ÚDOLÍM ŘEKY ROKYTNÉ
| Datum: | 10. února 2007 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 25 km / 5 1/2 hod. |
| Mapy: | ShoCart č. 50 - Třebíčsko, Velkomeziříčsko / 51 Okolí Brna, západ |
| Text & foto: | Marek Topič |
Zima 2006/07 se nedá nazvati jinak, než podivná. Sníh a mráz jsou letos až na výjimky neznámé pojmy, alespoň v nížině jižní Moravy to platí. Také druhý únorový víkend mělo zavládnout počasí spíše jarní, teploty až k + 7 st. Celsia a malá pravděpodobnost srážek - to samozřejmě láká někam vyrazit. Jenomže kam? Na Pálavu, či do Podyjí? Tam jsem byl nesčetněkrát a tak přemýšlím nad turistickým atlasem ČR nad méně známými lokalitami v rozumné distanci v okolí. Nabízejí se třeba Miroslavské kopce a nebo jihovýchodní část přírodního parku Jevišovka. První jmenovaná oblast mě však odrazuje absencí jakýchkoliv cest (alespoň dle mapy) a ve druhém případě zase narážím na nulové autobusové spojení mezi Znojmem a Jevišovicemi. Až poté můj zrak upoutává modrá stužka kroutící se od Moravského Krumlova západním směrem. Patří říčce Rokytné. Co však na to říká program IDOS? Skvělé, do Tavíkovic v sobotu jezdí jeden docela vychytanej spoj.
Z Hevlína odjíždím 5 minut před sedmou hodinou ranní. K 7 km přesunu na hrušovanské vlakové nádraží využívám jízdní kolo. Od platnosti nového grafikonu byl sice po roční přestávce obnoven ranní vlakový spoj, ten však nyní jezdí už deset minut po půl sedmé. A to by znamenalo opustit domov o půlhodinu dříve a následně pak doslova přetrpět 40minutové čekání při přestupu v Hrušovanech. Třeba je myslet i na návrat, takže si 10 minut před odjezdem osobního vlaku do Brna v klidu podávám kolo do úschovny, kupuji zpáteční jízdenku a loudavým krokem se blížím k soupravě přistavené na první koleji. Nastupuji do hnacího vozu řady 850, ten je již obsazen asi 5 cestujícími.
Cesta probíhá bez jakýchkoliv komplikací. Křižování v Miroslavi je také v pohodě, takže čtvrt hodiny po osmé hodině vystupuji na moravskokrumlovském nádraží. Nádražní budova je téměř ve stejném stavu už minimálně čtvrt století a hlasitě volá po rekonstrukci. Přesto si ji dokumentuji do mé sbírky snímků nádraží a zastávek. Očekávat, že od vlaku z Hrušovan pojede autobusový přípoj do města by asi bylo velmi naivní. Takže je tu možnost volby, buď 40 minut čekat a nebo se vydat pěšky. Volím druhou alternativu.
Fádní cestu po dlážděné silnici zpestřuje jen zajímavý úkaz nad nedalekou jadernou elektrárnou Dukovany. Sloupy dýmu z chladících věží jako by doslova podepíraly "nebeský strop". Podíl na tomto zajímavém úkazu má hlavně absolutní bezvětří. Blízko první městské zástavby uhýbá silnice mírně k jihu, modrá turistická trasa se však stále drží v přímém směru. Přicházím ke kapli sv. Floriána. Je to už možná má sedmá návštěva tohoto místa, nikdy jsem zde však nebyl v době, kdy by bylo možné nahlédnout i dovnitř kaple. A tato statistika se nezmění ani dnes. Tak jen krátce shlížím dolů na město a poté sestupuji prudkou stezkou k lávce přes říčku Rokytnou. Pohled na hodinky mě nutí malinko přidat do kroku, protože kromě odjezdu autobusu bych chtěl stihnout i nákup čerstvého pečiva. To druhé se nakonec nedaří, v pekárně je fronta a do odjezdu autobusu zbývají jen 4 minuty.
Cesta poloprázdným busem trvá přesně půl hodiny. Kromě drkotavé jízdy po úzkých okreskách mě nejvíce překvapuje průjezd obcí Horní Kounice. Tamní náves je opravdu moc hezká. V Tavíkovicích vystupuji jako poslední cestující, de facto na konečné, protože do Dobronic už řidič s prázdným autobusem zajíždět nemusí. Stavuji se v místní Jednotě pro rohlíky a potom dělám malý okruh po zdejších nejvýznamnějších památkách. Hned při vjezdu do obce stojí moderní kostel Panny Marie, přímo naproti obchodu je zámek s parkem a rybníčkem a při cestě do Dobronic malá zvonička. A právě kolem této zvoničky se vydávám co nejkratší cestou k řece Rokytné.
Ano, podle mapy se Rokytná nejvíce přibližuje k Tavíkovicím něco málo přes 0,5 km západně od zdejšího zámku. Akorát je podezřelé, že cesta tím směrem vede do kopce. Když přicházím k posledním domkům, tok řeky Rokytné už skutečně není moc daleko, akorát o dobrých 70 výškových metrů níž. Ve smíšeném lese se mi daří najít nepatrnou stezku, po níž se dostávám asi do poloviny prudkého srázu. Ten zbytek musím zdolat po kamenech porostlých mechem. Takto krkolomně se dostávám na pěšinu vedoucí kousek nad řekou a po chvilce na jednom ze stromů spatřuji první turistickou značku.
Údolí Rokytné západně od Tavíkovic je velmi krásné. Levý břeh tvoří nevelká louka, zatímco strana, na níž se nyní nacházím já, se prudce zvedá. O něco dále je dokonce skupina velkých skal a na mnoha místech jsou v nižších částech svahu i suťová pole, zde však mohou být označována i mechovými, neboť skoro všechny kameny jsou pokryty velkou vrstvou mechu. Překrásný kout přírody, ale místní lidé si toho neváží. Tam je vidět skelet ledničky, tu se zase váli pneumatika, u ohniště v těsné blízkosti jedné z mnoha skal kazí dojem několik roztrhaných igelitek.
Podél vzduté hladiny řeky přicházím k prvnímu jezu, který je situován pod malou chatovou oblastí s totemem. Od stavidla vedle jezu vede zachovalý mlýnský náhon, který přivádí vodu k blízkému Novému mlýnu. Zprvu se mi zdá, že objekt mlýna není obydlen, ale z opačné strany se přesvědčuji o opaku. Podle podivného zvuku z útrob staré budovy se dokonce zdá, že je zde voda dodnes využívána, možná i k pohonu malé vodní elektrárny. Stezka mírně stoupá podél oploceného areálu pálenice a za hřbitovem se napojuje na asfaltovou silnici. Je odsud hezký výhled do údolí. Kousek od vysokého silničního mostu přes Rokytnou je situován první rozcestník na mé dnešní trase. Jeho fotku jsem včera objevil na internetu a vytiskl si ji, skutečnost se však tomu, co je na papíře moc nepodobá. Dnes jsou informační tabulky značně napadené rzí a liší se i údaje s kilometráží, tak např. do Tulešic je to oproti stavu z roku 2003 o 0,5 km dál, do cílového bodu v Mor. Krumlově naopak o 1 celý kilometr méně.
Žlutá turistická stezka je trasována i nadále po pravém břehu řeky. Tok Rokytné je tu docela bystrý, při malinko vyšším průtoku by se řeka dala možná i splout na kanoi. A navíc nabízí hezké přírodní scenérie. Nejprve vytváří několik meandrů a vzápětí protéká kolem skupiny skal a suťových polí. Tento divoký úsek posléze střídá louka, kterou řeka obtéká malým obloukem. Je odsud hezký výhled na vysoké zalesněné kopce, často zakončené skalisky, na druhém břehu řeky. Horší je ale pohled na oblohu, na sluníčko to zatím nevypadá, je zataženo, naštěstí aspoň neprší.
Na konci louky se stezka opět noří mezi stromy. Několik smrků, jež padlo za oběť nedávnému orkánu Kyril, musím překračovat, chůze není příjemná ani nivou, kde se v létě dobře daří kopřivám. Střídají se místa, na nichž převládají skály a kameny, s loukami či lesy na méně prudkých svazích. Různorodá je i kvalita lesních cest a pěšin. Lepší je vždy situace v okolí lokalit, které občas navštěvují trampové. Značená trasa je ale někdy vedena i místy, kudy evidentně skoro nikdo nechodí.
Malinko exponovaným úsekem kolem skal přicházím na louku, na níž zřejmě bývá pořádán letní dětský tábor. Stojí tu dřevěná bouda a ve svahu opodál několik dřevěných kadibudek, ovšem otevřených, takže neposkytujících patřičné soukromí těm, kteří by jejich služeb hodlali využít. Je tu i jedna z mála dřevěných lávek přes řeku. Kráčím po udržované louce a trochu mi kazí náladu počasí, údolí zahaluje mlha a začíná nepříjemně mžít. Cesta mírně stoupá do svahu, dole se tok řeky větví a vytváří velký ostrov. Naproti je skrz stromy vidět stožár, zřejmě se sirénou, ale kolem něj nic, co by se podobalo tábořišti, či trampské osadě. Pěšina se zase vrací zpátky k řece a v její těsné blízkosti ji doprovází až k dřevěnému mostu u Bendova mlýna. Počasí se nelepší, stále nepříjemně mrholí, mě před ním ještě naštěstí trochu chrání stromy.
Po pěti minutách chůze se na druhém břehu řeky začínají objevovat chatky dětského tábora. Areál je dosti velký, kromě chatek je skrz stromy vidět i torzo jakési budovy bez střechy a hned vedle patrová novostavba, jíž dosud chybí omítka. Blíže k řece se nachází koupaliště se skluzavkou a budovou s převlékárnou a soc. zařízením. Odsud je to už jen kousek k soutoku Rouchovanky s Rokytnou. Přímo u ústí je most, po němž dnes poprvé přecházím na levý břeh, vzápětí překonávám i vzdutý tok Rouchovanky a na přilehlé louce se zastavuji za účelem krátkého občerstvení. Zahřátý horkým čajem se s chutí vydávám na jeden z těch zajímavějších úseků, kde mezi skalními útvary a řekou nezbývá zrovna moc místa.
Klidný tok řeky dává tušit blížící se jez. Ve vzduté hladině se zrcadlí chata "Božena", stejně jako malý dřevěný příbytek opodál. Samotný jez, lépe řečeno to, co z něj zbylo, rozšiřuje vodní plochu do šíře dobrých 40 metrů. Mlýnský náhon, jehož vpustní stavidlo se nachází na levém břehu, je stále funkční a přivádí vodu k rekreačnímu zařízení Spálený mlýn, kde je zřejmě jeho vodou napájeno zdejší malé koupaliště. Při průchodu kolem ubytovny potkávám první živé bytosti na cestě z Tavíkovic. Dva dřevorubci tu právě podřezali strom, který musím překročit. U Spáleného mlýna je významné ohbí řeky, odtud už její tok bude více méně v přímém, východním směru.
Pár metrů za rekreačním střediskem je křižovatka turistických tras, kromě páteřní žluté tu odbočuje zelená směrem do Dukovan. Od rozcestníku scházím k chatové oblasti, u níž je další jez. Tentokrát je mlýnský náhon na pravém břehu, jeho vody kdysi dávno poháněli kola Valova mlýna. Samotný objekt jde ostatně velmi dobře vidět. Chatová zástavba pozvolna ustupuje a já kráčím po pohodlné široké lesní cestě. Velmi příjemná procházka, která má zanedlouho velmi nepříjemné rozuzlení. Přicházím totiž k brodu. No a vlastně si uvědomuji, že jsem na předchozím úseku ani moc nedával pozor při sledování turist. značení. Problémem je, že tudy asi značka dříve vedla, na stromě je dosud jedna zamazaná, dokonce i lávka tu stávala, ale po té už dnes zbyla jen dřevěná podpěra na levém břehu. Co teď, vrátit se zpátky k Valovu mlýnu? Nebo brodit? To ani náhodou! Nakonec se rozhoduji, že zkusím pokračovat po levém břehu řeky.
Nacházím nenápadnou lesní pěšinu, kterou pravděpodobně využívá lesní zvěř. Tato mě však brzy přivádí k oplocené školce vyplňující nevýrazný ostroh. Chvíli kráčím podél pletiva, chvíli lesem. Postupně však prostor mezi stromy vyplňuje neprostupné křoví a já jsem nucen přelézt plot a část cesty jít kolem malých stromků. Na konci školky mě čeká znovu překonávání pletiva, které se pod mojí tíhou trhá a roluje k zemi. Pár minut tedy trávím spravováním škody, kterou jsem zapříčinil. Vydávám se dál po proudu řeky. Chvilku kráčím rozrytou a zablácenou nivou širokou asi 10 metrů, od níž se zvedá příkrý sráz. Po pár metrech se zdá, že o něco výš vede jakási pěšina, drápu se proto vzhůru a lesní stezku skutečně objevuji. Ta je však dosti zarostlá, postupně klesá zpátky k řece až nakonec zcela zaniká. Znovu bojuji s blátem, uschlými stromy bezu a keři.
Na druhé straně řeky se otevírá velká louka a na jejím konci je vidět několik stavení. Podle mapy se jedná o osadu Alínkov. Naštěstí i na mé straně je čím dál tím víc patrná jakási břehová pěšina, takže se mi jde o něco lépe než předchozí kilometrový úsek. A když přicházím na louku, která lemuje břeh v šířce asi 20 metrů, mohu si ulevit, že nic hrozného mě už asi nečeká. Na druhé straně řeky je vidět silnice, po níž sem tam projede auto. Na straně mé lze tušit jakýsi pokus adaptovat jednu z rozsáhlejších luk na fotbalové hřiště. Dokonce tu stojí i brána a dřevěná budova, která mohla kdysi sloužit jako kabina fotbalistů. Právě tento objekt se stává mým místem pro půlhodinový polední piknik.
Po konzumaci jídla a dopití zbytku čaje z termosky se vydávám na další část mého putováním údolím Rokytné. Dřevěnou boudu opouštím ve třičtvrtě na jednu a po pěti minutách ještě jednou, zjišťuji totiž, že postrádám své rukavice a tak se pro ně asi 300 metrů vracím. Bohužel je nenacházím, takže jsem je ztratil už dříve, pravděpodobně při přelézání pletiva kousek od brodu pod Oborou. Přicházím na okraj Tulešic, kde se přes řeku klene železný silniční most. Já překonávám lávku, také železnou, levostranného přítoku Olešnice. Soutok má vzdutou hladinu, kterou zapříčiňuje nedaleký jez, jehož hrana je ze silničního mostu dobře viditelná. Shledávám se zde se žlutými turistickými značkami, které v dalším úseku nepokračují podél řeky, ale vedou mě do kopce k zdejšímu zámku, u něhož je i rozcestník (Rokytná protéká areálem Válcového mlýna a pily a dále podél starého lomu, kam je vstup zakázán).
Tulešický zámek je nepřístupný, ale zvenčí opravený a zřejmě i částečně obydlený. S okolním prostranstvím a přilehlými hospodářskými objekty už to vypadá o něco hůře. Stoupám vzhůru obcí, až ke kapli, u níž by se dle mapy měla turistická stezka odklonit k jihu a vrátit se zpátky k řece Rokytné. Turistické značky však pokračují stále podél hlavní silnice a k řece neodbočují ani po polní cestě, která do údolí klesá asi 200 metrů za posledními tulešickými domky. No nevadí, 2 kilometry po asfaltu mě nezabijí, akorát mi vadí zintenzivňující mrholení, před kterým bych byl možná v lese podél řeky lépe uchráněn.
Táhlým klesáním scházím k samotě u Jarolímova mlýna (na starých mapách býval tento mlýn označován jako Oulehlův). A právě zde je příčina přeložky značené trasy. Majitelé mlýna a okolních budov si ohradili jediné možné přístupové místo mezi řekou a oploceným sadem. Zdá se mi to nepochopitelné, vždyť kolik turistů tuto stezku kdy využilo, že někomu stálo za to zamezit přístupu zcela? Inu tak, soukromý majetek nade vše a tuláci ať si chodí po silnici :-( "Velká voda aby to tady srovnala se zemí!"
Kousek za silničním mostem značená stezka opouští asfaltovou silnici a míří k mostu nedaleko Kuchyňkova mlýna. Ale já už ne. Počasí mě během poslední půlhodiny tak otrávilo, že už na další chůzi nemám náladu. A mrholit stále nepřestává, proto se rozhoduji, že výlet zakončím v nedalekých Vémyslicích. Procházím tedy docela dlouhou obcí, v níž míjím třeba zrušený hřbitov naproti škole a opodál stojící kapli českobratrské husitské církve. Rozkopané návsi pak dominuje radnice a válečný pomník. Přicházím až na východní konec vesnice, kde doufám, že budu mít štěstí při stopování aut. Ale dlouho nic nejede, tak jdu ještě asi kilometr do nedalekých Dobelic. Kousek za křižovatkou zkouším své štěstí podruhé. Znamení k zastavení dávám na tři auta, ovšem bez úspěchu. Tak se zdá, že to na nejbližší železniční nádraží budu muset zvládnout po svých.
Na 5 km dlouhém úseku mezi Dobelicemi a osadou v okolí nádraží Rakšice mi nakonec nezastavuje ani jedno z projíždějících aut. Nezáživná chůze po asfaltu mě dosti zmáhá a tak když konečně přicházím k mostu, jímž se mimoúrovňově kříží silnice s železnicí, jsem rád, že už nikam chodit nemusím. Jen jednu zacházku si neodpustím. Z vlaku jsem si několikrát všiml podivného nápisu na štítu malého domku nacházející se kousek za mostem ve směru na Hrušovany. Z vlaku jsem si ten nápis nikdy nestačil přečíst celý a teď se mi k tomu naskýtá příležitost. Tak tedy, pod vyobrazením státní vlajky se píše: ZDE SÍDLÍ BRATR KAT, KDO NEMÁ SVOU VLAST A REPUBLIKU ČESKOSLOVENSKOU RÁD, NECHŤ SE K NĚMU STAVÍ A ON JEHO HLAVU UPRAVÍ.
Přicházím na nádraží, v době, kdy do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá něco málo přes půlhodiny. Čekárna je otevřená a tak si jdu sednout dovnitř. Vypadá to v ní jako v botanickém skleníku, ne že by tu bylo horko, ale kdejaké volné místo zabírají květiny. Železničářky sloužící na zdejší stanici se zřejmě nudí a tak čas vyplňují tímto způsobem. Vlak od Brna přijíždí včas a podle jízdního řádu nakonec přijíždí i do Hrušovan. Tam si vyzvedávám kolo z úschovny a přes Šanov a Hrabětice se vracím domů. Bez rukavic je cesta doslova utrpením.
Jak výlet zhodnotit? Nebyl špatný. Nebo spíš nebyl by špatný, kdyby trošku více přálo počasí a já mohl projít celý úsek z Tavíkovic až do Moravského Krumlova. Pátek bylo nádherně, slunečno, to samé i v neděli, jen sobota se vůbec nevyvedla. Údolí Rokytné je turisty opomíjené, určitě však neprávem. Možná je to ale i dobře, podobný zapomenutý kraj, ale bohatý na vděčné přírodní scenérie, bychom na jižní Moravě těžko hledali.
Z Hevlína odjíždím 5 minut před sedmou hodinou ranní. K 7 km přesunu na hrušovanské vlakové nádraží využívám jízdní kolo. Od platnosti nového grafikonu byl sice po roční přestávce obnoven ranní vlakový spoj, ten však nyní jezdí už deset minut po půl sedmé. A to by znamenalo opustit domov o půlhodinu dříve a následně pak doslova přetrpět 40minutové čekání při přestupu v Hrušovanech. Třeba je myslet i na návrat, takže si 10 minut před odjezdem osobního vlaku do Brna v klidu podávám kolo do úschovny, kupuji zpáteční jízdenku a loudavým krokem se blížím k soupravě přistavené na první koleji. Nastupuji do hnacího vozu řady 850, ten je již obsazen asi 5 cestujícími.
Cesta probíhá bez jakýchkoliv komplikací. Křižování v Miroslavi je také v pohodě, takže čtvrt hodiny po osmé hodině vystupuji na moravskokrumlovském nádraží. Nádražní budova je téměř ve stejném stavu už minimálně čtvrt století a hlasitě volá po rekonstrukci. Přesto si ji dokumentuji do mé sbírky snímků nádraží a zastávek. Očekávat, že od vlaku z Hrušovan pojede autobusový přípoj do města by asi bylo velmi naivní. Takže je tu možnost volby, buď 40 minut čekat a nebo se vydat pěšky. Volím druhou alternativu.
Fádní cestu po dlážděné silnici zpestřuje jen zajímavý úkaz nad nedalekou jadernou elektrárnou Dukovany. Sloupy dýmu z chladících věží jako by doslova podepíraly "nebeský strop". Podíl na tomto zajímavém úkazu má hlavně absolutní bezvětří. Blízko první městské zástavby uhýbá silnice mírně k jihu, modrá turistická trasa se však stále drží v přímém směru. Přicházím ke kapli sv. Floriána. Je to už možná má sedmá návštěva tohoto místa, nikdy jsem zde však nebyl v době, kdy by bylo možné nahlédnout i dovnitř kaple. A tato statistika se nezmění ani dnes. Tak jen krátce shlížím dolů na město a poté sestupuji prudkou stezkou k lávce přes říčku Rokytnou. Pohled na hodinky mě nutí malinko přidat do kroku, protože kromě odjezdu autobusu bych chtěl stihnout i nákup čerstvého pečiva. To druhé se nakonec nedaří, v pekárně je fronta a do odjezdu autobusu zbývají jen 4 minuty.
Cesta poloprázdným busem trvá přesně půl hodiny. Kromě drkotavé jízdy po úzkých okreskách mě nejvíce překvapuje průjezd obcí Horní Kounice. Tamní náves je opravdu moc hezká. V Tavíkovicích vystupuji jako poslední cestující, de facto na konečné, protože do Dobronic už řidič s prázdným autobusem zajíždět nemusí. Stavuji se v místní Jednotě pro rohlíky a potom dělám malý okruh po zdejších nejvýznamnějších památkách. Hned při vjezdu do obce stojí moderní kostel Panny Marie, přímo naproti obchodu je zámek s parkem a rybníčkem a při cestě do Dobronic malá zvonička. A právě kolem této zvoničky se vydávám co nejkratší cestou k řece Rokytné.
Ano, podle mapy se Rokytná nejvíce přibližuje k Tavíkovicím něco málo přes 0,5 km západně od zdejšího zámku. Akorát je podezřelé, že cesta tím směrem vede do kopce. Když přicházím k posledním domkům, tok řeky Rokytné už skutečně není moc daleko, akorát o dobrých 70 výškových metrů níž. Ve smíšeném lese se mi daří najít nepatrnou stezku, po níž se dostávám asi do poloviny prudkého srázu. Ten zbytek musím zdolat po kamenech porostlých mechem. Takto krkolomně se dostávám na pěšinu vedoucí kousek nad řekou a po chvilce na jednom ze stromů spatřuji první turistickou značku.
Údolí Rokytné západně od Tavíkovic je velmi krásné. Levý břeh tvoří nevelká louka, zatímco strana, na níž se nyní nacházím já, se prudce zvedá. O něco dále je dokonce skupina velkých skal a na mnoha místech jsou v nižších částech svahu i suťová pole, zde však mohou být označována i mechovými, neboť skoro všechny kameny jsou pokryty velkou vrstvou mechu. Překrásný kout přírody, ale místní lidé si toho neváží. Tam je vidět skelet ledničky, tu se zase váli pneumatika, u ohniště v těsné blízkosti jedné z mnoha skal kazí dojem několik roztrhaných igelitek.
Podél vzduté hladiny řeky přicházím k prvnímu jezu, který je situován pod malou chatovou oblastí s totemem. Od stavidla vedle jezu vede zachovalý mlýnský náhon, který přivádí vodu k blízkému Novému mlýnu. Zprvu se mi zdá, že objekt mlýna není obydlen, ale z opačné strany se přesvědčuji o opaku. Podle podivného zvuku z útrob staré budovy se dokonce zdá, že je zde voda dodnes využívána, možná i k pohonu malé vodní elektrárny. Stezka mírně stoupá podél oploceného areálu pálenice a za hřbitovem se napojuje na asfaltovou silnici. Je odsud hezký výhled do údolí. Kousek od vysokého silničního mostu přes Rokytnou je situován první rozcestník na mé dnešní trase. Jeho fotku jsem včera objevil na internetu a vytiskl si ji, skutečnost se však tomu, co je na papíře moc nepodobá. Dnes jsou informační tabulky značně napadené rzí a liší se i údaje s kilometráží, tak např. do Tulešic je to oproti stavu z roku 2003 o 0,5 km dál, do cílového bodu v Mor. Krumlově naopak o 1 celý kilometr méně.
Žlutá turistická stezka je trasována i nadále po pravém břehu řeky. Tok Rokytné je tu docela bystrý, při malinko vyšším průtoku by se řeka dala možná i splout na kanoi. A navíc nabízí hezké přírodní scenérie. Nejprve vytváří několik meandrů a vzápětí protéká kolem skupiny skal a suťových polí. Tento divoký úsek posléze střídá louka, kterou řeka obtéká malým obloukem. Je odsud hezký výhled na vysoké zalesněné kopce, často zakončené skalisky, na druhém břehu řeky. Horší je ale pohled na oblohu, na sluníčko to zatím nevypadá, je zataženo, naštěstí aspoň neprší.
Na konci louky se stezka opět noří mezi stromy. Několik smrků, jež padlo za oběť nedávnému orkánu Kyril, musím překračovat, chůze není příjemná ani nivou, kde se v létě dobře daří kopřivám. Střídají se místa, na nichž převládají skály a kameny, s loukami či lesy na méně prudkých svazích. Různorodá je i kvalita lesních cest a pěšin. Lepší je vždy situace v okolí lokalit, které občas navštěvují trampové. Značená trasa je ale někdy vedena i místy, kudy evidentně skoro nikdo nechodí.
Malinko exponovaným úsekem kolem skal přicházím na louku, na níž zřejmě bývá pořádán letní dětský tábor. Stojí tu dřevěná bouda a ve svahu opodál několik dřevěných kadibudek, ovšem otevřených, takže neposkytujících patřičné soukromí těm, kteří by jejich služeb hodlali využít. Je tu i jedna z mála dřevěných lávek přes řeku. Kráčím po udržované louce a trochu mi kazí náladu počasí, údolí zahaluje mlha a začíná nepříjemně mžít. Cesta mírně stoupá do svahu, dole se tok řeky větví a vytváří velký ostrov. Naproti je skrz stromy vidět stožár, zřejmě se sirénou, ale kolem něj nic, co by se podobalo tábořišti, či trampské osadě. Pěšina se zase vrací zpátky k řece a v její těsné blízkosti ji doprovází až k dřevěnému mostu u Bendova mlýna. Počasí se nelepší, stále nepříjemně mrholí, mě před ním ještě naštěstí trochu chrání stromy.
Po pěti minutách chůze se na druhém břehu řeky začínají objevovat chatky dětského tábora. Areál je dosti velký, kromě chatek je skrz stromy vidět i torzo jakési budovy bez střechy a hned vedle patrová novostavba, jíž dosud chybí omítka. Blíže k řece se nachází koupaliště se skluzavkou a budovou s převlékárnou a soc. zařízením. Odsud je to už jen kousek k soutoku Rouchovanky s Rokytnou. Přímo u ústí je most, po němž dnes poprvé přecházím na levý břeh, vzápětí překonávám i vzdutý tok Rouchovanky a na přilehlé louce se zastavuji za účelem krátkého občerstvení. Zahřátý horkým čajem se s chutí vydávám na jeden z těch zajímavějších úseků, kde mezi skalními útvary a řekou nezbývá zrovna moc místa.
Klidný tok řeky dává tušit blížící se jez. Ve vzduté hladině se zrcadlí chata "Božena", stejně jako malý dřevěný příbytek opodál. Samotný jez, lépe řečeno to, co z něj zbylo, rozšiřuje vodní plochu do šíře dobrých 40 metrů. Mlýnský náhon, jehož vpustní stavidlo se nachází na levém břehu, je stále funkční a přivádí vodu k rekreačnímu zařízení Spálený mlýn, kde je zřejmě jeho vodou napájeno zdejší malé koupaliště. Při průchodu kolem ubytovny potkávám první živé bytosti na cestě z Tavíkovic. Dva dřevorubci tu právě podřezali strom, který musím překročit. U Spáleného mlýna je významné ohbí řeky, odtud už její tok bude více méně v přímém, východním směru.
Pár metrů za rekreačním střediskem je křižovatka turistických tras, kromě páteřní žluté tu odbočuje zelená směrem do Dukovan. Od rozcestníku scházím k chatové oblasti, u níž je další jez. Tentokrát je mlýnský náhon na pravém břehu, jeho vody kdysi dávno poháněli kola Valova mlýna. Samotný objekt jde ostatně velmi dobře vidět. Chatová zástavba pozvolna ustupuje a já kráčím po pohodlné široké lesní cestě. Velmi příjemná procházka, která má zanedlouho velmi nepříjemné rozuzlení. Přicházím totiž k brodu. No a vlastně si uvědomuji, že jsem na předchozím úseku ani moc nedával pozor při sledování turist. značení. Problémem je, že tudy asi značka dříve vedla, na stromě je dosud jedna zamazaná, dokonce i lávka tu stávala, ale po té už dnes zbyla jen dřevěná podpěra na levém břehu. Co teď, vrátit se zpátky k Valovu mlýnu? Nebo brodit? To ani náhodou! Nakonec se rozhoduji, že zkusím pokračovat po levém břehu řeky.
Nacházím nenápadnou lesní pěšinu, kterou pravděpodobně využívá lesní zvěř. Tato mě však brzy přivádí k oplocené školce vyplňující nevýrazný ostroh. Chvíli kráčím podél pletiva, chvíli lesem. Postupně však prostor mezi stromy vyplňuje neprostupné křoví a já jsem nucen přelézt plot a část cesty jít kolem malých stromků. Na konci školky mě čeká znovu překonávání pletiva, které se pod mojí tíhou trhá a roluje k zemi. Pár minut tedy trávím spravováním škody, kterou jsem zapříčinil. Vydávám se dál po proudu řeky. Chvilku kráčím rozrytou a zablácenou nivou širokou asi 10 metrů, od níž se zvedá příkrý sráz. Po pár metrech se zdá, že o něco výš vede jakási pěšina, drápu se proto vzhůru a lesní stezku skutečně objevuji. Ta je však dosti zarostlá, postupně klesá zpátky k řece až nakonec zcela zaniká. Znovu bojuji s blátem, uschlými stromy bezu a keři.
Na druhé straně řeky se otevírá velká louka a na jejím konci je vidět několik stavení. Podle mapy se jedná o osadu Alínkov. Naštěstí i na mé straně je čím dál tím víc patrná jakási břehová pěšina, takže se mi jde o něco lépe než předchozí kilometrový úsek. A když přicházím na louku, která lemuje břeh v šířce asi 20 metrů, mohu si ulevit, že nic hrozného mě už asi nečeká. Na druhé straně řeky je vidět silnice, po níž sem tam projede auto. Na straně mé lze tušit jakýsi pokus adaptovat jednu z rozsáhlejších luk na fotbalové hřiště. Dokonce tu stojí i brána a dřevěná budova, která mohla kdysi sloužit jako kabina fotbalistů. Právě tento objekt se stává mým místem pro půlhodinový polední piknik.
Po konzumaci jídla a dopití zbytku čaje z termosky se vydávám na další část mého putováním údolím Rokytné. Dřevěnou boudu opouštím ve třičtvrtě na jednu a po pěti minutách ještě jednou, zjišťuji totiž, že postrádám své rukavice a tak se pro ně asi 300 metrů vracím. Bohužel je nenacházím, takže jsem je ztratil už dříve, pravděpodobně při přelézání pletiva kousek od brodu pod Oborou. Přicházím na okraj Tulešic, kde se přes řeku klene železný silniční most. Já překonávám lávku, také železnou, levostranného přítoku Olešnice. Soutok má vzdutou hladinu, kterou zapříčiňuje nedaleký jez, jehož hrana je ze silničního mostu dobře viditelná. Shledávám se zde se žlutými turistickými značkami, které v dalším úseku nepokračují podél řeky, ale vedou mě do kopce k zdejšímu zámku, u něhož je i rozcestník (Rokytná protéká areálem Válcového mlýna a pily a dále podél starého lomu, kam je vstup zakázán).
Tulešický zámek je nepřístupný, ale zvenčí opravený a zřejmě i částečně obydlený. S okolním prostranstvím a přilehlými hospodářskými objekty už to vypadá o něco hůře. Stoupám vzhůru obcí, až ke kapli, u níž by se dle mapy měla turistická stezka odklonit k jihu a vrátit se zpátky k řece Rokytné. Turistické značky však pokračují stále podél hlavní silnice a k řece neodbočují ani po polní cestě, která do údolí klesá asi 200 metrů za posledními tulešickými domky. No nevadí, 2 kilometry po asfaltu mě nezabijí, akorát mi vadí zintenzivňující mrholení, před kterým bych byl možná v lese podél řeky lépe uchráněn.
Táhlým klesáním scházím k samotě u Jarolímova mlýna (na starých mapách býval tento mlýn označován jako Oulehlův). A právě zde je příčina přeložky značené trasy. Majitelé mlýna a okolních budov si ohradili jediné možné přístupové místo mezi řekou a oploceným sadem. Zdá se mi to nepochopitelné, vždyť kolik turistů tuto stezku kdy využilo, že někomu stálo za to zamezit přístupu zcela? Inu tak, soukromý majetek nade vše a tuláci ať si chodí po silnici :-( "Velká voda aby to tady srovnala se zemí!"
Kousek za silničním mostem značená stezka opouští asfaltovou silnici a míří k mostu nedaleko Kuchyňkova mlýna. Ale já už ne. Počasí mě během poslední půlhodiny tak otrávilo, že už na další chůzi nemám náladu. A mrholit stále nepřestává, proto se rozhoduji, že výlet zakončím v nedalekých Vémyslicích. Procházím tedy docela dlouhou obcí, v níž míjím třeba zrušený hřbitov naproti škole a opodál stojící kapli českobratrské husitské církve. Rozkopané návsi pak dominuje radnice a válečný pomník. Přicházím až na východní konec vesnice, kde doufám, že budu mít štěstí při stopování aut. Ale dlouho nic nejede, tak jdu ještě asi kilometr do nedalekých Dobelic. Kousek za křižovatkou zkouším své štěstí podruhé. Znamení k zastavení dávám na tři auta, ovšem bez úspěchu. Tak se zdá, že to na nejbližší železniční nádraží budu muset zvládnout po svých.
Na 5 km dlouhém úseku mezi Dobelicemi a osadou v okolí nádraží Rakšice mi nakonec nezastavuje ani jedno z projíždějících aut. Nezáživná chůze po asfaltu mě dosti zmáhá a tak když konečně přicházím k mostu, jímž se mimoúrovňově kříží silnice s železnicí, jsem rád, že už nikam chodit nemusím. Jen jednu zacházku si neodpustím. Z vlaku jsem si několikrát všiml podivného nápisu na štítu malého domku nacházející se kousek za mostem ve směru na Hrušovany. Z vlaku jsem si ten nápis nikdy nestačil přečíst celý a teď se mi k tomu naskýtá příležitost. Tak tedy, pod vyobrazením státní vlajky se píše: ZDE SÍDLÍ BRATR KAT, KDO NEMÁ SVOU VLAST A REPUBLIKU ČESKOSLOVENSKOU RÁD, NECHŤ SE K NĚMU STAVÍ A ON JEHO HLAVU UPRAVÍ.
Přicházím na nádraží, v době, kdy do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá něco málo přes půlhodiny. Čekárna je otevřená a tak si jdu sednout dovnitř. Vypadá to v ní jako v botanickém skleníku, ne že by tu bylo horko, ale kdejaké volné místo zabírají květiny. Železničářky sloužící na zdejší stanici se zřejmě nudí a tak čas vyplňují tímto způsobem. Vlak od Brna přijíždí včas a podle jízdního řádu nakonec přijíždí i do Hrušovan. Tam si vyzvedávám kolo z úschovny a přes Šanov a Hrabětice se vracím domů. Bez rukavic je cesta doslova utrpením.
Jak výlet zhodnotit? Nebyl špatný. Nebo spíš nebyl by špatný, kdyby trošku více přálo počasí a já mohl projít celý úsek z Tavíkovic až do Moravského Krumlova. Pátek bylo nádherně, slunečno, to samé i v neděli, jen sobota se vůbec nevyvedla. Údolí Rokytné je turisty opomíjené, určitě však neprávem. Možná je to ale i dobře, podobný zapomenutý kraj, ale bohatý na vděčné přírodní scenérie, bychom na jižní Moravě těžko hledali.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
