ÚDOLÍM ŘÍČKY BOBRAVY
| Datum: | 11. února 2006 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 17 km / 4 3/4 hod. |
| Mapa: | ShoCart č. 51 • Okolí Brna - západ 1:50000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
Výlet, který dnes uskutečníme, byl původně naplánován již na loňského Silvestra. Nevídaná sněhová nadílka však takový záměr zmařila. Sněhová pokrývka se sice drží až do dnešních dnů, ale ta už nedosahuje takové výšky jako na přelomu let 2005 a 2006.
Na cestu se vydáváme prvním ranním vlakem, což je od dob platnosti nového grafikonu až 4 minuty před devátou dopoledne. Hevlínská lokálka se tak stává pro sobotní výlety prakticky nepoužitelná, až na výjimky, jako je např. dnešní akce. Na cestu si chceme koupit jízdenku SONE+ (i po zdražení je na cesty delší než 50 km stále výhodnější než jiné slevy), strojvůdce se však jejím vypisováním nechce zdržovat a tak si ji kupujeme až na hrušovanském nádraží.
Brzy přijíždí souprava od Brna, která se po přepřahu motorového vozu bude opět do Brna vracet. Nastupujeme do druhého vozu a vyčkáváme odjezdu. Žádný další cestující už do našeho vozu nepřistupuje a toto platí i na většině zastávkách (první cestující přistupují až Mor. Krumlově). Během jízdy vlaku stojí za největší pozornost nedávno vybudovaná farma větrných elektráren za železniční zastávkou Břežany. Pětice stožárů (každý 74 m vysoký s 26 m dlouhými listy rotorů), která je z oken vlaku krásně vidět, se jistě stane našim cílem některého jarního výletu na kole. Co ještě nebývá tak často k vidění je docela početná skupinka fotografů v prostoru u mechanických návěstí před nádražím v Moravských Bránicích.
Náš první dnešní kontakt s Bobravou je také z vlaku, to když přejíždíme historický most zv. Železňák (známý ze starého seriálu Rodáci). Vzápětí už projíždíme kolem dlouhé kamenné zdi, po níž se k nám přiklání trať z Jihlavy a po zastavení vlaku vystupujeme na nádraží ve Střelicích. Nádraží opouštíme každý jiným způsobem. Petr vychází po chodníku k lávce pro pěší, zatímco já jdu přes kolejiště a od díry v betonovém ohrazení si fotím nádražní budovu. Setkáváme se na křižovatce ulice Tetčické a Bratří Kotrbů a po druhé jmenované se vydáváme vzhůru. Poslední část této ulice je slepá, takže musíme odbočit k vodojemu a odsud Střelice opouštíme přes pole, či louku (co je pod sněhovou pokrývkou dnes skutečně nelze určit) s dobrým výhledem směrem k západu. Brzy se dostáváme k lesu a po jeho okraji pozvolna klesáme směrem k Radosticím. Později modře značená stezka míří do lesa a prudce klesá k říčce Bobravě. Dáváme pořádný pozor, protože zledovatělý podklad je pokrytý slabou vrstvou čerstvého sněhu a uklouznutí hrozí při každém kroku. Dole říčku Bobravu přecházíme po železné lávce, která spojuje obec Radostice s místní chatovou osadou a kolem čističky se dostáváme k rozcestníku na okraji vsi.
Kráčíme širokým údolím, po opačné straně, než je tok Bobravy. Cesta je zpevněná, možná i asfaltová, dnes však pokryta ledem a sněhem. Míjíme sběrný dvůr a o kousek dál se vyhýbáme dvojici lyžařů na běžkách. Jak se později ukáže, budou to dnes jediní běžkaři, které dnes potkáme, což je vzhledem ke zdejším dobrým podmínkám velice překvapivé. U cesty se zanedlouho objevují nepatrné zbytky vodního náhonu a před námi se zjevuje první z bobravských mlýnů - Radostický. Jméno mlýna a letopočet jeho postavení (1936) si můžeme přečíst na fasádě. Dnes patří objekt a přilehlý dvůr vč. malé chalupy brněnské firmě Klenoty, jak je patrné z plechové cedule vedle jednoho ze zamřížovaných oken.
Za Radostickým mlýnem se říčka Bobrava větví do několika ramen a protože dnes veškerá voda protéká pod ledovým krunýřem, nelze ani určit, co je její hlavní tok. Později říčka míří do jižní části údolí, zatímco naše stezka směřuje přes dvojici mostů na opačnou stranu. Kontakt s vodním tokem tak dosud moc bezprostřední není. Zato si můžeme vychutnávat hřejivé zimní slunce, navíc kryti před větrem, který na dno údolí nedofoukne. V úrovni pod kótou Vysoké hory nás čeká krátký průchod jehličnatým lesem a poté obcházka drobného ostrohu. Na chvíli se zase dostáváme k vodnímu toku, který tady vytváří i drobné meandry. Opodál, na mírně svažité louce, jakoby si někdo vyjezdil okruhy pro trénink v běhu na lyžích. Pokračujeme přes drobný vyvýšený val napříč celé údolí, který připomíná hráz rybníka, a kousíček za ním se dnes poprvé odhodláváme ke vstupu na zamrzlou řeku. Po ledu přicházíme až k drobnému jízku. To už máme na dohled několik staveb v okolí Spáleného mlýna. Cesta k němu vede po starém cihlovém mostě. Tady u řeky je kromě turistického rozcestí i panel nově vybudované naučné stezky, lavečka a něco, co připomíná miniaturní gymnastická bradla. Občerstvujeme se doušky čaje z termosek a po chvilce pokračujeme dál.
Proud Bobravy nás nyní vede po okraji maloplošného chráněného území zv. Střelický les. Jím na krátko mírně stoupáme do svahu, abychom se brzy opět vrátili do nivy říčky Bobravy. Je zvláštní, že z trasy, kterou dnes jdeme ze Střelic do Popovic máme již půlku za sebou, ale zeměpisné názvy nám stále připomínají naší výchozí obec. Šafránkovu mlýnu, ze kterého zbyly podle tabule naučné stezky jenom ruiny, se naše modře značená stezka vyhýbá. Ta se naopak krátce pouští proti proudu jednoho z mála významnějších přítoků - Troubského potoka. Spolu s ním sem do údolí vede i žlutá turistická stezka a také silnice spojující Nebovidy s Ořechovem. V údolí se kromě bývalého Anenského mlýna nachází malá osada domků a chat. I díky tomu teď na dosud liduprázdné stezce potkáváme sem tam nějakou tu bytost.
Kousek za dřevěnou chalupou, u níž zřejmě v letních měsících funguje i malé občerstvení, míjíme starý opuštěný kamenolom se zbytky betonového násypníku. Uvnitř lomu se nachází dvojice starých maringotek a dokonce i železniční vagón bez kol. O tom, jaká individua v něm občas pobývají svědčí poházené plechovky od toluenu či roztrhané pornočasopisy. Nemá smysl se tu déle zdržovat.
Přicházíme k dalšímu zastavení naučné stezky, které se nachází u drobného jízku, jenž kdysi reguloval vodu pro náhon dalšího mlýna na Bobravě. Než se k němu však vydáme, pouštíme se do konzumace svačiny a mezitím pročítáme informace o nedaleké obci Ořechov. Je to naše nejdelší přestávková pauza celého výletu. Vyhání nás odsud až zima, která se nám postupně začíná dostávat na kůži.
Podél nepatrných zbytků mlýnského náhonu se blížíme k Novému mlýnu. Objekt je dnes, tak jako většina bývalých mlýnů ve zdejším údolí, využíván k bydlení, těžko však určit zda k běžnému nebo jen rekreačnímu. Turistickým rozcestníkem, který mylně udává, že jsme ze Střelic ušli pouhých 8,5 km (správně je o 3 km víc), se zmást nenecháme a vykračujeme vstříc drobné chatové oblasti, která se nachází v místech, kde Bobrava významněji mění směr toku k jihu. Nacházíme další panel naučné stezky a to na krásně prosluněné louce. Litujeme, že jsme hlavní svačinovou pauzu neudělali až zde.
Údolí se zužuje a znovu se rozšiřuje až za následujícím (tentokráte levotočivým) ohbím řeky. Varovná cedule nás upozorňuje na skutečnost, že vcházíme do areálu kamenolomu. Dosud čistý sníh se postupně mění na sníh zaprášený, v blízkosti třídičky je komunikace dokonce pokryta nechutnou blátivou kaší. Pohled do nitra vytěženého kopce není vůbec hezký, chápeme však, že z něčeho se stavět musí.
Protože na příjezdové asfaltové komunikaci bývá hustý provoz nákladních automobilů, je modrá turistická značka vedena po opačném, levém břehu. V těchto místech se nachází drobné pozůstatky z budování protektorátní dálnice. Viadukt přes údolí se sice postavit nepodařilo, ale několik staveb, které jeho plánovanému budování předcházelo, tu lze nalézt dodnes. Přímo u silnice spatřujeme dvojici pilířů, které měly sloužit jako patky nákladní lanovky. A někde vysoko nad nimi by se měly nacházet mohutné konstrukce pro uchycení transportního lana. Průzkumem pozůstatků po tzv. Hitlerově dálnici se dnes zabývat nechceme a tak se držíme modrých značek, které nás odvádějí od Bobravy do mírného stoupání k prvním domkům obce Želešice. Pak se však ohlížíme k jihu a měníme plány, když spatřujeme mohutný most přes údolí. Tomu nelze odolat. Scházíme tedy zpátky k řece a chvíli hledáme vhodné místo s pevným ledem, abychom se mohli dostat na druhý břeh. Daří se to až u rodinných domků se zahrádkami, odkud vede k mostu úzká asfaltka.
Stavba na nás působí mohutným a zachovalým dojmem, skutečnost je ale trošku jiná. Procházíme nitrem tunelu a tak se dostáváme na západní stranu, kde lze na stropnici pozorovat docela velkou prasklinu, která dosahuje až do úrovně horní římsy. Za mostem jsou odpadové kontejnery, přesto je nepořádek i všude kolem, ani vrstva sněhu všechno neutají. Když obcházíme západní opěru, jsme překvapeni tím, co vlastně tvoří tunelovou klenbu. Jedná se o pouhou betonovou skořápku, která měla být zasypána zeminou.
Poměrně snadno se dostáváme na vrchol opěrné stěny a po horní části tunelové klenby přecházíme na východní stranu. Domorodci na zahrádkách na nás udiveně koukají, takže se zdá, že tu průzkumnické činnosti nějaké větší tradice nemají. Pravda je, že stopy ve sněhu tu před námi nebyly žádné. Rozhlížíme se jak do nitra plánovaného náspu, tak na panorama obce Želešice a poté scházíme dolů.
Protože souběžně s plánovaným tělesem dálnice vede také asfaltová silnice, vydáváme se po ní se snahou najít ještě nějaký další pozůstatek. Těch je zde jistě mnoho, nám však dnes zbývá čas už jen na jediný. Je to opět most, tentokráte kamenný, jímž měla procházet silnice do Ořechova. Současná silnice kříží dálniční těleso těsně vedle a ve stejné úrovni, s pracemi na její přeložení nebylo nikdy započato a díky tomu je pod most velmi nesnadný přístup. Na východní straně je těžko propustná hradba plotu a křovisek, zkoušíme to tedy od západu, kde je jen nahrnutá hromada hlíny. Spodek podjezdu je pokrytý vrstvou písku, stěny zdobí pokusy o graffiti. Na východní straně podjezdu jsou dodnes patrné zbytky plechových vrat, což naznačuje, že se asi po určitou dobu podjezd používal jako skladovací prostory.
Více se už pro dnešek nepostavené dálnici věnovat nemůžeme a tak se škrábeme zpátky na silnici a po ní scházíme dolů do Želešic. Přicházíme k mostu přes Bobravu, kde nacházíme modré turistické značky. Ty odsud vedou do Modřic, avšak stále po silnici, což není příliš lákavé. Proto jdeme raději po úzké pěšině podél vodního toku. Dostáváme se k restauraci Bobr u fotbalového hřiště. Dál pokračuje značená cyklostezka, která je trasována po lesní cestě, stále v bezprostřední blízkosti Bobravy. Mohla by to být příjemná procházka, nebýt toho, že se spouští docela hustá chumelenice.
Skrz bílou sněhovou mlhu se vynořují obrovské haly modřické průmyslové zóny. Naše cesta v těchto místech stoupá vzhůru do svahu. Opouštíme cyklostezku a lesní průsečí se dostávám ke známému motorestu Bobrava, od nějž vede silnice k podjezdu současné dálnice. Souběžně s dálnicí vede i hlavní železniční koridor. Už z podjezdu vidíme typickou modrou tabuli s nápisem Popovice u Rajhradu. Když však přicházíme blíže, zjišťujeme, že to ještě není železniční zastávka, nýbrž pouze informační tabule před vjezdem do ní. Zbývá nám tedy ujít ještě asi 300 metrů, přičemž do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá 5 minut času.
V 15:35 přijíždí pantografová souprava od Brna a o minutu později vlak jedoucí opačným směrem. Do něj nastupujeme my. Přestup si odbýváme na nádraží v Brně - Horních Heršpicích, kde nám krásně navazuje přípoj do Hrušovan. Za Střelicemi se naposled ohlížíme do údolí řeky Bobravy a po další hodině jízdy vystupujeme na hrušovanském nádraží. Odtud nás původně měl čekat 7 km dlouhý pochod do Hevlína, naštěstí však potkáváme naše známé, kteří mají zajištěn odvoz, takže se do Hevlína dostáváme pohodlně a ještě za denního světla.
Na cestu se vydáváme prvním ranním vlakem, což je od dob platnosti nového grafikonu až 4 minuty před devátou dopoledne. Hevlínská lokálka se tak stává pro sobotní výlety prakticky nepoužitelná, až na výjimky, jako je např. dnešní akce. Na cestu si chceme koupit jízdenku SONE+ (i po zdražení je na cesty delší než 50 km stále výhodnější než jiné slevy), strojvůdce se však jejím vypisováním nechce zdržovat a tak si ji kupujeme až na hrušovanském nádraží.
Brzy přijíždí souprava od Brna, která se po přepřahu motorového vozu bude opět do Brna vracet. Nastupujeme do druhého vozu a vyčkáváme odjezdu. Žádný další cestující už do našeho vozu nepřistupuje a toto platí i na většině zastávkách (první cestující přistupují až Mor. Krumlově). Během jízdy vlaku stojí za největší pozornost nedávno vybudovaná farma větrných elektráren za železniční zastávkou Břežany. Pětice stožárů (každý 74 m vysoký s 26 m dlouhými listy rotorů), která je z oken vlaku krásně vidět, se jistě stane našim cílem některého jarního výletu na kole. Co ještě nebývá tak často k vidění je docela početná skupinka fotografů v prostoru u mechanických návěstí před nádražím v Moravských Bránicích.
Náš první dnešní kontakt s Bobravou je také z vlaku, to když přejíždíme historický most zv. Železňák (známý ze starého seriálu Rodáci). Vzápětí už projíždíme kolem dlouhé kamenné zdi, po níž se k nám přiklání trať z Jihlavy a po zastavení vlaku vystupujeme na nádraží ve Střelicích. Nádraží opouštíme každý jiným způsobem. Petr vychází po chodníku k lávce pro pěší, zatímco já jdu přes kolejiště a od díry v betonovém ohrazení si fotím nádražní budovu. Setkáváme se na křižovatce ulice Tetčické a Bratří Kotrbů a po druhé jmenované se vydáváme vzhůru. Poslední část této ulice je slepá, takže musíme odbočit k vodojemu a odsud Střelice opouštíme přes pole, či louku (co je pod sněhovou pokrývkou dnes skutečně nelze určit) s dobrým výhledem směrem k západu. Brzy se dostáváme k lesu a po jeho okraji pozvolna klesáme směrem k Radosticím. Později modře značená stezka míří do lesa a prudce klesá k říčce Bobravě. Dáváme pořádný pozor, protože zledovatělý podklad je pokrytý slabou vrstvou čerstvého sněhu a uklouznutí hrozí při každém kroku. Dole říčku Bobravu přecházíme po železné lávce, která spojuje obec Radostice s místní chatovou osadou a kolem čističky se dostáváme k rozcestníku na okraji vsi.
Kráčíme širokým údolím, po opačné straně, než je tok Bobravy. Cesta je zpevněná, možná i asfaltová, dnes však pokryta ledem a sněhem. Míjíme sběrný dvůr a o kousek dál se vyhýbáme dvojici lyžařů na běžkách. Jak se později ukáže, budou to dnes jediní běžkaři, které dnes potkáme, což je vzhledem ke zdejším dobrým podmínkám velice překvapivé. U cesty se zanedlouho objevují nepatrné zbytky vodního náhonu a před námi se zjevuje první z bobravských mlýnů - Radostický. Jméno mlýna a letopočet jeho postavení (1936) si můžeme přečíst na fasádě. Dnes patří objekt a přilehlý dvůr vč. malé chalupy brněnské firmě Klenoty, jak je patrné z plechové cedule vedle jednoho ze zamřížovaných oken.
Za Radostickým mlýnem se říčka Bobrava větví do několika ramen a protože dnes veškerá voda protéká pod ledovým krunýřem, nelze ani určit, co je její hlavní tok. Později říčka míří do jižní části údolí, zatímco naše stezka směřuje přes dvojici mostů na opačnou stranu. Kontakt s vodním tokem tak dosud moc bezprostřední není. Zato si můžeme vychutnávat hřejivé zimní slunce, navíc kryti před větrem, který na dno údolí nedofoukne. V úrovni pod kótou Vysoké hory nás čeká krátký průchod jehličnatým lesem a poté obcházka drobného ostrohu. Na chvíli se zase dostáváme k vodnímu toku, který tady vytváří i drobné meandry. Opodál, na mírně svažité louce, jakoby si někdo vyjezdil okruhy pro trénink v běhu na lyžích. Pokračujeme přes drobný vyvýšený val napříč celé údolí, který připomíná hráz rybníka, a kousíček za ním se dnes poprvé odhodláváme ke vstupu na zamrzlou řeku. Po ledu přicházíme až k drobnému jízku. To už máme na dohled několik staveb v okolí Spáleného mlýna. Cesta k němu vede po starém cihlovém mostě. Tady u řeky je kromě turistického rozcestí i panel nově vybudované naučné stezky, lavečka a něco, co připomíná miniaturní gymnastická bradla. Občerstvujeme se doušky čaje z termosek a po chvilce pokračujeme dál.
Proud Bobravy nás nyní vede po okraji maloplošného chráněného území zv. Střelický les. Jím na krátko mírně stoupáme do svahu, abychom se brzy opět vrátili do nivy říčky Bobravy. Je zvláštní, že z trasy, kterou dnes jdeme ze Střelic do Popovic máme již půlku za sebou, ale zeměpisné názvy nám stále připomínají naší výchozí obec. Šafránkovu mlýnu, ze kterého zbyly podle tabule naučné stezky jenom ruiny, se naše modře značená stezka vyhýbá. Ta se naopak krátce pouští proti proudu jednoho z mála významnějších přítoků - Troubského potoka. Spolu s ním sem do údolí vede i žlutá turistická stezka a také silnice spojující Nebovidy s Ořechovem. V údolí se kromě bývalého Anenského mlýna nachází malá osada domků a chat. I díky tomu teď na dosud liduprázdné stezce potkáváme sem tam nějakou tu bytost.
Kousek za dřevěnou chalupou, u níž zřejmě v letních měsících funguje i malé občerstvení, míjíme starý opuštěný kamenolom se zbytky betonového násypníku. Uvnitř lomu se nachází dvojice starých maringotek a dokonce i železniční vagón bez kol. O tom, jaká individua v něm občas pobývají svědčí poházené plechovky od toluenu či roztrhané pornočasopisy. Nemá smysl se tu déle zdržovat.
Přicházíme k dalšímu zastavení naučné stezky, které se nachází u drobného jízku, jenž kdysi reguloval vodu pro náhon dalšího mlýna na Bobravě. Než se k němu však vydáme, pouštíme se do konzumace svačiny a mezitím pročítáme informace o nedaleké obci Ořechov. Je to naše nejdelší přestávková pauza celého výletu. Vyhání nás odsud až zima, která se nám postupně začíná dostávat na kůži.
Podél nepatrných zbytků mlýnského náhonu se blížíme k Novému mlýnu. Objekt je dnes, tak jako většina bývalých mlýnů ve zdejším údolí, využíván k bydlení, těžko však určit zda k běžnému nebo jen rekreačnímu. Turistickým rozcestníkem, který mylně udává, že jsme ze Střelic ušli pouhých 8,5 km (správně je o 3 km víc), se zmást nenecháme a vykračujeme vstříc drobné chatové oblasti, která se nachází v místech, kde Bobrava významněji mění směr toku k jihu. Nacházíme další panel naučné stezky a to na krásně prosluněné louce. Litujeme, že jsme hlavní svačinovou pauzu neudělali až zde.
Údolí se zužuje a znovu se rozšiřuje až za následujícím (tentokráte levotočivým) ohbím řeky. Varovná cedule nás upozorňuje na skutečnost, že vcházíme do areálu kamenolomu. Dosud čistý sníh se postupně mění na sníh zaprášený, v blízkosti třídičky je komunikace dokonce pokryta nechutnou blátivou kaší. Pohled do nitra vytěženého kopce není vůbec hezký, chápeme však, že z něčeho se stavět musí.
Protože na příjezdové asfaltové komunikaci bývá hustý provoz nákladních automobilů, je modrá turistická značka vedena po opačném, levém břehu. V těchto místech se nachází drobné pozůstatky z budování protektorátní dálnice. Viadukt přes údolí se sice postavit nepodařilo, ale několik staveb, které jeho plánovanému budování předcházelo, tu lze nalézt dodnes. Přímo u silnice spatřujeme dvojici pilířů, které měly sloužit jako patky nákladní lanovky. A někde vysoko nad nimi by se měly nacházet mohutné konstrukce pro uchycení transportního lana. Průzkumem pozůstatků po tzv. Hitlerově dálnici se dnes zabývat nechceme a tak se držíme modrých značek, které nás odvádějí od Bobravy do mírného stoupání k prvním domkům obce Želešice. Pak se však ohlížíme k jihu a měníme plány, když spatřujeme mohutný most přes údolí. Tomu nelze odolat. Scházíme tedy zpátky k řece a chvíli hledáme vhodné místo s pevným ledem, abychom se mohli dostat na druhý břeh. Daří se to až u rodinných domků se zahrádkami, odkud vede k mostu úzká asfaltka.
Stavba na nás působí mohutným a zachovalým dojmem, skutečnost je ale trošku jiná. Procházíme nitrem tunelu a tak se dostáváme na západní stranu, kde lze na stropnici pozorovat docela velkou prasklinu, která dosahuje až do úrovně horní římsy. Za mostem jsou odpadové kontejnery, přesto je nepořádek i všude kolem, ani vrstva sněhu všechno neutají. Když obcházíme západní opěru, jsme překvapeni tím, co vlastně tvoří tunelovou klenbu. Jedná se o pouhou betonovou skořápku, která měla být zasypána zeminou.
Poměrně snadno se dostáváme na vrchol opěrné stěny a po horní části tunelové klenby přecházíme na východní stranu. Domorodci na zahrádkách na nás udiveně koukají, takže se zdá, že tu průzkumnické činnosti nějaké větší tradice nemají. Pravda je, že stopy ve sněhu tu před námi nebyly žádné. Rozhlížíme se jak do nitra plánovaného náspu, tak na panorama obce Želešice a poté scházíme dolů.
Protože souběžně s plánovaným tělesem dálnice vede také asfaltová silnice, vydáváme se po ní se snahou najít ještě nějaký další pozůstatek. Těch je zde jistě mnoho, nám však dnes zbývá čas už jen na jediný. Je to opět most, tentokráte kamenný, jímž měla procházet silnice do Ořechova. Současná silnice kříží dálniční těleso těsně vedle a ve stejné úrovni, s pracemi na její přeložení nebylo nikdy započato a díky tomu je pod most velmi nesnadný přístup. Na východní straně je těžko propustná hradba plotu a křovisek, zkoušíme to tedy od západu, kde je jen nahrnutá hromada hlíny. Spodek podjezdu je pokrytý vrstvou písku, stěny zdobí pokusy o graffiti. Na východní straně podjezdu jsou dodnes patrné zbytky plechových vrat, což naznačuje, že se asi po určitou dobu podjezd používal jako skladovací prostory.
Více se už pro dnešek nepostavené dálnici věnovat nemůžeme a tak se škrábeme zpátky na silnici a po ní scházíme dolů do Želešic. Přicházíme k mostu přes Bobravu, kde nacházíme modré turistické značky. Ty odsud vedou do Modřic, avšak stále po silnici, což není příliš lákavé. Proto jdeme raději po úzké pěšině podél vodního toku. Dostáváme se k restauraci Bobr u fotbalového hřiště. Dál pokračuje značená cyklostezka, která je trasována po lesní cestě, stále v bezprostřední blízkosti Bobravy. Mohla by to být příjemná procházka, nebýt toho, že se spouští docela hustá chumelenice.
Skrz bílou sněhovou mlhu se vynořují obrovské haly modřické průmyslové zóny. Naše cesta v těchto místech stoupá vzhůru do svahu. Opouštíme cyklostezku a lesní průsečí se dostávám ke známému motorestu Bobrava, od nějž vede silnice k podjezdu současné dálnice. Souběžně s dálnicí vede i hlavní železniční koridor. Už z podjezdu vidíme typickou modrou tabuli s nápisem Popovice u Rajhradu. Když však přicházíme blíže, zjišťujeme, že to ještě není železniční zastávka, nýbrž pouze informační tabule před vjezdem do ní. Zbývá nám tedy ujít ještě asi 300 metrů, přičemž do odjezdu nejbližšího vlaku zbývá 5 minut času.
V 15:35 přijíždí pantografová souprava od Brna a o minutu později vlak jedoucí opačným směrem. Do něj nastupujeme my. Přestup si odbýváme na nádraží v Brně - Horních Heršpicích, kde nám krásně navazuje přípoj do Hrušovan. Za Střelicemi se naposled ohlížíme do údolí řeky Bobravy a po další hodině jízdy vystupujeme na hrušovanském nádraží. Odtud nás původně měl čekat 7 km dlouhý pochod do Hevlína, naštěstí však potkáváme naše známé, kteří mají zajištěn odvoz, takže se do Hevlína dostáváme pohodlně a ještě za denního světla.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
