REKAPITULACE PĚKNÝCH LOKALIT WEINVIERTELU
| Datum: | 1. května 2005 |
| Složení výpravy: | Marek |
| Ujetá vzdálenost (TRP): | 87,24 km |
| Čistý čas jízdy (STP): | 4:45:51 h |
| Hrubý čas jízdy: | 7 1/4 h |
| Průměrná rychlost (AVS): | 18,31 km/h |
| Mapa: | Radkarte Weinviertel Ost 1:75000 |
| Text & foto: | Marek Topič |
Oblast spolkové země Dolní Rakousko - Weinviertel, která sousedí s Jihomoravským krajem, nabízí nespočet zajímavých turistických cílů, z nich pak je drtivá většina dobře dostupná na kole. Byl by to už docela dlouhý seznam, kdybych zrekapituloval pouze ty lokality, které jsem v posledních letech navštívil já osobně a sepsal o tom pár poznatků na těchto stránkách. Dnešní výlet bude spíše takovou rekapitulací mých nejoblíbenějších cílů, avšak přibudou i nové poznatky z okolí městečka Ernstbrunn. Počasí je předpovídáno překrásné, pláštěnku přibalovat netřeba.
Z Hevlína se rozjíždím asi o třičtvrtě na osm. Sluníčko už sice svítí, zatím však ještě moc nehřeje. Po vstupu do EU již lze do Rakouska cestovat na pouhou občanku, já se dnes ale raději prokazuji cestovním pasem (na co jiného by mi teď jinak byl?), to však nic nemění na tom, že kontroly jsou na obou celnicích spíše formální. V městečku Laa si fotím sgrafitový dům na Venusstrasse. Teď ráno je krásně nasvícený a nestojí tu ani žádný kontejner, jak tomu občas bývá. Jinak Lávou pouze projíždím.
Využívám situace, že sobotní ráno nebývá tak hustý provoz a vydávám se po státní silnici č. 46. Z mírné vyvýšeniny mezi zdejšími hliništi bývá obvykle dobrý výhled na kopce Leiser berge a taktéž Staatzkou skálu, můj první dnešní cíl. Nyní je ale takový mlžný opar, že vidět není nic. Až teprve za křižovatkou u Kottingneusiedlu se mi zjevuje silueta hradního kopce. To už zbývá jen kousek a je čas odbočit na silnici vedoucí vzhůru do kopce Florianio ulicí, jež zde vznikla teprve před pár lety výstavbou nových rodinných domů. Stoupání k obecnímu úřadu mám vyšlapané a nyní mě čeká jízda po vrstevnici kopce. Takto celý kopec objíždím severní stranou po ulici Burgring. Že je Staatz vinařskou obcí dokazuje např. dřevěný lis nebo třeba chatka ve tvaru obřího sudu, nechybí tu však samozřejmě ani vinařské sklípky. Právě když projíždím kolem kostela sv. Martina, rozeznívají se zvony, které svolávají obyvatelstvo na mši. Zastavuji se na parkovišti před proboštstvím a koukám na hradní zříceninu nad ním. Když tak pátrám ve své paměti, bude to asi má 17. návštěva Staatzu, ještě nikdy jsem tu však nebyl takto z rána a tak vidět zříceninu od východu, nasvícenou sluncem, se mi dnes naskýtá poprvé. Už abych byl nahoře. Parkem vyjíždím na parkoviště před hudebním sálem, který sídlí v bývalé zámecké sýpce. Toto prostranství také za poslední 3 roky hodně prokouklo, já si ještě pamatuji na časy, kdy odsud výhledu na hradní ruiny bránily vysoké stromy.
Kolo mám zamčeno k informační tabuli, nahoru půjdu samozřejmě pěšky. Úzká pěšina mě vede stále podél hradeb vzhůru. Na okraji bývalého lomu se přístupová stezka prudce stáčí, prochází první branou a potom ještě jednou. Ocitám se na prostorném dolním nádvoří. Horní hradní palác odsud vypadá opravdu mohutně. Dnes je tu klid, takže se podívám až úplně nahoru, jestli to ještě dokážu. Procházím poslední branou, brašničku s věcmi pokládám ke zdi paláce a prohlížím si asi 3 m vysokou zeď, kterou se pokusím vylézt. Díky zachovalým mezerám mezi kameny se mi to daří lehce. Pak už stačí vystoupat necelý metr širokou mezerou mezi zdmi a jsem nahoře. Výhled je nádherný, kruhový.
Po seskoku zpět na zem ještě scházím na jeden ze zbytků níže položeného paláce, z jehož okraje se naskýtá nadhled na přírodní amfiteátr v bývalém lomu. Pozornost si jistě zaslouží i nespočet krásných druhů skalní flóry, to se pak na zpáteční cestě nesmím zapomenout podívat, jak se daří tařici skalní na jedné ze zdí. I dnes kvete, ne však tak bohatě, jako před čtyřmi lety.
Vracím se ke kolu, na které znovu připevňuji své drobné zavazadlo a odjíždím po kamenité cestě, která vede kolem bývalých hradních vinných sklepů (dodnes slouží svému účelu), na asfaltku tak přijíždím kousek u motorestu Klause. Vidět je odsud i nedaleký vrch Kalvarienberg se zastaveními křížové cesty. Já však odbočuji vpravo a sjíždím obcí směrem na západ. Na návsi už není autobus, který sloužil jako čekárna a byl označován za umělecké dílo, zato tu dnes stojí vysoká mája se slaměnou postavou v pozici šplhajícího dobrodruha.
Cyklostezka Staatzerbergweg mě vede k Wultendorfu. Na okraji vsi přibyl zajímavý pomníček v podobě dřevěné sochy divočáka. To sjezd dlouhou sklepní ulicí je už nějaký ten pátek stejný. Za vsí se cesty dělí, já se vydávám vlevo. Brzy jsem u cykloodpočívadla, v jehož sousedství se nalézá v této části ne tak častá památka v podobě kamenného smírčího kříže, zde sv. francouzkého. Sjezd do blízkého Loosdorfu je pak hodně podobný jako před chvílí ve Wultendorfu, také je tu sklepní ulice. Nedávno renovovaný sloup nad vsí stále září svou bělobou, dnes se ale k němu vydávat nebudu. Jenom se krátce zajíždím podívat ke zdejšímu zámku, tam totiž míří skupinky místních lidí. Na místě pak zjišťuji, že se tu bude konat jedna z mnoha májových slavností.
Další zajímavá památka u Loosdorfu je umělá zřícenina Hanselburg. I jeho okolí bylo nedávno značně upraveno, byl sem tam však loni a tak dnes si cestu zkrátím a do Hagenbergu jedu přímo. Je to přes kopec, takže nejdříve nahoru, pak chvíli po rovince a nakonec sjezd do vsi. Krásná je zdejší náves: kostel, fara, válečný pomník - to vše proloženo zelení a květinami. Zajíždím také ke zdejšímu vodnímu zámku. Zrovna tu stojí dvě vozidla s vysokozdvižnými plošinami, vypadá to na probíhající opravy střechy a okapů.
Stožecká cyklotrasa odsud stoupá na návrší s hezkým výhledem, následně klesá a za Friebritzem se klikatí širokým údolím Brandbachu. Ve vsi Zwentendorf, na křižovatce ve tvaru T, odbočuji vpravo. Stožecká stezka pak končí v sousedním Wenzersdorfu (v severní části vsi je zřícenina zámku), kde na ni navazují Leiserbergweg a Buschbergweg. Druhá jmenovaná vede až na vrchol kopce Buschberg, je však trasována přes Gnadendorf. Já ovšem raději volím trasu přes Michelstetten.
Na konci Zwentendorfu si všímám nové asfaltky, která vede přes říčku Zaya do lokality nových rodinných domků. Protože terén se mírně zvedá, je patrné, že silnička má pokračování až na cestu Wenzersdorf - Michelstetten, trošku si tímto krátím cestu. Michelstetten je malebná obec zasazená pod zalesněné kopce Leisské vrchoviny. Její dominantou je bezesporu obranný kostel sv. Víta. Silnice k němu, dnes rozkopaná a prašná, stoupá kolem parku se zříceninou vodního zámku a staré školní budovy s muzejní expozicí rakouského školství. Románský kostel je dnes přístupný a tak si jej dnes mohu prohlédnou zvenku i zevnitř.
Přímo z Michelstettenu vede turistická stezka na Steinmandl a Buschberg. Ta je ale vhodná spíše pro pěší turisty, já se proto raději vracím ke zřícenině zámku. Tady mi začíná dlouhé stoupání, při němž objíždím celou ves po svahu protějšího kopce (krásné výhledy). Později se nořím do lesa, kopec je mírnější a později přechází v traverz úbočím Steinmandlu. Je však jasné, že budu-li chtít nahoru k vysílači, bude nutné ještě trochu námahy vynaložit. K této situaci dochází za křižovatku ve tvaru T, zleva sem vede cesta od Niederleisu, která stoupá na parkoviště pod Buschbergem.
Je už skoro jedenáct hodin a to je doba, kdy už Rakušané vyráží na výlety. Tomu odpovídá i obsazenost parkoviště. Malou skupinku výletníků předjíždím při výjezdu serpentin. Většina turistů je však usazena za stoly před oblíbenou turistickou chatou na Buschbergu a děti si krátí chvíli na prolézačkách a houpačkách, které tu také jsou. Přijíždím až ke vstupní bráně objektu radarové stanice. Kdo ví, zda i tady někdy probíhá den otevřených dveří, rád bych se sem podíval. Význam zajíždět až k bráně má smysl jen pro dosažení nadmořské výšky 490 metrů. Vzápětí kousek sjíždím a u první zatáčky ze silnice odbočuji ke stolu a lavečce na okraji louky. Kousek odtud se zvedá homole s dřevěným křížem, kam se jdu také na chvilku podívat a po návratu si ještě prohlížím nově osazený pomník profesoru Antonu Gössingerovi, zakladateli přírodního parku Leiserberge. Teprve pak se usazuji na lavičku a svačím.
O čtvrt na dvanáct sjíždím zbytek serpentin k parkovišti, kde přejíždím hlavní silnici a po úzké lesní cestě se vydávám k bráně obory na Steinmandlu. Brána je dnes bohužel zamčena a pěšky se mi tam jít nechce. Takže se vracím na silnici, po níž pozvolna nabírám rychlost při sjezdu do Niederleisu. V závěru klesání je nutné přibrzďovat v ostrých zatáčkách, pak si párkrát šlápnout na rovince a u zdejšího zámku začít zase pro změnu dřít při stoupání do sousední vísky Au.
Po pěti minutách námahy chvíli odpočívám u upraveného pramene pod velkým stromem. Stoupání ještě zdaleka nekončí, naopak po výjezdu z obce, za křižovatkou se státní silnicí č. 6, se jeho sklon ještě zvyšuje. Poté následuje znovu mírnější úsek, který u kostela střídá extrémně strmá cesta - křížová cesta - až na náhorní plošinu kopce Oberleis. Výjezd zvládám jen z vypětí všech sil a po sesednutí z kola mi pak ještě asi 5 minut zrychleně buší srdce. Dřevěná rozhledna je dnes otevřená, vydávat se nahoru však nemá kvůli slabé viditelnosti smysl. Já dnes ale přesto na vyhlídkový ochoz jdu, ne kvůli rozhledu, ale už jen proto, že se vlastně jedná o nejbližší dřevěnou rozhlednu od mého domova, no a výstavka v přízemí za shlédnutí také stojí.
Z Oberleisu pokračuji po úzké asfaltce, která vede přes drobné údolíčko západním směrem. Ta mě přivádí na silnici vedoucí z Klementu do Ernstbrunnu. Odbočuji ke Klementu, ale jen po ujetí cca 0,5 km odbočuji ostře vlevo na širokou lesní cestu, která mírně klesá dolů do Ernstbrunnského lesa. Jedná se o nejpěknější část výletu dnešního dne: stín lesa, nikde ani živáčka a zpěv ptáků, který ruší jen praskání štěrku pod pneumatikami mého kola. Když pak lesní úsek končí, navazuje na něj krásná alej a z ní se mezi stromy naskýtá pěkný výhled na Ernstbrunnský zámek.
Přijíždím k hlavní silnici, která tady pravoúhlou zatáčkou míjí jakýsi neidentifikovatelný pomník. O kus dále přes pole se nachází zámeček v dezolátním stavu, cyklostezka vede kolem něj a tak si jej prohlížím zblízka. Na Rakousko docela neobvyklý jev, ale i takové obrázky se občas objeví. Zpevněná cesta pak opět mizí v lese, po rovince mě přivádí k válečnému pomníku u vodárky (hezký výhled na městečko Ernstbrunn) a pak prudce klesá do údolí. Při sjezdu náhodou objevuji malý zanedbaný vojenský hřbitov. Všímám si ho jen díky zastavení na místě s krásným výhledem na Ernstrbrunnský park a zámek.
Lesní cesta mě přivádí do vsi Dörfles, která leží v malebném údolí Taschlbachu. Kolem kapličky a několika posledních domků se dostávám k parkovišti před tzv. Wildparkem, což je jakási zoo divoké přírody rozkládající se na svahu kopce Steinberg. Já mířím opačným směrem, objíždím závoru a stoupám po lesní cestě kolem několika sloupů a soch a nakonec i hradeb zdejšího zámku, kdysi hradu. Ocitám se na prostranství před zámeckou přístavbou v klasicistním slohu. Za ní se nachází vodní příkop, přes který se klene most a následuje další brána, kam už je mi ale vstup zapovězen, zámek je totiž v soukromém vlastnictví. Výhled na nejstarší hradní část se naskýtá od jihovýchodu, z malého plácku pokrytým žlutí pampelišek, ale tento pohled už je mi známý od níže položeného vojenského hřbitova.
Lesní cestou se vracím zpět do Dörflesu, odkud pokračuji údolím až k hlavní silnici. Ta se začíná zvedat hned, jak na ní odbočuji vlevo. Kopec po mé levici postupně mizí ze světa, nachází se na něm vápencový lom, těžko odhadovat, jak dlouho se tady už těží. Míjím kapličku obehnanou kamennou zdí, stoupám a stoupám. Už jsem dnes ale zvládl prudší kopce, tento samozřejmě také a za chvíli už jedu místy, kde jsem zhruba před hodinou a půl už projížděl. Silnice totiž vede do Klementu, nyní z ní však neodbočuji na lesní cestu a pokračuji do vsi.
Když si tak prohlížím mapu, všímám si vyznačené zříceniny při jihovýchodním okraji obce. Během sjezdu dlouhého kopce pak vidím zalesněný vrcholek, na němž se zbytky hradu pravděpodobně nacházejí. Nicméně nemohu nalézt žádnou odbočku z hlavní silnice, cesta pod kopec vede až od zrekonstruované barokní sýpky, ale to by pro mne znamenalo zase cestu do kopce.
Z Klementu je to do Hevlína dobrých 25 km. Pojedu tou nejkratší možnou trasou, a to po státní silnici č. 6. Vyjíždím nevýrazné návrší, míjím vysílač, pak mě čeká dlouhý sjezd lesem a znovu nepatrné stoupání k jinému vysílači na kótě Grümbergu. Po mé levici se rozkládá zalesněný svah, skrz stromy odsud prosvítá žlutá barva drobné stavby. Mapa uvádí, že jde o kapličku a tak tomu skutečně je. Pěkné místo. Opravenou lesní kapličku zdobí malby sv. Rocha a sv. Šebestiána, jsou tu i lavečky pro účastníky poutí, jenom pramen pod kaplí je bohužel vyschlý.
Do Eichenbrunnu už je to kousek. Příjezd do vsi vede sklepní ulicí, kolik jich už dnes bylo? Z hlavní cesty si dělám malou zajížďku ke kostelu. Tady vyvěrá tzv. Kolomanův pramen, takže se přece jen mohu osvěžit a trochu smýt pot a po chvilce odpočinku jedu dále. Na konci vsi projíždím kolem podivného "Ernstova" domku, z něhož vystupuje dračí hlava. Asi tady bydlí nějaký soudobý umělec. Po cca 1,5 km se po mé levici vypíná výrazný kopec Haslerberg. Byl sem na něm kdysi hledat Matyldin sloup, takže dnes tam nepojedu. Naopak na sousední Modré stěně jsem ještě nebyl. Jde o strmou stěnu, ne však skalnatou, s loukou nahoře. Kromě dobrého výhledu se tu pozorný návštěvník může setkat s botanickou raritou - Eurotiou. Kousek od Modré stěny se nachází tzv. Leiská vyhlídka, z ní je ale prakticky stejný výhled, jenom je doplněný o informační cedule s popisem panoramatu.
Tímto bych mohl považovat výčet zajímavostí dnešního výletu za ukončený. Čeká mě totiž už jen sjezd do Unterstinkenbrunnu, kde je třeba se více soustředit na rozkopanou cestu, než pozorovat okolí. No a poté zbývá jen dojet dlouhou rovinkou do Hanfthalu, což je vlastně místní část městečka Laa. Po průjezdu přes rakouskou i českou celnici přijíždím zpět do Hevlína. Můžou být asi 3 hodiny odpoledne.
Dojmy z trasy a doplňky:
Je nesnadné vybrat z oblasti Winviertel jen pár nejatraktivnějších turistických cílů, proto jediný den na poznání tohoto kraje stačit nemůže. Cíle jako Staatz a Buschberg jsou prostě mými nejoblíbenějšími a okolí Ernstbrunnského zámku pak bylo příjemným překvapením a důkazem, že krásných lokalit lze v pásmu do cca 40 km od hranic nalézt spoustu.
Z Hevlína se rozjíždím asi o třičtvrtě na osm. Sluníčko už sice svítí, zatím však ještě moc nehřeje. Po vstupu do EU již lze do Rakouska cestovat na pouhou občanku, já se dnes ale raději prokazuji cestovním pasem (na co jiného by mi teď jinak byl?), to však nic nemění na tom, že kontroly jsou na obou celnicích spíše formální. V městečku Laa si fotím sgrafitový dům na Venusstrasse. Teď ráno je krásně nasvícený a nestojí tu ani žádný kontejner, jak tomu občas bývá. Jinak Lávou pouze projíždím.
Využívám situace, že sobotní ráno nebývá tak hustý provoz a vydávám se po státní silnici č. 46. Z mírné vyvýšeniny mezi zdejšími hliništi bývá obvykle dobrý výhled na kopce Leiser berge a taktéž Staatzkou skálu, můj první dnešní cíl. Nyní je ale takový mlžný opar, že vidět není nic. Až teprve za křižovatkou u Kottingneusiedlu se mi zjevuje silueta hradního kopce. To už zbývá jen kousek a je čas odbočit na silnici vedoucí vzhůru do kopce Florianio ulicí, jež zde vznikla teprve před pár lety výstavbou nových rodinných domů. Stoupání k obecnímu úřadu mám vyšlapané a nyní mě čeká jízda po vrstevnici kopce. Takto celý kopec objíždím severní stranou po ulici Burgring. Že je Staatz vinařskou obcí dokazuje např. dřevěný lis nebo třeba chatka ve tvaru obřího sudu, nechybí tu však samozřejmě ani vinařské sklípky. Právě když projíždím kolem kostela sv. Martina, rozeznívají se zvony, které svolávají obyvatelstvo na mši. Zastavuji se na parkovišti před proboštstvím a koukám na hradní zříceninu nad ním. Když tak pátrám ve své paměti, bude to asi má 17. návštěva Staatzu, ještě nikdy jsem tu však nebyl takto z rána a tak vidět zříceninu od východu, nasvícenou sluncem, se mi dnes naskýtá poprvé. Už abych byl nahoře. Parkem vyjíždím na parkoviště před hudebním sálem, který sídlí v bývalé zámecké sýpce. Toto prostranství také za poslední 3 roky hodně prokouklo, já si ještě pamatuji na časy, kdy odsud výhledu na hradní ruiny bránily vysoké stromy.
Kolo mám zamčeno k informační tabuli, nahoru půjdu samozřejmě pěšky. Úzká pěšina mě vede stále podél hradeb vzhůru. Na okraji bývalého lomu se přístupová stezka prudce stáčí, prochází první branou a potom ještě jednou. Ocitám se na prostorném dolním nádvoří. Horní hradní palác odsud vypadá opravdu mohutně. Dnes je tu klid, takže se podívám až úplně nahoru, jestli to ještě dokážu. Procházím poslední branou, brašničku s věcmi pokládám ke zdi paláce a prohlížím si asi 3 m vysokou zeď, kterou se pokusím vylézt. Díky zachovalým mezerám mezi kameny se mi to daří lehce. Pak už stačí vystoupat necelý metr širokou mezerou mezi zdmi a jsem nahoře. Výhled je nádherný, kruhový.
Po seskoku zpět na zem ještě scházím na jeden ze zbytků níže položeného paláce, z jehož okraje se naskýtá nadhled na přírodní amfiteátr v bývalém lomu. Pozornost si jistě zaslouží i nespočet krásných druhů skalní flóry, to se pak na zpáteční cestě nesmím zapomenout podívat, jak se daří tařici skalní na jedné ze zdí. I dnes kvete, ne však tak bohatě, jako před čtyřmi lety.
Vracím se ke kolu, na které znovu připevňuji své drobné zavazadlo a odjíždím po kamenité cestě, která vede kolem bývalých hradních vinných sklepů (dodnes slouží svému účelu), na asfaltku tak přijíždím kousek u motorestu Klause. Vidět je odsud i nedaleký vrch Kalvarienberg se zastaveními křížové cesty. Já však odbočuji vpravo a sjíždím obcí směrem na západ. Na návsi už není autobus, který sloužil jako čekárna a byl označován za umělecké dílo, zato tu dnes stojí vysoká mája se slaměnou postavou v pozici šplhajícího dobrodruha.
Cyklostezka Staatzerbergweg mě vede k Wultendorfu. Na okraji vsi přibyl zajímavý pomníček v podobě dřevěné sochy divočáka. To sjezd dlouhou sklepní ulicí je už nějaký ten pátek stejný. Za vsí se cesty dělí, já se vydávám vlevo. Brzy jsem u cykloodpočívadla, v jehož sousedství se nalézá v této části ne tak častá památka v podobě kamenného smírčího kříže, zde sv. francouzkého. Sjezd do blízkého Loosdorfu je pak hodně podobný jako před chvílí ve Wultendorfu, také je tu sklepní ulice. Nedávno renovovaný sloup nad vsí stále září svou bělobou, dnes se ale k němu vydávat nebudu. Jenom se krátce zajíždím podívat ke zdejšímu zámku, tam totiž míří skupinky místních lidí. Na místě pak zjišťuji, že se tu bude konat jedna z mnoha májových slavností.
Další zajímavá památka u Loosdorfu je umělá zřícenina Hanselburg. I jeho okolí bylo nedávno značně upraveno, byl sem tam však loni a tak dnes si cestu zkrátím a do Hagenbergu jedu přímo. Je to přes kopec, takže nejdříve nahoru, pak chvíli po rovince a nakonec sjezd do vsi. Krásná je zdejší náves: kostel, fara, válečný pomník - to vše proloženo zelení a květinami. Zajíždím také ke zdejšímu vodnímu zámku. Zrovna tu stojí dvě vozidla s vysokozdvižnými plošinami, vypadá to na probíhající opravy střechy a okapů.
Stožecká cyklotrasa odsud stoupá na návrší s hezkým výhledem, následně klesá a za Friebritzem se klikatí širokým údolím Brandbachu. Ve vsi Zwentendorf, na křižovatce ve tvaru T, odbočuji vpravo. Stožecká stezka pak končí v sousedním Wenzersdorfu (v severní části vsi je zřícenina zámku), kde na ni navazují Leiserbergweg a Buschbergweg. Druhá jmenovaná vede až na vrchol kopce Buschberg, je však trasována přes Gnadendorf. Já ovšem raději volím trasu přes Michelstetten.
Na konci Zwentendorfu si všímám nové asfaltky, která vede přes říčku Zaya do lokality nových rodinných domků. Protože terén se mírně zvedá, je patrné, že silnička má pokračování až na cestu Wenzersdorf - Michelstetten, trošku si tímto krátím cestu. Michelstetten je malebná obec zasazená pod zalesněné kopce Leisské vrchoviny. Její dominantou je bezesporu obranný kostel sv. Víta. Silnice k němu, dnes rozkopaná a prašná, stoupá kolem parku se zříceninou vodního zámku a staré školní budovy s muzejní expozicí rakouského školství. Románský kostel je dnes přístupný a tak si jej dnes mohu prohlédnou zvenku i zevnitř.
Přímo z Michelstettenu vede turistická stezka na Steinmandl a Buschberg. Ta je ale vhodná spíše pro pěší turisty, já se proto raději vracím ke zřícenině zámku. Tady mi začíná dlouhé stoupání, při němž objíždím celou ves po svahu protějšího kopce (krásné výhledy). Později se nořím do lesa, kopec je mírnější a později přechází v traverz úbočím Steinmandlu. Je však jasné, že budu-li chtít nahoru k vysílači, bude nutné ještě trochu námahy vynaložit. K této situaci dochází za křižovatku ve tvaru T, zleva sem vede cesta od Niederleisu, která stoupá na parkoviště pod Buschbergem.
Je už skoro jedenáct hodin a to je doba, kdy už Rakušané vyráží na výlety. Tomu odpovídá i obsazenost parkoviště. Malou skupinku výletníků předjíždím při výjezdu serpentin. Většina turistů je však usazena za stoly před oblíbenou turistickou chatou na Buschbergu a děti si krátí chvíli na prolézačkách a houpačkách, které tu také jsou. Přijíždím až ke vstupní bráně objektu radarové stanice. Kdo ví, zda i tady někdy probíhá den otevřených dveří, rád bych se sem podíval. Význam zajíždět až k bráně má smysl jen pro dosažení nadmořské výšky 490 metrů. Vzápětí kousek sjíždím a u první zatáčky ze silnice odbočuji ke stolu a lavečce na okraji louky. Kousek odtud se zvedá homole s dřevěným křížem, kam se jdu také na chvilku podívat a po návratu si ještě prohlížím nově osazený pomník profesoru Antonu Gössingerovi, zakladateli přírodního parku Leiserberge. Teprve pak se usazuji na lavičku a svačím.
O čtvrt na dvanáct sjíždím zbytek serpentin k parkovišti, kde přejíždím hlavní silnici a po úzké lesní cestě se vydávám k bráně obory na Steinmandlu. Brána je dnes bohužel zamčena a pěšky se mi tam jít nechce. Takže se vracím na silnici, po níž pozvolna nabírám rychlost při sjezdu do Niederleisu. V závěru klesání je nutné přibrzďovat v ostrých zatáčkách, pak si párkrát šlápnout na rovince a u zdejšího zámku začít zase pro změnu dřít při stoupání do sousední vísky Au.
Po pěti minutách námahy chvíli odpočívám u upraveného pramene pod velkým stromem. Stoupání ještě zdaleka nekončí, naopak po výjezdu z obce, za křižovatkou se státní silnicí č. 6, se jeho sklon ještě zvyšuje. Poté následuje znovu mírnější úsek, který u kostela střídá extrémně strmá cesta - křížová cesta - až na náhorní plošinu kopce Oberleis. Výjezd zvládám jen z vypětí všech sil a po sesednutí z kola mi pak ještě asi 5 minut zrychleně buší srdce. Dřevěná rozhledna je dnes otevřená, vydávat se nahoru však nemá kvůli slabé viditelnosti smysl. Já dnes ale přesto na vyhlídkový ochoz jdu, ne kvůli rozhledu, ale už jen proto, že se vlastně jedná o nejbližší dřevěnou rozhlednu od mého domova, no a výstavka v přízemí za shlédnutí také stojí.
Z Oberleisu pokračuji po úzké asfaltce, která vede přes drobné údolíčko západním směrem. Ta mě přivádí na silnici vedoucí z Klementu do Ernstbrunnu. Odbočuji ke Klementu, ale jen po ujetí cca 0,5 km odbočuji ostře vlevo na širokou lesní cestu, která mírně klesá dolů do Ernstbrunnského lesa. Jedná se o nejpěknější část výletu dnešního dne: stín lesa, nikde ani živáčka a zpěv ptáků, který ruší jen praskání štěrku pod pneumatikami mého kola. Když pak lesní úsek končí, navazuje na něj krásná alej a z ní se mezi stromy naskýtá pěkný výhled na Ernstbrunnský zámek.
Přijíždím k hlavní silnici, která tady pravoúhlou zatáčkou míjí jakýsi neidentifikovatelný pomník. O kus dále přes pole se nachází zámeček v dezolátním stavu, cyklostezka vede kolem něj a tak si jej prohlížím zblízka. Na Rakousko docela neobvyklý jev, ale i takové obrázky se občas objeví. Zpevněná cesta pak opět mizí v lese, po rovince mě přivádí k válečnému pomníku u vodárky (hezký výhled na městečko Ernstbrunn) a pak prudce klesá do údolí. Při sjezdu náhodou objevuji malý zanedbaný vojenský hřbitov. Všímám si ho jen díky zastavení na místě s krásným výhledem na Ernstrbrunnský park a zámek.
Lesní cesta mě přivádí do vsi Dörfles, která leží v malebném údolí Taschlbachu. Kolem kapličky a několika posledních domků se dostávám k parkovišti před tzv. Wildparkem, což je jakási zoo divoké přírody rozkládající se na svahu kopce Steinberg. Já mířím opačným směrem, objíždím závoru a stoupám po lesní cestě kolem několika sloupů a soch a nakonec i hradeb zdejšího zámku, kdysi hradu. Ocitám se na prostranství před zámeckou přístavbou v klasicistním slohu. Za ní se nachází vodní příkop, přes který se klene most a následuje další brána, kam už je mi ale vstup zapovězen, zámek je totiž v soukromém vlastnictví. Výhled na nejstarší hradní část se naskýtá od jihovýchodu, z malého plácku pokrytým žlutí pampelišek, ale tento pohled už je mi známý od níže položeného vojenského hřbitova.
Lesní cestou se vracím zpět do Dörflesu, odkud pokračuji údolím až k hlavní silnici. Ta se začíná zvedat hned, jak na ní odbočuji vlevo. Kopec po mé levici postupně mizí ze světa, nachází se na něm vápencový lom, těžko odhadovat, jak dlouho se tady už těží. Míjím kapličku obehnanou kamennou zdí, stoupám a stoupám. Už jsem dnes ale zvládl prudší kopce, tento samozřejmě také a za chvíli už jedu místy, kde jsem zhruba před hodinou a půl už projížděl. Silnice totiž vede do Klementu, nyní z ní však neodbočuji na lesní cestu a pokračuji do vsi.
Když si tak prohlížím mapu, všímám si vyznačené zříceniny při jihovýchodním okraji obce. Během sjezdu dlouhého kopce pak vidím zalesněný vrcholek, na němž se zbytky hradu pravděpodobně nacházejí. Nicméně nemohu nalézt žádnou odbočku z hlavní silnice, cesta pod kopec vede až od zrekonstruované barokní sýpky, ale to by pro mne znamenalo zase cestu do kopce.
Z Klementu je to do Hevlína dobrých 25 km. Pojedu tou nejkratší možnou trasou, a to po státní silnici č. 6. Vyjíždím nevýrazné návrší, míjím vysílač, pak mě čeká dlouhý sjezd lesem a znovu nepatrné stoupání k jinému vysílači na kótě Grümbergu. Po mé levici se rozkládá zalesněný svah, skrz stromy odsud prosvítá žlutá barva drobné stavby. Mapa uvádí, že jde o kapličku a tak tomu skutečně je. Pěkné místo. Opravenou lesní kapličku zdobí malby sv. Rocha a sv. Šebestiána, jsou tu i lavečky pro účastníky poutí, jenom pramen pod kaplí je bohužel vyschlý.
Do Eichenbrunnu už je to kousek. Příjezd do vsi vede sklepní ulicí, kolik jich už dnes bylo? Z hlavní cesty si dělám malou zajížďku ke kostelu. Tady vyvěrá tzv. Kolomanův pramen, takže se přece jen mohu osvěžit a trochu smýt pot a po chvilce odpočinku jedu dále. Na konci vsi projíždím kolem podivného "Ernstova" domku, z něhož vystupuje dračí hlava. Asi tady bydlí nějaký soudobý umělec. Po cca 1,5 km se po mé levici vypíná výrazný kopec Haslerberg. Byl sem na něm kdysi hledat Matyldin sloup, takže dnes tam nepojedu. Naopak na sousední Modré stěně jsem ještě nebyl. Jde o strmou stěnu, ne však skalnatou, s loukou nahoře. Kromě dobrého výhledu se tu pozorný návštěvník může setkat s botanickou raritou - Eurotiou. Kousek od Modré stěny se nachází tzv. Leiská vyhlídka, z ní je ale prakticky stejný výhled, jenom je doplněný o informační cedule s popisem panoramatu.
Tímto bych mohl považovat výčet zajímavostí dnešního výletu za ukončený. Čeká mě totiž už jen sjezd do Unterstinkenbrunnu, kde je třeba se více soustředit na rozkopanou cestu, než pozorovat okolí. No a poté zbývá jen dojet dlouhou rovinkou do Hanfthalu, což je vlastně místní část městečka Laa. Po průjezdu přes rakouskou i českou celnici přijíždím zpět do Hevlína. Můžou být asi 3 hodiny odpoledne.
Dojmy z trasy a doplňky:
Je nesnadné vybrat z oblasti Winviertel jen pár nejatraktivnějších turistických cílů, proto jediný den na poznání tohoto kraje stačit nemůže. Cíle jako Staatz a Buschberg jsou prostě mými nejoblíbenějšími a okolí Ernstbrunnského zámku pak bylo příjemným překvapením a důkazem, že krásných lokalit lze v pásmu do cca 40 km od hranic nalézt spoustu.
Fotky:
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
