VÝPRAVA ZA INVERZÍ A ZIMOU DO JESENÍKŮ
| Datum: | 2. prosince 2006 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 24 km / 6 hod. |
| Mapa: | ShoCart č. 58 - Jeseníky, Praděd, Králický Sněžník |
| Text & foto: | Marek Topič |
Inverze je zajímavý meteorologický jev vyvolaný obráceným rozložením teploty vzduchu. V našich podmínkách se s ní můžeme nejčastěji setkat na přelomu podzimu a zimy, to se v údolích a v nížinách drží mlha a je chladno, zatímco ve vyšších polohách krásně svítí sluníčko. Scenérie pozorovatelné zejména ve vysokých horách, kdy vrcholky kopců vystupují nad mléčnou mlhou pokrytá údolí, mě už delší dobu lákaly. Zažít je na vlastní kůži jsem se pokusil první prosincovou sobotu.
Hevlín opouštím přesně ve 4 hodiny ráno a to na kole. Je relativně teplo a pomáhá jihovýchodní vítr, jede se mi velmi dobře. Po dvaceti minutách přijíždím na liduprázdné hrušovanské nádraží, u výpravčího vyřizuji uschování kola a nasedám do vlaku, jenž za pár minut odjíždí do Břeclavi. Cestou nejsou žádné problémy, ranní spoj je v Břeclavi včas. V klidu se přesunuji na 2. nástupiště, kde jsou na jedné koleji přistaveny dvě soupravy, jedna do Wiener Neustadt a druhá jako R 702 do Prahy. Rozeznat ten správný vlak mi nečiní žádné problémy, zatímco dvoupatrová "lasička" zeje prázdnotou, za okny starých vagónů je sem tam vidět nějaký ten cestující. Nastupuji do druhého vozu, který je zatím zcela prázdný.
Rychlík opouští Břeclav na minutu přesně a dobře jede celou trasu až do Přerova. Jó, výhoda koridoru. To ovšem přestává platit pro další trasu, na níž rychlík vyráží hned poté, co jsou k němu připojeny posilové vozy (proč, to nechápu, kromě úseku Přerov - Olomouc je náš vůz poloprázdný). Díky omezením rychlosti v úsecích, na nichž pokračují stavební práce a také kvůli křižování s pendolinem, přijíždíme do Zábřehu s asi desetiminutovým zpožděním. Přesto tu dosud čeká posilový "lyžařský" rychlík do Jeseníku a to přesto, že v jízdním řádu je vysloveně uvedeno, že přípoj mezi těmito spoji zajištěn není. Díky této šťastné náhodě vystupuji v Branné, mém startovním místu k túře do hor, asi 5 minut po deváté hodině.
Přímo z nádraží je dobře vidět zdejší dominanta, hrad Kolštejn, ten však dnes mým cílem nebude. Po úzké silnici scházím k mostu přes potok, u něhož se nachází turistický rozcestník. Ten mi sděluje, že část stezky značené zelenou barvou je momentálně uzavřena z důvodu opravy železničního podchodu. Vydávám se tedy po náhradní trase, po silnici směrem na Hanušovice, po cca 500 m odbočuji na úzkou asfaltku, která stoupá k železničnímu přejezdu a potom až na rozsáhlé louky pod Pasákem. Silnice mění prudce směr a vede mě podél drátů el. vedení směrem k Přednímu Aloisovu. Přicházím k březovému větrolamu, kde nacházím původní značky naučné stezky. Nechávám se jimi vést stejně jako trojice chlapců, která na túru vyrazila po příjezdu rychlíku Praděd (tím sem měl původně přijet i já). Oproti údolí řeky Branné jsem už získal poměrně slušný výškový rozdíl, za něj jsem odměněn vcelku pěknými výhledy směrem k Hanušovicím. Vidět je však do vzdálenosti max. 10 km, dál už rozhledu brání mlha. Zajímavý pohled je i na opačnou stranu, kde je travnatá stráň zpestřena ostrůvkovitě rozmístěnými skalkami a často i stromem. Trochu to připomíná krajinu v okolí Třebíče.
Téměř na konci louky začíná stezka ostře stoupat k soustavě skalních útvarů zahrnuté do přírodní památky Pasák. Kromě vlastního útvaru zkamenělého pasáčka ohromuje návštěvníky i mohutný skalní hřib zv. Kovadlina a členěná skalní stěna s oknem, spoustou převisů a také horolezci, kteří si tu zrovna připravují svoje nářadíčko. Směr naučné stezky se mění ostře k severu. Vyšlapaná pěšina povětšinou kopíruje drátové hrazení pastviny, nakrátko však mizí i do lesa a to v místě, kde se nachází další skalní blok. Na něm mě nejvíce upoutává drobná skalka, z níž vyrůstá pětice vzrostlých stromů v přímé lince dlouhé ani ne 2 metry.
Po návratu zpátky na okraj lučin se otevírá nádherný výhled na obec Brannou zasazenou do údolí asi o 200 výškových metrů níže. Poslední pohled na tuto stranu se mi naskýtá od solitérní dvojice stromů s kamennou mohylou uprostřed. Rozcestník na okraji lesa oznamuje, že na Vozku je to ještě dobrých 8,5 km a navíc mě čeká stále ještě významné převýšení, pohled na hodinky pak nutí maličko zvýšit tempo. Kráčím podél cesty vyježděné těžkou těžařskou technikou dolů širokým odlesněným pásmem. Luční cestu často lemují kamenné rovnaniny a hromady, jejichž původ vysvětluje následující zastavení naučné stezky: pochází z dob parcelizace (18. stol.) a vznikly kultivací kamenitých pozemků k zemědělským potřebám.
Široký lučinatý pás klesá do údolí a potom znovu stoupá do protějšího svahu. Tam ale zelená značka nevede, naopak dále klesá po lesní cestě do mírného levotočivého oblouku. Míjím dřevěný kříž a samotu s malinkou vodní nádrží. Přestože budova působí udržovaným dojmem, nikde ani živáčka. Odsud začíná stezka znovu stoupat, stoupání je však mírné a později jej střídá traverz po úbočí jednoho postranního kopce vrcholu Troják. Dole v údolí o sobě dává vědět říčka Hučava, jejíž pojmenování je více než výstižné. Ta proti směru jejího toku postupně snižuje výškový rozdíl s mojí cestou. U jednoho ze zvláštních skalních bloků tvořeného jakoby naskládanými deskami začíná les houstnout a temnět. Vcházím do lokality dávno zaniklých hutí, po nichž tu ovšem zůstalo nemálo stop. Tak např. zpevněný násep se zdmi bývalého mostu asi sloužíval ke stahování dřeva blíže k říčce. Objevuji i několik zbytků staveb, někdy jen nevysoké obvodové zdivo, jindy i částečně dochované klenby stropů. Také tu stojí kamenná výklenková kaple a nebo pomníček se špatně čitelným nápisem. O různé zbytky železných dílů tu rovněž není nouze.
Přesně v 11 hodin přicházím k hájence Josefová nacházející se v nadm. výšce 812 metrů. Tady překonávám Hučavu a chvilku kráčím těsně podél jejího levého břehu. Značky mě však vzápětí od divoké bystřiny malinko odklánějí a vedou po cestě, která je ovšem na mnoha místech také spíš potokem, ve vzdálenosti asi 50 metrů od toku. Z cesty je na bystřinu dobře vidět, takže některé její atraktivní části mi nejsou utajené, zda je však na potoku i vyšší vodopád, než ten cca 2 metry vysoký, z cesty viditelný, to posoudit nemohu.
Horší se počasí. Stále je sice docela teplo, silně ale fouká a s přibývající nadmořskou výškou houstne mlha. Možná i díky tomu přehlížím odbočku ze široké cesty. Na to, že už nejsem na značené stezce přicházím až v místě, kde tato cesta kříží zpevněnou lesní silnici vedoucí z Františkova až kamsi k pomníku císařovny Elisabeth "Sisi". Koukám do mapy a z ní zjišťuji, že bych levý břeh Hučavy neměl v těchto místech opouštět, přesto se raději vracím a asi po 300 metrech zelenou značku nacházím, jak se z lesní cesty odklání přímo k horskému potoku. Po chvilce Hučavu překonávám a stoupám po pěšině do svahu, abych se za okamžik ocitl znovu na již zmíněné zpevněné cestě, pouze o několik desítek metrů dál. Takže díky vám, tvůrci mapových podkladů od ShoCartu.
U rozcestí "potok Hučava" mi k dosažení nadmořské výšky 1000 m chybí už jen docela málo. Mlha už je tak hustá, že vidím sotva na 20 metrů, s každým výškovým metrem klesá teplota, vítr je také nepříjemný. Drobné mrholení, které přimrzává, vytváří na větvích a trávě zajímavou zimní výzdobu. Úsek kolem Hášovy chaty se mi zdá být z celého výstupu nejnáročnější.
Z mlhy se proti mně vynořuje trojice postav. Od přírodní památky Pasák to jsou první živé bytosti, které na dnešním vandru potkávám. Zdravím se s nimi a podobně jako oni i já si prohlížím rozcestník turistických tras. Zatímco oni si mohou na sestup zvolit zelenou nebo žlutou trasu, pro mě je k dispozici varianta jediná, zato ovšem značená oběma barvami. Teď už se mi jde zase o něco lépe, na mráz jsem už přivykl a sklon také není tak ostrý.
Ve 12:20 přicházím na turistickou křižovatku pod Vozkou. Na samotný vrchol už zbývají jen dvě stovky metrů s převýšením 17 metrů. To už mám tedy vyhráno. Kromě rozcestníku je tu i panel naučné stezky a vrcholová kniha. Než se do ní začtu, vydávám se pohodlnou pěšinou, často zpevněnou povalovými chodníčky, na samotný skalnatý vrchol. Pojmenování Vozka získal tento jesenický vrchol právě po skalním útvaru, který připomíná formana s povozem, pověst pak praví, že k tomu došlo poté, co vozka začal dláždit rozbahněnou cestu pecny chleba, za což byl potrestán pánem hor zkameněním. No nevím, zblízka mně zdejší skály vozku moc nepřipomínají, když popojdu o něco dále, nepřipomíná mi to už vůbec nic, nepropustná mlha totiž vše skrývá.
Studený mrazivý vítr mě zahání zpátky k rozcestníku. Zakousávám se do tatranky a hrdlo prolévám teplým čajem z termosky. Po občerstvení se začítám do vrcholové knihy a nestačím se divit: nějací prostějováci tu zanechali vzkaz pro jisté 3 kluky z Břeclavi - to se nám tu tedy dnes vyrojilo turistů od rakouských hranic :-)
Po dvacetiminutovém pobytu v okolí vrcholu se vydávám na zpáteční cestu do údolí. Nejprve se vydávám po žluté značce, která mě vede po okraji močálu a později mírně sestupuje k Trojmezí. Cestou mám možnost ochutnat mražené borůvky, moc mi však nechutnají, jejich digesce už je hodně slabá. Trojmezí se nachází na hlavní jesenické magistrále, kdysi hranici tří panství. Po přečtení textu na trošku netradičně pojaté zastávce naučné stezky se vydávám veden červenými značkami severním směrem. Stoupání na Keprník je zprvu mírné, později se však zostřuje. Po čtvrthodinovém výstupu se opět nakrátko zastavuji před tabulí naučné stezky, během čtení pak cítím tlukot srdce snad až někde v krku. Po snížení tepové frekvence beru samotný vrchol Keprníku doslova útokem.
Za náročný výstup jsem královsky odměněn. Jakoby zázrakem se trhají mračna, do skalisk vyzdobených zmrzlými jehličkami se opírá slunce a otevírají se pohádkově krásné výhledy. Alespoň k západu a severu, z opačné strany se valí chuchvalce mraků a převalují se přes vysoký jesenický hřeben. Sice jsem se těšil na kouzla inverze, ale jsem rád, že mi vládce Jeseníků Praděd nabízí alespoň tuto podívanou. Nebýt silného mrazivého větru (odhaduji, že teplota bude někde kolem -5 st. Celsia), vydržel bych se koukat i hodinu. Myslím však také na své zdraví a po zhotovení pár snímků scházím na stezku, která klesá do sedla mezi Keprníkem a Šerákem. Na stezce těsně pod vrcholem je asi nejbohatší sněhová nadílka na celé mé dnešní trase, dobrých 20 cm zrmzlého sněhu, ten je později vystřídán o podstatně zrádnější led. Někdy situace využívám a kloužu se, často to však končí hledáním balancu a máváním rukama ve snaze odvrátit pád. I ze samotné stezky se mi často odkrývá hezký výhled směrem k městu Jeseník, poté co však kleč střídá klasický smrkový les, je po výhledech.
Sestupuji do rozsedliny mezi Keprníkem a Šerákem, zprava se přidává modrá stezka a společně s červenou pokračuje k nedalekému rozcestí pod Šerákem. Už je zase poctivá mlha, ale je docela možné, že vrchol Keprníku z ní vystupuje. O tom už se ale nepřesvědčím. Nedaleko se nachází turistická chata Jiřího, vydávám se tedy k ní. Brzy se přede mnou vynořuje silueta kamenné zvoničky a za ní i kamenná chata. Když k ní přicházím, znovu dochází ke krátkodobému vyčištění oblohy a mým očím se opět nabízí hezký výhled na město Jeseník nebo na Orlík, výrazný vrchol se skaliskem na východním obzoru. Pak se však přes Šerák přesypává hustý bílý mrak a je po rozhledech. Říkám si, že mi Praděd určitě ještě nějakou tu podívanou připraví, chystám si tedy foťák a čekám. Ale ani po deseti minutách se nedočkávám.
V prokřehlých rukách držím mapu a zvažuji možnosti sestupu do Ramzové. Když vyloučím využití lanové dráhy, zbývají dvě možnosti, buď po červené přes Čerňavu a nebo po modré na Obří skály a od nich po zelené podél Vražedného potoka. Volím první možnost a tedy návrat k rozcestníku Šerák a od něj po konstantně klesající cestě, značně kamenité. Zdá se mi až nepochopitelné, jak může být cesta, která je doslova dlážděná kameny v hřebenových vrstvách vyznačena jako cyklotrasa. A ještě víc se divím, když na několika místech spatřuji ve sněhu otisky pneumatik. Zkrátka MTB trasa s vysokou dávkou adrenalinu, ale to není nic pro mne. Bezvýznamná je dnes i tzv. koňská vyhlídka, protože co je odsud vidět je možné se dozvědět pouze z informační tabule.
Přicházím k přestupní stanici lanové dráhy na Čerňavě. Tady se dozvídám, že lanovka dnes vůbec nejezdí, ještěže jsem na to nahoře nespoléhal. Odsud vede dolů pohodlná cesta zpevněná drobným kamením. Stezka je znovu značena dvěma barvami, červenou a modrou. Nad Dobrou vodou se obě stezky rozdělují, přičemž obě vedou na nejbližší železniční zastávky, červená do Ramzové je o kilometr kratší než modrá, která končí v Ostružné. Volím kratší variantu a kolem nenápadné a vyschlé studánky (dle mapy by tu měla stát i kaple) scházím k dolní stanici lanové dráhy v Ramzové. Možná už za pár dní budou okolní svahy sjíždět stovky lyžařů, dnes tu skoro není vidět živé duše, restaurace jsou zavřené, velké parkoviště obsazuje pouhá čtveřice vozů. Liduprázdná je i železniční zastávka, která je od zimního střediska velice blízko. Já na ni přicházím 5 minut před 15. hodinou.
Co dělat dál? Nejraději bych zapadl do nějaké restaurace a dal si poctivou a hlavně horkou polévku. Ale najdu tady poblíž něco otevřeného? Mé rozmýšlení přerušuje houkání vlaku, který právě zvládl vystoupat tzv. slezský Semmering, poctivou horskou trať z Lipové - lázní. Využívám toho a nastupuji do hnacího vozu řady 831 (kdypak jsem jel asi v tomto typu motorového vozu naposled?). Vlak jede až do Šumperka, já však vystupuji už v Hanušovicích ve víře, že tu určitě najdu hospodu, v níž se dobře daří. Ale v blízkosti nádraží nic takového neobjevuji a nádražní hostinec je pouhou nálevnou. Objednávám si alespoň čaj a k němu oplatky.
Hospodu opouštím těsně před příjezdem rychlíku "Praděd". Je docela slušně obsazen, volné kupé nacházím až na samém konci vlaku. Myslel jsem si, že budu po brzkém ranním vstávání a poctivé horské tůře natolik unavený, že cestu do Brna prospím. Opak je však pravdou, navíc je cestování znepříjemněno častým čekáním v každé větší stanici, takže mi 3 hodiny strávené ve vlaku připadají být nekonečné. V Brně se mi více jak hodinová přestupní pauza hodí, potřebuji si totiž zařídit nějaké nákupy. Jihomoravskou metropoli opouštím o třičtvrtě na devět. Teď už se únava projevuje a tak skoro celou cestu spím. Na konečné v Hrušovanech pak získávám odpověď na to, proč tento spoj od platnosti nového jízdního řádu nebude o sobotách až do Hrušovan zajíždět. Zbývá už jen vyzvednout kolo z úschovy a vydat se na jízdu tmou k domovu.
Hevlín opouštím přesně ve 4 hodiny ráno a to na kole. Je relativně teplo a pomáhá jihovýchodní vítr, jede se mi velmi dobře. Po dvaceti minutách přijíždím na liduprázdné hrušovanské nádraží, u výpravčího vyřizuji uschování kola a nasedám do vlaku, jenž za pár minut odjíždí do Břeclavi. Cestou nejsou žádné problémy, ranní spoj je v Břeclavi včas. V klidu se přesunuji na 2. nástupiště, kde jsou na jedné koleji přistaveny dvě soupravy, jedna do Wiener Neustadt a druhá jako R 702 do Prahy. Rozeznat ten správný vlak mi nečiní žádné problémy, zatímco dvoupatrová "lasička" zeje prázdnotou, za okny starých vagónů je sem tam vidět nějaký ten cestující. Nastupuji do druhého vozu, který je zatím zcela prázdný.
Rychlík opouští Břeclav na minutu přesně a dobře jede celou trasu až do Přerova. Jó, výhoda koridoru. To ovšem přestává platit pro další trasu, na níž rychlík vyráží hned poté, co jsou k němu připojeny posilové vozy (proč, to nechápu, kromě úseku Přerov - Olomouc je náš vůz poloprázdný). Díky omezením rychlosti v úsecích, na nichž pokračují stavební práce a také kvůli křižování s pendolinem, přijíždíme do Zábřehu s asi desetiminutovým zpožděním. Přesto tu dosud čeká posilový "lyžařský" rychlík do Jeseníku a to přesto, že v jízdním řádu je vysloveně uvedeno, že přípoj mezi těmito spoji zajištěn není. Díky této šťastné náhodě vystupuji v Branné, mém startovním místu k túře do hor, asi 5 minut po deváté hodině.
Přímo z nádraží je dobře vidět zdejší dominanta, hrad Kolštejn, ten však dnes mým cílem nebude. Po úzké silnici scházím k mostu přes potok, u něhož se nachází turistický rozcestník. Ten mi sděluje, že část stezky značené zelenou barvou je momentálně uzavřena z důvodu opravy železničního podchodu. Vydávám se tedy po náhradní trase, po silnici směrem na Hanušovice, po cca 500 m odbočuji na úzkou asfaltku, která stoupá k železničnímu přejezdu a potom až na rozsáhlé louky pod Pasákem. Silnice mění prudce směr a vede mě podél drátů el. vedení směrem k Přednímu Aloisovu. Přicházím k březovému větrolamu, kde nacházím původní značky naučné stezky. Nechávám se jimi vést stejně jako trojice chlapců, která na túru vyrazila po příjezdu rychlíku Praděd (tím sem měl původně přijet i já). Oproti údolí řeky Branné jsem už získal poměrně slušný výškový rozdíl, za něj jsem odměněn vcelku pěknými výhledy směrem k Hanušovicím. Vidět je však do vzdálenosti max. 10 km, dál už rozhledu brání mlha. Zajímavý pohled je i na opačnou stranu, kde je travnatá stráň zpestřena ostrůvkovitě rozmístěnými skalkami a často i stromem. Trochu to připomíná krajinu v okolí Třebíče.
Téměř na konci louky začíná stezka ostře stoupat k soustavě skalních útvarů zahrnuté do přírodní památky Pasák. Kromě vlastního útvaru zkamenělého pasáčka ohromuje návštěvníky i mohutný skalní hřib zv. Kovadlina a členěná skalní stěna s oknem, spoustou převisů a také horolezci, kteří si tu zrovna připravují svoje nářadíčko. Směr naučné stezky se mění ostře k severu. Vyšlapaná pěšina povětšinou kopíruje drátové hrazení pastviny, nakrátko však mizí i do lesa a to v místě, kde se nachází další skalní blok. Na něm mě nejvíce upoutává drobná skalka, z níž vyrůstá pětice vzrostlých stromů v přímé lince dlouhé ani ne 2 metry.
Po návratu zpátky na okraj lučin se otevírá nádherný výhled na obec Brannou zasazenou do údolí asi o 200 výškových metrů níže. Poslední pohled na tuto stranu se mi naskýtá od solitérní dvojice stromů s kamennou mohylou uprostřed. Rozcestník na okraji lesa oznamuje, že na Vozku je to ještě dobrých 8,5 km a navíc mě čeká stále ještě významné převýšení, pohled na hodinky pak nutí maličko zvýšit tempo. Kráčím podél cesty vyježděné těžkou těžařskou technikou dolů širokým odlesněným pásmem. Luční cestu často lemují kamenné rovnaniny a hromady, jejichž původ vysvětluje následující zastavení naučné stezky: pochází z dob parcelizace (18. stol.) a vznikly kultivací kamenitých pozemků k zemědělským potřebám.
Široký lučinatý pás klesá do údolí a potom znovu stoupá do protějšího svahu. Tam ale zelená značka nevede, naopak dále klesá po lesní cestě do mírného levotočivého oblouku. Míjím dřevěný kříž a samotu s malinkou vodní nádrží. Přestože budova působí udržovaným dojmem, nikde ani živáčka. Odsud začíná stezka znovu stoupat, stoupání je však mírné a později jej střídá traverz po úbočí jednoho postranního kopce vrcholu Troják. Dole v údolí o sobě dává vědět říčka Hučava, jejíž pojmenování je více než výstižné. Ta proti směru jejího toku postupně snižuje výškový rozdíl s mojí cestou. U jednoho ze zvláštních skalních bloků tvořeného jakoby naskládanými deskami začíná les houstnout a temnět. Vcházím do lokality dávno zaniklých hutí, po nichž tu ovšem zůstalo nemálo stop. Tak např. zpevněný násep se zdmi bývalého mostu asi sloužíval ke stahování dřeva blíže k říčce. Objevuji i několik zbytků staveb, někdy jen nevysoké obvodové zdivo, jindy i částečně dochované klenby stropů. Také tu stojí kamenná výklenková kaple a nebo pomníček se špatně čitelným nápisem. O různé zbytky železných dílů tu rovněž není nouze.
Přesně v 11 hodin přicházím k hájence Josefová nacházející se v nadm. výšce 812 metrů. Tady překonávám Hučavu a chvilku kráčím těsně podél jejího levého břehu. Značky mě však vzápětí od divoké bystřiny malinko odklánějí a vedou po cestě, která je ovšem na mnoha místech také spíš potokem, ve vzdálenosti asi 50 metrů od toku. Z cesty je na bystřinu dobře vidět, takže některé její atraktivní části mi nejsou utajené, zda je však na potoku i vyšší vodopád, než ten cca 2 metry vysoký, z cesty viditelný, to posoudit nemohu.
Horší se počasí. Stále je sice docela teplo, silně ale fouká a s přibývající nadmořskou výškou houstne mlha. Možná i díky tomu přehlížím odbočku ze široké cesty. Na to, že už nejsem na značené stezce přicházím až v místě, kde tato cesta kříží zpevněnou lesní silnici vedoucí z Františkova až kamsi k pomníku císařovny Elisabeth "Sisi". Koukám do mapy a z ní zjišťuji, že bych levý břeh Hučavy neměl v těchto místech opouštět, přesto se raději vracím a asi po 300 metrech zelenou značku nacházím, jak se z lesní cesty odklání přímo k horskému potoku. Po chvilce Hučavu překonávám a stoupám po pěšině do svahu, abych se za okamžik ocitl znovu na již zmíněné zpevněné cestě, pouze o několik desítek metrů dál. Takže díky vám, tvůrci mapových podkladů od ShoCartu.
U rozcestí "potok Hučava" mi k dosažení nadmořské výšky 1000 m chybí už jen docela málo. Mlha už je tak hustá, že vidím sotva na 20 metrů, s každým výškovým metrem klesá teplota, vítr je také nepříjemný. Drobné mrholení, které přimrzává, vytváří na větvích a trávě zajímavou zimní výzdobu. Úsek kolem Hášovy chaty se mi zdá být z celého výstupu nejnáročnější.
Z mlhy se proti mně vynořuje trojice postav. Od přírodní památky Pasák to jsou první živé bytosti, které na dnešním vandru potkávám. Zdravím se s nimi a podobně jako oni i já si prohlížím rozcestník turistických tras. Zatímco oni si mohou na sestup zvolit zelenou nebo žlutou trasu, pro mě je k dispozici varianta jediná, zato ovšem značená oběma barvami. Teď už se mi jde zase o něco lépe, na mráz jsem už přivykl a sklon také není tak ostrý.
Ve 12:20 přicházím na turistickou křižovatku pod Vozkou. Na samotný vrchol už zbývají jen dvě stovky metrů s převýšením 17 metrů. To už mám tedy vyhráno. Kromě rozcestníku je tu i panel naučné stezky a vrcholová kniha. Než se do ní začtu, vydávám se pohodlnou pěšinou, často zpevněnou povalovými chodníčky, na samotný skalnatý vrchol. Pojmenování Vozka získal tento jesenický vrchol právě po skalním útvaru, který připomíná formana s povozem, pověst pak praví, že k tomu došlo poté, co vozka začal dláždit rozbahněnou cestu pecny chleba, za což byl potrestán pánem hor zkameněním. No nevím, zblízka mně zdejší skály vozku moc nepřipomínají, když popojdu o něco dále, nepřipomíná mi to už vůbec nic, nepropustná mlha totiž vše skrývá.
Studený mrazivý vítr mě zahání zpátky k rozcestníku. Zakousávám se do tatranky a hrdlo prolévám teplým čajem z termosky. Po občerstvení se začítám do vrcholové knihy a nestačím se divit: nějací prostějováci tu zanechali vzkaz pro jisté 3 kluky z Břeclavi - to se nám tu tedy dnes vyrojilo turistů od rakouských hranic :-)
Po dvacetiminutovém pobytu v okolí vrcholu se vydávám na zpáteční cestu do údolí. Nejprve se vydávám po žluté značce, která mě vede po okraji močálu a později mírně sestupuje k Trojmezí. Cestou mám možnost ochutnat mražené borůvky, moc mi však nechutnají, jejich digesce už je hodně slabá. Trojmezí se nachází na hlavní jesenické magistrále, kdysi hranici tří panství. Po přečtení textu na trošku netradičně pojaté zastávce naučné stezky se vydávám veden červenými značkami severním směrem. Stoupání na Keprník je zprvu mírné, později se však zostřuje. Po čtvrthodinovém výstupu se opět nakrátko zastavuji před tabulí naučné stezky, během čtení pak cítím tlukot srdce snad až někde v krku. Po snížení tepové frekvence beru samotný vrchol Keprníku doslova útokem.
Za náročný výstup jsem královsky odměněn. Jakoby zázrakem se trhají mračna, do skalisk vyzdobených zmrzlými jehličkami se opírá slunce a otevírají se pohádkově krásné výhledy. Alespoň k západu a severu, z opačné strany se valí chuchvalce mraků a převalují se přes vysoký jesenický hřeben. Sice jsem se těšil na kouzla inverze, ale jsem rád, že mi vládce Jeseníků Praděd nabízí alespoň tuto podívanou. Nebýt silného mrazivého větru (odhaduji, že teplota bude někde kolem -5 st. Celsia), vydržel bych se koukat i hodinu. Myslím však také na své zdraví a po zhotovení pár snímků scházím na stezku, která klesá do sedla mezi Keprníkem a Šerákem. Na stezce těsně pod vrcholem je asi nejbohatší sněhová nadílka na celé mé dnešní trase, dobrých 20 cm zrmzlého sněhu, ten je později vystřídán o podstatně zrádnější led. Někdy situace využívám a kloužu se, často to však končí hledáním balancu a máváním rukama ve snaze odvrátit pád. I ze samotné stezky se mi často odkrývá hezký výhled směrem k městu Jeseník, poté co však kleč střídá klasický smrkový les, je po výhledech.
Sestupuji do rozsedliny mezi Keprníkem a Šerákem, zprava se přidává modrá stezka a společně s červenou pokračuje k nedalekému rozcestí pod Šerákem. Už je zase poctivá mlha, ale je docela možné, že vrchol Keprníku z ní vystupuje. O tom už se ale nepřesvědčím. Nedaleko se nachází turistická chata Jiřího, vydávám se tedy k ní. Brzy se přede mnou vynořuje silueta kamenné zvoničky a za ní i kamenná chata. Když k ní přicházím, znovu dochází ke krátkodobému vyčištění oblohy a mým očím se opět nabízí hezký výhled na město Jeseník nebo na Orlík, výrazný vrchol se skaliskem na východním obzoru. Pak se však přes Šerák přesypává hustý bílý mrak a je po rozhledech. Říkám si, že mi Praděd určitě ještě nějakou tu podívanou připraví, chystám si tedy foťák a čekám. Ale ani po deseti minutách se nedočkávám.
V prokřehlých rukách držím mapu a zvažuji možnosti sestupu do Ramzové. Když vyloučím využití lanové dráhy, zbývají dvě možnosti, buď po červené přes Čerňavu a nebo po modré na Obří skály a od nich po zelené podél Vražedného potoka. Volím první možnost a tedy návrat k rozcestníku Šerák a od něj po konstantně klesající cestě, značně kamenité. Zdá se mi až nepochopitelné, jak může být cesta, která je doslova dlážděná kameny v hřebenových vrstvách vyznačena jako cyklotrasa. A ještě víc se divím, když na několika místech spatřuji ve sněhu otisky pneumatik. Zkrátka MTB trasa s vysokou dávkou adrenalinu, ale to není nic pro mne. Bezvýznamná je dnes i tzv. koňská vyhlídka, protože co je odsud vidět je možné se dozvědět pouze z informační tabule.
Přicházím k přestupní stanici lanové dráhy na Čerňavě. Tady se dozvídám, že lanovka dnes vůbec nejezdí, ještěže jsem na to nahoře nespoléhal. Odsud vede dolů pohodlná cesta zpevněná drobným kamením. Stezka je znovu značena dvěma barvami, červenou a modrou. Nad Dobrou vodou se obě stezky rozdělují, přičemž obě vedou na nejbližší železniční zastávky, červená do Ramzové je o kilometr kratší než modrá, která končí v Ostružné. Volím kratší variantu a kolem nenápadné a vyschlé studánky (dle mapy by tu měla stát i kaple) scházím k dolní stanici lanové dráhy v Ramzové. Možná už za pár dní budou okolní svahy sjíždět stovky lyžařů, dnes tu skoro není vidět živé duše, restaurace jsou zavřené, velké parkoviště obsazuje pouhá čtveřice vozů. Liduprázdná je i železniční zastávka, která je od zimního střediska velice blízko. Já na ni přicházím 5 minut před 15. hodinou.
Co dělat dál? Nejraději bych zapadl do nějaké restaurace a dal si poctivou a hlavně horkou polévku. Ale najdu tady poblíž něco otevřeného? Mé rozmýšlení přerušuje houkání vlaku, který právě zvládl vystoupat tzv. slezský Semmering, poctivou horskou trať z Lipové - lázní. Využívám toho a nastupuji do hnacího vozu řady 831 (kdypak jsem jel asi v tomto typu motorového vozu naposled?). Vlak jede až do Šumperka, já však vystupuji už v Hanušovicích ve víře, že tu určitě najdu hospodu, v níž se dobře daří. Ale v blízkosti nádraží nic takového neobjevuji a nádražní hostinec je pouhou nálevnou. Objednávám si alespoň čaj a k němu oplatky.
Hospodu opouštím těsně před příjezdem rychlíku "Praděd". Je docela slušně obsazen, volné kupé nacházím až na samém konci vlaku. Myslel jsem si, že budu po brzkém ranním vstávání a poctivé horské tůře natolik unavený, že cestu do Brna prospím. Opak je však pravdou, navíc je cestování znepříjemněno častým čekáním v každé větší stanici, takže mi 3 hodiny strávené ve vlaku připadají být nekonečné. V Brně se mi více jak hodinová přestupní pauza hodí, potřebuji si totiž zařídit nějaké nákupy. Jihomoravskou metropoli opouštím o třičtvrtě na devět. Teď už se únava projevuje a tak skoro celou cestu spím. Na konečné v Hrušovanech pak získávám odpověď na to, proč tento spoj od platnosti nového jízdního řádu nebude o sobotách až do Hrušovan zajíždět. Zbývá už jen vyzvednout kolo z úschovy a vydat se na jízdu tmou k domovu.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
