SPLOUVÁNÍ ŘEKY JIHLAVY 2005
| Datum: | 4. června 2005 |
| Složení výpravy: | Marek, Miloš |
| Splavená vzdálenost / čas: | 21 km / 4 hod. |
| Mapa: | ShoCart č. 51 - Okolí Brna západ |
| Text & foto: | Marek Topič |
Tak jsme se opět rozhodli vodačit, konkrétně já a Miloš. Oba máme rozdílné vodácké zkušenosti, já už toho pojezdil docela dost u nás i v Rakousku, zatímco Miloš zná jen naši Dyji. Ale to nevadí, protože dnes máme v plánu splutí Jihlavy a to je řeka vhodná pro všechny. Škoda, že ani dnes nás nepojede víc, ale tak už to chodí, pracovat se musí i o víkendu.
Na výlet se připravujeme už v pátek, když řešíme, jak se s 18 kg těžkou lodí a pádly dostaneme na hrušovanské vlakové nádraží. Nakonec se domlouváme s Pepou Blahutem, který nás vezme cestou do práce. Ráno tedy čekám ve sjednaný čas u plynové regulačky. Přichází mi však SMS, že právě Pepa zaspal a že se tedy vyjede o něco později. Začínám nervóznět a vydávám se klukům naproti, přičemž stačím dojít až k obecnímu úřadu. Tady mě ostatní nabírají do auta a můžeme jet. Do odjezdu vlaku zbývá asi 14 minut, snad to stihneme. Silnice je v rekonstrukci, povrch je sestrouhaný a na mnoha místech jsou rozdělány různé práce. Přes všechny tyto nástrahy se na nádraží v Hrušovanech dostáváme včas, takže děkujeme Pepovi za svezení a loučíme se.
Po zakoupení jízdenek se dozvídáme, že na traťovém úseku Hrušovany - Miroslav je nepřetržitá výluka a místo vlaků jezdí náhradní autobusová doprava. To nám ten výlet pěkně pokračuje. Autobus samozřejmě nabírá zpoždění a to hlavně v Hrušovanech, které jsou teď celé rozkopané. V Miroslavi se pak i divíme, že sekera je jen 15 minut. Přestupujeme do vlakové soupravy a po chvilce jedem. Netrvá dlouho a už přejíždíme údolí řeky Jihlavy po známém Ivančickém viaduktu. Kdo ví, zda se nám dnes na lodi podaří dojet až sem?
V Moraských Bránicích nás čeká nepříjemné překvapení. Přípoj do Ivančic ujel a tím prakticky ztrácíme i návazný autobus z Ivančic do Mohelna. Ještě by tu byla šance jet dalším vlakem a autobus se pokusit dostihnout v Oslavanech, ale to by i ten druhý vlak musel jet načas a i tak by to bylo nejisté. Tak zkusíme stopovat. Scházíme po chodníčku od nádraží k hlavní silnici a hned máváme na starou škodovku. Ta sice zastavuje, ale zároveň parkuje, takže zkoušíme štěstí dál. Skoro pět minut nejede nic, pak už sice projíždí sem tam nějaké auto, ale nezastavuje ani jedno. Už už to chceme vzdát a vrátit se na nádraží, takže naposled máváme a - můžeme nasedat. No a jaké my to nakonec máme štěstí, zastavují nám totiž vodáci ze Šumperka a ti jedou taky splouvat Jihlavu.
Jedeme starým fiatem, na zadním sedadle sedíme tři a ještě tu máme i bágl s člunem. Drobné nepohodlí je však vyváženo tím, že se takto dostaneme až přímo pod hráz. Kolegové nám dokonce dělají na naše přání krátkou zastávku v Mohelně, abychom si v obchodě mohli koupit jídlo a pití, poté sjíždíme po klikatící se úzké silnici do údolí. Když přijíždíme na místo a jeden z organizátorů vysvětluje řidiči, kde parkovat, nastává akorát ten okamžik, kdy z přehradní výpusti začíná chrlit voda.
Vystupujeme z auta a jdeme se trochu porozhlédnout po břehu, abychom nasáli dnešní ranní vodáckou atmosféru. Teprve pak se pouštíme do nafukování lodi. Stejně jako předloni, máme i dnes gumový člun zn. Sunny z produkce břeclavského Gumotexu. To u ostatních vodáků dnes překvapivě převládají laminátové a plastové otevřenky, početné jsou však i rafty. Převlékáme se, mažeme opalovacím krémem a jsme připraveni vyrazit. Pár lodí už odsud odjelo, takže by snad mohla být vhodná doba, přesto ještě chvíli čekáme a loď na vodu spouštíme asi až o třičtvrtě na devět.
Na rychlém začátku je přece jen trochu patrné, že voda ještě nemá optimální průtokový objem, takže spousta kamenů čouhá nad hladinu, těm se ale většinou vyhýbáme. Většinou, někdy však ne, protože na začátku naší plavby máme menší problémy v souhře. Miloš, který sedí na přídi, občas učiní nějakou tu začátečnickou chybičku, ale rychle se svým háčkovským povinnostem učí. Sehráváme se v pravý moment, v jednom krátkém úseku jsou totiž docela velké peřeje, kterými projíždíme dobře. Jsme sice už oba zacákaní, ale s tím se musí počítat. Třeba hned první jez u Mohelnského mlýna prakticky bez pořádného chrstnutí vody do lodi ani projet nelze.
Za jezem pokračují drobné peřejky, ty jsou střídány krátkou náročnější partií a následně se řeka trochu zklidňuje. A tak si plavbu zpestřujeme průjezdem vodního tunelu u Mohenského mlýna. V asi 20 m dlouhé výpusti vody máme pocit, jako bychom proplouvali nějakým městským kanálem, loď se nám do úzkých zdí vejde, ale na konci se nemůžeme otočit a zpátky tedy musíme couvat. Po chvíli už vidíme silniční most, za nímž se nachází veřejné tábořiště Fiola. Zastavujeme na břehu, který je i tu v obležení vodáků, vyléváme vodu a občerstvujeme se.
Jihlava protéká kolem rozsáhlého areálu dětského tábora, na který navazuje kolonie klasických víkendových chat. Okolí řeky je většinou upravené, trávník pokosený a břehy porostlé spoustou drobných vrbiček. Zatímco úsek od hráze k mostu jsme jeli prakticky osamoceni, nyní už je na řece pár lodí. Proud nás ještě trochu pohoupává, pak se ale zklidňuje a to je signál, že se blíží další jez. Jez u Dolního mlýna si jdeme nejdříve prohlédnout. Tady je asi nejlépe patrné, že vody dnes prozatím teče přece jen trošku méně, dole pod jezem se totiž tvoří jen drobný válec, to předloni tady ve zpěněné vodě skotačili kajakáři. Asi jsme skutečně vyjeli příliš brzy. Na samotný sjezd jezu je však vody dost. Sice se doporučuje jezdit ho vlevo, my jedeme skoro u pravého břehu a problémy s tím nemáme.
Pouštíme se do nejatraktivnějšího úseku celé plavby. Koryto se zužuje, proud zrychluje, je to zkrátka ta pravá divoká voda. A tak ani není moc času na pozorování veškeré té krásy okolo - vysoké zalesněné svahy, skalní útvary, z nichž mnohé končí až v jihlavských vodách, ale vidět je třeba i kachní rodinka, která se jen tak pohupuje na hladině těsně u břehu. Za ohybem řeky střídá divokou přírodu opět krajina upravovaná člověkem - chatařem. Děláme několik zastávek za účelem vylití vody z lodi a tu poslední činíme za lávkou u tábořiště pod zříceninou hradu Templštejna. Dnes se nám hradní ruiny z vody zahlédnout nepodařilo, asi jsme se špatně dívali.
Na travním břehu u tábořiště parkujeme jako druhá loď. Kde všichni jsou? Ani u stánku není žádná fronta, tak si hned kupujeme párky a pivo. Během našeho oběda sem postupně několik lodí připlouvá, jen málokdo projíždí bez zastavení. A začíná se tvořit i fronta, odhaduji, že během nejbližších tří hodin asi jen tak nezmizí. Po čtvrthodinové pauze znovu sedáme do člunu a zabíráme pádly. Údolí se rozšiřuje, po levici jsou chaty a louky s vrbičkami, po pravém břehu vede úzká asfaltová silnice, takže možnosti tu jsou i pro cykloturisty. Brzy proplouváme kolem Biskoupské hadcové stepi, kousek dál je most a před ním další dva páry pilířů, co zbyly z jiných snesených lávek. Parkuje tady spousta aut, takže hodně vodáků bude dnes končit tady, my pokračujeme dál a kolem početného stáda ovcí se přibližujeme k třetímu jezu.
Společně s námi tu po řece pluje ještě jedna pálava, dvě laminátky a jeden raft. Takto na dohled pospolu jedeme prakticky už od tábořiště u Templštejna. K rozbitému jezu u Hrubšic dojíždí většina posádek o něco dříve než my a všichni své lodě bez váhání přenáší. My bychom tak zřejmě učinili také, pohled na provalený jez totiž moc povzbuzení nedodá, ale protože už jsem jej předloni zdárně sjel, zkoumáme teď kudy by se dalo jej zdolat i za ne zrovna optimálního stavu vody. Nakonec se rozhodujeme pro průjezd asi 2 metry vedle pravého břehu. Na hraně jezu je velký kámen, který nás asi hodí do strany, takže si vysvětlujeme, jak později loď srovnáme, abychom bezpečně sjeli zbytek. A jak plánujeme, tak nakonec i činíme, loď a proud se chovají přesně dle našich předpokladů, takže můžeme sjezd jezu vyhodnotit jako vydařený.
Trošku se kazí počasí, zatáhlo se a mírně ochladilo, na déšť to ale zatím naštěstí nevypadá. Jihlava obtéká ves Hrubšice a pak se stáčí k nedalekým Řeznovicím. Až z hladiny řeky je vidět věž tamního románského kostela. V tomto úseku se přes řeku klene spousta lávek pro pěší, hodně je tu i brodů. Brzy míjíme slepencové skály nedaleko chráněného přírodního útvaru Pekárka. A hladina se opět zklidňuje až přechází ve stojatou vodu, v dálce hučí jez. Zastavujeme na levém břehu a jdeme omrknout situaci. Kolegové svou pálavu i teď přenáší, asi mají své plavidlo opravdu moc rádi. Dvoustupňovému jezu by opět prospělo trochu více vody, přesto navrhuji jej sjet. Miloš je ale proti a tak děláme kompromis. Přejíždíme na druhý břeh, Miloš vystupuje a bere i vak s věcmi. Já si do lodě sedám sám a mířím kolem ústí vtoku do mlýnského náhonu k hraně jezu. Ten pak zdolávám těsně u levé nábřežní zdi. Loď krásně dopadá z metrové výšky na šikmou desku a po ní hladce klouže k dalšímu stupni, pak už zbývá jen projet zpěněným vývařištěm a zastavit za zdí, aby si Miloš mohl zase nasednout.
Užíváme si posledních pár set metrů svižné vody, protože kousek za soutokem s řekou Oslavou již začíná vzdutí jezu pod kopcem Réna. K němu je to ale ještě dobrý 1,5 km. Usilovně pádlujeme po klidné hladině zavátou chmýřím z topolů. U lávky pro pěší to dokonce vypadá, jakoby nás jedna labuť chtěla vyzvat na rychlostní závod. Ve skutečnosti nás ale zahání, protože v blízkosti levého břehu pluje jiná labuť i s mladými. Za soutokem s Rokytnou už vyhlížíme vhodné místo k přistání, poté vplouváme do ústí mlýnského náhonu a vystupujeme na travnatý břeh. Zvažujeme, zda plout dál a nebo to tady zakončit. O tom rozhodují dva faktory a to počasí a čas. Poslední hodinku už se slunci skrz mraky nechce a za dvacet minut jede z nedaleké zastávky vlak. Takže to balíme.
Po převlečení a sbalení lodi odcházíme k asi 200 metrů vzdálené zastávce. Spoj s odjezdem v 13:08 přijíždí vzápětí. Zbytek údolí řeky Jihlavy si tedy projíždíme vlakem. Na přestup v Moravských Bránicích máme tentokrát hodinu, takže riziko, že by nám spoj do Hrušovan ujel tu není. Spoj do Brna má ohlášeno 30minutové zpoždění, náš vlak tím ale ovlivněn není a jede včas. V Miroslavi musíme znovu přestoupit na autobus, který se zprvu vůbec nemůže otočit, protože mu selhává zařazení zpátečky. Až na 7. pokus to vychází a jedem.
V Hrušovanech žádáme průvodčího i řidiče o zastavení na křižovatce u cukrovaru. Vyhovují nám, ale z autobusu nakonec vystupují skoro všichni cestující. Do Hevlína se opět zkusíme dostat stopem a proto zaujímáme strategicky výhodné místo u vybroušeného schodku. Tady totiž musí řidiči zpomalit až skoro zastavit. První dvě auta jsou obsazené a od dalšího stopování nás vyhání průtrž mračen. Jsme tedy nuceni jít se schovat do autobusové čekárny a odvoz do Hevlína si raději zařizujeme telefonicky. Po dvaceti minutách pro nás přijíždí Škvarek, s nímž se vracíme do Hevlína.
Na výlet se připravujeme už v pátek, když řešíme, jak se s 18 kg těžkou lodí a pádly dostaneme na hrušovanské vlakové nádraží. Nakonec se domlouváme s Pepou Blahutem, který nás vezme cestou do práce. Ráno tedy čekám ve sjednaný čas u plynové regulačky. Přichází mi však SMS, že právě Pepa zaspal a že se tedy vyjede o něco později. Začínám nervóznět a vydávám se klukům naproti, přičemž stačím dojít až k obecnímu úřadu. Tady mě ostatní nabírají do auta a můžeme jet. Do odjezdu vlaku zbývá asi 14 minut, snad to stihneme. Silnice je v rekonstrukci, povrch je sestrouhaný a na mnoha místech jsou rozdělány různé práce. Přes všechny tyto nástrahy se na nádraží v Hrušovanech dostáváme včas, takže děkujeme Pepovi za svezení a loučíme se.
Po zakoupení jízdenek se dozvídáme, že na traťovém úseku Hrušovany - Miroslav je nepřetržitá výluka a místo vlaků jezdí náhradní autobusová doprava. To nám ten výlet pěkně pokračuje. Autobus samozřejmě nabírá zpoždění a to hlavně v Hrušovanech, které jsou teď celé rozkopané. V Miroslavi se pak i divíme, že sekera je jen 15 minut. Přestupujeme do vlakové soupravy a po chvilce jedem. Netrvá dlouho a už přejíždíme údolí řeky Jihlavy po známém Ivančickém viaduktu. Kdo ví, zda se nám dnes na lodi podaří dojet až sem?
V Moraských Bránicích nás čeká nepříjemné překvapení. Přípoj do Ivančic ujel a tím prakticky ztrácíme i návazný autobus z Ivančic do Mohelna. Ještě by tu byla šance jet dalším vlakem a autobus se pokusit dostihnout v Oslavanech, ale to by i ten druhý vlak musel jet načas a i tak by to bylo nejisté. Tak zkusíme stopovat. Scházíme po chodníčku od nádraží k hlavní silnici a hned máváme na starou škodovku. Ta sice zastavuje, ale zároveň parkuje, takže zkoušíme štěstí dál. Skoro pět minut nejede nic, pak už sice projíždí sem tam nějaké auto, ale nezastavuje ani jedno. Už už to chceme vzdát a vrátit se na nádraží, takže naposled máváme a - můžeme nasedat. No a jaké my to nakonec máme štěstí, zastavují nám totiž vodáci ze Šumperka a ti jedou taky splouvat Jihlavu.
Jedeme starým fiatem, na zadním sedadle sedíme tři a ještě tu máme i bágl s člunem. Drobné nepohodlí je však vyváženo tím, že se takto dostaneme až přímo pod hráz. Kolegové nám dokonce dělají na naše přání krátkou zastávku v Mohelně, abychom si v obchodě mohli koupit jídlo a pití, poté sjíždíme po klikatící se úzké silnici do údolí. Když přijíždíme na místo a jeden z organizátorů vysvětluje řidiči, kde parkovat, nastává akorát ten okamžik, kdy z přehradní výpusti začíná chrlit voda.
Vystupujeme z auta a jdeme se trochu porozhlédnout po břehu, abychom nasáli dnešní ranní vodáckou atmosféru. Teprve pak se pouštíme do nafukování lodi. Stejně jako předloni, máme i dnes gumový člun zn. Sunny z produkce břeclavského Gumotexu. To u ostatních vodáků dnes překvapivě převládají laminátové a plastové otevřenky, početné jsou však i rafty. Převlékáme se, mažeme opalovacím krémem a jsme připraveni vyrazit. Pár lodí už odsud odjelo, takže by snad mohla být vhodná doba, přesto ještě chvíli čekáme a loď na vodu spouštíme asi až o třičtvrtě na devět.
Na rychlém začátku je přece jen trochu patrné, že voda ještě nemá optimální průtokový objem, takže spousta kamenů čouhá nad hladinu, těm se ale většinou vyhýbáme. Většinou, někdy však ne, protože na začátku naší plavby máme menší problémy v souhře. Miloš, který sedí na přídi, občas učiní nějakou tu začátečnickou chybičku, ale rychle se svým háčkovským povinnostem učí. Sehráváme se v pravý moment, v jednom krátkém úseku jsou totiž docela velké peřeje, kterými projíždíme dobře. Jsme sice už oba zacákaní, ale s tím se musí počítat. Třeba hned první jez u Mohelnského mlýna prakticky bez pořádného chrstnutí vody do lodi ani projet nelze.
Za jezem pokračují drobné peřejky, ty jsou střídány krátkou náročnější partií a následně se řeka trochu zklidňuje. A tak si plavbu zpestřujeme průjezdem vodního tunelu u Mohenského mlýna. V asi 20 m dlouhé výpusti vody máme pocit, jako bychom proplouvali nějakým městským kanálem, loď se nám do úzkých zdí vejde, ale na konci se nemůžeme otočit a zpátky tedy musíme couvat. Po chvíli už vidíme silniční most, za nímž se nachází veřejné tábořiště Fiola. Zastavujeme na břehu, který je i tu v obležení vodáků, vyléváme vodu a občerstvujeme se.
Jihlava protéká kolem rozsáhlého areálu dětského tábora, na který navazuje kolonie klasických víkendových chat. Okolí řeky je většinou upravené, trávník pokosený a břehy porostlé spoustou drobných vrbiček. Zatímco úsek od hráze k mostu jsme jeli prakticky osamoceni, nyní už je na řece pár lodí. Proud nás ještě trochu pohoupává, pak se ale zklidňuje a to je signál, že se blíží další jez. Jez u Dolního mlýna si jdeme nejdříve prohlédnout. Tady je asi nejlépe patrné, že vody dnes prozatím teče přece jen trošku méně, dole pod jezem se totiž tvoří jen drobný válec, to předloni tady ve zpěněné vodě skotačili kajakáři. Asi jsme skutečně vyjeli příliš brzy. Na samotný sjezd jezu je však vody dost. Sice se doporučuje jezdit ho vlevo, my jedeme skoro u pravého břehu a problémy s tím nemáme.
Pouštíme se do nejatraktivnějšího úseku celé plavby. Koryto se zužuje, proud zrychluje, je to zkrátka ta pravá divoká voda. A tak ani není moc času na pozorování veškeré té krásy okolo - vysoké zalesněné svahy, skalní útvary, z nichž mnohé končí až v jihlavských vodách, ale vidět je třeba i kachní rodinka, která se jen tak pohupuje na hladině těsně u břehu. Za ohybem řeky střídá divokou přírodu opět krajina upravovaná člověkem - chatařem. Děláme několik zastávek za účelem vylití vody z lodi a tu poslední činíme za lávkou u tábořiště pod zříceninou hradu Templštejna. Dnes se nám hradní ruiny z vody zahlédnout nepodařilo, asi jsme se špatně dívali.
Na travním břehu u tábořiště parkujeme jako druhá loď. Kde všichni jsou? Ani u stánku není žádná fronta, tak si hned kupujeme párky a pivo. Během našeho oběda sem postupně několik lodí připlouvá, jen málokdo projíždí bez zastavení. A začíná se tvořit i fronta, odhaduji, že během nejbližších tří hodin asi jen tak nezmizí. Po čtvrthodinové pauze znovu sedáme do člunu a zabíráme pádly. Údolí se rozšiřuje, po levici jsou chaty a louky s vrbičkami, po pravém břehu vede úzká asfaltová silnice, takže možnosti tu jsou i pro cykloturisty. Brzy proplouváme kolem Biskoupské hadcové stepi, kousek dál je most a před ním další dva páry pilířů, co zbyly z jiných snesených lávek. Parkuje tady spousta aut, takže hodně vodáků bude dnes končit tady, my pokračujeme dál a kolem početného stáda ovcí se přibližujeme k třetímu jezu.
Společně s námi tu po řece pluje ještě jedna pálava, dvě laminátky a jeden raft. Takto na dohled pospolu jedeme prakticky už od tábořiště u Templštejna. K rozbitému jezu u Hrubšic dojíždí většina posádek o něco dříve než my a všichni své lodě bez váhání přenáší. My bychom tak zřejmě učinili také, pohled na provalený jez totiž moc povzbuzení nedodá, ale protože už jsem jej předloni zdárně sjel, zkoumáme teď kudy by se dalo jej zdolat i za ne zrovna optimálního stavu vody. Nakonec se rozhodujeme pro průjezd asi 2 metry vedle pravého břehu. Na hraně jezu je velký kámen, který nás asi hodí do strany, takže si vysvětlujeme, jak později loď srovnáme, abychom bezpečně sjeli zbytek. A jak plánujeme, tak nakonec i činíme, loď a proud se chovají přesně dle našich předpokladů, takže můžeme sjezd jezu vyhodnotit jako vydařený.
Trošku se kazí počasí, zatáhlo se a mírně ochladilo, na déšť to ale zatím naštěstí nevypadá. Jihlava obtéká ves Hrubšice a pak se stáčí k nedalekým Řeznovicím. Až z hladiny řeky je vidět věž tamního románského kostela. V tomto úseku se přes řeku klene spousta lávek pro pěší, hodně je tu i brodů. Brzy míjíme slepencové skály nedaleko chráněného přírodního útvaru Pekárka. A hladina se opět zklidňuje až přechází ve stojatou vodu, v dálce hučí jez. Zastavujeme na levém břehu a jdeme omrknout situaci. Kolegové svou pálavu i teď přenáší, asi mají své plavidlo opravdu moc rádi. Dvoustupňovému jezu by opět prospělo trochu více vody, přesto navrhuji jej sjet. Miloš je ale proti a tak děláme kompromis. Přejíždíme na druhý břeh, Miloš vystupuje a bere i vak s věcmi. Já si do lodě sedám sám a mířím kolem ústí vtoku do mlýnského náhonu k hraně jezu. Ten pak zdolávám těsně u levé nábřežní zdi. Loď krásně dopadá z metrové výšky na šikmou desku a po ní hladce klouže k dalšímu stupni, pak už zbývá jen projet zpěněným vývařištěm a zastavit za zdí, aby si Miloš mohl zase nasednout.
Užíváme si posledních pár set metrů svižné vody, protože kousek za soutokem s řekou Oslavou již začíná vzdutí jezu pod kopcem Réna. K němu je to ale ještě dobrý 1,5 km. Usilovně pádlujeme po klidné hladině zavátou chmýřím z topolů. U lávky pro pěší to dokonce vypadá, jakoby nás jedna labuť chtěla vyzvat na rychlostní závod. Ve skutečnosti nás ale zahání, protože v blízkosti levého břehu pluje jiná labuť i s mladými. Za soutokem s Rokytnou už vyhlížíme vhodné místo k přistání, poté vplouváme do ústí mlýnského náhonu a vystupujeme na travnatý břeh. Zvažujeme, zda plout dál a nebo to tady zakončit. O tom rozhodují dva faktory a to počasí a čas. Poslední hodinku už se slunci skrz mraky nechce a za dvacet minut jede z nedaleké zastávky vlak. Takže to balíme.
Po převlečení a sbalení lodi odcházíme k asi 200 metrů vzdálené zastávce. Spoj s odjezdem v 13:08 přijíždí vzápětí. Zbytek údolí řeky Jihlavy si tedy projíždíme vlakem. Na přestup v Moravských Bránicích máme tentokrát hodinu, takže riziko, že by nám spoj do Hrušovan ujel tu není. Spoj do Brna má ohlášeno 30minutové zpoždění, náš vlak tím ale ovlivněn není a jede včas. V Miroslavi musíme znovu přestoupit na autobus, který se zprvu vůbec nemůže otočit, protože mu selhává zařazení zpátečky. Až na 7. pokus to vychází a jedem.
V Hrušovanech žádáme průvodčího i řidiče o zastavení na křižovatce u cukrovaru. Vyhovují nám, ale z autobusu nakonec vystupují skoro všichni cestující. Do Hevlína se opět zkusíme dostat stopem a proto zaujímáme strategicky výhodné místo u vybroušeného schodku. Tady totiž musí řidiči zpomalit až skoro zastavit. První dvě auta jsou obsazené a od dalšího stopování nás vyhání průtrž mračen. Jsme tedy nuceni jít se schovat do autobusové čekárny a odvoz do Hevlína si raději zařizujeme telefonicky. Po dvaceti minutách pro nás přijíždí Škvarek, s nímž se vracíme do Hevlína.
Fotky:
;)
ský mlýn',560,420);)
;)
;)
