PŘÍRODNÍM PARKEM JEVIŠOVKA
| Datum: | 27. prosince 2006 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 30 km / 8 hod. |
| Mapa: | ShoCart č. 53 - Podyjí, Vranovská přehrada |
| Text & foto: | Marek Topič |
Krajina začleněná do chráněného území přírodního parku Jevišovka patří k dosud málo objeveným lokalitám na jižní Moravě. Není zde žádný turistický magnet, síť turistických stezek také není příliš hustá, přesto má krajina v okolí městečka Jevišovice co nabídnout. Já jsem k návštěvě této oblasti využil volna v povánočním období a také pěkného počasí, které mi na výletě mimořádně přálo.
Na hevlínské vlakové nádraží přicházím po kilometrové procházce v mrazu a mlze pár minut po půl šesté. Motorák přijíždí vzápětí a hned jak strojvedoucí prodá jízdenky (zájemci o ně jsme jen dva), odjíždí do Hrušovan. Tam vystupuji a vyčkávám opožděného příjezdu soupravy od Břeclavi. Časový deficit není tak významný, konkrétně na konečné ve Znojmě činí asi 5 minut. V nádražním vestibulu přikupuji jednosměrnou jízdenku do Šumné a vydávám se na nástupiště, kde už je přistaven vlak do Moravských Budějovic. V sólo motoráku řady 810 cestuje kromě mně jen asi sedm cestujících.
Krátce po sedmé hodině vystupuji na nádraží v Šumné. Je ještě tma a dle mého subjektivního pocitu tu panuje větší mráz, než byl ráno v Hevlíně. Sedám si na lavečku ve vyhřáté čekárně a vyčkávám na rozednění. Pět minut po půl osmé už tma definitivně ustupuje, mohu tedy zapnout GPS navigátor a vyrazit na cestu. Turistický rozcestník objevuji na jednom ze stromů v aleji, která lemuje silnici od nádraží k železničnímu přejezdu. Většina turistů se odsud asi vydává po zelené trase na Vranovskou přehradu, ovšem v jinou roční dobu. Já půjdu po stejně značené stezce, ale opačným směrem. Hned za železničním přejezdem vcházím do smíšeného lesa. Zprvu jdu po upravené lesní cestě, z ní se však vzápětí odkláním do mladého lesa. Lesní pěšina je zasypána vrstvou dubového listí a na několika místech i ořezy jehličnanů. Lesem klesám až na malou loučku s drobným potůčkem, spíše odvodňovací strouhou, odsud pro změnu mírně stoupám podél oplocené lesní školky až do úrovně železničních kolejí. Asi kilometr se držím směru železniční trati, v těch místech vede opět pohodlná lesní cesta, určitě vhodná i pro cyklisty.
Kousek za propustkem, možná spíš mostem, se od železniční trati nadobro odkláním. Scházím do mělkého údolí, les se postupně rozevírá v asi 200 m širokou lučinu, z níž se ale stezka brzy odklání znovu do lesa. Procházím kolem hájovny, u níž právě jeden myslivec dokončuje nakládku krmiva pro zvěř a poté odjíždí po lesní asfaltce zvané Hypická cesta. Po této silnici jdu pár stovek metrů i já, až za mostem přes Plenkovický potok se stezka ze silnice odklání. Zprava obcházím část rybníka Vlkova. Dostávám se až k jeho sypané hrázi, která je zpevněna stromy, z nichž některé jsou chráněné. Rybník, který je dnes pokrytý ledovým krunýřem v létě určitě slouží i ke koupání, svědčí o tom zapomenutý horní díl dámských plavek zavěšený na větvi stromu.
Za hrází rybníka mě čeká krátký, ale prudký výstup k rozcestníku u Šimperka. Odtud vede asi 100 metrová odbočka k zřícenině hradu. Z hradu Šimperka, někdy též nazývaného Šenkenberk, se do dnešních dnů dochovaly jen sporé zbytky. Dobře patrný je výrazný hradní příkop, na který navazuje návrší s terénními úpravami, kde dřív stávalo hradní jádro. Drobný zbytek nárožní zdi je to nejnápadnější, co se dosud zachovalo. Ale po ohlédnutí zpátky spatřuji i malé zbytky hradního paláce na opačné straně. Až po sestupu pod úroveň bývalého druhého předhradí čekají na návštěvníky ruiny souvislejší části dochovaných hradeb. Nyní, v čase opadaného listí, je ze Šimperka i docela dobře vidět do zahloubeného údolí Plenkovického potoka, který hradní návrší obtéká téměř ze tří čtvrtin.
Vracím se zpět na rozcestí a z něj pokračuji po lesních cestách, většinou mírně klesajících, v jihovýchodním a později východním směru. Po necelé půlhodince se dostávám k dalšímu rybníku napájeném Plenkovickým potokem. Ten je o poznání menší, nižší je i jeho hráz a okolo břehů je postaveno několik chat. Jediné, co mají obě vodní plochy společné je vrstva ledu, jehož sílu osobně testuji, na prolomení je třeba vrhnutí kamene o hmotnosti aspoň 2 kila. Od hráze rybníka vede asfaltová silnice, která protíná areál zdejšího kempu Mexico. Sluníčko mi pálí přímo do očí, je to sice nepříjemné, ale přesto jsem za hřejivé paprsky rád. U recepce stojí velká tabule s turistickou mapou. Abych si ji mohl prohlédnout musím nejprve seškrábat námrazu. Já mám však dnešní cestu takřka do detailu naplánovanou předem, tak si jen připomínám některé lokality, které na mě cestou čekají. Třeba název rybníka Neplech, který se táhne od areálu kempu až k prvním domům obce Olbramkostel a slouží pravděpodobně ke koupání, si takto osvěžuji v paměti.
Krátce se zastavuji před floriánským sloupem obklopeném chráněnými stromy, zřejmě lípami. Od něj se dostávám k turistickému rozcestníku nedaleko kostela. Po ušlých 7 kilometrech nahrazuji zelenou značku, která tady končí, modrou. Ta mě přivádí k hlavní silnici I-38 (E59). Když jdu kolem místní prodejny Jednota, dostávám chuť na čerstvé rohlíky. V obchodě však skoro žádné pečivo nemají, kupuji si jen dvě bulky a oplatky. Teprve, když Olbramkostel opouštím kolem bazaru a opravny aut, po ohlédnutí spatřuji zastavit před obchodem pekařskou dodávku a řidiče, který bedny s pečivem nanáší do prodejny. Vracet se mi však už nechce.
Rušnou silnici, která tvoří hranici přírodního parku Jevišovka, opouští modrá značka po necelém půlkilometru. Přes zvlněné lány se tu odklání polní cesta vedoucí v přímém směru na úbočí Výrova kopce. Z toho místa je hezký rozhled k polesí Zápověď, do kterého za okamžik vejdu. Do stinného lesa se mi moc nechce, protože zde uprostřed polí krásně hřeje sluníčko. Jsem rád, že mi jednou na výletě skutečně přeje počasí. Naposledy se ohlížím k silnici, jejíž hlučný provoz doléhá až sem a s překvapením zjišťuji, že v mých stopách kráčí asi dvacetihlavý dav. Jestli jsou to turisté a nebo myslivci, to netuším. Na okraji lesa přecházím hráz rybníka Čekál. Ten je kompletně vypuštěný.
Les Zápověď je opět smíšený. Pravidlo, že zalesněná krajina bývá často i kopcovitá tady moc neplatí. Tomu odpovídá i lesní silnice, která je i zde spíše než pro pěší túry vhodná pro kolo, navíc vede rovně jako podle pravítka. Míjím hájenku Čekál s mýtinou v okolí a opět se nořím do lesa. Za okamžik přicházím k lesní asfaltce, tu pod kótou Spálená jen křížím, ale po zkratce přes jinou mýtinu a navazující mladý a hustý smrkový les, se na ni nakonec napojuji. Asfalt mě přivádí až hájovně Jankovec. Pěkná stavba má malou terasu zdobenou dřevěnými arkádami, zdá se však, že objekt nikdo neobývá, dokonce ani jablka nejsou dosud sklizena ze stromu. Trasa polesím jižní části PP Jevišovka tady přechází do druhé poloviny. K mé lítosti však povede už jen po asfaltu, pokud se sem vydám někdy příště, fakt už jedině na kole. A nebo se pustím lesem nazdařbůh.
Cesta nepatrně klesá k vyschlému potůčku a potom střídá chladný stín za prosluněnou paseku se skládkou nedávno pokácených stromů. Divím se, že jsou jednotlivé hromady kulatin smrků popsány, pravděpodobně jmény dřevorubců, kteří dané množství dřeva nařezali. Na krátko se tady zastavuji, upíjím doušek čaje z termosky a užívám zimního sluníčka. Potom mě opět čeká stín lesa. U jedné z dalších mýtin silnice klesá trochu více, než doposud. Zde potkávám trojici cyklistů, kteří ovšem nejedou, ale kola do kopce tlačí. Překonávám mělké údolí, za ním spatřuji kolem cesty několik malých lůmků kamení a těsně před závorou u napojení na silnici II. třídy č. 398 i průsek lesem, kterým pravděpodobně vede plynovod do kompresní stanice u Hostimi.
Rozcestník "U lomu" hlásá vzdálenost do Jevišovic pouhých 3,5 km. Je ale teprve 11 hodin a tak se rozhoduji pro menší prodloužení výletu a místo pokračování po modrých značkách se vydávám po silnici opačným směrem. Přecházím most přes potok Stanůvku a asi 200 metrů od něj spatřuji pomník na okraji lesa. Ten je věnován americkému pilotovi, který zde zahynul po sestřelu a následném pádu na konci léta roku 1944. Žulový pomník je vyzdoben pozlacenou americkou vlajkou, nápisem připomínajícím tuto událost a měděnými tabulkami se jménem pilota a znakem 15. USAAF. Podrobný sled událostí je popsán ve vitrínce připevněné na nedalekém stromu.
Silnice mírně stoupá až k okraji vesnice Boskovštejn. Na jihovýchodním okraji odbočuje vedlejší komunikace, která se naopak svažuje dolů, k Boskovštejnskéu rybníku vybudovaném jako nádrž na řece Jevišovce. V této obci je spousta domů, které si dodnes zachovaly starobylý ráz, dojem samozřejmě dokonale kazí sloupy a dráty el. vedení, přesto je historicky nejvýznamnějším objektem zdejší zámek, dříve vodní tvrz, který se zrcadlí na hladině zamrzlé vodní plochy. Zámek má obdélníkový půdorys se čtyřmi rohovými věžemi. Dle nápisu na dveřích je objekt, k němuž patří i malá zahrada, nabízen k pronájmu.
U opravené budovy obecního úřadu nacházím opět turistické značky. Jsou žluté barvy, ale od autobusové zastávky se k nim přidává i zelená. A té se budu držet já. Zatímco žlutá trasa míří souběžně s říčkou Jevišovkou do Jevišovic, zelená vede po silnici lemované stromořadím ovocných stromů do Jiřic. Jiřice u Moravských Budějovic, tak zní oficiální název obce, se rozkládají na mírném návrší. I ve vsi, kde jakoby se čas zastavil, spatřuji spoustu prvků lidové architektury, jen na mapou avizované hasičské muzeum dnes nenarážím. Jednou z těch staveb, která pamatuje i předminulé století, je i kamenný dům na severním okraji Jiřic. Historickou náladu zde dotváří i zaparkovaný vozový park, stará oktávka, žigul a dvojice vojenských džípů přikryté plachtou.
Dlouhé kilometry po asfaltu konečně měním za polní, spíše však travnatou cestu. Po ní se dostávám na okraj Hostimského lesa. Než se však pustím na sestup do stinného údolí potoka Nedveka, zastavuji se u malého včelína a na dvojici klád si vybaluji věci potřebné k přípravě oběda. Zapaluji lihový vařič a po počátečních problémech s hořením si na něm ohřívám konzervu. Vše zapíjím čajem z termosky, který si stále udržuje teplotu příznivou pro zimní občerstvení. Ovšem o zimě se v současné chvíli vůbec nedá mluvit. Ostrý svit slunce krásně hřeje a vítr téměř nefouká. Ani se mi odsud moc nechce.
Po půlhodinové pauze scházím po klesající lesní pěšině pokryté vysokou vrstvou listí. Nevypadá to, že by tato cesta byla nějak obzvlášť využívána a to samé se dá říct i o lesní cestě, na kterou se napojuji po překonání potoka Nedveky po shluku plochých kamenů. Za okamžik se ocitám u rozcestí s modrou turistickou trasou. Jde o tutéž stezku, kterou jsem opustil před necelými dvěma hodinami v lokalitě U lomu. Nyní se po ní vydám v opačném směru. Ale ne hned. Nejdříve hodlám vystoupit na skalní ostroh se zbytky hradu Bukoviny. Cesta ke zřícenině vede oklikou a tak se nakonec do hradního areálu dostávám ze severní strany. Z hradu, který je už více jak půl tisíciletí uváděn jako pustý se do dneška dochovalo ještě méně, než z před pár hodinami navštíveného Šimperku, opět jen několik zpevňujících zdí a terénní úpravy. Jižně od hradního areálu se nachází skalní vyhlídka, která však nabízí jen omezený výhled do stísněného údolí Nedveky. Právě z této vyhlídky si krátím cestu ke značené stezce a po ní se po pár metrech opět ocitám u rozcestí pod Bukovinou. Odsud je to do Jevišovic 5 km.
Cesta údolím Nedveky patří jistě k tomu nejzajímavějšímu, co je mi na dnešním výletě nabídnuto. Klidná a zmrzlá hladina vodního toku se střídá s kamenitými úseky řečiště, časté meandry mají vymleté břehy dokazující, že i klidný potůček dokáže být v určitém ročním období divokou řekou. Cesta údolím je často podmáčená (dnes ale naštěstí zmrzlá), mnohdy porostlá křovím či slehlou vysokou trávou. Na několika místech se vypínají skály, někde jen drobné útvary, jinde celé skalní bloky. V místě, kde údolí kříží lesní asfaltka značená jako cyklotrasa č. 481, se modrá turistická stezka z údolí nakrátko odklání. Později se však značky k potoku vrací.
Údolí se pozvolna rozevírá, na les navazují pole a stromy už lemují jen samotný vodní tok. Panorama Jevišovic je již dobře vidět. Pozvolna se přibližuji k prvním domkům v obci Střelice. V nich si cestu trochu krátím vedlejšími ulicemi, ale moc ne. Na modré turist. značky se dostávám na hlavní silnici nedaleko průmyslového objektu, který mi připomíná malý pivovar. Přicházím k mostu přes Jevišovku, před nímž odbočuji na úzkou asfaltku stoupající vzhůru ke koruně Jevišovické přehrady. Jsou to už 4 a 1/2 roky, co jsem tu byl naposled, tehdy jako cyklista. Na korunu tížní kamenné hráze se dostávám přes most nad bezpečnostním přelivem. Z něj spatřuji technické údaje vytesané do kamenné zdi, kdo se chce dozvědět více, musí buď porušit zákaz vstupu a nebo mít dobrý zoom na foťáku, příp. dalekohled. To pamětní deska připomínající 100. výročí od uvedení přehrady do provozu je přístupná i pro běžného návštěvníka. Nachází se zhruba uprostřed koruny hráze, zatímco správní objekt, z něhož se ovládají stavidla, je situován spíše u severního okraje.
Na druhém břehu přehradní nádrže, toho času značně upuštěné, šplhám po úzké pěšině na asfaltku vedoucí do zdejšího kempu. Od něj scházím opět dolů k vodě, kde bývá přírodní koupaliště (tedy bývávalo, zda stále funguje si jistý nejsem). Vracím se zpátky, procházím chatovou osadou a za ní vystupuji na mírné návrší nesoucí název Žalov. Zde se nachází známý pomník - kalich na kamenné pyramidě. I jeho osud byl pohnutý, jak o tom svědčí nápis na vsazené mramorové desce: zbudován roku 1929, zničen o 13 let později a znovuobnoven roku 1956. Kdyby nebyl vrchol zalesněný, byl by odsud pohádkový výhled na Jevišovice. Takto však musím sestoupit malinko níž, jen si nejsem jistý, zda se nyní nepohybuji někomu v zahradě, byť zanedbané.
Přes louku se dostávám k opuštěné vile s oranžovou fasádou. Opodál stojí socha dívčiny v šátku datovaná na roky 1914-1918. Na chvíli se zastavuji u rozcestníku turistických tras. Kříží se tu modrá a žlutá značka. Tu první mám pro dnešek vcelku projitou, ale ta žlutá končící v Kuchařovicích mě docela láká pro nějaký příští výšlap. I dnes po žlutých značkách krátce jdu. Vedou mne do údolí jednoho z drobných přítoků Jevišovky, potom po schodech na vyhlídku a kolem starého zámku (dnes uzavřený) do historického jádra městečka. Přesně v 15:00 se zastavuji u opravené barokní sýpky, kde je i autobusová zastávka. Do odjezdu nejbližšího spoje zbývá ještě celá hodina a tak se rozhoduji pro krátkou zacházku k druhému jevišovickému zámku, kterému se říká Nový a slouží jako domov důchodců. Dostávám se k němu parkem ze strany od kostela. Tato stavba v novogotickém slohu už doslova volá po rozsáhlé opravě, ale možná je to jen můj subjektivní dojem. Pokud by byl zámek nasvícen sluníčkem, které se už pro dnešek bohužel schovalo za stromy, situace by se možná tak zle nejevila.
Po prohlídce exteriéru Nového zámku a soch v přilehlém parku se pomalou chůzí vracím zpět k autobusové zastávce. Počítadlo na GPS se zastavuje na hodnotě 29 km 850 metrů. To málo potřebné k zaokrouhlení hodnoty se mi nejprve nachodit nechce, sedám si tedy na jednu z laviček a pojídám zbytky svačiny, které mám. Zubaté slunce však už nyní vůbec nehřeje a tak jsem v čase zbývajícím do příjezdu autobusového spoje nucený k dalšímu pohybu, takže ta třicítka nakonec dosáhnuta je. K autobusu s odjezdem v 16:08 se sem sešla podivná skupina lidí, která si zřejmě vyrazila ze Znojma na bowling do zdejší sýpky. Bus je tak docela slušně zaplněný.
Během půlhodinové cesty do Znojma se rychle stmívá, po výstupu na autobusovém provizoriu ve Znojmě už tak vyniká kýčovitá vánoční výzdoba na stromech lemujících ulici 28. října. Na vlakový přípoj nemusím čekat příliš dlouho, vlak odjíždí dvě minuty před 17. hodinou. Po přestupu v Hrušovanech a krátkou jízdou motoráčkem mi zbývá dojít poslední kilometr z nádraží domů. Stromy jsou vyzdobeny námrazou a já se dozvídám, že v Hevlíně dnes vůbec nevysvitlo sluníčko. Ani se mi nechce věřit, že se mi tento výlet tak nádherně vydařil :-)
Na hevlínské vlakové nádraží přicházím po kilometrové procházce v mrazu a mlze pár minut po půl šesté. Motorák přijíždí vzápětí a hned jak strojvedoucí prodá jízdenky (zájemci o ně jsme jen dva), odjíždí do Hrušovan. Tam vystupuji a vyčkávám opožděného příjezdu soupravy od Břeclavi. Časový deficit není tak významný, konkrétně na konečné ve Znojmě činí asi 5 minut. V nádražním vestibulu přikupuji jednosměrnou jízdenku do Šumné a vydávám se na nástupiště, kde už je přistaven vlak do Moravských Budějovic. V sólo motoráku řady 810 cestuje kromě mně jen asi sedm cestujících.
Krátce po sedmé hodině vystupuji na nádraží v Šumné. Je ještě tma a dle mého subjektivního pocitu tu panuje větší mráz, než byl ráno v Hevlíně. Sedám si na lavečku ve vyhřáté čekárně a vyčkávám na rozednění. Pět minut po půl osmé už tma definitivně ustupuje, mohu tedy zapnout GPS navigátor a vyrazit na cestu. Turistický rozcestník objevuji na jednom ze stromů v aleji, která lemuje silnici od nádraží k železničnímu přejezdu. Většina turistů se odsud asi vydává po zelené trase na Vranovskou přehradu, ovšem v jinou roční dobu. Já půjdu po stejně značené stezce, ale opačným směrem. Hned za železničním přejezdem vcházím do smíšeného lesa. Zprvu jdu po upravené lesní cestě, z ní se však vzápětí odkláním do mladého lesa. Lesní pěšina je zasypána vrstvou dubového listí a na několika místech i ořezy jehličnanů. Lesem klesám až na malou loučku s drobným potůčkem, spíše odvodňovací strouhou, odsud pro změnu mírně stoupám podél oplocené lesní školky až do úrovně železničních kolejí. Asi kilometr se držím směru železniční trati, v těch místech vede opět pohodlná lesní cesta, určitě vhodná i pro cyklisty.
Kousek za propustkem, možná spíš mostem, se od železniční trati nadobro odkláním. Scházím do mělkého údolí, les se postupně rozevírá v asi 200 m širokou lučinu, z níž se ale stezka brzy odklání znovu do lesa. Procházím kolem hájovny, u níž právě jeden myslivec dokončuje nakládku krmiva pro zvěř a poté odjíždí po lesní asfaltce zvané Hypická cesta. Po této silnici jdu pár stovek metrů i já, až za mostem přes Plenkovický potok se stezka ze silnice odklání. Zprava obcházím část rybníka Vlkova. Dostávám se až k jeho sypané hrázi, která je zpevněna stromy, z nichž některé jsou chráněné. Rybník, který je dnes pokrytý ledovým krunýřem v létě určitě slouží i ke koupání, svědčí o tom zapomenutý horní díl dámských plavek zavěšený na větvi stromu.
Za hrází rybníka mě čeká krátký, ale prudký výstup k rozcestníku u Šimperka. Odtud vede asi 100 metrová odbočka k zřícenině hradu. Z hradu Šimperka, někdy též nazývaného Šenkenberk, se do dnešních dnů dochovaly jen sporé zbytky. Dobře patrný je výrazný hradní příkop, na který navazuje návrší s terénními úpravami, kde dřív stávalo hradní jádro. Drobný zbytek nárožní zdi je to nejnápadnější, co se dosud zachovalo. Ale po ohlédnutí zpátky spatřuji i malé zbytky hradního paláce na opačné straně. Až po sestupu pod úroveň bývalého druhého předhradí čekají na návštěvníky ruiny souvislejší části dochovaných hradeb. Nyní, v čase opadaného listí, je ze Šimperka i docela dobře vidět do zahloubeného údolí Plenkovického potoka, který hradní návrší obtéká téměř ze tří čtvrtin.
Vracím se zpět na rozcestí a z něj pokračuji po lesních cestách, většinou mírně klesajících, v jihovýchodním a později východním směru. Po necelé půlhodince se dostávám k dalšímu rybníku napájeném Plenkovickým potokem. Ten je o poznání menší, nižší je i jeho hráz a okolo břehů je postaveno několik chat. Jediné, co mají obě vodní plochy společné je vrstva ledu, jehož sílu osobně testuji, na prolomení je třeba vrhnutí kamene o hmotnosti aspoň 2 kila. Od hráze rybníka vede asfaltová silnice, která protíná areál zdejšího kempu Mexico. Sluníčko mi pálí přímo do očí, je to sice nepříjemné, ale přesto jsem za hřejivé paprsky rád. U recepce stojí velká tabule s turistickou mapou. Abych si ji mohl prohlédnout musím nejprve seškrábat námrazu. Já mám však dnešní cestu takřka do detailu naplánovanou předem, tak si jen připomínám některé lokality, které na mě cestou čekají. Třeba název rybníka Neplech, který se táhne od areálu kempu až k prvním domům obce Olbramkostel a slouží pravděpodobně ke koupání, si takto osvěžuji v paměti.
Krátce se zastavuji před floriánským sloupem obklopeném chráněnými stromy, zřejmě lípami. Od něj se dostávám k turistickému rozcestníku nedaleko kostela. Po ušlých 7 kilometrech nahrazuji zelenou značku, která tady končí, modrou. Ta mě přivádí k hlavní silnici I-38 (E59). Když jdu kolem místní prodejny Jednota, dostávám chuť na čerstvé rohlíky. V obchodě však skoro žádné pečivo nemají, kupuji si jen dvě bulky a oplatky. Teprve, když Olbramkostel opouštím kolem bazaru a opravny aut, po ohlédnutí spatřuji zastavit před obchodem pekařskou dodávku a řidiče, který bedny s pečivem nanáší do prodejny. Vracet se mi však už nechce.
Rušnou silnici, která tvoří hranici přírodního parku Jevišovka, opouští modrá značka po necelém půlkilometru. Přes zvlněné lány se tu odklání polní cesta vedoucí v přímém směru na úbočí Výrova kopce. Z toho místa je hezký rozhled k polesí Zápověď, do kterého za okamžik vejdu. Do stinného lesa se mi moc nechce, protože zde uprostřed polí krásně hřeje sluníčko. Jsem rád, že mi jednou na výletě skutečně přeje počasí. Naposledy se ohlížím k silnici, jejíž hlučný provoz doléhá až sem a s překvapením zjišťuji, že v mých stopách kráčí asi dvacetihlavý dav. Jestli jsou to turisté a nebo myslivci, to netuším. Na okraji lesa přecházím hráz rybníka Čekál. Ten je kompletně vypuštěný.
Les Zápověď je opět smíšený. Pravidlo, že zalesněná krajina bývá často i kopcovitá tady moc neplatí. Tomu odpovídá i lesní silnice, která je i zde spíše než pro pěší túry vhodná pro kolo, navíc vede rovně jako podle pravítka. Míjím hájenku Čekál s mýtinou v okolí a opět se nořím do lesa. Za okamžik přicházím k lesní asfaltce, tu pod kótou Spálená jen křížím, ale po zkratce přes jinou mýtinu a navazující mladý a hustý smrkový les, se na ni nakonec napojuji. Asfalt mě přivádí až hájovně Jankovec. Pěkná stavba má malou terasu zdobenou dřevěnými arkádami, zdá se však, že objekt nikdo neobývá, dokonce ani jablka nejsou dosud sklizena ze stromu. Trasa polesím jižní části PP Jevišovka tady přechází do druhé poloviny. K mé lítosti však povede už jen po asfaltu, pokud se sem vydám někdy příště, fakt už jedině na kole. A nebo se pustím lesem nazdařbůh.
Cesta nepatrně klesá k vyschlému potůčku a potom střídá chladný stín za prosluněnou paseku se skládkou nedávno pokácených stromů. Divím se, že jsou jednotlivé hromady kulatin smrků popsány, pravděpodobně jmény dřevorubců, kteří dané množství dřeva nařezali. Na krátko se tady zastavuji, upíjím doušek čaje z termosky a užívám zimního sluníčka. Potom mě opět čeká stín lesa. U jedné z dalších mýtin silnice klesá trochu více, než doposud. Zde potkávám trojici cyklistů, kteří ovšem nejedou, ale kola do kopce tlačí. Překonávám mělké údolí, za ním spatřuji kolem cesty několik malých lůmků kamení a těsně před závorou u napojení na silnici II. třídy č. 398 i průsek lesem, kterým pravděpodobně vede plynovod do kompresní stanice u Hostimi.
Rozcestník "U lomu" hlásá vzdálenost do Jevišovic pouhých 3,5 km. Je ale teprve 11 hodin a tak se rozhoduji pro menší prodloužení výletu a místo pokračování po modrých značkách se vydávám po silnici opačným směrem. Přecházím most přes potok Stanůvku a asi 200 metrů od něj spatřuji pomník na okraji lesa. Ten je věnován americkému pilotovi, který zde zahynul po sestřelu a následném pádu na konci léta roku 1944. Žulový pomník je vyzdoben pozlacenou americkou vlajkou, nápisem připomínajícím tuto událost a měděnými tabulkami se jménem pilota a znakem 15. USAAF. Podrobný sled událostí je popsán ve vitrínce připevněné na nedalekém stromu.
Silnice mírně stoupá až k okraji vesnice Boskovštejn. Na jihovýchodním okraji odbočuje vedlejší komunikace, která se naopak svažuje dolů, k Boskovštejnskéu rybníku vybudovaném jako nádrž na řece Jevišovce. V této obci je spousta domů, které si dodnes zachovaly starobylý ráz, dojem samozřejmě dokonale kazí sloupy a dráty el. vedení, přesto je historicky nejvýznamnějším objektem zdejší zámek, dříve vodní tvrz, který se zrcadlí na hladině zamrzlé vodní plochy. Zámek má obdélníkový půdorys se čtyřmi rohovými věžemi. Dle nápisu na dveřích je objekt, k němuž patří i malá zahrada, nabízen k pronájmu.
U opravené budovy obecního úřadu nacházím opět turistické značky. Jsou žluté barvy, ale od autobusové zastávky se k nim přidává i zelená. A té se budu držet já. Zatímco žlutá trasa míří souběžně s říčkou Jevišovkou do Jevišovic, zelená vede po silnici lemované stromořadím ovocných stromů do Jiřic. Jiřice u Moravských Budějovic, tak zní oficiální název obce, se rozkládají na mírném návrší. I ve vsi, kde jakoby se čas zastavil, spatřuji spoustu prvků lidové architektury, jen na mapou avizované hasičské muzeum dnes nenarážím. Jednou z těch staveb, která pamatuje i předminulé století, je i kamenný dům na severním okraji Jiřic. Historickou náladu zde dotváří i zaparkovaný vozový park, stará oktávka, žigul a dvojice vojenských džípů přikryté plachtou.
Dlouhé kilometry po asfaltu konečně měním za polní, spíše však travnatou cestu. Po ní se dostávám na okraj Hostimského lesa. Než se však pustím na sestup do stinného údolí potoka Nedveka, zastavuji se u malého včelína a na dvojici klád si vybaluji věci potřebné k přípravě oběda. Zapaluji lihový vařič a po počátečních problémech s hořením si na něm ohřívám konzervu. Vše zapíjím čajem z termosky, který si stále udržuje teplotu příznivou pro zimní občerstvení. Ovšem o zimě se v současné chvíli vůbec nedá mluvit. Ostrý svit slunce krásně hřeje a vítr téměř nefouká. Ani se mi odsud moc nechce.
Po půlhodinové pauze scházím po klesající lesní pěšině pokryté vysokou vrstvou listí. Nevypadá to, že by tato cesta byla nějak obzvlášť využívána a to samé se dá říct i o lesní cestě, na kterou se napojuji po překonání potoka Nedveky po shluku plochých kamenů. Za okamžik se ocitám u rozcestí s modrou turistickou trasou. Jde o tutéž stezku, kterou jsem opustil před necelými dvěma hodinami v lokalitě U lomu. Nyní se po ní vydám v opačném směru. Ale ne hned. Nejdříve hodlám vystoupit na skalní ostroh se zbytky hradu Bukoviny. Cesta ke zřícenině vede oklikou a tak se nakonec do hradního areálu dostávám ze severní strany. Z hradu, který je už více jak půl tisíciletí uváděn jako pustý se do dneška dochovalo ještě méně, než z před pár hodinami navštíveného Šimperku, opět jen několik zpevňujících zdí a terénní úpravy. Jižně od hradního areálu se nachází skalní vyhlídka, která však nabízí jen omezený výhled do stísněného údolí Nedveky. Právě z této vyhlídky si krátím cestu ke značené stezce a po ní se po pár metrech opět ocitám u rozcestí pod Bukovinou. Odsud je to do Jevišovic 5 km.
Cesta údolím Nedveky patří jistě k tomu nejzajímavějšímu, co je mi na dnešním výletě nabídnuto. Klidná a zmrzlá hladina vodního toku se střídá s kamenitými úseky řečiště, časté meandry mají vymleté břehy dokazující, že i klidný potůček dokáže být v určitém ročním období divokou řekou. Cesta údolím je často podmáčená (dnes ale naštěstí zmrzlá), mnohdy porostlá křovím či slehlou vysokou trávou. Na několika místech se vypínají skály, někde jen drobné útvary, jinde celé skalní bloky. V místě, kde údolí kříží lesní asfaltka značená jako cyklotrasa č. 481, se modrá turistická stezka z údolí nakrátko odklání. Později se však značky k potoku vrací.
Údolí se pozvolna rozevírá, na les navazují pole a stromy už lemují jen samotný vodní tok. Panorama Jevišovic je již dobře vidět. Pozvolna se přibližuji k prvním domkům v obci Střelice. V nich si cestu trochu krátím vedlejšími ulicemi, ale moc ne. Na modré turist. značky se dostávám na hlavní silnici nedaleko průmyslového objektu, který mi připomíná malý pivovar. Přicházím k mostu přes Jevišovku, před nímž odbočuji na úzkou asfaltku stoupající vzhůru ke koruně Jevišovické přehrady. Jsou to už 4 a 1/2 roky, co jsem tu byl naposled, tehdy jako cyklista. Na korunu tížní kamenné hráze se dostávám přes most nad bezpečnostním přelivem. Z něj spatřuji technické údaje vytesané do kamenné zdi, kdo se chce dozvědět více, musí buď porušit zákaz vstupu a nebo mít dobrý zoom na foťáku, příp. dalekohled. To pamětní deska připomínající 100. výročí od uvedení přehrady do provozu je přístupná i pro běžného návštěvníka. Nachází se zhruba uprostřed koruny hráze, zatímco správní objekt, z něhož se ovládají stavidla, je situován spíše u severního okraje.
Na druhém břehu přehradní nádrže, toho času značně upuštěné, šplhám po úzké pěšině na asfaltku vedoucí do zdejšího kempu. Od něj scházím opět dolů k vodě, kde bývá přírodní koupaliště (tedy bývávalo, zda stále funguje si jistý nejsem). Vracím se zpátky, procházím chatovou osadou a za ní vystupuji na mírné návrší nesoucí název Žalov. Zde se nachází známý pomník - kalich na kamenné pyramidě. I jeho osud byl pohnutý, jak o tom svědčí nápis na vsazené mramorové desce: zbudován roku 1929, zničen o 13 let později a znovuobnoven roku 1956. Kdyby nebyl vrchol zalesněný, byl by odsud pohádkový výhled na Jevišovice. Takto však musím sestoupit malinko níž, jen si nejsem jistý, zda se nyní nepohybuji někomu v zahradě, byť zanedbané.
Přes louku se dostávám k opuštěné vile s oranžovou fasádou. Opodál stojí socha dívčiny v šátku datovaná na roky 1914-1918. Na chvíli se zastavuji u rozcestníku turistických tras. Kříží se tu modrá a žlutá značka. Tu první mám pro dnešek vcelku projitou, ale ta žlutá končící v Kuchařovicích mě docela láká pro nějaký příští výšlap. I dnes po žlutých značkách krátce jdu. Vedou mne do údolí jednoho z drobných přítoků Jevišovky, potom po schodech na vyhlídku a kolem starého zámku (dnes uzavřený) do historického jádra městečka. Přesně v 15:00 se zastavuji u opravené barokní sýpky, kde je i autobusová zastávka. Do odjezdu nejbližšího spoje zbývá ještě celá hodina a tak se rozhoduji pro krátkou zacházku k druhému jevišovickému zámku, kterému se říká Nový a slouží jako domov důchodců. Dostávám se k němu parkem ze strany od kostela. Tato stavba v novogotickém slohu už doslova volá po rozsáhlé opravě, ale možná je to jen můj subjektivní dojem. Pokud by byl zámek nasvícen sluníčkem, které se už pro dnešek bohužel schovalo za stromy, situace by se možná tak zle nejevila.
Po prohlídce exteriéru Nového zámku a soch v přilehlém parku se pomalou chůzí vracím zpět k autobusové zastávce. Počítadlo na GPS se zastavuje na hodnotě 29 km 850 metrů. To málo potřebné k zaokrouhlení hodnoty se mi nejprve nachodit nechce, sedám si tedy na jednu z laviček a pojídám zbytky svačiny, které mám. Zubaté slunce však už nyní vůbec nehřeje a tak jsem v čase zbývajícím do příjezdu autobusového spoje nucený k dalšímu pohybu, takže ta třicítka nakonec dosáhnuta je. K autobusu s odjezdem v 16:08 se sem sešla podivná skupina lidí, která si zřejmě vyrazila ze Znojma na bowling do zdejší sýpky. Bus je tak docela slušně zaplněný.
Během půlhodinové cesty do Znojma se rychle stmívá, po výstupu na autobusovém provizoriu ve Znojmě už tak vyniká kýčovitá vánoční výzdoba na stromech lemujících ulici 28. října. Na vlakový přípoj nemusím čekat příliš dlouho, vlak odjíždí dvě minuty před 17. hodinou. Po přestupu v Hrušovanech a krátkou jízdou motoráčkem mi zbývá dojít poslední kilometr z nádraží domů. Stromy jsou vyzdobeny námrazou a já se dozvídám, že v Hevlíně dnes vůbec nevysvitlo sluníčko. Ani se mi nechce věřit, že se mi tento výlet tak nádherně vydařil :-)
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
