PŘES KOPCE NA ROVINATOU HANOU
| Datum: | 5. - 6. července 2006 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 1. den: 194,23 km; 2. den: 133,81 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 1. den: 10:26:03 h; 2. den: 7:46:52 h |
| Hrubý čas jízdy: | 1. den: 14 h; 2. den: 9 1/4 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 1. den: 18,61 km/h; 2. den: 17,19 km/h |
| Mapa: | Cykloatlas Jihomoravského kraje |
| Text & foto: | Marek Topič |
DEN PRVNÍ - PŘES ŽDÁNICKÝ LES K ŘECE MORAVĚ (5. 7. 2006)
Na cestu se vydávám po 7. hodině ranní, v tu dobu už docela hřeje slunce a pofukuje slabý větřík od jihovýchodu. Můj původní záměr využít na úvodní část cesty cyklostezku Brno-Vídeň zmařily nečekané povodně z přelomu června a července a s tím spojené zatopení bývalé signálky v okolí železniční zastávky Jevišovka. Musím tedy vyrazit po silnici II. třídy č. 415. I po ní není cesta bezproblémová. Doslova katastrofou je průjezd obcí Hrabětice, které jsou kvůli budování kanalizace kompletně rozkopané a v jednom úseku je navíc provoz zjednosměrněn a řízen semafory. Podobné komplikace, byť v poněkud menším rozsahu, jsou i v Hrušovanech, i zde připomíná vozovka na Drnholecké ulici spíše tankodrom, než silnici.
Drobně zvlněnou krajinou se dostávám do Drnholce, kde by již byla možnost napojení na cyklotrasu č. 4, ale já ještě pokračuji asi 7 km ve směru na Novou Ves a tím si cestu do Pasohlávek trochu zkracuji. Celou obcí, známou jako rekreační letovisko, projíždím po cyklostezce oddělené od normální silnice a potom už zase po obyčejné silnici pokračuji v severovýchodním směru k Ivani. Vítr již zesílil, fouká mi z boční strany a i později by měl být spíše mým spojencem, než faktor znepříjemňující jízdu. Alespoň dnes. V Ivani jsem trochu překvapený tím, kolik cyklistů vysedává před místní hospodou u piva. V souvislostí s platností nového silničního zákona již za jízdu pod vlivem alkoholu, byť na kole, hrozí podstatně vyšší sankce, než dříve. Já se raději stavuji v místním obchodě, kde si kupuji láhev minerálky a sušenky na posilněnou.
Ve Vranovicích se odkláním z cyklotrasy směr Brno a intuičně nacházím zkratku na přivaděč k silnici II. třídy č. 381. Není to zase až tak dávno, co měla tato cesta kategorii vyšší, konkrétně šlo o silnici I. třídy Znojmo - Nové Mesto nad Váhom. Ale ty časy jsou již pryč a co je důležité, druhé třídě odpovídá i provoz, který je docela slabý a řidiči jezdí slušně. V dáli, severním směrem, se zvedá menší vyvýšenina kopce Výhon a nad Nosislaví si nějaký zemědělec dal tu práci, aby na svahu vyoral, či jinak upravil obrovský nápis "AHOJ". Po chvíli přejíždím most přes řeku Svratku, poté následuje obec Velké Němčice a za ní končí i část mého výletu, která se dá charakterizovat jízdou po téměř absolutní rovině. Za obcí, konkrétně za právě rekonstruovaném mostě přes dálnici D2, začíná silnice pozvolna stoupat, téměř až k začátku vsi Křepice.
Uprostřed vesnice nacházím modré turistické značky, kterými se nechávám vést jižním směrem a později na východ do kopce. Travnatou cestou sadem musím kolo vést, protože stoupání je značně ostré. Později se zase musím prodírat vysokou trávou, což brzy vzdávám a jdu raději po okraji pole i když si tím moc nepolepšuji, roste tu totiž kukuřice. Můj cíl naštěstí není daleko. Je jím nedokončený památník tzv. Bratislavsko-brněnské operace a stojí na místě, odkud údajně v roce 1945 velel maršál Malinovski útoku na Brno. Z původně velkolepě zamýšleného památníku je tu dnes k vidění chátrající budova a nad ní kruhová ocelová konstrukce. Ta měla zřejmě sloužit jako rozhledna, o čemž svědčí točité schodiště vedoucí zhruba do půli tohoto podivného monstra.
Další úsek po modré turistické trase vede již po pohodlné polní cestě, na níž později navazuje asfaltka, která prudce klesá zpět k hlavní silnici. Pro cyklisty je tedy od východu přístup mnohem vhodnější. Po silnici č. 381 se dostávám do nedalekých Nikolčic a odtud pokračuji i přes varování před uzavírkou silnice několika serpentinami k rozcestí na Diváky a Kurdějov. Právě toto je místo, kde probíhají stavební úpravy. Vozovka je snesena a těžká technika zde upravuje terén pro její drobnou přeložku. S kolem se mi však daří bez problému projet a za okamžik již bezstarostně sjíždím do Divák. Před dvěma lety jsem jel tudy opačným směrem a těší mne, že se za tu dobu silnice hezky spravila. Horší pocity už mám ze zdejšího zámku. Ten se sice opravuje, ale okolní park je již pro veřejnost nepřístupný a pro toho, kdo by toto nehodlal respektovat je na ceduli varování před ozbrojenou ostrahou.
Za Diváky odbočuji ze silnice č. 381 a vydávám se údolím potoka Haraska k jihu. Přijíždím do Boleradic, obce, o níž jsem už dříve slyšel, že má záměr na některém z okolních návrší postavit rozhlednu. Kromě obyčejného vysílače pro mobilní telefony však nic nevidím a ani směrovky, či tabule naučné stezky žádné takovéto informace neposkytují. Cesta podél potoka je pohodlná, až v následujících Morkůvkách nastává změna. Odbočuji totiž doleva a zprvu mírně, od areálu zpracování a skladování ropy Čepra už podstatně více stoupám na hradbu kopců, které z jihu ohraničují městečko Klobouky u Brna. Na návrší se nachází technická památka - větrný mlýn německého typu. Příjezd k němu je dobře značený a tak po asi 0,5 km dlouhé jízdě po úzké asfaltce a později štěrkové cestě zastavuji přímo u dřevěného plotu, který prostranství okolo mlýna ohraničuje. Ačkoliv tu parkuje asi 6 aut, jsem nakonec zklamaný, protože mlýn dnes otevřeno nemá. Ta auta patří zahrádkářům. Škoda, interiéry tohoto typu mlýnu jsem zatím ještě neviděl a teď je jasné, že tento stav ještě nějaký čas potrvá.
Vracím se zpátky na hlavní silnici a odtud sjíždím dolů do města. Přijíždím až na hlavní náměstí, jehož severní část lemuje budova zdejšího zámku, toho času sídlo městského úřadu a muzea. Vládne tu naprostý klid, nikde ani živáčka, jen opodál se pracuje na stavbě rodinného domku. Z Klobouk odjíždím po hrbolaté dlážděné cestě směrem na východ. Silnice se lepší až u zdejšího úvraťového železničního nádraží, na které už ale osobní vlaky dávno nezajíždí. Chvíli pak jedu kolem kolejí vedoucích do Ždánic, ale po necelém kilometru se odkláním do stoupání k Bohumilicím. Ze silnice je pěkný výhled do údolí Spáleného potoka lemovaného terasovitými svahy, jenž jsou ve zdejší oblasti docela často k vidění.
Po průjezdu Bohumilicemi se dostávám po delší době znovu na křižovatku se silnicí číslo 381. Proti mně jede skupinka dětí, zpomalují a nakonec mne zastavují a ptají se, zda jedou dobře do Dambořic. Já tam mířím také, tak jim sděluji, že jedou špatně, což u nich vzbuzuje hrůzu, neboť ten kopec, co před chvíli sjely, je prý strašný. Šlapání nahoru sice opravdu moc příjemné není, ale vydržet se to dá. Mně mnohem více vadí silný jihovýchodní vítr, a protože teď bych občas tímto směrem měl jet, rozmýšlím nad mapou, jak na to vyzrát. Vzpomínám si na mou předloňskou cestu po hřebeni Ždánického lesa a napadá mě, že bych tuto oblast mohl nyní projet opačným směrem. Proto odbočuji na cyklostezku č. 5095, po níž nejprve stoupám k jakémusi zemědělskému areálu a poté sjíždím prudké klesání k rybníčku Skřipov. Podél stejnojmenného potoka sem vede polní cesta od hlavní silnice, takže kdybych si svůj záměr rozmyslel dříve, mohl jsem si náročný výjezd ušetřit. Stoupání mě nyní čeká opět. Nejdříve jedu oblastí mohyl, potom úbočím Prostředního vrchu, až se dostávám na rozcestí pod kótou Písečná. Zde navazuje mně dobře známá silnice Těšanka. Ta vede stinným lesem, střídají se mírná klesání a stoupání a v tuto dobu na ní potkávám asi jen 4 cyklisty a zhruba dvojnásobek houbařů.
Projíždím krátký úsek po silnici I. třídy, na který navazuje další část příjemné cesty lesem. Míjím areál bývalého vojenského prostoru, později skupinu pomníků U Zlatého jelena, turistický přístřešek u Červeného kříže a nakonec i velký areál, v němž se zpracovává ropa těžená v okolí. Kousek odtud je rozcestí zvané U slepice a na strom s rozcestníkem jsou připevněny dokonce slepice dvě, k plechové, která je tu již delší dobu, přibyla i slaměná. Přijíždím na rozcestí U kříže, kde zjišťuji, že mé přání, aby byla cesta klesající do údolí Kyjovky opravená, se nesplnilo. Když se pak pouštím dolů, mám pocit, že je to se stavem lesní komunikace spíše mnohem horší, než tomu bylo na konci léta roku 2004.
Před druhou hodinou odpoledne zastavuji na křižovatce u Haluzické hájovny, kde zkoumám, jestli kolo ten sjezd po otřesné cestě přežilo bez újmy. Zdá se, že je vše v pořádku a tak mohu pokračovat dál. Údolím Kyjovky se přes Snovídky a Nemotice dostávám velkým obloukem do Mouchnic. Za nimi mne čeká těžký výjezd kopce ke křižovatce se silnicí II-432 a odtud rychlý sjezd do Koryčan. Městečkem, které by se dalo nazvat vstupní branou do Chřibů, pouze projíždím a pokračuji přes nedaleký Lískovec do Střílek. Nalevo od silnice spatřuji místní zámek a ještě před ním areál výchovného ústavu, před nímž na trávě doslova novotou září dráhy minigolfového hřiště. Brána zámku je otevřená a tak se dostávám na nádvoří, které je plné parkujících aut. Odtud se dá projít jinou branou na další nádvoří, kde se zrovna nachází spousta lidí. Pár lidí brousí jakousi starou bránu, jiní čistí nábytek, někteří jen posedávají za stoly a popíjejí pivko. Vypadá to na nějakou dobrovolnou brigádu, které v naší zemi bývají na zchátralých památkách občas k vidění.
Střílky jsou pro dnešek posledním místem, které mají spojitost s mou cyklovýpravou ze srpna 2004. Ještě předtím, než se odsud vydám na další cestu, vyjíždím prudký kopec ke kostelu. Jsem zvědav, jestli už jsou na místním barokním hřbitově znovu instalovány sochy nebo alespoň jejich kopie. Nic nového však nenacházím, jen prázdné podstavce. Navíc si na posledním schodu nepříjemně nakopávám palec levé nohy a jenom si tak prohlubuji zdravotní problémy, který s ním již delší dobu mám.
Ze Střílek odjíždím kaštanovou alejí. Křížím silnici E50 a přes kopeček sjíždím do drobného údolí Litavy. Terén se hodně vlní, silnice nepříjemně drncá kvůli příčným vysprávkám prasklin. Projíždím Cetechovicemi s docela hezkým zámečkem a mezi touto obcí a Roštínem míjím do krajiny pohádkově umístěný kostel sv. Jakuba obklopený hřbitovem a vzrostlým stromem. Dosud jsem měl chřibské kopce takřka nadosah, za Roštínem se od nich začínám pozvolna odklánět. Přes Těšánky přijíždím do Zdounek. Už z dálky je patrná budova zámku, k níž se vydávám na krátkou zajížďku. Čeká na mě ale jen dobře zamčená brána.
Jsou už skoro 4 hodiny odpoledne a já mám hlad jako vlk. Původní záměr pořádně se najíst až v Kroměříži bere za své, když objevuji restauraci s výstižným názvem "Ve dvoře". Zajíždím tedy do dvora a sedám za stůl pod pergolu. Po pozdním obědě mi zbývá ještě asi 12 km do Kroměříže. Cesta přes Šelešovice a Jarohněvice by se již dala opět charakterizovat jako rovinatá, takže ji zvládám docela rychle. Ve Vážanech, kroměřížské místní části, se stavuji na nákup do hypermarketu Tesco a poté se vydávám po ulici Osvoboditelů k rozestavěnému kruhovému objezdu. Kolem sídliště Zachar přijíždím k nemocnici, v níž jsem se narodil a potom už projíždím ulicí mezi kroměřížskými velmi známými areály: nalevo psychiatrická léčebna, na opačné straně Květná zahrada. Tu druhou jmenovanou lokalitu jsem se dnes rozhodl navštívit. Naposled jsem tu byl v době, kdy byl ještě do zahrady volný vstup, dnes si musím koupit vstupenku za 20 korun, za vchodem uzamknout kolo a odzbrojit ho od všech lehce odnímatelných doplňků. Teprve pak se můžu vydat na procházku.
Na úvod si prohlížím exotičtější rostlinstvo ve skleníku, poté se vydávám k 244 m dlouhé kolonádě a po točitém schodišti vystupuji na její vyhlídkovou terasu. Z ní je hezký výhled na zahradu italského typu s harmonickými obrazci tvořenými keři a květinami, dále kašny a především osmibokou rotundu. Po sestupu procházím téměř celým podloubím, dále mířím k rotundě, do níž je možné alespoň nahlédnout a před návratem ke kolu se ještě chvíli dívám na děti, které se baví chozením v keřovém bludišti. Když Květnou zahradu opouštím, všímám si, že se již vstupenky neprodávají, ačkoliv má být zahrada ještě skoro hodinu otevřená.
Ulicí Generála Svobody přijíždím na kruhový objezd, z něhož odbočuji do samotného centra Kroměříže. Kovářskou ulicí jdu raději pěšky a kolo vedu, protože je zde pěší zóna a člověk nikdy neví. Přicházím na Velké náměstí, které má v rozích na jižní a severní straně dvě dominanty: radniční a zámeckou věž. Obě věže jsou přístupné veřejnosti, ovšem v tuto dobu už asi ne. Uprostřed náměstí, které je z větší části lemováno domy s podloubím, stojí Mariánský sloup a kašna. Křížem se dostávám na druhou stranu k zámku a jeho průjezdem se jdu podívat na nádvoří. Kromě soch okřídlených bojovníků tu spatřuji i děla, která podle mých vzpomínek dříve stávala před hlavním vchodem do zámku. Prohlídky už asi nejsou, ale lidí je tu stále docela dost.
Vracím se zpátky, zámek obcházím a mířím ke schodišti vedoucím do Podzámecké zahrady. Moc mě netěší tabule s návštěvním řádem, v němž je zakázána jízda na kole (pochopitelné), ale i pěší chůze s vedením kola. No, nedá se nic dělat, nezbývá než kolo zamknout, zbavit jej světel, GPS navigace a cyklocomputeru a na procházku parkem se vydat pěšky. Vydávám se jenom na krátký okruh kolem Chodského rybníku, odkud je hezké místo k focení zámku, ovšem v jinou denní dobu. Míjím plastiku deštníku a po Stříbrném mostě přecházím na louku, na jejímž konci je Pompejská kolonáda. Chvíli se zastavuji ještě u zookoutku, v Rybářském pavilonu si kupuji zmrzlinu a pomalým krokem se vracím zpátky ke kolu.
O půl sedmé opouštím historické centrum Kroměříže Vodní ulicí, na kterou navazuje Tovačovská ulice končící na mostě přes řeku Moravu. Za ním nacházím značenou cyklotrasu č. 47 a po ní opouštím město úplně. Teď navečer se udělaly docela ideální podmínky pro jízdu na kole, je tu tedy docela silná koncentrace cyklistů. Trasa vede převážně lesem, u mostu přes říčku Moštěnku se napojuje na silnici II. třídy č 435, která mě do Chropyně přivádí už zase otevřenou krajinou mezi poli. Odbočku do zámeckého parku přehlížím a tak se k zámku dostávám oklikou po hlavní ulici. Podvečerní slunce dává historické stavbě poněkud zvláštní zbarvení.
Vydávám se ještě dál proti toku řeky Moravy. Po hlavní silnici přijíždím do Záříčí s hezkým rybníkem vhodným ke koupání. U kapličky odbočuji směrem k říčce nebo potoku Svodnice a za mostem vjíždím do lesa v nivě řeky Moravy. Rovina, stín lesa a výborná kvalita silnice se zákazem vjezdu motorových vozidel = skvělé místo pro cyklistiku. Podél cyklostezky je k vidění několik stanic čerpání zemního plynu, i tím mi tato krajina hodně připomíná oblast lužních lesů na Pohansku. Dnes podruhé a naposled překonávám most přes řeku Moravu, za ní projíždím Lobodicemi a odtud už po běžné silnici mířím podél kolejí do Tovačova. Podobně jako v Kloboukách u Brna, také zde je tomu již dávno, co byla osobní doprava na trati zastavena, nákladní však funguje dodnes. Docela mě udivuje, že při odbočce vlečky kamsi k Tovačovským rybníkům je na hlavní trati dvojice návěstí, každé z opačného směru, a obě signalizují "volno". Ale vlaky tu jezdí opravdu jen sporadicky, takže žádné železniční neštěstí nehrozí.
Příjezd do Tovačova vede po dlážděné silnici, podobné drkocání mě čeká i v samotném centru městečka, kde se některé ulice opravují. Zajíždím se opět podívat na zámek, který už je skoro celý schován v tmavém stínu, jen jeho vysoká věž je stále osvícena podvečerním sluncem. Od tovačovského zámku mířím na zdejší náměstí a odtud městečko opouštím směrem na Prostějov. Z hlavní silnice po cca 2 km odbočuji doleva a chvíli nato přijíždím do Ivaně. Jednou obcí se stejným jménem jsem již dnes projížděl, v ní ale nebyla ta hnusná dlážděná silnice jako je tady.
V Klenovicích na Hané odbočuji na jinou silnici vedoucí do okresního města Prostějova. Po delší době sjíždím i kratší kopeček, ne moc prudký, ale přece jen. V blízkých Čelčicích odbočuji doleva, míjím železniční zastávku a točnu autobusů, přes nevýrazné návrší se dostávám do údolí malého potůčku Travičky. Ocitám se ve vsi Skalka. Jen málokdo ví, že tato nenápadná vesnička ležící asi 7 km od Prostějova, má statut lázeňského sídla. Areál sirnato-alkalických lázní se nachází v jihovýchodní části, za koupalištěm, které je údajně také napouštěno minerální vodou. Otázkou je však jakou, protože voda, která vytéká z pramenů zastřešenými stavbičkami připomínající kosmické sondy, moc vábně ani nevoní, ani nechutná.
Lázně Skalka byly mým posledním dnešním cílem. Nyní už je čas vydat se do místa, kde mám naplánovaný nocleh. Tím je nedaleké městečko Němčice nad Hanou, kam si zkracuji cestu polňačkou vedoucí podél drátů vysokého napětí a potom uháním výšovickou alejí, zatímco se kotouč Slunce postupně schovává za obzorem Drahanské vrchoviny. K babičce přijíždím po 21. hodině.
DEN DRUHÝ - LITENČICKÁ PAHORKATINA A NÁSLEDNÝ BOJ S VĚTREM (6. 7. 2006)
Ráno vstávám velmi brzy a časně také sedám na kolo. Místo noclehu opouštím deset minut po 6. hodině. Z Němčic odjíždím kolem zdejšího cukrovaru, pro překonání mostu přes řeku Hanou se ocitám ve Vrchoslavicích, kde odbočuji směrem ke Kroměříži. Z této silnice se však zanedlouho odkláním na cyklostezku č. 5084. Nadjezdem přejíždím toho času právě tady končící dálnici D1 a poté pozvolna stoupám k vesnici Vitčice. V obci a především za ní se sklon kopce zvětšuje a při ohlédnutí zpět se mi naskýtá hezký výhled na rozsáhlé území rovinaté Hané. A dalekým výhledům by nemusel být konec, nechávám se totiž zlákat ke krátké zajížďce k rozhledně na okraji Vitčického lesa.
Asi po 0,5 km jízdy po polní cestě zastavuji u dvoupatrové dřevěné věže se dvěma šestibokými vyhlídkovými ochozy. Jedná se o vyhlídkovou stavbu dle obdobného projektu jako je např. nad obcí Modrá, či vrcholu Malý Chlum u Lysic. Vystupuji do vyššího patra a rozhlížím se na kopce Litenčické pahorkatiny, jejichž zdolávání mě v příští hodiny čeká. Stejnou cestou se pak vracím na silnici, sjezdem pokračuji do údolí, v němž je zasazena malá víska Srbce a poté znovu vyjíždím do vyšších částí zdejší hodně zvlněné krajiny.
V Dřínově moji pozornost upoutávají dva objekty. Tím prvním je zámek s dominantní čtyřbokou věží zdobenou cimbuřím. Litenčická pahorkatina je známá právě poměrně hustou koncentrací menších zámků a zámečků, z nichž více jak polovina je zchátralá a ten zbytek naopak opravený. Zdejší zámek se bohužel řadí k té první skupině. O nic lépe nevyhlíží ani areál malé cihelny, která však, světe div se, vyrábí. Hned vedle je i malý lůmek s malým rypadlem a dopravníky. Jejím majitelům v duchu přeji, aby v dnešní ostré konkurenci obstáli.
Stále mírně do kopce pokračuji až k osadě Srnov, kde na křižovatce odbočuji vlevo. Nyní mě čeká dlouhý sjezd do Tetětic a blízkých Počernic. Ani další úsek do městečka Morkovice - Slížany nepatří k těm náročným. To se ale nyní změní. Ještě než se pustím do těžkého výjezdu polesím Stadlisko, hodlám se pořádně najíst a dokoupit zásoby pití. Samoobsluha na náměstí je však zavřená a tak jsem rád, když mi jeden místní stařík radí, že se mám vrátit zpět ke kostelu, kde je jeden malý krámek určitě otevřený. Má pravdu, takže si vše potřebné dokupuji a když už jsem tady, zajíždím se podívat i na místní zámek, který je na rozdíl od toho dřínovského v o mnoho lepším stavu.
V osm hodin Morkovice opouštím. Už při průjezdu kolem posledních domků začíná docela ostrý výjezd kopce, ale nabrané výškové metry vzápětí ztrácím sjezdem do údolí Pornického potoka. Pak následuje znovu jízda do vrchu a opět sjezd k rybníku, který se nachází pod malou osadou Skavsko. Silnice mezi asi třicítkou domů a jedním zchátralým areálem družstva opět vede do kopce a tentokrát tento stav setrvává ještě asi 2 kilometry. Nejvyššího bodu dosahuji v oblasti kóty Krahula, kde mi GPS navigátor ukazuje nadmořskou výšku 462 metry.
Po výjezdu z lesa, to už silnice zase klesá, se naskýtá krásný rozhled nejen do údolí Litenčického potoka, ale především na západní obzor s pásmem kopců Hradisko (nejvyšší bod Litenčiké pahorkatiny) a Lopata. Rychlým sjezdem se dostávám skoro o 100 metrů níže. V Litenčicích si z dálky prohlížím barokní kostel a z bezprostřední blízkosti další zámek, který by se dal nazvat skoro zříceninou. Nemá usazená skoro žádná okna, ale opravuje se, takže se zde asi blýská na lepší časy, což dokazuje kompletně zrekonstruovaná střecha.
Pokračuji ve sjezdu údolím Litenčického potoka, čímž se dostávám až pod 300 m n. m., ale potom mě zase čeká dřina do kopce. Právě cesty vedoucí nahoru-dolů jsou pro tuto oblast typické. Návrší jsou zde vesměs nezalesněná a těchto podmínek naši předci využili k postavení několika větrných mlýnů. Třeba od nítkovického hřbitova spatřuji na jižním obzoru větřák holandského typu nad Kunkovicemi. Za Nítkovicemi pokračuje tak úzká silnice, že by se na ní dvě protijedoucí auta nemohla minout bez toho, aniž by jedno z nich zastavilo. Automobily však naštěstí nejezdí skoro vůbec, při výjezdu na úpatí kopce Hradiska mě předjíždí pouze jedno v blízkosti místní památky Zelený kříž.
Nad Chvalkovicemi spatřuji další větrný mlýn. Je postaven zhruba ve stejné úrovni v jaké nyní jsem, ale zřetelně k němu nevede cesta jiná, než z obce. To však pro mne znamená sjezd do vsi a z ní opět výjezd a později výšlap s vedením kola po kamenité a pro trekingové kolo obtížně sjízdné cestě. Mlýn je opravený, dokonce i osazený novými lopatami (byť jen dekoračními), takže námahy vůbec nelituji. Kromě bližší prohlídky větřáku a opodál stojící kapličky se odtud naskýtá hezký pohled na dvojici vysílačů, které stojí na nedalekém vrcholu Hradisko. Dávám zde asi čtvrthodinovou pauzu a potom se vracím zpátky do vsi.
Z Chvalkovic se vydávám zkratkou, kterou jsem vytipoval v mapě. I přes výstrahu, že vjíždím do slepé ulice se na konci vsi napojuji na rozbitou asfaltku a opatrně sjíždím směrem ke Komorovu. V Komorově nacházím opět zámek, zchátralý, ale i zde se již začalo s opravami (nová střecha). Horší je to však s okolními budovami, které jsou doslova v ruinách. O to více mě překvapuje nádherný anglický park, který zámek obklopuje. Závora přes cestu mi problém nedělá, dá se objet, horší je to však s váháním, kterou z navazujících cest se vydat dál. Vybírám si cestu kolem výše položené ruiny, která vede po posekané trávě. Tato cesta však brzy končí v poli, na němž právě roste řepka a tak se raději vracím. Má druhá volba jet podél malého potůčku či náhonu je již ta správná. Opět rozbitá a kamenitá cesta mě přivádí na silnici a zároveň cyklotrasu č. 5029, kterou se nechávám zavést do Uhřic, Milonic a nakonec Nesovic.
Opět jsem na místě, kudy jsem projížděl v srpnu 2004 a tehdejší trasu budu nyní kopírovat, byť v opačném směru. Po frekventované silnici I. třídy č. 50 (E50) vyrážím směrem na Nevojice a Bučovice. Podobně jako včera, také dnes fouká silný vítr od jihovýchodu, který mi v kopcovité Litenčické pahorkatině zase až tak nevadil a nyní je spíše mým spojencem i když se v údolí Litavy najdou místa, kde se směr větru stáčí v můj neprospěch. Také zde mám možnost pozorovat, jak moc mají řidiči aut, kterých tu jezdí opravdu hodně, nastudované změny nových pravidel silničního provozu. Asi 200 metrů přede mnou jede totiž cyklistka, kterou souběžně jedoucí auta samozřejmě předjíždějí. Povinné znamení o změně směru jízdy však dává jen asi polovina řidičů.
V Bučovicích se krátce zastavuji u zdejšího zámku. Nyní je sluncem nasvícena jeho východní strana. Během jeho focení mi vítr shazuje kolo, ale to je po pádu naštěstí v pořádku. Můžu tedy pokračovat, ještě asi 4 kilometry po rušné silnici, kterou střídá relaxace na vedlejší cestě z Křižanovic podél železniční trati ke křižovatce nad Hodějicemi. Odtud jsem cykloznačením znovu naveden k silnici E50, kde u výrobní haly Fenstar vyrostlo nové sousoší Poussiere de Vent. Po rušné silnici už jedu jenom necelý kilometr, brzy se totiž odkláním na příjezdovou komunikaci do Slavkova u Brna.
K baroknímu zámku ve Slavkově jsem si původně zajížďku dnes dělat nechtěl, ale protože mám relativně dobrý mezičas, jedu se podívat alespoň na jeho hlavní nádvoří. Do parku se sice také na kole nesmí, ale na rozdíl od Kroměříže zde nenacházím zákaz kola vést. Vsadím se však, že za nějaký ten rok i toto omezení přibude.
Ze Slavkova pokračuji kaštanovou alejí směrem na Křenovice. Při výjezdu kopce mě předjíždí dvojice zdatnějších cyklistů, kteří však nejedou zase až tak rychle, že bych se jich nemohl držet v závěsu. Tento můj záměr ušetřit síly však bere za své, když mi vítr strhává čepici z hlavy a než se pro ni stačím vrátit, cyklisté jsou ti tam. Další věc, která mi kazí náladu jsou pak dlážděné silnice v téměř celých Křenovicích. Že já raději nejel přes Vážany, do nedalakých Hrušek bych se dostal také. Akčoliv jsem dnes jel širokým údolím říčky Litavy poměrně dlouho, zde u nové a moderní kaple či kostelíku v Hruškách ji překonávám teprve potřetí. A naposled, i když směr jejího toku ještě bude pár kilometrů shodný s mojí jízdou.
Přijíždím do vesnice Šaratice, které jsou známe především minerální vodou s projímavými účinky. Jí je věnována i informační tabule, která visí u autobusové zastávky. V textu je zmiňována i dřevěná konstrukce zv. zhušťovadlo, které později skutečně spatřuji necelý kilometr vlevo od silnice, když pokračuji dál k jihu. Jinak je 10 km dlouhý úsek ze Šaratice do Těšan mým nejkrizovějším na celé trase. Silný protivítr mi nedovoluje jet rychleji jak 15 km/h a i to jen za cenu obrovského vyčerpání. Když nakonec přijíždím čtvrt hodiny po poledni k těšanské kovárně, sedám si na trávu ve stínu lípy a snažím se z té dřiny vzpamatovat. Posilňuji se také koláčem a teprve potom jdu zjišťovat něco bližšího o této památce. Jediné, co se však dozvídám je seznam všech kovářů, kteří tu působily od 18. století. Pobočka Technického muzea Brno je dnes zavřená, ačkoliv ve svátky by mělo být otevřeno. Jedině snad, že by byla zrovna polední přestávka, ale o tom není nikde ani zmínka, takže si ještě prohlížím exteriéry pěkného zámku na opačné straně ulice a odjíždím pryč.
Na konci Těšan odbočuji dle cyklistického značení doleva na vedlejší cestu, která později vede překrásnou březovou alejí k areálu zemědělského družstva Agromonet Moutnice. S obavami pak znovu odbočuji k jihu, ale nyní již vítr není tak nepříjemný jako cestou do Těšan. Zato kvalita silnice je zde horší - úzká a samý výtluk. Za odbočkou na Nový Dvůr se pouštím do výjezdu táhlého stoupání, z jehož nejvýše položeného bodu mám hezký výhled na Křepice, Velké Němčice a rovinu kolem řeky Svratky. Zbývá už jen mimoúrovňově překřížit dálnici D2 a po krátké anabázi proti nepříjemnému větru odbočuji na silnici č. 381 do Velkých Němčic. Okruh se tedy uzavřel asi 35 kilometrů vzdušnou čarou od Hevlína. Domů se dostávám něco kolem půl čtvrté odpoledne a to po stejné trase, jako jsem jel včera v opačném směru.
Dojmy z trasy a doplňky:
Tento výlet byl možná typickým příkladem trendu poslední doby. Často totiž zůstává lepší dojem z návštěvy lokalit stojících stranou zájmu turistického průmyslu (Ždánický les), než turistických magnetů, kde se masová návštěvnost časem obrací právě proti návštěvníkům samotným spoustou omezení a zákazů (Květná zahrada v Kroměříži, ale též zámecký park v Lednici apod.).
Na cestu se vydávám po 7. hodině ranní, v tu dobu už docela hřeje slunce a pofukuje slabý větřík od jihovýchodu. Můj původní záměr využít na úvodní část cesty cyklostezku Brno-Vídeň zmařily nečekané povodně z přelomu června a července a s tím spojené zatopení bývalé signálky v okolí železniční zastávky Jevišovka. Musím tedy vyrazit po silnici II. třídy č. 415. I po ní není cesta bezproblémová. Doslova katastrofou je průjezd obcí Hrabětice, které jsou kvůli budování kanalizace kompletně rozkopané a v jednom úseku je navíc provoz zjednosměrněn a řízen semafory. Podobné komplikace, byť v poněkud menším rozsahu, jsou i v Hrušovanech, i zde připomíná vozovka na Drnholecké ulici spíše tankodrom, než silnici.
Drobně zvlněnou krajinou se dostávám do Drnholce, kde by již byla možnost napojení na cyklotrasu č. 4, ale já ještě pokračuji asi 7 km ve směru na Novou Ves a tím si cestu do Pasohlávek trochu zkracuji. Celou obcí, známou jako rekreační letovisko, projíždím po cyklostezce oddělené od normální silnice a potom už zase po obyčejné silnici pokračuji v severovýchodním směru k Ivani. Vítr již zesílil, fouká mi z boční strany a i později by měl být spíše mým spojencem, než faktor znepříjemňující jízdu. Alespoň dnes. V Ivani jsem trochu překvapený tím, kolik cyklistů vysedává před místní hospodou u piva. V souvislostí s platností nového silničního zákona již za jízdu pod vlivem alkoholu, byť na kole, hrozí podstatně vyšší sankce, než dříve. Já se raději stavuji v místním obchodě, kde si kupuji láhev minerálky a sušenky na posilněnou.
Ve Vranovicích se odkláním z cyklotrasy směr Brno a intuičně nacházím zkratku na přivaděč k silnici II. třídy č. 381. Není to zase až tak dávno, co měla tato cesta kategorii vyšší, konkrétně šlo o silnici I. třídy Znojmo - Nové Mesto nad Váhom. Ale ty časy jsou již pryč a co je důležité, druhé třídě odpovídá i provoz, který je docela slabý a řidiči jezdí slušně. V dáli, severním směrem, se zvedá menší vyvýšenina kopce Výhon a nad Nosislaví si nějaký zemědělec dal tu práci, aby na svahu vyoral, či jinak upravil obrovský nápis "AHOJ". Po chvíli přejíždím most přes řeku Svratku, poté následuje obec Velké Němčice a za ní končí i část mého výletu, která se dá charakterizovat jízdou po téměř absolutní rovině. Za obcí, konkrétně za právě rekonstruovaném mostě přes dálnici D2, začíná silnice pozvolna stoupat, téměř až k začátku vsi Křepice.
Uprostřed vesnice nacházím modré turistické značky, kterými se nechávám vést jižním směrem a později na východ do kopce. Travnatou cestou sadem musím kolo vést, protože stoupání je značně ostré. Později se zase musím prodírat vysokou trávou, což brzy vzdávám a jdu raději po okraji pole i když si tím moc nepolepšuji, roste tu totiž kukuřice. Můj cíl naštěstí není daleko. Je jím nedokončený památník tzv. Bratislavsko-brněnské operace a stojí na místě, odkud údajně v roce 1945 velel maršál Malinovski útoku na Brno. Z původně velkolepě zamýšleného památníku je tu dnes k vidění chátrající budova a nad ní kruhová ocelová konstrukce. Ta měla zřejmě sloužit jako rozhledna, o čemž svědčí točité schodiště vedoucí zhruba do půli tohoto podivného monstra.
Další úsek po modré turistické trase vede již po pohodlné polní cestě, na níž později navazuje asfaltka, která prudce klesá zpět k hlavní silnici. Pro cyklisty je tedy od východu přístup mnohem vhodnější. Po silnici č. 381 se dostávám do nedalekých Nikolčic a odtud pokračuji i přes varování před uzavírkou silnice několika serpentinami k rozcestí na Diváky a Kurdějov. Právě toto je místo, kde probíhají stavební úpravy. Vozovka je snesena a těžká technika zde upravuje terén pro její drobnou přeložku. S kolem se mi však daří bez problému projet a za okamžik již bezstarostně sjíždím do Divák. Před dvěma lety jsem jel tudy opačným směrem a těší mne, že se za tu dobu silnice hezky spravila. Horší pocity už mám ze zdejšího zámku. Ten se sice opravuje, ale okolní park je již pro veřejnost nepřístupný a pro toho, kdo by toto nehodlal respektovat je na ceduli varování před ozbrojenou ostrahou.
Za Diváky odbočuji ze silnice č. 381 a vydávám se údolím potoka Haraska k jihu. Přijíždím do Boleradic, obce, o níž jsem už dříve slyšel, že má záměr na některém z okolních návrší postavit rozhlednu. Kromě obyčejného vysílače pro mobilní telefony však nic nevidím a ani směrovky, či tabule naučné stezky žádné takovéto informace neposkytují. Cesta podél potoka je pohodlná, až v následujících Morkůvkách nastává změna. Odbočuji totiž doleva a zprvu mírně, od areálu zpracování a skladování ropy Čepra už podstatně více stoupám na hradbu kopců, které z jihu ohraničují městečko Klobouky u Brna. Na návrší se nachází technická památka - větrný mlýn německého typu. Příjezd k němu je dobře značený a tak po asi 0,5 km dlouhé jízdě po úzké asfaltce a později štěrkové cestě zastavuji přímo u dřevěného plotu, který prostranství okolo mlýna ohraničuje. Ačkoliv tu parkuje asi 6 aut, jsem nakonec zklamaný, protože mlýn dnes otevřeno nemá. Ta auta patří zahrádkářům. Škoda, interiéry tohoto typu mlýnu jsem zatím ještě neviděl a teď je jasné, že tento stav ještě nějaký čas potrvá.
Vracím se zpátky na hlavní silnici a odtud sjíždím dolů do města. Přijíždím až na hlavní náměstí, jehož severní část lemuje budova zdejšího zámku, toho času sídlo městského úřadu a muzea. Vládne tu naprostý klid, nikde ani živáčka, jen opodál se pracuje na stavbě rodinného domku. Z Klobouk odjíždím po hrbolaté dlážděné cestě směrem na východ. Silnice se lepší až u zdejšího úvraťového železničního nádraží, na které už ale osobní vlaky dávno nezajíždí. Chvíli pak jedu kolem kolejí vedoucích do Ždánic, ale po necelém kilometru se odkláním do stoupání k Bohumilicím. Ze silnice je pěkný výhled do údolí Spáleného potoka lemovaného terasovitými svahy, jenž jsou ve zdejší oblasti docela často k vidění.
Po průjezdu Bohumilicemi se dostávám po delší době znovu na křižovatku se silnicí číslo 381. Proti mně jede skupinka dětí, zpomalují a nakonec mne zastavují a ptají se, zda jedou dobře do Dambořic. Já tam mířím také, tak jim sděluji, že jedou špatně, což u nich vzbuzuje hrůzu, neboť ten kopec, co před chvíli sjely, je prý strašný. Šlapání nahoru sice opravdu moc příjemné není, ale vydržet se to dá. Mně mnohem více vadí silný jihovýchodní vítr, a protože teď bych občas tímto směrem měl jet, rozmýšlím nad mapou, jak na to vyzrát. Vzpomínám si na mou předloňskou cestu po hřebeni Ždánického lesa a napadá mě, že bych tuto oblast mohl nyní projet opačným směrem. Proto odbočuji na cyklostezku č. 5095, po níž nejprve stoupám k jakémusi zemědělskému areálu a poté sjíždím prudké klesání k rybníčku Skřipov. Podél stejnojmenného potoka sem vede polní cesta od hlavní silnice, takže kdybych si svůj záměr rozmyslel dříve, mohl jsem si náročný výjezd ušetřit. Stoupání mě nyní čeká opět. Nejdříve jedu oblastí mohyl, potom úbočím Prostředního vrchu, až se dostávám na rozcestí pod kótou Písečná. Zde navazuje mně dobře známá silnice Těšanka. Ta vede stinným lesem, střídají se mírná klesání a stoupání a v tuto dobu na ní potkávám asi jen 4 cyklisty a zhruba dvojnásobek houbařů.
Projíždím krátký úsek po silnici I. třídy, na který navazuje další část příjemné cesty lesem. Míjím areál bývalého vojenského prostoru, později skupinu pomníků U Zlatého jelena, turistický přístřešek u Červeného kříže a nakonec i velký areál, v němž se zpracovává ropa těžená v okolí. Kousek odtud je rozcestí zvané U slepice a na strom s rozcestníkem jsou připevněny dokonce slepice dvě, k plechové, která je tu již delší dobu, přibyla i slaměná. Přijíždím na rozcestí U kříže, kde zjišťuji, že mé přání, aby byla cesta klesající do údolí Kyjovky opravená, se nesplnilo. Když se pak pouštím dolů, mám pocit, že je to se stavem lesní komunikace spíše mnohem horší, než tomu bylo na konci léta roku 2004.
Před druhou hodinou odpoledne zastavuji na křižovatce u Haluzické hájovny, kde zkoumám, jestli kolo ten sjezd po otřesné cestě přežilo bez újmy. Zdá se, že je vše v pořádku a tak mohu pokračovat dál. Údolím Kyjovky se přes Snovídky a Nemotice dostávám velkým obloukem do Mouchnic. Za nimi mne čeká těžký výjezd kopce ke křižovatce se silnicí II-432 a odtud rychlý sjezd do Koryčan. Městečkem, které by se dalo nazvat vstupní branou do Chřibů, pouze projíždím a pokračuji přes nedaleký Lískovec do Střílek. Nalevo od silnice spatřuji místní zámek a ještě před ním areál výchovného ústavu, před nímž na trávě doslova novotou září dráhy minigolfového hřiště. Brána zámku je otevřená a tak se dostávám na nádvoří, které je plné parkujících aut. Odtud se dá projít jinou branou na další nádvoří, kde se zrovna nachází spousta lidí. Pár lidí brousí jakousi starou bránu, jiní čistí nábytek, někteří jen posedávají za stoly a popíjejí pivko. Vypadá to na nějakou dobrovolnou brigádu, které v naší zemi bývají na zchátralých památkách občas k vidění.
Střílky jsou pro dnešek posledním místem, které mají spojitost s mou cyklovýpravou ze srpna 2004. Ještě předtím, než se odsud vydám na další cestu, vyjíždím prudký kopec ke kostelu. Jsem zvědav, jestli už jsou na místním barokním hřbitově znovu instalovány sochy nebo alespoň jejich kopie. Nic nového však nenacházím, jen prázdné podstavce. Navíc si na posledním schodu nepříjemně nakopávám palec levé nohy a jenom si tak prohlubuji zdravotní problémy, který s ním již delší dobu mám.
Ze Střílek odjíždím kaštanovou alejí. Křížím silnici E50 a přes kopeček sjíždím do drobného údolí Litavy. Terén se hodně vlní, silnice nepříjemně drncá kvůli příčným vysprávkám prasklin. Projíždím Cetechovicemi s docela hezkým zámečkem a mezi touto obcí a Roštínem míjím do krajiny pohádkově umístěný kostel sv. Jakuba obklopený hřbitovem a vzrostlým stromem. Dosud jsem měl chřibské kopce takřka nadosah, za Roštínem se od nich začínám pozvolna odklánět. Přes Těšánky přijíždím do Zdounek. Už z dálky je patrná budova zámku, k níž se vydávám na krátkou zajížďku. Čeká na mě ale jen dobře zamčená brána.
Jsou už skoro 4 hodiny odpoledne a já mám hlad jako vlk. Původní záměr pořádně se najíst až v Kroměříži bere za své, když objevuji restauraci s výstižným názvem "Ve dvoře". Zajíždím tedy do dvora a sedám za stůl pod pergolu. Po pozdním obědě mi zbývá ještě asi 12 km do Kroměříže. Cesta přes Šelešovice a Jarohněvice by se již dala opět charakterizovat jako rovinatá, takže ji zvládám docela rychle. Ve Vážanech, kroměřížské místní části, se stavuji na nákup do hypermarketu Tesco a poté se vydávám po ulici Osvoboditelů k rozestavěnému kruhovému objezdu. Kolem sídliště Zachar přijíždím k nemocnici, v níž jsem se narodil a potom už projíždím ulicí mezi kroměřížskými velmi známými areály: nalevo psychiatrická léčebna, na opačné straně Květná zahrada. Tu druhou jmenovanou lokalitu jsem se dnes rozhodl navštívit. Naposled jsem tu byl v době, kdy byl ještě do zahrady volný vstup, dnes si musím koupit vstupenku za 20 korun, za vchodem uzamknout kolo a odzbrojit ho od všech lehce odnímatelných doplňků. Teprve pak se můžu vydat na procházku.
Na úvod si prohlížím exotičtější rostlinstvo ve skleníku, poté se vydávám k 244 m dlouhé kolonádě a po točitém schodišti vystupuji na její vyhlídkovou terasu. Z ní je hezký výhled na zahradu italského typu s harmonickými obrazci tvořenými keři a květinami, dále kašny a především osmibokou rotundu. Po sestupu procházím téměř celým podloubím, dále mířím k rotundě, do níž je možné alespoň nahlédnout a před návratem ke kolu se ještě chvíli dívám na děti, které se baví chozením v keřovém bludišti. Když Květnou zahradu opouštím, všímám si, že se již vstupenky neprodávají, ačkoliv má být zahrada ještě skoro hodinu otevřená.
Ulicí Generála Svobody přijíždím na kruhový objezd, z něhož odbočuji do samotného centra Kroměříže. Kovářskou ulicí jdu raději pěšky a kolo vedu, protože je zde pěší zóna a člověk nikdy neví. Přicházím na Velké náměstí, které má v rozích na jižní a severní straně dvě dominanty: radniční a zámeckou věž. Obě věže jsou přístupné veřejnosti, ovšem v tuto dobu už asi ne. Uprostřed náměstí, které je z větší části lemováno domy s podloubím, stojí Mariánský sloup a kašna. Křížem se dostávám na druhou stranu k zámku a jeho průjezdem se jdu podívat na nádvoří. Kromě soch okřídlených bojovníků tu spatřuji i děla, která podle mých vzpomínek dříve stávala před hlavním vchodem do zámku. Prohlídky už asi nejsou, ale lidí je tu stále docela dost.
Vracím se zpátky, zámek obcházím a mířím ke schodišti vedoucím do Podzámecké zahrady. Moc mě netěší tabule s návštěvním řádem, v němž je zakázána jízda na kole (pochopitelné), ale i pěší chůze s vedením kola. No, nedá se nic dělat, nezbývá než kolo zamknout, zbavit jej světel, GPS navigace a cyklocomputeru a na procházku parkem se vydat pěšky. Vydávám se jenom na krátký okruh kolem Chodského rybníku, odkud je hezké místo k focení zámku, ovšem v jinou denní dobu. Míjím plastiku deštníku a po Stříbrném mostě přecházím na louku, na jejímž konci je Pompejská kolonáda. Chvíli se zastavuji ještě u zookoutku, v Rybářském pavilonu si kupuji zmrzlinu a pomalým krokem se vracím zpátky ke kolu.
O půl sedmé opouštím historické centrum Kroměříže Vodní ulicí, na kterou navazuje Tovačovská ulice končící na mostě přes řeku Moravu. Za ním nacházím značenou cyklotrasu č. 47 a po ní opouštím město úplně. Teď navečer se udělaly docela ideální podmínky pro jízdu na kole, je tu tedy docela silná koncentrace cyklistů. Trasa vede převážně lesem, u mostu přes říčku Moštěnku se napojuje na silnici II. třídy č 435, která mě do Chropyně přivádí už zase otevřenou krajinou mezi poli. Odbočku do zámeckého parku přehlížím a tak se k zámku dostávám oklikou po hlavní ulici. Podvečerní slunce dává historické stavbě poněkud zvláštní zbarvení.
Vydávám se ještě dál proti toku řeky Moravy. Po hlavní silnici přijíždím do Záříčí s hezkým rybníkem vhodným ke koupání. U kapličky odbočuji směrem k říčce nebo potoku Svodnice a za mostem vjíždím do lesa v nivě řeky Moravy. Rovina, stín lesa a výborná kvalita silnice se zákazem vjezdu motorových vozidel = skvělé místo pro cyklistiku. Podél cyklostezky je k vidění několik stanic čerpání zemního plynu, i tím mi tato krajina hodně připomíná oblast lužních lesů na Pohansku. Dnes podruhé a naposled překonávám most přes řeku Moravu, za ní projíždím Lobodicemi a odtud už po běžné silnici mířím podél kolejí do Tovačova. Podobně jako v Kloboukách u Brna, také zde je tomu již dávno, co byla osobní doprava na trati zastavena, nákladní však funguje dodnes. Docela mě udivuje, že při odbočce vlečky kamsi k Tovačovským rybníkům je na hlavní trati dvojice návěstí, každé z opačného směru, a obě signalizují "volno". Ale vlaky tu jezdí opravdu jen sporadicky, takže žádné železniční neštěstí nehrozí.
Příjezd do Tovačova vede po dlážděné silnici, podobné drkocání mě čeká i v samotném centru městečka, kde se některé ulice opravují. Zajíždím se opět podívat na zámek, který už je skoro celý schován v tmavém stínu, jen jeho vysoká věž je stále osvícena podvečerním sluncem. Od tovačovského zámku mířím na zdejší náměstí a odtud městečko opouštím směrem na Prostějov. Z hlavní silnice po cca 2 km odbočuji doleva a chvíli nato přijíždím do Ivaně. Jednou obcí se stejným jménem jsem již dnes projížděl, v ní ale nebyla ta hnusná dlážděná silnice jako je tady.
V Klenovicích na Hané odbočuji na jinou silnici vedoucí do okresního města Prostějova. Po delší době sjíždím i kratší kopeček, ne moc prudký, ale přece jen. V blízkých Čelčicích odbočuji doleva, míjím železniční zastávku a točnu autobusů, přes nevýrazné návrší se dostávám do údolí malého potůčku Travičky. Ocitám se ve vsi Skalka. Jen málokdo ví, že tato nenápadná vesnička ležící asi 7 km od Prostějova, má statut lázeňského sídla. Areál sirnato-alkalických lázní se nachází v jihovýchodní části, za koupalištěm, které je údajně také napouštěno minerální vodou. Otázkou je však jakou, protože voda, která vytéká z pramenů zastřešenými stavbičkami připomínající kosmické sondy, moc vábně ani nevoní, ani nechutná.
Lázně Skalka byly mým posledním dnešním cílem. Nyní už je čas vydat se do místa, kde mám naplánovaný nocleh. Tím je nedaleké městečko Němčice nad Hanou, kam si zkracuji cestu polňačkou vedoucí podél drátů vysokého napětí a potom uháním výšovickou alejí, zatímco se kotouč Slunce postupně schovává za obzorem Drahanské vrchoviny. K babičce přijíždím po 21. hodině.
DEN DRUHÝ - LITENČICKÁ PAHORKATINA A NÁSLEDNÝ BOJ S VĚTREM (6. 7. 2006)
Ráno vstávám velmi brzy a časně také sedám na kolo. Místo noclehu opouštím deset minut po 6. hodině. Z Němčic odjíždím kolem zdejšího cukrovaru, pro překonání mostu přes řeku Hanou se ocitám ve Vrchoslavicích, kde odbočuji směrem ke Kroměříži. Z této silnice se však zanedlouho odkláním na cyklostezku č. 5084. Nadjezdem přejíždím toho času právě tady končící dálnici D1 a poté pozvolna stoupám k vesnici Vitčice. V obci a především za ní se sklon kopce zvětšuje a při ohlédnutí zpět se mi naskýtá hezký výhled na rozsáhlé území rovinaté Hané. A dalekým výhledům by nemusel být konec, nechávám se totiž zlákat ke krátké zajížďce k rozhledně na okraji Vitčického lesa.
Asi po 0,5 km jízdy po polní cestě zastavuji u dvoupatrové dřevěné věže se dvěma šestibokými vyhlídkovými ochozy. Jedná se o vyhlídkovou stavbu dle obdobného projektu jako je např. nad obcí Modrá, či vrcholu Malý Chlum u Lysic. Vystupuji do vyššího patra a rozhlížím se na kopce Litenčické pahorkatiny, jejichž zdolávání mě v příští hodiny čeká. Stejnou cestou se pak vracím na silnici, sjezdem pokračuji do údolí, v němž je zasazena malá víska Srbce a poté znovu vyjíždím do vyšších částí zdejší hodně zvlněné krajiny.
V Dřínově moji pozornost upoutávají dva objekty. Tím prvním je zámek s dominantní čtyřbokou věží zdobenou cimbuřím. Litenčická pahorkatina je známá právě poměrně hustou koncentrací menších zámků a zámečků, z nichž více jak polovina je zchátralá a ten zbytek naopak opravený. Zdejší zámek se bohužel řadí k té první skupině. O nic lépe nevyhlíží ani areál malé cihelny, která však, světe div se, vyrábí. Hned vedle je i malý lůmek s malým rypadlem a dopravníky. Jejím majitelům v duchu přeji, aby v dnešní ostré konkurenci obstáli.
Stále mírně do kopce pokračuji až k osadě Srnov, kde na křižovatce odbočuji vlevo. Nyní mě čeká dlouhý sjezd do Tetětic a blízkých Počernic. Ani další úsek do městečka Morkovice - Slížany nepatří k těm náročným. To se ale nyní změní. Ještě než se pustím do těžkého výjezdu polesím Stadlisko, hodlám se pořádně najíst a dokoupit zásoby pití. Samoobsluha na náměstí je však zavřená a tak jsem rád, když mi jeden místní stařík radí, že se mám vrátit zpět ke kostelu, kde je jeden malý krámek určitě otevřený. Má pravdu, takže si vše potřebné dokupuji a když už jsem tady, zajíždím se podívat i na místní zámek, který je na rozdíl od toho dřínovského v o mnoho lepším stavu.
V osm hodin Morkovice opouštím. Už při průjezdu kolem posledních domků začíná docela ostrý výjezd kopce, ale nabrané výškové metry vzápětí ztrácím sjezdem do údolí Pornického potoka. Pak následuje znovu jízda do vrchu a opět sjezd k rybníku, který se nachází pod malou osadou Skavsko. Silnice mezi asi třicítkou domů a jedním zchátralým areálem družstva opět vede do kopce a tentokrát tento stav setrvává ještě asi 2 kilometry. Nejvyššího bodu dosahuji v oblasti kóty Krahula, kde mi GPS navigátor ukazuje nadmořskou výšku 462 metry.
Po výjezdu z lesa, to už silnice zase klesá, se naskýtá krásný rozhled nejen do údolí Litenčického potoka, ale především na západní obzor s pásmem kopců Hradisko (nejvyšší bod Litenčiké pahorkatiny) a Lopata. Rychlým sjezdem se dostávám skoro o 100 metrů níže. V Litenčicích si z dálky prohlížím barokní kostel a z bezprostřední blízkosti další zámek, který by se dal nazvat skoro zříceninou. Nemá usazená skoro žádná okna, ale opravuje se, takže se zde asi blýská na lepší časy, což dokazuje kompletně zrekonstruovaná střecha.
Pokračuji ve sjezdu údolím Litenčického potoka, čímž se dostávám až pod 300 m n. m., ale potom mě zase čeká dřina do kopce. Právě cesty vedoucí nahoru-dolů jsou pro tuto oblast typické. Návrší jsou zde vesměs nezalesněná a těchto podmínek naši předci využili k postavení několika větrných mlýnů. Třeba od nítkovického hřbitova spatřuji na jižním obzoru větřák holandského typu nad Kunkovicemi. Za Nítkovicemi pokračuje tak úzká silnice, že by se na ní dvě protijedoucí auta nemohla minout bez toho, aniž by jedno z nich zastavilo. Automobily však naštěstí nejezdí skoro vůbec, při výjezdu na úpatí kopce Hradiska mě předjíždí pouze jedno v blízkosti místní památky Zelený kříž.
Nad Chvalkovicemi spatřuji další větrný mlýn. Je postaven zhruba ve stejné úrovni v jaké nyní jsem, ale zřetelně k němu nevede cesta jiná, než z obce. To však pro mne znamená sjezd do vsi a z ní opět výjezd a později výšlap s vedením kola po kamenité a pro trekingové kolo obtížně sjízdné cestě. Mlýn je opravený, dokonce i osazený novými lopatami (byť jen dekoračními), takže námahy vůbec nelituji. Kromě bližší prohlídky větřáku a opodál stojící kapličky se odtud naskýtá hezký pohled na dvojici vysílačů, které stojí na nedalekém vrcholu Hradisko. Dávám zde asi čtvrthodinovou pauzu a potom se vracím zpátky do vsi.
Z Chvalkovic se vydávám zkratkou, kterou jsem vytipoval v mapě. I přes výstrahu, že vjíždím do slepé ulice se na konci vsi napojuji na rozbitou asfaltku a opatrně sjíždím směrem ke Komorovu. V Komorově nacházím opět zámek, zchátralý, ale i zde se již začalo s opravami (nová střecha). Horší je to však s okolními budovami, které jsou doslova v ruinách. O to více mě překvapuje nádherný anglický park, který zámek obklopuje. Závora přes cestu mi problém nedělá, dá se objet, horší je to však s váháním, kterou z navazujících cest se vydat dál. Vybírám si cestu kolem výše položené ruiny, která vede po posekané trávě. Tato cesta však brzy končí v poli, na němž právě roste řepka a tak se raději vracím. Má druhá volba jet podél malého potůčku či náhonu je již ta správná. Opět rozbitá a kamenitá cesta mě přivádí na silnici a zároveň cyklotrasu č. 5029, kterou se nechávám zavést do Uhřic, Milonic a nakonec Nesovic.
Opět jsem na místě, kudy jsem projížděl v srpnu 2004 a tehdejší trasu budu nyní kopírovat, byť v opačném směru. Po frekventované silnici I. třídy č. 50 (E50) vyrážím směrem na Nevojice a Bučovice. Podobně jako včera, také dnes fouká silný vítr od jihovýchodu, který mi v kopcovité Litenčické pahorkatině zase až tak nevadil a nyní je spíše mým spojencem i když se v údolí Litavy najdou místa, kde se směr větru stáčí v můj neprospěch. Také zde mám možnost pozorovat, jak moc mají řidiči aut, kterých tu jezdí opravdu hodně, nastudované změny nových pravidel silničního provozu. Asi 200 metrů přede mnou jede totiž cyklistka, kterou souběžně jedoucí auta samozřejmě předjíždějí. Povinné znamení o změně směru jízdy však dává jen asi polovina řidičů.
V Bučovicích se krátce zastavuji u zdejšího zámku. Nyní je sluncem nasvícena jeho východní strana. Během jeho focení mi vítr shazuje kolo, ale to je po pádu naštěstí v pořádku. Můžu tedy pokračovat, ještě asi 4 kilometry po rušné silnici, kterou střídá relaxace na vedlejší cestě z Křižanovic podél železniční trati ke křižovatce nad Hodějicemi. Odtud jsem cykloznačením znovu naveden k silnici E50, kde u výrobní haly Fenstar vyrostlo nové sousoší Poussiere de Vent. Po rušné silnici už jedu jenom necelý kilometr, brzy se totiž odkláním na příjezdovou komunikaci do Slavkova u Brna.
K baroknímu zámku ve Slavkově jsem si původně zajížďku dnes dělat nechtěl, ale protože mám relativně dobrý mezičas, jedu se podívat alespoň na jeho hlavní nádvoří. Do parku se sice také na kole nesmí, ale na rozdíl od Kroměříže zde nenacházím zákaz kola vést. Vsadím se však, že za nějaký ten rok i toto omezení přibude.
Ze Slavkova pokračuji kaštanovou alejí směrem na Křenovice. Při výjezdu kopce mě předjíždí dvojice zdatnějších cyklistů, kteří však nejedou zase až tak rychle, že bych se jich nemohl držet v závěsu. Tento můj záměr ušetřit síly však bere za své, když mi vítr strhává čepici z hlavy a než se pro ni stačím vrátit, cyklisté jsou ti tam. Další věc, která mi kazí náladu jsou pak dlážděné silnice v téměř celých Křenovicích. Že já raději nejel přes Vážany, do nedalakých Hrušek bych se dostal také. Akčoliv jsem dnes jel širokým údolím říčky Litavy poměrně dlouho, zde u nové a moderní kaple či kostelíku v Hruškách ji překonávám teprve potřetí. A naposled, i když směr jejího toku ještě bude pár kilometrů shodný s mojí jízdou.
Přijíždím do vesnice Šaratice, které jsou známe především minerální vodou s projímavými účinky. Jí je věnována i informační tabule, která visí u autobusové zastávky. V textu je zmiňována i dřevěná konstrukce zv. zhušťovadlo, které později skutečně spatřuji necelý kilometr vlevo od silnice, když pokračuji dál k jihu. Jinak je 10 km dlouhý úsek ze Šaratice do Těšan mým nejkrizovějším na celé trase. Silný protivítr mi nedovoluje jet rychleji jak 15 km/h a i to jen za cenu obrovského vyčerpání. Když nakonec přijíždím čtvrt hodiny po poledni k těšanské kovárně, sedám si na trávu ve stínu lípy a snažím se z té dřiny vzpamatovat. Posilňuji se také koláčem a teprve potom jdu zjišťovat něco bližšího o této památce. Jediné, co se však dozvídám je seznam všech kovářů, kteří tu působily od 18. století. Pobočka Technického muzea Brno je dnes zavřená, ačkoliv ve svátky by mělo být otevřeno. Jedině snad, že by byla zrovna polední přestávka, ale o tom není nikde ani zmínka, takže si ještě prohlížím exteriéry pěkného zámku na opačné straně ulice a odjíždím pryč.
Na konci Těšan odbočuji dle cyklistického značení doleva na vedlejší cestu, která později vede překrásnou březovou alejí k areálu zemědělského družstva Agromonet Moutnice. S obavami pak znovu odbočuji k jihu, ale nyní již vítr není tak nepříjemný jako cestou do Těšan. Zato kvalita silnice je zde horší - úzká a samý výtluk. Za odbočkou na Nový Dvůr se pouštím do výjezdu táhlého stoupání, z jehož nejvýše položeného bodu mám hezký výhled na Křepice, Velké Němčice a rovinu kolem řeky Svratky. Zbývá už jen mimoúrovňově překřížit dálnici D2 a po krátké anabázi proti nepříjemnému větru odbočuji na silnici č. 381 do Velkých Němčic. Okruh se tedy uzavřel asi 35 kilometrů vzdušnou čarou od Hevlína. Domů se dostávám něco kolem půl čtvrté odpoledne a to po stejné trase, jako jsem jel včera v opačném směru.
Dojmy z trasy a doplňky:
Tento výlet byl možná typickým příkladem trendu poslední doby. Často totiž zůstává lepší dojem z návštěvy lokalit stojících stranou zájmu turistického průmyslu (Ždánický les), než turistických magnetů, kde se masová návštěvnost časem obrací právě proti návštěvníkům samotným spoustou omezení a zákazů (Květná zahrada v Kroměříži, ale též zámecký park v Lednici apod.).
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
