přehoupnout přes mírné návrší s napoleonským křížem, a jsem v Kuchařovicích. Prosluněnou ulicí přicházím až k místnímu hostinci, u něhož se mi vrací vzpomínka na legendární koncert slovenské kapely Zóna A. Ten se konal v jeho suterénním sále, může to být už dobrých 12 let. Zdejší předzahrádky jsou již v takto brzkém jarním období samý květ, kvetou macešky, narcisky, samozřejmě sněženky, barvínek a spousta dalšího kvítí, které nejsem schopný identifikovat.
Počátek žluté turistické trasy je u zastávky MHD poblíž zdejšího kostela. Značky mě vyvádí ven z obce do mírného stoupání severním směrem. Na konci obce střídá asfalt polní cesta, díky slunečnému počasí by byla zcela jistě sjízdná i na kole - však je to také i značená cyklotrasa. Procházím kolem známé meteorologické stanice, před níž je malá pastvina s párem hnědých koní. U cesty stojí příhradový stožár, který asi patří meteostanici, na rozdíl od podobných ve vlastnictví mobilních operátorů postrádá tento typické anténní systémy. Cesta posléze kopíruje okraj smíšeného lesa a u dřevěného přístřešku, a opodál stojící tabulí s dnes již těžko čitelnými nápisy "prosby lesa", se větví. Les brzy střídá lán osetý ozimou pšenicí. Přede mnou se rozprostírá široké údolí, na nějž navazuje zalesněné návrší s dominantním vysílačem. Výhledy se mi naskýtají i na nedaleký Únanov a v jeho katastru se nacházející skládku komunálního odpadu. Tam za pár dní skončí i obal od tatranky, kterou se právě posilňuji, až s ním později fláknu do první popelnice, na kterou narazím.
K vysílači na kopci Deblínek vede asfaltová silnice. Žlutá turistická trasa se mu sice vyhýbá, přesto si malou zacházku nemohu odpustit. Jedná se o jeden z nejstarších vysílačů na Znojemsku, kromě mobilním operátorům slouží i pro šíření signálu několika rádií. Znovunalezení žlutých značek mi nečiní žádný problém, stejně jako následující pohodlná chůze po náhorní plošině. Pohodlná zatravněná lesní cesta se však později mění v prudce se svažující pěšinu vedoucí kolem plotu nové lesní školky do údolí potoka Únanovky. U mostu přes potok je turistická orientace, z níž se dozvídám, co mám již za sebou (3 km z Kuchařovic + 2 ze Znojma) a co mě ještě čeká (18 km do Jevišovic). Z údolí mě čeká zase výstup do kopce, navíc po prosluněné stráni, jejíž stromový porost v tuto dobu neposkytuje žádný úkryt před poledním sluncem.
Cesta je místy značně rozrytá. Kdo má tuto práci na svědomí zjišťuji záhy. Trojice vzrostlých divočáků však naštěstí prchá jiným směrem, jen jedno prase zůstává i nadále stát na mojí cestě. Chvíli vyčkávám asi 30 metrů opodál a lovím z paměti návody, jak se zachovat v situaci případného útoku zvířete. Prase se stále nemá k vyklizení prostoru, proto se rozhoduji, že jej k tomu nějakým způsobem přiměji. Předtím, než hodím klacek směrem ke statnému zvířeti si nastavuji fotoaparát (efekt potlačení červených očí) ve víře, že blesk by případného útočníka zastavil. Potom vrhám klacek a čekám. Zabírá to, čuník upaluje do údolí, takže mohu nerušeně pokračovat dál. V těchto místech už vede lesní cesta znovu po rovině a chůze tedy není náročná. Díky tomu mohu vychutnávat atmosféru jarního lesa - zpěv ptáků, první kvítky jaterníku, sem tam proběhnutí zajíce. Příroda je probuzená.
O půl jedné přicházím na první významnější křížení turistických tras. Potkává se tu moje žlutá se zelenou, která vede ze Suchohrdel. K vlastnímu křížení tu ale nedochází, spíše to lze nazvat pouhým "líznutím". Informace na rozcestníku jsou poněkud klamné, už jen název "Svatý Hubert (hájovna)" je trochu zavádějící, žádná stavba v okolí není vidět. A údaj o nadmořské výšce (394m) se od skutečnosti odchyluje téměř o sto výškových metrů.
V další fázi vede stezka po lesní asfaltové silnici, prakticky v přímém severozápadním směru. Asfalt končí až u parkoviště při silnici z Únanova do Výrovic, na níž je dnes docela hustý provoz vzhledem k tomu, že se jedná o silnici III. třídy. Následuje dlouhé obcházení polesí Ruda, stezka vede po polní cestě a na konci lesa odbočuje do pravého úhlu. Z mírně klesající lesní cesty žlutá značka později uhýbá na neznatelnou pěšinu. Tuto odbočku však přehlížím a teprve na základě určení mé polohy dle GPS, se vracím na místo, kde jsem malinko zakufroval.
Jakoby zaniklým sadem přicházím na okraj akátového lesíku, jímž klesá pěšina do Plavče. Skrz stromy a keře se dole rýsuje silueta zámku. Nejlepší výhled je od stožáru vysokého napětí, ale i zde již náletové akáty zamezují lepšímu výhledu na bílou siluetu empírové stavby. První plavečské domky vítají turisty příchozí od Znojma zapáchajícím hnojištěm a nepořádkem na dvorech. Další dojmy z vesnice jsou už ale lepší. Turisticky nejzajímavější je bezesporu zdejší zámecký park. Samotný zámek není přístupný, slouží jako domov důchodců a jen mimořádně se dá nahlédnout do interiéru románské rotundy, která prošla nedávno rozsáhlou rekonstrukcí. Není divu, že opodál se kříží (nyní už opravdu, ne jako u Sv. Huberta) žlutá a zelená turistická. Já nyní obě barvy střídám a od mostu přes Jevišovku se držím zelených značek, které mě vedou po cestě podél levého břehu řeky proti proudu.
Cesta podél Jevišovky po necelém kilometru končí. Je to v místě, kde je přes vodní tok brod a přes hladinu se opodál klene i úzká železná lávka. Několik stovek metrů musím jít po okraji pole, naštěstí osetého ozimou pšenicí, tedy celkem schůdného, až v místě odkud je na dohled mlýn Čulpovec (na protějším břehu řeky), se stezka z pole odklání do lesa. Pěšina stoupá a vzdaluje se od řeky, později se napojuje na širokou lesní cestu, která sem pravděpodobně vede od již zmíněného brodu oklikou přes pole. Po ní se pak pohodlně dostávám až do blízkosti zříceniny hradu Lapikus.
Zbytky zaniklého hradu Lapikus se nacházejí na vysokém ostrohu nad údolím Plenkovického potoka. Cestu k hradnímu jádru přetíná mohutný příkop, v jehož okolí jsou dnes k vidění bohaté ostrůvky květů sněženek. Z jádra hradu se toho do dnešních dnů příliš nedochovalo, jen torzo paláce na okraji skály, odkud se naskýtá fantastický pohled do hlubokého údolí. Zato postranní opěrné zdivo na severní straně působí docela mohutným dojmem, navíc i v této části se zachovalo pár drobných fragmentů dávno zaniklých hradních objektů. Jarní flóra je areálu hradu zastoupena především fialovými kvítky jaterníku, sněženky tu nerostou v takovém množství jako v bývalém předhradí.
Lapikus je velice pěkné místo a jak se zdá, tak tomu odpovídá i zájem turistů. Zatímco během celé mé dnešní pouti jsem nepotkal skoro nikoho turisticky zaměřeného, zde se setkávám s jedním starším pánem s batohem na zádech, jenž přichází od Hlubokých Mašůvek. Po prohlídce areálu si sedám v blízkosti ohniště a svačím. Mezitím se od potoka drápe nahoru k hradu skupinka dětí i se psem, co mě nejvíce udivuje, že jsou všichni bosí a boty si nesou v rukách, pravděpodobně dole brodily potok.
Po asi dvacetiminutovém pobytu na Lapikusu se hodlám vrátit zpátky na žlutou stezku. Vracet se ale až do Plavče se mi v žádném případě nechce, proto se rozhoduji, že se pokusím sestoupit do údolí Plenkovického potoka a podél něj pak dojdu k jeho ústí do Jevišovky. Sestup po prudké strání vyžaduje obezřetný pohyb a časté hledání opory ve stromech. Exponovaný úsek však nakonec zvládám bez újmy a tak mě dole čeká už jen jeden oříšek: jak překonat potok a dostat se na druhý břeh? Lávka tu poblíž nikde není, o tom mě přesvědčily už děti nahoře. Ale zouvat se z bot se mi vůbec nechce, proto kráčím kousek podél břehu a vyhlížím nějaké příhodné místo. To naštěstí nacházím. Na poslední chvíli, dál už jsou totiž skaliska přímo padající do vod potoka a bylo by velmi náročné je obcházet. Jednoduché však nebude ani přelezení po padlém stromu, který zadržuje spousty naplavenin a nesnadný je i samotný přístup k němu. Naštěstí přechod potoka úspěšně zakončuji vyhoupnutím se na levý břeh, kde vede pohodlná široká cesta, kterou občas lemují drobné skalní útvary. Ovšem i na levém břehu mě čeká krátká obcházka skalnatého ostrohu, jemuž se cesta vyhýbá dvojím brodem. To je však jediná překážka, kousek za drobnými meandry už totiž Plenkovický potok ústí do řeky Jevišovky, jen pár metrů pod jezem, který má dokonce dva splavy, z nichž ten vzdálenější proti proudu zřejmě slouží jen k odlehčování vysokých průtoků v dobách povodní. Abych se dostal na původní žlutou trasu vedoucí sem z Plavče, musím ještě překonat houpající se řetězovou lávku nad vzdutou hladinou řeky.
V prostoru v blízkosti jezu se nachází malá chatová osada a několik skalních útvarů, na jedné skalce je i obrázek Panny Marie. Dále proti proudu se již údolí poněkud rozevírá. Cesta, která je v současnosti využívána také jako tzv. Mlynářská cyklostezka, vede uprostřed louky, později se však zase přimyká těsně vedle řeky. Po betonovém mostě přecházím na druhý břeh a za malý okamžik se přede mnou zjevuje trojice budov samoty Papírna. Nejzchátralejší budovou je objekt bývalého mlýna, u nějž jsou dodnes patrné zbytky náhonu a šachty pro mlýnské kolo. Jez, který vodu k mlýnu přiváděl je odsud dobře slyšet, samotná stezka však k němu nevede a drží se okraje akátového lesíku.
Ocitám se na okraji obce Rudlice. Z rozcestníku se dozvídám, že do Jevišovic je to ještě 8,5 km, to mám tedy co dělat, abych stihl autobus, který mi jede za pouhých 100 minut. Svižně tedy míjím několik starých domků, u jednoho se vyhřívá pětice malých kůzlátek, a mířím k osamoceně stojícímu Šmídovu mlýnu. V letní sezóně bývá u něj provozováno i občerstvení, dnes je tu však klid a zdánlivě liduprázdno. Dále se cesta drží v blízkosti zbytků mlýnského náhonu. Zaujímá mě, jak je bývalé koryto mlýnské strouhy vysoko oproti hladině řeky. K jezu to tedy bude ještě hodně daleko. A také že ano. Řeka, cesta i zbytky náhonu se klikatí asi 50 - 80 m širokým údolím, v jednom místě tvoří ostrou zákrutu kolem soliterního skaliska, a po cca 2 km mě přivádí k dalšímu mlýnu. Ten nese název Venclův a kromě objektu mlýna a ostatních hospodářských budov je tu k vidění i bohatá sbírka staré nefunkční zemědělské techniky, od kombanjů, přes různá pásová vozidla, až po všelijaké rozmetače nebo radlice. Jinak, nikde ani živáčka. Jez, který přiváděl vodu pro kola obou předchozích mlýnů je ještě dále proti proudu, ten já už ale neobjevím, protože stezka se tady odklání na druhý břeh řeky a u nedalekého ústí Hlubokého potoka opouští Jevišovku zcela.
Hluboký potok je hoden svého jména. Stezka však jeho zaříznutým údolím nevede, ale pozvolna stoupá v jeho severním svahu. V mapě je kousek odtud vyznačena oblast skalních útvarů, jedna skála se řadí i do početné rodiny s pojmenováním "Čertova", nicméně na bližší průzkum těchto přírodních útvarů již dnes čas nezbývá. Kráčím tedy po cestě vedoucí skrz les nazývaný Pláňava. V nejvyšším bodu míjím starou dřevěnou boudu, odtud lesní cesta pro změnu mírně klesá. Už se mi zdálo být podivné, že jsem dnes kráčel jen po docela pohodlných a suchých cestách, zde však bude možnost okusit něco i se zablácených úseků rozježďených lesní technikou. Ale není to zase nic tak hrozného.
U rozcestí Pláňava je mi jasné, že do Jevišovic už dnes nedojdu. Na zbývající 3,5 km mám k dispozici jen 40 minut, což by vycházelo tak tak. Proto v místě, kde stezka odbočuje k severu, pokračuji v přímém směru podél Bojanovického potoka, jež mě přivádí do stejnojmenné vsi. V ní pak bez problému nacházím autobusovou zastávku a asi 15 minut čekám na příjezd autobusu od Jevišovic. Čekání mi zpestřuje jedna zdejší puberťačka, která několikrát prochází kolem a následně se vždy s chichotem rozbíhá kamsi za roh.
Autobus přijíždí načas. Nastupuji a odjíždím. Jedu až na konečnou zastávku, která je ve Znojmě naproti autobusovému nádraží. Na nádraží je to tedy jen pár metrů. Mám skoro 1/2 hodiny čas, tak jdu zahnat žízeň do nádražní restaurace. Přitom pomáhám jednomu dědovi s vyplněním sázkového tiketu, když prý vyhraje, daruje mi 5% z výhry:-) Deset minut před 18. hodinou se odebírám na nástupiště a nasedám do vlaku směr Břeclav. Následuje už jen půlhodinová cesta vlakem, v Hrušovanech přestup a dalších 10 minut motoráčkem do Hevlína.
Z Hevlína odjíždím "prvním ranním" vlakem, který má v neděli bohužel odjezd až 2 minuty před desátou hodinou. Cesta probíhá standardně: motoráčkem řady 809 do Hrušovan, tam přestupuji na soupravu 842+022 směr Znojmo. Cesta z Hevlína do bývalého okresního města trvá i s přestupem 3/4 hodiny.
Východisko žlutě značené trasy je až v obci Kuchařovice. Nejdříve je tedy nutné přemístit se tam. Možná by se to dalo i s využitím městské dopravy, ale já volím přesun po svých. Z nádraží se vydávám po ulici 28. října, která se za poslední roky změnila k nepoznání, zmizela alej vzrostlých stromů a na straně ulice, kde jsou domy, vznikla nová cyklostezka. Z křižovatky pokračuji Riegrovou a za nedalekým železničním přejezdem (trať Znojmo-Okříšky) ulicí U Potoka. Odtud již navazuje Kuchařovická ulice, po níž klesám na dno údolí potoka Leska. Na druhé straně údolí silnice stoupá vzhůru v serpentinách, pěšina však míří přímo do prudkého stoupání, které končí v malé oblasti novostaveb a zahrádek. Ještě zbývá asi kilometr po přímé silnici, poté se přehoupnout přes mírné návrší s napoleonským křížem, a jsem v Kuchařovicích. Prosluněnou ulicí přicházím až k místnímu hostinci, u něhož se mi vrací vzpomínka na legendární koncert slovenské kapely Zóna A. Ten se konal v jeho suterénním sále, může to být už dobrých 12 let. Zdejší předzahrádky jsou již v takto brzkém jarním období samý květ, kvetou macešky, narcisky, samozřejmě sněženky, barvínek a spousta dalšího kvítí, které nejsem schopný identifikovat.
Počátek žluté turistické trasy je u zastávky MHD poblíž zdejšího kostela. Značky mě vyvádí ven z obce do mírného stoupání severním směrem. Na konci obce střídá asfalt polní cesta, díky slunečnému počasí by byla zcela jistě sjízdná i na kole - však je to také i značená cyklotrasa. Procházím kolem známé meteorologické stanice, před níž je malá pastvina s párem hnědých koní. U cesty stojí příhradový stožár, který asi patří meteostanici, na rozdíl od podobných ve vlastnictví mobilních operátorů postrádá tento typické anténní systémy. Cesta posléze kopíruje okraj smíšeného lesa a u dřevěného přístřešku, a opodál stojící tabulí s dnes již těžko čitelnými nápisy "prosby lesa", se větví. Les brzy střídá lán osetý ozimou pšenicí. Přede mnou se rozprostírá široké údolí, na nějž navazuje zalesněné návrší s dominantním vysílačem. Výhledy se mi naskýtají i na nedaleký Únanov a v jeho katastru se nacházející skládku komunálního odpadu. Tam za pár dní skončí i obal od tatranky, kterou se právě posilňuji, až s ním později fláknu do první popelnice, na kterou narazím.
K vysílači na kopci Deblínek vede asfaltová silnice. Žlutá turistická trasa se mu sice vyhýbá, přesto si malou zacházku nemohu odpustit. Jedná se o jeden z nejstarších vysílačů na Znojemsku, kromě mobilním operátorům slouží i pro šíření signálu několika rádií. Znovunalezení žlutých značek mi nečiní žádný problém, stejně jako následující pohodlná chůze po náhorní plošině. Pohodlná zatravněná lesní cesta se však později mění v prudce se svažující pěšinu vedoucí kolem plotu nové lesní školky do údolí potoka Únanovky. U mostu přes potok je turistická orientace, z níž se dozvídám, co mám již za sebou (3 km z Kuchařovic + 2 ze Znojma) a co mě ještě čeká (18 km do Jevišovic). Z údolí mě čeká zase výstup do kopce, navíc po prosluněné stráni, jejíž stromový porost v tuto dobu neposkytuje žádný úkryt před poledním sluncem.
Cesta je místy značně rozrytá. Kdo má tuto práci na svědomí zjišťuji záhy. Trojice vzrostlých divočáků však naštěstí prchá jiným směrem, jen jedno prase zůstává i nadále stát na mojí cestě. Chvíli vyčkávám asi 30 metrů opodál a lovím z paměti návody, jak se zachovat v situaci případného útoku zvířete. Prase se stále nemá k vyklizení prostoru, proto se rozhoduji, že jej k tomu nějakým způsobem přiměji. Předtím, než hodím klacek směrem ke statnému zvířeti si nastavuji fotoaparát (efekt potlačení červených očí) ve víře, že blesk by případného útočníka zastavil. Potom vrhám klacek a čekám. Zabírá to, čuník upaluje do údolí, takže mohu nerušeně pokračovat dál. V těchto místech už vede lesní cesta znovu po rovině a chůze tedy není náročná. Díky tomu mohu vychutnávat atmosféru jarního lesa - zpěv ptáků, první kvítky jaterníku, sem tam proběhnutí zajíce. Příroda je probuzená.
O půl jedné přicházím na první významnější křížení turistických tras. Potkává se tu moje žlutá se zelenou, která vede ze Suchohrdel. K vlastnímu křížení tu ale nedochází, spíše to lze nazvat pouhým "líznutím". Informace na rozcestníku jsou poněkud klamné, už jen název "Svatý Hubert (hájovna)" je trochu zavádějící, žádná stavba v okolí není vidět. A údaj o nadmořské výšce (394m) se od skutečnosti odchyluje téměř o sto výškových metrů.
V další fázi vede stezka po lesní asfaltové silnici, prakticky v přímém severozápadním směru. Asfalt končí až u parkoviště při silnici z Únanova do Výrovic, na níž je dnes docela hustý provoz vzhledem k tomu, že se jedná o silnici III. třídy. Následuje dlouhé obcházení polesí Ruda, stezka vede po polní cestě a na konci lesa odbočuje do pravého úhlu. Z mírně klesající lesní cesty žlutá značka později uhýbá na neznatelnou pěšinu. Tuto odbočku však přehlížím a teprve na základě určení mé polohy dle GPS, se vracím na místo, kde jsem malinko zakufroval.
Jakoby zaniklým sadem přicházím na okraj akátového lesíku, jímž klesá pěšina do Plavče. Skrz stromy a keře se dole rýsuje silueta zámku. Nejlepší výhled je od stožáru vysokého napětí, ale i zde již náletové akáty zamezují lepšímu výhledu na bílou siluetu empírové stavby. První plavečské domky vítají turisty příchozí od Znojma zapáchajícím hnojištěm a nepořádkem na dvorech. Další dojmy z vesnice jsou už ale lepší. Turisticky nejzajímavější je bezesporu zdejší zámecký park. Samotný zámek není přístupný, slouží jako domov důchodců a jen mimořádně se dá nahlédnout do interiéru románské rotundy, která prošla nedávno rozsáhlou rekonstrukcí. Není divu, že opodál se kříží (nyní už opravdu, ne jako u Sv. Huberta) žlutá a zelená turistická. Já nyní obě barvy střídám a od mostu přes Jevišovku se držím zelených značek, které mě vedou po cestě podél levého břehu řeky proti proudu.
Cesta podél Jevišovky po necelém kilometru končí. Je to v místě, kde je přes vodní tok brod a přes hladinu se opodál klene i úzká železná lávka. Několik stovek metrů musím jít po okraji pole, naštěstí osetého ozimou pšenicí, tedy celkem schůdného, až v místě odkud je na dohled mlýn Čulpovec (na protějším břehu řeky), se stezka z pole odklání do lesa. Pěšina stoupá a vzdaluje se od řeky, později se napojuje na širokou lesní cestu, která sem pravděpodobně vede od již zmíněného brodu oklikou přes pole. Po ní se pak pohodlně dostávám až do blízkosti zříceniny hradu Lapikus.
Zbytky zaniklého hradu Lapikus se nacházejí na vysokém ostrohu nad údolím Plenkovického potoka. Cestu k hradnímu jádru přetíná mohutný příkop, v jehož okolí jsou dnes k vidění bohaté ostrůvky květů sněženek. Z jádra hradu se toho do dnešních dnů příliš nedochovalo, jen torzo paláce na okraji skály, odkud se naskýtá fantastický pohled do hlubokého údolí. Zato postranní opěrné zdivo na severní straně působí docela mohutným dojmem, navíc i v této části se zachovalo pár drobných fragmentů dávno zaniklých hradních objektů. Jarní flóra je areálu hradu zastoupena především fialovými kvítky jaterníku, sněženky tu nerostou v takovém množství jako v bývalém předhradí.
Lapikus je velice pěkné místo a jak se zdá, tak tomu odpovídá i zájem turistů. Zatímco během celé mé dnešní pouti jsem nepotkal skoro nikoho turisticky zaměřeného, zde se setkávám s jedním starším pánem s batohem na zádech, jenž přichází od Hlubokých Mašůvek. Po prohlídce areálu si sedám v blízkosti ohniště a svačím. Mezitím se od potoka drápe nahoru k hradu skupinka dětí i se psem, co mě nejvíce udivuje, že jsou všichni bosí a boty si nesou v rukách, pravděpodobně dole brodily potok.
Po asi dvacetiminutovém pobytu na Lapikusu se hodlám vrátit zpátky na žlutou stezku. Vracet se ale až do Plavče se mi v žádném případě nechce, proto se rozhoduji, že se pokusím sestoupit do údolí Plenkovického potoka a podél něj pak dojdu k jeho ústí do Jevišovky. Sestup po prudké strání vyžaduje obezřetný pohyb a časté hledání opory ve stromech. Exponovaný úsek však nakonec zvládám bez újmy a tak mě dole čeká už jen jeden oříšek: jak překonat potok a dostat se na druhý břeh? Lávka tu poblíž nikde není, o tom mě přesvědčily už děti nahoře. Ale zouvat se z bot se mi vůbec nechce, proto kráčím kousek podél břehu a vyhlížím nějaké příhodné místo. To naštěstí nacházím. Na poslední chvíli, dál už jsou totiž skaliska přímo padající do vod potoka a bylo by velmi náročné je obcházet. Jednoduché však nebude ani přelezení po padlém stromu, který zadržuje spousty naplavenin a nesnadný je i samotný přístup k němu. Naštěstí přechod potoka úspěšně zakončuji vyhoupnutím se na levý břeh, kde vede pohodlná široká cesta, kterou občas lemují drobné skalní útvary. Ovšem i na levém břehu mě čeká krátká obcházka skalnatého ostrohu, jemuž se cesta vyhýbá dvojím brodem. To je však jediná překážka, kousek za drobnými meandry už totiž Plenkovický potok ústí do řeky Jevišovky, jen pár metrů pod jezem, který má dokonce dva splavy, z nichž ten vzdálenější proti proudu zřejmě slouží jen k odlehčování vysokých průtoků v dobách povodní. Abych se dostal na původní žlutou trasu vedoucí sem z Plavče, musím ještě překonat houpající se řetězovou lávku nad vzdutou hladinou řeky.
V prostoru v blízkosti jezu se nachází malá chatová osada a několik skalních útvarů, na jedné skalce je i obrázek Panny Marie. Dále proti proudu se již údolí poněkud rozevírá. Cesta, která je v současnosti využívána také jako tzv. Mlynářská cyklostezka, vede uprostřed louky, později se však zase přimyká těsně vedle řeky. Po betonovém mostě přecházím na druhý břeh a za malý okamžik se přede mnou zjevuje trojice budov samoty Papírna. Nejzchátralejší budovou je objekt bývalého mlýna, u nějž jsou dodnes patrné zbytky náhonu a šachty pro mlýnské kolo. Jez, který vodu k mlýnu přiváděl je odsud dobře slyšet, samotná stezka však k němu nevede a drží se okraje akátového lesíku.
Ocitám se na okraji obce Rudlice. Z rozcestníku se dozvídám, že do Jevišovic je to ještě 8,5 km, to mám tedy co dělat, abych stihl autobus, který mi jede za pouhých 100 minut. Svižně tedy míjím několik starých domků, u jednoho se vyhřívá pětice malých kůzlátek, a mířím k osamoceně stojícímu Šmídovu mlýnu. V letní sezóně bývá u něj provozováno i občerstvení, dnes je tu však klid a zdánlivě liduprázdno. Dále se cesta drží v blízkosti zbytků mlýnského náhonu. Zaujímá mě, jak je bývalé koryto mlýnské strouhy vysoko oproti hladině řeky. K jezu to tedy bude ještě hodně daleko. A také že ano. Řeka, cesta i zbytky náhonu se klikatí asi 50 - 80 m širokým údolím, v jednom místě tvoří ostrou zákrutu kolem soliterního skaliska, a po cca 2 km mě přivádí k dalšímu mlýnu. Ten nese název Venclův a kromě objektu mlýna a ostatních hospodářských budov je tu k vidění i bohatá sbírka staré nefunkční zemědělské techniky, od kombanjů, přes různá pásová vozidla, až po všelijaké rozmetače nebo radlice. Jinak, nikde ani živáčka. Jez, který přiváděl vodu pro kola obou předchozích mlýnů je ještě dále proti proudu, ten já už ale neobjevím, protože stezka se tady odklání na druhý břeh řeky a u nedalekého ústí Hlubokého potoka opouští Jevišovku zcela.
Hluboký potok je hoden svého jména. Stezka však jeho zaříznutým údolím nevede, ale pozvolna stoupá v jeho severním svahu. V mapě je kousek odtud vyznačena oblast skalních útvarů, jedna skála se řadí i do početné rodiny s pojmenováním "Čertova", nicméně na bližší průzkum těchto přírodních útvarů již dnes čas nezbývá. Kráčím tedy po cestě vedoucí skrz les nazývaný Pláňava. V nejvyšším bodu míjím starou dřevěnou boudu, odtud lesní cesta pro změnu mírně klesá. Už se mi zdálo být podivné, že jsem dnes kráčel jen po docela pohodlných a suchých cestách, zde však bude možnost okusit něco i se zablácených úseků rozježďených lesní technikou. Ale není to zase nic tak hrozného.
U rozcestí Pláňava je mi jasné, že do Jevišovic už dnes nedojdu. Na zbývající 3,5 km mám k dispozici jen 40 minut, což by vycházelo tak tak. Proto v místě, kde stezka odbočuje k severu, pokračuji v přímém směru podél Bojanovického potoka, jež mě přivádí do stejnojmenné vsi. V ní pak bez problému nacházím autobusovou zastávku a asi 15 minut čekám na příjezd autobusu od Jevišovic. Čekání mi zpestřuje jedna zdejší puberťačka, která několikrát prochází kolem a následně se vždy s chichotem rozbíhá kamsi za roh.
Autobus přijíždí načas. Nastupuji a odjíždím. Jedu až na konečnou zastávku, která je ve Znojmě naproti autobusovému nádraží. Na nádraží je to tedy jen pár metrů. Mám skoro 1/2 hodiny čas, tak jdu zahnat žízeň do nádražní restaurace. Přitom pomáhám jednomu dědovi s vyplněním sázkového tiketu, když prý vyhraje, daruje mi 5% z výhry:-) Deset minut před 18. hodinou se odebírám na nástupiště a nasedám do vlaku směr Břeclav. Následuje už jen půlhodinová cesta vlakem, v Hrušovanech přestup a dalších 10 minut motoráčkem do Hevlína.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
