NÁVŠTĚVA PULČÍNSKÝCH SKAL A ROŽNOVSKÉHO SKANZENU
| Datum: | 13. - 14. května 2006 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 1. den 7 km / 2 hod.; 2. den: 5 km / 2 1/2 hod. |
| Mapa: | Beskydy, Javorníky 1:50000 - ShoCart č. 71 |
| Text & foto: | Marek Topič |
Dvoudenní jarní výlet bývá už dlouho naší tradiční akcí na konci dubna, příp. začátku května. Nejinak tomu samozřejmě mělo být i letos, kdy se cílem tentokráte stalo Valašsko. Termín výpravy byl dvakrát odložen (jednou kvůli počasí) a bohužel pravidlo "do třetice ... " tentokrát neplatilo. Ale popořádku.
DEN PRVNÍ - PULĆÍNSKÉ A ČERTOVY SKÁLY (13. 5. 2006)
Od časů zrušení sobotního ranního vlakového spoje je prakticky nemožné se z Hevlína vlakem kamkoliv jinam, než do Znojma, dostat. I dnes tedy musíme využít služeb staré škodovky, kterou odjíždíme přesně v 8 hodin ráno ze severního konce Hevlína. Jízda nám trvá trochu déle než obvykle, což zapříčiňuje objížďka v sousedních Hraběticích, jinak žádné komplikace nenastávají a tak o čtvrt na devět parkujeme auto na parkovišti před nádražní budovou. Kupujeme si jízdní doklad SONE+ a poté čekáme na liduprázdném peronu na příjezd osobáku od Znojma.
Z Hrušovan odjíždíme s malým zpožděním, protože musíme čekat na nákladní vlak od Břeclavi. Od dob povodní, které poškodily trať u Hohenau v Rakousku, se nákladní provoz přes Hrušovany značně zvýšil. Asi 4minutové zpoždění máme i po příjezdu do Břeclavi. Váháme proto, zda časově stihneme návštěvu obchodu a nebo s nákupem raději počkat až do Přerova. Nakonec nakupovat jdeme, ale při cestě zpět na nádraží musíme krátce běžet a na 2. nástupiště se dostat přes kolejiště. Zkrátka, vlak do Přerova stíháme tak tak.
Do Přerova přijíždíme 20 minut před dvanáctou hodinou a 20 minut tu máme i čas na přestup. Navštěvujeme tedy nádražní restauraci, kde si dáváme oběd a stíháme i jedno pivo. Přípoj směr Č. Těšín je přistaven hned na 1. nástupišti a tak z restaurace v klidu odcházíme až 2 minuty před jeho odjezdem. Tímto spojem jedeme jen pár zastávek, v Hranicích na Moravě přestupujeme na modrý pantograf a jím vzápětí odjíždíme do Vsetína. Tam nás čeká dnešní poslední přestup do zelené jednotky slovenských železnic.
Před druhou hodinou odpolední vystupujeme na zastávce Lidečko-ves. Scházíme pěšinou dolů do obce, která leží v údolí říčky Senice. Slunce ostře svítí, ale fouká i středně silný vítr, takže jsme svědky pádu slunečníku na jedné zahrádce. Jeho majitel jej hned uklízí a přitom na nás volá, že cesta, po které se vydáváme, k Četovým skalám nevede. Vracíme se tedy k mostu a odsud pokračujeme po chodníku vedoucím souběžně s hlavní silnicí. K Čertovým skalám přicházíme po pár minutách. Přírodní útvar se nachází ve svahu nalevo, napravo je zase stejnojmenný motorest. My však pokračujeme dál po silnici, po mostě se dostáváme na pravý břeh Senice a zanedlouho studujeme rozcestí u železničního mostu v místech, kde ústí do řeky Senice Pulčínský potok.
Na Pulčínské skály to jsou 3 kilometry, ale tyto si my ušetříme, protože nám zastavuje terénní auto a řidič nás vyzývá, abychom si nastoupili. Nejsme proti, protože v plánu máme návrat stejnou cestou a projít si tento úsek dvakrát je zbytečné. O půl třetí vystupujeme na parkovišti zřejmě před jedinou místní hospodou. Pulčín je taková malá víska vysoko v kopcích, do níž je zákaz vjezdu motorových vozidel. Byl by tu určitě rajský klid, ale protože se nedaleko nalézá malé skalní město, turistický ruch tu panuje velmi čile. Nakonec, k Pulčinským skalám máme namířeno i my.
Kolem několika hezkých chalup, často obložených dřevem, scházíme na konec vesničky. Cesta pokračuje po okraji louky a její sklon se stále zvyšuje. Přicházíme na okraj veřejného tábořiště, které nabízí kromě louky na stanování i 3 dřevěné přístřešky a dokonce i vodu z kohoutku. Prudce sestupujeme až k drobnému potůčku, který lehce překračujeme a vydáváme se po ještě více příkré stezce, která vede vzhůru do skal.
Při vstupu do části skal zvaných Zámčisko nás vítá pamětní tabule dvou trampů, kteří padli za vlast v roce 1945. Zprvu stoupáme po schodech z dřevěných klád jištěných zábradlím, později už ale musíme zapojit i horní končetiny a výše se doslova drápat. Pulčínské skály nejsou skalním městem v pravém slova smyslu, jedná se prakticky o rozčleněný skalní blok, který prudce padá do údolí. Spousta puklin vytváří různé bizarní skalní útvary, kterým na zvláštnosti přidávají stromy a jejich kořeny propletené v skoro každém volném prostoru mezi skalními puklinami.
Po pár minutách náročného výstupu se ocitáme po vrcholem Zámčiska. Na plochý vrchol slepencové skály se vydávám pouze já, Petr čeká dole. Z vrcholu je nádherný výhled do údolí, při pohledu kolmo dolů však člověk trpící závratěmi moc dobrý pocit mít nemůže. Přesto je toto místo hojně navštěvované, o tom svědčí např. i vrcholová kniha, která je turistům k dispozici v dřevěné skříňce s rozbitými dvířky.
Vracím se zpět k Petrovi a společně se přes drobnou rozsedlinu vydáváme dále po modré a zároveň červené turistické značce, které nás vedou stále vzhůru lesem, nyní již povětšinou bez významnějších skalních útvarů. Na ty ale dochází znovu v okolí nejvyšší kóty v nadmořské výšce 773 metrů - Hradisku a okolí. Zatímco na Zámčisku převažovaly skalní útvary ze slepenců, tady jednoznačně dominuje pískovec. Skály mají i tady roztodivné tvary (jedna nám např. připomíná psí hlavu), spoustu kolmých stěn a převisů. Jen výhledy odsud nejsou žádné.
Pokračujeme ještě kousek dál směrem ke Zděchovu, když však potkáváme turisty, kteří jdou proti nám a utvrzují nás, že dál už se žádné skalní útvary nenacházejí, vracíme se zpět. Stejnou cestou jdeme až do rozsedliny pod Zámčiskem, odkud pokračujeme po červené, která pozvolna klesá západním směrem do údolí Pulčínského potoka. Dole se stezka prudce stáčí téměř o 360 stupňů a loukami se vrací k výchozímu bodu pod veřejným tábořištěm. Na cestě, z níž jsou na celý masív Hradiska pěkné výhledy se naposled potkáváme s řidičem, který nás do Pulčína vezl.
Od rozcestníku se vydáváme po modré značce, která neustále klesá po svahu prudkého údolí, místy téměř rokle, Pulčínského potoka. Stezka je však nenáročná, docela široká a pohodlně schůdná. Mapa uvádí, že někde nahoře ve svahu by se mělo nacházet další skalní město zv. Pět kostelů, k němu však nevede žádná odbočná stezka a z naší modré ani není vidět, kde přesně to může být. Nás lesní cesta po chvíli přivádí na úzkou asfaltovou silnici, která spojuje několik samot v okolí s ostatním světem. Chůze po asfaltu je celkem fádní, vhod tak přichází zpestření v podobě dvou studánek. U té první, Plevákovy studánky, si nabíráme vodu do lahví.
O půl páté přicházíme znovu k železničnímu viaduktu u ústí Pulčínského potoka do Senice. Odtud se podobně jako před necelými dvěmi hodinami vracíme po asfaltce k parkovišti u přírodní památky Čertovy skály. Toto roztodivné skalní uskupení si jdeme prohlédnout teprve nyní. Když jsme si Čertovky prohlíželi ze silnice cestou do Pulčína, byly doslova v obležení horolezců, nyní je situace podobná. Jedná se zřejmě o oblíbené lezecké lokality, na mnoha místech s kvalitním fixním jištěním. My procházíme podél skalních bloků z jihovýchodní strany. V závěru obcházíme jeden z posledních skalních bloků a odsud se těšíme z pěkného výhledu na obec Lidečko. Nacházíme zde modré turistické značky, které skalní blok obcházejí po opačné straně a po nich stoupáme po úbočí návrší pojmenovaného Kopce.
Lesní cesta stoupá necelý kilometr a v místě, kde začíná naopak klesat, se stáčí k západu. Trochu se nám otevírá pohled k západnímu obzoru, ale z něj nemáme vůbec radost. Obloha ztemněla, párkrát se zablýská, v dáli hřmí. Něco takového meteorologové sice předpovídali, ale až na noční hodiny. Protože dnes do deště zrovna moc dobře vybaveni nejsme, u dřevěného stolu s jednoduchými lavečkami se zastavujeme a váháme, zda pokračovat a nebo se raději vrátit. Nakonec to řešíme hodem mincí a jeho výsledkem je rozhodnuto o návratu. Vracíme se tedy zpátky k Čertových skalám, které tentokrát obcházíme z druhé strany. Dole u tabule naučné stezky už padají první kapky, bez meškání tedy pokračujeme do vsi a vracíme se zpátky na železniční zastávku.
Do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá asi hodina, tak si na lihových vařičích připravujeme večeři. Během ohřívání konzervy se skutečně spouští vydatný déšť, ten však po cca 20 minutách ustává. Nicméně obloha nedává žádnou jistotu, že další přeháňky nebudou následovat, proto jsme rozhodnuti ve výletu nepokračovat a místo toho přemýšlíme nad náhradním programem. Napadá nás skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, ale o něm nyní nemáme žádné bližší informace. Máme však spoustu času a jízdenku SONE+, která platí až do půlnoci, takže do Rožnova odjíždíme vlakovým spojem s odjezdem po 19. hodině a po přestupu ve Valašském Meziříčí tam přijíždíme o půl deváté večer.
Hned u nádraží je velká plechová tabule lákající přijíždějící turisty na zdejší skanzen, obsahuje náznak cesty, ale informace o otevírací době ne. Nevadí, zeptáme se v nádražní pokladně, tam by to mohli vědět. Ale ... nevědí. Navíc začíná znovu pršet a rychle se stmívá. Hledat vhodné místo pro bivak se nám v takových podmínkách vůbec nechce, proto raději znovu nasedáme do motoráčku a jím se vracíme do Valašského Meziříčí. To už leje jako z konve. Vzpomínáme, že během podvečerní cesty vlakem se nám zdála být celkem bytelná bouda na zastávce v Leskovci. Nasedáme tedy na přípojný motoráček a jedeme tam.
O třičtvrtě na deset vystupujeme na zastávce v Lesokvci. Silně prší a tak se hned běžíme schovat do plechové boudy. Tam však vysedává místní mládež a tak hned po odjezdu vlaku přebíháme na druhé nástupiště, kde je naštěstí krytá bouda též. Po chvilce rozděláváme karimatky a uleháme do spacáků. Silný déšť ustává asi po 23. hodině.
DEN DRUHÝ - PROHLÍDKA ROŽNOVSKÉHO SKANZENU (14. 5. 2006)
Ráno vstáváme po půl páté. Že bychom se dobře vyspali se konstatovat nedá, ono to ani na tvrdých lavicích a po častých průjezdech vlaků není možné. Do příjezdu prvního osobního vlaku se stíháme trochu umýt a očistit zuby, snídani odkládáme na později. Za počínajícího rozednívání odjíždíme pantografem do Vsetína, tam musíme přestoupit do jiné soupravy, jíž pokračujeme do Valašského Meziříčí. Během jízdy si u průvodčího i na dnešní den kupujeme síťovou jízdenku SONE+. Z ValMezu nám poslední přípoj odjíždí asi po půlhodině.
V Rožnově pod Radhoštěm jsme o půl sedmé. Procházíme přes prázdné autobusové nádraží a po Nábřeží Dukelských hrdinů se dostáváme k mostu přes Bečvu. Za mostem objevujeme turistický rozcestník, u nějž chvíli váháme, zda dnes nezkusíme třeba túru na Radhošť a Pustevny, to ale nakonec zamítáme. Kolem kostela Všech svatých přicházíme na Masarykovo náměstí. To je v tento čas liduprázdné. Škoda, že jsou všechny lavečky mokré tak, že se na ně nedá sednout. Z náměstí se vydáváme k základní umělecké škole a za bývalým lázeňským domem odbočujeme do parku. Během ranního koncertu ptactva přicházíme až k pomníku valašského rebela, který se nalézá u výchozí brány Dřevěného městečka.
Z informační tabule se konečně dozvídáme, že skanzen dnes bude otevřen až od devíti hodin. To máme skoro 2 hodiny čas. Utíráme si dvě lavičky a poté se na ně usazujeme. Vytahujeme vařiče a připravujeme snídani. Zbytek čekání si krátíme čtením a poslechem rádia. S blížící se devátou hodinou se přesunujeme k zrekonstruovanému objektu bývalé sušárny, v níž sídlí správa skanzenu a pokladny. Dovnitř vcházíme přesně v 9:00 a jako dnešní první návštěvníci si kupujeme vstupenky na všechny tři okruhy. Paní průvodkyně se nám nabízí, že hned můžeme s ní projít Mlýnskou dolinou. Do ní se totiž chodí pouze s průvodcem a Valašská dědina ještě otevřeno nemá, takže neváháme.
Na úvod prohlídkové trasy nás čeká výstava exponátů v tzv. vozovně, kde si prohlížíme různé dopravní prostředky z dávných časů, od trakařů přes sáně až po vozy žebřiňáky a bryčky. Pak následuje prohlídka hamru s krátkým spuštěním vodních kol. Exkurze minulostí pokračuje zastavením v lisovně olejů a nahlédnutím do valchovny. Ve vodním mlýně znovu dochází k puštění vody na mlýnské kolo a krátké předvedení mletí obilí. Zatímco muzejní mlýnské kolo je poháněno tzv. horní vodou, v sousedním objektu pily je vodní kolo dáváno do pohybu vodou spodní. Během asi dvou minut je z klády na vozině naříznuto asi 20 cm dřeva. Šikovnost našich předků je tady hodná obdivu.
Prohlídka Mlýnské doliny končí asi po 45 minutách. Poté přecházíme na druhou stranu silnice, kde vcházíme do nejstarší části rožnovského skanzenu - Dřevěného městečka. To se nachází v rovinatém městském parku a tvoří jej cca 20 dřevěných objektů od malé zvoničky a skupinky úlů až po obrovské stodoly. Nejprve se jdeme podívat dovnitř kostela sv. Anny a procházíme si též Valašský slavín, který kostel obklopuje. Poté postupně navštěvujeme jednotlivé objekty, které jsou rozestavěny okolo travnatého prostranství před kostelem. Nahlížíme do interiéru pálenice, procházíme obě patra fojtství, z exteriéru si prohlížíme i dvojici krčem. Před Vaškovou hospodou si na chvíli sedáme za dřevěný stůl, objednáváme pivo a k tomu nám hraje pán na cimbál. Po pauze na občerstvení navštěvujeme sousední radnici, která sem byla přenesena právě z rožnovského náměstí, a tzv. Billovu chalupu stojící opodál. Okruh Dřevěným městečkem zakončujeme prohlídkou starého kolotoče, dřevěných klátových úlů s obličejovými česny a nakonec několika stodol a sýpek.
Znovu přecházíme silnici a od pokladen se vydáváme do poslední části skanzenu nazývané Valašská dědina. Územně nejrozsáhlejší expozice chalup a stavení je rozmístěna ve svahu Karlova kopce. Stoupáme tedy po lesní cestě, poté po kládami zpevněných schodech a za chvíli už stojíme u první fojtské stodoly. Směrovka nás nejprve posílá do části věnované salašnictví. Vidíme pajtu pro dobytek, pasekářské usedlosti a koliby, nechybí samozřejmě chlévy a ohrazené pastviny se skutečnými ovcemi. Protože hlavní sezóna tady začne teprve zítra, musíme se v celém areálu spokojit pouze s prohlídkou objektů zvenčí. Interiéry jsou dnes nepřístupné, jedinou možností je nahlížet dovnitř skrz okenní tabulky.
Kolem studny s rumpálem pokračuje prohlídkový okruh ještě více do kopce. Dřevěné domy a chalupy jsou doplněny např. o sušírnu ovoce nebo zvoničku. O kousek dál stojí Štůralova pasekářská usedlost, dnes jediný zpřístupněný objekt i zevnitř, slouží totiž jako bufet. Odtud se prohlídková trasa vrací zpátky do níže položených částí svahu i když několik drobných objektů se nachází i na samotném vrcholu kopce (např. malý dřevěný mlýnek). Malou zacházku si děláme k větrnému mlýnu německého typu a k opodál stojící zvoničce a domu nádeníka.
A co ještě zbývá? Dům s kolařskou dílnou, malá kovárna a skupina chalup a hospodářských staveb, stejně tak jako selských domů a náznaky malých políček v jejich okolí. Několik především hospodářských objektů slouží svému účelu dosud a tak jsme např. svědky vypouštění hřebce na pastvinu, zatímco klisna s hříbětem je jedním ze správců odváděna někam pryč. V okolí Matochovy usedlosti pobíhají husy, pase se osel, ve chlévě mečí koza a bučí kráva. Tohle je však atraktivní spíše pro návštěvníky z města.
Dvě a půl hodiny strávené v areálu Valašského muzea v přírodě uteklo jako voda. Blíží se poledne a také odjezd našeho vlaku, takže se vracíme zpět k vstupní budově a potom vykračujeme po hlavní ulici směrem k Masarykovu náměstí. Cestou míjíme evangelický kostel, jedinou dřevěnou stavbu mimo areál VMP. Z náměstí se na nádraží vracíme stejnou trasou, jako ráno. Přicházíme 10 minut před odjezdem spoje do ValMezu.
Po příjezdu do Valašského Meziříčí máme na výběr, zda dál pojedeme přes Bystřici pod Hostýnem a nebo delší trasou přes Hranice na Moravě. Volíme druhou možnost, už proto, že přípoj tím směrem jede dříve. V Hranicích čekáme na přípoj asi 1/4 hodiny. Během čekání na třetím nástupišti se spouští takový liják, jaký jsme už dlouho nezažili. I pod širokou střechou máme problémy nají úkryt před kapkami vody. Po našem odjezdu přeháňka ustává a nebo spíš my opouštíme místo lokální průtrže mračen. V Přerově máme skoro půl hodiny do odjezdu dalšího přípoje, během ní bez problémů stíháme malou svačinu v bufetu. Horší je situace v Břeclavi. V tomto železničním uzlu prakticky celé odpoledne neexistuje žádná výhodná návaznost mezi osobními vlaky ve směru Přerov - Znojmo. I my tu musíme čekat hodinu a půl. A i přesto, že prší, vydáváme se skoro přes celé město na nákup do jednoho nejmenovaného diskontního marketu nedaleko břeclavského zámku. Lepší způsob zabití času nás pro dnešek nenapadá. Závěrečná etapa našeho výletu už probíhá dobře. Motorákem ř. 842 dojíždíme do Hrušovan, kde na nás čeká zaparkovaná škodovka. Stačí jen smést napadané akátové listí a můžeme odjet. V Hevlíně jsme krátce po 19. hodině.
Doplněk:
Nedalo mi to a už o 3 dny později jsem se vrátil "na místo činu". Ve středu 17. 5. jsem vlakem přicestoval do Vizovic a odtud odjel autobusem do Lidečka. Bohužel, už od vystoupení z lokálky ve Vizovicích vytrvale pršelo a tento stav přetrvával i pod Čertovými skalami. Přesto jsem si navlékl pláštěnku a vyrazil po modré značce vzhůru na Kopce. Lesní cesta byla občas blátivá, často však písčitá, takže se nešlo tak zle. Na mnoha místech však byla cesta zatarasena padlými stromy, které se za mokra obtížně přelézaly. Pod návrším Krajčice jsem objevil nenápadnou studánku, za rozcestím Láz jsem bojoval s nejblátivějším úsekem celé trasy. Zacházky k Lačnovským skalám (Horním) jsem nelitoval. Zdejší skalní město je bohaté na tzv. voštiny, ale objevil jsem i skalní misky, za deště samozřejmě plné vody. Cestou na Vařákovy paseky byla spousta míst, odkud se za příznivých podmínek nabízejí rozhledy do kraje, ten den však viditelnost dobrá nebyla. U pomníčku obětí tragédie z r. 1945 jsem posvačil. Stezka pokračovala na vrchol Bařinky s vysílačem a odtud klesala po asfaltové lesní silnici k rozcestí se zelenou značkou. Oběma barvami byl značen krátký úsek k rozcestí pod Svéradovem, kde byl dřevěný přístřešek a dle mapy i studánka, kterou jsem ovšem nehledal. Následoval ostrý výstup na Svéradov a po krátkém sestupu pohodlný traverz k rozsedlině pod Klášťovem. Na nejvyšší bod Vizovických vrchů (753 m) vedla si 300 m dlouhá odbočka. Ta končila na samém vrcholu Klášťova, u mohutného kamene s křížem a turistickým altánem opodál. Zde jsem přečkal největší průtrž mračen a tuto dobu jsem využil k ohřátí jídla z konzervy. Po cca 3/4 hodině jsem se vrátil na hlavní turistickou trasu a po ní pokračoval na další vrcholy Rovně a Suchý vrch. Stezka mezi Svéradovem a Suchým vrchem byla bohatá na různé historické hraniční kameny a v některých místech bohužel i na rozsáhlé polomy, které znemožňovaly chůzi. Při jednom z obcházení skupiny padlých smrků jsem ztratil značku, brzy jsem se však na ni znovu napojil. Cestou mezi rozcestími "Pod Suchým vrchem" a "Pod Doubravou" konečně přestalo pršet, vrcholky kopců však byly stále schovány v mracích. I přesto, že bylo jasné, že rozhledna Doubrava nebude přístupná, vydal jsem se k ní po asi 0,5 km dlouhé odbočce ze sedla Barák. Po návratu jsem pokračoval po silnici II. třídy č. 488. Cestou jsem se krátce zastavil u partyzánského pomníku a po opuštění z lesa si mohl konečně dopřát hezkých výhledů k Vizovicím nebo na louky nad údolím Bratřejovky. Než jsem přišel do Vizovic, vysvitlo sluníčko, které mi osušilo pláštěnku. Ve Vizovicích jsem si prohlédl exteriéry zámku, zámecký park s jezírkem a několik zbytků nedobudované železnice, která měla pokračovat do Val. Polanky. Vlakem jsem se vrátil domů.
DEN PRVNÍ - PULĆÍNSKÉ A ČERTOVY SKÁLY (13. 5. 2006)
Od časů zrušení sobotního ranního vlakového spoje je prakticky nemožné se z Hevlína vlakem kamkoliv jinam, než do Znojma, dostat. I dnes tedy musíme využít služeb staré škodovky, kterou odjíždíme přesně v 8 hodin ráno ze severního konce Hevlína. Jízda nám trvá trochu déle než obvykle, což zapříčiňuje objížďka v sousedních Hraběticích, jinak žádné komplikace nenastávají a tak o čtvrt na devět parkujeme auto na parkovišti před nádražní budovou. Kupujeme si jízdní doklad SONE+ a poté čekáme na liduprázdném peronu na příjezd osobáku od Znojma.
Z Hrušovan odjíždíme s malým zpožděním, protože musíme čekat na nákladní vlak od Břeclavi. Od dob povodní, které poškodily trať u Hohenau v Rakousku, se nákladní provoz přes Hrušovany značně zvýšil. Asi 4minutové zpoždění máme i po příjezdu do Břeclavi. Váháme proto, zda časově stihneme návštěvu obchodu a nebo s nákupem raději počkat až do Přerova. Nakonec nakupovat jdeme, ale při cestě zpět na nádraží musíme krátce běžet a na 2. nástupiště se dostat přes kolejiště. Zkrátka, vlak do Přerova stíháme tak tak.
Do Přerova přijíždíme 20 minut před dvanáctou hodinou a 20 minut tu máme i čas na přestup. Navštěvujeme tedy nádražní restauraci, kde si dáváme oběd a stíháme i jedno pivo. Přípoj směr Č. Těšín je přistaven hned na 1. nástupišti a tak z restaurace v klidu odcházíme až 2 minuty před jeho odjezdem. Tímto spojem jedeme jen pár zastávek, v Hranicích na Moravě přestupujeme na modrý pantograf a jím vzápětí odjíždíme do Vsetína. Tam nás čeká dnešní poslední přestup do zelené jednotky slovenských železnic.
Před druhou hodinou odpolední vystupujeme na zastávce Lidečko-ves. Scházíme pěšinou dolů do obce, která leží v údolí říčky Senice. Slunce ostře svítí, ale fouká i středně silný vítr, takže jsme svědky pádu slunečníku na jedné zahrádce. Jeho majitel jej hned uklízí a přitom na nás volá, že cesta, po které se vydáváme, k Četovým skalám nevede. Vracíme se tedy k mostu a odsud pokračujeme po chodníku vedoucím souběžně s hlavní silnicí. K Čertovým skalám přicházíme po pár minutách. Přírodní útvar se nachází ve svahu nalevo, napravo je zase stejnojmenný motorest. My však pokračujeme dál po silnici, po mostě se dostáváme na pravý břeh Senice a zanedlouho studujeme rozcestí u železničního mostu v místech, kde ústí do řeky Senice Pulčínský potok.
Na Pulčínské skály to jsou 3 kilometry, ale tyto si my ušetříme, protože nám zastavuje terénní auto a řidič nás vyzývá, abychom si nastoupili. Nejsme proti, protože v plánu máme návrat stejnou cestou a projít si tento úsek dvakrát je zbytečné. O půl třetí vystupujeme na parkovišti zřejmě před jedinou místní hospodou. Pulčín je taková malá víska vysoko v kopcích, do níž je zákaz vjezdu motorových vozidel. Byl by tu určitě rajský klid, ale protože se nedaleko nalézá malé skalní město, turistický ruch tu panuje velmi čile. Nakonec, k Pulčinským skalám máme namířeno i my.
Kolem několika hezkých chalup, často obložených dřevem, scházíme na konec vesničky. Cesta pokračuje po okraji louky a její sklon se stále zvyšuje. Přicházíme na okraj veřejného tábořiště, které nabízí kromě louky na stanování i 3 dřevěné přístřešky a dokonce i vodu z kohoutku. Prudce sestupujeme až k drobnému potůčku, který lehce překračujeme a vydáváme se po ještě více příkré stezce, která vede vzhůru do skal.
Při vstupu do části skal zvaných Zámčisko nás vítá pamětní tabule dvou trampů, kteří padli za vlast v roce 1945. Zprvu stoupáme po schodech z dřevěných klád jištěných zábradlím, později už ale musíme zapojit i horní končetiny a výše se doslova drápat. Pulčínské skály nejsou skalním městem v pravém slova smyslu, jedná se prakticky o rozčleněný skalní blok, který prudce padá do údolí. Spousta puklin vytváří různé bizarní skalní útvary, kterým na zvláštnosti přidávají stromy a jejich kořeny propletené v skoro každém volném prostoru mezi skalními puklinami.
Po pár minutách náročného výstupu se ocitáme po vrcholem Zámčiska. Na plochý vrchol slepencové skály se vydávám pouze já, Petr čeká dole. Z vrcholu je nádherný výhled do údolí, při pohledu kolmo dolů však člověk trpící závratěmi moc dobrý pocit mít nemůže. Přesto je toto místo hojně navštěvované, o tom svědčí např. i vrcholová kniha, která je turistům k dispozici v dřevěné skříňce s rozbitými dvířky.
Vracím se zpět k Petrovi a společně se přes drobnou rozsedlinu vydáváme dále po modré a zároveň červené turistické značce, které nás vedou stále vzhůru lesem, nyní již povětšinou bez významnějších skalních útvarů. Na ty ale dochází znovu v okolí nejvyšší kóty v nadmořské výšce 773 metrů - Hradisku a okolí. Zatímco na Zámčisku převažovaly skalní útvary ze slepenců, tady jednoznačně dominuje pískovec. Skály mají i tady roztodivné tvary (jedna nám např. připomíná psí hlavu), spoustu kolmých stěn a převisů. Jen výhledy odsud nejsou žádné.
Pokračujeme ještě kousek dál směrem ke Zděchovu, když však potkáváme turisty, kteří jdou proti nám a utvrzují nás, že dál už se žádné skalní útvary nenacházejí, vracíme se zpět. Stejnou cestou jdeme až do rozsedliny pod Zámčiskem, odkud pokračujeme po červené, která pozvolna klesá západním směrem do údolí Pulčínského potoka. Dole se stezka prudce stáčí téměř o 360 stupňů a loukami se vrací k výchozímu bodu pod veřejným tábořištěm. Na cestě, z níž jsou na celý masív Hradiska pěkné výhledy se naposled potkáváme s řidičem, který nás do Pulčína vezl.
Od rozcestníku se vydáváme po modré značce, která neustále klesá po svahu prudkého údolí, místy téměř rokle, Pulčínského potoka. Stezka je však nenáročná, docela široká a pohodlně schůdná. Mapa uvádí, že někde nahoře ve svahu by se mělo nacházet další skalní město zv. Pět kostelů, k němu však nevede žádná odbočná stezka a z naší modré ani není vidět, kde přesně to může být. Nás lesní cesta po chvíli přivádí na úzkou asfaltovou silnici, která spojuje několik samot v okolí s ostatním světem. Chůze po asfaltu je celkem fádní, vhod tak přichází zpestření v podobě dvou studánek. U té první, Plevákovy studánky, si nabíráme vodu do lahví.
O půl páté přicházíme znovu k železničnímu viaduktu u ústí Pulčínského potoka do Senice. Odtud se podobně jako před necelými dvěmi hodinami vracíme po asfaltce k parkovišti u přírodní památky Čertovy skály. Toto roztodivné skalní uskupení si jdeme prohlédnout teprve nyní. Když jsme si Čertovky prohlíželi ze silnice cestou do Pulčína, byly doslova v obležení horolezců, nyní je situace podobná. Jedná se zřejmě o oblíbené lezecké lokality, na mnoha místech s kvalitním fixním jištěním. My procházíme podél skalních bloků z jihovýchodní strany. V závěru obcházíme jeden z posledních skalních bloků a odsud se těšíme z pěkného výhledu na obec Lidečko. Nacházíme zde modré turistické značky, které skalní blok obcházejí po opačné straně a po nich stoupáme po úbočí návrší pojmenovaného Kopce.
Lesní cesta stoupá necelý kilometr a v místě, kde začíná naopak klesat, se stáčí k západu. Trochu se nám otevírá pohled k západnímu obzoru, ale z něj nemáme vůbec radost. Obloha ztemněla, párkrát se zablýská, v dáli hřmí. Něco takového meteorologové sice předpovídali, ale až na noční hodiny. Protože dnes do deště zrovna moc dobře vybaveni nejsme, u dřevěného stolu s jednoduchými lavečkami se zastavujeme a váháme, zda pokračovat a nebo se raději vrátit. Nakonec to řešíme hodem mincí a jeho výsledkem je rozhodnuto o návratu. Vracíme se tedy zpátky k Čertových skalám, které tentokrát obcházíme z druhé strany. Dole u tabule naučné stezky už padají první kapky, bez meškání tedy pokračujeme do vsi a vracíme se zpátky na železniční zastávku.
Do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá asi hodina, tak si na lihových vařičích připravujeme večeři. Během ohřívání konzervy se skutečně spouští vydatný déšť, ten však po cca 20 minutách ustává. Nicméně obloha nedává žádnou jistotu, že další přeháňky nebudou následovat, proto jsme rozhodnuti ve výletu nepokračovat a místo toho přemýšlíme nad náhradním programem. Napadá nás skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, ale o něm nyní nemáme žádné bližší informace. Máme však spoustu času a jízdenku SONE+, která platí až do půlnoci, takže do Rožnova odjíždíme vlakovým spojem s odjezdem po 19. hodině a po přestupu ve Valašském Meziříčí tam přijíždíme o půl deváté večer.
Hned u nádraží je velká plechová tabule lákající přijíždějící turisty na zdejší skanzen, obsahuje náznak cesty, ale informace o otevírací době ne. Nevadí, zeptáme se v nádražní pokladně, tam by to mohli vědět. Ale ... nevědí. Navíc začíná znovu pršet a rychle se stmívá. Hledat vhodné místo pro bivak se nám v takových podmínkách vůbec nechce, proto raději znovu nasedáme do motoráčku a jím se vracíme do Valašského Meziříčí. To už leje jako z konve. Vzpomínáme, že během podvečerní cesty vlakem se nám zdála být celkem bytelná bouda na zastávce v Leskovci. Nasedáme tedy na přípojný motoráček a jedeme tam.
O třičtvrtě na deset vystupujeme na zastávce v Lesokvci. Silně prší a tak se hned běžíme schovat do plechové boudy. Tam však vysedává místní mládež a tak hned po odjezdu vlaku přebíháme na druhé nástupiště, kde je naštěstí krytá bouda též. Po chvilce rozděláváme karimatky a uleháme do spacáků. Silný déšť ustává asi po 23. hodině.
DEN DRUHÝ - PROHLÍDKA ROŽNOVSKÉHO SKANZENU (14. 5. 2006)
Ráno vstáváme po půl páté. Že bychom se dobře vyspali se konstatovat nedá, ono to ani na tvrdých lavicích a po častých průjezdech vlaků není možné. Do příjezdu prvního osobního vlaku se stíháme trochu umýt a očistit zuby, snídani odkládáme na později. Za počínajícího rozednívání odjíždíme pantografem do Vsetína, tam musíme přestoupit do jiné soupravy, jíž pokračujeme do Valašského Meziříčí. Během jízdy si u průvodčího i na dnešní den kupujeme síťovou jízdenku SONE+. Z ValMezu nám poslední přípoj odjíždí asi po půlhodině.
V Rožnově pod Radhoštěm jsme o půl sedmé. Procházíme přes prázdné autobusové nádraží a po Nábřeží Dukelských hrdinů se dostáváme k mostu přes Bečvu. Za mostem objevujeme turistický rozcestník, u nějž chvíli váháme, zda dnes nezkusíme třeba túru na Radhošť a Pustevny, to ale nakonec zamítáme. Kolem kostela Všech svatých přicházíme na Masarykovo náměstí. To je v tento čas liduprázdné. Škoda, že jsou všechny lavečky mokré tak, že se na ně nedá sednout. Z náměstí se vydáváme k základní umělecké škole a za bývalým lázeňským domem odbočujeme do parku. Během ranního koncertu ptactva přicházíme až k pomníku valašského rebela, který se nalézá u výchozí brány Dřevěného městečka.
Z informační tabule se konečně dozvídáme, že skanzen dnes bude otevřen až od devíti hodin. To máme skoro 2 hodiny čas. Utíráme si dvě lavičky a poté se na ně usazujeme. Vytahujeme vařiče a připravujeme snídani. Zbytek čekání si krátíme čtením a poslechem rádia. S blížící se devátou hodinou se přesunujeme k zrekonstruovanému objektu bývalé sušárny, v níž sídlí správa skanzenu a pokladny. Dovnitř vcházíme přesně v 9:00 a jako dnešní první návštěvníci si kupujeme vstupenky na všechny tři okruhy. Paní průvodkyně se nám nabízí, že hned můžeme s ní projít Mlýnskou dolinou. Do ní se totiž chodí pouze s průvodcem a Valašská dědina ještě otevřeno nemá, takže neváháme.
Na úvod prohlídkové trasy nás čeká výstava exponátů v tzv. vozovně, kde si prohlížíme různé dopravní prostředky z dávných časů, od trakařů přes sáně až po vozy žebřiňáky a bryčky. Pak následuje prohlídka hamru s krátkým spuštěním vodních kol. Exkurze minulostí pokračuje zastavením v lisovně olejů a nahlédnutím do valchovny. Ve vodním mlýně znovu dochází k puštění vody na mlýnské kolo a krátké předvedení mletí obilí. Zatímco muzejní mlýnské kolo je poháněno tzv. horní vodou, v sousedním objektu pily je vodní kolo dáváno do pohybu vodou spodní. Během asi dvou minut je z klády na vozině naříznuto asi 20 cm dřeva. Šikovnost našich předků je tady hodná obdivu.
Prohlídka Mlýnské doliny končí asi po 45 minutách. Poté přecházíme na druhou stranu silnice, kde vcházíme do nejstarší části rožnovského skanzenu - Dřevěného městečka. To se nachází v rovinatém městském parku a tvoří jej cca 20 dřevěných objektů od malé zvoničky a skupinky úlů až po obrovské stodoly. Nejprve se jdeme podívat dovnitř kostela sv. Anny a procházíme si též Valašský slavín, který kostel obklopuje. Poté postupně navštěvujeme jednotlivé objekty, které jsou rozestavěny okolo travnatého prostranství před kostelem. Nahlížíme do interiéru pálenice, procházíme obě patra fojtství, z exteriéru si prohlížíme i dvojici krčem. Před Vaškovou hospodou si na chvíli sedáme za dřevěný stůl, objednáváme pivo a k tomu nám hraje pán na cimbál. Po pauze na občerstvení navštěvujeme sousední radnici, která sem byla přenesena právě z rožnovského náměstí, a tzv. Billovu chalupu stojící opodál. Okruh Dřevěným městečkem zakončujeme prohlídkou starého kolotoče, dřevěných klátových úlů s obličejovými česny a nakonec několika stodol a sýpek.
Znovu přecházíme silnici a od pokladen se vydáváme do poslední části skanzenu nazývané Valašská dědina. Územně nejrozsáhlejší expozice chalup a stavení je rozmístěna ve svahu Karlova kopce. Stoupáme tedy po lesní cestě, poté po kládami zpevněných schodech a za chvíli už stojíme u první fojtské stodoly. Směrovka nás nejprve posílá do části věnované salašnictví. Vidíme pajtu pro dobytek, pasekářské usedlosti a koliby, nechybí samozřejmě chlévy a ohrazené pastviny se skutečnými ovcemi. Protože hlavní sezóna tady začne teprve zítra, musíme se v celém areálu spokojit pouze s prohlídkou objektů zvenčí. Interiéry jsou dnes nepřístupné, jedinou možností je nahlížet dovnitř skrz okenní tabulky.
Kolem studny s rumpálem pokračuje prohlídkový okruh ještě více do kopce. Dřevěné domy a chalupy jsou doplněny např. o sušírnu ovoce nebo zvoničku. O kousek dál stojí Štůralova pasekářská usedlost, dnes jediný zpřístupněný objekt i zevnitř, slouží totiž jako bufet. Odtud se prohlídková trasa vrací zpátky do níže položených částí svahu i když několik drobných objektů se nachází i na samotném vrcholu kopce (např. malý dřevěný mlýnek). Malou zacházku si děláme k větrnému mlýnu německého typu a k opodál stojící zvoničce a domu nádeníka.
A co ještě zbývá? Dům s kolařskou dílnou, malá kovárna a skupina chalup a hospodářských staveb, stejně tak jako selských domů a náznaky malých políček v jejich okolí. Několik především hospodářských objektů slouží svému účelu dosud a tak jsme např. svědky vypouštění hřebce na pastvinu, zatímco klisna s hříbětem je jedním ze správců odváděna někam pryč. V okolí Matochovy usedlosti pobíhají husy, pase se osel, ve chlévě mečí koza a bučí kráva. Tohle je však atraktivní spíše pro návštěvníky z města.
Dvě a půl hodiny strávené v areálu Valašského muzea v přírodě uteklo jako voda. Blíží se poledne a také odjezd našeho vlaku, takže se vracíme zpět k vstupní budově a potom vykračujeme po hlavní ulici směrem k Masarykovu náměstí. Cestou míjíme evangelický kostel, jedinou dřevěnou stavbu mimo areál VMP. Z náměstí se na nádraží vracíme stejnou trasou, jako ráno. Přicházíme 10 minut před odjezdem spoje do ValMezu.
Po příjezdu do Valašského Meziříčí máme na výběr, zda dál pojedeme přes Bystřici pod Hostýnem a nebo delší trasou přes Hranice na Moravě. Volíme druhou možnost, už proto, že přípoj tím směrem jede dříve. V Hranicích čekáme na přípoj asi 1/4 hodiny. Během čekání na třetím nástupišti se spouští takový liják, jaký jsme už dlouho nezažili. I pod širokou střechou máme problémy nají úkryt před kapkami vody. Po našem odjezdu přeháňka ustává a nebo spíš my opouštíme místo lokální průtrže mračen. V Přerově máme skoro půl hodiny do odjezdu dalšího přípoje, během ní bez problémů stíháme malou svačinu v bufetu. Horší je situace v Břeclavi. V tomto železničním uzlu prakticky celé odpoledne neexistuje žádná výhodná návaznost mezi osobními vlaky ve směru Přerov - Znojmo. I my tu musíme čekat hodinu a půl. A i přesto, že prší, vydáváme se skoro přes celé město na nákup do jednoho nejmenovaného diskontního marketu nedaleko břeclavského zámku. Lepší způsob zabití času nás pro dnešek nenapadá. Závěrečná etapa našeho výletu už probíhá dobře. Motorákem ř. 842 dojíždíme do Hrušovan, kde na nás čeká zaparkovaná škodovka. Stačí jen smést napadané akátové listí a můžeme odjet. V Hevlíně jsme krátce po 19. hodině.
Doplněk:
Nedalo mi to a už o 3 dny později jsem se vrátil "na místo činu". Ve středu 17. 5. jsem vlakem přicestoval do Vizovic a odtud odjel autobusem do Lidečka. Bohužel, už od vystoupení z lokálky ve Vizovicích vytrvale pršelo a tento stav přetrvával i pod Čertovými skalami. Přesto jsem si navlékl pláštěnku a vyrazil po modré značce vzhůru na Kopce. Lesní cesta byla občas blátivá, často však písčitá, takže se nešlo tak zle. Na mnoha místech však byla cesta zatarasena padlými stromy, které se za mokra obtížně přelézaly. Pod návrším Krajčice jsem objevil nenápadnou studánku, za rozcestím Láz jsem bojoval s nejblátivějším úsekem celé trasy. Zacházky k Lačnovským skalám (Horním) jsem nelitoval. Zdejší skalní město je bohaté na tzv. voštiny, ale objevil jsem i skalní misky, za deště samozřejmě plné vody. Cestou na Vařákovy paseky byla spousta míst, odkud se za příznivých podmínek nabízejí rozhledy do kraje, ten den však viditelnost dobrá nebyla. U pomníčku obětí tragédie z r. 1945 jsem posvačil. Stezka pokračovala na vrchol Bařinky s vysílačem a odtud klesala po asfaltové lesní silnici k rozcestí se zelenou značkou. Oběma barvami byl značen krátký úsek k rozcestí pod Svéradovem, kde byl dřevěný přístřešek a dle mapy i studánka, kterou jsem ovšem nehledal. Následoval ostrý výstup na Svéradov a po krátkém sestupu pohodlný traverz k rozsedlině pod Klášťovem. Na nejvyšší bod Vizovických vrchů (753 m) vedla si 300 m dlouhá odbočka. Ta končila na samém vrcholu Klášťova, u mohutného kamene s křížem a turistickým altánem opodál. Zde jsem přečkal největší průtrž mračen a tuto dobu jsem využil k ohřátí jídla z konzervy. Po cca 3/4 hodině jsem se vrátil na hlavní turistickou trasu a po ní pokračoval na další vrcholy Rovně a Suchý vrch. Stezka mezi Svéradovem a Suchým vrchem byla bohatá na různé historické hraniční kameny a v některých místech bohužel i na rozsáhlé polomy, které znemožňovaly chůzi. Při jednom z obcházení skupiny padlých smrků jsem ztratil značku, brzy jsem se však na ni znovu napojil. Cestou mezi rozcestími "Pod Suchým vrchem" a "Pod Doubravou" konečně přestalo pršet, vrcholky kopců však byly stále schovány v mracích. I přesto, že bylo jasné, že rozhledna Doubrava nebude přístupná, vydal jsem se k ní po asi 0,5 km dlouhé odbočce ze sedla Barák. Po návratu jsem pokračoval po silnici II. třídy č. 488. Cestou jsem se krátce zastavil u partyzánského pomníku a po opuštění z lesa si mohl konečně dopřát hezkých výhledů k Vizovicím nebo na louky nad údolím Bratřejovky. Než jsem přišel do Vizovic, vysvitlo sluníčko, které mi osušilo pláštěnku. Ve Vizovicích jsem si prohlédl exteriéry zámku, zámecký park s jezírkem a několik zbytků nedobudované železnice, která měla pokračovat do Val. Polanky. Vlakem jsem se vrátil domů.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
