MORAVSKÉ POLE NADVAKRÁT
| Datum: | 14. a 25. května 2005 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 1. den: 84,77 km; 2. den: 136,22 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 1. den: 4:46:34; 2. den: 6:54:13 h |
| Hrubý čas jízdy: | 1. den: 6 h; 2. den: 10 1/4 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 11. den: 17,75 km/h; 2. den: 19:73 km/h |
| Mapa: | Weinstrasse Weinviertel (Veltlinerland) 1:80000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
V srpnu 1278 se stala událost, která významně ovlivnila vývoj ve střední Evropě - známá bitva na Moravském poli, v níž Přemysl Otakar II. podlehl Rudolfu I. Habsburskému. Nyní je květen roku 2005, tedy téměř o 727 let později, já mám připraveno kolo a sbaleno pár nezbytností. Mým cílem je Dürnkrut a Jedenspeigen. Musím konstatovat, že znalosti zeměpisné a historické jsou u nás chabé. Když jsem totiž několika lidem v mém okolí svůj záměr oznamoval, tito byli přesvědčení o tom, že mířím kamsi ke Slavkovu. Já však z Hevlína vyjíždím jižním směrem ...
DEN PRVNÍ - MARNÝ BOJ S VĚTREM (14. 5. 2005)
I přes nepříznivou předpověď počasí (ne že by mělo pršet, ale vítr má mít dnes rychlost až 15ms) přijíždím v 8 ráno k hraničnímu přechodu. Protivný vítr mi znepříjemňuje cestu už teď, ale říkám si, že zpátky pojedu o to lehčeji. Směr větru je jihovýchodní, z Laa do Neudorfu je to přímo na východ, ale ta drobná úhlová odchylka mi moc platná není. V celém úseku je docela dost větrolamů, ty však nevedou podél silnice, ale příčně ji vždy tak po cca 0,5 km křižují. Průjezd Neudorfem absolvuji prakticky v přímém směru, zatímco hlavní cesta vede jakýmsi obloučkem přes náves a kolem rybníka. Právě za rybníkem se vracím na hlavní cestu.
Při výjezdu z obce upoutává mou pozornost směrovka s nápisem JUGENDZENTRUM směřující přímo na hřbitov. Buď se jedná o vtip a nebo je za stromořadím vedle hřbitovní zdi skutečně nějaká klubovna. Tak toto mě trochu rozesmálo, ovšem ten smích mě velmi brzy přechází. Trasa ve směru na Altruppersdorf vede totiž přímo proti větru. On to ale není žádný vítr, ale pořádný vichr, který tu rychlost minimálně15 metrů za sekundu skutečně má. Naopak moje rychlost klesá pod 10 km/h, dřu, makám a když se po pár minutách ohlédnu, vidím stále poslední domky Neudorfu. Podmínky jsou nesnesitelné, uvažuji o přestávce, ale ta se nikde uskutečnit nedá. Mezi otevřenými poli nesnesitelně fouká a v závětří těch pár větrolamů, co tady jsou, mám zase strach, že se ulomí nějaká větev. Navíc je asi v 2 km dlouhém úseku jednosměrný provoz řízený semaforem, protože půlka silnice se opravuje. To ale nevadí, auta tu skoro nejezdí, problémy spíše dělají různé značky a zábradlí, které vítr strhl do cesty. No a největší lahůdkou je pro mne průjezd prašným mračnem u polí, na nichž se letos pozdě sadilo. Úsek Neudorf-Altruppersdorf měří jen 5 km. Jindy bych to měl za 8 minut projeté, dnes se trápím skoro 20 minut a sen o spatření Moravského pole se mi rozplývá.
V Altruppersdorfu je poněkud mrtvo, jen dva lidé sekají trávu a jedna starší paní okopává záhonky květin na návsi. Nedaleko kostela je zajímavá studna, je dřevěná a voda z ní teče stále, bez pumpování. Využívám situace a omývám důsledky průjezdu mezi prašnými poli. Cesta do sousedního Föllimu vede prakticky jen přes jeden kopeček na jehož vrcholu je bílý sloup s křížem. Je odsud krásný výhled, především na Stožeckou skálu se zříceninou hradu. Na Föllimské návsi je zajímavý "památník" ve tvaru zeměkoule, na níž je klínem ve tvaru vinného hroznu vyznačeno "přesné" místo, kde se obec nalézá. Vtipné. Za vsí na mě čeká krátké stoupání do kopce, kuriózně se mi však do něj jede lépe, než potom při následném sjezdu mezi vinohrady (zase ten vítr). Po chvilce projíždím kolem hřbitůvku, na němž spatřuji jeden nápadný pískovcový náhrobek a pomalu se blížím k okraji vsi Kleinhadersdorf.
Zastavuji ve stínu kostela a přemýšlím, co dál. Už je mi jasné, že za těchto podmínek se až ke slovensko-rakouským hranicím nemohu dostat. Chvíli studuji mapu a rozhoduji se pro malou změnu směru. Prostor mezi Poysdorfem a Mistelbachem je totiž zalesněný, takže tudy by to jít mohlo. Křížím státní silnici č. 219 a o kousek dál projíždím kolem dvou mostních pilířů. Most i železniční koleje už jsou dnes sneseny, ale ještě před třemi lety tomu tak nebylo. Silnice mírně stoupá jižním směrem, pak se stáčí více na západ a promile stoupání trochu narůstá. Na náhorní plošině je třeba ujet ještě asi kilometr, než se dostanu k okraji lesa. To už musím nějak vydržet, i když mám pocit, že mě každou chvíli vítr sebere a odnese až ke Stožecké skále, o niž se rozplácnu.
Konečně les. Členitost mírná, provoz také slabý, takže vítaná změna. Ani si nejsem jist, jak se toto polesí vlastně jmenuje. V mapě je uvedeno Klosterwald, ale to spíše pro oblast blíže k Poysdorfu. Les je smíšený a je hospodářsky využíván, i dnes na několika místech spatřuji dřevorubce při práci. Projíždím kolem zajímavého dřevěného pomníčku jehlanovitého tvaru, později míjím naučnou stezku věnovanou lesnímu včelařství a nakonec lesní hostinec Waldschenke u něhož se nachází i socha Paula Oberhoffera, zřejmě jednoho ze správců tohoto lesa.
Za odbočkou na Siebenhirten střídá les opět otevřená krajina a šlapání opět znepříjemňuje silní protivítr. Už ale vidím zástavbu okresního města, takže zaujímám co nejlepší aerodynamickou polohu a v boji o každý metr se k němu přibližuji. Po mé levici se zvedá návrší se zvláštně upravenými vrcholovými kupami. Nachází se tam střelnice a ty největší terče jdou zahlédnout přímo ze silnice. To už ale prakticky vjíždím do Mistelbachu, do čtvrti samých rodinných domků, vilek a zahrad. Vede tudy i cyklostezka, která protíná celé město.
Jelikož se cyklostezka centru města vyhýbá, později z ní odbočuji a po obloukovité Neustiftgasse přijíždím k hlavnímu průjezdnímu tahu. Po něm stačí ujet pár metrů a už se ocitám na hlavním náměstí (Hauptplatz), jemuž dominuje radnice, asi 100 let stará. Ještě si prohlížím sloup Nejsvětější trojice a barokní zámeček, který už ale na náměstí není, ale musí se k němu krátkou zajížďkou Musejní ulicí. Já jsem už několik let v Mistelbachu nebyl a tak některé okrasné prvky dnes spatřuji poprvé, jako třeba vodní kašnu s lávkou u autobusových zastávek nebo různé další umělecká dílka na bázi vody. Na náměstí je čilý ruch, proto se raději přesunuji na nedaleké Hötzendorfské náměstí, kde si sedám na lavečku nedaleko morového sloupu ve tvaru Raabského kříže (více než 400 let starého).
Je 11 hodin a já mám ujeto něco přes 37 kilometrů. Koukám do mapy, co mě ještě čeká a po dlouhé úvaze se rozhoduji, že výlet ukončím. Dojídám svačinu a vyjíždím na cestu zpět. Nejedu ale přímo, nýbrž činím velikou okliku přes Wilfersdorf a Poysdorf. Vítr mi ještě znepříjemňuje cestu do nedalekého Wilfersdorfu, v další fázi návratu už je ale mým spojencem. Právě tento den probíhá v Břeclavi slavnostní otevření tzv. Lichtenštejnských cyklostezek. No a jedna taková stezka vede i sem, stojí tu totiž zámek a Lichtenštejnská hrobka. Zámek si prohlížím jenom z venku. Z Wilfersdorfu do Poysdorfu jedu nejkratší možnou spojnicí, což je státní silnice Brno - Vídeň. Je na ní silný provoz, což není příjemné, ale fouká vítr do zad, takže mohu jet značně rychle a přesun mi tak trvá jen něco přes dvacet minut.
V Poysdorfu se dnes zaměřuji na prohlídku čtvrti zv. Gstetten, což je okrouhlá ulice tvořená samými vinařskými sklepy. Nekonečná sklepní ulička potom pokračuje i po úbočí "Kostelních kopců" a vyvádí mě tak z města do sousedního Wilhelmsdorfu. Odtud odbočuji k poutnímu kostelu Maria Bründl a za ním už se napojuji na státní silnici č. 219 vedoucí údolím potoka Poybach a podél snesené železniční trati. Přijíždím do Staatzu a po odbočení na křižovatce za obcí si vychutnávám radost z jízdy se silnou podporou větru v zádech. Během cesty do Laa moje rychlost jen výjimečně klesá pod 45 km za hodinu. Je to skutečná satisfakce za tu dopolední dřinu.
Krátce po 14. hodině jsem zpátky v Hevlíně. Brzy, avšak s nesplněným cílem. Nevadí, vyčkám příznivějších podmínek a zkusím to znovu.
DEN DRUHÝ - NÁVŠTĚVA SKANZENU NIEDERSULZ A PAMÁTNÍKU BITVY (25. 5. 2005)
Nevím, jestli zrovna dnes bude počasí vlídnější. Předpovídán je sice jen mírný, ovšem severozápadní vítr, tedy přesně opačný než ten, který mi minulou výpravu na Moravské pole zhatil.
Vyjíždím už v 7 hodin ráno a mým prvním směrovým cílem je opět Mistelbach. Tam se vydávám po cyklotrase č. 5, která mě z Laa vede po asfaltkách a krátce jen po zpevněné cestě do Hagendorfu. Odtud už se jede po běžných silnicích, přes Loosdorf, Hagenberg a Altmanns do Asparnu an der Zaya. Cesta je to pro kolo výborná i když trošku členitá, zase ale skoro bez aut. V Asparnu se zdržuji maličko déle, zajíždím ke klášteru a zámku, poté objíždím zámeckou zahradu, v níž si přes plot prohlížím několik chatrčí prehistorického přírodního muzea. Zbytek cesty do Mistelbachu pak jedu po přímé silnici přes Hüttendorf a do okresního města se dostávám přesně v 9 hodin. Oproti předešlé trase přes Föllim jsem uspořil pouhé 4 kilometry, avšak důležitější je dnes pro mě čas, který je podstatně příznivější.
Město už mám prohlédnuto, takže se tu zdržuji jen při čekání na semaforech. Míjím koupaliště a nákupní centra a pak přejíždím most přes říčku Zayu, která tvoří hranici mezi Mistelbachem a sousedním Lanzendorfem. Tato obec se za poslední desetiletí rozrostla o nové sídliště a tomu byla přizpůsobena i zdejší silnice, jež byla "obohacena" o několik zpomalovacích ostrůvků. Příjezdová cesta k hlavnímu tahu Brno-Vídeň (E461) měří asi 8 km. Protože je běžný pracovní den, jezdí hodně aut vč. náklaďáků. S úlevou proto podjíždím most u Schricku, část této vsi pak projíždím a za ní, na mírném návrší, se zastavuji u jakéhosi památníku vedle solitérního stromu. Občerstvuji se, natírám opalovacím krémem a pokračuji dál, nyní už za pomoci slabého vánku od severozápadu.
Na mírném návrší překonávám okresní hranice, pak sjíždím dolů do obce Obersulz, kde na křižovatce odbočuji vpravo a pokračuji do sousedního Niedersulzu. Na jižním okraji vesnice se nalézá můj dnešní první cíl: muzeum vesnice oblasti Weinviertel, tedy jakýsi skanzen lidové architektury zdejšího kraje. Odbočku k němu nalézám snadno. Je otevřeno a tak jdu zjišťovat možnost prohlídky. Vstupné stojí 6,50 EURO, což se skřípěním zubů platím, kolo odkládám do stínu stromu před vstupním objektem a s mapkou areálu se vydávám ne jeho cca 75minutovou prohlídku.
Zdejší skanzen byl založen v roce 1979 a za tu dobu sem byly postupně přemístěny budovy i mobiliář z různých míst oblasti Weinviertelu, takže si návštěvník může utvořit představu, jak asi vypadala většina vesnic severně od Vídně v období před průmyslovým rozmachem. K vidění je tu toho opravdu spousta: různé varianty selských usedlostí, stodoly a chlévy, domy řemeslníků všelijakých profesí, mlýn, kovárna, sýpka, požární věž, holubníky, no a v neposlední řadě vinné sklepy. Nechybí také fara, kostelík, kaple či malý hřbitůvek. Většina objektů je vybavena dobovým nábytkem, expozice jsou často doplněné o různé výstavky, ať už keramiky, hornin nebo třeba o různé druhy zemědělské techniky. Zvláštní výstava je pak umístěná v tzv. Südmahrerhofu (Jihomoravském statku), ta je zaměřena na osudy Sudetských Němců v českém pohraničí, nechybí tudíž ani dokumenty o našem Hevlíně.
Po prohlédnutí většiny objektů (pro úsporu času jsem vynechal vše, co souvisí s vinařstvím) sedám opět na mé jízdní kolo a popojíždím do středu obce, kde si sedám na lavečku v autobusové čekárně, abych mohl posvačit. Něco po půl dvanácté se vydávám na pouť poledním horkem směrem ke slovensko-rakouským hranicím. Vybral jsem si trasu širokým údolím potoka Sulzbach, což je nenáročná a rychlá varianta s průjezdem čtyř vesnic. Pomáhá mi severozápadní vítr, takže obrysy vrcholků Malých Karpat se postupně vyostřují a zvony oznamující poledne slyším už v pohraničním Dürnkrutu.
Jak je to s polohou Moravského pole si nejsem zrovna 100% jistý. Dle mapy je lokace oblasti Marchfeld v prostoru mezi městem Gänsendorfem a Dunajem, Vídní a Moravou. Těžko tedy říct, zda na Moravské pole patří i Dürnkrut, jisté však je, že v epizodě dnes označované jako "bitva na Moravském poli" byl územím nejdůležitějším. Na to osudné místo se vydám za chvíli, teď si ještě jedu prohlédnout zdejší čtyřkřídlý zámek. Jeho průčelí je směřováno k jihu, takže teď v poledne se jedná o velice fotogenickou památku. Ale nyní už na bitevní pole, které se nachází necelé dva kilometry odsud.
I přes nepříjemný větřík mi cesta k památníku trvá pouhých 5 minut. Přehlédnout jej nelze, stojí totiž v těsné blízkosti silnice, zhruba uprostřed mezi obcemi Dürnkrut a Jedenspeigen. Asi 4 metry vysoký žulový památník s vytesanou postavou rytíře na koni obklopují tři lípy různého stáří a vzorně upravené okolí. Nápis prozrazuje, že tu stojí teprve 27 let a že byl tudíž odhalen při příležitosti výročí 700 let od bitvy mezi Rudolfem Habsburským a Přemyslem Otakarem. Pozoruji drobně zvlněné kopečky severozápadně odsud. Tudy se v srpnu 1278 blížily posily vojska Rudolfa Habsburského, které bitvu rozhodly.
Po krátkém pobytu na tomto nostalgickém místě odjíždím do blízké obce Jedenspeigen. Na jejím okraji mě vítá plastika Přemysla Otakara v plné zbroji a infotabule zvoucí na stálou výstavu o bitvě, která je umístěna v prostorách zdejšího zámku. Bohužel ale ne dnes, otevřeno je pouze o sobotách a nedělích. No ale přesto se na zámek jedu podívat. Cesta k němu vede širokou upravenou ulicí kolem novogotického kostela. Po výjezdu krátkého kopečka stromovou alejí se ocitám na mostě přes zámecký příkop, dále už to přes zamčenou bránu nepůjde.
Vracím se zpět na silnici a zámek objíždím podél jeho západního křídla. Vyjíždím na návrší, z něhož se mohu naposledy ohlédnout nejen na zámek a ves Jedenspeigen, ale i celé široké údolí řeky Moravy. Z dob dávné historie se vracím zpět do období 21. století, když se mi na obzoru zjevuje seskupení deseti velkých větrných elektráren. Postupně se k nim přibližuji, předtím ale ještě musím odbočit na křižovatce na státní silnici č. 40. Kdo ví, zda podobné skupiny elektráren budou stát někdy v budoucnu i v širším okolí naší obce. Zatím se proti tomu většina obyvatel z vytipovaných lokalit staví negativně. Jisté je, že ráz krajiny je těmito stavbami hodně poznamenán, ale s argumentem, že jsou točící vrtule hlučné bych moc nesouhlasil. Projíždím totiž přímo kolem nebližších dvou elektráren a hluk vrtulí se mi nezdá být o nic významnější než je hluk způsobený samotným větrem kdekoliv jinde.
Rovinatá cesta je střídána sjezdem do údolí v němž se rozprostírá městečko Zistersdorf. Sjíždím k drobnému potoku Zister, odbočuji z hlavní silnice směrem ke kostelu Maria Moos a těsně před ním zatáčím vlevo do ulice Wiedengasse. Je to do kopce, který přechází ve vyvýšenou plošinu, na níž se nachází nejstarší část města. Já si ze všeho nejdříve musím obstarat nové zásoby pití v samoobsluze, teprve potom se vydávám na krátkou okružní jízdu kolem staré radnice, sloupu Svaté trojice a nové radniční budovy. Později se dostávám k zámku, který dnes ze své historické hodnoty hodně ztratil, byl totiž modernizován a přestavěn na školu, no a od zámku se vydávám k novému farnímu kostelu a odsud se sjezdem vracím ke kostelu Maria Moos.
Na výjezdu ze Zistersdorfu pak míjím veliký mlýn a nádražní budovu. Na kolejích stojí pár nákladních vozů, takže do Zistersdorfu se dnes ještě dá dostat i po železnici, alespoň z Drösingu, protože za přejezdem při vjezdu do města byla trať neudržovaná, prorostlá stromy. No a stejně nedobře dopadla i spojovací dráha Zistersdorf - Dobermannsdorf, která se vine kolem silnice, po níž nyní jedu. Na křižovatce v Palterndorfu odbočuji vlevo, za jízdy si prohlížím kamenný sloup a malý zámeček a po chvilce vjíždím do nedalekého Neusiedlu an der Zaya. Na chvilku zastavuji na návsi, kde stojí podobný granitový pomník, jako na Moravském poli, ovšem zde jsou do něj vyryty reliéfy města, mezi nimiž nemůže chybět těžební věž.
Ano, jsem opět v centru těžby ropy. Nedaleko odtud se nalézá rafinérie, kolem které jsem projížděl před třemi lety, když jsem se vracel z výletu do Hohenau. I dnes se zastavuji v okolí muzea těžby ropy. Pohled na skupinu věží v prostoru mezi železniční tratí a rafinérií je od jihu trochu jiný, než ze silnice č. 48. Nechat si ujít nelze i tzv. nostalgickou cestu, což je soubor exponátů z historie těžby a průzkumu, které jsou rozesety na volném prostranství za koupalištěm.
A to je z dnešního výletu prakticky všechno. Dále už totiž jedu úplně stejnou cestou, jako při návratu z výše zmiňované akce z roku 2002. Cyklostezka č. 9 mě přivádí ke kapličce u státní silnice č. 48, na niž odbočuji vlevo a s výhledem na jižní obzor, kde vyrostl další les větrných elektráren odjíždím do Hauskirchenu. Přes mírné návrší se dostávám do Starého Hevlína (Althöflein), který bezprostředně sousedí s městem Grosskrut. Toto město už vlastně leží v údolí potoka Poybach, jeho tok ale silnice nesleduje, takže mě cestou do Poysdorfu čeká ještě nějaký ten drobnější kopeček. Z Poysdorfu se vracím úplně stejnou cestou, jako sem jel před deseti dny, jen ten silný vítr do zad mi dnes nepomáhá. O čtvrt na šest už sedím na terase hevlínské hospůdky Dyje a dnešní výlet zapíjím jedním pivem.
Dojmy z trasy a doplňky:
Cyklisticky vděčná trasa, vhodná i pro méně zdatné jezdce. V blízkosti popisované trasy je spousta zajímavých lokalit, např. v okolí Zistersdorfu. Expozice zámku v Jedenspeigenu jsou přístupné pouze o sobotách a nedělích a to i během letní sezóny. Vstupné do skanzenu v Niedersulzu je pro našince příliš vysoké.
DEN PRVNÍ - MARNÝ BOJ S VĚTREM (14. 5. 2005)
I přes nepříznivou předpověď počasí (ne že by mělo pršet, ale vítr má mít dnes rychlost až 15ms) přijíždím v 8 ráno k hraničnímu přechodu. Protivný vítr mi znepříjemňuje cestu už teď, ale říkám si, že zpátky pojedu o to lehčeji. Směr větru je jihovýchodní, z Laa do Neudorfu je to přímo na východ, ale ta drobná úhlová odchylka mi moc platná není. V celém úseku je docela dost větrolamů, ty však nevedou podél silnice, ale příčně ji vždy tak po cca 0,5 km křižují. Průjezd Neudorfem absolvuji prakticky v přímém směru, zatímco hlavní cesta vede jakýmsi obloučkem přes náves a kolem rybníka. Právě za rybníkem se vracím na hlavní cestu.
Při výjezdu z obce upoutává mou pozornost směrovka s nápisem JUGENDZENTRUM směřující přímo na hřbitov. Buď se jedná o vtip a nebo je za stromořadím vedle hřbitovní zdi skutečně nějaká klubovna. Tak toto mě trochu rozesmálo, ovšem ten smích mě velmi brzy přechází. Trasa ve směru na Altruppersdorf vede totiž přímo proti větru. On to ale není žádný vítr, ale pořádný vichr, který tu rychlost minimálně15 metrů za sekundu skutečně má. Naopak moje rychlost klesá pod 10 km/h, dřu, makám a když se po pár minutách ohlédnu, vidím stále poslední domky Neudorfu. Podmínky jsou nesnesitelné, uvažuji o přestávce, ale ta se nikde uskutečnit nedá. Mezi otevřenými poli nesnesitelně fouká a v závětří těch pár větrolamů, co tady jsou, mám zase strach, že se ulomí nějaká větev. Navíc je asi v 2 km dlouhém úseku jednosměrný provoz řízený semaforem, protože půlka silnice se opravuje. To ale nevadí, auta tu skoro nejezdí, problémy spíše dělají různé značky a zábradlí, které vítr strhl do cesty. No a největší lahůdkou je pro mne průjezd prašným mračnem u polí, na nichž se letos pozdě sadilo. Úsek Neudorf-Altruppersdorf měří jen 5 km. Jindy bych to měl za 8 minut projeté, dnes se trápím skoro 20 minut a sen o spatření Moravského pole se mi rozplývá.
V Altruppersdorfu je poněkud mrtvo, jen dva lidé sekají trávu a jedna starší paní okopává záhonky květin na návsi. Nedaleko kostela je zajímavá studna, je dřevěná a voda z ní teče stále, bez pumpování. Využívám situace a omývám důsledky průjezdu mezi prašnými poli. Cesta do sousedního Föllimu vede prakticky jen přes jeden kopeček na jehož vrcholu je bílý sloup s křížem. Je odsud krásný výhled, především na Stožeckou skálu se zříceninou hradu. Na Föllimské návsi je zajímavý "památník" ve tvaru zeměkoule, na níž je klínem ve tvaru vinného hroznu vyznačeno "přesné" místo, kde se obec nalézá. Vtipné. Za vsí na mě čeká krátké stoupání do kopce, kuriózně se mi však do něj jede lépe, než potom při následném sjezdu mezi vinohrady (zase ten vítr). Po chvilce projíždím kolem hřbitůvku, na němž spatřuji jeden nápadný pískovcový náhrobek a pomalu se blížím k okraji vsi Kleinhadersdorf.
Zastavuji ve stínu kostela a přemýšlím, co dál. Už je mi jasné, že za těchto podmínek se až ke slovensko-rakouským hranicím nemohu dostat. Chvíli studuji mapu a rozhoduji se pro malou změnu směru. Prostor mezi Poysdorfem a Mistelbachem je totiž zalesněný, takže tudy by to jít mohlo. Křížím státní silnici č. 219 a o kousek dál projíždím kolem dvou mostních pilířů. Most i železniční koleje už jsou dnes sneseny, ale ještě před třemi lety tomu tak nebylo. Silnice mírně stoupá jižním směrem, pak se stáčí více na západ a promile stoupání trochu narůstá. Na náhorní plošině je třeba ujet ještě asi kilometr, než se dostanu k okraji lesa. To už musím nějak vydržet, i když mám pocit, že mě každou chvíli vítr sebere a odnese až ke Stožecké skále, o niž se rozplácnu.
Konečně les. Členitost mírná, provoz také slabý, takže vítaná změna. Ani si nejsem jist, jak se toto polesí vlastně jmenuje. V mapě je uvedeno Klosterwald, ale to spíše pro oblast blíže k Poysdorfu. Les je smíšený a je hospodářsky využíván, i dnes na několika místech spatřuji dřevorubce při práci. Projíždím kolem zajímavého dřevěného pomníčku jehlanovitého tvaru, později míjím naučnou stezku věnovanou lesnímu včelařství a nakonec lesní hostinec Waldschenke u něhož se nachází i socha Paula Oberhoffera, zřejmě jednoho ze správců tohoto lesa.
Za odbočkou na Siebenhirten střídá les opět otevřená krajina a šlapání opět znepříjemňuje silní protivítr. Už ale vidím zástavbu okresního města, takže zaujímám co nejlepší aerodynamickou polohu a v boji o každý metr se k němu přibližuji. Po mé levici se zvedá návrší se zvláštně upravenými vrcholovými kupami. Nachází se tam střelnice a ty největší terče jdou zahlédnout přímo ze silnice. To už ale prakticky vjíždím do Mistelbachu, do čtvrti samých rodinných domků, vilek a zahrad. Vede tudy i cyklostezka, která protíná celé město.
Jelikož se cyklostezka centru města vyhýbá, později z ní odbočuji a po obloukovité Neustiftgasse přijíždím k hlavnímu průjezdnímu tahu. Po něm stačí ujet pár metrů a už se ocitám na hlavním náměstí (Hauptplatz), jemuž dominuje radnice, asi 100 let stará. Ještě si prohlížím sloup Nejsvětější trojice a barokní zámeček, který už ale na náměstí není, ale musí se k němu krátkou zajížďkou Musejní ulicí. Já jsem už několik let v Mistelbachu nebyl a tak některé okrasné prvky dnes spatřuji poprvé, jako třeba vodní kašnu s lávkou u autobusových zastávek nebo různé další umělecká dílka na bázi vody. Na náměstí je čilý ruch, proto se raději přesunuji na nedaleké Hötzendorfské náměstí, kde si sedám na lavečku nedaleko morového sloupu ve tvaru Raabského kříže (více než 400 let starého).
Je 11 hodin a já mám ujeto něco přes 37 kilometrů. Koukám do mapy, co mě ještě čeká a po dlouhé úvaze se rozhoduji, že výlet ukončím. Dojídám svačinu a vyjíždím na cestu zpět. Nejedu ale přímo, nýbrž činím velikou okliku přes Wilfersdorf a Poysdorf. Vítr mi ještě znepříjemňuje cestu do nedalekého Wilfersdorfu, v další fázi návratu už je ale mým spojencem. Právě tento den probíhá v Břeclavi slavnostní otevření tzv. Lichtenštejnských cyklostezek. No a jedna taková stezka vede i sem, stojí tu totiž zámek a Lichtenštejnská hrobka. Zámek si prohlížím jenom z venku. Z Wilfersdorfu do Poysdorfu jedu nejkratší možnou spojnicí, což je státní silnice Brno - Vídeň. Je na ní silný provoz, což není příjemné, ale fouká vítr do zad, takže mohu jet značně rychle a přesun mi tak trvá jen něco přes dvacet minut.
V Poysdorfu se dnes zaměřuji na prohlídku čtvrti zv. Gstetten, což je okrouhlá ulice tvořená samými vinařskými sklepy. Nekonečná sklepní ulička potom pokračuje i po úbočí "Kostelních kopců" a vyvádí mě tak z města do sousedního Wilhelmsdorfu. Odtud odbočuji k poutnímu kostelu Maria Bründl a za ním už se napojuji na státní silnici č. 219 vedoucí údolím potoka Poybach a podél snesené železniční trati. Přijíždím do Staatzu a po odbočení na křižovatce za obcí si vychutnávám radost z jízdy se silnou podporou větru v zádech. Během cesty do Laa moje rychlost jen výjimečně klesá pod 45 km za hodinu. Je to skutečná satisfakce za tu dopolední dřinu.
Krátce po 14. hodině jsem zpátky v Hevlíně. Brzy, avšak s nesplněným cílem. Nevadí, vyčkám příznivějších podmínek a zkusím to znovu.
DEN DRUHÝ - NÁVŠTĚVA SKANZENU NIEDERSULZ A PAMÁTNÍKU BITVY (25. 5. 2005)
Nevím, jestli zrovna dnes bude počasí vlídnější. Předpovídán je sice jen mírný, ovšem severozápadní vítr, tedy přesně opačný než ten, který mi minulou výpravu na Moravské pole zhatil.
Vyjíždím už v 7 hodin ráno a mým prvním směrovým cílem je opět Mistelbach. Tam se vydávám po cyklotrase č. 5, která mě z Laa vede po asfaltkách a krátce jen po zpevněné cestě do Hagendorfu. Odtud už se jede po běžných silnicích, přes Loosdorf, Hagenberg a Altmanns do Asparnu an der Zaya. Cesta je to pro kolo výborná i když trošku členitá, zase ale skoro bez aut. V Asparnu se zdržuji maličko déle, zajíždím ke klášteru a zámku, poté objíždím zámeckou zahradu, v níž si přes plot prohlížím několik chatrčí prehistorického přírodního muzea. Zbytek cesty do Mistelbachu pak jedu po přímé silnici přes Hüttendorf a do okresního města se dostávám přesně v 9 hodin. Oproti předešlé trase přes Föllim jsem uspořil pouhé 4 kilometry, avšak důležitější je dnes pro mě čas, který je podstatně příznivější.
Město už mám prohlédnuto, takže se tu zdržuji jen při čekání na semaforech. Míjím koupaliště a nákupní centra a pak přejíždím most přes říčku Zayu, která tvoří hranici mezi Mistelbachem a sousedním Lanzendorfem. Tato obec se za poslední desetiletí rozrostla o nové sídliště a tomu byla přizpůsobena i zdejší silnice, jež byla "obohacena" o několik zpomalovacích ostrůvků. Příjezdová cesta k hlavnímu tahu Brno-Vídeň (E461) měří asi 8 km. Protože je běžný pracovní den, jezdí hodně aut vč. náklaďáků. S úlevou proto podjíždím most u Schricku, část této vsi pak projíždím a za ní, na mírném návrší, se zastavuji u jakéhosi památníku vedle solitérního stromu. Občerstvuji se, natírám opalovacím krémem a pokračuji dál, nyní už za pomoci slabého vánku od severozápadu.
Na mírném návrší překonávám okresní hranice, pak sjíždím dolů do obce Obersulz, kde na křižovatce odbočuji vpravo a pokračuji do sousedního Niedersulzu. Na jižním okraji vesnice se nalézá můj dnešní první cíl: muzeum vesnice oblasti Weinviertel, tedy jakýsi skanzen lidové architektury zdejšího kraje. Odbočku k němu nalézám snadno. Je otevřeno a tak jdu zjišťovat možnost prohlídky. Vstupné stojí 6,50 EURO, což se skřípěním zubů platím, kolo odkládám do stínu stromu před vstupním objektem a s mapkou areálu se vydávám ne jeho cca 75minutovou prohlídku.
Zdejší skanzen byl založen v roce 1979 a za tu dobu sem byly postupně přemístěny budovy i mobiliář z různých míst oblasti Weinviertelu, takže si návštěvník může utvořit představu, jak asi vypadala většina vesnic severně od Vídně v období před průmyslovým rozmachem. K vidění je tu toho opravdu spousta: různé varianty selských usedlostí, stodoly a chlévy, domy řemeslníků všelijakých profesí, mlýn, kovárna, sýpka, požární věž, holubníky, no a v neposlední řadě vinné sklepy. Nechybí také fara, kostelík, kaple či malý hřbitůvek. Většina objektů je vybavena dobovým nábytkem, expozice jsou často doplněné o různé výstavky, ať už keramiky, hornin nebo třeba o různé druhy zemědělské techniky. Zvláštní výstava je pak umístěná v tzv. Südmahrerhofu (Jihomoravském statku), ta je zaměřena na osudy Sudetských Němců v českém pohraničí, nechybí tudíž ani dokumenty o našem Hevlíně.
Po prohlédnutí většiny objektů (pro úsporu času jsem vynechal vše, co souvisí s vinařstvím) sedám opět na mé jízdní kolo a popojíždím do středu obce, kde si sedám na lavečku v autobusové čekárně, abych mohl posvačit. Něco po půl dvanácté se vydávám na pouť poledním horkem směrem ke slovensko-rakouským hranicím. Vybral jsem si trasu širokým údolím potoka Sulzbach, což je nenáročná a rychlá varianta s průjezdem čtyř vesnic. Pomáhá mi severozápadní vítr, takže obrysy vrcholků Malých Karpat se postupně vyostřují a zvony oznamující poledne slyším už v pohraničním Dürnkrutu.
Jak je to s polohou Moravského pole si nejsem zrovna 100% jistý. Dle mapy je lokace oblasti Marchfeld v prostoru mezi městem Gänsendorfem a Dunajem, Vídní a Moravou. Těžko tedy říct, zda na Moravské pole patří i Dürnkrut, jisté však je, že v epizodě dnes označované jako "bitva na Moravském poli" byl územím nejdůležitějším. Na to osudné místo se vydám za chvíli, teď si ještě jedu prohlédnout zdejší čtyřkřídlý zámek. Jeho průčelí je směřováno k jihu, takže teď v poledne se jedná o velice fotogenickou památku. Ale nyní už na bitevní pole, které se nachází necelé dva kilometry odsud.
I přes nepříjemný větřík mi cesta k památníku trvá pouhých 5 minut. Přehlédnout jej nelze, stojí totiž v těsné blízkosti silnice, zhruba uprostřed mezi obcemi Dürnkrut a Jedenspeigen. Asi 4 metry vysoký žulový památník s vytesanou postavou rytíře na koni obklopují tři lípy různého stáří a vzorně upravené okolí. Nápis prozrazuje, že tu stojí teprve 27 let a že byl tudíž odhalen při příležitosti výročí 700 let od bitvy mezi Rudolfem Habsburským a Přemyslem Otakarem. Pozoruji drobně zvlněné kopečky severozápadně odsud. Tudy se v srpnu 1278 blížily posily vojska Rudolfa Habsburského, které bitvu rozhodly.
Po krátkém pobytu na tomto nostalgickém místě odjíždím do blízké obce Jedenspeigen. Na jejím okraji mě vítá plastika Přemysla Otakara v plné zbroji a infotabule zvoucí na stálou výstavu o bitvě, která je umístěna v prostorách zdejšího zámku. Bohužel ale ne dnes, otevřeno je pouze o sobotách a nedělích. No ale přesto se na zámek jedu podívat. Cesta k němu vede širokou upravenou ulicí kolem novogotického kostela. Po výjezdu krátkého kopečka stromovou alejí se ocitám na mostě přes zámecký příkop, dále už to přes zamčenou bránu nepůjde.
Vracím se zpět na silnici a zámek objíždím podél jeho západního křídla. Vyjíždím na návrší, z něhož se mohu naposledy ohlédnout nejen na zámek a ves Jedenspeigen, ale i celé široké údolí řeky Moravy. Z dob dávné historie se vracím zpět do období 21. století, když se mi na obzoru zjevuje seskupení deseti velkých větrných elektráren. Postupně se k nim přibližuji, předtím ale ještě musím odbočit na křižovatce na státní silnici č. 40. Kdo ví, zda podobné skupiny elektráren budou stát někdy v budoucnu i v širším okolí naší obce. Zatím se proti tomu většina obyvatel z vytipovaných lokalit staví negativně. Jisté je, že ráz krajiny je těmito stavbami hodně poznamenán, ale s argumentem, že jsou točící vrtule hlučné bych moc nesouhlasil. Projíždím totiž přímo kolem nebližších dvou elektráren a hluk vrtulí se mi nezdá být o nic významnější než je hluk způsobený samotným větrem kdekoliv jinde.
Rovinatá cesta je střídána sjezdem do údolí v němž se rozprostírá městečko Zistersdorf. Sjíždím k drobnému potoku Zister, odbočuji z hlavní silnice směrem ke kostelu Maria Moos a těsně před ním zatáčím vlevo do ulice Wiedengasse. Je to do kopce, který přechází ve vyvýšenou plošinu, na níž se nachází nejstarší část města. Já si ze všeho nejdříve musím obstarat nové zásoby pití v samoobsluze, teprve potom se vydávám na krátkou okružní jízdu kolem staré radnice, sloupu Svaté trojice a nové radniční budovy. Později se dostávám k zámku, který dnes ze své historické hodnoty hodně ztratil, byl totiž modernizován a přestavěn na školu, no a od zámku se vydávám k novému farnímu kostelu a odsud se sjezdem vracím ke kostelu Maria Moos.
Na výjezdu ze Zistersdorfu pak míjím veliký mlýn a nádražní budovu. Na kolejích stojí pár nákladních vozů, takže do Zistersdorfu se dnes ještě dá dostat i po železnici, alespoň z Drösingu, protože za přejezdem při vjezdu do města byla trať neudržovaná, prorostlá stromy. No a stejně nedobře dopadla i spojovací dráha Zistersdorf - Dobermannsdorf, která se vine kolem silnice, po níž nyní jedu. Na křižovatce v Palterndorfu odbočuji vlevo, za jízdy si prohlížím kamenný sloup a malý zámeček a po chvilce vjíždím do nedalekého Neusiedlu an der Zaya. Na chvilku zastavuji na návsi, kde stojí podobný granitový pomník, jako na Moravském poli, ovšem zde jsou do něj vyryty reliéfy města, mezi nimiž nemůže chybět těžební věž.
Ano, jsem opět v centru těžby ropy. Nedaleko odtud se nalézá rafinérie, kolem které jsem projížděl před třemi lety, když jsem se vracel z výletu do Hohenau. I dnes se zastavuji v okolí muzea těžby ropy. Pohled na skupinu věží v prostoru mezi železniční tratí a rafinérií je od jihu trochu jiný, než ze silnice č. 48. Nechat si ujít nelze i tzv. nostalgickou cestu, což je soubor exponátů z historie těžby a průzkumu, které jsou rozesety na volném prostranství za koupalištěm.
A to je z dnešního výletu prakticky všechno. Dále už totiž jedu úplně stejnou cestou, jako při návratu z výše zmiňované akce z roku 2002. Cyklostezka č. 9 mě přivádí ke kapličce u státní silnice č. 48, na niž odbočuji vlevo a s výhledem na jižní obzor, kde vyrostl další les větrných elektráren odjíždím do Hauskirchenu. Přes mírné návrší se dostávám do Starého Hevlína (Althöflein), který bezprostředně sousedí s městem Grosskrut. Toto město už vlastně leží v údolí potoka Poybach, jeho tok ale silnice nesleduje, takže mě cestou do Poysdorfu čeká ještě nějaký ten drobnější kopeček. Z Poysdorfu se vracím úplně stejnou cestou, jako sem jel před deseti dny, jen ten silný vítr do zad mi dnes nepomáhá. O čtvrt na šest už sedím na terase hevlínské hospůdky Dyje a dnešní výlet zapíjím jedním pivem.
Dojmy z trasy a doplňky:
Cyklisticky vděčná trasa, vhodná i pro méně zdatné jezdce. V blízkosti popisované trasy je spousta zajímavých lokalit, např. v okolí Zistersdorfu. Expozice zámku v Jedenspeigenu jsou přístupné pouze o sobotách a nedělích a to i během letní sezóny. Vstupné do skanzenu v Niedersulzu je pro našince příliš vysoké.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
