NOČNÍ VÝPLAZ NA LYSOU HORU
| Datum: | 20. - 21. srpna 2005 |
| Složení výpravy: | Marek, Petr, Honza (Kachna) |
| Ušlá vzdálenost / čas: | 1. den 10 km / 3 hod.; 2. den: 10,5 km / 2 1/2 hod. |
| Mapy: | Moravská brána 1:50000 - ShoCart č. 68 |
| Moravskoslezské Beskydy 1:50000 - ShoCart č. 69 | |
| Text: | Marek Topič |
| Foto: | Marek Topič, Jan Holešinský |
Lysá hora (někdy též zvaná Gigula) je nejvyšším vrcholem Moravskoslezských Beskyd a díky tomu i velice atraktivním turistickým cílem. V roce 1995, tedy v čase našich turistických začátků, patřila mezi naše první cíle, tehdy ovšem na kole. Pěšky jsme na ni vystoupali v roce 1996, já si o rok později zopakoval i cyklovýjezd. A pak už nic. Znovu jsme si na královnu Beskyd vzpomněli až nyní. A protože jsem se na Internetu dočetl, že na nejvyšší beskydský vrchol chodí opravdové davy lidí a naopak našel pár cestopisů popisující úžasné zážitky z nočních výstupů, navrhl jsem na víkend 20./21. srpna podobnou variantu, která se dočkala kladného přijetí. Jen ta předpověď počasí nás trochu trápila. Vlnou bouřek a přechodem studené fronty hrozili meteorologové právě v průběhu soboty. Navrhoval jsem týdenní odklad, ale Petr byl rázně proti. Ještě, že tak.
DEN PRVNÍ - SLUNNÝ DEN V LÁZNÍCH A VEČERNÍ VÝSTUP NA LYSOU (20. 8. 2005)
Výlet začíná úplně stejně, jako každý jiný. Já a Petr se scházíme na hevlínském nádraží a prvním ranním vlakem odjíždíme do Hrušovan. Tam se k nám po pár minutách připojuje i Honza, Petrův dočasný kolega z práce, takže dnes pojedeme ve třech. I přes nevýhodný lichý počet si z nabídky různých slev vybíráme SONE+ pro osobní vlaky. Na Lysou přece chceme jít až za tmy a tak přece nebudeme spěchat.
Během cesty do Břeclavi se ukazuje, že to přece jen nebude výlet, jako každý jiný. Jindy se totiž koukáme z okna, povídáme si apod., nyní všichni tři jen ťukáme palcem do mobilů. A ve vlaku nejsme sami. T-Mobile oslavuje a celý tento víkend umožňuje posílání SMSek zadarmo. Toho je třeba využít. V Břeclavi se jde tradičně nakupovat do Alberta. Honza toto město vůbec nezná a tak je nadšen zdejší pěší zónou a parkem.
Osobní vlak do Olomouce má 4 vagóny. Sedáme do toho posledního a doufáme, že jej nakonec neodpojí, protože kromě nás tu žádní další cestující nejsou. Když se pět minut po deváté dává i náš vůz do pohybu, můžeme se s klidným svědomím znovu pustit do SMS mánie. Cesta do Přerova sice trvá téměř 2 hodiny, nám však zdlouhavá vůbec nepřipadá. Asi je to tím koridorem, protože i osobní vlaky jezdí v mezistaničních úsecích dosti rychle. Následuje Přerov a další přestup. Vlak do Púchova stojí hned vedle, takže stačí jen přejít nástupiště. Výhodou je i to, že v Hranicích nemusíme přestupovat.
Patnáct minut před polednem vystupujeme na zastávce Teplice nad Bečvou. Náš první cíl se nachází nahoře v zalesněném svahu, je jím Hranická propast. Turistický rozcestník u železničního podchodu klame, když udává, že vzdálenost k propasti po červené turistické značce je celý 1 kilometr. Po 200 metrech, prakticky v úrovni konce nástupiště, je další rozcestí, které hlásá, že zbývá už jen 0,5 km. A i to je asi přehnané. Výstup několika serpentinami nám totiž trvá pouhých 5 minut, a to tempem značně odpočinkovým.
Kolem celého obvodu Hranické propasti je vedeno ochranné zábradlí. Jen v jihovýchodní části je možné sestoupit o pár schodů níže a z tohoto místa přehlédnout celou "díru" i s "bezedným" jezírkem. Výhled je to úchvatný, fotografování už tak jednoduché není. Značně velký úhel záběru a kontrast osvícených a tmavých míst dělají potíže i Honzovu vymakanému stroji. Vydáváme se na okružní trasu kolem celé propasti. Je škoda, že zábradlí je od jejího okraje vzdálené 2 - 3 metry. Většina turistů totiž stejně kolmému pohledu do 70 m hloubky neodolá a zábradlí přelézá. Pak je tu riziko neštěstí mnohem vyšší. Kéž bychom se tu jednou v budoucnu dočkali nějakého můstku, podobně jako třeba na Macoše.
Při sestupu zpět k žel. zastávce si chvíli prohlížíme i podstatně menší závrt do země, kterému se někdy říká malá hranická propast. Ta je zarostlá vegetací a samozřejmě bez jezírka, takže si jí skutečně mnozí ani nevšimnou, ačkoliv turistická stezka vede přímo po jejím okraji. Další náš cíl leží na druhém břehu Bečvy. Dostáváme se tam po tzv. kardio-stezce, pak přecházíme lávku a s krátkou zastávkou v altánu Kropáčova pramene pokračujeme po dlážděném, mírně stoupajícím chodníku.
Zbrašovské aragonitové jeskyně byly léta uzavřené. Ke znovuzpřístupnění došlo teprve nedávno, začátkem července, takže zájem o prohlídku bývá i nyní značně velký. To je patrné hned po našem příchodu do správní budovy jeskyní. Na nejbližší prohlídku (13:15) tu čekají dobré 4 desítky lidí a k nim se přidáváme i my. 2 roky rekonstrukčních prací jsou v podzemí znát. Chodník má téměř dokonale přesnou šířku a je kvalitně vybetonován, mostíky mají protiskluzové drážky, všude je spousta nerezu a kvalitní osvětlení. I ty uměle přenesené krápníkové útvary dosud "nesedly" do uvěřitelnějších pozic. Krápníková výzdoba je zvláštní, hlavně takové ty koblížkové stěny, ty se nám fakt líbí. A co je ještě zajímavé, moc toho tady nemají pojmenované, jako tomu bývá v ostatních jeskyních.
Po 40 minutách Petr s Honzou ještě něco čmárají do návštěvní knihy a poté podzemí opouštíme, spokojení a bohatší o další zážitek. Hned u kamenného východu je další ze zdejších pramenů. No další, je to zase Kropáčův pramen, zde je jen další místo, kde si jej lze nabrat do lahve. Na budově vodárny, jež svou architekturou trochu připomíná kapli (ta pravá je však o pár metrů dál), je vyznačena výška vodní hladiny při povodních v roce 1997. Jsou to dobré 4 metry nad úrovní asfaltové cesty, takže to tehdy musela být opravdová hrůza.
Protože jsme si před vstupem do jeskyní schovali batohy u prodavačky suvenýrů, musíme se nyní pro ně vrátit zpátky do správní budovy. Tam využíváme toho, že za jedním oknem je volně k dispozici přístup k Internetu a hned vyhledáváme nejaktuálnější satelitní radarový snímek. Zatím to vypadá dobře, oblačnost je někde nad Německem.
Pokračujeme v okruhu lázněmi Teplice. Za poštou stoupáme do dlouhých schodů a nahoře na silnici všichni hezky funíme. Na druhé straně vozovky už je vidět další pitný pavilon. Pramen se jmenuje Jurikův a také tento nám velice chutná. Já si jím dokonce plním svou 2 l láhev, která mi bude sloužit jako zdroj občerstvení při výstupu na Lysou horu. Odsud scházíme po chodníku k dalšímu prameni, který je umístěn v drobné kruhové stavbě doplněné o jakýsi "kamenný hřeben". Stará mapa u parkoviště říká, že je to Galašův pramen, informační tabule na zdi ovšem znovu oznamuje, že se do třetice jedná o pramen Kropáčův. Chutnáme jen trošku, už jsme totiž všichni dost nalití, že později nemáme chuť ani na pivo.
Vracíme se zpátky směrem k železniční zastávce. Ale na odjezd je ještě brzo, proto vcházíme brankou do areálu sport-centra, kde je i minigolfové hřiště. Dáme turnájek. Je to už rok a půl, co jsme hráli mnohem více obsazený turnaj v Moravském krasu, který jsem já vyhrál. Nyní tedy chtě nechtě musím přijmout roli favorita a toto břímě se mi stává osudným. Nedaří se mi a končím na 3. místě. Vítězí Petr s docela slušným výsledkem 58 bodů a jen dvěma "sedmičkami". Honza sice také nehraje nic moc, ale na druhou příčku mu to stačí, o dva trestné body.
Po, pro mne, nezdařeném turnaji se na otočku vydávám k hlavnímu lázeňskému komplexu budov, kde sobě i ostatním kupuji lázeňské oplatky. Ty potom křoupeme cestou na zastávku a i během následující cesty vlakem do Valašského Meziříčí. Ve Valmezu vystupujeme s 10 minutovým zpožděním, ale to nám vůbec nevadí, protože jsme z Teplic odjeli o hodinu dříve, než jsme původně plánovali. Nejdříve jdeme dokoupit nějaké drobnosti do blízkého Kauflandu (tam zažíváme i zajímavé setkání s místními bezdomovci) a ve zbytku přestupového času se stavujeme na jedno pivo v nádražní hospodě. O čtvrt na sedm se odebíráme na druhé nástupiště, kde už je připraven k odjezdu osobní vlak do Frýdlantu nad Ostravicí.
Vlak si supí mezi zalesněnými kopci k severu. Je to krásná podívaná, ale my, volové, místo abychom si tu krásu vychutnali, zase vyťukáváme vzkazy, přeposíláme a odpovídáme na různé více méně zbytečné SMSky. Po necelé hodince jízdy vystupujeme na nádraží ve Frýdlantu nad Ostravicí. Při pohledu k frenštátskému, resp. ostravickému zhlaví, spatřujeme náš dnešní (a nebo zítřejší?) cíl: majestátnou siluetu Lysé hory s nezaměnitelným vysílačem. Než se k ní však přiblížíme, je třeba ještě hodinu a půl počkat. Nejbližší přípoj do Ostravice totiž odjíždí až deset minut před devátou.
Přijíždí motoráček řady 810 z Ostravice. To je podívaná, kolik lidí z něj vystupuje - trochu nám to připomíná časy, když do Hevlína jezdívali tzv. baťůžkáři na nákupy do free-shopů. Tady to ale jsou vesměs turisté. A turisté jsme i my, co naopak do vlaku teprve nastupují. Už během jízdy vlakem berou za své mé původní obavy o to, zda bude po příjezdu do Ostravice regulérní tma, tedy taková, aby kritérium nočního pochodu splněno bylo. Běžně už vidět prakticky není, pouliční světla svítí naplno. Můžeme vyrazit.
Nejprve se snažíme najít turistický rozcestník. Je vedle stánku s tabákem, kousek od nádražní budovy. Tak skutečně, na Lysou horu to je podle něj 8,5 km, ačkoliv některé průvodce, a také naše mapa, uvádějí vzdálenost o 3 kilometry kratší. Škoda jen, že tu chybí údaj o nadmořské výšce. Ta by měla činit 415 metrů, takže to na vrchol Lysé znamená převýšení 908 metrů. Ještě si zbývá tipnout, kdy na vrchol dorazíme. Já odhaduji příchod na jednu hodinu v noci, Petr na půl druhou a Honza to snad s těmi třemi hodinami ráno ani nemyslí vážně?!
Přecházíme železniční přechod a širokou ulicí míříme k mostu přes řeku Ostravici. Voda pěkně hučí. A prakticky hned za mostem začíná silnice pozvolna, ale jistě stoupat. Stezka vede stále po široké silnici, občas nám na cestu svítí pouliční lampa, jinak si ale přisvěcujeme sami. Pro občasnou kontrolu turist. značek používáme prozatím méně významné zdroje světa. Petrova bludička toho nenasvítí o nic víc, než moje baterka značky "věčné světlo".
Stezka se na chvíli od silnice odklání. Po krátké terénní vsuvce lesem se však zase na asfaltku vrací. Od křižovatky s odbočkou k hotelu Horal už pokračuje jen úzká lesní silnička. Ta v jednom místě stoupá trochu prudčeji, ale pak se vrací do svého méně náročného sklonu. V těchto místech potkáváme první, a zároveň i poslední turisty, kteří se dnes vrací z vrcholu Lysé hory. Ti nás ujišťují, že až k rozcestí s modrou značkou vede stezka stále po asfaltu a tudíž od této chvíle už nesvítíme vůbec. Vyšel však měsíc a ten nám část cesty osvěcuje.
U rozcestí Butořanka (730 m) končí pohodová procházka. Je tu i studánka, kterou nejprve přehlížíme (spíš přeslýcháme), ale protože mapa udává její existenci, šmátráme kužely světla tak dlouho, až ji objevujeme. Petr se tu oplachuje a Honza doplňuje své zásoby pití. Po 10 minutové pauze se pouštíme do stoupání po prudké kamenité stezce. Na řadu přichází Honzova halogenka. Je to, jakoby auto zapnulo dálková světla. Však také poté, co vzápětí přicházíme do oblasti lučin v chatové osadě, na nás někdo z hodně vzdáleného obydlí něco povolává. Je to takovéto "hohóó" a tak taky voláme "hohóóó". Tady už svítit netřeba, protože kotouč měsíce se už vyšplhal nad úroveň svahu Čupelu. Začíná pofukovat teplý větřík od východu.
Odpočinkový úsek skrz louku střídá znovu strmější výstup, stezka pak chvíli vede po široké lesní cestě, z níž ale vzápětí uhýbá do svahu nad objekt vodárny. Cesta v jejím okolí je dosti podmáčená až bahnitá, jedná se ale jen o krátký úsek. Během stoupání k rozcestí Lukšinec si Honza vyžaduje pauzu na odpočinek. Bereme na něj ohled a krátce se zastavujeme. Díky této přestávce se pak u tradičního odpočinkového místa, dřevěného altánu, u nějž se spojuje naše a tzv. Malenovická stezka, nezdružujeme a jdeme rovnou dál. Cesta, co tudy vede, je ohromně široká, s přibývající ostrostí stoupání se však postupně zužuje.
Výškové metry pomalu, ale jistě přibývají, a tak není divu, že když po nějakém čase znovu vycházíme z lesa, máme po naší levici překrásný výhled na nekonečné moře světýlek, které se line údolím od Ostravice až k Frýdlantu. Kousek za dřevěným křížem (je na něm symbol letadla, jméno Ivo Šlachta a letopočty 1948 a 2004) se směr stezky lomí ostře doprava. Děláme tady delší fotografickou přestávku. Než se nám podaří prostřídat všechny přístroje na stativu, začíná nám být i docela zima, strašně tady totiž fouká, ale na rozdíl od louky nad Butořankou, je tady vítr studený.
Nevíme, jak to tady vypadá ve dne, ale teď za tmy nám to tady připomíná krajinu Krušných hor, jen nízké porosty kosodřeviny a mezi tím pár trčících pahýlů uschlých smrků. Situace se lepší až u dřevěných zábran při vstupu do národní přírodní rezervace Mazák, což je jedlobukový prales na prudkém svahu Lysé hory. Tady je stoupání tak ostré, že na řadu přicházejí serpentiny. V jedné zákrutě spatřujeme tři dřevěné kříže. Jsou tu nachystané pro nás? Ne, tady zahynuli nešťastníci, co z Lysé hory scházeli, zatímco my jdeme teprve na vrchol.
Značky na stromech už nejsou jen červené, ale i modré a žluté. Ani jsme si nevšimli, kde se k nám tyto stezky připojily. Jsme už prakticky u cíle. Opět vycházíme z lesa a po levici spatřujeme základní kámen budoucí Bezručovy chaty. Vysílač svítí do tmy a stejně tak i okna chaty Lysá hora a ubytovny Kameňák, před níž postává hlouček asi 20 lidí. Je půl dvanácté a život na nejvyšším vrcholu Beskyd ještě neutichl. Sedáme si na lavičku nad občerstvovnou Šantán a převlékáme se do suchého. Poté se vydáváme k vrcholovému obelisku, kde zhotovujeme pamětní foto a následně si vychutnáváme překrásný rozhled po svítící krajině. Sobota se nenápadně chýlí ke konci.
DEN DRUHÝ - SESTUP Z NEJVYŠŠÍHO BESKYDSKÉHO VRCHOLU (21. 8. 2005)
Po půlnoci se odebíráme na tvz. severní vyhlídku, která je situována za objektem Horské služby. Je to též úchvatný pohled, ale až na Ostravu dohlédnout nelze, vidět je jen noční osvětlení Frýdku-Místku a celé rozstroušené zástavby v meziříčí Ostravice a Morávky. Fouká poměrně čerstvý vítr a nám začíná být zima, proto se začínáme ohlížet po vhodném místu na přespání. Nakonec končíme vedle základny KČT Šantán. Petr ulehá na dřevěných lavicích, já rovnou na stole a Honza si svou karimatku rozkládá na štěrku přímo pod okny dřevěné boudy. Přejeme si dobrou noc a s výhledem na svítící hvězdy usínáme.
Nevím jak ostatní, ale já se několikrát budím zimou. Naštěstí jsem pro takové případy vybaven a tak vždy po drobném doušku rumu znovu usínám. Po rozednění se rozhodujeme, zda jít pozorovat východ Slunce. Jako první opouští spacák Petr a odebírá se na tzv. tatranskou vyhlídku. Mě a Honzovi se zatím ven nechce. Když se pak přece jen rozhoduji definitivně vstát, překvapuje mne, že je docela teplo. Pospíchám za Petrem, východ Slunce už však spatřuji ve fázi, kdy je žlutočervený kotouč celým svým obvodem nad nejvzdálenějším kopcem. I tak je to však hezký pohled. Kromě vycházejícího Slunce je zajímavý pohled na souvislé hřebeny, které se tak dokonale překrývají.
V šest hodin se vydáváme na všechna ta vyhlídková místa, která jsme si obešli již v noci. To už jde s námi i Honza. Počasí přeje, viditelnost je celkem dobrá, výhled stojí zato. Postupem času přicházejí na vrchol první dnešní turisté. Někteří se tu jen zastaví, pohlédnou na dosažený čas na stopkách a okamžitě se vydávají na sestup. Jiní jsou zase členy jakéhosi klubu přátel Lysé hory a tady na vrcholu si dávají sraz každé nedělní ráno. Myslím, že o nich byla kdysi i nějaká reportáž v telce, ale to už je dávno.
Vracíme se k místu bivaku a chystáme se snídat. Ale proč bychom tady vařili konzervy, když bufet už má otevřeno? Jdeme dovnitř a objednáváme kafe a klobásku. Potom pojídáme i něco ze svých zásob a tak je možno snídani považovat za velmi vydatnou.
5 minut před osmou máme sbaleno a jsme připraveni na sestup. První dvě stovky metrů kráčíme po asfaltové silnici, z níž kousek za místem, kde ji kříží lyžařský vlek, scházíme na úzkou pěšinu. Teď se ukazuje, že sestup nemusí být tak rychlý, jak jsme původně předpokládali. Všude tu totiž roste spousta borůvek, no a kdo by odolal. Ale vlak na nás asi čekat nebude a tak je třeba se darů přírody vzdát.
Cesta je dosti příkrá a stále velmi úzká. Naposledy se ohlížíme k vrcholu, protože kleč postupně nahrazují vzrostlé smrky a to znamená konec výhledů. K rozcestí Kobylanka přicházíme po dvaceti minutách, zdržení borůvkami je tedy znát. V další části sestupu je sklon klesání mírnější, ale jen na chvíli. Kousek za místem, kde obcházíme strom padlý přes celou stezku, nás čeká znovu příkrý sestup. Naštěstí je tu sedlo pod Čuplem, které nabízí kraťoučký úsek po rovince. U rozcestníku chvíli odpočíváme. Je odsud znovu hezky vidět vrchol Lysé hory, ale na nějaký čas už naposled. Z vrstevnicové stezky po úbočí Čuplu se zas nabízí výhled na hladinu přehrady Šance. K ní ještě zbývá asi 300 výškových metrů.
Už nás z té prudké chůze dolů bolí kolena. Ještě, že je aspoň sucho a nehrozí žádné uklouznutí. Po nějakém čase přicházíme na cestu, která se stačí doleva a pozvolna klesá jižním směrem. Vede odtud i zřetelně vyšlapaná cestička přímo dolů do údolí. Tou by se sice cesta dala zkrátit, ale zase bychom přišli o prohlídku sypané hráze na přehradě Šance. K ní přicházíme něco po půl desáté. Hlídám čas, který nám zbývá do odjezdu vlaku a na prohlídku okolí určuji max. 20 minut. Procházíme se po koruně hráze, z níž je hezký výhled nejen na vodní hladinu, ale především do údolí směrem k obci Ostravice. Protože po levém břehu řeky vede dosti rušná silnice, raději se vracíme zpět a odcházíme po silnici, která slouží jen pracovníkům Povodí Odry, cyklistům a turistům.
Pod rekreačním zařízením Mazák (odkud na malý okamžik znovu spatřujeme vrchol Lysé hory) se na onu rušnou silnici stejně dostáváme. Cestu ale naštěstí lemuje i chodník, takže jdeme po něm. Je to úsek velice únavný, hlavně po psychické stránce, neboť tu jdeme dobrý jeden a půl kilometr v absolutně přímém směru. Konečně přicházíme na okraj Ostravice, přecházíme most přes řeku a to už jsme prakticky u nádraží. Do odjezdu vlaku máme ještě 30 minut rezervu, jdeme si tedy koupit zásoby pití a zmrzlinu. No a nesmíme zapomenout na jízdenky. Zase kupujeme SONE+, nastupujeme a vyčkáváme odjezdu.
Do Frýdlantu nad Ostravicí přijíždíme 7 minut po jedenácté hodině. Máme na výběr dvě možnosti. Buď jet přes Ostravu, a to prakticky vzápětí, nebo čekat 40 minut na vlak opačným směrem. Počkáme. A abychom tu přestupní přestávku nějak užitečně vyplnili, jdeme celou akci zapít jedním točeným Radegastem. Plastové židle a stoly nabízejí příjemné posezení přímo na peróně (včera večer tu však nebyly).
Po hodinové jízdě vlakem překrásným beskydským údolím přijíždíme do Valašského Meziříčí. Přípoj do Hulína nám jede po deseti minutách. Během této cesty se přece jen trochu kazí počasí. V Holešově přichází na řadu i dešťová přeháňka, to už nás ale trápit nemusí. Ještě větší liják se spouští poté, co vystupujeme na nádraží v Hulíně. Tady trochu litujeme, že jsme si koupili SONE+, protože rychlík do Břeclavi jede hned, zatímco na osobák musíme hodinu a čtvrt čekat. Jdeme si sednout do nádražního bufetu, kde je i vypsaný seznam jídel a všichni si shodně objednáváme kuřecí řízek s hranolkami. Jaké je to ale překvapení, když nám jej obsluhující servírka přináší na plastových talířích a k tomu přidává hliníkový příbor. Protože ale máme hlad jako vlci, přimhuřujeme oči a pouštíme se do jídla.
Když jedeme osobákem do Břeclavi, přivozuje se velice zajímavé setkání Honzy a jeho sestry. Ta přistupuje ve Starém Městě, oba se pak o sobě dozvídají až o pár stanic dále. Toto je podnět k tomu, že nás Honza ve stanici Lužice opouští a dál pojede autem, právě se svou sestrou. Do Břeclavi, kde čekáme skoro hodinu, a následně i do Hrušovan tak pokračujeme už jen my dva. Také v Hrušovanech je docela dlouhá přestupní doba, to se nám už ale čekat nechce a tak si pro zpestření děláme krátký pochod po zarůstající lesní a polní cestě, která vede od břeclavského zhlaví podél železniční trati k hrabětickému hřbitovu. Na zastávce Hrabětice pak vyčkáváme příjezdu našeho motoráčku, kterým přijíždíme o třičtvrtě na osm do Hevlína. Právě se chýlí ke konci letošní hody.
DEN PRVNÍ - SLUNNÝ DEN V LÁZNÍCH A VEČERNÍ VÝSTUP NA LYSOU (20. 8. 2005)
Výlet začíná úplně stejně, jako každý jiný. Já a Petr se scházíme na hevlínském nádraží a prvním ranním vlakem odjíždíme do Hrušovan. Tam se k nám po pár minutách připojuje i Honza, Petrův dočasný kolega z práce, takže dnes pojedeme ve třech. I přes nevýhodný lichý počet si z nabídky různých slev vybíráme SONE+ pro osobní vlaky. Na Lysou přece chceme jít až za tmy a tak přece nebudeme spěchat.
Během cesty do Břeclavi se ukazuje, že to přece jen nebude výlet, jako každý jiný. Jindy se totiž koukáme z okna, povídáme si apod., nyní všichni tři jen ťukáme palcem do mobilů. A ve vlaku nejsme sami. T-Mobile oslavuje a celý tento víkend umožňuje posílání SMSek zadarmo. Toho je třeba využít. V Břeclavi se jde tradičně nakupovat do Alberta. Honza toto město vůbec nezná a tak je nadšen zdejší pěší zónou a parkem.
Osobní vlak do Olomouce má 4 vagóny. Sedáme do toho posledního a doufáme, že jej nakonec neodpojí, protože kromě nás tu žádní další cestující nejsou. Když se pět minut po deváté dává i náš vůz do pohybu, můžeme se s klidným svědomím znovu pustit do SMS mánie. Cesta do Přerova sice trvá téměř 2 hodiny, nám však zdlouhavá vůbec nepřipadá. Asi je to tím koridorem, protože i osobní vlaky jezdí v mezistaničních úsecích dosti rychle. Následuje Přerov a další přestup. Vlak do Púchova stojí hned vedle, takže stačí jen přejít nástupiště. Výhodou je i to, že v Hranicích nemusíme přestupovat.
Patnáct minut před polednem vystupujeme na zastávce Teplice nad Bečvou. Náš první cíl se nachází nahoře v zalesněném svahu, je jím Hranická propast. Turistický rozcestník u železničního podchodu klame, když udává, že vzdálenost k propasti po červené turistické značce je celý 1 kilometr. Po 200 metrech, prakticky v úrovni konce nástupiště, je další rozcestí, které hlásá, že zbývá už jen 0,5 km. A i to je asi přehnané. Výstup několika serpentinami nám totiž trvá pouhých 5 minut, a to tempem značně odpočinkovým.
Kolem celého obvodu Hranické propasti je vedeno ochranné zábradlí. Jen v jihovýchodní části je možné sestoupit o pár schodů níže a z tohoto místa přehlédnout celou "díru" i s "bezedným" jezírkem. Výhled je to úchvatný, fotografování už tak jednoduché není. Značně velký úhel záběru a kontrast osvícených a tmavých míst dělají potíže i Honzovu vymakanému stroji. Vydáváme se na okružní trasu kolem celé propasti. Je škoda, že zábradlí je od jejího okraje vzdálené 2 - 3 metry. Většina turistů totiž stejně kolmému pohledu do 70 m hloubky neodolá a zábradlí přelézá. Pak je tu riziko neštěstí mnohem vyšší. Kéž bychom se tu jednou v budoucnu dočkali nějakého můstku, podobně jako třeba na Macoše.
Při sestupu zpět k žel. zastávce si chvíli prohlížíme i podstatně menší závrt do země, kterému se někdy říká malá hranická propast. Ta je zarostlá vegetací a samozřejmě bez jezírka, takže si jí skutečně mnozí ani nevšimnou, ačkoliv turistická stezka vede přímo po jejím okraji. Další náš cíl leží na druhém břehu Bečvy. Dostáváme se tam po tzv. kardio-stezce, pak přecházíme lávku a s krátkou zastávkou v altánu Kropáčova pramene pokračujeme po dlážděném, mírně stoupajícím chodníku.
Zbrašovské aragonitové jeskyně byly léta uzavřené. Ke znovuzpřístupnění došlo teprve nedávno, začátkem července, takže zájem o prohlídku bývá i nyní značně velký. To je patrné hned po našem příchodu do správní budovy jeskyní. Na nejbližší prohlídku (13:15) tu čekají dobré 4 desítky lidí a k nim se přidáváme i my. 2 roky rekonstrukčních prací jsou v podzemí znát. Chodník má téměř dokonale přesnou šířku a je kvalitně vybetonován, mostíky mají protiskluzové drážky, všude je spousta nerezu a kvalitní osvětlení. I ty uměle přenesené krápníkové útvary dosud "nesedly" do uvěřitelnějších pozic. Krápníková výzdoba je zvláštní, hlavně takové ty koblížkové stěny, ty se nám fakt líbí. A co je ještě zajímavé, moc toho tady nemají pojmenované, jako tomu bývá v ostatních jeskyních.
Po 40 minutách Petr s Honzou ještě něco čmárají do návštěvní knihy a poté podzemí opouštíme, spokojení a bohatší o další zážitek. Hned u kamenného východu je další ze zdejších pramenů. No další, je to zase Kropáčův pramen, zde je jen další místo, kde si jej lze nabrat do lahve. Na budově vodárny, jež svou architekturou trochu připomíná kapli (ta pravá je však o pár metrů dál), je vyznačena výška vodní hladiny při povodních v roce 1997. Jsou to dobré 4 metry nad úrovní asfaltové cesty, takže to tehdy musela být opravdová hrůza.
Protože jsme si před vstupem do jeskyní schovali batohy u prodavačky suvenýrů, musíme se nyní pro ně vrátit zpátky do správní budovy. Tam využíváme toho, že za jedním oknem je volně k dispozici přístup k Internetu a hned vyhledáváme nejaktuálnější satelitní radarový snímek. Zatím to vypadá dobře, oblačnost je někde nad Německem.
Pokračujeme v okruhu lázněmi Teplice. Za poštou stoupáme do dlouhých schodů a nahoře na silnici všichni hezky funíme. Na druhé straně vozovky už je vidět další pitný pavilon. Pramen se jmenuje Jurikův a také tento nám velice chutná. Já si jím dokonce plním svou 2 l láhev, která mi bude sloužit jako zdroj občerstvení při výstupu na Lysou horu. Odsud scházíme po chodníku k dalšímu prameni, který je umístěn v drobné kruhové stavbě doplněné o jakýsi "kamenný hřeben". Stará mapa u parkoviště říká, že je to Galašův pramen, informační tabule na zdi ovšem znovu oznamuje, že se do třetice jedná o pramen Kropáčův. Chutnáme jen trošku, už jsme totiž všichni dost nalití, že později nemáme chuť ani na pivo.
Vracíme se zpátky směrem k železniční zastávce. Ale na odjezd je ještě brzo, proto vcházíme brankou do areálu sport-centra, kde je i minigolfové hřiště. Dáme turnájek. Je to už rok a půl, co jsme hráli mnohem více obsazený turnaj v Moravském krasu, který jsem já vyhrál. Nyní tedy chtě nechtě musím přijmout roli favorita a toto břímě se mi stává osudným. Nedaří se mi a končím na 3. místě. Vítězí Petr s docela slušným výsledkem 58 bodů a jen dvěma "sedmičkami". Honza sice také nehraje nic moc, ale na druhou příčku mu to stačí, o dva trestné body.
Po, pro mne, nezdařeném turnaji se na otočku vydávám k hlavnímu lázeňskému komplexu budov, kde sobě i ostatním kupuji lázeňské oplatky. Ty potom křoupeme cestou na zastávku a i během následující cesty vlakem do Valašského Meziříčí. Ve Valmezu vystupujeme s 10 minutovým zpožděním, ale to nám vůbec nevadí, protože jsme z Teplic odjeli o hodinu dříve, než jsme původně plánovali. Nejdříve jdeme dokoupit nějaké drobnosti do blízkého Kauflandu (tam zažíváme i zajímavé setkání s místními bezdomovci) a ve zbytku přestupového času se stavujeme na jedno pivo v nádražní hospodě. O čtvrt na sedm se odebíráme na druhé nástupiště, kde už je připraven k odjezdu osobní vlak do Frýdlantu nad Ostravicí.
Vlak si supí mezi zalesněnými kopci k severu. Je to krásná podívaná, ale my, volové, místo abychom si tu krásu vychutnali, zase vyťukáváme vzkazy, přeposíláme a odpovídáme na různé více méně zbytečné SMSky. Po necelé hodince jízdy vystupujeme na nádraží ve Frýdlantu nad Ostravicí. Při pohledu k frenštátskému, resp. ostravickému zhlaví, spatřujeme náš dnešní (a nebo zítřejší?) cíl: majestátnou siluetu Lysé hory s nezaměnitelným vysílačem. Než se k ní však přiblížíme, je třeba ještě hodinu a půl počkat. Nejbližší přípoj do Ostravice totiž odjíždí až deset minut před devátou.
Přijíždí motoráček řady 810 z Ostravice. To je podívaná, kolik lidí z něj vystupuje - trochu nám to připomíná časy, když do Hevlína jezdívali tzv. baťůžkáři na nákupy do free-shopů. Tady to ale jsou vesměs turisté. A turisté jsme i my, co naopak do vlaku teprve nastupují. Už během jízdy vlakem berou za své mé původní obavy o to, zda bude po příjezdu do Ostravice regulérní tma, tedy taková, aby kritérium nočního pochodu splněno bylo. Běžně už vidět prakticky není, pouliční světla svítí naplno. Můžeme vyrazit.
Nejprve se snažíme najít turistický rozcestník. Je vedle stánku s tabákem, kousek od nádražní budovy. Tak skutečně, na Lysou horu to je podle něj 8,5 km, ačkoliv některé průvodce, a také naše mapa, uvádějí vzdálenost o 3 kilometry kratší. Škoda jen, že tu chybí údaj o nadmořské výšce. Ta by měla činit 415 metrů, takže to na vrchol Lysé znamená převýšení 908 metrů. Ještě si zbývá tipnout, kdy na vrchol dorazíme. Já odhaduji příchod na jednu hodinu v noci, Petr na půl druhou a Honza to snad s těmi třemi hodinami ráno ani nemyslí vážně?!
Přecházíme železniční přechod a širokou ulicí míříme k mostu přes řeku Ostravici. Voda pěkně hučí. A prakticky hned za mostem začíná silnice pozvolna, ale jistě stoupat. Stezka vede stále po široké silnici, občas nám na cestu svítí pouliční lampa, jinak si ale přisvěcujeme sami. Pro občasnou kontrolu turist. značek používáme prozatím méně významné zdroje světa. Petrova bludička toho nenasvítí o nic víc, než moje baterka značky "věčné světlo".
Stezka se na chvíli od silnice odklání. Po krátké terénní vsuvce lesem se však zase na asfaltku vrací. Od křižovatky s odbočkou k hotelu Horal už pokračuje jen úzká lesní silnička. Ta v jednom místě stoupá trochu prudčeji, ale pak se vrací do svého méně náročného sklonu. V těchto místech potkáváme první, a zároveň i poslední turisty, kteří se dnes vrací z vrcholu Lysé hory. Ti nás ujišťují, že až k rozcestí s modrou značkou vede stezka stále po asfaltu a tudíž od této chvíle už nesvítíme vůbec. Vyšel však měsíc a ten nám část cesty osvěcuje.
U rozcestí Butořanka (730 m) končí pohodová procházka. Je tu i studánka, kterou nejprve přehlížíme (spíš přeslýcháme), ale protože mapa udává její existenci, šmátráme kužely světla tak dlouho, až ji objevujeme. Petr se tu oplachuje a Honza doplňuje své zásoby pití. Po 10 minutové pauze se pouštíme do stoupání po prudké kamenité stezce. Na řadu přichází Honzova halogenka. Je to, jakoby auto zapnulo dálková světla. Však také poté, co vzápětí přicházíme do oblasti lučin v chatové osadě, na nás někdo z hodně vzdáleného obydlí něco povolává. Je to takovéto "hohóó" a tak taky voláme "hohóóó". Tady už svítit netřeba, protože kotouč měsíce se už vyšplhal nad úroveň svahu Čupelu. Začíná pofukovat teplý větřík od východu.
Odpočinkový úsek skrz louku střídá znovu strmější výstup, stezka pak chvíli vede po široké lesní cestě, z níž ale vzápětí uhýbá do svahu nad objekt vodárny. Cesta v jejím okolí je dosti podmáčená až bahnitá, jedná se ale jen o krátký úsek. Během stoupání k rozcestí Lukšinec si Honza vyžaduje pauzu na odpočinek. Bereme na něj ohled a krátce se zastavujeme. Díky této přestávce se pak u tradičního odpočinkového místa, dřevěného altánu, u nějž se spojuje naše a tzv. Malenovická stezka, nezdružujeme a jdeme rovnou dál. Cesta, co tudy vede, je ohromně široká, s přibývající ostrostí stoupání se však postupně zužuje.
Výškové metry pomalu, ale jistě přibývají, a tak není divu, že když po nějakém čase znovu vycházíme z lesa, máme po naší levici překrásný výhled na nekonečné moře světýlek, které se line údolím od Ostravice až k Frýdlantu. Kousek za dřevěným křížem (je na něm symbol letadla, jméno Ivo Šlachta a letopočty 1948 a 2004) se směr stezky lomí ostře doprava. Děláme tady delší fotografickou přestávku. Než se nám podaří prostřídat všechny přístroje na stativu, začíná nám být i docela zima, strašně tady totiž fouká, ale na rozdíl od louky nad Butořankou, je tady vítr studený.
Nevíme, jak to tady vypadá ve dne, ale teď za tmy nám to tady připomíná krajinu Krušných hor, jen nízké porosty kosodřeviny a mezi tím pár trčících pahýlů uschlých smrků. Situace se lepší až u dřevěných zábran při vstupu do národní přírodní rezervace Mazák, což je jedlobukový prales na prudkém svahu Lysé hory. Tady je stoupání tak ostré, že na řadu přicházejí serpentiny. V jedné zákrutě spatřujeme tři dřevěné kříže. Jsou tu nachystané pro nás? Ne, tady zahynuli nešťastníci, co z Lysé hory scházeli, zatímco my jdeme teprve na vrchol.
Značky na stromech už nejsou jen červené, ale i modré a žluté. Ani jsme si nevšimli, kde se k nám tyto stezky připojily. Jsme už prakticky u cíle. Opět vycházíme z lesa a po levici spatřujeme základní kámen budoucí Bezručovy chaty. Vysílač svítí do tmy a stejně tak i okna chaty Lysá hora a ubytovny Kameňák, před níž postává hlouček asi 20 lidí. Je půl dvanácté a život na nejvyšším vrcholu Beskyd ještě neutichl. Sedáme si na lavičku nad občerstvovnou Šantán a převlékáme se do suchého. Poté se vydáváme k vrcholovému obelisku, kde zhotovujeme pamětní foto a následně si vychutnáváme překrásný rozhled po svítící krajině. Sobota se nenápadně chýlí ke konci.
DEN DRUHÝ - SESTUP Z NEJVYŠŠÍHO BESKYDSKÉHO VRCHOLU (21. 8. 2005)
Po půlnoci se odebíráme na tvz. severní vyhlídku, která je situována za objektem Horské služby. Je to též úchvatný pohled, ale až na Ostravu dohlédnout nelze, vidět je jen noční osvětlení Frýdku-Místku a celé rozstroušené zástavby v meziříčí Ostravice a Morávky. Fouká poměrně čerstvý vítr a nám začíná být zima, proto se začínáme ohlížet po vhodném místu na přespání. Nakonec končíme vedle základny KČT Šantán. Petr ulehá na dřevěných lavicích, já rovnou na stole a Honza si svou karimatku rozkládá na štěrku přímo pod okny dřevěné boudy. Přejeme si dobrou noc a s výhledem na svítící hvězdy usínáme.
Nevím jak ostatní, ale já se několikrát budím zimou. Naštěstí jsem pro takové případy vybaven a tak vždy po drobném doušku rumu znovu usínám. Po rozednění se rozhodujeme, zda jít pozorovat východ Slunce. Jako první opouští spacák Petr a odebírá se na tzv. tatranskou vyhlídku. Mě a Honzovi se zatím ven nechce. Když se pak přece jen rozhoduji definitivně vstát, překvapuje mne, že je docela teplo. Pospíchám za Petrem, východ Slunce už však spatřuji ve fázi, kdy je žlutočervený kotouč celým svým obvodem nad nejvzdálenějším kopcem. I tak je to však hezký pohled. Kromě vycházejícího Slunce je zajímavý pohled na souvislé hřebeny, které se tak dokonale překrývají.
V šest hodin se vydáváme na všechna ta vyhlídková místa, která jsme si obešli již v noci. To už jde s námi i Honza. Počasí přeje, viditelnost je celkem dobrá, výhled stojí zato. Postupem času přicházejí na vrchol první dnešní turisté. Někteří se tu jen zastaví, pohlédnou na dosažený čas na stopkách a okamžitě se vydávají na sestup. Jiní jsou zase členy jakéhosi klubu přátel Lysé hory a tady na vrcholu si dávají sraz každé nedělní ráno. Myslím, že o nich byla kdysi i nějaká reportáž v telce, ale to už je dávno.
Vracíme se k místu bivaku a chystáme se snídat. Ale proč bychom tady vařili konzervy, když bufet už má otevřeno? Jdeme dovnitř a objednáváme kafe a klobásku. Potom pojídáme i něco ze svých zásob a tak je možno snídani považovat za velmi vydatnou.
5 minut před osmou máme sbaleno a jsme připraveni na sestup. První dvě stovky metrů kráčíme po asfaltové silnici, z níž kousek za místem, kde ji kříží lyžařský vlek, scházíme na úzkou pěšinu. Teď se ukazuje, že sestup nemusí být tak rychlý, jak jsme původně předpokládali. Všude tu totiž roste spousta borůvek, no a kdo by odolal. Ale vlak na nás asi čekat nebude a tak je třeba se darů přírody vzdát.
Cesta je dosti příkrá a stále velmi úzká. Naposledy se ohlížíme k vrcholu, protože kleč postupně nahrazují vzrostlé smrky a to znamená konec výhledů. K rozcestí Kobylanka přicházíme po dvaceti minutách, zdržení borůvkami je tedy znát. V další části sestupu je sklon klesání mírnější, ale jen na chvíli. Kousek za místem, kde obcházíme strom padlý přes celou stezku, nás čeká znovu příkrý sestup. Naštěstí je tu sedlo pod Čuplem, které nabízí kraťoučký úsek po rovince. U rozcestníku chvíli odpočíváme. Je odsud znovu hezky vidět vrchol Lysé hory, ale na nějaký čas už naposled. Z vrstevnicové stezky po úbočí Čuplu se zas nabízí výhled na hladinu přehrady Šance. K ní ještě zbývá asi 300 výškových metrů.
Už nás z té prudké chůze dolů bolí kolena. Ještě, že je aspoň sucho a nehrozí žádné uklouznutí. Po nějakém čase přicházíme na cestu, která se stačí doleva a pozvolna klesá jižním směrem. Vede odtud i zřetelně vyšlapaná cestička přímo dolů do údolí. Tou by se sice cesta dala zkrátit, ale zase bychom přišli o prohlídku sypané hráze na přehradě Šance. K ní přicházíme něco po půl desáté. Hlídám čas, který nám zbývá do odjezdu vlaku a na prohlídku okolí určuji max. 20 minut. Procházíme se po koruně hráze, z níž je hezký výhled nejen na vodní hladinu, ale především do údolí směrem k obci Ostravice. Protože po levém břehu řeky vede dosti rušná silnice, raději se vracíme zpět a odcházíme po silnici, která slouží jen pracovníkům Povodí Odry, cyklistům a turistům.
Pod rekreačním zařízením Mazák (odkud na malý okamžik znovu spatřujeme vrchol Lysé hory) se na onu rušnou silnici stejně dostáváme. Cestu ale naštěstí lemuje i chodník, takže jdeme po něm. Je to úsek velice únavný, hlavně po psychické stránce, neboť tu jdeme dobrý jeden a půl kilometr v absolutně přímém směru. Konečně přicházíme na okraj Ostravice, přecházíme most přes řeku a to už jsme prakticky u nádraží. Do odjezdu vlaku máme ještě 30 minut rezervu, jdeme si tedy koupit zásoby pití a zmrzlinu. No a nesmíme zapomenout na jízdenky. Zase kupujeme SONE+, nastupujeme a vyčkáváme odjezdu.
Do Frýdlantu nad Ostravicí přijíždíme 7 minut po jedenácté hodině. Máme na výběr dvě možnosti. Buď jet přes Ostravu, a to prakticky vzápětí, nebo čekat 40 minut na vlak opačným směrem. Počkáme. A abychom tu přestupní přestávku nějak užitečně vyplnili, jdeme celou akci zapít jedním točeným Radegastem. Plastové židle a stoly nabízejí příjemné posezení přímo na peróně (včera večer tu však nebyly).
Po hodinové jízdě vlakem překrásným beskydským údolím přijíždíme do Valašského Meziříčí. Přípoj do Hulína nám jede po deseti minutách. Během této cesty se přece jen trochu kazí počasí. V Holešově přichází na řadu i dešťová přeháňka, to už nás ale trápit nemusí. Ještě větší liják se spouští poté, co vystupujeme na nádraží v Hulíně. Tady trochu litujeme, že jsme si koupili SONE+, protože rychlík do Břeclavi jede hned, zatímco na osobák musíme hodinu a čtvrt čekat. Jdeme si sednout do nádražního bufetu, kde je i vypsaný seznam jídel a všichni si shodně objednáváme kuřecí řízek s hranolkami. Jaké je to ale překvapení, když nám jej obsluhující servírka přináší na plastových talířích a k tomu přidává hliníkový příbor. Protože ale máme hlad jako vlci, přimhuřujeme oči a pouštíme se do jídla.
Když jedeme osobákem do Břeclavi, přivozuje se velice zajímavé setkání Honzy a jeho sestry. Ta přistupuje ve Starém Městě, oba se pak o sobě dozvídají až o pár stanic dále. Toto je podnět k tomu, že nás Honza ve stanici Lužice opouští a dál pojede autem, právě se svou sestrou. Do Břeclavi, kde čekáme skoro hodinu, a následně i do Hrušovan tak pokračujeme už jen my dva. Také v Hrušovanech je docela dlouhá přestupní doba, to se nám už ale čekat nechce a tak si pro zpestření děláme krátký pochod po zarůstající lesní a polní cestě, která vede od břeclavského zhlaví podél železniční trati k hrabětickému hřbitovu. Na zastávce Hrabětice pak vyčkáváme příjezdu našeho motoráčku, kterým přijíždíme o třičtvrtě na osm do Hevlína. Právě se chýlí ke konci letošní hody.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
