NA HORŇÁCKO PŘES MYJAVSKOU PAHORKATINU
| Datum: | 26. - 27. srpna 2006 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 1. den: 180,85 km; 2. den: 119,81 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 1. den: 9:59:20 h; 2. den: 6:46:26 h |
| Hrubý čas jízdy: | 1. den: 13 h; 2. den: 9 1/4 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 1. den: 18,10 km/h; 2. den: 17,68 km/h |
| Mapa: | Cykloatlas Jihomoravského kraje |
| Text & foto: | Marek Topič |
"Tak bych zase mohl zkusit vyjet na Velkou Javorinu", řekl jsem si na sklonku letošního léta a sáhl po turistickém atlasu za účelem plánování cesty. Z mnoha variant, ať už osvědčených, či zcela nových, jsem si nakonec zvolil trasu vedoucí z opačné strany - přes Slovensko. Z mapy se to zdála být cesta nenáročná, vedená často v údolích řek. No ale zdání občas klame ...
DEN PRVNÍ - MYJAVSKOU PAHORKATINOU POD VELKOU JAVORINU (26. 8. 2006)
Odjezd, který mám naplánovaný na 6:00 se mi daří skoro dodržet, Hevlín opouštím jen o 5 minut později. Mířím do sousedních Hrabětic, kde už mají komplet opravenou silnici (konečně!), za nimi se pak odkláním na spojovací cestu ke konzervárně Novák. Později se držím tradiční cyklomagistrály - bývalé signálky a také na ní mě čeká jedno příjemné překvapení, nový most přes Dyji u železniční zastávky Jevišovka je již skoro dokončený. Chladným ránem se dostávám až do Březí, kde ze signálky odbočuji na normální silnici. Mikulovem jenom projíždím a to samé platí i v Sedleci a ve Valticích. To už docela hřeje sluníčko, kopec k benzínce také pěkně rozproudí krev, přesto ze sebe ještě teplé věci nesundávám, protože mě čeká dlouhý průjezd stinným Bořím lesem.
Parkoviště u valtické hájenky je doslova přeplněné. Nejedná se však o turisty, kteří by takto zrána vyrazili na blízký Dianin chrám, nýbrž o houbaře, kterých pak spatřuji v různých částech lesa na desítky. Dokonce předjíždím jednoho staršího pána, co jede na kole s plným košem hub na nosiči. Při mých cestách přes Břeclav jsem si už zvykl nakupovat zásoby jídla a pití v poštorenském supermarketu Jednota. Nejinak je tomu i dnes. Část nakoupených zásob ihned spořádávám a ten zbytek se snažím co nejlépe uspořádat do cyklobrašen. Těsně před devátou se už prodírám hustou dopravou (platí i o provozu cyklistů) ve městě Břeclavi a pospíchám na výpadovku směr Slovensko.
Cesta po rovině rychle ubíhá, brzy je tu městečko Lanžhot. Nikdy jsem neměl tušení o tom, že by v této svérázné obci měli i zámek, proto jsem překvapen ikonkou na displeji mého GPS navigátora. Vydávám se tedy na místo a drobnou stavbu obklopenou parkem skutečně objevuji. V zámečku sídlí správa lesů a je tedy veřejnosti nepřístupný. Za Lanžhotem vjíždím do lužního lesa a po soustavě náspů a mostů se dostávám k hranicím. Kontrola je jen symbolická, pouze se zdravím s dvojicí strážníků a ihned můžu pokračovat na druhý břeh řeky Moravy. Hned za mostem odbočuji doleva a zkratkou se dostávám do první slovenské obce Brodské.
Za Brodským míjím oplocený areál zpracování či skladování ropy. Ta se těží všude kolem, hlavě však v okolí severovýchodně situovaných Gbelů. Já však cestou nespatřuji ani jedno těžební stanoviště, zřejmě je to způsobeno tím, že je celá oblast zalesněna. Opakují se obrázky z Bořího lesa, opět spousty houbařů, aut parkujících kolem silnice už ale přece jen není tolik. Docela dlouho neprojíždím žádnou osídlenou oblastí. Jen osada Adamov s uprchlickým táborem zpestřuje fádní úsek dlouhými přímými úseky lesem.
Konečně přijíždím do Kopčan, v nichž mám naplánovanou první zastávku. Mým cílem je nejstarší dochovaná stavba kostela na Slovensku. Na kostelík sv. Margity je dokonce u vjezdu do obce poutač. Zprvu jsem předpokládal, že se k němu dostanu od jihu podél holíčského kanálu, směrovky v obci mě však navádějí na severní konec vsi a odtud do polí severovýchodním směrem. Vede tudy úzká asfaltka, ideální cyklostezka, později je ale potřeba odbočit na polní cestu, která už tak ideální pro kolo není. Zvlášť po deštích v minulých dnech je tu dost úseků s loužemi a blátem. Nejprve míjím rozvaliny asi nějakého starého statku, ty jsou však stráženy vysokými kopřivami. To už je ale k malému kostelíku stojícím na okraji kukuřičného pole jen pár metrů. Je zajímavé, že se podařilo stáří kostela zjistit teprve před pár lety. Zvlášť, když známá archeologická lokalita velkomoravského hradiště Mikulčice - Valy se nachází jen necelé 2 km odtud, ovšem na opačné straně řeky Moravy. Ale dost možná, že stavbě toto pozdní objevení i prospělo. Přiznám se, že ani já bych sem dříve zajížďku nedělal, neznajíce historickou hodnotu památky. Mimochodem, dnes je kostel částečně obehnán lešením a o to nejen zevně, ale i v interiéru, do něhož lze nahlédnout škvírou ve dveřích.
Od kostela sv. Margity se vracím na asfaltku a protože se mi zdá, že by mohla vést do Holíče, vydávám se po ní. Cesta mě sice skutečně přivádí až na okraj města, dokonce jakoby přímo k zámku, jenomže v samotném závěru mě nepříjemně překvapuje zamčená brána a oplocený areál bažantnice. Nezbývá, než se vydat na objížďku po blátivé polňačce a u areálu ČOV se napojit na původní hlavní silnici. Po krátké očistě kola vjíždím do Holíče po Kopčianské ulici. Na ni navazuje Bratislavská a křižovatka se silnicí směr Petrova Ves. Tady spatřuji ukazatel upozorňující na objekt větrného mlýna a protože je to jediná dochovaná stavba tohoto typu na celém Slovensku, neváhám a vydávám se do stoupání k sýpce a dále na návrší Hrebeň. Kamenný mlýn holandského typu je ukrytý mezi stromy. V těsné blízkosti se nachází přírodní amfiteátr a myslivna. Náznak, že by byl mlýn občas přístupný tu nenacházím, zato objevuji pěkný výhled směrem k nedalekému městu Skalica. Po krátké přestávce v klidném prostředí sjíždím zpátky do města.
Střed města Holíče je podobný spoustě dalších slovenských měst v širokém okolí. Spousta sídlišť, moderně řešené Náměstí Míru a teprve v jeho okolí několik dochovaných starších objektů. Přímo u silnice se nacházejí budovy holíčské manufaktury, opodál stojí na opačné straně ulice kostel a klášter kapucínů. Z tohoto místa mám dnes již podruhé na dohled holíčský zámek, nyní však k němu mohu bez problémů dojet po příjezdové silnici vedoucí parkem. Docela velká stavba tvarovaná do písmene U a obehnaná vodním příkopem, se už hlasitě hlásí o pořádnou rekonstrukci. Nakonec, se střechou se už začalo. Zámek je možné navštívit, sídlí v něm městská galerie, já však dnes této možnosti nevyužívám.
Od zámku se vracím zpět na hlavní silnici a po ní se vydávám pryč z města. Jedno město mám za zády a další před sebou. Tím je Skalica mající městský znak hodně podobný s heraldikou celého Slovenska. Tak jako v Kopčanech mě naváděly směrové cedule na kostel sv. Margity, tady je skoro všude směrovka k zimnímu stadionu. Že město žije hokejem se tady nezapře. Já se však přece jen vydávám za památkami i když to nakonec nedopadá tak, jak jsem si původně představoval. Štefánikova ulice za kruhovým objezdem je ještě O.K., ale místo s největší koncentrací turistických cílů - Námestie Slobody - je v celkové rekonstrukci. Přesto je tu na co koukat: kostel sv. Michala (zřejmě i s možností výstupu na věž), jezuitské kolegium s kostelem, Dům kultury, jež nezapře stopy architekta Dušana Jurkoviče, no a samozřejmě i radnice. Popojíždím kousek na západ, tak se Lichardovou ulicí s evangelickým kostelem a parkově upravenou Potočnou ulicí dostávám ke zbytku městských hradeb. Do systému opevnění byla kdysi začleněna i nejstarší skalická památka - rotunda svatého Juraja. Je otevřená a tak mohu nakouknout i dovnitř. Vstup se neplatí, výklad se však podává až když se sejde aspoň 5 zájemců. Dostávám tedy alespoň propagační leták, z něhož se to podstatné také dozvídám. Je odsud hezký výhled na zbytek města, no a ještě lepší se naskýtá z nedalekého návrší Kalvárie, kam vede i křížová cesta.
Čas pokročil, je už skoro třičtvrtě na jednu a já se vydávám na další část cesty. Dosud jsem prakticky nevyjížděl žádný pořádný kopec, nyní si to však plně vynahrazuji. Při výjezdu snad 1,5 km dlouhého stoupání směrem na Mokrý Háj se mi pořádně zrychluje tep. Následuje sjezd do vsi a za ní znovu nabírání výškových metrů. Po opětovném sjezdu do Radošovců přemýšlím nad možností ušetřit si námahu a vydat se do Senice po hlavní silnici, u níž předpokládám, že nebude tak členitá. Dvouminutové čekání na stopce mě však od této varianty dostatečně odrazuje a raději jedu rovně, do místní části Vieska a dále údolím říčky Chvojnice. Za obcí Oreské na mně znovu čeká výjezd velmi prudkého kopce. Užívám si výhledů do okolí a krátce zastavuji u obrovského kříže, který stojí pár metrů od silnice v úrovni Smrdáků. Na blízké křižovatce se pak nechávám zlákat dvoukilometrovou zajížďkou do obce mající status lázní. Cesta do Smrdáků mírně klesá a lázně jsou hned na jejím okraji. Komplex několika moderních lázeňských domů umístěných v parkově upraveném údolíčku mám prohlédnutý za čtvrthodinu. Je to pěkné a narozdíl od jiných lázeňských center i klidné místo.
Po návratu na křižovatku mě čeká pohodový úsek přes Rybky do Senice. Okresní město mě vítá hradbou paneláků a hypermarketem Tesco. Jedu jen po jeho okraji a podél několika sídlišť se stáčím k severu. Brzy projíždím místní částí Kunov, za kterou je na řece Teplica (pro mě doplnění vědomostí, původně jsem se mylně domníval, že řeka se rovněž jmenuje Senica) postavena stejnojmenná přehrada se sypanou hrází. Pláž na protějším břehu však zeje prázdnotou, stejně jako na spoustě jiných vodních dílech i zde je voda napadena sinicemi. Něco plavajícího však na hladině zahlédnout lze. Asi tu bouralo pekařské auto, protože hladina je plná plavajících bochníků chleba, rohlíků a pletýnek.
Cesta údolím řeky končí v nedaleké obci Sobotiště, kde mají malý zámeček, nebo-li kaštiel. Odtud musím opět zabrat při výjezdu pořádného kopce, z jehož nejvyšší části se naskýtá parádní výhled do údolí Myjavy. K této přece jen známější řece se dostávám velmi prudkým sjezdem. Lituji ztracených výškových metrů, protože je nyní musím znovu nabírat a ještě i přidat něco navíc. Rozhoduji se totiž, že navštívím zříceninu hradu Branč, která se rozprostírá na pořádně vysokém kopci. Největší sklon má silnice v úrovni kamenolomu, jinak se mi nahoru nejede zase až tak nejhůř. Ovšem úsek od parkoviště k samotnému hradu už pro mé kolo sjízdný není a proto musím těch pár posledních metrů pěšky.
Na Branči se toho času platí vstupné, které činí jen 25 Sk. Já mám v této ceně zahrnutu i službu hlídání kola, které opírám o tyč se značkou zakazující vjezd. Vydávám se na prohlídku. Celá zřícenina hradu má dochované a zakonzervované obvodové hradební zdivo s několika baštami a z větší části i obranný příkop. V prostoru mezi zdí a příkopem pak vede hlavní prohlídková okružní trasa. Docela mě překvapuje, jak je hradní areál rozsáhlý. V západní části stojí kamenný pomník s křížem, připomínající, že hrad nesloužil v dřívějších časech jen jako sídlo vrchnosti, ale též jako vězení. V hlavním hradním paláci mám možnost nahlédnout do jediné místnosti, jíž se do dnešních dnů dochoval i strop, v ostatních případech zbylo pouze obvodové zdivo. Myslím, že zmiňovat se o fantastickém výhledu do širokého okolí je celkem zbytečné, ten pohled je prostě neopakovatelný a možná nejsem sám, na něhož dělá z celé návštěvy hradu největší dojem.
Vracím se ke kolu a s pokladníky se radím, jak nejlépe zhodnotit již získané výškové metry při cestě do města Myjavy. Radí mi pokračovat po lesní silnici, která vede od hřbitova východním směrem. Při pohledu do mapy se mi tato varianta moc nepozdává, ale vracet se zpátky do Majeriček se mi též nechce, proto si tuto variantu ověřuji ještě u jednoho místního mladíka, který právě z toho směru přijel ve staré škodovce. Jsem ubezpečen, že silnice je sice občas rozbitá, ale pro kolo bez problémů sjízdná. A tak tedy jedu. Cesta vede lesem a převážně klesá. Až když už vidím první domky kopaničářské osady Bešnarovci, mění se sklon silnice v můj neprospěch. Ovšem další část trasy už vede opět dolů, parádní sjezd se později mění v údolní rovinu, jíž se dostávám přes Turů Lúku do Myjavy.
Město Myjava, ač okresní, nepatří zrovna mezi extra zajímavé turistické cíle. Památky prakticky žádné, jen evangelický kostel a budova bývalé SNR. Ostatní zástavba je zastoupena především paneláky a různými obchodními domy. Zastavuji na autobusovém nádraží, kde se nejdříve pouštím do konzumace zásob jídla a poté rozmýšlím nad další částí cesty. Je už skoro 17 hodin a zvládnutí naplánovaných ještě cca 50 km, navíc s významným převýšením, se mi už nejeví jako zvládnutelné do soumraku. Zvažuji dlouho, ale nakonec se rozhoduji, že na Velkou Javorinu dnes nevyjedu.
Místo původně plánovaného pokračování po silnici II-581 se vydávám po cestě č. 499. Už od křižovatky, kde si ve stánku kupuji zmrzlinu cesta stoupá, za městem navazuje krátká rovina, ale později už cesta vede znovu do kopce jehož sklon se neustále zvyšuje. Za osadou Sviniarky už mám nabranou docela slušnou nadmořskou výšku a jsem za ni odměňován nádhernými výhledy na krajinu krásně osvícenou podvečerním sluncem. Kromě Velké Javoriny, která mimochodem nevypadá ze slovenské strany tak výrazně jako z moravské, je hezky vidět i panorama Považského Inovce a z bližších cílů třeba přehrada Brestovec a před ním příhradový železniční viadukt. Hradbu kopců, kterou já musím pracně vyjíždět, překonávají vlaky asi 2,5 km dlouhým tunelem. Když později sjíždím dolů, spatřuji stužky kolejnic mezi stromy kousek od místa, kde tunel opouštějí. Za tím místem následuje pro změnu kratší stoupání a opět ostrý sjezd dolů. Z rychlé jízdy mě vylekává krátký pronikavý zvuk sirény, to mi dává řidič sanitky najevo, abych mu uhnul z cesty. Samozřejmě tak činím a přibrzďuji, aby mě mohl předjet ještě před železničním mostem, v němž moc místa opravdu není.
Přijíždím do poslední slovenské obce, Vrbovců, místní části Šance. Dříve se to tady jmenovalo U Sabotů, což asi pamětníkům dob dělení federace v r. 1993 řekne mnohem více. Místní obyvatelé se tehdy nakonec rozhodli, že budou patřit pod Slovensko. Dnes je zde situace taková, že ačkoliv se hranice posouvala, hraniční patníky jsou ihned vedle hlavní silnice. A tak ti malí kluci, co právě na fotbalovém hřišti hrají kopanou jsou vlastně internacionálové. Podobné je to i s malými políčky, na které zřejmě chodí pracovat rovněž místní. S překračováním státních hranic si asi zdejší obyvatelé hlavu nelámou a to je vlastně dobře.
Hraniční přechod leží asi 200 metrů za posledním domem, kousek od železničního nádraží Vrbovce. Tu stanici si ještě pamatuji s názvem Javorník nad Veličkou patřící Českým drahám, i zde se tedy posunovaly hranice. V pravém Javorníku bych já dnes chtěl skončit, ale protože je ještě relativně brzy, nevydávám se tam přímo, ale oklikou přes Kuželov. Nad vsí si samozřejmě prohlížím větrný mlýn, který má již dávno po zavírací době. Je stejný jako před 5 roky, což se nedá tvrdit o větrné elektrárně na nedalekém návrší Bojiště. Ta je nyní ve fázi demontáže. Od mlýna pokračuji dlouhým sjezdem přes celý Kuželov až do sousední Hrubé Vrbky. Podle mapy by tu měl stát klášter, ale žádnou takovou stavbu zde neobjevuji. Odbočuji doprava a stoupám k železniční stanici Velká nad Veličkou. Na nádraží si nabírám vodu do lahve a trochu se zde i umývám. Poté sjíždím do městěčka a údolím Veličky se vracím do Javorníku.
Nocleh mám naplánovaný na stejném místě, jako už čtyřikrát při dřívějších výpravách do těchto končin, je jím bouda na železniční zastávce. Na místo dojíždím pár minut po 19. hodině. Na boudě z likusu už se sice trochu projevilo řádění vandalů, možná i zub času, ale pro přespání mi letos ještě bude stačit. Oblékám si teplejší oblečení a večeřím. Po odjezdu posledního vlaku a soumraku zalehávám ke spánku.
DEN DRUHÝ - MIKULČICKÁ EXKURZE DO HISTORIE (27. 8. 2006)
Ráno se budím okolo půl šesté, zvyk je hold zvyk. Jsem nepříjemně překvapen, že levé koleno, které mě už včera večer trošku trápilo, mě nyní docela dost bolí. Snídám, potom se trochu omývám a nakonec balím spacák a karimatku. Nocležiště opouštím o půl sedmé a to dlouhým sjezdem, který končí až na okraji obce Velká nad Veličkou. Zkouším rozhýbat bolavé koleno a to se mi na dlouhém rovinatém úseku širokým údolím Veličky docela daří.
Koukám, že samota blíže k obci Louka se za poslední roky rozrostla o docela velké hospodářství. Přejíždím most přes Veličku, poté projíždím celou obcí a na samém konci Louky odbočuji směrem na Strážnici. Podjíždím železniční viadukt, za nímž následuje trojice vesnic docela blízko od sebe: Lipov, Tasov a Hroznová Lhota. V tomto úseku potkávám docela dost cyklistů, především se jedná o věřící mířící na ranní mše buď do Louky nebo do Hroznové Lhoty. Za malou vískou Žeraviny cesta mírně stoupá, ale i takový kopeček, který by snad jindy nestál ani za zmínku, mě dneska docela trápí, opět bolí koleno. Naštěstí je takový úsek na dnešní trase spíše výjimkou. V ořechové aleji si vychutnávám krásné ranní scenérie - průniky slunce mezi stromy, orosené pavučiny v trávě a ve větvích stromů a pás mlhy v dáli podél toku řeky Moravy.
Čtvrthodinu před osmou přijíždím do Strážnice. Město bohaté na památky dnes ale stojí stranou mého zájmu. Projíždím oběma historickými branami a za tou Skalickou z hlavní cesty odbočuji doleva. Za železničním přejezdem zatáčím pro změnu doprava na asfaltovou silnici vedoucí souběžně s železniční tratí. Tato cesta patří jenom mně a to až do Petrova, kde jsem nucen se navrátit na hlavní silnici I. třídy. U železniční zastávky si nemohu odpustit krátkou zajížďku do sklepního areálu zvaného Plže a vyhlášeného jako státní památková rezervace. Soubor asi šesti desítek sklepů ve stylu lidového baroka a ve shodné kombinaci barev bílá + modrá podrovnávka nemá u nás obdoby.
Z Petrova musím chtě nechtě po silnici I. třídy, ale ta je naštěstí poměrně široká a má i dostatečný odstavný pruh. Brzy přijíždím k mimoúrovňové křižovatce u Sudoměřic a za ní přejíždím Baťův kanál. Nechávám se zlákat 700 metrů dlouhou odbočkou k technické památce - tzv. výklopníku, což je budova se zařízením na přesypávání uhlí z železničních vagónů na lodě. Je však ještě brzy a areál přístupný není, získávám tak aspoň další možný tip na výlet, zvlášť, když tu provozuje i půjčovna lodí a relativně blízko je i další atrakce - šlapací drezíny u Ratíškovic. Od výklopníku se vracím zpět na hlavní silnici, po ní se dostávám k řece Moravě a za mostem odbočuji do Rohatce.
Blíží se devátá hodina a já teprve nyní sundávám bundu a kalhoty. Když tyto věci skládám a cpu do cyklobrašny, prochází kolem šohaj oděný v bohatém kroji, asi tu mají právě hody. Ještě před tím, než se vydám k městu Hodonín, stavuji se ve zdejším obchodě, dnes se mi totiž nechce marnit čas v nějakém velkém hypermarketu. Do Hodonína přijíždím ani ne za 10 minut. Míjím novogotickou hřbitovní bránu a později se na chvilku stavuji v lázeňském parku, kde teprve svačím pečivo se sýrem nakoupené v Rohatci. Také promýšlím, kudy pojedu dál.
Jako můj hlavní dnešní cíl jsem si zvolil archeologickou lokalitu z dob Velké Moravy Mikulčice-Valy. Od Hodonína tam vede cyklotrasa, na níž se napojuji u radnice. Značení sice není nic moc, ale to mi tak nevadí, protože veškeré potřebné informace získávám z mé GPS navigace. Asfaltová silnice mě přivádí kolem zahrádek a několika průmyslových objektů k hrázi přívodního kanálu do lužních lesů. Stezka potom pokračuje přímo po hrázi. Cesta je sice zpevněná kamením, ale značně nerovná, musím tedy jet velmi opatrně a maximální rychlostí do 7 km/h. Jenomže to je teprve začátek mých útrap. Kousek od rozcestí Skařiny stezka těleso hráze opouští a míří do lesa. Bláto, louže, komáři = proklínám tuto "zkratku" a zaříkávám se, že už nikdy nebudu jezdit po "cyklostezkách", radši po silnici I. třídy s provozem 100 aut za minutu než tohle.
10 minut po desáté hodině končí mé trápení a já vyjíždím z lesa na zatravněnou louku, na jejímž konci stojí budova památníku velkomoravského hradiště. Přejíždím parkoviště a své zablácené kolo opírám o vlajkový stožár. Vcházím dovnitř a zjišťuji, že se právě sešel dostatečný počet návštěvníků nato, aby byla zahájena prohlídka, neváhám tedy a kupuji vstupenku.
Mladá průvodkyně nás nejdříve u nástěnné mapy hradiště seznamuje s historií Velké Moravy a jejími souvislostmi s nejbližším okolím. Potom vcházíme do 1. pavilonu a tam máme možnost si prohlédnout vystavené nálezy ze zdejší lokality. Uprostřed je maketa říčního koryta s dvojicí desetimetrových dubových člunů a malým náznakem dřevěné palisády. Při stěnách okolo jsou v prosklených vitrínách vystaveny drobnější a vzácnější exponáty (mince, šperky, keramika, ...) v členění od nejstarších dob do období husitství. Po prohlédnutí se přesouváme do 2. pavilonu, v němž se nacházejí zakonzervované základy "druhého" mikulčického velkomoravského kostela a několik hrobů s kostrami. I zde jsou při stěnách vitríny s keramikou a též panely s fotografiemi z výzkumu a z výstav, kterými se v minulosti zdejší muzeum prezentovalo na různých místech Evropy. Třetí fáze exkurze do minulosti zahrnuje individuální procházku areálem kolem zbývajících základů kostelních staveb. Já jich navštěvuji pět a poté zdejší prohlídku ukončuji, lépe řečeno jsem doslova vyhnán hejnem dotěrných komárů.
Vracím se zpět ke kolu a kouskem větve se z něj snažím odstranit co nejvíce bláta. Po 10 minutách práce je bicykl opět ve stavu, který dovoluje pokračování v cestě a já se vydávám po široké silnici, která je připravena zvládnout podstatně větší nájezdy návštěvníků, než jaké tu asi běžně jsou. Probudil se vítr, který k mé smůle fouká od jihozápadu. V otevřené krajině za Mikulčicemi mi cestu trochu znepříjemňuje, ale dá se to vydržet. Přesto to s tempem nijak zvlášť nepřeháním, jednak není kam spěchat a jednak musím šetřit mé koleno, kterému dlouhá přestávka na Valech vůbec neprospěla. Projíždím Moravskou Novou Vsí a později Hruškami. Potom se dostávám k vlakovému nádraží, kde končí vedlejší silnice a na ni navazuje buď hlavní silnice I. třídy a nebo cyklostezka kolem podzemního zásobníku plynu. Poučen z Hodonína volím raději rušnou silnici a po ní přijíždím do Břeclavi.
U moderního kostela sv. Václava je místo, kde se větví moje včerejší a dnešní trasa. Zbývající cesta domů už vede stejně, jako byla ta včerejší opačným směrem. Po průjezdu Poštornou následuje dlouhý úsek Bořím lesem. I přesto, že je už dávno po poledni, v lese je stále vidět spoustu lidí zkoušejících štěstí s košíky v rukách. Krátkou zastávku dělám pouze ve Valticích, ale to jen za účelem vyfocení zámku. Jinak se jen pozvolna přibližuji k domovu. Ke zdolání trasy, kterou jsem kdysi zvládal za hodinu a půl, dnes potřebuji o šedesát minut více. Zapříčiňuje to vítr a stále méně snesitelná bolest v kolenním kloubu. Posledních 11 kilometrů z Jevišovky dojíždím jen se sebezapřením. Do Hevlína se dostávám o třičtvrtě na čtyři odpoledne.
Dojmy z trasy a doplňky:
Výlet poznamenaný zraněním kolena, které nakonec mělo za následek předčasné ukončení cykloturistiky v letošním roce. Jinak to byla krásná trasa bohatá na památky a daleké výhledy. V původním plánu jsem měl ještě zakomponovaný památník SNP na kopci Roh u Staré Turé, vrchol Velké Javořiny a meandry řeky Moravy u Strážnice. Tyto cíle se nezdařilo navštívit nyní, je však jisté, že se stanou cíly některého z výletů v budoucnu (bude-li sloužit zdraví).
DEN PRVNÍ - MYJAVSKOU PAHORKATINOU POD VELKOU JAVORINU (26. 8. 2006)
Odjezd, který mám naplánovaný na 6:00 se mi daří skoro dodržet, Hevlín opouštím jen o 5 minut později. Mířím do sousedních Hrabětic, kde už mají komplet opravenou silnici (konečně!), za nimi se pak odkláním na spojovací cestu ke konzervárně Novák. Později se držím tradiční cyklomagistrály - bývalé signálky a také na ní mě čeká jedno příjemné překvapení, nový most přes Dyji u železniční zastávky Jevišovka je již skoro dokončený. Chladným ránem se dostávám až do Březí, kde ze signálky odbočuji na normální silnici. Mikulovem jenom projíždím a to samé platí i v Sedleci a ve Valticích. To už docela hřeje sluníčko, kopec k benzínce také pěkně rozproudí krev, přesto ze sebe ještě teplé věci nesundávám, protože mě čeká dlouhý průjezd stinným Bořím lesem.
Parkoviště u valtické hájenky je doslova přeplněné. Nejedná se však o turisty, kteří by takto zrána vyrazili na blízký Dianin chrám, nýbrž o houbaře, kterých pak spatřuji v různých částech lesa na desítky. Dokonce předjíždím jednoho staršího pána, co jede na kole s plným košem hub na nosiči. Při mých cestách přes Břeclav jsem si už zvykl nakupovat zásoby jídla a pití v poštorenském supermarketu Jednota. Nejinak je tomu i dnes. Část nakoupených zásob ihned spořádávám a ten zbytek se snažím co nejlépe uspořádat do cyklobrašen. Těsně před devátou se už prodírám hustou dopravou (platí i o provozu cyklistů) ve městě Břeclavi a pospíchám na výpadovku směr Slovensko.
Cesta po rovině rychle ubíhá, brzy je tu městečko Lanžhot. Nikdy jsem neměl tušení o tom, že by v této svérázné obci měli i zámek, proto jsem překvapen ikonkou na displeji mého GPS navigátora. Vydávám se tedy na místo a drobnou stavbu obklopenou parkem skutečně objevuji. V zámečku sídlí správa lesů a je tedy veřejnosti nepřístupný. Za Lanžhotem vjíždím do lužního lesa a po soustavě náspů a mostů se dostávám k hranicím. Kontrola je jen symbolická, pouze se zdravím s dvojicí strážníků a ihned můžu pokračovat na druhý břeh řeky Moravy. Hned za mostem odbočuji doleva a zkratkou se dostávám do první slovenské obce Brodské.
Za Brodským míjím oplocený areál zpracování či skladování ropy. Ta se těží všude kolem, hlavě však v okolí severovýchodně situovaných Gbelů. Já však cestou nespatřuji ani jedno těžební stanoviště, zřejmě je to způsobeno tím, že je celá oblast zalesněna. Opakují se obrázky z Bořího lesa, opět spousty houbařů, aut parkujících kolem silnice už ale přece jen není tolik. Docela dlouho neprojíždím žádnou osídlenou oblastí. Jen osada Adamov s uprchlickým táborem zpestřuje fádní úsek dlouhými přímými úseky lesem.
Konečně přijíždím do Kopčan, v nichž mám naplánovanou první zastávku. Mým cílem je nejstarší dochovaná stavba kostela na Slovensku. Na kostelík sv. Margity je dokonce u vjezdu do obce poutač. Zprvu jsem předpokládal, že se k němu dostanu od jihu podél holíčského kanálu, směrovky v obci mě však navádějí na severní konec vsi a odtud do polí severovýchodním směrem. Vede tudy úzká asfaltka, ideální cyklostezka, později je ale potřeba odbočit na polní cestu, která už tak ideální pro kolo není. Zvlášť po deštích v minulých dnech je tu dost úseků s loužemi a blátem. Nejprve míjím rozvaliny asi nějakého starého statku, ty jsou však stráženy vysokými kopřivami. To už je ale k malému kostelíku stojícím na okraji kukuřičného pole jen pár metrů. Je zajímavé, že se podařilo stáří kostela zjistit teprve před pár lety. Zvlášť, když známá archeologická lokalita velkomoravského hradiště Mikulčice - Valy se nachází jen necelé 2 km odtud, ovšem na opačné straně řeky Moravy. Ale dost možná, že stavbě toto pozdní objevení i prospělo. Přiznám se, že ani já bych sem dříve zajížďku nedělal, neznajíce historickou hodnotu památky. Mimochodem, dnes je kostel částečně obehnán lešením a o to nejen zevně, ale i v interiéru, do něhož lze nahlédnout škvírou ve dveřích.
Od kostela sv. Margity se vracím na asfaltku a protože se mi zdá, že by mohla vést do Holíče, vydávám se po ní. Cesta mě sice skutečně přivádí až na okraj města, dokonce jakoby přímo k zámku, jenomže v samotném závěru mě nepříjemně překvapuje zamčená brána a oplocený areál bažantnice. Nezbývá, než se vydat na objížďku po blátivé polňačce a u areálu ČOV se napojit na původní hlavní silnici. Po krátké očistě kola vjíždím do Holíče po Kopčianské ulici. Na ni navazuje Bratislavská a křižovatka se silnicí směr Petrova Ves. Tady spatřuji ukazatel upozorňující na objekt větrného mlýna a protože je to jediná dochovaná stavba tohoto typu na celém Slovensku, neváhám a vydávám se do stoupání k sýpce a dále na návrší Hrebeň. Kamenný mlýn holandského typu je ukrytý mezi stromy. V těsné blízkosti se nachází přírodní amfiteátr a myslivna. Náznak, že by byl mlýn občas přístupný tu nenacházím, zato objevuji pěkný výhled směrem k nedalekému městu Skalica. Po krátké přestávce v klidném prostředí sjíždím zpátky do města.
Střed města Holíče je podobný spoustě dalších slovenských měst v širokém okolí. Spousta sídlišť, moderně řešené Náměstí Míru a teprve v jeho okolí několik dochovaných starších objektů. Přímo u silnice se nacházejí budovy holíčské manufaktury, opodál stojí na opačné straně ulice kostel a klášter kapucínů. Z tohoto místa mám dnes již podruhé na dohled holíčský zámek, nyní však k němu mohu bez problémů dojet po příjezdové silnici vedoucí parkem. Docela velká stavba tvarovaná do písmene U a obehnaná vodním příkopem, se už hlasitě hlásí o pořádnou rekonstrukci. Nakonec, se střechou se už začalo. Zámek je možné navštívit, sídlí v něm městská galerie, já však dnes této možnosti nevyužívám.
Od zámku se vracím zpět na hlavní silnici a po ní se vydávám pryč z města. Jedno město mám za zády a další před sebou. Tím je Skalica mající městský znak hodně podobný s heraldikou celého Slovenska. Tak jako v Kopčanech mě naváděly směrové cedule na kostel sv. Margity, tady je skoro všude směrovka k zimnímu stadionu. Že město žije hokejem se tady nezapře. Já se však přece jen vydávám za památkami i když to nakonec nedopadá tak, jak jsem si původně představoval. Štefánikova ulice za kruhovým objezdem je ještě O.K., ale místo s největší koncentrací turistických cílů - Námestie Slobody - je v celkové rekonstrukci. Přesto je tu na co koukat: kostel sv. Michala (zřejmě i s možností výstupu na věž), jezuitské kolegium s kostelem, Dům kultury, jež nezapře stopy architekta Dušana Jurkoviče, no a samozřejmě i radnice. Popojíždím kousek na západ, tak se Lichardovou ulicí s evangelickým kostelem a parkově upravenou Potočnou ulicí dostávám ke zbytku městských hradeb. Do systému opevnění byla kdysi začleněna i nejstarší skalická památka - rotunda svatého Juraja. Je otevřená a tak mohu nakouknout i dovnitř. Vstup se neplatí, výklad se však podává až když se sejde aspoň 5 zájemců. Dostávám tedy alespoň propagační leták, z něhož se to podstatné také dozvídám. Je odsud hezký výhled na zbytek města, no a ještě lepší se naskýtá z nedalekého návrší Kalvárie, kam vede i křížová cesta.
Čas pokročil, je už skoro třičtvrtě na jednu a já se vydávám na další část cesty. Dosud jsem prakticky nevyjížděl žádný pořádný kopec, nyní si to však plně vynahrazuji. Při výjezdu snad 1,5 km dlouhého stoupání směrem na Mokrý Háj se mi pořádně zrychluje tep. Následuje sjezd do vsi a za ní znovu nabírání výškových metrů. Po opětovném sjezdu do Radošovců přemýšlím nad možností ušetřit si námahu a vydat se do Senice po hlavní silnici, u níž předpokládám, že nebude tak členitá. Dvouminutové čekání na stopce mě však od této varianty dostatečně odrazuje a raději jedu rovně, do místní části Vieska a dále údolím říčky Chvojnice. Za obcí Oreské na mně znovu čeká výjezd velmi prudkého kopce. Užívám si výhledů do okolí a krátce zastavuji u obrovského kříže, který stojí pár metrů od silnice v úrovni Smrdáků. Na blízké křižovatce se pak nechávám zlákat dvoukilometrovou zajížďkou do obce mající status lázní. Cesta do Smrdáků mírně klesá a lázně jsou hned na jejím okraji. Komplex několika moderních lázeňských domů umístěných v parkově upraveném údolíčku mám prohlédnutý za čtvrthodinu. Je to pěkné a narozdíl od jiných lázeňských center i klidné místo.
Po návratu na křižovatku mě čeká pohodový úsek přes Rybky do Senice. Okresní město mě vítá hradbou paneláků a hypermarketem Tesco. Jedu jen po jeho okraji a podél několika sídlišť se stáčím k severu. Brzy projíždím místní částí Kunov, za kterou je na řece Teplica (pro mě doplnění vědomostí, původně jsem se mylně domníval, že řeka se rovněž jmenuje Senica) postavena stejnojmenná přehrada se sypanou hrází. Pláž na protějším břehu však zeje prázdnotou, stejně jako na spoustě jiných vodních dílech i zde je voda napadena sinicemi. Něco plavajícího však na hladině zahlédnout lze. Asi tu bouralo pekařské auto, protože hladina je plná plavajících bochníků chleba, rohlíků a pletýnek.
Cesta údolím řeky končí v nedaleké obci Sobotiště, kde mají malý zámeček, nebo-li kaštiel. Odtud musím opět zabrat při výjezdu pořádného kopce, z jehož nejvyšší části se naskýtá parádní výhled do údolí Myjavy. K této přece jen známější řece se dostávám velmi prudkým sjezdem. Lituji ztracených výškových metrů, protože je nyní musím znovu nabírat a ještě i přidat něco navíc. Rozhoduji se totiž, že navštívím zříceninu hradu Branč, která se rozprostírá na pořádně vysokém kopci. Největší sklon má silnice v úrovni kamenolomu, jinak se mi nahoru nejede zase až tak nejhůř. Ovšem úsek od parkoviště k samotnému hradu už pro mé kolo sjízdný není a proto musím těch pár posledních metrů pěšky.
Na Branči se toho času platí vstupné, které činí jen 25 Sk. Já mám v této ceně zahrnutu i službu hlídání kola, které opírám o tyč se značkou zakazující vjezd. Vydávám se na prohlídku. Celá zřícenina hradu má dochované a zakonzervované obvodové hradební zdivo s několika baštami a z větší části i obranný příkop. V prostoru mezi zdí a příkopem pak vede hlavní prohlídková okružní trasa. Docela mě překvapuje, jak je hradní areál rozsáhlý. V západní části stojí kamenný pomník s křížem, připomínající, že hrad nesloužil v dřívějších časech jen jako sídlo vrchnosti, ale též jako vězení. V hlavním hradním paláci mám možnost nahlédnout do jediné místnosti, jíž se do dnešních dnů dochoval i strop, v ostatních případech zbylo pouze obvodové zdivo. Myslím, že zmiňovat se o fantastickém výhledu do širokého okolí je celkem zbytečné, ten pohled je prostě neopakovatelný a možná nejsem sám, na něhož dělá z celé návštěvy hradu největší dojem.
Vracím se ke kolu a s pokladníky se radím, jak nejlépe zhodnotit již získané výškové metry při cestě do města Myjavy. Radí mi pokračovat po lesní silnici, která vede od hřbitova východním směrem. Při pohledu do mapy se mi tato varianta moc nepozdává, ale vracet se zpátky do Majeriček se mi též nechce, proto si tuto variantu ověřuji ještě u jednoho místního mladíka, který právě z toho směru přijel ve staré škodovce. Jsem ubezpečen, že silnice je sice občas rozbitá, ale pro kolo bez problémů sjízdná. A tak tedy jedu. Cesta vede lesem a převážně klesá. Až když už vidím první domky kopaničářské osady Bešnarovci, mění se sklon silnice v můj neprospěch. Ovšem další část trasy už vede opět dolů, parádní sjezd se později mění v údolní rovinu, jíž se dostávám přes Turů Lúku do Myjavy.
Město Myjava, ač okresní, nepatří zrovna mezi extra zajímavé turistické cíle. Památky prakticky žádné, jen evangelický kostel a budova bývalé SNR. Ostatní zástavba je zastoupena především paneláky a různými obchodními domy. Zastavuji na autobusovém nádraží, kde se nejdříve pouštím do konzumace zásob jídla a poté rozmýšlím nad další částí cesty. Je už skoro 17 hodin a zvládnutí naplánovaných ještě cca 50 km, navíc s významným převýšením, se mi už nejeví jako zvládnutelné do soumraku. Zvažuji dlouho, ale nakonec se rozhoduji, že na Velkou Javorinu dnes nevyjedu.
Místo původně plánovaného pokračování po silnici II-581 se vydávám po cestě č. 499. Už od křižovatky, kde si ve stánku kupuji zmrzlinu cesta stoupá, za městem navazuje krátká rovina, ale později už cesta vede znovu do kopce jehož sklon se neustále zvyšuje. Za osadou Sviniarky už mám nabranou docela slušnou nadmořskou výšku a jsem za ni odměňován nádhernými výhledy na krajinu krásně osvícenou podvečerním sluncem. Kromě Velké Javoriny, která mimochodem nevypadá ze slovenské strany tak výrazně jako z moravské, je hezky vidět i panorama Považského Inovce a z bližších cílů třeba přehrada Brestovec a před ním příhradový železniční viadukt. Hradbu kopců, kterou já musím pracně vyjíždět, překonávají vlaky asi 2,5 km dlouhým tunelem. Když později sjíždím dolů, spatřuji stužky kolejnic mezi stromy kousek od místa, kde tunel opouštějí. Za tím místem následuje pro změnu kratší stoupání a opět ostrý sjezd dolů. Z rychlé jízdy mě vylekává krátký pronikavý zvuk sirény, to mi dává řidič sanitky najevo, abych mu uhnul z cesty. Samozřejmě tak činím a přibrzďuji, aby mě mohl předjet ještě před železničním mostem, v němž moc místa opravdu není.
Přijíždím do poslední slovenské obce, Vrbovců, místní části Šance. Dříve se to tady jmenovalo U Sabotů, což asi pamětníkům dob dělení federace v r. 1993 řekne mnohem více. Místní obyvatelé se tehdy nakonec rozhodli, že budou patřit pod Slovensko. Dnes je zde situace taková, že ačkoliv se hranice posouvala, hraniční patníky jsou ihned vedle hlavní silnice. A tak ti malí kluci, co právě na fotbalovém hřišti hrají kopanou jsou vlastně internacionálové. Podobné je to i s malými políčky, na které zřejmě chodí pracovat rovněž místní. S překračováním státních hranic si asi zdejší obyvatelé hlavu nelámou a to je vlastně dobře.
Hraniční přechod leží asi 200 metrů za posledním domem, kousek od železničního nádraží Vrbovce. Tu stanici si ještě pamatuji s názvem Javorník nad Veličkou patřící Českým drahám, i zde se tedy posunovaly hranice. V pravém Javorníku bych já dnes chtěl skončit, ale protože je ještě relativně brzy, nevydávám se tam přímo, ale oklikou přes Kuželov. Nad vsí si samozřejmě prohlížím větrný mlýn, který má již dávno po zavírací době. Je stejný jako před 5 roky, což se nedá tvrdit o větrné elektrárně na nedalekém návrší Bojiště. Ta je nyní ve fázi demontáže. Od mlýna pokračuji dlouhým sjezdem přes celý Kuželov až do sousední Hrubé Vrbky. Podle mapy by tu měl stát klášter, ale žádnou takovou stavbu zde neobjevuji. Odbočuji doprava a stoupám k železniční stanici Velká nad Veličkou. Na nádraží si nabírám vodu do lahve a trochu se zde i umývám. Poté sjíždím do městěčka a údolím Veličky se vracím do Javorníku.
Nocleh mám naplánovaný na stejném místě, jako už čtyřikrát při dřívějších výpravách do těchto končin, je jím bouda na železniční zastávce. Na místo dojíždím pár minut po 19. hodině. Na boudě z likusu už se sice trochu projevilo řádění vandalů, možná i zub času, ale pro přespání mi letos ještě bude stačit. Oblékám si teplejší oblečení a večeřím. Po odjezdu posledního vlaku a soumraku zalehávám ke spánku.
DEN DRUHÝ - MIKULČICKÁ EXKURZE DO HISTORIE (27. 8. 2006)
Ráno se budím okolo půl šesté, zvyk je hold zvyk. Jsem nepříjemně překvapen, že levé koleno, které mě už včera večer trošku trápilo, mě nyní docela dost bolí. Snídám, potom se trochu omývám a nakonec balím spacák a karimatku. Nocležiště opouštím o půl sedmé a to dlouhým sjezdem, který končí až na okraji obce Velká nad Veličkou. Zkouším rozhýbat bolavé koleno a to se mi na dlouhém rovinatém úseku širokým údolím Veličky docela daří.
Koukám, že samota blíže k obci Louka se za poslední roky rozrostla o docela velké hospodářství. Přejíždím most přes Veličku, poté projíždím celou obcí a na samém konci Louky odbočuji směrem na Strážnici. Podjíždím železniční viadukt, za nímž následuje trojice vesnic docela blízko od sebe: Lipov, Tasov a Hroznová Lhota. V tomto úseku potkávám docela dost cyklistů, především se jedná o věřící mířící na ranní mše buď do Louky nebo do Hroznové Lhoty. Za malou vískou Žeraviny cesta mírně stoupá, ale i takový kopeček, který by snad jindy nestál ani za zmínku, mě dneska docela trápí, opět bolí koleno. Naštěstí je takový úsek na dnešní trase spíše výjimkou. V ořechové aleji si vychutnávám krásné ranní scenérie - průniky slunce mezi stromy, orosené pavučiny v trávě a ve větvích stromů a pás mlhy v dáli podél toku řeky Moravy.
Čtvrthodinu před osmou přijíždím do Strážnice. Město bohaté na památky dnes ale stojí stranou mého zájmu. Projíždím oběma historickými branami a za tou Skalickou z hlavní cesty odbočuji doleva. Za železničním přejezdem zatáčím pro změnu doprava na asfaltovou silnici vedoucí souběžně s železniční tratí. Tato cesta patří jenom mně a to až do Petrova, kde jsem nucen se navrátit na hlavní silnici I. třídy. U železniční zastávky si nemohu odpustit krátkou zajížďku do sklepního areálu zvaného Plže a vyhlášeného jako státní památková rezervace. Soubor asi šesti desítek sklepů ve stylu lidového baroka a ve shodné kombinaci barev bílá + modrá podrovnávka nemá u nás obdoby.
Z Petrova musím chtě nechtě po silnici I. třídy, ale ta je naštěstí poměrně široká a má i dostatečný odstavný pruh. Brzy přijíždím k mimoúrovňové křižovatce u Sudoměřic a za ní přejíždím Baťův kanál. Nechávám se zlákat 700 metrů dlouhou odbočkou k technické památce - tzv. výklopníku, což je budova se zařízením na přesypávání uhlí z železničních vagónů na lodě. Je však ještě brzy a areál přístupný není, získávám tak aspoň další možný tip na výlet, zvlášť, když tu provozuje i půjčovna lodí a relativně blízko je i další atrakce - šlapací drezíny u Ratíškovic. Od výklopníku se vracím zpět na hlavní silnici, po ní se dostávám k řece Moravě a za mostem odbočuji do Rohatce.
Blíží se devátá hodina a já teprve nyní sundávám bundu a kalhoty. Když tyto věci skládám a cpu do cyklobrašny, prochází kolem šohaj oděný v bohatém kroji, asi tu mají právě hody. Ještě před tím, než se vydám k městu Hodonín, stavuji se ve zdejším obchodě, dnes se mi totiž nechce marnit čas v nějakém velkém hypermarketu. Do Hodonína přijíždím ani ne za 10 minut. Míjím novogotickou hřbitovní bránu a později se na chvilku stavuji v lázeňském parku, kde teprve svačím pečivo se sýrem nakoupené v Rohatci. Také promýšlím, kudy pojedu dál.
Jako můj hlavní dnešní cíl jsem si zvolil archeologickou lokalitu z dob Velké Moravy Mikulčice-Valy. Od Hodonína tam vede cyklotrasa, na níž se napojuji u radnice. Značení sice není nic moc, ale to mi tak nevadí, protože veškeré potřebné informace získávám z mé GPS navigace. Asfaltová silnice mě přivádí kolem zahrádek a několika průmyslových objektů k hrázi přívodního kanálu do lužních lesů. Stezka potom pokračuje přímo po hrázi. Cesta je sice zpevněná kamením, ale značně nerovná, musím tedy jet velmi opatrně a maximální rychlostí do 7 km/h. Jenomže to je teprve začátek mých útrap. Kousek od rozcestí Skařiny stezka těleso hráze opouští a míří do lesa. Bláto, louže, komáři = proklínám tuto "zkratku" a zaříkávám se, že už nikdy nebudu jezdit po "cyklostezkách", radši po silnici I. třídy s provozem 100 aut za minutu než tohle.
10 minut po desáté hodině končí mé trápení a já vyjíždím z lesa na zatravněnou louku, na jejímž konci stojí budova památníku velkomoravského hradiště. Přejíždím parkoviště a své zablácené kolo opírám o vlajkový stožár. Vcházím dovnitř a zjišťuji, že se právě sešel dostatečný počet návštěvníků nato, aby byla zahájena prohlídka, neváhám tedy a kupuji vstupenku.
Mladá průvodkyně nás nejdříve u nástěnné mapy hradiště seznamuje s historií Velké Moravy a jejími souvislostmi s nejbližším okolím. Potom vcházíme do 1. pavilonu a tam máme možnost si prohlédnout vystavené nálezy ze zdejší lokality. Uprostřed je maketa říčního koryta s dvojicí desetimetrových dubových člunů a malým náznakem dřevěné palisády. Při stěnách okolo jsou v prosklených vitrínách vystaveny drobnější a vzácnější exponáty (mince, šperky, keramika, ...) v členění od nejstarších dob do období husitství. Po prohlédnutí se přesouváme do 2. pavilonu, v němž se nacházejí zakonzervované základy "druhého" mikulčického velkomoravského kostela a několik hrobů s kostrami. I zde jsou při stěnách vitríny s keramikou a též panely s fotografiemi z výzkumu a z výstav, kterými se v minulosti zdejší muzeum prezentovalo na různých místech Evropy. Třetí fáze exkurze do minulosti zahrnuje individuální procházku areálem kolem zbývajících základů kostelních staveb. Já jich navštěvuji pět a poté zdejší prohlídku ukončuji, lépe řečeno jsem doslova vyhnán hejnem dotěrných komárů.
Vracím se zpět ke kolu a kouskem větve se z něj snažím odstranit co nejvíce bláta. Po 10 minutách práce je bicykl opět ve stavu, který dovoluje pokračování v cestě a já se vydávám po široké silnici, která je připravena zvládnout podstatně větší nájezdy návštěvníků, než jaké tu asi běžně jsou. Probudil se vítr, který k mé smůle fouká od jihozápadu. V otevřené krajině za Mikulčicemi mi cestu trochu znepříjemňuje, ale dá se to vydržet. Přesto to s tempem nijak zvlášť nepřeháním, jednak není kam spěchat a jednak musím šetřit mé koleno, kterému dlouhá přestávka na Valech vůbec neprospěla. Projíždím Moravskou Novou Vsí a později Hruškami. Potom se dostávám k vlakovému nádraží, kde končí vedlejší silnice a na ni navazuje buď hlavní silnice I. třídy a nebo cyklostezka kolem podzemního zásobníku plynu. Poučen z Hodonína volím raději rušnou silnici a po ní přijíždím do Břeclavi.
U moderního kostela sv. Václava je místo, kde se větví moje včerejší a dnešní trasa. Zbývající cesta domů už vede stejně, jako byla ta včerejší opačným směrem. Po průjezdu Poštornou následuje dlouhý úsek Bořím lesem. I přesto, že je už dávno po poledni, v lese je stále vidět spoustu lidí zkoušejících štěstí s košíky v rukách. Krátkou zastávku dělám pouze ve Valticích, ale to jen za účelem vyfocení zámku. Jinak se jen pozvolna přibližuji k domovu. Ke zdolání trasy, kterou jsem kdysi zvládal za hodinu a půl, dnes potřebuji o šedesát minut více. Zapříčiňuje to vítr a stále méně snesitelná bolest v kolenním kloubu. Posledních 11 kilometrů z Jevišovky dojíždím jen se sebezapřením. Do Hevlína se dostávám o třičtvrtě na čtyři odpoledne.
Dojmy z trasy a doplňky:
Výlet poznamenaný zraněním kolena, které nakonec mělo za následek předčasné ukončení cykloturistiky v letošním roce. Jinak to byla krásná trasa bohatá na památky a daleké výhledy. V původním plánu jsem měl ještě zakomponovaný památník SNP na kopci Roh u Staré Turé, vrchol Velké Javořiny a meandry řeky Moravy u Strážnice. Tyto cíle se nezdařilo navštívit nyní, je však jisté, že se stanou cíly některého z výletů v budoucnu (bude-li sloužit zdraví).
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
